Prosinec 2012

40. kapitola - Sebeklam

27. prosince 2012 v 16:52 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Ještě nedávno jsem si naivně představovala, jak sem touhle dobou budu jistojistě dávat poslední kapitoly. Nicméně něco je lepší než nic.
Mrzí mě, že mi všechno teď trvá tak dlouho, a že jsem na Petru a její příběh takhle nehezky zapomínala. Teď je tu ale další útržek. :)
Za chvilku to zase bude rok od minulé kapitoly, takže pro její připomenutí se podívejte sem s pro případné osvěžení celého Nikdy neříkej nikdy směle pokračujte tudy.
Název kapitoly se mi ohromně líbí, i to slovo samo o sobě, a navíc mám pocit, že hezky sedí na Petřin přístup. ;)
Doufám, že si užíváte krásné svátky, že jste pod stromečkem objevili nějaká příjemná překvapení, že jste stále ještě ve víru oslav, a že pokud vám cokoli nevyšlo tak, jak jste si to malovali, alespoň na chvilku vám zlepším náladu touhle kapitolou já. Můžete ji brát jako opožděný vánoční dárek.
Užijte si čtení, vyhlížejte další kapitolu a nikdy neříkejte nikdy. :)

Sbohem sněhu, budeš mi chybět

23. prosince 2012 v 9:45 | Lirael |  ) My Diary (
Sníh! A je mi jasné, že vydrží jen pár hodin, než začne místo mokrých vloček padat déšť a všechno se to promění do bahna. Ale ta iluze bílých Vánoc mě při probouzení hrozně potěšila. Sice bude zítra naprosto hnusně, ale můj výhled z okna je zrovna teď prostě pohádkový. (což jsem psala kousek po osmé a už teď se to venku začíná bahnit)
Mám všechny dárky. Ještě je musím zabalit... Mám ze všech radost a těším se na rozbalování a reakce. Moje oblíbená část Vánoc.
Včera to bylo dva roky, co jsem si změnila příjmení. Navždycky můj svátek kousek od toho druhého svátku - jméno a příjmení kousek od sebe. :)
Upřímně nemám tušení, jestli jsem přestávám psát protože si už víc jak půl roku zase poctivě píšu soukromý papírový deník, protože nestíhám, nebo protože svoje issues jednoduše ventiluju na tolik lidí okolo a deník, že nějak nemám potřebu psát nic sem. Možná je to kombinace.
Škola je úžasná. Vlastně většinou nemůžu uvěřit svému štěstí, že jsem na svém vysněném oboru a mám tam kolem sebe nejen tolik úžasných vyučujících, ale i tolik fajn spolužáků/kolegů. Jeden z nich je stále Modroočko. Pokrok tu je, ale nepokračuje to nějak závratnou rychlostí... O:-) Ačkoli poslední měsíc mi neuvěřitelností pořád trochu nejde do hlavy, když si to tak přeberu. Kdybyste mi v říjnu řekli, co se všechno stane, nevěřila bych vám, protože jsem celkem pesimisticky aneb opatrně nedoufala skoro v nic.
Pokud ještě čekáte na další kapitolu Nikdy neříkej nikdy, pak vás možná potěší, že minimálně jedna by se tu měla v brzké době konečně zase objevit. Sice se mi pravděpodobně nepovede dostát své deadline celého příběhu 30. prosince o půlnoci, ale chci aspoň trochu pokročit, protože mi psaní a vaše reakce chybí. Dlouho jsem nepsala, protože jsem nebyla schopná řešit Petru, ale daleko spíš jsem si řešila vlastní zmatky a ty mě neovlivňovaly vždycky pozitivně. A tak jdu do psaní vmáčknout svůj optimismus a na chvilku se přepnu na Petřin život. Ani nevíte, jak moc mi to chybělo.
Doufám, že se máte báječně, a že svátky budete trávit přesně tak, jak jste si to celý rok malovali.
Přeju vám hodně pěkných dárků, které vám přivodí úsměv na tváři, pohodu, dobrou vánoční atmosféru a hlavně si buďte jistí, že jestli máte ve svém okolí sníh i na Vánoce, pak máte ohromné štěstí. :)