38. kapitola - Jen ber, když milost nabízí ti blázen

20. prosince 2010 v 0:44 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
:)
Jednoduše miluju to, co jsem dala do názvu kapitoly. Pronáší to Romeo k Parisovi před hrobkou Kapuletů a prostě to má nádherný zvuk.
Jsem ráda, že jsem kapitolu dopsala. Povídka se chýlí ke konci, já to moc řeším a píšu další části, jsem u toho puntíčkář a ještě jsem teď dlouho nepsala vůbec... Chci jen říct, že jsem hrozná a vim to, ale budu se snažit, abyste příště nemusely čekat tak dlouho.
Obsah kapitoly se mi celkem líbí, tak doufám, že vás nezklame. Od začátku psaní tohohle příběhu jsem měla potřebu dávat na dramaťák úryvky, které v tu chvíli vystihují postavy a tentokrát jsem se, myslím, akorát trefila.
Líbí se mi, kde teď příběh je a doufám, že s tím během svátků trochu víc pohnu... Tak snad si můj předčasný vánoční dárek užijete. Vítám mimochodem nejen komentáře, ale i názory na vývoj příběhu. Chybí mi vaše hádání pokračování, víte?
Chybí mi jakékoli reakce na moje psaní, proto jsem se donutila to dopsat.
A mám pocit, že kapitoly už se tu objevují jen když se vidím s Drom. Tak se asi musíme vídat častěji!
Ale vážně - už můžete jít číst, přestávám se vyžvatlávat!
Užijte si to!

_________________________
"Znova!" zaječí naprosto hystericky rejža a já se neochotně vyškrábu zpátky na nohy.
Do představení zbývá osm týdnů, takže logicky doháníme, co se dá. Bylo (zcela nedemokraticky) uznáno za vhodné, že než aby Nejvyšší doufal v naše soukromé nacvičování, pěkně to ošéfuje a udělá povinnou součástí dramaťáku. Takže momentálně máme rozvrh na tři odpoledne v týdnu, aby nemuseli ti s menšími rolemi zbytečně sedět a zírat do zdi. Zírat, protože během nacvičování zásadně nikdo nesmí ani ceknout. Stejně si to z pudu sebezáchovy nikdo nedovolí... Jenže k mé neskutečné smůle je Julie v tolika scénách, že místo chození jen ve čtvrtek, jako většina lidí, musím chodit v pondělí, čtvrtek a nejednou i pátek. V pondělky se nacvičují bitky a tančení na plese, na které chodí vypomáhat i lidi mimo dramaťák, náš dobrovolný a nezištný kompars. Ve čtvrtky se projíždí celá hra a v pátky vždycky přijdou podle potřeby ti, kteří něco chtějí, nebo musí pilovat. Dneska je pátek, v tělocvičně je nás i s rejžou osm, optimistickým tématem je umírání a já musím už potřetí pronášet Juliin monolog před vypitím jedu.
"Nemůžu aspoň padat na žíněnky?" zeptám se nejistě. "Takhle do premiéry ještě ochrnu..."
David se opodál uchechtne. Sjedu ho nasupeným pohledem a úsměv je ten tam.
"Jo, jasně," odvětí překvapivě ochotně režisér. Měla jsem pocit, že doteď návrhy jen zamítal. "V divadle stejně nebudete padat na zem, takže je to fuk," mumlá zamyšleně a přerovnává si u toho svůj scénář - neskutečně hustě popsaný, pomalovaný a poškrtaný stoh papírů vypadajících jako po dlouhé cestě trávicím traktem přežvýkavce.
Kluci vstávaj a beze slova ke mně přitáhnou hromadu tvrdých žíněnek. Všechno je lepší než parketová podlaha naší tělocvičny, která při každém pádu ještě hlasitě zaskřípe.
"Dík."
"Tak znova," řekne rejža už vcelku klidně.
Zhluboka se nadechnu. "Sbohem!" zavolám směrem, kudy mají odejít chůva s matkou Julie. "Jen Bůh ví, kdy se setkáme." Otáčím se zpátky dopředu. "Chvějivý strach mě mrazí v žilách tak, jako by ze mě vyprchával život: zavolám je zpět, ať mě utěší. Chůvo!" vydechnu skoro neslyšně, jako kdyby si to po první hlásce Julie rozmyslela. "Však k čemu by mi tady byla? Ten výjev hrůzy musím sehrát sama." Sedám si na 'postel'. "Kde tě mám, lahvičko?" začnu šátrat kolem, s kostýmem mám normálně jenom hrábnout pod jeden záhyb sukně, kde je schovaná malá kapsička, kterou mi, doufám, ještě někdo někdy ukáže. "Co když ta tresť se mine účinkem? Budu se muset zítra ráno vdát? Ne, tomuhle - "
Najednou se rozrazí dveře tělocvičny a já ztichnu. Ve dveřích stojí Lukáš. "Protáhla se mi jízda." Pousměju se. Už odmala totiž básnil o chvíli, kdy mu bude kousek před osmnácti a on si bude dělat řidičák.
"To je dost," zvolá rejža napůl naštvaně. Hlavní je, že už Romeo přišel, ne, kde byl, to známe. "Pět minut pauza a pak scéna v hrobce. Davide, vy čtete všechny postavy okolo."
"Já s sebou nemám text," ozve se David.
V tu chvíli už stojí Lukáš u něj, bůhví odkud vytáhne úhledný stoh papírů a prudce mu je dá před nos.
"Dík, vole."
Lukáš nic neříká, položí si batoh o pořádný kus dál a jde pryč.
Rozhlédnu se po místnosti.
David, který je tady za trest, protože včera kecal a navíc neuměl vlastní text, si pročítá, co všechno bude muset dělat, rejža se baví s Kamilou a něco u toho čárá na papír před sebou. Kamila je prostě jeho pravá ruka, sama nechtěla žádnou roli a pomáhá organizovat a vymýšlet. Eričin Martin si čte scénář a Petr se přehrabuje ve svém batohu. Jdu za roh, kde se skladuje všechno nářadí, uvelebím se v tureckém sedu úplně vzadu na jedné švédské bedně, vytáhnu z tašky knížku, naposled se nejistě rozhlédnu kolem a začnu si číst. Je přece kravina, abych šla obtěžovat Lukáše nebo se rozčilovala nad Davidem. Všichni mi vlezte na záda, já se zabavím sama a daleko líp.
"Ahoj," ozve se najednou kousek ode mě, zrovna když děj začne být nesnesitelně napínavý. Neochotně vzhlédnu od knihy.
"Ahoj." Ani se nesnažím znít přívětivě. Chci si číst, ne se zaobírat jeho šílenstvím.
"Můžu na chvilku?" zeptá se a čeká na moji reakci.
Překvapeně zvednu jedno obočí. On čeká a nevnucuje se? To musí být něco vážného. "Jasně," odvětím pomalu. "O co jde?" povzbudím Petra s úsměvem, když se konečně vyškrábe vedle mě.
"Potřeboval bych od tebe pomoct," říká.
"A s čím?" Ne s rolí, ne s rolí, prosím, ne s rolí.
"Je tady jedna holka..."
Asi zářím jako vánoční stromeček. "Vážně?" Snažím se neznít neslušně nadšená.
"No..."
Trpělivě čekám. Dokonce si založím rozečtenou kapitolu v polovině, což se mi běžně nestává.
"Víš..."
Začínám se nudit. Po chvíli ticha a jeho hypnotizování parket to nevydržím. "Znám ji?"
Váhavě se zakření.
Nepokrytě zírám.
Petr neskutečně tiše něco zamumlá.
"Cože?" Takt je fuč, obličej se protáhne do nechápavé grimasy, nos se nakrčí.
"Bára." Tentokrát rozumím až moc dobře.
"Bára jako moje Bára?" zeptám se nejistě a neschopná zformulovat normální otázku.
Podívá se na mě. "Ta."
Zatřesu hlavou ve snaze nijak nekomentovat jeho neskutečně nevyspělé vyjadřování. "A co potřebuješ ode mě?" Snad ne požehnání, nebo odpuštění, že se na mě vykašlal. Jsem totiž vážně zhrzena.
"Poradit, jak bych ji potěšil nebo..." ztichne.
Nejistě se ohlédnu, jestli se třeba někdo neobjevil za mými zády. Nikdo. Otráveně se otáčím zpátky.
"Jestli třeba někoho nemá nebo někoho nechce mít."
Ne, že bych věděla, jak reagovat. Vlastně nevím, jak na tom Bára je. Protože minulý týden jí Erika s někým domluvila schůzku přes Martina a pak už jsme o tom nemluvily... Úporně se snažím vybavit si, co si Bára vůbec o Petrovi myslí. Vzpomenu si ovšem jenom na její Petr a Petra hlášku, kterou mě před tolika měsíci naprosto odrovnala. Jako kdybych ji viděla před- Ona... Nevypadalo to náhodou- Petr? Vážně? Sakra, proč tady není Erika, když ji potřebuju? Já nejsem empatická, já jsem neskutečně... slepá. "Já vlastně nevím," řeknu nakonec popravdě.
Petr se zatváří zklamaně.
"Ale můžu to nějak nenápadně zjistit." A vlastně proč bych to pro něj neudělala? Nemělo by cenu si něco vymýšlet a takhle... Od kdy za mnou vlastně chodí lidi pro pomoc kvůli vztahům?
Moje reakce mu už vyloudí na tváři pořádný úsměv. Až děsivý.
"Dám ti vědět, jo?" Zrovna když ale zase sáhnu na svou knížku, začne už rejža povykovat, že je tři vteřiny po uplynutí pauzy a nikdo není nastoupený kolem něj.
Neochotně knihu uklízím do tašky, kterou nechávám ležet na bedně, a jdu Petrovi v patách za ostatními. Sotva ale vyjdu zpoza rohu, skoro se srazím s Lukášem.
"Promiň," usměju se pobaveně.
On neutrousí ani slovo a jde přímo k rejžovi.
Smutně se dívám na jeho vzdalující se záda a pomalu přidám do kroku.
"Skoro jsem ani nedoufal, že se sejdeme v plném počtu," pronáší zrovna režisér dramaticky, jak je jeho zvykem.
Najednou zvedne ruku usmívající se Martin.
Rejža ho skoro zabije pohledem. Někdo si, ač neverbálně, dovolil přerušit jeho monolog.
"Mám dotaz."
"Super a jakej?"
"Mám jim tam ležet jako Tybalt, nebo si můžu opakovat text na další scénu?"
"Plánujete mrtvolu ztvárnit nějak kreativně, nebo tam budete jenom ležet?"
"No, ležet."
"Musím vám vážně odpovídat?" zeptá se unaveně rejža přestávající mu věnovat pozornost.
David se směje. I po něm rejža šlehne smrtícím pohledem.
"Jsem to zkusil, no," ozve se tiše Martin. Erika mi to nebude věřit.
"Já už nic zkoušet nebudu," mrmlá David.
"To bys teda neměl, kamaráde!" zařve na něj rejža tak hlasitě, že David dokonce o pár kroků ustoupí.
S Kamilou se na sebe nenápadně ušklíbneme. Tak to už David vážně přehnal, když mu Nejvyšší začal tykat.
"Tak jo, děcka, zatáhněte někdo ty rolety, jestli to umíte. Petra si lehne na žíněnky, David je Parisův páže a Romeův Baltazar, Martin uráčeně dělá Vavřince. Kamilo, vy spíš asi pozorujte, co by mělo být jinak... A končíme probodnutím Julie," dořekne pomalu, když na to místo dolistuje. "Otázky?" podívá se speciálně na Davida s Martinem. "Konečně."
"Já bych jednu měl." ozve se nesměle Radek.
Obdivuju, s jakým klidem se na něj rejža otočí.
"S čím mám dělat louč?"
"V divadle budou louče a reflektory, mimochodem vyřiďte někdo Šimonovi, že si to míření světel bude muset jít někdy vyzkoušet, když se tak ochotně nabídl. Teď si vemte třeba mobil nebo... nemáte někdo baterku?"
"Já vlastně asi jo, podívám se," řeknu a doběhnu ke svým věcem. "Mám!" zavolám, sotva baterku nahmátnu. Ráno jsem vycházela strašně brzo, protože jsem šla hned na sedmou ke svojí zubařce, která je až na druhé straně Prahy, a lampy byly bůhvíproč zhasnuté, tak jsem jednoduše v předsíni popadla tohle.
Ostatní mezitím zatahují okna, já louč podávám neohrabanému Parisovi a nakonec jdu k deseti na sobě navršeným žíněnkám. Neochotně si rozdělám culík, vyzuju boty a lehnu si. Nedá se tomu říkat, že si udělám pohodlí, protože to slovo se nepoužívá v kontextu s bolestí zad a puchem tak zašlé cvičební pomůcky. Dívám se na členitý strop. Všechny serepetičky z něj visící vypadají v přítmí vzniklém zatažením oken strašně zvláštně. Naprosto jinak než při těláku, kde-
"Petro, máte pocit, že Julie je naživu?" vyruší mě rejža šťouravě.
Zavřu oči a tiše zamumlám, "Právě umřela."
"Mrtvoly nemluví," odvětí David.
Mrzí mě, že odpovídajícím hlasem nebyl hlas někoho úplně jiného. Zvlášť když ten někdo stojí daleko blíž.
"Začněte od Skoro se bojím zůstat tady sám."
Až sem slyším, jak se David zhluboka nadechl. "Skoro se bojím zůstat tady sám. Straší tu..."
"Co je?" zahučí rejža, když ztichne.
"To nemůžu nějak přečíst todle tady."
"Mrtví!"
"Aha jasně." David si ještě odkašle. "Straší tu mrtví. Snad to nějak zvládnu." Že ustoupil kousek stranou, poznám jenom proto, že neskutečně dupe.
"Květ kvítím žehnám, nevěsto má drahá, lože máš z hlíny, kamenů a mechu, a noc co noc tě bude skrápět vláha mých těžkých slz, těch zkapalněných vzdechů. Každou noc přijdu se ti poklonit s květy a pláčem - dokud budu žít," pronáší Radek květnatě. Vážně si nedokážu představit lepšího Parise.
Ticho, David nehvízdá. A nejen mně to přijde zvláštní.
"Co je?!"
"Neumim pískat."
"Tak udělej jinej zvuk, proboha!"
"Kokodák!" zaječí najednou David. Držím pózu mrtvoly, ale slyším, jak se ostatní smějou.
"Je fajn, že jste si vědom své pohlavní příslušnosti," pronese rejža ironicky.
Směje se i Lukáš, i když tišeji než ostatní.
"Páže mě varuje, že někdo jde. Který lump se to odvažuje rušit smuteční obřady mé lásky? Cože, louč! Skryj mě, noci, do černého pláště!" pronáší Radek. Ani neodstoupí nějak nahlas, radši ani nechci vidět, jak se plížil pryč. Nesnášim jeho 'herectví'.
"Podej mi krumpáč a to páčidlo," začne Lukáš. Snažím se ignorovat zrychlené bušení svého srdce. Je totiž mentální. "Tenhle list vem a zítra brzo ráno ho nezapomeň předat mému otci. Teď světlo. Životem mi ručíš za to, že nebudeš mi bránit v tom, co dělám, ať cokoli bys viděl nebo slyšel. Do lože smrti hodlám sestoupit, abych tam spatřil tvář své drahé ženy a hlavně abych ji tam z mrtvého prstu stáh vzácný prsten, který je pro mne moc důležitý. Zmiz, běž už! Budeš-li ale strkat nos, kam nemáš, a pátrat po tom, co tu ještě chci, přísahám, že tě roztrhnu jak hada a rozhážu tvé údy po hřbitově." Sice trochu nehumánní smrt, ale Lukáš do svého proslovu dává tolik, že bych skoro věřila, že chce Davida zabít. "Doba i já teď budem nelítostní, krutí a zběsilí a neúprosní jak hladoví tygři či řvoucí moře."
"Já půjdu, pane," David má štěstí, že Baltazara jenom čte a hrát ho nemá, jinak by mi rejža dal ironii v pane pěkně sežrat, "abych nerušil.
"Přátelskou službu prokážeš mi tím. Tady máš, příteli, a žij si dobře." I Lukáš dává do slova příteli pořádnou dávku sarkasmu.
David přečte svůj text bez špetky zaujetí a jako ze slabikáře, "Stejně se radši tady někde schovám. Vypadá divně. Co má za lubem?"
Slyším, jak dupe pryč. Osel. To má snad stepařský boty, že nadělá takovej kravál?
"Mohl bys laskavě uhnout jinam, než kde stojí Paris?" zahučí rejža. "Aspoň předstírej, že máš mozek, jenom na chvíli."
"Super, máš malý bezvýznamný plus," dodá po další salvě dupotu hlasitosti stáda skotu.
"Ty tlamo, krvavá, ty mordo smrti, spolkla jsi právě nejkrásnější sousto na zemi. Vypáčím ti čelisti a do chřtánu ti nacpu zákusek," pronese Lukáš.
"To je ten zavržený náfuka, co zabil Tybalta, to kvůli němu má Julie žalem zemřela." Radek všechno říká hlasem eunucha. Buď je to jeho představa aristokracie, nebo to jinak neumí. Zatím jsem to nevykoumala. "A teď je tu a hodlá hanobit ta mrtvá těla. To se nesmí stát!" Ozve se dup, vrz, bum, když vyskakuje z úkrytu. Jeho pojetí připomíná přepadení poštovního dostavníku na divokém západě, ale mlčím. Jsem přece mrtvola. "Památku mrtvých takhle znesvěcovat! Až za hrob sahá tvoje krutá pomsta, odporný Monteku?" Nemám pocit, že by se Paris měl Romea bát, ale v Radkově podání je přímo strachy bez sebe. "Zatýkám tě!" Dokonce mu přeskočí hlas. Doufám, že je to úmysl, i když dost debilní. "Usvědčen jsi už byl. Teď," dramaticky se odmlčí, bohužel na nepřiměřeně dlouho, "půjdeš na smrt."
"Tos řekl přesně. Jen proto jsem tady," pronáší Lukáš tím mrtvým hlasem, kterým poslední dobou mluvívá. "Nezahrávej si se zoufalcem, chlapče. Uteč a nech mě být," říká skoro lhostejně."Na mrtvé mysli, což ty z nich nemáš strach? Nedopusť, chlapče, abych se rozzuřil a na mou hlavu pad další hřích. Jdi pryč a nech mě být. Tebe mám radši, než sám sebe, věř mi. Sám proti sobě obrátit chci zbraň. Tak na co čekáš, zmiz!" volá najednou naléhavě. "A žij si blaze. Jen ber, když milost nabízí ti blázen," dořekne pomalu.
"Já nemám proč tě prosit o milost a jako zločince tě zatýkám."
"Tak ty si nedáš říct? Jak myslíš, chlapče."
A pak už se ozývá jen prudký boj dvou kordů a pečlivě nacvičené údery.
"A už jsou v sobě. Přivedu sem stráž," říká David otráveně z dálky.
"Ještě jednou a končíš, lidí je tady dost, tak mě nechtěj naštvat," prohlásí rejža.
"Dostals mě," zaskučí najednou Radek sípavě. "Teď tě prosím o milost: ulož mě v hrobce vedle Julie." Potom se hlasitě skácí k zemi, jako vždy. Poprvý mi to přišlo vtipný, teď už mě to nudí.
"Rád. Nejdřív se však podívám, kdo jsi. Příbuzný Merkucia, hrabě Paris! Co mi to cestou říkal sluha? Byl jsem tak rozrušen, že nedával jsem pozor. Že si pan hrabě má vzít Julii? Řekl to, nebo se mi to jen zdálo? Co když jen šílím? Namlouvám si to, protože zmínil Julii? Jsme oba zapsáni v knize neštěstí. Já tě pochovám v krásném hrobě. Dej mi ruku. Jakýpak hrob! Spíš maják, příteli," promlouvá Lukáš a postupně se přibližuje. "Zde leží Julie a její krása promění hrobku v rozzářenou síň. Já, mrtvý muž, teď pohřbím mrtvého. Někteří lidé na rozhraní smrti bývají veselí. Říká se tomu předsmrtný záblesk světla. Bohužel já žádný záblesk nevidím, má lásko!" volá zoufale, skoro šíleně. "Smrt ti už vzala dech, však krásu ne. Tvá krása smrti ještě vzdoruje a její korouhev ti rudě žhne na rtech a na tvářích." Leknu se, když mi najednou rukou přejede po tváři. Lehoučce se mě dotkne. Naskočí mi husí kůže a jsem moc ráda, že mám dlouhý rukávy i kalhoty, takže nemůže nic vidět. Tohle ještě nikdy neudělal. "Smrt na nich ještě svůj bílý prapor nevyvěsila. V krvavém rubáši tu leží Tybalt," slyším ho mluvit trochu tlumeně. "Teď stejná ruka, co ti vzala život, ukončí život tvého nepřítele. Co víc bych pro tebe moh udělat? Odpusť mi, bratranče," vydechne. "Proč jsi tak krásná, má drahá Julie?" mluví na mě z opačné strany žíněnek. "Což sama Smrt, ač bez těla, se zamilovala? Ten kostlivec tě drží v temné hrobce, aby se s tebou mohl milovat? Překazím mu to, zůstanu tu s tebou, z paláce tmy už nikdy neodejdu, jak ty se svěřím péči pánů červů. S tebou tu najdu vytoužený klid, setřesu jařmo nepřejících hvězd ze světem znaveného těla. Poslední pohled dopřeju svým očím," promluví přímo nade mnou, "poslední objetí svým pažím," vezme mě do náruče a já mu bezvládně visím v rukou, až na hlavu, kterou mi podepírá "rtům, poslední polibek, jenž zpečetí tu věčnou smlouvu s nenasytnou Smrtí!" Když mluví, cítím jeho horký dech na tváři a pak mě políbí. Nijak hrubě, nebo neomaleně. Spíš něžně, Romeův polibek je až vroucí. Škoda, že není Lukášův. Napínám veškerou vůli, abych se ani trochu nepohnula, nebo polibek rovnou neopětovala. To by bylo na moje ztvárnění mrtvoly teprve řečí. "Můj krutý průvodce, můj lodivode, k útesům veď mě, o něž roztříštím chatrnou bárku, jíž se říká život," křičí. Nejdřív mě tiskne k sobě, potom mě pomalu položí zpátky a pár kroků ustoupí. "Na lásku připíjím!" Odmlčí se. Neubráním se pousmání, když se mi vybaví přesně stejná chvíle z filmu Zamilovaný Shakespeare. Lukáš ji hraje totiž podobně. "Lékárník nelhal," pronese chraplavě. "Až k smrti krásně líbá jeho jed." Narozdíl od retardovaného Radka si Lukáš dokázal vymyslet postupné sesunutí k zemi u mých žíněnek a neseká sebou na zem jako zastřelený.
Když kluci pronášejí svůj dialog Vavřince a Baltazara, poslouchám jen na půl ucha. Nezajímají mě. Vnímám, až když se mě to začne týkat.
"Romeo!" volá Martin, který si z hraní nedělá takovou legraci jako David. "Co znamenají, proboha, ty stopy od krve? Vedou do kamenné hrobky? Kdo odhodil ty zkrvavené meče na místě posledního spočinutí? Romeo! Mrtvý! Tady leží Paris!" Jsem až příliš ráda, že zatím nemůžu vidět Radka nepochybně jako obvykle usmívající se mrtvolu Parise. "A celý v krvi! Jaká zvrácenost způsobila tu přežalostnou spoušť?"
Hodnou chvíli jsem hýbala prsty a teď rovnou pokrčím ruku.
"Slečna se pohnula."
Pomalinku si sedám, čelem k neexistujícímu publiku, vpravo ode mě leží Lukáš, vlevo stojí Martin. Nejistě vstanu a otočím se k němu. "Utěš mě, otče. Kde je Romeo? Pamatuji si, kde jsem měla být, a taky tam jsem." Rozmáchnu se oběma rukama. "Kde je Romeo?" zaprosím.
"Slyším hluk, dcero. Musíme hned pryč z tohoto doupěte smrti a moru a záhrobního spánku. Vyšší moc, na niž jsme krátcí, zkřížila nám plány. Pojď rychle pryč. Tvůj muž ti mrtvý leží po boku," vrhnu se k Lukášovi, "Paris tamhle," škoda, že Martin všechno jenom nejistě čte, jsem zvyklá na Michala, který roztěkaného Vavřince hraje perfektně. "Skryju tě v klášteře milosrdných sester, pojď," čte dál. "Na nic se neptej, už se blíží stráž. Pojď, Julie, mám strach tu zůstat déle." Aniž by čekal na mou reakci, odchází.
Snažím se nedat najevo své vyvedení z míry. "Nepůjdu nikam, raděj jděte sám," volám za ním. "Romeo svírá v ruce lahvičku. To jed mu, vidím, pomoh na věčnost," beru Lukášovi z ruky malinký flakón. "A vypil ho až do poslední kapky," říkám pomalu, když si lahvičku prohlížím, "pro mě nic nenechal, ten lakomec." Ruku úplně uvolním a sklo ťukne o parkety, když se mi lahvička skutálí z ruky. "Na rty tě políbím, snad kapka jedu mě vyléčí a pomůže mi umřít." Přitáhnu si Lukáše k sobě a přesně podle instrukcí ho políbím nejdřív jednou a pak polibky postupně zasypu každý kousek jeho rtů, šílenství hledání krůpějí jedu. Když se trochu odtáhnu, zaskučím."Tvé rty jsou ještě teplé."
"Kde jsou, chlapče?" přečte David. Snažím se nevypadnout z role, i když kromě mě hraje jenom Lukáš a ještě k tomu mrtvého.
"Už jdou, tak honem! Ještě že máš dýku!" Popadnu svou oblíbenou rekvizitu, dýku se zajížděcí čepelí. "Tady tě schovám!" zavolám, když zbraň držím oběma rukama a zírám na falešné ostří. "Tady zrezivěj!" bodnu se kus pod prsa a padnu na Lukáše.
"Fajn. Teď chyby," ozve se rejža.
Já se narovnám a kluci taky. Zůstanu se zády opírat o žíněnky, chci se na Lukáše usmát, ale mimické svaly nereagují. Tak se raději odvrátím a začnu se upřeně dívat na rejžu, abych jenom beze slova nezírala na Lukáše. Mohl by si všimnout, že jsem blázen.
"Petro, reagujte trochu dřív."
Zmateně pokrčím čelo.
"Jakože když vás Romeo popadne, tak třeba trochu pohněte rukou. Prstama." Asi půl vteřiny jsem si myslela, že mám reagovat na políbení. "A pak ho líbejte trochu zoufaleji, tohle bylo malinko moc něžný. Tohle neni vaše svatba, to je váš pohřeb! Lukáši, vaše apatie je dokonalá, jenomže jí je trochu moc," vstává a jde k nám. "S líbáním máte taky problém. Chápu, že nejste nekrofil, ale Romeo musí líbat tak vroucně, jako kdyby byl polibek s Julii to poslední, co ho ještě drží při životě. Nemůžete ji líbat jako na plese, trochu víc zoufalství a vášně do toho umírání."
"Kamilo, napadá vás ještě něco?" otočí se k tázané.
Kamila, která chodí do vedlejší třídy a pomalu se chystá na talentovky na DAMU, svou vysněnou školu, funguje jenom jako poradce a režisérova nápověda, se trošku pousměje. "Jen jsem si říkala, že ten boj kluků byl trochu moc technický a pomalý... Neříkám, že bych to udělala sama líp, jenom myslím, že by to chtělo víc akce a míň přesného zaměřování, kam zrovna švihnout... A..."
"A co?" Rejža je na Kamilu milejší než na nás všechny dohromady. Na nás by už ječel, takže klidný tón trochu vybočuje.
"Mně ta apatie připadala dobrá. Romeo sám říká, že už je mrtvý a podle mě je to, co Lukáš předvádí, skoro dokonalá interpretace."
I když ke mně je režisér otočený zády, přísahala bych, že musí být pěkně zaražený. Určitě zaskočeně zírá a mhouří oči, jak se snaží si to v hlavě srovnat. "Hm," zahučí táhle a pravačkou si narovná baret. Potom se pomalu otočí zase k nám. "Dobře... Máte dva názory, tak to splácněte se svým a dělejte, co uznáte za vhodné. Něco k Julii?" zeptá se ještě Kamily.
"Souhlasím, že by se měla probírat malinko postupně. Aby divák viděl, k čemu se schyluje..."
Kývnu. Kdybych byla schopná koordinace a racionality, možná by mě to během nečinného ležení napadlo taky.
"Fajn," říká rejža do vzniklého ticha. "Petro, můžete jít. Ostatní, scéna bitek Merkucia, Romea a Tybalta."
Usměju se, že to mám celé po asi půl hodině za sebou, dojdu si pro věci, ještě jednou se ohlédnu, zamumlám nashle a vytratím se. Školní chodby jsou liduprázdné. Nasávám vůni víkendu a samým nadšením se málem zapomenu přezout.
oOoOoOo
Sotva vystoupím z tramvaje a rychlým tempem uteču všem ostatním vystoupivším cestujícím, okamžitě vytočím Bářino číslo. Nevydržela bych počkat do pondělí, prostě nevydržela.
Tůt.
Tůůt.
Jsem moc ráda, že aspoň Bára nemá jako uvítací melodii nějakou šílenou metalovou vypalovačku. Tůtání zní v kontrastu s metalem nádherně.
"Nazdar!" ozve se nadšeně.
"Ahoj," odvětím s úsměvem.
"Copak?"
"Jdu teď ze školy..."
"Zní to napínavě," reaguje Bára se smíchem.
"Nech mě to doříct, mluvim vážně" směju se s ní. "Ještě jsem byla na dramaťáku..."
"Jo, aha, jasně. Stalo se něco?"
"No právě, že stalo." Těším se na její reakci na Petrovo chování.
"Lukáš ti vyznal nehynoucí lásku?"
"Ne," přestávám se usmívat. "Petr mě o něco poprosil."
"O panens-"
"Báro," mrmlám.
"Ok, už mám poker face. Co se dělo?"
"Petr se mě ptal na tebe."
Bára nezvykle dlouho mlčí.
"Báro?"
"Uhm?"
"Je to dobře, nebo špatně?"
"Proč se na mě ptal?"
"Proto," řeknu významně.
"Jako vážně? Neni dneska apríl, nebo tak?" ptá se nedůvěřivě.
"Za koho mě máš? Jde o to, že jsem mu slíbila, že- Dobrý den," pozdravím naši pajdavou sousedku.
"Tys mu slíbila, že dobrý den? Zníš jako Labcová."
"Je sice super mě přirovnávat k vaší retardovaný chemikářce, ale hlavně jsem Petrovi slíbila, že nenápadně zjistim, jestli má šanci." Raději nepoužívám stejná slova jako on, protože to by možná neměl šanci už u nikoho.
"Fakt nenápadný."
"Báro... Jsi ráda, nebo ne?"
"Nevim..."
"Ale neříkáš ne?"
"Zatim. Já... Vážně si neděláš srandu?"
"Vážně vážně."
"A nevadilo by ti, kdyby - "
"Ani v nejmenším," přeruším ji. "Vždyť já Petra nechci."
"Jo, protože chceš - "
"Abys nedokončovala větu. Hezkej víkend!" zahalekám rychle a neslušně zavěsím.
Mobil zasunu zpátky do kapsy a asi po pěti dalších krocích ho zase vyndám. Zastavím a začnu ťukat omluvnou SMSku. Než ale cokoli stihnu, mobil zabrní a na displeji se mi objeví zpráva od Báry: NEMYSLI SI, ZE JSI Z TOHO VENKU! A DIK A TOBE TAKY HEZKEJ VIKEND. ;-)
Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla z něčeho venku. Upřímně doufám, že Bára má tyhle narážky jen tak. Ne nějak cíleně, protože to by znamenalo, že je na mě všechno okatě vidět a já jsem definitivně odepsaná mizerná herečka. Pokud se mi ovšem nepodaří přesvědčit Lukáše, aby mi už navždycky hrál všechny partnery. Jasně, vysoce pravděpodobná teorie. Moje dementní fantazie se stejně nikdy nevyplní...
Usmívám se až do chvíle, než otevřu domovní dveře a skoro se srazím s Danem.
"Ahoj," pozdraví hned, uhne kousek stranou a nechá mě projít do domu.
"Díky a asi ahoj?"
"Já jsem hned zpátky."
"Ok," říkám zmateně a zavírám.
"Miláčku, tys něco za - " Jitka vytuhne uprostřed věty. "Sorry, já myslela, že..."
"Jo, jasný," směju se téhle povedené dvojici.
"Co ty tady?" opře se o futra dveří do obýváku.
"Já bydlet tu," ukloním se a pokračuju v zouvání bot. "On kam jít?"
"Do lékárny mi jít."
"Pro co jít?"
"Cokoli na chřipku..."
"Odstup, Satane!" vyjeknu a prudce se odmrštím zpátky k domovním dveřím. Z prstů před sebou dělám z legrace křížek.
"Nedělej si srandu, za dva týdny maturuju a potřebuju bejt zdravá."
"Možná by ses potřebovala i začít pořádně učit," rýpnu si a odložím boty do rozvrzaného botníku.
"A ty by sis možná potřebovala jednu vrazit," usměje se na mě ségra.
Nic neříkám a vyrážím i s batohem po schodech ke svému pokoji.
"Petro, prosimtě," ozve se potom nejistě za mnou.
Zmateně se otáčím.
"Pomohla bys mi s maturitníma otázkama?"
Jen se na ni dívám.
"Prosím..."
"Jo, jasně," koktám. "Jenom bych to nečekala. Co potřebuješ?"
"Celou renesanci a pak ještě podrobnějc Shakespeara na angličtinu," říká skoro omluvně.
"To je celý?" Usmívám se.
"No... jo."
"Jasně, klidně... Proč ne."
"Fakt? Jsi nejlepší!" zajásá a najednou mě obejme. Jen tak.
"V pohodě..."
"Kdybys něco potřebovala, tak ti taky pomůžu," ujišťuje mě horlivě.
"Díky, ale- No, vlastně... Nemohla bys se mnou projet pár scén a říct, co si myslíš? Za pár týdnů je představení a já si nejsem jistá..."
"Ty chceš?" vypískne.
"Tobě to neva?"
"Ne, já chci! Ale nejdřív bych teda spíš potřebovala toho Shakespeara."
"Jasně, dobře... Tak klidně dneska, jestli budeš chtít."
"Tak až Dan odejde."
"Dobře." Asi mi někdo vyměnil ségru, říkám si spokojeně.
oOoOoOo
"Večeře!" zahaleká mamka zezdola.
Ségra se toužebně ohlédne po dveřích.
"Nechceš to radši nejdřív dopsat?" zeptám se opatrně. Konečně jsme se do toho daly, Jitka sedí na posteli a já jí diktuju během pochodování po jejím pokoji.
"Mám hlad..."
"To znamená, že ti je líp, ne?" zopakuju zase jednou mámina oblíbená slova během našich nemocí.
"Tak to po jídle doděláme a zítra se můžem mrknout na tebe, ne?"
"Ale jo, jasně," pokrčím rameny při pohledu na hodinové ručičky ukazující chvíli po osmé.
Dolů jdeme pomalu a naše nestrkání na schodech zavání nečekaným sourozeneckým souzněním.
"Konečně, kde jste?"
"Zde," pronesu slavnostně. Mamka se hladí po značně zakulaceném břiše a opírá se o kuchyňskou linku. "Hele, tak my ti pomůžem..."
"Ještě aby ne," přisvědčí mamka kousavě, ale s úsměvem. "Neuděláte mi některá kafe?"
"Mami, vždyť kafe teď nesmíš..." zamumlá Jitka.
"Aha, fajn. Tak aspoň džus," povzdechne si a odkolíbá se ke stolu.
"A co je k večeři?" domáhám se hladově.
"Nechám se překvapit," zářivě se usměje máma a posadí se.
Jak ségra, tak já, vyprskneme smíchy.
"Co špagety?" navrhnu.
"Zase?" šeptne mi Jitka.
"Co po mně chceš? Svíčkovou? Všechny máme hlad, svíčková trvá moc dlouho a určitě bysme to pokonily."
"S kečupem a se sýrem?" dodá Jitka k mamce.
"Jasně, klidně," kývne tázaná během listování časopisem. "Musíte to ale trochu obměňovat a nepočítejte, že já vám budu na mateřský vyvářet."
"Tu máš až za dva týdny, ne?"
"Musíte trénovat na nejhorší," ušklíbne se na nás. "Všichni tři, zítra vaří táta."
"Má štěstí, že je dneksa fuč," mumlám, když plním hrnec vodou.
"Jsem těhotná, ne hluchá!" křikne na mě mamka melodicky. "Poslední služebka na hodně dlouhou dobu, nemyslete si, že on bude mít nějaký úlevy."
Jo, teď bude pár let asi celkem sranda.
Pokud je vůbec možné považovat otroctví za zábavné...
 


Komentáře

1 Drom Drom | Web | 20. prosince 2010 v 13:52 | Reagovat

Och, jak je mi líto, že si mi nedala včera večer vědět, že je nová kapitola, to bych tě po cestě zase seřvala..:D vážně mi ten Lukáš přijde jako naprosté pako, já za to nemůžu!!! :D ale on je otřesnej!! co to jako dělá? proč to dělá? :D je střelený? :D jo je..:D v tomhle díle nebyla ani jednou Katka, ale i tak na ni mám pořád vztek, že je tak strašně blbá..:D otřesná a zlá :-! :-! nikdy sem neměla postavu, kterou bych vyloženě nesnášela..:D ani Voldemorta..:D jo, možná byl zlej, ale tak mimo mě..:D nanejvýš tak Snape, hih..:D mno ale už sem zase mimo..:D David je na facku, divím se, že mu někdo nevrazí (nejlépe by to měl udělat Lukáš, ať to má aspoň trochu smysl, heh..:D) kovadlinu do chřtánu..:D jo, já bych to udělala..:D mno jinak co se Petry týče..:D ona je takový truhlík, to není možné..:D má se na Lukáše vrhnout a bylo by..:D škoda jen ,že je tak strašně nedůvěřivá! :-( vždyť když ji líbá, tak je to taaak krásné..:D och, Lir, já tě klepnu a vážně tě budu sledovat na každém rohu (když si tak paranoidní, že? :D ), abychom se vídaly častěji a kapitoly byly tím víc..:D
Jinak co se vývoje dál týče...:D nebudu hezká..:D víš jak je to s mými díly..:D viděla bych to takhle..:D jeden dobře mířený meteorit pro Katku, jednu zatoulanou raketovou střelu pro Davida, jeden skutečný a něžný polibek pro Katku nikoli od Romea a jedno prozření se vším všudy pro Lukáše..:) :) kdyby se tam připletlo ještě pár facek, nějaký ten tank, nebo zákeřné pletací jehlice, taky by mi nevadilo..:D myslím, že nemá smysl ani podotýkat, jak se mi líbí tvoje psaní, už tak je to dlouhý komentář a já sem si jistá, že to všechno ode mě už víš..:D doufám, že na Vánoce dostaneme i ne předčasný dárek, ale třeba hned několik!! :D

2 Kolda Kolda | E-mail | Web | 22. prosince 2010 v 11:33 | Reagovat

Páni! Páááni! =D Úplně roztávám z Lukáše a Ptery, když spolu hrají. Ještě by to chtělo, aby se k sobě takhle chovali i normálně, ale doufám, že k tomu taky jednou dospějí =) =D Takže Petr si našel jiný objekt zájmu? A Bára je taky spokojená, takže bude nový pár?=)
Ale Lukáš mě štve. Co to s ním je? I když vsadila bych boty na to, že za to může Katka. Příšera! Už teď se šíleně těším na další kapitolu, tak prosím honem piš! Když budou ty Vánoce... =)

3 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 3. ledna 2011 v 15:47 | Reagovat

Víš co, zlato, já tu výčitku v článku nahoře teda viděla. A kapitolu mám (samozřejmě!ú přečtenou už druhý den po zveřejnění, jenže, když něco čtu ve škole, nepíšu komentáře; Kolem mně sedí spousta prváků (většinou:D) a já nesnáším pomyšlení na to, že by mi mohli hledět do toho, co píšu.
Z nějakého důvodu mě rozesmálo to "Dík, vole" hnedka nahoře. Asi proto, že fakt nesnáším, když někdo za dík řekne vole. To mám fakt brát jako poděkování?!
Nemůžu tě vynachválit za to, jak ty dva dáváš dohromady při hraní, to je prostě naprosto úžasný. A taky "Zní to napínavě", to jsem taky šla do kolen :D
Mimochodem, vzpomínám si, že jsi mi závěrem udělala strašnou chuť na špagety!

4 Lirael Lirael | Web | 3. ledna 2011 v 18:12 | Reagovat

Drom: Ty jsi vážně drastická. :-D
Kolda: Jsem moc ráda, že roztáváš. :-) A děkuju a půjdu honem psát, hned jak vyřeším počítač, nebo si něčí půjčím.
*Dragonfly: Zlato, ale já to nemyslela špatně. :-D Jestli tam byla výčitka, tak naprosto titěrná a neútočná - rezignovaná. ;) Já ve škole pokud možno nechodím ani na mail, takže to nepsaní komentáře ve škole naprosto chápu. :D Mám pocit, že "Dík, vole" mluvu některých lidí vystihuje stručně a dobře. Na druhou stranu pokud někdo řekne "Dík, vole" holce, tak to je dost dementní. Sama bych to neřekla, ale na Davida se to podle mě hodí. Jsem ráda, že se ti líbí, jak ti dva hrají. Mě to baví i po sobě číst, což je nejvyšší kalibr spokojenosti. :D "Zní to napínavě" jsem si užívala, protože prdlá mluva je nejlepší. :-) A víš, že já sobě s těma špagetama ani ne? Asi to bude tím pozdním psaním. :D Dala sis je potom? ;)

5 Hope Hope | Web | 6. ledna 2011 v 1:31 | Reagovat

ok, konečně jsem se dostala k přečtení kapitoly a asi by se hodilo, kdybych napsala dlouhý komentář, jenže...nějak se mi absolutně nechce...jednoduše končím s dlouhýma komentama, ale tak to je jedno...
kapitola byla skvělá, vážně...mně přijde jakoby Lukáš věděl o Davidovi a Katce konečně, jako jistá si tím samozřejmě nejsem, ale přijde mi to tak...doufám, že už se brzy dá dohromady s Petrou
hrozně se mi líbilo Jitčino a Petřino souznění =o)
teda nečekala jsem, že se Petrovi bude líbit Bára, ale jsem za to ráda, aspoň přestane konečně uhánět Petru, teda doufám

6 Lirael Lirael | Web | 8. ledna 2011 v 19:05 | Reagovat

Hope: :)))
A ještě jsem moc ráda, jak krásně vystihuju povahu Davida, když vám všem tak vadí. To je na něm právě to, většina lidí mu má chuť jednu vrazit a chvílema vypadá zase normálně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.