40. kapitola - Sebeklam

27. prosince 2012 v 16:52 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Ještě nedávno jsem si naivně představovala, jak sem touhle dobou budu jistojistě dávat poslední kapitoly. Nicméně něco je lepší než nic.
Mrzí mě, že mi všechno teď trvá tak dlouho, a že jsem na Petru a její příběh takhle nehezky zapomínala. Teď je tu ale další útržek. :)
Za chvilku to zase bude rok od minulé kapitoly, takže pro její připomenutí se podívejte sem s pro případné osvěžení celého Nikdy neříkej nikdy směle pokračujte tudy.
Název kapitoly se mi ohromně líbí, i to slovo samo o sobě, a navíc mám pocit, že hezky sedí na Petřin přístup. ;)
Doufám, že si užíváte krásné svátky, že jste pod stromečkem objevili nějaká příjemná překvapení, že jste stále ještě ve víru oslav, a že pokud vám cokoli nevyšlo tak, jak jste si to malovali, alespoň na chvilku vám zlepším náladu touhle kapitolou já. Můžete ji brát jako opožděný vánoční dárek.
Užijte si čtení, vyhlížejte další kapitolu a nikdy neříkejte nikdy. :)

_________________________

Nenávidim chemii. Nenávidim chemii. Nenávidim chemii.
Jak se má člověk soustředit na poučky o hydroxidech a chemických rovnicích, když mu hlavou pořád lítá jen tohle? Chápu, že chemie je užitečná a všude kolem nás a bla bla bla. Samozřejmě. Ale na co je užitečná ve fázi chemických rovnic, když mi nic z toho vůbec nic neříká a v praxi jsou člověku naprosto k ničemu?
Vstanu od stolu a začnu rázně přecházet po pokoji. Nemůžu si jít provětrat hlavu ven, protože bych ztratila příliš času, ačkoli bych chtěla, protože už pár dní je nádherně. Takže si místo toho větrám hlavu touhle pseudo-procházkou. Potřebuju pauzu od chemie, určitě ne od čehokoli dalšího, co se mi může honit hlavou. Teda nesmí.
Aspoň jsme dneska skončili brzo a já se můžu učit dýl, když už nic jinýho. Ale celej den byl naprosto k ničemu. Možná jsme probírali i něco zajímavýho, ale já jsem z tý chemie tak vynervovaná, že si ani nedokážu vzpomenout, co se dělalo na ostatních hodinách. To, že tuším, jak jdou za sebou, je sám o sobě neskutečný pokrok. Ráno jsem vážně uvažovala nad tím, že do školy nepůjdu. Jenže takových absencí jsem si dovolila už poměrně dost a pro jistotu si zbytek šetřím na horší časy.
Sotva jsem ráno vešla do třídy, začala jsem fakt zvažovat, jestli jsem vůbec normální, když dorážím pravidelně jako jedna z prvních. Dřív bylo všechno snazší. To jsem chodila vždycky ve stejnou dobu, do školy jela se svými dvěma dobrými kamarády, dorazila akorát pět minut před osmou a pak stejnou cestou i domů... Teď se jim vyhýbám, vstávám kvůli tomu o dvacet minut dřív a nemám nejmenší tušení, jestli vlastně ještě kamarádi jsme. Proto mě moc nepotěšilo, když jsem se v půl osmý ocitla v místnosti sama s člověkem, jehož příchod celou tuhle telenovelu odstartoval. Nad čímsi se hrbil u sebe v lavici. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem si odložila batoh a přece jen šla za ním.
"Ahoj," prohodila jsem přátelsky.
David cosi zabručel.
"Co to čteš?" Obešla jsem lavici a sedla si na volnou židli vedle něj.
On knížku zaklapl a odhodil do batohu, a protože ji měl v obalu, neměla jsem nejmenší tušení, co četl, zvědavost mi tedy přirozeně vystřelila asi o dvě stě procent. "Nazdar," odvětil s úsměvem.
"To si vážně myslíš, že mě nezajímá, co čteš?"
David se jen ušklíbl a líně odvětil: "Nemyslim. Ale nemusim ti to ukazovat."
"Ale mohl bys," strčila do něj. "No tak, co to tam máš?"
"Já myslel, že my dva už se o knížkách nikdy bavit nebudem," odvětil otráveně.
"To kvůli tomu, jak jsem na tebe tehdy vyjela s Kyticí?" Docela jsem se v tu chvíli při té vzpomínce zastyděla. Debilní rodinnej bowling, který se parádně zvrhl.
"Prostě nečteme vždycky to samý, ale nechápu, proč by se kvůli tomu měli lidi hádat."
"Promiň, já byla spíš všeobecně naštvaná, nechtěla jsem si to na tobě vybíjet." Nepřišlo mi, že by mi to věřil. No, a pak jsem začala konverzaci, se kterou jsem otálela už dost dlouho. Vlastně už od září, kdy si začal s mojí nejlepší kamarádkou a mně se život začínal hroutit jako domeček z karet. Nevím, proč jsem se o tom byla schopná bavit s Jitkou a Katkou a nikdy jsem nešla za ním, když právě on mi býval dlouho bližší než moje vlastní sestra a momentálně mě štval míň než Katka. "Vážně jsem tam nechtěla jít, o knížky mi nešlo."
"Proč?"
"Kvůli tobě," přiznala jsem. Těšilo mě, že jsem kolem něj nebyla tak nervní, jako jsem bývávala.
Nechápavý výraz.
"Děsně mě štveš."
"Vždyť to byl jen pitomej bowling!"
"A tvůj nápad."
"Docela mi ty naše trhlý rodinný akce chyběly," pokrčil rameny. "Když máma začala něco osnovat, tak jsem navrhl tohle."
"Tak tobě to chybělo." To jsem nečekala.
"No, co. Je to sranda. Ale neříkej to rodičům," usmál se spiklenecky.
"Potřebuju se tě na něco zeptat." A nevím, jestli to bylo mým celkem provinilým výrazem, ušilháváním ke dveřím, přiznáním, že mě štve, tichým tónem, nebo snad čistě proto, že jsme spolu vyrůstali, ale nějak odtušil, kam mířím.
"Na Katku?"
Jen jsem kývla.
"Co přesně chceš vědět?"
"Nechci, ale potřebuju. Proč, kdy, jak, jestli ti to neni ani trochu blbý, jestli vidíš, cos tim způsobil. Možná můžeš dodat vysvětlení toho, proč jsi na mě tak vyjel na dramaťáku," navrhla jsem v zápalu vyslovení všeho, co jsem tak dlouho nebyla schopná říct nahlas. "Cokoli," hlesla jsem nakonec.
David se nejdřív jen zhluboka nadechl a já upřímně čekala, že se naštve a začne se mnou hádat, ale on jen celkem poníženě a tiše odpovídal. Že ho Katka hrozně zaujala, všechno se semlelo rychle, byl v tom až po uši, že Lukášovi se skoro nezvládá podívat do očí, protože mu ten vůl je docela sympatickej, že Katku nechce ztratit, ale že ona zase bůhvíproč nechce ztratit Lukáše, i když jemu nejdřív slibovala, že se s ním rozejde. Chrlil pátý přes devátý, já ho sem tam přestávala vnímat a ve vzpomínkách jsem se vracela k celkem dávné konverzaci s Katkou, kdy mi říkala, že s Lukášem se nechce rozejít, protože to s ní David nemyslí vážně. Musím neochotně uznat, že já s ní tenkrát v duchu souhlasila. Jak moc jsme se mýlily. Když se začali postupně trousit ostatní spolužáci, šli jsme na chodbu a tam nerušeně pokračovali, potom o přestávkách a nakonec jsme spolu i jeli většinu cesty domů. Jako kdyby se David potřeboval vypovídat, skoro mi přišlo, že o tom mluvil poprvý. To já vlastně taky, s Katkou se o ničem pořádně mluvit nedalo.
A pak, když už jsme se skoro loučili a stáli přesně tam, kde se naše cesty rozdělují, tak nadhodil jednu ze svých teorií. "Někdy mívám pocit, že to Lukáš ví."
"Proč myslíš?" Popravdě nemám tušení, jak ho mohlo něco takovýho napadnout. Je jasný, že Lukáš nic z toho neví. Kdyby ano, tak by nepředstíral opak, reagoval by, nadával, ale zrovna on by určitě nemlčel.
"Někdy mám pocit, že se mě snaží zabít pohledem," zasmál se.
"Možná jste si prostě nesedli," navrhla jsem. Svým způsobem chápu, proč by David Lukáše mohl štvát, aniž by měl tušení o tomhle spletenci okolo.
"Možná," kývl. "Jak dlouho se vlastně všichni znáte?"
Usmívám se. "Katka chodila do jiný školky, ale nějak jsme se skamarádily během toho, pak jsem s oběma byla na základce, teď i na střední a tebe znám snad od narození."
"Jo, to asi jo. Taky znáš Lukáše líp než já, takže máš nejspíš pravdu."
"Jak to máte teď s Katkou?"
"Vídáme se celkem často. I když tajně. Rodiče o ní nemaj nejmenší tušení, což je asi dobře, protože jinak by ten bowling dopadl jako výbuch atomovky."
"Tam jste s Katkou byli vážně nenápadný."
"No, to jsem si taky říkal, jenže ona se mnou nutně chtěla mluvit."
"Jasně, mluvit," rýpla jsem si do něj dětinsky.
"Ironie je, že mluvit, protože mi nadávala, že jsem na tebe milej."
"Cože?"
"Ty vždycky čekáš, že jsou všichni tak hodný, jako ty, co?"
"Ne, to ne," odvětila jsem se sklopenýma očima. Zas tak hodná nejsem. Jak si tak štráduju po pokoji, vzpomenu si i na okamžik, kdy David reagoval na moji otázku, proč po mně vyjel ten den na dramaťáku a pak i v tramvaji. Dokonce se mi omluvil se, že to přehnal, prý si tu facku zasloužil. Proti tomu jsem nic nenamítala.
Jsem ráda, že jsme spolu mluvili. Sice jsem asi Katku v průběhu dne rozpálila doběla a s Lukášem jsme opět pokračovali v rovině konverzace ahoj-ahoj a nic víc, ale aspoň jsem o tom všem, tedy skoro všem, mohla chvíli s někým mluvit. Když jsme se loučili, oba dva jsme se ještě zasmáli, jak zvláštní tohle svěřování bylo. Vždyť to byl asi nejvážnější rozhovor, co jsme spolu my dva kdy vedli. Popravdě jsem tím vším doteď překvapená. Nakonec mi David i prozradil, že ta knížka ráno byl Robinson Crusoe, naše povinná četba. Nechala jsem to bez jediné jízlivé poznámky a nadhodila jsem docela nekriticky něco o filmu s Piercem Brosnanem (zlepšování mých hereckých schopností, ten film totiž nesnášim). Dnešek s Davidem byl vážně zvláštní, nečekala bych od něj takovou otevřenost. Ale mám výčitky svědomí, že já být otevřená nedokážu.
Při pohledu na nástěnku a narozeninové přání od Eriky s Bárou odběhnu myšlenkami jejich směrem. Dneska jsem je viděla jen na chvilku, protože se musely učit na poslední písemku z matiky, kterou jejich třída psala dneska poslední hodinu. My píšeme až za týden, ale oni musí psát všechno dřív, protože jedou zítra na exkurzi do Krušných hor. Holky ale obě říkaly, že jsou rády, že to vyšlo takhle a vážně se někam jede. Docela to chápu, to naše třída by něco takovýho naplánovat nezvládla, obzvlášť ne za cenu písemky o týden dřív. Upřímně nevím kdy, a jak mám holkám říct, že chci přestoupit k nim do třídy, protože oznámení tohohle druhu je většinou následováno spoustou otázek a já na ně nejsem kolikrát schopná uvěřitelně odpovědět ani sama sobě.
Štve mě, že odjezd jejich třídy neznamená jen to, že bych byla ve čtvrtek na dramaťáku bez holek, ale i to, že nám ubyla pořádná část lidí. Měla jsem štěstí, že dnešní odpolední hodinu rejža zrušil a já nemusela zase jednou nacvičovat tanec na Kapuletském plese, ale čtvrtek bude o poznání horší, protože projíždět celou hru bez deseti důležitých lidí bude dost těžký. Usměju se při představě, jak vkráčím na naše imaginární pódium místo Eriky a nonšalantně spustím její text. Na druhou stranu ale musím uznat, že nečelit Bářiným významným pohledům po každé scéně s Lukášem, bude celkem úleva.
Vážně nesnáším chemii, ale neochotně se do toho pouštím. Máme teď doma dobrou studijní atmosféru, když Jitce nevyhrává z pokoje nejnovější hit a v jednom kuse tady nemá Dana. Ne že by mi studijní atmosféra jakkoli zabránila dělat cokoli jiného než chemii. Někdy si říkám, že by mě měl někdo před ten sešit připoutat a sem tam mi přijít otočit stránku, abych těch kravin nechala.

oOoOoOo

Nejenže v úterý ráno odcházím do školy naprosto nevyspaná, mozek mám přetížený extrémně nepotřebnými informacemi, ale ještě k tomu dostanu ráno přednášku na téma, co dělat, kdyby náhodou mamka měla miminko brzo, protože i když má termín na asi pátýho července, tak musíme být připravení na náhradní plán. A ačkoli naprosto chápu tátovu starost, snažím se pochopit mamčiny hormony a do toho všeho nezapomenout tu zpropadenou chemii, tak na tohle všechno mám čas až dnes odpoledne. Nejenže ta odpověď je nepřijatelná, ale na odpoledne už mám evidentně naplánovaný program, jdu totiž s mamkou shánět věci pro miminko, tudíž přednáška nepočká. Pět minut předstírám pozornost, usmívám se a u toho si opakuju v hlavě vzorec hydrátu síranu sodného a emisní limity v ČR.
Test nakonec nějak zvládnu, ačkoli vůbec nechápu, na jaké otázky odpovídám a co tam vůbec píšu, protože momentálně mám jen, a ještě k tomu zázrakem, našprtané definice. Mně to smysl nedává, ale upřímně doufám, že to zní věrohodně. Pár věcí samozřejmě napíšu nečitelně, když si u nich nejsem jistá, jak se mají psát. A komu to vadí? Ve škole se úspěšně vyhýbám Petrovi, celý den sedím vedle Pavlíny a u komunikace s Lukášem se snažím nepřepočítávat na dny tu věčnost, kterou se už jen zdravíme. V jednu chvíli zůstaneme ve třídě o přestávce sami, ale než stihnu vůbec zbaběle utéct, Lukáš si nasadí na hlavu svoje obří sluchátka, sedne si k ode mě nejvzdálenější lavici, otočí se směrem k oknu a pak už se místností jen nese ozvěna melodického dunění. Vlastně ani nevím, jakou hudbu Lukáš rád poslouchá... Kdyby nebylo Petra, nejspíš bych za ním po chvíli váhání šla, ačkoli vypadal, že o společnost nestojí. Právě ze strachu z jeho reakce, se raději začnu bavit s Petrem o chemii a až do konce školy nechávám čas plynout, o žádný mimořádný kontakt se ani jednou nepokusím. Mluvím se spoustou lidí, ale s Lukášem si prostě neřekneme nic víc než ty dvě ahoj, a to Katka není ve škole.
Před srazem s mamkou mám ještě nějaký čas a nakonec ho shodou náhod strávím s Davidem, potkáme se v jídelně u oběda a pak si povídáme tak dlouho, že mám nakonec co dělat, abych nepřišla pozdě. Spěchám za mamkou, která už na mě (překvapivě trpělivě) čeká v nejbližším obchodu s všemožným vybavením pro nadcházející maminky. Z té záplavy věcí se mi skoro motá hlava. Zmateně porovnávám zboží před sebou se svými mlhavými vzpomínkami z dětství doplněnými několika málo fotkami, kde něco podobného jako malá nadšeně používám, ale převážně si připadám jako Alenka v Říši divů. Naštěstí jdeme jen pro drobnosti, protože největší krámy včetně kočárku a speciální vaničky na koupání miminek, jsme koupili s Jitkou a tátou s velkým předstihem, když jsme plánovali překvapování mamky. Nakonec mě to ale vážně baví, možná je to i proto, že mamka po letech přestává mluvit o práci a spokojeně se mnou plácá o tom, jakou barvu dupaček pořídíme a jestli tu výšivku s autíčky, nebo kytičkami (nakonec vyhrává neutrální šneček a jiná zvířátka, ve žluté a zelené barvě). Všechny prodavačky jsou neskutečně ochotné, okamžitě poradí a já se kolikrát nemůžu zarazit v uvažování, nakolik je mámino nafouklé břicho naší vstupenkou, protože každý je hned daleko milejší. A kdy se to narodí? A co to bude? A proč se necháváte překvapit? A to je vaše dcera, nebo sestra? Včetně spousty hihňání, dětských historek cizích lidí a pak několika málo našich, které mamka vždycky při podobných konverzacích dává k dobru. Líbí se mi, jak celá září a kolikrát si ji s mírným překvapením přeměřuju pohledem, když ji hledám v jiných sekcích obchodů (oblečení), než kde se nacházím převážně já (hračky), a vždycky se chvíli ujišťuju, že jdu vážně za svojí mamkou. Nebýt jejího auta, kam pravidelně odnášíme hromady dalších drobností, které se postupně kupí do nečekaných rozměrů, nevím, co bychom si počaly. Možná až příliš rychle ten čas uteče a my dvě vyrazíme domů.
Jitka kolem nás při vybalování jen několikrát proběhne a cosi okomentuje, ale převážně se drží ve svém pokoji a šprtá. Tak moc, že si až začínám připadat jako flákač. Sotva se nám podaří narovnat na tátou nedávno došroubovaném a postaveném nábytku bráškova pokoje posledního plyšáka, táta přijde domů a hned se ještě v botách hrne jako velká voda za námi a s nebývalou pozorností a upřeným zájmem si od nás nechává vyprávět o každé blbince zvlášť, směje se s námi zážitkům s prodavačkami a stejně jako mamka září radostí. Po chvíli je nechám samotné a cestou k sobě jen uvažuju, jak jsem si mohla myslet, že se spolu chtějí rozvést. A to jsem mívala pocit, že mám na lidi dobrý odhad.
Středa uteče jako blesk a ve čtvrtek nám konečně Pavlíková uzavře chemii na základě našich testů. Svým učením jsem si vydřela zaslouženou dvojku a na výslednou trojku na vysvědčení přikyvuju tak energicky, až mám pocit, že jsem Pavlíkovou musela skoro urazit. Nebýt toho, že právě ten den se Katka znovu ukáže ve škole, mohl by být i celkem fajn. Obzvlášť vzhledem k dramaťáku, kam rejža a jím pověřená skupinka našich spolužáků dopraví všechny kostýmy. Relativně klidná atmosféra ovšem přirozeně vydrží jen do chvíle, než rejža zjistí, že mu tolik lidí chybí a naprosto vyšumí, když mu dojde, že mu to všichni hlásili s velkým časovým předstihem.
Rejža nejdřív pomateně listuje svými papíry s poznámkami, nakonec ale zahlásí, že se to holt nějak vymyslí, a že se všichni máme obléknout do svých kostýmů, protože když už tady jsou, tak je prostě využijem. Nastane naprostý zmatek, kdy se všichni jeden přes druhého tlačí k věšákům s kostýmy, ale já nějak nemám tu potřebu hrát si na sardinku. Odložím si tašku na svoji oblíbenou hromadu žíněnek a posadím se. Pozoruju houf lidí a celkem se bavím tím, že se nemačkám s nimi. Z houfu najednou ale vyjde Eliška, v rukou nese hromadu kostýmů a za ní se ženou všechny holky. Zmateně vstávám a ustupuju z cesty. Všechny totiž samozřejmě míří tímhle směrem, Eliška hodí všechny igelitovým obalem chráněné kostýmy na moje žíněnky, usměje se na mě a hned začne všechno organizovat. Nářaďovna se oddělí švédskými bednami a dvěma velkými žíněnkami a udělá se z ní holčičí šatna. Kluků je tu daleko víc, takže ti se budou oblíkat přímo u věšáků. Kostýmy jsou úžasné, ale nebýt pomoci šikovnějších a povolaných lidí, sotva bychom se do nich každý sám dostali. Všechny holky máme šněrovací šaty, kluci zase všemožná saka a k tomu jsou tu navíc ještě různé doplňky jako klobouky, šperky a hlavně boty. Konečně chápu plný smysl kostýmové zkoušky. Minule jsem se snad na nikoho u oblíkání nekoukala a teď vidím, jak je to všechno komplikované a nepřestávám žasnout. Vlastně je asi štěstí, že dneska zkoušíme jen samotnou hru a bez komparsu, ubude tím nejspíš dost práce. Kvůli absenci Eriky s Bárou jsme tu na oblečení jen čtyři holky. Já, Katka, pak ještě Terka jako Rosalina a nakonec Simona v roli Romeovy matky. Terka je sice taky spíš kompars, ale v prvních několika scénách se pořád objevuje, i když nemá text.
Jsem snad nejnešikovnější ze všech, takže když mi nestačí Eliščina odborná instruktáž, tak mi řekne, ať na ni chvíli počkám, než dopomůže všem ostatním a hned bude u mě. Kývnu a popojdu o kousek dál. Sice se mi podařilo obléknout se do spodní části kostýmu, tedy jednoduchých dlouhých bílých šatů na ramínka s trochou krajky u lemu sukně, ale s komplikovaným vrchním dílem si nevím rady. Vlastně mám jakoby tři různé kostýmy. Jeden starorůžový, který mám celou první část hry až do přestávky, pod tím mám celou dobu druhý, který mám na sobě jak ve scéně po svatební noci Romea a Julie, tak i v pár následujících, nakonec je tu ale třetí, který se zase dá přes ten druhý. Ve třetím tmavě fialovém kostýmu je Julie až do samotného konce hry. Ony bílé šaty jsou vždycky částečně vidět pod oběma vrchními díly. Starorůžový kostým se obléká nejhůř, takže mám aspoň celkem legitimní výmluvu být nešikovná. Bezmyšlenkovitě dojdu až ke stěně, a když se otáčím, tak si všimnu, že mezerou mezi boky dvou žíněnek celkem slušně vidím do celé tělocvičny. Ujistím se, že mě nikdo ani na jedné straně nesleduje a zvědavě nakouknu dovnitř. Uvažuju, jestli si vzpomenu na jména všech členů dramaťáku, celkem mi to jde, ale nejspíš to je tím tím, že většinu tvoří druháci, které znám nejlépe. Baví mě koukat se na ostatní kostýmy a na to, jak dělá oblékání problémy naprosto každému. Dokonce na kraji houfu kluků uvidím jednoho, který ještě nemá oblečenou košili. Je ke mně zády. Musím uznat, že v jeho případě si pozorování užívám zdaleka nejvíc. Je příjemné moct jednou na někoho koukat bez strachu, že tím člověk urazí svojí kamarádku. Sotva se ale kluk otočí pro svoji košili, ztuhnu. Je to Lukáš. Jak jinak. Zkoprněle zírám. Nikdy jsem ho bez trička neviděla, a to ačkoli ho znám celou věčnost. Mělo mi to dojít podle barvy jeho kostýmu, kobaltově modrá s černou. Chvíli mi trvá, než si všimnu, že se Lukáš dívá mým směrem. Vykulím oči a celá rudá uskočím stranou. Eliška jde v tu chvíli už ke mně.
Snažím se tvářit normálně, ale asi mi to moc nejde. Eliška se příjemně usmívá a bere si ode mě můj kostým. "V pohodě?"
"Jasně," usměju se taky. Ale rudá jsem pořád. Zajímalo by mě, jestli je to něco, co se dá odnaučit.
Terka, Simona i Katka už v plné parádě odchází a připojují se k ostatním za zástěnou nářaďovny a já zůstávám s Eliškou sama. Snažím se přijít na nějaké téma a pak mě to trkne. Chvíli váhám. Moc ji neznám, spíš jen od vidění, je celkem nenápadná, rovné černé vlasy nosí nejčastěji v culíku a neobléká se nijak výrazně. Chodí do třeťáku a právě díky ní a Kamile máme zařízené tyhle neuvěřitelné kostýmy.
Dodám si odvahy. "Tak mě tak napadá, nevíš čím to je, že je tady tak málo starších lidí a většina z nás je z druháku? Neni zvláštní kolik nás má větší role? Nějak mě to mate."
Eliška se pořád jen usmívá, na chvilku mi přestane pomáhat s kostýmem a sváže si vlasy do culíku. "Nějak jsem to nikdy moc neřešila," odvětí nejdřív. Skoro si začnu připadat blbě, že jsem se ptala. Asi to na mě je vidět, protože Eliška mi hned přestane vázat stužku na rukávu, starostlivě nakrčí čelo a spustí: "Ježkovy voči, tak jsem to nemyslela! Ale když si to vezmu logicky, tak když je člověk v prváku, tak se celkem bojí, takže sem buď nejde vůbec, nebo se nijak neprojevuje. Druhák je zase víc v klidu, má nejvíc času, protože už se ve škole celkem vyzná, ví, na který předměty může kašlat. Zná učitele. Třeťáků je tady míň, protože často zjistí, že je to pro ně časově náročný a zůstanou jen ti oddanější, nebo ti, co se nemusí učit žádný texty," pousměje se. "Čtvrťáky tady najdeš málokdy, protože se jim hlavou honí maturity a přijímačky na vysokou. Takže když to vezmu kolem a kolem, vlastně to neni vůbec divný, že vás je tady nejvíc."
"To je asi fakt," kývnu. Jsem pitomá, že jsem na to nedokázala přijít sama… "Ale proč máme větší role hlavně my míň zkušený a mladší?" dodám ještě nechápavě.
"Tak třeba u tebe to nemá cenu vysvětlovat, u Lukáše jakbysmet. Vy si ještě máte co dokazovat, baví vás vrážet do toho čas. Hodně třeťáků si to samý zkoušelo minulej rok. Rejža by jim i role dal, jenže často nechtěj, protože je baví volnější tempo. Kolik ti vůbec je?"
"Sedmnáct."
"Mně taky a jsem o ročník vejš, o věk tady vážně vůbec nejde."
"Počkej, jak ti může být ve třeťáku sedmnáct?"
"V červnu mám narozeniny," zasměje se.
"Aha, jasně." Zase se červenám. To se to nedá nějak ovládat?
"Vlastně chystám i oslavu, bylo by fajn, kdybys mohla taky přijít."
Přátelsky kývnu, ale stejně mám pocit, že to bylo jen pozvání ze slušnosti a o oslavě už nikdy neuslyším. Eliška je vlastně fajn, tlacháme celou dobu, co mi pomáhá s kostýmem. Když jsem konečně ustrojená, asi jako vůbec poslední, vezmu rychle z tašky svojí krásnou škrabošku a spolu s Eliškou jdu k bedně s doplňky, protože mi ještě chybí spona, co má mít Julie ve vlasech. Všichni jsou příliš zaměstnaní komentováním kostýmů, takže si nás nikdo nevšímá, ani když projdeme kolem. U věšáků se ale skoro srazím s Lukášem. Tváří se… tak nějak totálně lhostejně. Než stihnu cokoli říct, otočí se a odchází. Jako oněmělá jen zírám na jeho vzdalující se záda a pak se pohledem setkám s Katkou. Naštvaně na mě přimhouří oči a pak Lukáše odtáhne někam stranou. Dnešek bude asi vážně zábava… Elišce se mezitím podaří najít tu zpropadenou sponu. Když mi ji pomáhá naštelovat do vlasů, rejža už si sjednává pořádek a pronáší jeden ze svých obvyklých proslovů. Neustále se opakuje. Pro dnešek je jinak jedna jediná věc, a to že texty chybějících jedinců bude buď číst rejža, nebo ten, kdo se zrovna namane. Ale on samozřejmě vede proslov. Stejně zase projíždíme celou hru, ať víme, jak to stíháme, žádná závratná změna se nekoná.
Všechno ubíhá relativně rychle. Nikdo se nezasekává, vždycky se najde někdo, kdo čte za chybějící postavy a dokonce i úvodní scéna souboje dopadne dobře. Problém nastane až v mojí a Katčině první scéně. Chybí nám Bára, a tak jsme opravdu jen ve dvou a všechno to má úplně jiný náboj než obvykle. Zvlášť ve chvíli, kdy Katka zapomene text...
"Už je čas myslet na vdavky. I z mladších než ty jsou tady ve Veroně matky." A pak najednou ticho. Katka třeští oči před sebe a ani nezkouší improvizovat něco věrohodného.
Než si čehokoli všimne nápověda, zamumlám nápomocně: "Já v tvých letech..."
Katka se ale nechytá.
"... jestli se nemýlím, už měla tebe."
Katce se rozsvítí a celou větu zopakuje, úplně normálně, stejně jako pokaždé. Jenže potom zase nic, okno.
"Zkrátka a dobře," poradím jí.
"Co to je tohleto?" zvolá najednou rejža. Obě se na něj otáčíme. Katka s naprosto lhostejným výrazem. "Za měsíc je premiéra, jedna z prvních scén a vy si ani nevybavíte jednu krátkou větu?"
Evidentně už na něj jdou nervy a vybouchl zrovna u naší scény.
Katka cosi zamumlá, ale pořád se tváří stejně netečně.
"Máte štěstí, že tohle není naostro. V divadle nemůžete spoléhat na to, že lidi okolo vás budou znát váš text."
Katka kývne. Nedává na sobě znát žádné známky dotčení, dokonce bere kritiku s překvapivou pokorou. A tak se pousměju, otočím se zpátky a čekám.
"Už je čas myslet na vdavky," začne Katka sebejistě. "I z mladších, než ty jsou tady ve Veroně matky. Já v tvých letech, jestli se nemýlím, už měla tebe. Zkrátka a dobře, skvělý hrabě Paris má v úmyslu tě pojmout za ženu." Perfektně vystihla nadřazený tón.
Tomáš z boku přečte Bářin text.
"Květ mezi květy, výkvět Verony," odvětí pohotově Katka. Když potom přijde na řadu její prokrácený monolog, neudělá jedinou chybu. Chová se naprosto přirozeně, a když uhýbáme z pódia Lukášovi a dalším, dokonce se na mě Katka přátelský usmívá, a tak mě ani na chvíli nenapadne, že by mohlo po dramaťáku následovat něco nepříjemného.
Zrovna si povídám u svojí skřínky s Petrem o tom, jak hladce dnešní zkouška hry šla. Jasně, jako obvykle jsme ani zdaleka nedošli až do konce, a tak jsme nemohli zkusit úplně všechno, nicméně všechno ostatní šlo nečekaně snadno. A jak tak s Petrem vtipkujeme na téma, že by to ještě nakonec mohlo všechno ještě dobře dopadnout, tak k nám přijde Katka. Petr se po chvilce odporoučí a ona naprosto nonšalantně mluví o dnešní hodině češtiny. Děkanovská nám opět naložila kupu úkolů a vyhrožovala, že nám už plánuje učení na léto. Planý výhrůžky... Celá cesta domů probíhá normálně a v Katčiných slovech není jediný náznak hněvu, nebo dotčení.
O to překvapivější je chvíle, kdy pro změnu vybuchne ona a začne na mě chrlit páté přes deváté. "Jak jsi mě mohla tak ztrapnit?"
Překvapeně zamrkám. Chvíli ani netuším, o čem by mohla mluvit. Navíc jsme ironií okamžiku na přesně tom samém místě, kde jsme se spolu tenkrát pohádaly kvůli klukům, dramaťáku a navzájem jsme se osočovali, že jedna na druhou kašlem. Ne, že by se toho moc změnilo, minimálně vyspělostí rozhovoru jsme na tom naprosto stejně jako předtím. "Ztrapnit?" hlesnu nechápavě.
"Takhle mi přede všema ukazovat, že umíš můj text!"
"Já ti pomáhala..."
"To neni pravda, chtělas jen ukázat, že jsi lepší než já."
"Proč bych to asi dělala?"
"Abys všem ukázala, jaká jsem podle tebe nula."
"Ale já si nic takovýho nemyslim," hájím se.
"Ne? A proč jsi mi nenechala ani chvilku na rozmyšlenou?"
"Já ti chtěla pomoct. Navíc jsem to řekla tak tiše, aby to skoro nikdo neslyšel." Nebo snad ne? "A až po chvíli, čekala jsem."
"Lžeš." A je to tady, Katka začíná slzet. "Chceš mi prostě Lukáše přebrat."
Přivřu oči a zhluboka se nadechnu. "Tohle už jsme řešily. Vždyť se s nim kvůli tobě už vůbec nebavim. A to, že jsem ti poradila kousek textu, s ním přece nijak nesouviselo."
"Všechno vždycky nějak souvisí, všechno," skučela dotčeně dál.
Nechápala jsem. Vždyť pro podobné řeči neměla jedinej racionální důvod. "Nikdo kromě tebe ten malý výpadek tak neřešil, rejža má jen nervy a nejspíš si ani nebude pamatovat, na koho dneska vyjel. Moc si to bereš. A Lukáš s tím nesouvisí."
Katka nasupeně zírá.
Nepohnu jediným svalem, pořád na ni jen klidně koukám.
"Vysmála ses mi."
"Co?"
"Potom co na mě rejža vyjel, ses smála."
Mlhavě si vybavím okamžik, o kterém mluví. Pravda, totiž to, že se mi líbilo, jakým způsobem brala kritiku, by zněla neuvěřitelně. "Jen jsem se usmála, že můžem zase pokračovat, a že rejža nezdržuje dýl," odvětím vyrovnaným tónem. Lhaní je najednou hračka. "Vždyť ho znáš."
Katka se neusměje, ale její výraz se trochu zjemní. "Fajn. Tak sorry."
Nic neříkám. Ale tak strašně nesnášim, když si lidi tímhle způsobem sorry na něco hrajou. Čeština jim není dost dobrá?
"Drž se od Lukáše dál," prohlásí Katka nakonec. "Ahoj."
"Nazdar," zahuhlám v odpověď.
Zase se jednou koukám na vzdalující se Katku a jsem naprosto zmatená. Dlouho na místě ale nestojím a vydám se na cestu domů. Po celkem dlouhé době se mi dařilo neřešit celý čtvrtek jen Lukáše. Fungovala jsem normálně, na jeho ignorování jsem odpovídala stejnou měrou, na dramaťáku jsem hrála Julii jako robot, extrémně jsem se kontrolovala, aby vše bylo jen součástí role, a až doteď jsem byla relativně v pohodě. Teď je to ale všechno zpátky. Nechci na něj být naštvaná, že se se mnou nebaví. Vždyť mi usnadňuje to, co po mně chce Katka. Neměla bych mít potíže držet se dál.
Ale proč je nemá on? Hlásek v hlavě ne a ne přestat. Známe se tak dlouho... Byli jsme kamarádi a on nemá nejmenší problém...
Neměla bych nic z toho řešit. Je to přítel mojí kamarádky. Tabu. A přesto mě neskutečně bolí, jak jsme se odcizili. Někdy mám chuť k němu přijít a začít nesouvisle ječet. Daleko horším způsobem, než to kdy udělala Katka mně. A přitom nemám právo být naštvaná. Štve mě, že mi to vadí, že to nechápu, že se nedokážu donutit vytlačit si ho nadobro z hlavy v jakékoli jiné podobě než jako Katčina přítele. Nechci cítit nic z toho, co se mi honí hlavou. Nesmím. Prostě konec. Od teď bude všechno jinak.
Tři.
Dva.
Jedna.
Zamrkám. Vydechnu. Udělám několik kroků. Ne, nefungovalo to, samozřejmě, že ne. Ale jednou to zabere. Musí.
Doma je větší zmatek než obyvkle. Jitka má zítra poslední zvonění, mamka jde za týden naposled do práce a táta pobíhá okolo a dolaďuje všechno, co doteď nestihl. A já si připadám podivně vyčleněná. Bez nějakého velkého záměru a plánu. Plánuju přežít posledních pár dnů května, přečkat červen, odehrát představení, popadnout výzo a celé léto strávit užíráním se a detoxikační kůrou. Pomáhat mamce s bráškou, abych utlumila sebestřednost. Ani číst mě teď nebaví. Úsměvy jsou nucené. A proč? Protože nic není tak snadné, jak si to pokaždé maluju, když zas a znova odpočítávám.
Tři. Dva. Jedna. Pořád nic. Kolikrát už asi takhle počítal David? A kolikrát to ještě budu muset zopakovat, abych si vůbec uvěřila, že se opravdu snažím a celé to není jen šaráda na utišení výčitek svědomí?
Kéž by takhle kvůli mně počítal Lukáš.
Ne.
Ne.
Ne.
NE!
Tři. Dva. Jedna.
Ksakru.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 28. prosince 2012 v 0:15 | Reagovat

Boože, je mi Petry hrozně líto, ale i Lukáše, protože si myslím, že jemu Katka taky nějak vyhrožuje. Měli by si to všichni tři nějak pěkně vyříkat. Nebo nejlíp všichni čtyři. Třeba když by Lukáš přistihl spolu Katku s Davidem a Petra se do toho mihla... O:) Chci, aby už byli spolu :) Už se moc těším na další pokračování, doufám, že bude trošku dřív, než tahle kapitola :D A mohlo by v ní být víc Lukáše O:) :D Ne, nebudu ti do toho kecat, jen se moc těším. :)
A co se týče ankety, dva roky po sobě jsme ve škole hráli divadlo ve francouzštině a pokaždý, když čtu v tvé povídce, jak zrovna hrají, vzpomenu si na to. :D Bylo to skvělý. :) A v češtině jsme hráli taky Romea a Julii :)

2 Lirael Lirael | Web | 28. prosince 2012 v 10:38 | Reagovat

K povídce: O:-) . Jen si počkej, jen si počkej. Tenhle názor na děj mě vždycky ohromně zajímá, ale podrobněji prozatím reagovat nemůžu. :) Dělám z toho trochu detektivku, já vim. :-D
Jé, divadlo ve francouzštině! A Romeo s Julií. Pěkný. Já dramaťák vždycky chtěla zkusit, a když jsem se k tomu odhodlala, tak to bylo celkem šílený, ale zato mi to dalo kvanta inspirace na tuhle povídku.

3 Hope Hope | Web | 28. prosince 2012 v 14:23 | Reagovat

tedy Lukáš mě neskutečně štval a Kačena ještě víc! tu holku by měli pro dobro všech někam zavřít a nepustit alespoň do představení! na druhou stranu ale chápu, že Kateřina je pro příběh důležitá a tak si o jejím zmizení můžu nechat jedině zdát, ale naděje koneckonců umírá poslední, tak třeba jednou... ;D
nápad s tím, že by Lukáš mohl přistihnou Katku s Davidem se mi moc líbí! a tak nějak doufám, že se Lukáš s Petrou dají dohromady během Romea a Julie =o) prosím! to by bylo tak úžasně romantické! a do toho by se mohl Petře narodit bráška...jo, já bych to měla vymyšlené raz dva =oD

4 Lirael Lirael | Web | 28. prosince 2012 v 20:23 | Reagovat

Ano, máš pravdu, o Katčině zmizení si můžeš nechat zdát. :-D Vaše nápady jsou pěkný, nicméně konec už je napsaný a nic už mě neovlivní. :P Ale myslím, že i když nebude úplně podle vašich představ, pořád se vám bude líbit. O:-) Mně se líbí děsně a to jsem to četla už milionkrát a první dojem je dávno za mnou. :)

5 Hope Hope | Web | 28. prosince 2012 v 22:51 | Reagovat

Lir, jestli bude Petra s Lukášem, tak se mi určitě líbit bude ;o) a jestli ne, tak...mno, budeš tam  mít rozezlený koment...a dlouhý =oD

6 Lirael Lirael | Web | 28. prosince 2012 v 23:11 | Reagovat

(a teoreticky asi ne jediný :-D )

7 Hope Hope | Web | 29. prosince 2012 v 10:16 | Reagovat

Lir, to asi ne, mno =oD

8 Kolda Kolda | E-mail | Web | 30. prosince 2012 v 13:56 | Reagovat

To určitě ne! :D

9 *Dragonfly *Dragonfly | 4. ledna 2013 v 8:39 | Reagovat

Tak se jdu podívat, jestli po mně přibyl nějaký komentář a pak si uvědomím, že jsem ještě žádný nenapsala :D to je tak, když člověk čte v práci, přijdou lidi a na komentář se úplně zapomene :D
Kapitola se mi strašně líbila (jako všechny ostatní u všech tvých povídek, Lir:)) a jsem hrozně ráda, žes psaní nepověsila na hřebík, protože mi to tak jednu chvíli připadalo :D Vážně, hrozně se těším na pokračování a jsem zvědavá, jak se všechno vyvrbí :))

10 *Dragonfly *Dragonfly | 4. ledna 2013 v 8:40 | Reagovat

Jo a mimochodem, ten konec, těch pár slovíček, naprosto skvělé :D

11 Lirael Lirael | Web | 4. ledna 2013 v 12:05 | Reagovat

:-)
Jako s psaním komentářů mi ani nemluv, protože já u tebe tu kapitolu četla hned a pořád jsem nic nenapsala! A tak hned po dopsání tohohle mířim k tobě. Děkujuuu! Psaní jsem na hřebík nepověsila a je pro mě otázka cti tuhle věc dopsat do konce, tudíž ještě chvíli určitě nepověsím. Navíc mě to baví pořád, i když stíhám míň, než by se mi bývalo líbilo. A díky, žes okomentovala posledních pár slovíček, mám z nich sama hroznou radost. :-D :))

12 Kolda Kolda | Web | 13. října 2016 v 21:10 | Reagovat

Lir, bude další kapitola?? Prosím! :) Udělala jsem si návrat v čase a celé si to znovu přečetla a nějak mi chybí pokračování :D :) Bylo by super, kdybys měla čas a chuť pustit se zase do psaní. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.