Leden 2013

Kroky školní minulostí

9. ledna 2013 v 18:32 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Dnešek byl zvláštní. Nevím jestli je to i počasím, ale nějak na mě přišla další vlna nostalgie.
Ráno jsem psala zápočtový test na svojí vysoké, pak byla v knihovně, trochu po obchodech, normálka. Ale potom jsem se stavila na svém gymplu. Byl po cestě a už chvíli jsem se plánovala stavit se za svou bývalou třídní... Na té škole funguje systém čipových karet na vstup a pak je tam ještě nevrlý vrátný, takže jsem úplně netušila, jak se dostanu dovnitř. Nakonec jsem ale fikaně proklouzla a asi tak dvacet minut jsem se toulala prázdnou školou. Byl totiž prostředek hodiny.
Chodit po chodbách místa, na které se váže tolik vzpomínek a navíc takhle v kontrastu rána na současné škole bylo prostě zvláštní. Nebyla jsem tam od maturity poprvé, ale zato po dlouhé době a úplně sama. Sem tam jsem se zastavila u nějaké učebny, odposlouchávala hodiny a své bývalé učitele, ten odhad jsem pak kontrolovala na rozvrzích na dveřích. Četla si nástěnku a najednou jsem se nebyla schopná vyznat v rozvrzích suplování, které mi bývaly tak známé. Nevím, jestli jste to takhle někdo měl taky a jestli vůbec na svoje staré školy sem tam zajdete, nebo popřípadě máte maturitu ještě před sebou, ale tyhle návštěvy mají prostě zvláštní atmosféru. Člověk tam svým způsobem patří a přitom je úplně cizí. Když jsem potkala nějaké žáky/studenty (upřímně netušim co zní líp), tak jsem za prvé málokdy byť jen tušila, jestli jsem je už někdy viděla a i když už na tu školu nechodím, cítila jsem nějaké souznění. Bylo vtipný uvažovat, jestli tam moc vyčuhuju. Nejsem moc vysoká, dneska jsem měla ultra neintelektuální oděv (většinou teď chodím v kabátu a svetrech, dneska jsem měla starou bundu a teplou mikinu), nevypadám nějak extra starší. Pamatovali si mě někteří z těch, co jsem potkala? Já třeba maturanty většinou poznala, když jsem tam chodila...
Navíc jsem strávila hodinu v kabinetě fyziky. Zaslechla jsem nějaké ty zákulisní informace, povídala si u čaje právě s tou svou bývalou třídní. Já jsem na humanistické obory (a zeměpis) a moje třídní byla čtyři roky tahle matikářka a fyzikářka. Ta hodina utekla jako nic a nebýt zvonění, tak ani netuším, že tam jsem tak dlouho. Pak jsem se samozřejmě vypoklonkovala a celou cestu k MHD jsem si užívala, že touhle blbou štreku už denně nepoužívám. Jediná nepříjemná nostalgie dne - chodník pos*aný od psů.
Mám trochu issues s bývalými spolužáky ze základky. Bydlíme všichni blízko sebe. Já odešla ze základky v páté třídě a potom se nějak přerušil veškerý kontakt, aniž bych chtěla, protože tenkrát jsem ty lidi měla vážně ráda. Není to tak dávno, co jsem zjistila jeden z důvodů svého odříznutí. Když někoho ze základky potkám, většinou se na mě ani nepodívají, je jen pár lidí, se kterými se při setkání dáme do řeči. Mezi nimi je jedna fajn holka, se kterou se vždycky zakecáme na dlouho. No, a těsně před Vánoci jsem zjistila, že tenhle člověk, jeden z mála, co mě neignoruje, je důvodem, proč vždycky zjistím o nějakých setkáních základky až zpětně. Měl být jakýsi sraz, mně se na Facebooku ukázalo, že tam kupa mých "přátel" jde (a to mám v přátelích jen ty, se kterými se bavím), ten den jsem měla zrovna náladu pod psa, takže jsem téhle "kamarádce" napsala. Ne nějak emotivně nebo naštvaně, prostě nechápavě. Fakticky mi odepsala, že ji to hrozně mrzí, a ať přijdu, a že netušila a bla bla bla bla. Pointou ale bylo, že řekla, že už to organizuje roky ona, a že ji ani nenapadlo, že bych mohla chtít přijít, nebo že snad bydlim poblíž. Páni, fakt se netěšim, až ji příště potkám. Co si asi myslí ti ostatní, když ona se se mnou bavila a myslela si tohle? Ráno jsem třeba potkala jednoho spolužáka - nezajímavej, nepřátelskej, ale znám ho odmala. Sotva si mě všiml, podíval se na druhou stranu. Mohl ještě začít pískat, aby to vypadalo víc očividně. Já měla ale najednou takovou radost, že se nemusím s takovým blbečkem zdravit, že jsem dostala záchvat smíchu. A je mi upřímně naprosto jedno, co si o mně myslí. Já se prostě po nějaké době smutku přizpůsobila jejich "zdravení" a teď to konečně i beru s humorem.
Jako kdyby toho bylo pro školní nostalgii málo, za chvíli jdu ven a na jedné akci se potkám s několika bývalými spolužáky ze školy, kde jsem byla mezi základkou a tím gymplem, kde jsem maturovala. Já vim, tohle je fakt málo komplikovaný. Docela se těšim. (A nejen protože někteří z nich mají adresu sem a já bych se proto snad cenzurovala. Zdravím, Nigele. ;) ) Bude to prostě fajn tečka za dnem, kdy se mi propojí veškeré studijní etapy mého dosavadního života.
Sakra, nepomyslela jsem na školku. Nicméně ještě není půlnoc, klidně se to může stihnout dopropojit úplně. :)

Dlouho odkládané plácání

4. ledna 2013 v 0:02 | Lirael |  ) My Diary (
Nadpis asi říká veškerý úvod.
Už nějakou dobu jsem sem tohle kvák chtěla napsat, ale neměla jsem se k tomu, protože jsem ten typ člověka, který se bojí, že všechno dobré může přehnaně brzkým nadšením zakřiknout. Sem tam mě sice popadne vlna co-by-kdyby, nicméně tuhle vlnu raději brzdím, protože si nechci vytvořit přehnaná očekávání... Dá to celkem práci.
-
Nějak teď nemůžu přijít na lepší pokračování, než vložení písničky, která to částečně říká za mě.
-

-
Je možné, že sem tohle všechno píšu jen proto, že do svého papírového deníku nemůžu vložit písničku. Nicméně buďte rádi, že čtete tuhle jaksi destilovanou verzi mých myšlenek. Na papíře je to totiž zamotané, ukňourané a příliš osobní, zatímco tohle je pěkně ušité na míru čtenáři. Ehm. Je tu někdo? O:-)
-
Ačkoli to neříkám out loud a ani to sem nevypísmenkuju, tak jsem na tom holt tak, jak na tom jsem. A i kdyby se nakonec tahle přátelská a usměvavá mlha mezi mnou a Modroočkem nikdy nikam dál nevyvinula, je úžasný, že mi takhle hráblo. Hráblo je samozřejmě eufemismus. ;) Usmívám se, prakticky neustále, konečně taky nezahořkle přeju štěstí ostatním, myšlenky mám permanentně na pochodu a celkově jsem se smířila s tím, že racionalita se mi odstěhovala k protinožcům. Navíc celá situace není zrovna teď nijak hopeless. Vlastně to nikdy nevypadalo nadějněji. A sama tomu nemůžu uvěřit, což otravně opakuju při každé příležitosti.
-
Před pár dny se mě kamarádka zeptala, jestli jsem už o tomhle psala na blog, ačkoli jsme se o tom (trošku konkrétněji :D) zrovna bavily. Tak, darling, teď sem aspoň kousek píšu. Když je řeč o kamarádkách, chvílemi si ty svoje závidím. Čtyři naprosto nepřekonatelné... roztleskávačky? O:-) Je tu jediné negativum. Holky nemají problém se zakřiknutím pozitiv, jako já. S darling teď došlo k jedné pro mě nezapomenutelné situaci. První z holek mi už nějakou dobu hrozně mile říká, jak jí přijde, že by nám to spolu s Modroočkem slušelo a zakřikává to do fáze teoretizování nad našimi blond dětmi. Druhá na Silvestra vymýšlela svatební přípitek se špetkou Shakespeara. A darling tomu prostě nasadila korunu. Zrovna jsem si stěžovala na zakřikávání (je to česky?) druhými dvěma, načež darling po zmínce o Shakespeare přípitku bleskurychle prohlásila něco ve stylu "když už máš svědka, tak já chci jít aspoň za družičku." Co bych bez nich jen dělala? :) Nejen kvůli téhle podpoře jsem prostě nadšená, že je všechny znám a děsně si užívám vzpomínky na chvíle, kdy jsme se poznaly. A tyhle čtyři klidně zakřikávat můžou, mají VIP privilegia, a i když z principu přistupuju ke všemu svou metodou příjemného překvapení (očekávám nejhorší, všechno v zásadě dopadne lépe => příjemné překvapení) a nezakřikávání, tak ony to klidně můžou porušovat, jak se jim zlíbí.
No, a víc napíšu až když by se mlha nějak vyvinula. :)
-
Doufám, že jste si perfektně užili svátky, a že vám po Silvestru nebylo moc špatně. Hodně štěstí ve škole a hlavně pevné nervy vám všem, co jim nad hlavou visí zkouškové období. To zvládnem!