39. kapitola - Když není cesty zpět (1. část)

9. února 2012 v 9:55 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Asi se ani nebudu pokoušet obsáhle vysvětlit, proč jsem během celého roku 2011 nepřidala ani jednu kapitolu. Ve zkratce možná jen: hysterák z maturit začal hned po novém roce a až do tohohle zkouškového jsem nenapsala (nedopsala) nic dost dlouhého.
Mrzí mě to, to sice jo... Na druhou stranu jsem se ale zase mohla víc soustředit na celek těch zbývajících a koukat se na to s větším odstupem taky pomohlo. Nebojte úplně jsem se neflákala, napsaných mám už 35 dalších stran, jen to musím dopropojovat a dopsat. Nezapomínejte na mou "geniální" osnovu, co jsem si hned na začátku vymyslela. Jen se ještě protáhla, je rozházená na několika místech a fázi, kde jsem teď, jsem si popsala slovy: A dál něco běží.
No nejsem já geniální?
Potřebuju to už dopsat a mít to hotový, protože jsem to začala psát v létě 2008 a není to takové veledílo, abych vůbec směla psát tak dlouho, když to ještě vypouštím čtenářům po kouskách.
No nic. Snad máte někdo ještě z kapitoly radost i po takové době. Užijte si čtení a já vám přísahám, že další nebude až v roce 2013, ne-li rovnou 2014. Pro osvěžení paměti vám asi doporučuju mrknout na tu minulou, abyste se neztráceli.
Nejvíc k vzteku je, že jsem konečně jednou napsala kapitolu, kde na sebe všechno navazuje a je příliš dlouhá, takže to stejně musím rozdělit. Šlápnul vedle
Lepší než dát vám sem po tak dlouhé době něco, co má tři stránky. Mrkající


_________________________
"Mám zapálit svíčky?" uchichtne se ségra poťouchle, když přesně s úderem desáté vcházím do jejího pokoje. Má rozsvícenou jen noční lampičku vedle postele a z pootevřeného okna sem proudí chladný noční vzduch.
"Zníš, jako kdybysme šly vyvolávat duchy," zašeptám a opatrně zavřu dveře, abych nebudila mamku, co spí v ložnici na konci chodby.
"Mně šlo o romantickou atmosféru," zamrká na mě.
"Tu si nech pro Dana," vypláznu na ní jazyk. "Tohle je vážná věc."
"Fajn," odvětí Jitka, odkládá časopis, založí ruce a nasadí výraz hlubokého soustředění.
"Tak vážná zase ne," usměju se a sednu si vedle ní.
"Taky si myslim... Hele, mně se dneska nechce učit." Ona a její maturitní učení připomínající spíš ne-učení.
Jenom nakrčím obočí.
"Stejně mi chybí už jenom tohle... Nemohla bys radši dneska ty hrát a zejtra budeme řešit mojí maturitu?"
Zaváhám. "Dobře... Nechceš to ale mít radši dřív za sebou?"
"No, tak to zkusíme zítra mezi vyvářenim a nákupem," usměje se na mě.
"Fajn."
"Co mám dělat?"
"No... Já nevim... Tak si vytáhni tu knížku a já zatim vymyslim, co si chci procvičit."
"Oukej." Jitka vyleze zpod peřiny, vstane, chvilku se hrabe v papírech na stole, vytahuje můj výtisk Romea a Julie, co jsem jí půjčila před dvěma měsíci a zaleze zpátky do postele. "Tak už víš?"
"Uhm, ne," přiznám a začnu přecházet po pokoji.
"Času dost," pronese a začne si přerovnávat polštářky.
"Ok, už vim."
"Fajn. Strana?"
"102," odvětím okamžitě.
Jitka vyprskne smíchy.
"Co?" nechápu.
"Ty víš stránku..."
"Třeba jsem se spletla."
"Í vé tečka í?" čte pomalinku.
"Ne, akt čtvrtý scéna první."
"Á, pardon, madame..." směje se. "Tak odkud?"
"To, co říká Paris třetí řádek odspoda. A nesměj se mi!"
"Dobře a co to je za scénu?"
"V tý předchozí se Julie rozloučila s Romeem a pak jí rodiče odvrhli, že si nechce vzít Parise, kterej je teď u otce Vavřince, kam jde Julie pro pomoc."
"Parise? Ne Parida?" zeptá se zamyšleně ségra.
"Mně se víc líbí Parise, koho co Parida je zženštilý. Navíc v tomhle překladu je koho co Parise," spustím přednášku. "V Harrym Potterovi je taky Sirius bez Siriuse. Kdyby tam bylo koho co Siria, tak se to nedá číst..." dodám skoro omluvně.
"Je to divný, ale jak chceš."
"Neřeš to, jen přede mnou neříkej Parida, kdybys někdy chtěla mluvit o něčem podobnym..."
"To je u mě totiž vysoce pravděpodobný."
"Prosím, můžem?" Vyndám ruce z kapes a upřu na Jitku prosebný pohled.
"Jasně." Odkašle si. "Jak šťastná náhoda, má drahá!"
Nasadím vážný výraz. "Až budu vaše, možná budu drahá."
"To vaše 'možná' brzo 'jistě' bude."
"Co má být, má být," říkám mrtvým hlasem v chabém pokusu napodobit Lukášova apatického Romea.
"Vavřinec: A taky to bude, Paris: Přišla jste, drahá, zpovídat se otci?"
"Jenom je říkej jinym hlasem, nečti jména..."
"Sorry."
"Tou otázkou mne chcete zpovídat?"
"Vyznejte se mu ze své lásky ke mně," Jitka procítěnost přehání skoro na úrovni Radka."
"Já se mu, pane, vyznám ze své lásky."
"To vyznání chci, přiznám, slyšet taky."
"Má láska je mi svatá," pokusím se o nucený úsměv. "Vyznám se z ní svatému otci, ne vám do očí."
"Tvým očím, drahá, pláč vzal všechen lesk."
"Odnese si to, i když nic nevzal. Ten lesk z mých očí ukrad někdo jiný."
"Křivdíš svým očím, když je pomlouváš."
"Jen pravdu říkám, žádné pomluvy. Vždycky si pravdu přiznám do očí," říkám pořád stejně odevzdaně.
"Já tvoje oči z očí nespustím."
"Mé oči v pláči se spustily samy. Měl byste, otče, pro mě krátkou chvilku, nebo mám radši přijít po nešporách?"
"Pro tebe, dcero, já mám čas hned teď," říká Jitka hlubokým hlasem. "Nechte nás, prosím, o samotě, pane." Pak nepokračuje.
"Co se děje?" zeptám se zmateně.
"Jen mi přijde, že s marodem a ještě k tomu s holkou se to nemůže nacvičovat dobře."
"Líp než se zrcadlem, nebo kupou plyšáků jako obecenstvem," pousměju se.
"Jsi vážně dobrá," říká najednou a vstává z postele.
"Cože?" ohlížím se po ní.
"Vážně jsem ti to věřila, úplně z tebe sršely emoce a měla jsem pocit, jako kdybych to celý viděla před sebou. Hraješ hrozně přirozeně." Následuji ji pohledem, když bere z hromady oblečení na židli fialový svetr a zase se vrací k posteli.
"Fakt?" kuňknu.
"Naprosto, jseš strašně hustá." Ségra začíná svetr skládat.
"Díky... Sice jsi viděla jenom kousek, ale vážně dík."
"Ty, Petro?"
"Copak?" usmívám se dál a sedám si.
"Co chceš dělat, až bude po všem?"
"Jak jako?"
"Po představení, po vysvědčení… Příští školní rok."
Úsměv mi ztuhne. "Nevím," mumlám a uhýbám pohledem.
Jitka přestane skládat, sedne si ke mně a chytne mě za ruku. "No tak!" vrčí, když pořád jenom zírám na její povlečení. "Řekni, prosím."
"Já… Uvažovala jsem, že půjdu na jinou školu," přiznám tiše.
"Cože? Vždyť máš Kaštan ráda! Co učitelé? Co Lukáš?!"
"No, proto chci jít minimálně do jiný třídy..."
"A jak to chceš asi udělat?"
"Řeknu, že jsem se nepohodla s Katkou a nemám teď ve třídě nikoho, zatímco jinak bych měla Eriku s Bárou..."
"Jsi padlá na hlavu?"
"Proč? Vždyť je to naprosto racionální důvod."
"Je pěkně pitomej a navíc bys přišla o spoustu spolužáků."
"Budou další."
"Ok, tak si představ, že je za rok. Nacvičuje se dramaťák, Lukáš a Katka jsou úplně usmíření a ty chodíš do jiný třídy, vůbec nevíš, co se děje tam a každou hodinu se místo na učení soustředíš na vlastní neštěstí."
"Omyl, soustředila bych se na učení, protože bych ty dva neměla před nosem a s dramaťákem navíc stejně skončim."
"To nemyslíš vážně."
"A co bych si měla myslet... Stejně nemá cenu naivně si vymejšlet něco jinýho. Katka je s Lukášem a to je naprostej limit a vlastně bych si tím měla popsat stěny celýho svýho pokoje, abych si to vryla do paměti."
"To bys vypadala jako magor z béčkovýho hororu."
"Lepší magor z béčkovýho hororu, než pitomec ve slaďáku se špatnym koncem," vzdychnu.
"Dobře, tak jinak. Jsi schopná celou tu hru přeříkat, ale vnímáš vůbec ten obsah?"
"Jako nešťastnou lásku, kde nakonec ti zamilovaní umřou, protože by spolu neměli bejt? Očividnej návod."
"Ne... Třeba to, co teď říkala Julie. Že si nikdy nelže, nebo tak nějak..."
"Vždycky si pravdu přiznám do očí?"
"Jo, tohle. Říkáš to jako samozřejmost a Julie tomu věří a ty to snad ani nevnímáš."
"Vnímám. To, že Lukáš má rád Katku a ne mě je pravda. Holej fakt. Prostá skutečnost." Jitka netuší, co všechno mi Katka na moje narozeniny řekla. Netuší, co si o mně Lukáš doopravdy myslí a proč je všechno tak beznadějný.
"Julie by se nevzdala."
"Julie neuteče s Romeem okamžitě, takže to svým způsobem vzdává a podvoluje se rodičům," vysvětluju. "Ale stejně, já jsem Petra, ne Julie," dodávám rychle.
"Pěkný trdlo jsi."
Zvednu oči. "Katka je důležitější než nějaký moje halucinace ohledně Lukáše."
"Kdyby byla, nekašlala by na tebe."
"Prosím, nech to plavat."
"Nemůžu, nehodlám se na tebe dalších pár let koukat v tomhle dezolátním stavu."
"Prosím."
"Slyšelas někdy 'Rány, které si člověk způsobí sám, se léčí těžko'?"
"Asi ne, co to je?"
"Citát tvýho milovanýho Shakespeara, a když neposloucháš mě, tak bys mohla zkusit poslouchat aspoň jeho."
"Pěknej pokus," usměju se a vstanu. Zajímalo by mě, kdy a jak si to našla a jestli mi to někdy plánovala podstrčit jako argument. "Můžem dojet aspoň tu jednu scénu?"
"Jasně, jak chceš."
"Zavřete dveře a pak plačte se mnou. Se mnou je konec. Pomoci mi není."
"Už mi to řekli, Julie, a věř, že mi to rozum trhá na kusy. Musíš si prý, a odložit to nelze, ve čtvrtek vzít toho hraběte."
Neodpovím a Jitka si mě proto přeměřuje vcelku překvapeným pohledem.
"Neměla bych s divadlem skončit raději hned?" zeptám se tiše.
"Cože?"
"Jestli bych - "
"Já tě slyšela! Co to sakra plácáš? Nemůžeš skončit jen tak a pár týdnů před představením."
"Mám pocit, že Katka se to naučila taky. Kdybych náhodou onemocněla a ona by mě mohla alternovat." Ironicky se pousměju.
"To bys nepřežila."
"Ale jo. Jen bych nesměla koukat na její výkon, protože Julie - "
"Já nemyslela její retardovaný hraní, já myslela scény s tvým Romeem," skočí mi znovu do řeči.
"Není můj!" zavrčím důrazně, ale dost tiše, abych nebudila mamku. "A budeš se mnou nacvičovat, nebo ne?"
"Ne."
"Fajn, tak ti nadiktuju tu renesanci na češtinu."
"Ne."
"Ok, jdu spát."
Jitka mě rukou zatlačí zpátky do sedu na postel a sama si stoupne. "Tak teď mě poslouchej. Myslíš, že Lukáš by ti dal ty dárky k narozeninám, kdyby k tobě vůbec nic necítil? Vážně? A co ty jeho záhadný chvilky, kdy vůbec netušíš na co myslí, i když se znáte odmala? Vydírala by tě Kačena, kdybys jí nedala příležitost? Ještě můžeš všechno změnit. Můžeš Lukášovi sama všechno říct. O tom jak mu zahýbá, jak pro něj hyneš touhou a bůhví co dalšího. Nenechám tě to vzdát a už vůbec tě nenechám složit post Julie."
"Dost dlouhej proslov na někoho, kdy by měl být teoreticky nemocnej, ne?"
Další vyčítavý pohled. Přinutí mě zmlknout. Kéž bych to taky uměla lidem dělat.
"Přestaň blbnout a začni pořádně žít. Neustupuj holce, která si tě neváží a jen se tváří jako kamarádka."
"Skvělá dedukce. Má pár much," říkám s hranou sebejistotou v naději, že moje herecké schopnosti a talent lhaní se zlepšily. "Katka měla perfektní důvod mě od Lukáše hnát, je to její přítel."
"Přítel, kterýho si neváží," dodá Jitka přesvědčeně.
"Neřeš to. Je to jejich věc. Chápeš? Jejich. A jak vůbec víš o těch dárcích k narozeninám?"
"Šlas ten den ven nasraná a vrátila ses s přihlouple šťastným úsměvem a tu šálu jsi nosila až do jara." Vítězný výraz.
"To se ti zdálo. A není co vzdávat, když bitva nikdy nezačala. Protože celý to je jen v tvý hlavě."
"Tím mi chceš říct, že Lukáš tě nemiluje a ty nemiluješ jeho? Že dokonce uvažuješ, že změníš školu, abys to Kačeně ulehčila? Že ji necháš projít úplně všechno, protože to dřív nebyla svině? Necháš si ujít svojí vysněnou roli ze hry, na kterou jsi fixovaná? Proč?"
"A dost," řeknu rozhodně. Okamžitě vstávám, beru si svojí knížku a roztržitě hledám učebnice, co jsem přinesla. "Nic nechápeš, nic," mumlám si spíš sama pro sebe, protože nemám nejmenší tušení, jestli to vůbec ségra může slyšet. "Hele, já asi půjdu, um, spát, jo, takže zítra probereme ty tvoje otázky... maturitní otázky... Hned ráno, slibuju," říkám už ve dveřích.
"Fajn. Ale doufám, že nebudeš moct spát, jak budeš nad vším přemýšlet!" křikne za mnou, když odcházím. Přemýšlet. Není nad čím. Už jsem se naučila tohle všechno potlačovat a nevnímat tupou bolest. Kdo to má taky pořád vydržet? Tu bolest ze ztráty kamarádky kvůli vlastní blbosti, žádnou jinou. Jiná není. Jen čirá blbost, vysoká představivost a osamělost.
Celý víkend následně strávím Jitčinou maturitou a staráním se o mamku, i když o tu jen do chvíle, než se domů vrátí táta, za což jsem vážně vděčná, protože mě přestávalo bavit poslouchat mamčino neustálé vyprávění o tom, co z brášky bude. Jako bonus pravidelné popisování jejích výkyvů nálad a jak je úžasné, že bráška - nebo ségra, jak nám mamka neustále připomíná - ji v noci kope tak moc, až ji to kolikrát probudí.
Já se pokouším učit chemii, která mi zase jednou naprosto uniká. A při jakékoli příležitosti toho nechávám. A když nastane ta v podobě SMSky od Báry, využiju toho okamžitě. Ne, že by šlo o něco důležitého, jen se spolu podíváme po obchodech. Ani ne za půl hodiny se vyhrabu z domu a za další už jsem na místě. Bára se ale tváří daleko vážněji, než bych byla čekala.

 


Komentáře

1 Hope Hope | Web | 9. února 2012 v 15:17 | Reagovat

ááá, konečně jsem se dočkala kapitoly =o) ty jo, rok nebyla? mně to ani nepřišlo O=o)
jejda, kolik to má stránek, že to musíš mít na dvě části? mně blog normálně vezme i osmistránkovou kapitolu O=o)
budu dělat, že jsem poznámku o koho co Siria a zženštilosti nečetla, protože jinak bych si to musela vzít osobně =oD
jinou školu?! zbláznila se? kvůli Kateřině? doufám, že ta holka v téhle kapitole není, protože jestli jo, tak...tak nevím, ale rozhodně mě bude celou dobu štvát...
já budu brečet! já doufám, že nebude pitomec ze slaďáku se špatným koncem...doufám, že nemáš v plánu špatný konec! to bys nám přece neudělala, že ne? když už to píšeš tak dlouho... =o)
"Citát tvýho milovanýho Shakespeara, a když neposloucháš mě, tak bys mohla zkusit poslouchat aspoň jeho." - jé tak tohle se mi líbí =o) jen do ní Jitko! =oD
skončit s divadlem? hned? nikdy! za chvíli mě z téhe kapitoly asi klepne! takových šoků!
Jitku mám čím dál tím radši! nepsala jsem to už náhodou někde? =oD asi jo, ale to je fuk, protože to pořád platí!
Bára se tváří vážně? já se bojím =o( i když...mno, jdu rychle na další, abych nerozvíjela své doměnky a pak nebyla zklamaná... =o)

2 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 9. února 2012 v 19:36 | Reagovat

ANO! Jdu do vany, přečtu si minulou, jen pro připomenutí, i když si fandím v tom (totiž, fandím vlastně spíše tobě), že jsem nic nezapomněla, a vrhnu se na tyhle dvě části :) už se těšííím O:)

3 Lirael Lirael | Web | 9. února 2012 v 21:48 | Reagovat

Hope: To jsem moc ráda, že ti to ani nepřišlo. :) Stránek to mělo, mrknu se :D, devět. Ale nebralo mi to ani samotnej text bez čehokoli na začátku jako dost krátký. Osobně si Siria určitě neber, to je vážně věc názoru. ;-) Ten argument Jitky je taky můj oblíbenej. :-D To s Jitkou jsi psala, to je fakt. Posledních pár dní jsem si četla znovu všechny kapitoly a vaše komentáře k nim, dobře to povzbuzuje k psaní. ;-)
Dragonfly*: Jééé, díky! Tohle je super komentář, fakt.

4 Hope Hope | Web | 9. února 2012 v 22:23 | Reagovat

Lir, to já vím, že komentáře povzbuzujou, proto asi budu muset otevřít administraci starého blogu, najít tam kapitoly a přečíst si komenty, protože jinak nevím, jak to SN dopadne, když na novém blogu to někteří! nekomentujou a na starém komentovali =oP

5 Lirael Lirael | Web | 10. února 2012 v 23:25 | Reagovat

Promiň, ale já mám ve všem celkem bordel a jak u povídky nevím u které kapitoly jsem skončila, protože nevidím vlastní komentář, tak myslím, že jsem ji nečetla vůbec. Až včera mi došlo, že to je asi tím přesunem na jinou adresu...

6 Hope Hope | Web | 11. února 2012 v 0:07 | Reagovat

Lir, mno, tím to asi bude...njn, co nadělám...však já ten tvůj poslední koment jednou najdu =oD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.