Březen 2012

Nádherně hnusné počasí

31. března 2012 v 20:48 | Lirael |  ) My Diary (
Já nevim čím to je, že poslední dobou stíhám tak málo věcí.
OK, je to školou a seriálama, ale víc školou, fakt. Asi jsem většinou tak akorát utahaná, abych dělala jakoukoli neplnohodnotnou činnost, když už za sebou mám povinnosti.
Představte si, že tenhle semestr mám před sebou psaní několika prací, na který se svym způsobem i vážně těšim. Kritika českých překladů Meg Cabot a hlavně konečně pořádné pitvání se v Romeovi a Julii, ke kterému jsem vlastně nikdy neměla příležitost, ačkoli jsem si za ty roky, kdy jsem se tím posedla, přečetla spoustu odborných publikací a jsem si vážně jistá, že toho o téhle hře vím poměrně hodně. Jediná jiná věc, co jsem kdy na R&J napsala, byla slohovka v osmý třídě. Vlastně jsme měli i dobrý téma, ale nedávno jsem na tu svojí věc narazila a celý to bylo jen shrnutí děje a v posledním odstavci jsem se teprve fakticky dostala k zadání. Doteď nechápu dvě věci - jak jsem si mohla myslet, že to je dobře a jak mi to proboha prošlo.
Nějak jsem se poslední dobou odvrátila od tohohle blogového "deníku" k tomu starému papírovému a bylo to moc fajn. Možná poprvé mi došlo, jak to je pro mě důležitý. Nejen vypsat se z problémů, když nikdo neposlouchá, a číst si po sobě starý zápisy, neztrácet střípky vzpomínek, které pro mě byly v tu chvíli tak nezapomenutelné, mít místo, kam můžu napsat cokoli, aniž bych kohokoli urazila a děsně mi to pomáhá. Hlavně jsem si ale konečně přiznala, proč jsem s deníky vůbec začala. Jasně, do devíti let to bylo spíš takový to ohraný - koupila jsem si super hezkej sešit v tvrdejch deskách, ode dneška budu psát každej den a pak spousta prázdných stran. Přijde mi skoro jako klišé tohle říkat, ale jasně, že psaní deníků pro mě byla soukromá psychoterapie po rozvodu rodičů, sama sobě jsem si dělala psychologa. Proto se mi taky daleko líp uvažuje psaním, které teprve postupně nabývá pointu, stejně jako tenhle slepenec tady. Jakkoli jsou pro mě důležité knihy od oblíbených autorů, vždycky budu mít na prvním místě svoje spatlaniny. Nikdy nebude nic děsivějšího a ubrečenějšího, než ty stránky popsaný mnou v průběhu těch let. Málokdy mám vůbec sílu si číst, co jsem napsala v určitých chvílích, ale vždycky to tam je, vždycky se k tomu můžu vrátit.
Taky se mi upřímně nelíbilo nechat tady mrtvo další jeden celej měsíc. Teď večer ale kašlu na školu a jdu psát, protože jsem na to nenašla čas dýl, než by se mi líbilo. Ten soubor už ani nemám v posledních otevřených, jak jsem se zavalila haldou školy.
Je toho tolik, co jsem sem nenapsala a chtěla bych. To, jak úžasný byly moje dvacetiny, to, jak jsem nedávno byla na novinářské premiéře filmu Shame, díky kamarádce, která má děsivě dobré kontakty, to, co přesně dělám ve škole, to, jak divné bylo včera setkání a horká čokoláda s bývalou spolužačkou, to, jak jsem konečně zase několikrát nosila svojí oblíbenou sukni, když jsem teď roky byla v sukni jen kvůli nějaké příležitosti, to, že si už zase lakuju nehty, to, že už víc jak rok se nejmenuju tak, jak jsem to roky nesnášela a jak krásné je najednou hlásit vlastní příjmení, když je to potřeba, to, jak moc mi vyhovuje probudit se do hnusného počasí, když nejsem psychicky a ani oblečením připravená na slunné dny... Jsem divná, když si nechci jít ven pinkat - jo, taky jsem se začala učit tenis -, tak prostě nechci hezké počasí a líbí se mi, když je hnusně. Ne, už roky se mi líbí, když je hnusně a zima, to není jen chvilková marnivost. Mám tak strašně ráda déšť, deštníky, šály a kabáty! V zimě se mi taky líp spí. Nejsem úplně připravená na rozloučení s "hnusným" počasím, které mi přijde spíš nádherné.
Tak jsem se pěkně rozepsala, dala zase jednou najevo, že žiju a teď jdu konečně psát pořádně!