Září 2012

Gradující posedlost v recenzi tří divadelních inscenací hry "Romeo a Julie"

23. září 2012 v 18:43 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Roky zbožňuju hru Romeo a Julie. Poprvé jsem ji četla ve třinácti v překladu Zdeňka Urbánka, dobrovolně a těsně před tím, než mi byla zadána jako povinná četba, což nejspíš bylo moje štěstí. :-)
Když jsem si o nějakou dobu později šla koupit knihu, netušila jsem, čí překlad jsem to dříve četla, to samé vydání každopádně nebylo v obchodě a já se pak z přízemních finančních důvodů rozhodla koupit si překlad Martina Hilského. Nedlouho potom jsem už byla posedlá a chtěla jsem zjistit, jestli si vrývám do paměti tu nejlepší možnou verzi. A tak jsem udělala nálet na knihovnu, půjčila si všechny domů půjčitelné překlady a už cestou v MHD jsem působila jako blázen, který si, alespoň pro nezasvěcené, listuje jednou a tou samou hrou v několika různých vydáních. Což mi bylo úplně fuk a dodnes mě ta vzpomínka baví. :) A ano, vrývala jsem si tu nejlepší možnou verzi. Pan Hilský je můj velký vzor a génius. Ale o něm dnes psát nechci. Alespoň ne přímo.
Roky jsem toužila vidět v divadle tuhle hru. Před dvěma lety byla konečně zařazena do programu Letních Shakespearovských slavností, bohužel v překladu Jiřího Joska, který mi skutečně nevyhovuje. Teď v létě začali hrát v pražském Divadle v Celetné překlad Josefa Topola, který mi nevadí, ale pořád to nebylo ono. Nedávno jsem při psaní práce do školy (porovnávající jednotlivé překlady Romea a Julie) náhodou zjistila, že hra má v září v Brně premiéru právě v překladu Martina Hilského a díky mamce, která byla ochotná udělat si se mnou jeden šílený výlet, jsem po těch letech v pátek konečně viděla tu verzi, kterou jsem vždycky vidět chtěla.
A tak jsem si řekla, že napíšu recenzi nastiňující klady a zápory těchto zpracování. Výhoda je v tom, že jedna verze se přes rok hraje v Ostravě, druhá v Brně a třetí v Praze, tudíž je tu výběr pro velkou část z vás. :)
Obrázek nahoře je trošku starší, fotila jsem to těsně po shlédnutí verze Divadla v Celetné, kdy jsem začala psát článek jen o ní.


Zkoprněle zírám, zase září

10. září 2012 v 12:27 | Lirael |  ) My Diary (
Nějak mi ten časový harmonogram úplně nevyšel, takže nemám hotové Nikdy neříkej nikdy, nepřečetla jsem všechny knihy, co jsem chtěla, a zejména jsem od minulého článku nic nenapsala. Ne, že bych u počítače netrávila dost času tak, ačkoli přes léto jsem tu dobu naštěstí dost zredukovala... Dneska ale kvůli příšerné bolesti zad nemůžu dost dobře dělat nic jinýho než sedět, takže si chci rovnou odbýt i ty svoje resty, když už to tak je.
Prázdniny utekly jako nic a mám pocit, že jejich tempo bylo dost dané i stresem ze školy, protože jsem si prostě nestihla všechno vyřešit v prvních termínech. Nicméně teď už je vše vlastně naprosto v pohodě, protože už před svou poslední zkouškou mám splněno dost, abych věděla, že mám zajištěný hladký postup do dalšího ročníku. Konečně.
Měla jsem se vlastně báječně. Až na plánovaný výlet do Itálie jsem stihla všechno, co jsem chtěla. Navíc jsem na sobě přes léto konečně zamakala a tak teď vypadám o něco líp. Už od Vánoc jsem se nechtěla vážit, protože jsem měla pocit, že mě to pak bude mrzet. Nakonec jsem ráda, že jsem to neudělala, protože když jsem si včera odvážně stoupla na váhu, tak mě to číslo stejně děsilo, a to už se vejdu do menších džín a spousta oblečení mi teď sedí líp. Ale jsem na dobré cestě, baví mě se sebou něco dělat a ještě víc mě baví představa, jak na tom budu třeba za rok, když to vydržím. A že já to vydržím. Stačí jen silná motivace a odhodlání. Navíc se mám po létě daleko radši než před ním. Mám tak trochu pošahané vidění kvůli mámině výchově, ona se totiž tloušťky děsí už od doby, co sama před nástupem na vysokou zhubla. Ta její fóbie třeba způsobovala to, že jsem si odmala připadala tlustá, i když jsem nebyla, a že jsem si jako reakci na svou bolest břicha například mockrát vyslechla komentáře, jakože to je tím, že jsem tlustá.
Je super moct o tom psát, ale štvát mě to fakt nepřestává. Lekce do života - přenášení vlastních problémů na druhé není dobrý začátek vztahu. Někdy člověka mentální rodinné zázemí připraví do života, no ne? Ale to je fuk.
Back to a happy place, shall we? Až na ty zpropadený záda se mám skvěle, na dnešek mám v plánu jen nucený odpočinek, fajn film a pak chci zase chvilku psát. Nenávidím ty svoje rozestupy, takže ted zaplňuju chybějící mezery, abych po dopsání následujícího úseku třeba konečně mohla do konce roku celý příběh dopsat, protože se nemůžu dočkat, až vám budu moct všem odhalit vyvrcholení celé té vzniklé motanice. Tak jo, je čas dát si ultimátum pro dokončení a to moje je půlnoc 30. 12. 2012. Je to happy place, i když jsem začala formulací "nenávidím". Miluju psaní. I would define it as a love-hate relationship, because I hate myself for forgetting to do what I love.
Řekla bych, zvykejte si, já už angličtinu vyhnat ze svých snů (často se mi zdá anglicky :)) a asociací nedokážu... Ale stylovější bude - get used to it, because it's not drawing to a close. Not at all.