Listopad 2010

Jedna z mála, co se sněhové kalamity vyloženě nemůže dočkat (28. listopadu 2010)

28. listopadu 2010 v 16:20 | Lirael |  ) My Diary (
:)
Užívám si články, zprávy a hysterčení lidí okolo ze sněhové kalamity.
Hodinu jsem poslouchala, jak moje mamka nemá co na sebe.
A já jsem nadšená, jako kdybych celé období sucha (= bez sněhu) tančila sněhový tanec.
Netuším, jestli to o mně víte, ale jsem neskutečně ujetá na náušnice všeho druhu a po snad roce jsem se k tomu konečně vrátila. Nevydržím nemít nějaké vtipné náušnice. Nejsem typ člověka, co by chodil v křiklavých barvách, já mám ráda nenápadné náznaky smyslu pro humor. Třeba můj pár náušnic zásuvky a zástrčky. To má teprve grády!
Někdy ze začátku školního roku jsem si pořídila náušnice ve tvaru sněhových vloček a pak ještě druhé. Ty druhé jsem na sobě měla až v pátek, kdy konečně začalo sněžit i v Praze! Takže pevně věřím, že sněží jen díky mému poctivému nošení sněhových náušnic. Miluju tu zvláštní barvu oblohy, kterou hraje jedině když na zemi leží sníh nebo rovnou ještě sněží. Miluju probouzení se do světa pokrytého bílou třpytivou nádherou. Miluju i třpytky!
Mám trošku problém s nevhodným oblečením do sněhu, no...
Ale mně to NEVADÍ!!!
Upřímně doufám, že se tentokrát meteorologie nesekla. A že se plete až odporně často.
Takže až se ráno probudím, tak venku prostě bude sníh!
Já budu v těch náušnicích raději snad i spát.
Sněhová kalamita, hej hou!
Kéž by byly bílé Vánoce, Silvestr a i moje narozeniny.

Zvláštní paralely (16. listopadu 2010)

16. listopadu 2010 v 19:42 | Lirael |  ) My Diary (
:)
Upřímně se omlouvám, pokud někomu z vás avatar vpravo přivodil nadšení, protože tohle není kapitola Nikdy neříkej nikdy. Ale trošku se toho týká a navíc mám ten obrázek moc ráda.
Nadpisem s paralelami nemluvím o tom, že jsem dneska psala dementní čtvrtletku z matiky, ale spíš o nadcházejícím maturiťáku a věcmi s ním spojenými.
Mno...
Naše třída si jako půlnoční překvapení vymyslela (zatím pouze teoreticky a ples je za ani ne dva týdny ) vystoupení s hudebním podkladem seskládaným z různých písniček tak, že to dohromady dává cca příběh naší třídy. Propojovat to má vypraveč a já se na to dneska tak nějak přihlásila. Paralely s Nikdy neříkej nikdy jsou vážně vtipný. Hned po přihlášení se a zjištění, že jako vypravěč (zatím) nikomu nevadím, mě realita dohnala náběhem na hysterický záchvat. Totiž neskutečným knedlíkem v krku. Nechci to vzdát, ale bojím se mluvit před celým sálem, jehož kapacitu raději ani nechci vědět. Když mi to nějak začalo docházet, kamarádka se mi řekla, že když se to všechno naučim zpaměti, tak to přece bude v pohodě. Cestou ze školy jsem mluvila se ségrou, která říkala, že je hustý, že budu mluvit před lidma, když mám takovou vyřídilku. Po příchodu domů mě mamka seřvala za všechno, co jí přes den hnilo (chtěla jsem napsat kvetlo, ale to nezní urážlivě) v hlavě a já si pak potichu u sebe v pokoji u převlíkání mumlala A kdyby tě to náhodou zajímalo, budu mluvit do mikrofonu před celou Lucernou.
Načež jsem se začala neskutečně tlemit, když mi to ještě se ségrou a tím, co řekla kamarádka, secvaklo. Aspoň jsem nezůstala otrávená z mámy, která poslední dobou působí jako těhotná s naprosto šílenými hormony.
Prostě bláznovství dnešního dne.
A mimochodem týhle písničky strašně nemám dost:
Nejlepší písnička na budík na plný pecky, co znám.
A AKTUALIZACE: Zapomněla jsem napsat, že porotcuju v Literární soutěži na blogu Sussanah de Silva a určitě všem psavcům doporučuju zapojit se, protože kol bude spousta, zadání se budou různit a my budeme pěkně přísné! Jde o psaní povídek, určitě se budete moc kreativně vyžít a hlásit se můžete případně ještě do zítřejšího večera, tak moc dlouho neváhejte. Ikonka na soutěž je i <- (v menu) a zůstane tam až do skončení, protože nejen odkazuje na soutěž, ale je v ní i můj milovaný Heath Ledger.

Tak nějak - úplně - mimo (10. listopadu 2010)

10. listopadu 2010 v 19:03 | Lirael |  ) My Diary (
Mám problém s plněním povinností, které mě nebaví a do kterých se mi nechce. Na zítřek mám referát, který jsem měla mít už minulý týden, je to hned první hodinu a já s tím stále moc nepohnula. No, odfláknu to, ale až za chvíli, jo?
Protože si nemůžu pomoct s chutí sem napsat, nebojuju s tím a podvolila jsem se. Referát počká. Je takových věcí, co budu dělat radši.
Mám nový "módní" - sama bych to tak v životě neoznačila - doplněk. Brýle! Už je to tak, mám brýle na dálku, mně osobně se moc líbí a mám jenom půl dioptrie, které jsem potřebovala už víc jak rok a konečně jsem s tím něco udělala.
Novinka druhá - v noci ze včerejška na dnešek byla premiéra dalšího dílu Glee (aneb má posedlost stále trvá a nijak nepolevuje). A novým přírůstkem v hereckém obsazení je Darren Criss. Že neznáte? Že nevíte? Že proč zrovna jakejsi Darren?
Protože Very Potter Musical! a mnoho jiného. Darren i skládá, líbí se mi jeho hlas a strašně se mi líbí jeho postava v Glee.
Tak hezky postupně - Very Potter Musical - jen úplný začátek
  • Kdo neviděl, měl by se VÁŽNĚ mrknout. Je to super sranda. Celý je to na Youtube, autorem je StarKidPotter, kdybyste to hledali. A Darren hraje Harryho a tu hudbu z velké části i skládal.
A konečně video z Glee. Kontext - ten kluk, se kterým na začátku mluví je gay postava jménem Kurt Hummel, která má na škole od začátku problémy s okolím. Darren by teď měl být v dost epizodách a upřímně doufám, že jich bude hodně. V dnešním díle působil perfektně, naprosto kladná postava, konečně mě pořádně baví Kurtovy trable.
Písnička je "Teenage Dream" od Katy Perry.
A právě jsem od něj našla ještě na Youtube video, kde zpívá mojí oblíbenou Disney písničku - I'll Make a Man Out Of You z Legendy o Mulan.
A upřímně uznávám, že mi ze začátku (cca před rokem) po objevení Very Potter Musicalu nepřišel sympatickej, ale teď je čím dál tím víc. Jako pardon, ale kluk, co zná písničky od Disneyho, má rád Harryho Pottera, hraje na kytaru a ještě obdivuje a je v Glee? Super! Chci, aby jeho postava v seriálu vydržela co nejdýl.
Teď už se ovšem (hned po podívání se na kousek dnešního dílu) budu muset jít věnovat biosféře a pedosféře.
Nechci.
Ale musim.
Můj profesor je naštěstí ohledně referátů dost flegmatik, tak to nějak odfláknu...
A AKTUALIZACE speciálně pro Alienor

Relativita dosažení osmnáctých narozenin

7. listopadu 2010 v 15:40 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Jsem plnoletá, tudíž legálně dospělá, protože jsem za magickou hranicí osmnácti let, od které jsem za své případné dementní činy postihována já a ne chudáci rodiče.
Připadala jsem si v okamžik osmnáctého výročí svého narození jinak? Ne, ani náhodou. Pořád stejně jako během té půlhodinky prakticky neustálého hypnotizování minutové ručičky. Uplynutím dlouho očekávaného okamžiku se ale nic nestalo. Tykadýlka jsem měla stále na místě, žádná část těla se mi významně nezměnila, nedostala jsem chuť vyzkoušet cigarety a ani se ožrat do němoty. Pořád jsem nechtěla pít kafe. A jestli jsem vážně dospělá? No, oficiálně ano, jestli to tak ale vážně je, to je teprve otázka.
Je fakt, že někteří nedospějí nikdy. Kolem mě je spousta lidí, která nejspíš bude až do svého posledního dechu v pubertě. Třeba můj strýček, dodnes působí jako dvacetiletý mladík na tahu s partou. Věčné mládí? Ani omylem. Představte si chlapa jak horu s vyjadřováním kluka v pubertě v kontextu rodinné oslavy, kde jsem já jako osmnáctiletá ta nejmladší. To už je to chování jako "tahu s partou" o něčem úplně jiném, ne? A i když je to pitomý, na světě bude takových strýčků i tetiček nespočet.
Myslím, že dospělost je příšerně relativní. Ačkoli je vytyčené pravidlo osmnáctých narozenin, každopádně neplatí pro všechny. A to nemluvím o zaostalém strýčkovi. Spíš o lidech, kteří vlivem okolností museli dospět daleko dřív. Ať už to bylo třeba nemocí rodiče, něčí smrtí, dokonce umístěním v dětském domově, bydlením na koleji v cizím městě či nastartováním vlastní kariéry - prostě nutné vyvinutí soběstačnosti nezávislosti na ostatních.
Já osobně si dospělost nikdy nespojovala ani tak s maturitou, neboli do roku 2011 zkouškou dospělosti, jako spíš s uděláním řidičského průkazu. Upřímně jsem po něm prahla už od dvanácti a snila ještě mnohem dřív. Obdivovala jsem řidičské schopnosti lidí kolem sebe a doufala jsem, že jednoho dne se někdo s podobnou úctou bude dívat i na mě. Dětská naivita? Možná, ale tuhle představu si vzít nenechám. Asi jsem všechny jízdy a teorii brala o poznání vážněji než mí vrstevníci, ale nelituju času, který jsem tím strávila. Navíc si budu tu bezmeznou radost po zkoušce už vždycky pamatovat. Nejsem odborník, určitě bych z fleku nemohla závodit ve formuli, ale pro sebe jsem aspoň trochu víc dospěla. Zodpovědnost je za volantem na mě, konečně můžu dělat řidiče, když všichni ostatní něco pili.
Čeká mě ještě ta zkouška, které se přezdívá zkouška dospělosti. Letos se bude ovšem pro mě a tisíce dalších rovnat výsměchu studentům, nikoli tomu krásnému označení s mnohaletou tradicí.