Květen 2012

Nostalgické plácání (aka zkouškové strikes again)

21. května 2012 v 19:20 | Lirael |  ) My Diary (
Nostalgie. Nějak mi leze na mozek, zvlášť poslední dobou.
Ode dneška je tu zkouškové. Škola byla plná lidí. Já psala jednu delší písemku, zítra píšu další. Ve čtvrtek mám další zkoušku. Proště přesně tak pomalounkej nájezd, jakej bych si přála, jasně. Proto tady prokrastinuju místo toho, abych se učila, což bych vážně měla.
Včera mi ta nastalá pohodička vrátila vzpomínky na věci, které mě stresují. A včera mě stresovalo dnešní ráno víc než dneska to zítřejší, takže teď si dávám pauzu.
Jsem náladová, ovlivní mě spousta věcí, jenže mám paměť na otravné detaily, takže někdy mi určité zážitky něco znechucují.

Tak třeba nemůžu jíst hranolky, každopádně ne ty, co bych si dělala doma. Proč? Bylo to jediné jídlo, kterým jsem se minulý rok o svaťáku stravovala, když jsem se donutila odtrhnout od učení (v pozdější části týdne, kdy už jsem chytla nervy), načež jsem stejně jedla nad poznámkami. Dřív jsem mívala třeba ráda lékorky a ty teď nemůžu ani vidět. Vlastně jsem si je koupila za poslední rok jen jednou. Když jsem totiž podělala svojí maturitu ze zeměpisu, tak jsem v nastalém šoku skoro nebyla schopná komunikace a mamka se akorát cestou domů stavila na nákupu, koupila i ten pytlík lékorek. No, a já jsem pak seděla ve společenském oblečení ve svém pokoji, všude kolem nastláno mapami, poznámkami, atlasy, učebnicemi a sešity, totálně mimo a s pytlíkem lékorek v ruce. Netečně jsem žvýkala a už v tu chvíli jsem věděla, že lékorky už budou navždycky chutnat jako potupa. Pak jsem si je jednou koupila znovu ve snaze dokázat sama sobě, že už jsem se přes to přenesla. Pořád nic, mimochodem. Chuť jednoho druhu pečiva mám zase doteď spojenou s osmiletým gymplem, ze kterého jsem po čtyřech letech odešla. Povedlo se mi to tak, že jsem si tam po nějaké době konečně začala dělat svačinu a postupně jsem se i naučila normálně snídat, nějak jsem narazila na jeden takový rohlík, celkem mi chutnal, rodiče ho kupovali vždycky (a kupují dodnes) a když si ho teď z nouze sem tam dám, vždycky mi ta chuť (zvlášť ve spojení s okurkou a šunkou) navodí pocit všech těch přehnaně brzkých rán a školy, odkud jsem s radostí vypadla.

Třeba takovová skořicová zmrzlina, kterou mám pořád ještě ráda, to je výjimka. Tu jsem sice poprvé jedla u babičky na Slovensku, ale to naše rodina ještě nebyla v troskách, takže tam není žádná trpkost. Medovník jsem zase poprvé ochutnala na výlětě ve Znojmě asi ve třinácti. Pro mě to byla celkem událost, protože kvůli alergiím jsem ořechy dřív nemohla totálně vůbec. Stresuje mě tikání hodin, kravál letadel. Uklidňuje mě vzduch po dešti, modrá barva a rytmus dopadajících kapek.

Mistrovství světa v hokeji se hrálo minulý rok během svaťáku, takže mi to nostalgii navodilo ještě víc. Jako kdyby se kolem mě zase válela záplava učení a já si u zapnutého hokeje nalhávala, že se zvládnu naráz s tím i učit. Mám pocit, že vůbec všechno, co teď kolem státních maturit slyším, mi akorát navozuje vzpomínky na minulý rok. Vrací se mi kraviny, které jsem úspěšně zapomněla.

Ve čtvrtek večer mě v hospodě po dlouhé době doběhla minulost ještě jedním způsobem (jo a hrál se taky hokej). Děsně se mi líbí, že jsem si na vysoký začala hezky novej list jiným příjmením, ještě víc se mi líbí tohle malé tajemství mít. Není to ani něco, co bych potřebovala troubit všem okolo, to spíš naopak, vysvětlování není úplně moje oblíbený téma, plus u toho na lidi možná působim jako blázen. Kdo by se jim divil, když se u toho pokaždé culim jako cvok na útěku z blázince anebo aspoň jako šílený vědátor, který právě vynalezl něco průlomového? Jsem tak šťastná, že jsem to udělala! Ačkoli jsem ještě nevypilovala podpis, který měním skoro každý týden - jednou mě děsně pobavilo, když jsem se podepsala jako mamka, tzn. podpis, na který jsem vždycky čekala kvůli něčemu do školy. A najednou jsem ho jedním tahem načárala úplně stejně na prezenční listinu na jednom semináři. Odbíhám, já vim. Jde ale o to, že ve čtvrtek jsem si jen povídala s jednou spolužačkou. Všichni lidi mého věku totiž právě mění občanku na tu novou verzi, což se mě netýká, protože mně ta moje platí až do roku 2016. Nějak jsme se o tom bavily a já totálně zapomněla, že všichni teď chodí pro tu novou, takže jsem byla překvapená, že ta holka už ji má. Jenže máme narozeniny blízko u sebe a tak mi položila jasnou otázku - proč já ji nemám? Na chvíli jsem se zarazila, mohla jsem lhát, ztráta té staré, cokoli. Vlastně už to bylo podruhé, co jsem se k velkému Odhalení přiblížila během nějakého rozhovoru s ní. A najednou jsem to řekla. Vědomě jsem se teda snažila ztlumit hlas, který mám normálně dost netlumený, aby mě moc dalších spolužáků neslyšelo... Ale vlastně to bylo jedno. A bylo fajn to někomu říct. Ne, že by byla první spolužačko-kolegyně (je u nás naprostá převaha holek), které jsem to řekla, to ne, ale už dlouho jsem to nikomu neříkala. Já vim, jsem cvok. Aspoň si to přiznám.

Taky přiznávám, že tímhle "mírně" mrhám časem.

Chci jen říct, že jsem labilní magor. Ale i tak jsem šťastná, jen musím vědět, čemu se mám vyhýbat, aby mi nehráblo. Nebo teď už vím i to, že strava během zkoušek musí být natolik pestrá, abych si neznechutila něco dalšího.

Mimochodem pro sympatického spolužáka jsem vymyslela přezdívku Modroočko, v případých dalších výlevech na jeho adresu se tu to slovo bude vyskytovat častěji. Jo, má modrý oči. Vadí mi jen to, že kouří, a vadí mi to dost málo, což je základ pořádné kraviny z mé strany, když mi racionalita dojatě mává v dáli. Vtip je v tom, že on o mně pravděpodobně zájem nemá a mě neodrazuje dost ani tohle. No co, vždycky jsem byla snílek. Jakkoli debilní s připadám, vždycky mě to i trochu baví. A když jsem jednou debilní neracionální panák, tak co, o to vtipněji se na to dá vzpomínat, že jo?

Sborem: jo!

Díky.

Taky jsem se rozhodla, že ať se děje cokoli, jakože teď nemám na léto prakticky žádné plány, tak si udělám výlet do Verony. Nikdy jsem nebyla v Itálii, plus jsem magor. Já a moje specifičnost, abych to nezvala nějak zaobaleně, je prakticky pravé téma tohohle článku. Ale proč bych měnila jednou vymyšlený nadpis? Zvlášť když už se vážně musím jít učit.

PS: Důkaz, že mi hrabe -> druhý článek s narůžovělým avatarem. Já růžovou normálně nemusim. Pápá, pápá, inteligence. Budeš mi chybět! A to fakt. Protože je ZKOUŠKOVÝ a já tě POTŘEBUJU. Neodcházej! Ne- Áááááu. Co se třeba na chvilku vrátit, co říkáš? Co? Kde? Páni, to je úleva. Bez mozku je všechno tak snadný.

Když mozek vypovídá službu

9. května 2012 v 23:01 | Lirael |  ) My Diary (
Víte, to se má tak.
Mám sem co psát. Vlastně mám víc, co říct, než už dlouho. Ale je prostě těžký psát o věcech, které si nechcete ani přiznat sami sobě, natož je plácnout do obličeje ostatním. Protože tak si teď připadám. Jako kdybych každému z vás mávala před obličejem kusem inkoustem popsaného papíru a zírala na vás tak nepříjemně, že by vám dlouho netvalo mě okřiknout, ať vás nechám být.
A co že se mi to děje?
Upřímně, ztrácím přehled.
Upřímněji: od samotného začátku tohohle blogu jsem nebyla do nikoho zamilovaná. A nechci tenhle výraz pro svůj současnej stav používat, protože se přestávám chápat, tudíž jsem sem nechtěla psát, abych vás taky nenudila ukňouranými žvásty. Bohužel už to nešlo vydržet, měla jsem psací absťák. Lépe řečeno - už pár měsíců jsem používala raději inkoust, než klávesnici a zachtělo se mi něco nicneříkajícího přidat sem.
Teď mám strach, že to, co se sem chystám napsat, nevycenzuruju dost. Takže protahuju prsty a měním postup. ;)
Možná je to jedno, protože se koneckonců nechápu, takže si třeba všechno tohle jen nalhávám.
Pravděpodobně tenhle článek ani nedopíšu a nezveřejním, tudíž je to prakticky fuk, ne?
Nicméně je mi hrozně. Nemůžu se na nic koukat, nic si číst a už vůbec ne poslouchat oblíbený písničky, protože mi ho všechno připomíná a já si pak přijdu ještě ujetější. Kolikrát jsou asociace tak absurdní, že si to ani sama nevěřim.
Nebo moje sny. Plácala jsem tady už někdy o tom, jak podivný mám sny? Plný barev a světla, se spoustou lidí a rozhovorů, v místech, které všechno podivně propojují a s příběhem, ze kterého se mi kolikrát nechce probudit. Miluju svoje sny. Ale probuzení nenávidim. Tenhle týden se mi zdál jeden tak perfektní sen, že jsem na jeho konci brečela štěstím a přesně v tu chvíli zazvonil budík. To snad naše podvědomí přesně ví, v kolik budeme vstávat, že se tohle děje snad každému?
Nikdy byste neuhodli, co všechno je na mojí situaci šíleného, ale nástin postačí. Je kuřák a MNĚ, mně zarytýmu nekuřákovi, kterej je kolikrát agresivně expresivní, co se cigaret týče, mně je to prostě totálně jedno. To asi rozsahem absurdity vážně stačí.
Přísahám vám, že jsem nikdy nebyla tak mimo, jako jsem teď. Strašně o něm chci mluvit, přiom nechci, jsem příšerně vynervovaná a bez nálady, když ho dýl nevidim. Stejně tak mě zase vykolejí každej jeho úsměv, nebo když něco řekne. Nenávidím nejistotu, přitom se bojím cokoli udělat. Chovám se a usmívám jako idiot. Především na něj ale nejde nemyslet.
Jak hluboko jsem se dohrabala...
Víte kolikrát jsem byla odhodlaná zeptat se ho, jestli by se mnou nechtěl někam zajít? Nejpitomnější je, že pár příležitostí jsem promrhala a následně si pak pokaždé několik hodin nadávala. Všechny dobrý nápady přišly pozdě. Kolikrát se ale stalo, že zrovna ten den jsem ho ani neviděla... Časem jsem to přisuzovala osudu, který mě varuje, že to není dobrý nápad zkoušet. Jako kdyby mě něco zachránilo před vlastní blbostí. A to ačkoli mi podobný myšlenky přijdou dost pitomý.
Připadám si, jako kdybych nedobrovolně podstoupila lobotomii.
Myslím, že nehrozí, že bych sem někdy napsala jeho jméno, protože z toho nikdy nic nebude.
Dost totiž pochybuju, že by na tom mohl být alespoň částečně tak, jako já. Z čehož je mi jen a jen hůř. Připadám si jako asociální pošuk, zoufalá naivka a bůhví co ještě. A všechno jen protože jsem tak žalostně sama a každým dnem to na mě dopadá víc. Fakt bych o něčem podobnym raději psala povídku, než to sama prožívala.
Vážně, lobotomie.
Ale jsem ve své podstatě snílek, takže naděje umírá poslední a naivita dosahuje už stratosféry. Nebo to je spíš do ionosféry volající blbost? Nevím.
Vím ale jistě, že komunikace je daleko těžší, když člověku neustále sviští hlavou tohle a navíc vidí obličej dotyčného, kdykoli zavře oči. Soustředění fuč, mozek v emigraci a celkově pravděpodobně bez šance na úspěch.
Jo, asi už kňourám.
Já vás varovala.
Nechci sem psát nesčetné důkazy vlastní blbosti a pomatenosti.
Vlastně už ani nechci psát dál, protože jsem děsně unavená a pointa šumí pryč.
Jsem jen děsně mimo a právě teď nemůžu ani tam a už vůbec ne zpátky.