Prosinec 2011

Jak snadné je mít mě pod palcem

5. prosince 2011 v 23:19 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Pokus o poetičnost nadpisu ignorujte, jsem ovlivněná trvalým přísunem snah donutit mě hluboce uvažovat a většinou z toho vyleze spíš něco patetickýho. Dneska nechci referovat o tom jak se mám a jak toho mám hodně. Mám, ale o to nejde. A pořád mám i tu jednu sympatickou spolužačku, která nemá pocit, že je sympatická. Smějící se
Chci psát o svých palcích.
A pro ty z vás, kteří mě neznají, nebo mě znají a nevšimli si toho, mám trošku jinak narostlé palce. Menší z nehtem velikosti levé hemisféry toho vašeho na palci položeného na ležato a přesně o ten kus je celý prst i kratší a daleko špalíkovitější. Chvílemi mi připomínal tou šířkou nahoře hlavu E.T. Ale je to špalík, ne špejle zakončená bůhvíčím. Fotka každopádně nebude, takže zapojte fantazii.
Nikdy bych svoje prsty neřešila, kdyby nebylo lidí okolo a věřte mi, že třeba na základce se jich do mě pár právě kvůli palcům dost naváželo. Když jsem byla malá, tak lidem přišly moje mini prsty roztomilý. Tety z otcovy strany se pokoušely o láskyplné pošťuchování a přivodily mi mindrák. Vlastně celá tátova rodina. A to výjimečně nemluvím o psychické újmě z příbuzenství s nimi. Prostě si moje palce vzali jako něco, co je na mě nejdůležitější a dali jim dokonce odpornou přezdívku. Mně odpornou, jim přišla neskutečně rozkošná. Tety byly krávy.
Na základce jsem lidem zcela přesvědčeně tvrdívala, že jsem si to přivodila ve školce, kdy nám zakazovali při hňácání modelíny hlasitě mlátit dlaněmi a já tím pádem tlačila palci. Dneska jsem si poměrně jistá, že byla blbost si to myslet. Jeden vzdálenější příbuzný měl prý dokonce stejně vypadající prsty.
Čím dál jsem byla od základky a pátý třídy, a možná právě proto, potkávala jsem se tím víc s lidmi, kteří mi moje palce neměli potřebu předhazovat, nejspíš to bylo tím, že narozdíl od mnoha měli mozek. Většinou se nikdo ani nezmíní, nebo si nevšimne. Nemyslete si, že bych z těch prstů denně seděla doma v depresích, to ani náhodou, ale už kvůli debilním tetičkám a pár blbečkům jsem si už strašně dávno začala palce schovávat. Užívám si schovku v rukavicích a když jedu v MHD a držím se tyče, vždycky mám palec schovaný, aby si ho někdo nevšiml a nemyslel si bůhvíco. Prostě mi tak narostly, ne že bych měla nějakou zákeřnou nemoc útočící na palce a dokonce to ani není dětinským kousáním nehtů, kterého jsem díky bohu dávno nechala. Prostě a jednoduše.
Kromě toho automatického zakrývání, třeba i během čtení knížek, které si doma otevřené přidržuju právě palci a mimo dům často jakkoli jinak, jsem palce už dlouho neřešila. Sem tam si jich někdo všimne, ale nikdy na ně zákeřně neukazuje ostatním a už vůbec nemá potřebu vylívat si na mě svoje komplexy.
Jednou dávno mi dokonce někdo řekl, že ať si nedělám starosti, že s těmi divnými neúplnými prsty můžu jít na plastiku. Sakra cože? Za prvý - plastika ani náhodou, ale za druhý, proč bych měla? Není to jako kdyby mě omezovaly. Mám všechny klouby, normálně těma palcema hýbu a nemám pocit, že by mě esteticky znehodnocovaly (jak by mohly v kombinaci s tím okolo?), dokonce mi přijdou celkem vtipný, ale ze strachu z podobně zabedněných lidí se za ně svým způsobem stydim, protože se chci vyhnout těm zpropadeným dotazům a narážkám.
Zrovna když jsem měla hlavu jako pátrací balón z úkolů, tak jsem začala doučovat jednu holku angličtinu. Viděly jsme se po celkem dlouhé době a jedna z prvních věcí, co mi řekla, bylo: "Proč máš tak napuchlý palce? Co se ti s nima proboha stalo?"
Chtělo se mi zaječet "Hovno!" a odejít, a že to byl chvilkový záchvat, který mě už dlouho nepopadl.
Taková xenofbní reakce! Použít něco stylu jé, ty máš zvláštní palce, fajn, ale proboha palce? GR, GR a ještě jednou GRRR! Nečekané ovládání se bez použití vulgarismů! A dobře já.
Moje palce jsou normální a sice nejsou ultra multifunční, jako evidentě všechny esteticky přípustnější palce, a nedosahují průměrné délky, ale tak co?
Mám je ráda a deptá mě jak mě někteří zdeptali, že mám potřebu je skrývat a nejvíc ze všeho mě serou lidi, který mi k tomu dávaj důvod. A teď upřímně doufám, že ta holka náhodou nemá adresu na tenhle blog a jestli má, tak je mi to pravděpodobně upřímně jedno, protože moje palce hrubě urazila.
Všechny, kteří mě znáte osobně, varuju, že koho příště uvidím, že mi nevybíravě kouká na palce i přes tenhle můj emotivní výlev, tak ho čeká úmorná přednáška na první nezajímavou věc, která mě napadne. A věřte, že jsem poměrně výřečná a v případě jasného odhodlání, důvodu a nasrání jsem nezastavitelná.