39. kapitola - Když není cesty zpět (2. část)

9. února 2012 v 9:56 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Přemýšlím, co bych vám tady tak vyprávěla za pohádku, když to pravděpodobně přeskočíte a hned budete číst další kousek kapitoly. Smějící se
Mimochodem jsem ji odvážně dopsala v polospánku dneska ve dvě ráno, když jsem navíc měla hlad. Nehledě na všechny blbosti, co dělám, tak bych se taky měla učit na svojí poslední - a nejhorší - zkoušku, což se mi nechce. Včera jsem toho náhodou udělala celkem hodně, a tak jsem si vyloženě zasloužila odpočívat psaním.
Pokud někdo vidíte tuhle povídku prvně a jste vyděšení číslem kapitoly a naprosto zmatení, můžete si ji proklepnout tady a všechny staré kapitoly najdete takhle. To číslo jsem si vážně nevymyslela stylem Tak co tam naklepu dneska?.
Teď musím jít máknout, protože jsem na dnešek pozvala na oběd babičku s dědou. Nevinný
Snad se vám bude kapitola líbit a doufám, že se mi podaří dávkovat zbytek co nejdříve.


_________________________
"Potřebuju nový oblečení," řekne sama od sebe. "Všechno mi hrozně padá."
A já pochopím, proč jí to tak sluší. Dřív jsem si toho vůbec nevšimla, nebo jsem možná byla příliš mimo, aby ano. Ona zhubla! Ne že by na tom byla předtím tak strašně, jak to sama popisovala, ale teď vypadá vážně hezky. "Páni, jsi dobrá, žes to zvládla," usměju se na ní.
Ona mi úsměv oplatí spíš váhavě.
"Stalo se něco?" zeptám se bez okolků.
"Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit", přiznává. "A o to oblečení ani nejde."
"Aha a chceš si jít někam sednout?" Rozhlédnu se kolem. Stojíme uprostřed obchodního domu a přesně pod schody, ze kterých jsem spadla na Valentýna, když jsem tady byla s Lukášem. Takže já chci rychle o kus dál. I když zrovna tady se před vzpomínkami utíká těžko.
"Jasně," kývne a potom nezvykle mlčí.
"Něco doma?" Co jiného by mě taky mohlo jako první napadnout.
"Ne, vůbec." Aspoň trochu se usměje.
"Mám hádat?"
Zavrtí hlavou. Nenaléhám na ní. Jdeme směrem k malé kavárně zastrčené v samotném rohu druhého patra. Sem tam plácáme něco o obchodech okolo, ale já to upřímně moc nevnímám, protože umírám zvědavostí z toho, co mi asi tak Bára chce říct.
"Jde o Petra?" nevydržím to a vyhrknu, sotva nám číšnice přinese naše horký čokolády a zase odejde.
Bára se jen usměje.
"No, tak!" vrčím na oko naštvaně. "Tak řekni, prosím."
"Já nevim, jestli o tom vůbec budeš chtít mluvit."
Teď úsměv ztuhne mně.
"Vážně nejsem radar jako Erika, když u ní zrovna není Martin," začne pomalu, "ale poslední dobou jsem si nemohla nevšimnout, co se děje. A ve škole bys mi nikdy neodpověděla."
Mlčím a čekám.
"Co je mezi tebou a Lukášem?" A je to tady. Prostá, přímá otázka s jedinou možnou odpovědí.
"Jen se známe už roky."
"Petro, já myslim, že to neni všechno."
"Ale je. Lukáš je přítel Katky, kterou znám od asi dvou let a tudíž je naprosto jasný, že mezi náma nic víc neni a nebude." Nemůžu se jí ani podívat do očí, když to chrlím. Vážně, jak jsem se mohla zrovna já dát na herectví?
"Promiň, ale to je taková hovadina!" Už už se chci začít hájit, ale Bára mě nenechá. "Vidíš vůbec, jak se na tebe Lukáš pořád ohlíží a jak se celej rozsvítí, když spolu hrajete? A uvědomuješ si, o kolik šťastnější vypadáš, když jsi s ním?"
"Takže já v pátek zdrhnu před sestrou, dneska jdu nadšeně za tebou, že to chvíli všechno nechám plavat a ty na mě takhle," zaksichtím se kysele na svůj hrnek. Už druhej člověk, kterej vyvozuje špatný závěry, aniž by měl všechny informace. Lukáš si o mně nic dobrýho nemyslí.
"Hele, říkej si co chceš, ale Lukáš je do tebe blázen."
A já se koukám jako na blázna zase na ní. "Lukáš prostě dobře hraje." Narozdíl ode mě. Tady jde o hru, kterou zbožňuju, to je jedinej důvod, proč působím sebejistě a zatím jsem s tím nesekla.
"S Katkou se pořád jen hádají."
"Ty sis nevšimla, že se spolu kromě předstírání Romea s Julií vůbec nebavíme? A i kdyby měli s Katkou sebevětší problémy, není to moje věc." Nesmí to být moje věc.
"Proč? Je to tvoje věc od chvíle, kdy ses -"
"Nepokračuj, fakt, prosím. Nechci to slyšet. Vážně ne. A pleteš se. A radši mi řekni něco o Petrovi! Už se ti ozval?"
"Ne... Měl?"
"Sakra," kousnu se do rtu.
"Co se stalo?"
"Já slíbila, že mu napíšu..."
"Jako o mně?" ptá se hned Bára.
"Jo, to jak jsem to nenápadně zjišťovala."
"Tak mu napiš teď," navrhne hned ona. "Teda, pokud nemáš nic proti."
Usměju se. "Je tvoje věc, že to s ním chceš zkusit. A mně se Petr vážně vůbec nelíbí, takže z toho si nic nedělej."
"Tak fajn. A co mu napíšeš?" ptá se mě, když šátrám v tašce po mobilu.
Lovení je úspěšné. Chvíli mi sice trvá najít psaní zprávy, protože se mi složil můj mobil a mám zrovna půjčený starý Jitčin, ale na několikátý pokus se trefím. "Nevim. Hele, co kdybys mu napsala ty?"
"Jako od tebe?"
"Buď, anebo i klidně sama za sebe ze svýho čísla."
"To ne, to nejde."
"Proč?"
"Neni to blbý?"
"A proč by mělo? Petr je celkem zaseklej, takže když mu neřekneš sama, bude mu to klidně trvat ještě pár týdnů."
"To nevadí. Nechci mu připadat moc hrr."
"Aha, tak jak chceš." Přestávám jí ten telefon podávat a vezmu si ho zpátky. "Tak co třeba: Nazdárek, tak jsem sondovala u Báry a vypadá to s tebou celkem nadějně?"
Bára nic moc neřekne, ale nervózně sebou zavrtí.
"Tak něco jinýho. Co mám napsat?"
"Ahoj, mám pocit, že Bára by neměla nic proti?" pokrčí rameny.
"No, nevim."
"A jak přesně tě o to vůbec poprosil?"
Vybavuju si jeho štěněčí pohled a to jak dlouho jsem to z něj dolovala. Pozitivního nic moc. "Prostě za mnou přišel, když nám dal rejža pauzu, a zeptal se mě, jestli nevím, jestli někoho nemáš, a jestli bys třeba nechtěla mít něco s ním a já mu slíbila, že to zjistim. Tak něco."
"Aha. Tak já nevim, tak napiš co ti přijde nejlepší."
"Jak vlastně dopadlo to rande s tím Martinovým kamarádem?" ptám se, když píšu zprávu Petrovi.
"S Honzou?"
Kývnu.
"Nic moc. Ani mě nepustil ke slovu, a ne že by nebyl fajn, ale připadalo mi, že by si vážně vystačil i sám," zasměje se.
"Tak to mě mrzí."
Bára jen mávne rukou.
Ani ne do deseti minut mi zapípá Petrova odpověď. To zrovna s Bárou zvažujeme, že si dáme pohár.
Sotva se to vyzvánění ozve, Bára se začne tvářit šíleně nervózně. "Tak co?"
"Chce si o tom ještě promluvit," řeknu šokovaně. "Večer přes ICQ."
"Vážně?"
"Jo, hele, já ti říkala, že zrovna jemu to bude trvat dlouho."
"To je fuk. Spěcháš?"
Zamračím se. "Chemie."
"Promiň, to jsem netušila."
"Ne, vůbec se neomlouvej, stejně bych se to teď neučila," ujišťuju ji. "Ale budu muset pomalu jít."
Ještě asi hodinku se s Bárou toulám po obchodech a během toho ji ujišťuju, že jí dám vědět, co mi Petr chce. To zas bude sranda pokoušet se s ním komunikovat. Cestou domů si aspoň ještě čtu normální knížku a zručně tak vytěsňuju myšlenky ubíhající do všech stran. Když se večer neochotně přihlásím na ICQ, pro všechny případy si zajistím, aby mě viděl jen Petr a nemusela jsem odepisovat nikomu dalšímu. A pak strávím většinu doby od šesti večer do devíti čekáním s knížkou, než se Petr konečně ukáže. Navíc raději počkám a pak budu muset kratší dobu komunikovat, než abych se mu připomněla a riskovala několikahodinovou konverzaci. Ve chvíli, kdy se Petr konečně ozve, jsem už celkem unavená a musím sama sobě přiznat, že kdyby se opozdil jen o pár minut, pravděpodobně už bych spala.
PetrS: Ahoj.
P.E.T.R.A: Ahoj.
PetrS: Jak je?
To si snad dělá srandu, ne?
P.E.T.R.A: Ok. :) Tak co potřebuješ?
Ukazuje mi to, že Petr píše a upřímně se děsím, co na mě hodlá vychrlit. A protože to vypadá na dlouho, vstanu a dojdu si do kuchyně pro sklenici coly, abych se udržela ještě chvíli vzhůru. Jenže když se vrátím, tak je Petr prakticky bez sebe strachem, kam sem se poděla a navíc mě čeká spousta textu. Dám si pořádného loka a začnu číst.
PetrS: Dělá mi starosti, jestli jsem se tě nějak nedotkl tím, že jsem o tebe tak rychle přestal mít zájem. Upřímně doufám, že pokud jsem v tobě vzbudil jakoukoli nevoli, tak to nevyústí v to, že bys o mně Báře řekla něco hnusného.
PetrS: Mlčíš?
PetrS: Ty už jsi s ní mluvila? Jak jsi vůbec zjišťovala, jestli má Bára zájem?
PetrS: Že ty sis to celý jen vymyslela?
PetrS: Kde jsi?
PetrS: Petro!!!!!
PetrS: Petroooooo!!!!
PetrS: To snad nemyslíš vážně!
Než to celé dočtu a pořádně se vytočím, vyskočí na mě několik dalších zoufalých zvolání. No bezva.
P.E.T.R.A: Šla jsem si pro pití. ;)
PetrS: A co teda?
P.E.T.R.A: moment
Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila a mírně protáhnu prsty, spíš protože si tak přijdu dramatičtější, než že bych to potřebovala. Taky oddaluju odepsání. Prej rychle přestal mít zájem. Na můj vkus dost pomalu! Fajn, nádech, výdech. To bude dobrý. Přes ICQ ho stejně nemůžu zabít.
P.E.T.R.A: Vážně se mě to nedotklo a nejenže bych Báře nelhala, ale taky nemám důvod ji proti tobě štvát. Prostě jsem s ní mluvila a z konverzace to vyplynulo, tak jsem ti dala vědět, jak jsem slíbila.
Mám dojem, že jsem se taktností odpovědi vážně překonala.
PetrS: A co přesně říkala?
Sakra!
P.E.T.R.A: Nic určitýho. Jen vím, že zájem celkem má, s nikým jiným není.
PetrS: A nelžeš?
Nádech, výdech.
P.E.T.R.A: Proč bych to asi dělala? A promiň, snad jsem už napsala všechno, teď už vážně musím jít. Měj se.
PetrS: To je všechno?!?!
P.E.T.R.A: Ano. Dobrou.
PetrS: Tak díky. Pa.
Pa? To je snad desetiletá holka??? S potěšeným úsměvem vrátim Petra zpátky to ignoru, naposledy mrknu na e-mail a vypnu počítač.
Petr je vážně cvok. To si Bára ještě užije. Ale kecat jí do toho nebudu, i když bych sebevíc chtěla. Bude lepší, když si na něj Bára udělá názor sama. Těžší bude se ho zbavit, až ji bude taky otravovat tak, jako mě. Líbí se mi představa, že mi konečně dá pokoj.
Když počítač, stará kraksna, konečně přestane vrčet a vážně se vypne, jdu dolů do
obýváku. Snad jako kdybych čekala, až se z pokoje vyvětrá rozhovor s Petrem. Neboli neskutečná ztráta času. V obýváku je jen mamka, která se hrbí nad prací u konferenčního stolku obtěžkaného horou papírů. Táta dost možná dělá tu svojí u sebe v pracovně a Jitka se určitě šprtá, dokonce zakázala Danovi, aby jí volal, protože se učí. Teď mi to přijde vcelku úsměvný, ale asi to bude horší, až budu mít týden před svaťákem já. Jsem ráda, že na zítřek sama nic nemám.
Mamka vzhlédne od hromady papírů a unaveně se na mě usměje.
"Práce?" zeptám se na vcelku obligátní otázku.
"Zítra je porada. Je toho hodně."
Ohlédnu se, když uslyším vrzání na schodech. Za chvilku stojí ve dveřích Jitka, kývne na nás na pozdrav a hned zamíří k lednici.
"Mami a nepřeháníš to?"
"Ne, já to musím udělat."
"Ty mami," ozve se i Jitka. "Tak mě tak napadalo: Co ostatní taky tím vždycky tráví celej víkend? To musíte mít poradu celej den, ne?"
Mamka se trochu ošije. Uvažuju, jestli to náhodou nedělám podobně, když se chystám lhát, nebo jsem přistižena při činu. Pravděpodobně jo, což je poměrně děsivý. "Prostě to nedělaj tak pečlivě."
"Nebo to ty přeháníš," navrhnu. Ani se mi nechce jít se podívat, co tam řeší. Perfekcionistky po mámě ani jedna s Jitkou v učení naštěstí nejsme.
"Musim."
"A proč?" Jitka si mezitím namazala housku a teď si stoupá vedle mě.
"Protože jinak mě nevezmou po mateřský zpátky. Nějaká kráva mi zabere místo."
"Mami, vždyť ti šéf slíbil, že s tebou počítá..." chlácholím ji opatrně.
"Já bych mohla bejt taky kráva, ale já to neumim," prohlásí najednou a pěstí uhodí do hromady před sebou.
Ve zkoprnění se nedokážu ani nechápavě otočit Jitčiným směrem.
"Ne, vážně. Všechny ženský jsou takový mrchy a já to nedokážu. A kolikrát by mi to třeba na těch poradách pomohlo."
Mluvení přenechávám na Jitce a sama ani nevnímám. Myšlenky zase jednou plachtí směrem, od kterého je silou vůle celý víkend odvracím a kam je zase snad cokoli žene. Dramaťák. Katka. Lukáš. David. Julie. 46 dní do premiéry, 47 dní do vysvědčení. Je čas začít odškrtávat v kalendáři a doufat, že to bude rychle za mnou.
 


Komentáře

1 Drom Drom | 9. února 2012 v 13:40 | Reagovat

Aa...:D přijde mi, že sem to přečetla, ale jako by to sotva zabralo 10 minut..:D furt sem četla a říkala si, ať ještě není konec, ať ještě není konec..:D a tk moc sem chtěla aby tam bylo víš R&J a víc Lukáše... a Lukáše tam na můj vkus bylo dost málo..:D doufám, že když naplánujeme ten výlet tento týden, tak to bude další kapitola co nejdřív a nebubu na ni muset čekat zase přes rok! :D doufám, že ses do toho pěkně obula a přesně se nastavila do té polohy, že teď budou kapitoly častěji..:D
Jinak co se kapitoly týče...:D Petra je svým způsobem strašně hloupá, ale na druhou stranu jí úplně chápu..:D ačkoli bych v tomhle případě byla asi jako Bára nebo Jitka, sama bych se zachovala asi jako Petra...:D to je děs...:D doufám, že se Lukáš sebere a řekne jí to dřív, než ji napadne podat přihlášku nebo žádost o přestoupení na jinou školu, to by byl fakt hlupák! :D
Zkrátka piš, protože já už sem tak nadšená na další kapitolu, že mám chuť přečíst si tu povídku celou od začátku...:P jenže to bych pak byla ještě nedočkavější a nesnesitelná..:D:D

2 Hope Hope | Web | 9. února 2012 v 15:38 | Reagovat

ok, takže to, co jsem si myslela se zatím nestalo =oD a těší mě, že Báře taky všechno padá, i když je to jenom postava z povídky =oD
aha, takže tak trochu je to to, v co jsem doufala, i když ne úplně přesně...já myslela, že jí Bára chce říct, že se Kačena a Lukáš rozešli...
snad na Petru bude platit Bára, když ne Jitka...akorát mě teď napadlo, jestli v tom Jitka nemá trochu prsty =oD
ježiš, ale teď bych Petře dala pohlavek, aby se probrala...jj, pro nic za nic se neříká, že zamilovaní lidi jsou slepí...
bože, Petr a jeho myšlenkový pochody...nebudu to radši komentovat =oD
já doufám, že to neuteče tak rychle, jak si Petra přeje O=o) ne, že bych ji chtěla trápit, to ne, ale jsem sobec, nejradši bych si přečetla ještě minimálně jedenáct kapitol =oD

3 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 9. února 2012 v 20:51 | Reagovat

Vyplatilo se čekat, to ti povím :) líbí se mi, jaký má teď Petra vztah se sestrou :) taky se mi zamlouvá její postoj k Petrovi, je vtipný :D a souhlasím s tím, že tam bylo málo Lukáše, nech je, ať se kurňa někde potkají nebo spolu budou muset mluvit nebo tak.
Ok, vzdávám se, tvůj příběh, tvé nápady, už se na ně těším :)
P.S.: Budem čekat do léta na pokračování? Snad ne :)

4 Lirael Lirael | Web | 9. února 2012 v 21:55 | Reagovat

Drom: To ať ještě není konec je mi moc dobře známý. :-) Jdu psát! A btw já si to teď pár dní celý četla, takže jsem na sebe byla taky nesnesitelná a nutilo mě to pokračovat.
Hope: Že by Jitka ve šprtacím zápalu komunikovala s někým, koho nezná? A kapitoly jsem ráno teoreticky počítala a vymyšlených je plus mínus šest, rozepsané skoro všechny a jedna má už 10 stran. :D :D Neboj, toho ještě bude. Budu se snažit spěchat. :)
*Dragonfly: :) :) :) :) Do léta snad ne.
Všem: Nápady máte hezký, ale moje plány nezměníte. MUHAHAHAHA. :-D

5 Hope Hope | Web | 9. února 2012 v 22:24 | Reagovat

Lir, mno, já nevím, ale mně to nepřijde tak nelogický =oD jj, vlastní zkišenost O=o) spěchat nemusíš! jo, šest je taky pěkný číslo =oD

6 Kolda Kolda | E-mail | Web | 12. února 2012 v 10:39 | Reagovat

Páni, ani jsem nemohla uvěřit, že je to tady a hned četla =D Je jasný, žes neměla čas, to nevadí, ale jsem nadšená, že už ho máš =) Jsem hrozně ráda, že ji už Petr nebude otravovat a bude s Bárou. =) A Bára má pravdu a Jitka taky a Petra si to nemůže přiznat.. Je fakt, že to, co ví od Kačeny, ji asi moc nepomáhá.. No, stejně si myslím, že Katka řekla něco i Lukášovi. Nelíbí se mi, jak se chová. =/ A pořád jsem teda doufala, že ho tam bude víc =D A ještě víc i s Petrou =D Ale už se nemůžu dočkat další kapitoly, mohla bys ji přidat co nejdřív, prosím =)

7 Lirael Lirael | Web | 25. února 2012 v 11:56 | Reagovat

Hope: Spěchám v rámci možností školy. :) Ale chci spěchat. Třeba jich bude i víc než šest, třeba se mi něco moc protáhne a tak.
Kolda: :-) Jsi hodná. Jdu chvíli psát a pak zase škola. Snažím se co nejdřív.
Jsem vážně nadšená, že jste všechny reagovaly tak rychle, já si spíš myslela, že po takový šílený pauze sem už skoro nikdo nechodí. Moc díky, že vás tohle moje psaní tak baví. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.