Březen 2013

Sem tam chci napsat jak se mám

20. března 2013 v 23:15 | Lirael |  ) My Diary (
Zdravíčko vespolek!
Vidím to takhle: tenhle blog mám ráda a nehodlám to tu rušit a chci určitě někdy dopsat NNN, ale momentálně toho mám hrozně moc, a tak žádnou pravidelnost nestíhám a dlouho nebudu.
Přišla jsem se jen trochu vypovídat z takové směsice věcí.

-

Za dobu, co mám tenhle blog, se toho změnilo hrozně moc.
Když jsem to tu založila, bylo mi patnáct, měla jsem horečku a antibiotika a nějaký impuls mě toho dávného večera donutil do toho jít. Napsala jsem rovnou takový kvák článek, a i když byl naprosto nicneříkající, pro mě byl ohromně důležitý, protože to byl nový začátek, a protože kdybych něco nenapsala hned ten večer, druhý den ráno bych se pravděpodobně na blog vykašlala. Od té doby uběhlo hrozně moc času a já už sem píšu šestým rokem. Neskutečně neuvěřitelný. Sice se do toho počítají i doby, kdy jsem měla writer's block nebo prostě nepsala. Nebýt tohohle mého koutku internetu, tak bych nikdy nepopsala tolik stránek vlastními příběhy, protože bych možná nezjistila, jak moc je příjemné mít zpětnou vazbu a vědět, že pro někoho moje výmysly něco znamenají, že v tom nejsem úplně sama.
Jasně, zpětně nevidím v některých starých výmyslech, ať už článcích či povídkách, žádnou genialitu, ale i přes stud je odtud mazat nebudu, protože taky nějak spolu-utváří ten slepenec tohohle koutku. A vrcholný argument obhajoby: chybami se člověk učí. Teď je mi jednadvacet a psaní nestíhám a chybí mi.
-

V současné době mám pocit, jako kdybych lhala hrozně moc lidem... Některé věci si prostě nechávám pro sebe a za prahem vlastního pokoje automaticky nasazuju masku úsměvů a dobré nálady. Nejsem introvertní a depresivní typ, já svoje problémy obvykle spíš ventiluju na druhé, ale někdy to nejde a je to už pěkná řádka let, co jsem pochopila, že úsměvem se vyhnu hoře otázek, na které nechci odpovídat. Co se děje? Proč jsi smutná? Dobrý? Někdy dávno jsem se naučila, že lidem se nedá věřit, a že odhalením vlastních slabin si člověk koleduje o to, aby jich někdo zneužil. Naučila jsem se brát zklamání důvěry jako tak běžnou věc, že teď nad tím spíš mávnu rukou, protože jsem zvyklá, že důvěra v tomhle světě nic neznamená. Nikdy nečekám, že bych někomu mohla stoprocentně věřit, tudíž při procitnutí nedochází k šoku. Pošahaná výchova, tohleto. A asi až přespříliš explicitní narážky. Vraťme se tedy k původně zamýšlenému tématu. Moje rodina je banda magorů. Můžu se roztrhat a pro některé z nich to nikdy nebude dost. Víc jak deset let jsem se srovnávala s hnusem rozvodu rodičů a byla jsem ohromně ráda, že tolik lidí okolo mě to prožilo se mnou, takže jsem si mohla bez potíží postěžovat, aniž bych riskovala vlastní pověst. Teď je všechno jinak. Vysoká škola. Kupa nových známých. Samí lidé, kterým bych svoje genetické vady musela vysvětlovat od píky. A pak se nad tím vším vznáší má rozdvojená identita způsobená změnou příjmení. Na úvod: nikdy nebudu litovat, že jsem to udělala. Jenže teď mám pocit, jako kdyby to bylo nějaké moje temné tajemství. Dávná minulost bývalého příjmení se za mnou táhne jako stín. Můj vztah-ne-vztah s tátou jakbysmet. Je to víc jak rok, co jsem přerušila kontakt. A kdykoli se znovu ozve, tak mám ohromné výčitky svědomí, že mu ubližuju, ačkoli vím, že lepší řešení neexistovalo. Nějak jsem si už dlouho nestěžovala, takže se to protahuje...
-

Začala jsem pravidelně pít kafe, dneska jsem měla dokonce svého prvního turka (a chutnalo mi to), nevadí mi chuť piva, chodím po hospodách, ponocuju, nic nestíhám, vydělávám si doučováním angličtiny a pod vlivem několika posledních dní se myšlenkově zase vracím k dávné touze mít na vlasech nějakou prdlou barvu (ne celou hlavu!). Poslouchám šílenou směsici hudby. Už nejsem agitační nekuřák, to spíš pasivní kuřák (ačkoli cigaretu jsem sama nezkoušela a zkoušet nehodlám). Nerozčiluju se politikou, a že je spousta důvodů čílit se a řvát. Nestíhám si ani pořádně uklidit, vyprat a už vůbec nestíhám nějaký normální počet hodin spánku. Nestíhám nával povinné četby a jsem ve skluzu s učením.
-
Jsem jaká jsem: převážně magor kolísající mezi naivitou a pesimismem, často rozpoložením pubertální nána a nálady se mi mění stejně rychle jako kolísá sinusoida (aneb jediný matematický joke mého arzenálu). Nejvíc na všem tom šílenství tohohle článku mě ale štve to, že dřív jsem bývala ironičtější a vtipnější. Snažím se dostat do původních kolejí, ale nějak to trvá. Ale zase jsem jednou psaním prokrastinovala od školních povinností. Sice tím krátím spánek, ale f*ck it, dneska jsem potřebovala psát, tak holt budu míň spát.
-

Upřímně doufám, že vy se máte dobře, a že nemáte v hlavě třetí světovou blbin. Cause it just sucks.