Leden 2011

Nedobrovolná neaktivita (30. ledna 2011)

30. ledna 2011 v 19:20 | Lirael |  ) My Diary (
Ačkoli mám inspiraci psát a nezahálím, i když bych se měla věnovat spíš povinné četbě a přípravě na maturitu, která zatím probíhá silně nárazově na testy, pak teoreticky a nakonec naprosto vůbec, bohužel nepřibývají články a nikomu nepíšu komentáře (znim jak "affs" kontrolující blbka, ale nemyslím to tak pitomě ).
Protože a jelikož mi po resurekci zdánlivě exodovaného počítače prozměnu klekl internet. Teď okupuju mámin pracovní počítač, na který mě (asi omylem) pustila.
Do konce příštího pracovního týdne to snad bude ok a teď večer se mi chce psát a na školu (opět) chci a budu kašlat (jedinej úkol jsem už udělala!), takže budu zavařovat klávesnici.
Když už píšu takhle nevyužitý článek, využiju ho pro doporučení filmu jménem Easy A neboli nově i v české verzi Panna nebo Orel. Jednou jsem narazila na ten trailer, pak měl film někdy na podzim premiéru v Americe a nakonec se nijak neobjevoval na programu českých kin. Ale zítra u nás konečně oficiálně vychází na DVD. Já si ho koupila v obchodě včera, protože ho už měli v regálu.
Film je naprosto úžasnej a chci se na něj znova podívat. Počtvrtý? (Jo, předtim jsem viděla několikrát pirátskou verzi, no...) Chci se na něj podívat! Včera jsem si ho málem pustila rovnou dvakrát za sebou. Protože jak nejde net, tak víc čtu a koukám na filmy.
Každopádně tady je trailer:


A pak jedna krásně ujetá scéna z filmu...
Na kousek se podívám a pak půjdu psát, před asi hoďkou mě popadla múza a mám nápad na vtipné cosi trochu podobné Prvomájovému šílenství, které mi tady visí mezi slohovkami. Ale vtipnější. Možná. Ale já se koneckonců směju všemu, jak většina z vás pravidelně sem chodících dobře ví.

Einmal ist keinmal

16. ledna 2011 v 23:38 | Lirael |  ) Moje maličkost (
Divíte se německému nadpisu?
A víte, že já taky?

Normálně se mi to nestává, vlastně se mi to ještě nikdy nestalo a najednou je to tu. Citát einmal ist keinmal mám z románu Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery. A jakkoli bude následující věta vyznívat slovem díky jako oxymoron, stojím si za ní: díky povinné četbě na státní maturitu jsem si tu knihu přečetla! Od první stránky až do samotného konce jsem nechápala, jak se mi mohl český autor (ačkoli emigroval, což nějak dost chápu) tak moc líbit. Jeho styl psaní je úžasný, kompozice sestavení celého díla geniální a to já nejsem na hluboké knihy. Lehkost je tak nenásilně a zakomponovaně hlubší, že mi to naprosto vyhovovalo. Příběh je poutavý, i tím, že se odehrává od srpna roku 68. A konec knihy je pro ty, co ho nečetli, nepopsatelně geniální. Popsatelně, ale příliš okecávajícího rázu, do kterého se nebudu pouštět.

Citát einmal ist keinmal popisuje celou filozofii knihy, jejíž název byl jednu dobu Planeta nezkušenosti. Jde o myšlenku, že Země je planetou, kde si lidé poprvé všechno zkusí a ze svých zkušeností jsou v dalším životě na další planetě moudřejší. I když to je jen náčrt té myšlenky, protože já a filozofie moc nekoexistujeme a knížku nemám doma. Na druhou stranu je fakt, že ačkoli chybami se člověk učí, ty největší už nikdy v praxi nebude moci napravit.

Nejdřív jsem podobný článek ani neměla potřebu psát, ale rozhovor s mým tátou tenhle týden mě do toho dokopal. Táta, aniž by to tušil, dost narážel na tuhle einmal ist keinmal filozofii... Pro častější čtenáře mých pseudo- až psychopatických "myšlenek" a jiných pseudotin asi nemusím nijak rozvíjet situaci já a můj táta. Je to nadlouho, bylo toho hodně a vyvíjí se to dál.

Nedávno, vlastně prvního ledna, jsem sem psala o jakési věci X, co jsem roky chtěla udělat a udělala. Nešlo o nic perverzního, aspoň z mého pohledu ne, někteří to možná vidí jinak... Bude to skoro deset let, co se mi rozešli rodiče a o pár let míň, co jsem "to" chtěla udělat. Chtěla jsem se jenom jmenovat stejně jako moje mamka... Prostě, jednoduše. I na matrice jim to jako důvod stačilo, a tak se teď legálně jmenuju jinak. A v pátek jsem to řekla tátovi. Čehož jsem se při podepisování vzdání se práva odvolání rozhodnutí o změně příjmení bála nejvíc. Nikoli zdlouhavé změny dokladů a ani reakcí okolí, které mi jsou svým způsobem ukradené, protože jsem přesvědčená, že jsem udělala dobře. Zbavila jsem se jména, které mi vadilo a znovu nabyla sounáležitosti s rodinou, do které chci patřit. Odlepila se od tátovy nové manželky, se kterou jsem sdílela iniciály, a i od táty... Jen od ségry mě nic a nikdo neodlepí.

Tátova reakce nebyla překvapivá. Vlastně jsem čekala víc výčitek, agrese a bohužel i slz, které prý nepoužívá, aby mi demonstroval, jak jsem mu ublížila. Jo, a minule je vůběc nepoužil k utnutí diskuze mezi námi, blog.cz není pod nadvládou TV NOVA a politici nejsou zkormumpovaní. Páni, skoro jsem se dohnala k slzám smíchu. Nebo rozhořčení? Dvě hodiny jsem tátu trpělivě poslouchala a snažila se mlčet. Ne, že bych mu potřebovala nějak drasticky a krvelačně vyjmenovávat své důvody... Jen mluvil o tak... ehm... divných věcech. Jo, každá rodina potřebuje psychologa, jak říká jedna moje kamarádka. Nejhorší je, že vztah k tomu člověku mám tak nabořený, že už asi ani nemám normální pohled na věc. Můj táta toho napovídal spoustu. Sinusoidou byl rozčílený a pak zase ublížený... Ok, myslete si o mně co chcete, vy ho neznáte. Vy jste tady nebyli a nekoukali se na rozklad naší rodiny. Vy nemáte nejmenší ponětí... Tohle nemá cenu a zní to šíleně.

Jen chci říct, že táta mluvil o tom, jak kdyby před deseti lety měl zkušenosti, co má teď, choval by se tenkrát jinak a mně do hlavy na obláčku připlulo právě einmail ist keinmal. Táta říkal, jak by bylo všechno jinak, jak se tak strašně změnil... Debilní je, že když s ním trávím delší dobu, všechno je stejné a jemu zase v hnědých očích jiskří povaha, která pro mě roky byla noční můrou. Takže u táty by posun na další planetu nevyvolal změnu k lepšímu. Tudíž na něj se teorie einmal ist keinmal vztahuje naprosto obrazně.

Před rokem se mě ptal, jestli mu vůbec ještě budu říkat táta, když se s ním dočasně nechci vídat (což do půl roku nevyšlo, protože on mě vídat chtěl), samozřejmě jsem kývla. A proč? Protože to je jako kdyby člověk přestal říkat smetáku smeták a začal ho označovat jako tyčku.

Dvě fotky v článku jsou z dob, kdy jsem slovo táta chápala veskrze pozitivně a pojem rozvod pro mě byl na míle vzdálený. Jak jsem asi měla vědět, že míle je jenom 1,6 kilometru a my tam míříme sakra vysokou rychlostí?

Volné psaní na téma... Vize

4. ledna 2011 v 18:42 | Lirael |  Volné psaní
:)
Nevím, kolik z vás zná metodu volného psaní. Donedávna jsem to znala jako "teď dvě minuty bez přestání piš na téma XY", od té doby, co ovšem máme novou profesorku češtiny (totální poděs), to chápu jako "zadejme si téma, pojďme hluboce uvažovat a pak to přečtete, i když nechcete".

Akorát je celkem blbý, že Lirael nerada hluboce uvažuje nad tématy, která ji nijak nezajímají, popřípadě jí připadají tolikrát omílaná, že je nemůže vystát. A když se do toho ještě přidá "vzdorná" náladička...

Dneska byla zase pseudo-hodina, kde jsme měli psát. A Lirael téma od prvního okamžiku nesnášela (stejně jako všichni ostatní) a neměla náladu pokoušet se psát hluboce. Pak vzniklo tohle (zlo)volné psaní...

Já vlastně ani nevím, co máme během těch hodin psát. Jestli úvahu, nebo co... Každopádně mně to může být asi fuk, protože mně stejně nakonec skoro všechno klouže do ironií protknutého fejetonu.  Založila jsem tak novou rubriku, protože pochybuju, že během dalších úterních hodin bude normální zadání. 

MucQ řetězák od Venom

2. ledna 2011 v 20:40 | Lirael |  ) Popelnice (
libere.blog.cz, Destinaetus
K Venom jsem se dostala přes Klub Snílků, o kterém jsem se dozvěděla díky Sussanah a do kterého mě dnes ráno taky přibrali. Pokud jste si pod pojmem autorský klub vysnili taky něco jiného, než co z toho časem vzniklo, vřele doporučuju. Já jsem zatím naprosto spokojená, protože jsem díky klubu objevila hodně sympatických blogerů.
Ale k řetězáku - zaujalo mě, že má zajímavější otázky, než typické řetězáky mívají, a navíc se mi zastesklo po odpovídání na dotazy. A taky se nechávám Venom pitvat, aby měla radost. 


Přiznávám, jsem lednice (1. ledna 2011)

1. ledna 2011 v 20:03 | Lirael |  ) My Diary (
blatera.deviantart.com, upraveno
Abych vysvětlila nadpis... Mám narozeniny v lednu a jednou, dávno pradávno ještě na základce, jsme ve třídě zjistili, že nejvíc se nás narodilo právě v prvním měsíci roku. A pak se nějak ujalo říkat ledňáci a lednice (nezapírám svou účast na nějak ujalo). A já jsem hrdá lednice!  S kuchyňským elektrickým spotřebičem bílé barvy mám společnou jedině zálibu v chladu. Nějak jsem se stala závislou na konzumaci ledu, miluju sníh, roky jsem se pravidelně a naprosto dobrovolně sprchovala ve skoro ledové vodě a mám ráda zimní sporty - snad kromě běžkování, alespoň prozatím. V zimě se mi taky líp spí, logicky ale stejně jako všichni ostatní nerada vstávám za tmy. Lednice spotřebič se vstáváním problémy nemá, mrcha.

Původně jsem měla na včerejšek připravenou silvestrovskou povídku, ale než jsem ji dokončila, začala jsem mít problémy s notebookem a před chvílí se mi odporoučel už asi po minutě. Momentálně sedím u jiné hromádky šrotu, kde neskutečně nejsem zvyklá na klávesnici, a kde nemám ani úsek rozepsané a tolikrát během exnutí počítače neuložené povídky. Až bude všechno v pohodě a já budu mít čas psát, dočkáte se nejen "díla" Silvestr naruby (pracovní název), ale snad i další kapitoly Nikdy neříkej nikdy, i když na tu evidentně čeká jen Drom a Kolda, kterým za to moc děkuju, protože mi dodávají chuť psát ji pro ně. Ostatní skrytou výčitku nehledejte, rezignovala jsem.

Vánoční prázdniny jsou zatraceně krátké, ne?

Příliš brzo po juchavém odchodu ze školy se člověk vrací na místo činu, aby otráveně poslouchal opilecké historky svých ujetých spolužáků. Člověk, tedy já. Nikomu jeho druh slavení neberu, ale sama mám svůj naprosto oblíbený silvestrovský styl.  Úžasná kamarádka, prázdný byt, spousta společenských her, dobrého jídla, HUDBY, filmů a nealkoholického pití. Někteří totiž alkohol pro zábavu nejen nepotřebují, ale ještě dokáží působit připitě, aniž by k ohnivé vodě (kdo nechápe, holt nezná indiánskou mluvu) během večera byť jen přičichli. Protože někteří jsou skvěle divní

Letošní přelom roku byl zvláštní... Udělala jsem něco, co jsem roky udělat chtěla, jednou se o to pokusila a po nabytí plnoletosti nad tím začala znovu uvažovat. A pak jsem to udělala. Nechci to sem psát, protože to nechci lidem, co sem chodí (i těm, o kterých nevím) a znají mě, říkat takhle. Nechci taky riskovat, že se to nějak dozví osoba, kterou o té skutečnosti zpravím co nejpozději to bude možné. Navíc není důležité, co jsem udělala... Ne pro tenhle blog. A je to čistě moje věc a měla jsem pro ni své důvody a už toho nechám, slibuju, protože chápu, že vás vykecáváním o věci X, k jejíž slavnostnímu odhalení se tu nechystám, zbytečně rozčiluju. Sebe bych rozčílila už ve fázi nechci to sem psát. No, tak se omlouvám, ale alespoň tolik jsem sem napsat chtěla...

Vánoční dárky... Dostala jsem snad všechno, co jsem chtěla a ani jsem netušila, že to vážně dostanu. A vůbec mi nevadí, že jsem nedostala žádnou dražší elektroniku, nebo tak, protože pro mě vážně nejsou Vánoce a dárky o kalkulování cen.

Neaktivní jsem na blogu proto, že dělám jiné věci. Třeba ujíždím na seriálech (Glee, Sherlock, ...), filmech, knihách, nebo prostě válím šunky.

Našla jsem si další spřátelený blog. Díky geniálnímu článku na téma co si přeji k Vánocům, který slečna autorka napsala. Simulína má v názvu svého blogu také slovo dream, stejně jako já, což je mi moc sympatické. A navíc mě baví její články.

Pořád také probíhá literární soutěž na blogu Sussanah, kde funguju jako čtvrtina poroty. Od čtvrtečního večera je venku i naše hodnocení druhého kola (charakteristiky), ve kterém se podle mě objevily daleko lepší texty než v kole prvním (pohádky). Tenhle projekt mě vážně baví a zvu vás, abyste si aspoň něco z děl účastníků (12 slečen, 1 gentleman) přečetli.

Předsevzetí pro rok 2011 nemám, protože svoje naivní představy o mnoha dalších letech během průběhu roku extra neměním a když už, tak netrpím nutkavou potřebou opakovat si je zrovna jednatřicátého prosince.

A jak už to tak bývá, i tenhle zápis se chýlí ke konci. Ve zvýrazněných prvních písmenech odstavců smysl nehledejte, reálně hrozí, že nic objevného nevypátráte. Pokud něco přece jenom najdete, a to nepočítám skutečnost, že se mi to líbí, ozvěte se, jsem moc zvědavá.

Teď se jdu dívat na film a okázale ignorovat svůj notebook, na který jsem uražená. Třeba aspoň najdu čas napsat něco do svého papírového deníku, který otevřu tak pětkrát ročně a pravidelně asi jen kolem Vánoc a mých narozenin.