37. kapitola - Z boje se přece neutíká

4. října 2010 v 22:33 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Nikdy Neříkej Nikdy
Za to, že tu kapitola je už teď, byste měly všechny (tedy ty z vás, které si ještě povídku čtete, ostatní nemusí ) poděkovat Drom, protože právě díky ní jsem ji dopsala takhle relativně rychle. Dromedka mě totiž v sobotu přechválila tak krásně, jak už to dlouho nikdo neudělal. Navíc o mém psaní mluvila hrozně hezky a tak mě potěšila, že chci zase já potěšit ji.
Ale jasně, že i vás další...
Navíc jakýmkoli napsáním čehokoli těším hlavně sebe, že jsem na svou zálibu nazanevřela.
Nevím, jak moc se vám kapitola bude líbit, ale doufám, že nezklame. Mě potěšil fakt, kolik rozepsaných a nepospojovaných kousků a nápadů jsem do ní narvala tak, že to moc neřve. Doufám.
Užijte si čtení.

_______________
Jak táta s mamkou vždycky říkaj, že člověk by se neměl příliš rozmazlovat, protože pak neudělá vůbec nic, tak s nima asi musim trochu souhlasit. To se má tak... Přiblížil se čtvrtek a já nechtěla ani vystrčit nohu z postele, natož ještě vstát celá anebo se dokonce odebrat do školy. Mamka vždycky říká, že když se člověk něčemu vyhýbá, najde si ho to nakonec samo... Takže když jsem se ráno v šest dostatečně pobavila představou všech lidí z dramaťáku, včetně rejžy, nastoupených v kruhu kolem mojí postele se smrtelně vážnými výrazy a pak se donutila vylézt, nějak jsem si vzala do hlavy, že se na to vykašlu. Jaký má vlastně smysl chodit do školy?
Jasně, vzdělání.
Jasně, vysoká.
Ani o jedno jedním, OK čtvrtým, zatáhnutím dramaťáku nepřijdu. Zatáhnutí testu z dějepisu je jenom vedlejší profit. I ten tělák... Prostě mám oboje ve špatnej den a to všechno stojí v cestě mému naprostému uzdravení.
Ono to totiž začalo vcelku nevinně. To jsem si tak v pondělí ve tři ráno, když všichni spali, umyla hlavu a šla si na chvíli sednout dozadu na zahradu. Ne, že bych chtěla nastydnout, to ani náhodou. Chtěla jsem se podívat na hvězdy, no, teplo sice moc nebylo, ale výhled to byl parádní. A druhej den ráno mi pak bylo ze záhadných důvodů špatně. Včera už mi bylo skoro dobře, ale radši jsem to chození venkem do školy nechtěla riskovat, abych si neuhnala něco ještě horšího. Jenže jak už mi bylo dobře, tak jsem zase naprosto bez vedlejších úmyslů ve tři ráno nastoupila do koupelny, umyla si vlasy, no a pak přišla Jitka a všechno zkazila. Už včera byla dost podezřívavá... Jaksi taky nějak záhadně onemocněla, jenže u ní je to nutností dohánět na maturitu, protože na to celej rok kašlala. Má zatracený štěstí, že jejího ročníku se ještě netýká ta státní verze. To by vážně musela aspoň otevřít učebnici a symbolicky si najít nějaký informace... Jenže na mě v ty tři ráno vyjela, že co si jako myslim, že ať padám do školy a pak měla pár dalších řečí ohledně důvodů mého vyhýbání se tělocvičně ve čtvrtek odpoledne. Stejně nemá pravdu. Já se nikomu nevyhýbám. Nemám důvod. Navíc jsem byla smrtelně nemocná pouze a jedině z důvodů své oslabené imunity, protože dost prší. A vůbec! Ona jako může zatahovat a já ne? Navíc se zatraceně plete, já se ničemu a hlavně nikomu konkrétnímu nevyhýbám. Když mi pak ovšem vyhrožovala, že jestli nevypadnu z baráku, tak řekne mamce o mých nočních výletech, čímž by mi samozřejmě podkopala půdu pro jakékoli další výhodné choroby, ustoupila jsem od svého původního plánu.
Je to mrcha.
Takže jenom kvůli neopodstatněné paranoie své sestry jsem ráno byla nucena vstát a vyrazit ke svému neoblíbenému ústavu. Náladu jsem měla pod psa a cestou jsem se pořád obezřetně rozhlížela kolem... Ne, že bych se chtěla někomu vyhýbat, jasně, že ne. Jenom jsem měla pocit, že při pohledu na někoho konkrétního bych nejspíš skočila do nejbližšího křoví, nebo za strom, aniž bych se stihla přesvědčit, že nemám žádný důvod to udělat.
Protože já se Lukášovi nevyhýbám, já se mu jenom snažím neplést pod nohy, aby z toho Katka nevyvozovala zbytečné závěry. Já se s ním vlastně ani bavit nepotřebuju a nechci, tak. Finito. Jdu, jsem v klidu, v pohodě, nic mě nemůže rozhodit a pak najednou stojím tváří v tvář Katce.
"Ahoj," usměje se na mě. "Už je ti dobře?" ptá se hned starostlivě.
"No, ehm, ahoj. Jo, je mi líp."
"Asi jenom nastydnutí," mávne rukou. "Taky mám teď pár dní docela rýmu..."
"Asi," kývnu nejistě.
"Ale tak aspoň sis udělala prázdniny, že jo."
"Hm." Jo, nenápadně jsem do nich skoro zahrnula oba čtvrtky, kdyby si na mě nedošlápla Jitka.
"Aspoň můžeš na dramaťák."
Nejistě zamrkám a otočím se na svou... kamarádku. Usmívá se. Asi ještě spím.
"To už by byl pátej, cos tam nebyla, mám ten pocit. Rejža už by to psychicky neunesl."
"Co on taky unese," poznamenám.
Katka mě obdaří úsměvem.
Nakonec se spolu bavíme až do chvíle, než začne první hodina a pak i celé dopoledne. Až na oběd jdu sama. Nikde nevidím známé tváře, takže si u jídla ve finále čtu Staré království, které mi už začínalo chybět. Po obědě zamířím ke skřínce, uklidím věci, co nepotřebuju a liduprázdnými chodbami vyrazím k tělocvičně.
Když vejdu, pozdravím a v místnosti nastane podivné ticho.
Uniklo mi něco? Raději jen pokrčím rameny a jdu k Erice s Bárou, které sedí na zadních žíněnkách a absolutně nezúčastněně se baví jen mezi sebou. Sednu si k nim a vymáčknu úsměv.
Holky se ale neusmívají. Dívají se na mě dost divně. Vlastně až moc divně.
"Děje se něco?" zeptám se nejistě.
Bára na mě jenom zmateně kouká.
"Co je?" otáčím se k Erice.
"Uhm, Katka říkala, že..."
"Ať to bylo cokoli, kecá," pronesu tiše, ale zcela přesvědčeně. Aspoň na oko. Co když- Ne, to ne. To by neudělala.
Bára se zasměje, ale ne zrovna věrohodně. "Říkala, že končíš."
Nadzvednu jedno obočí a překvapeně si svoje kamarádky prohlížím. "To jako vážně?"
"Jo," přisvědčí Erika nesměle.
"Nekončim, ani náhodou," ujistím je se smíchem. Ani neví, co všechno jsem už dramaťáku obětovala. A to tomu někdo jako vážně věří? Ohlédnu se po ostatních, sotva si všimnou, že se dívám, rychle se otočí. Jak by mohl někdo vážně věřit, že... Srdce se mi skoro zastaví, když uvidím, že jeden pár očí se na mě dál zkoumavě dívá. Lukáš. Doufám, že on těm řečem nevěří. Pousměju se a mávnu na něj, on se okamžitě odvrátí a zapojí se do rozhovoru kluků vedle sebe. To je divný.
Pak konečně dorazí rejža. Omlouvá se, že ho zdržela zácpa. Aspoň nemůže nadávat, že dobrá polovina náš všech přišla dlouho po třetí. Rychle si odkládá věci, sundává zimní bundu a skoro si sedá ke stolu.
"Ještě si dojdu pro kafe, jinak bych tady usnul, což by vás mohlo urazit," prohlásí a odchází zase pryč. Když si všimnu, že má zpátky svůj baret, pousměju se. Už jsem si myslela, že jsem nadobro přišla o zábavu. Že jsme... Kdyby ještě bylo my. Protože Lukáš a já spolu taky prakticky nemluvíme. Sedl si ode mě pěkně daleko a navíc je to víc jak týden, co jsme spolu prohodili víc než ahoj a ahoj. Ne, nepočítám to. Ne na minuty.
Když se rejža vrátí, všichni automaticky ztichnem. Za tu dobu už se ani nemusí moc namáhat, aby si sjednal klid. Stejně myslím, že to bylo jeho příkladným vyhozením některých lidí, co pořád jenom dělali kraviny a nikdy neuměli texty.
"Lidi, mrzí mě to, ale uděláme ještě pár změn v obsazení," začne rejža pomalu. Nikdo se ani nepohne. Já se strachem zakousnu do spodního rtu. Doufám, že se ty řeči nedostaly až k němu. Chci být Julie, já- "Jde mi o role Katky, Martina, Tomáše, Petra a Simony."
Nejsem jediná, co si v tu chvíli oddechne.
"Katka bude hrát od teď paní Kapuletovou." Usměju se. Konečně má Katka aspoň text... Sakra. Ona mi bude hrát mámu? Všechen její text je ve scénách se mnou. Sakra. Sakra. Sakra. No, to bude nářez. Třeba byly řeči o mém konci jenom nedorozumění. Třeba prohodila, že to vypadá, že už nedorazím. Já vím nejlíp, jak moc chce Katka mojí roli... Třeba jí to prostě uklouzlo... Určitě.
" Simona se prohodí s Katkou a bude hrát paní Montekovou, Martin Merkucia," Erika se na něj zářivě usmívá a tiše gratuluje, "Tomáš bude odteď hrát Benvolia a Petr zase Tybalta." Ach můj bože. Petr mi bude dělat bratránka a pak ho zabije Lukáš, protože on zabije Martina Erice. V přenesení do jmen mých spolužáků mi to zní jako pošahaná telenovela. Teď už rejža ve svých posluchačích moc respektu nemá, všichni melou jeden přes druhého.
Zezadu mi někdo poklepe na rameno a ke svému zděšení uvidím Petra, zubí se od ucha k uchu a nejspíš čeká srdečnou gratulaci. "To je bezva, viď?"
"Jo, to je," řeknu pomalu s výrazem kontrastujícím s jeho euforií.
"Tak jo, konec blbin, jde se zkoušet. Šimone, můžeš pouštět hudbu, Erika na scénu a ať to lítá. Kdo se jednou přeřekne, nepřijde na scénu, nebo nedejbože odejde na záchod bez zeptání, bude dělat padesát dřepů," zahučí rejža.
Erika vstává a jde se na věc.
Rejža u každé scény všechny ještě napomíná, někde doporučuje změny, jinde si rve zbytky svých vlasů. Zasekáváme se prakticky na čemkoli a všem nám jeho poznámky lezou krkem. Už i Erice je vytýkána intonace a ona tak nakonec musí svůj úvod přeříkat hned několikrát za sebou, prý aby si to už konečně zapamatovala. Rejža je v ráži. Nejdřív nadává dokonce i lidem, kterým dneska změnil role, že si nepamatují texty, a když ho na tu skutečnost upozorní sám Radek, který si zcela užívá roli sentimentálního Parise, rejžu chytne takovej amok, kde Radkovi vyjmenuje všechny mezery v jeho hereckém projevu, o kterém si chudák kluk dodnes myslel, že je bezchybný, oznámí mu, že na jeho zkušenosti, u čehož je oběma rukama pěkně ironicky přibarvuje uvozovkami, srdečně kašle, a že jestli ještě jednou cekne, letí. Takže když konečně přijde řada i na moje scény, není mi zrovna do zpěvu.
Ale zrovna my máme štěstí. Rejžovi vadí jenom drobnosti a většinou mlčí. U jedné z posledních scén ale ne. Zkoušeli jsme ji už tolikrát, ale dneska je to jinak. Skoro všechno. Katka mě najednou neignoruje, jako to dělala skoro od začátku roku, je na mě milá... Zato se se mnou nebaví Lukáš. A pořádně.
"Jedem," zahuláká rejža. Usměju se na Lukáše, neopětovaný úsměv, chytneme se za ruce a jako Romeo s Julií vstupujeme do prostoru představujícího pódium. Já sama couvám a zamilovaně se na něj směju. Škoda, že vážně nic nehraju.
"Ty už chceš jít? Vždyť ještě není ráno. To byl jen slavík, skřivan ještě ne, co vyplašil tě pronikavým zpěvem. Každou noc zpívá na granátovníku," otočím se k imaginárnímu publiku. "Věř mi, má lásko," pohled zpátky na Lukáše mi vhání do hlavy poměrně jiné myšlenky, "je to jenom slavík." Já všem dokážu, jak moc tady zdaleka nekončim.
"Skřivan to je a ohlašuje úsvit," jednou rukou se pouštíme a společně hledíme k neexistujícímu stromu. "Nebe už, lásko," zase ten pitomý záchvěv, když tak oslovuje Julii, můj životně důležitý orgán ignoruje skutečnost, že se ho to nemá týkat, "bledne žárlivostí a krajky světla rozhánějí tmu. Dohasly svíce hvězd, den po špičkách se plíží mlhou na vrcholky kopců. Když půjdu, budu žít; když ne, tak umřu."
"To světlo tamhle není svítání," prosím ho jako Julie. "Hvězdná zář to je seslaná nám nebem; jak pochodeň ti bude v noci svítit na cestu do Mantovy. Zůstaň u mne. Nechoď, když ještě nemusíš, má lásko," přitahuju si ho k sobě a když šeptám poslední slova, jsem obličejem sotva pět centimetrů od toho jeho.
"Tak ať mě zatknou, ať mě popraví, já zemřu rád, když si to budeš přát a budu říkat 'Ne, to není rozbřesk, to světlo tam je bledý odlesk luny. To není skřivan, ne, co vyťukává svou kadenci na klávesnici nebe!' Já toužím zůstat, nechci odejít, vítám tě, smrti, Julie to chce. Je po tvém, lásko. Zůstanu. Je noc," Lukáš mě objímá, nadzvedává a jednou mě ve vzduchu v objetí otočí kolem dokola.
"Je den, je den!" bráním se hned a snažím se mu vyvlíknout, zatímco on sklání svou hlavu k mému krku v náznaku polibku. "Běž pryč, běž honem pryč! A je to skřivan. Nezpívá, jen skřípe. Falešně piští, neurvale řve! Prý tou svou písní rozradostní srdce. To naše trýzní, když nás rozděluje." Postupně Lukáše tlačím k okraji scény. "A prý si s žábou vyměňuje oči! Dneska si s žábou vyměnil i hlas! Krade nám lásku tím svým skřehotáním: hon na tebe se začne za svítání. Tmou víc a víc se dere na svět světlo."
"Ze světla tma. A černější než peklo."
"Slečno!" zavolá Bára mimo scénu a několikrát bouchne do lavičky, aby napodobila bušení na dveře.
"Chůvo?" otáčím se za hlasem
"Tvá matka míří k tobě do ložnice. Buď na pozoru. Už se rozednívá."
"Den pustím dovnitř, život vypustím," povzdechnu si.
"Buď sbohem, lásko! Je čas jít," pronese Lukáš pomalu a hřbetem ruky mi něžně přejede po paži.
"Můj pane, lásko má, už odcházíš?" ohlédnu se na něj se zoufalstvím. Pomalu se pouštíme, až dokud se nedotýkáme jen špičkami prstů. Do divadla to rejža vymyslel vcelku jednoduše. Pódium bude při balkónových scénách balkónem a Lukáš se bude hezky motat po hledišti. Místo za keři se bude schovávat za sedadly. Teď si máme ten výškový rozdíl mezi pódiem a hledištěm ovšem jenom představovat. Lukáš si to představuje po svém a kleká si. "Každý den, každou hodinu mi piš!" prosím ho zoufale. "Minuta bez tebe je mnoho dní! Tak se mi, Romeo, zas brzy vrať, jinak zestárnu o mnoho let!"
"Sbohem," odvětí Lukáš. Jeho hlas překypuje city. Klidně bych hrála tuhle hru až do skonání světů, kdyby to znamenalo, že ho takhle budu slýchávat mluvit. "Jak jen to bude možné, pošlu zprávy, nebude den, abych tě nepozdravil."
"Uvidíme se, lásko, ještě někdy?" Minule mi rejža vtloukal, že se mám snažit slzet. Je to poměrně snadný, když si připomínám, jak pomíjivé tohle všechno je.
"Určitě. O všech útrapách a strázních se nám pak bude dobře povídat." Tady mám v divadle já klečet na kraji jeviště a Lukáš mě má útěšně hladit po tváři. Protesty, že bysme to přece měli trénovat i teď, si raději odpustím.
"Zlá předtucha mi leží na duši! Vidím tě dole, jak bys ležel mrtvý v zející tlamě otevřené hrobky. Klamou mě oči, nebo jsi tak bledý?"
"Krev z tváří, lásko, žal vždy upije. I ty jsi zbledla."
Posmutněle se usměju.
"Sbohem, adié!" A s těmi slovy mě tady nechává napospas Katce a Davidovi.
"Říkají, Štěstěno, žes vrtkavá, je-li to tak, co uděláš teď s ním, když on je věrný? Jen buď vrtkavá, čím dřív tě omrzí, tím dřív mi ho zas vrátíš," mluvím ke třetí stěně (čili do blba za publikum), jak by řekl rejža.
Zpoza scény se ozve Katka, "Jsi už vzhůru, holčičko?" Usmívá se na mě. Vážně mě děsí. Ne tím, že si pamatuje text role, která se jí doteď netýkala... Spíš tou podivnou jiskrou v oku. Skoro zlomyslnou. Ale asi mám vidiny.
"Matčin hlas je to. Nešla ještě spát, nebo tak brzo dneska vstala? Copak ji ke mně asi přivádí?" mumlám nahlas sama k sobě a rukama si cuchám rozpuštěné vlasy, když couvám, vyděšeně hledím k publiku.
"Jak ti je, Julie?" vchází Katka, moje Kapuletská matka. Oddaná za mého Kapuletského otce, Davida. Jaká to ironie.
"Zle, matko, zle," dávám do svého hraní všechno znechucení posledními měsíci.
"Pořád pláčeš pro bratrance, děvče?" Katka mě bere dvěma prsty pod bradou. "Slzami chceš ho z hrobu vyplavit? Život mu tím nevrátíš. Nech toho. Kdo pláče s mírou, pláče z čisté lásky, přes míru plakat je jen nerozum," uchichtne se Katka posměšně.
"Mám plakat s mírou pro tak velkou ztrátu?" procedím skrz zaťaté zuby.
"Pláčem jen zvětšíš pocit velké ztráty, mrtvého přítele však nepřivoláš."
"Tím víc však, matko, pro něj musím plakat."
"Stop," zaječí rejža.
Katka ode mě ustoupí a oddaně hledí k rejžovi. Já se otáčím spíš s obavami.
"Katko, nemůžeš na ní mluvit, jako kdybys byla Rosalina, který právě došlo, že si nechala mezi prstama utýct partii jako je Romeo. Trošku mateřskýho citu, umřel ti synovec, jí bratranec! Petro, ty na ní zase nemluv, jako kdyby ti zakázala televizi. Je to tvoje máma, štve tě, ale máš ji ráda."
Svorně na něj zíráme.
"Jasný?"
"Jasný," zamumlám.
"Jo," potvrdí Katka.
"Fajn, tak od Jak je ti, Julie."
"Jak je ti, Julie?" říká Katka starostlivě.
"Zle, matko, zle."
"Pořád pláčeš pro bratrance, děvče?" Zase mi pozvedne bradu a prohlíží si mě. "Slzami chceš ho z hrobu vyplavit? Život mu tím nevrátíš. Nech toho. Kdo pláče s mírou, pláče z čisté lásky, přes míru plakat je jen nerozum." Najednou to nezní, jakoby mě chtěla zabít. Spíš připomíná Bářin tón chůvy s trochou poučování.
"Mám plakat s mírou pro tak velkou ztrátu?" zeptám se smutně. Rejža chce hluboký city, dostane hluboký city.
"Pláčem jen zvětšíš pocit velké ztráty, mrtvého přítele však nepřivoláš." Soucit? Jak to dělá? Vážně bych jí to věřila... Proč že jsem to vůbec chtěla hrát?
"Tím víc však, matko, pro něj musím plakat."
"Nepláčeš, děvče, pro smrt bratrance, spíš proto jen, že žije jeho vrah."
"Katko, prosimtě, dobrý, jasně, city pěkný, ale na druhou stranu spolu nemaj zrovna idylickej vztah, jo? Nemůžeš na ní mluvit jako učitelka na prvňáčky," vmísí se do toho rejža.
Katka kývne. "Nepláčeš, děvče, pro smrt bratrance, spíš proto jen, že žije jeho vrah." Do svých slov dává takový chlad, že mi přeběhne mráz po zádech. Evidentně se soustředí víc na vraha, než na dceru.
Rejža spokojeně luskne. Jeho projev solidarity, že už nám do toho nebude kecat. Je vážně, ale vážně zvláštní. A má vážně hroznej i vkus, napadne mě při pohledu na baret.
"Jaký vrah, matko?" dělám nechápavou.
"Romeo je vrah."
"Můj něžný vrah mě vraždí, když tu není. Odpusť mu Bůh, jak odpouštím mu já, i když mě trápí víc, než mohu říct."
"Bude tě trápit, dokud bude žít."
"Až ocitne se v dosahu mých rukou, sevřu ho tak," rukama obejmu sama sebe, prsty křečovitě sevřu na ramenou, "že duši vypustí." Ruce dávám zase pryč od těla.
"Tybalta pomstíme, jen žádné strachy! Už neplač, zlato. Já mám dlouhé prsty. Do Mantovy, kde se prý zdržuje, pošlu mu po někom takový jed, že půjde za Tybaltem pod kytičky. Pak se ti uleví, jak pevně doufám," Katka mě jako necitlivá matka poplácává po zádech. Docela to bolí. Já přece nemůžu za to, že - Ok, ať si mě mlátí. Navíc je to určitě součást role. Au.
"Uleví se mi, až ho uvidím - mrtvého - bratrance je mi moc líto. Najděte muže, co jed doručí, namíchat ale chtěla bych jej sama, já chci mít jistotu, že Romea co nejrychleji uspí. Bodá mne u srdce, jakmile zaslechnu jeho jméno Romeo, ale Romeo tu není. Po jeho těle toužím, chci je mít jak odplatu za tělo Tybaltovo."
"Ty namícháš jed, já ho doručím. Mám však pro tebe radostnější zprávu."
"Ve smutném čase radost přijde vhod. Co je to za radost, má vzácná paní?"
"Tvůj otec, děvče, myslí na tebe, a aby rozptýlil tvůj zármutek, radostný den ti nachystal a chce tě překvapit, jak překvapil i mě."
"Jaký den je to? Hořím zvědavostí." Říkám to spíš trochu vyděšeně.
"Ve čtvrtek, dítě, a hned časně zrána, vznešený, mladý, skvělý kavalír, sám hrabě Paris, si tě v kostele svatého Petra vezme za ženu," její tón je dokonalý.
"Při svatém Petrovi tu přísahám, že si mě v kostele svatého Petra za ženu nevezme. Nač tenhle spěch? Hrabě se o mě ještě neucházel. Vyřiďte otci, že se nechci vdávat. Až budu někdy chtít, vezmu si radši Tybaltova vraha než Parise, to přísahám. Radostná událost!" vyprsknu posměšně.
"Přichází otec. Řekni mu to sama. Uvidíme, co to s ním udělá."
Přichází k nám David s Bárou v závěsu a my se obě ukláníme.
"Tak co, má ženo, už to ví? Sdělilas dceři naše rozhodnutí?" pronáší David.
"Nechce, můj pane. S díky odmítá. Možná se hodlá vzdát až v hrobě, husa!" Katka ode mě pomalu odstupila a teď kolem mě během svých slov kroužila z uctivé vzdálenosti. Jako matka mě nechávala na pospas otci.
"Tak moment, já ti nerozumím, ženo. Slečna, že nechce?" David se naštvaně otáčí na mě. "Slečna není vděčná? Slečně to nejde pod nos? Není šťastná, že jsme, ač není nic," poznamená do publika, "jí obstarali tak vzácného a vznešeného muže?"
"Ne, šťastná nejsem," říkám s pohledem sklopeným k zemi. "Jaképak štěstí, když ho nemám ráda, však ráda jsem, že chcete moje štěstí," nakonec vzhlédnu a poslední dvě slova pronesu napůl omluvně, napůl vděčně.
"Nezkoušej na mě tyhle kudrlinky!" vykřikne David. "Nemám ho ráda, ale ráda jsem!" napodobuje naschvál přehnaně můj hlas. "Jdi se vycpat, huso rozmazlená! Vděčná nevděčná, šťastná nešťastná, buď ve čtvrtek se hodíš do parády a křepkým krokem půjdeš do kostela, nebo tě k oltáři dotáhnu sám na řemeni, ty smrtko pobledlá, ty bzdinko - "
"Perfekntí," zavolá rejža.
"Dost, už dost!" zarazí Davida Katka a odstrkuje ho ode mě. "Ty ses snad zbláznil." Musím uznat, že jako rodiče jsou ti dva dost sladění.
"Prosím vás, otče, na kolenou prosím, vyslechněte mě v klidu. Aspoň slovo - " Při svých slovech si klekám na kolena a rukama žadoním.
"Odmlouvat bude, fracek jeden drzej!" odstrkuje Katku, která schválně dělá, jakoby ji pořádně praštil a odstrčil asi na tři metry daleko. "Něco ti povím: půjdeš do kostela, nebo mi nikdy nechoď na oči!"
Začínám se nadechovat.
"Buď zticha! Mlč! Už ani slovo, slyšíš! Svrbí mě ruka! Jak nám přišlo líto, že Bůh nám dopřál jedno dítě," říká s posměchem. "To jedno ale o jedno je navíc! Ne požehnání, prokletí je to! Táhni, ty ničemnice!"
Bára, která doteď jenom postávala za ním, se ozve, "Bože dobrý, vždyť je to hanba, takhle na ni křičet."
David se tak otáčí na ni a perfektně napodobuje povýšeneckého Kapuleta. "Tak hanba, praví ztělesněná Moudrost. Ta moudra kdákej drbnám na tržišti!" zaječí.
"Neřekla jsem nic špatného!"
"Kuš, kuš!"
"Já nesmím nic říct?"
"Bude to tak lepší. Své žvásty říkej pavlačovým bábám. Nám nejsou k ničemu!"
"Jste příliš rozčílený," ozývá se Katka.
"Bodejť bych nebyl, u sta hromů! Pořád - "
Každou další zkouškou jsem Davidovými výkony překvapenější a překvapenější. Nikdy jsem ani nepomyslela, že by mu role Kapuleta vůbec mohla tak moc sednout.
Když dohrajeme a rejža zaměří svůj perfekcionismus na další skupinku, jdu si sednout tam, co vždycky, na naše žíněnky a s Bárou. Sotva se posadím, pohled mi padne na Lukáše, který něco právě zaujatě probírá s Katkou. Zamračím se a otočím k Báře.
Bára se na mě ale upřeně kouká, tázavě nakrčí obličej a čeká.
Rychle use podívám jinam.
Bára mlčí, ale cítím, že zírat na mě nepřestala.
Dívám se do země a předstírám mrtvého brouka. Nepotřebuju další hlásek, který mi bude říkat, že jsem šílená, vystačím si.
Vtom do mě někdo z druhé strany strčí, prudce se otočím. David, kdo jinej. "Čau, otče," pronesu bez zájmu.
"Nazdar, dcero," hraje David se mnou.
"Odpal."
"Takhle se mluví s otcem? Tě vydědim!" směje se.
"Posluž si," odvětím a otočím se k stále podivně se tvářící Báře. "Prosimtě, nevíš, kolik je hodin?"
"Půl pátý," řekne Bára pomalu.
"Dík."
Zbytek dramaťáku se neskutečně táhne. Na scénu už ani jednou nejdu, David se nadále pokouší být vtipný a Bára je docela zamlklá. Několikrát ještě zabloudím očima Lukášovým směrem. Nikdy se na mě ani nepodívá, tváří se naprosto netečně, a když už něco dělá, tak se baví s Katkou.
Když už to pak konečně vypadá, že dramaťák pro dnešek skončí, rejža si nás několik zavolá a propustí zbytek. Bára je bohužel zbytek, mávne na mě rukou, že čeká pět minut a pak jde. Jak znám ale rejžu a hlavně jeho výřečnost, bude zbytečně ztrácet čas... A tak zavrtím hlavou, že čekat nemusí, načež ona jenom kývne, mávne na pozdrav, soucitně se na mě usměje a přidá se ke všem odcházejícím. Neochotně se zvedám ze žíněnky a jdu k rejžovu stolu. Všichni se tam už nasáčkovali a já přes ně se svým vzrůstem zdaleka ne metr sedmdesát nemám šanci vidět. Aspoň slyším, když už nic jinýho.
V tom se na mě otočí kluk stojící přede mnou a k mému zděšení je to Petr. Pustí mě na svoje místo a sám si stoupne za mě. Což by bylo galantní jen v případě, že by mě následně nechytil kolem ramen, čímž mě odradí od poděkování.
Ohlédnu se na něj a zamračím se.
Nečekaně rychle pochopí a přestane mi narušovat intimní prostor.
"Dík," utrousím a otáčím se zase dopředu. Získala jsem velmi dobrý výhled. Dokonce stojím přímo u stolu.
Rejža se na mě usměje a já nejistě zkroutím pusu do náznaku úsměvu. Křečovitého.
"Takže," spustí rejža, "jde mi o plesovou scénu." Konečně chápu jeho selekci. "Jak dobře víte, ačkoli to nikdo doteď nepodotkl, což mě překvapilo, jde o maškarní ples. Ve většině inscenací mají herci minimálně škrabošky a my to nebudeme nijak inovovat." Sotva to dořekne, ohne se pod stůl a oběma rukama zvedne na jeho desku jakýsi černý pytel. Skoro to zavání tím, že bysme si měli masky vyrobit sami. K všeobecné úlevě ale rejža sáhne dovnitř a vytáhne hotovou masku. Zlatou a evidentně dámskou. "Julie," podává mi ji.
Nejistě si ji od něj vezmu a začnu prohlížet. Okraj je bohatě lemovaný zlatou krajkou a tenkou starorůžovou stužkou, maska samotná je matně zlatá s třpytivými ornamenty a otvory na oči mají skoro kočičí tvar. K masce je připevněná tmavě zlatá stužka na zavázání za hlavou. Nádhera. Vůbec to není přezdobené, ale ani nijak chudé. Nemůžu se dočkat, až si ji vyzkouším i s kostýmem. Osahávám si detaily a vůbec nevnímám masky rozdávané ostatním. Ačkoli zahlédnu, že skoro všichni je máme zlaté. Kapuleti mají typicky teplé barevné odstíny, Monteci zase studené. Kromě svojí masky si pořádně prohlédnu jen jednu, Lukášovu. Je černá, snad sametová, zatímco moje je nudně hladká plastová, jeho vypadá, že bude na omak hrozně příjemná. Zajímalo by mě, jestli bude mít někdo z diváků taky takový pocit uhranutí, když ji bude mít nasazenou, jako to zrovna teď z legrace Lukáš udělal.
"Je v tom háček," slyším říkat rejžu a neochotně upřu svou pozornost zpátky k němu. "Původně jsem si měl ty masky jen půjčit v divadle," jenom, hm, tohle by normální smrtelník nikdy neřekl," a jenom na představení a pak je vrátit..."
"Ale?" zeptá se Radek znudeně.
"Ale," řekne překvapivě klidně rejža zcela ignorující neomalenost toho namyšleného blbečka, "jaksi mi to nebylo umožněno a místo toho jsem je koupil v půjčovně kostýmů." Někteří po sobě začnou nejistě pokukovat, já jen čekám. "Naštěstí jsem od známého dostal všechny možné slevy, ale i tak... berte to tak, že s maskami můžete aspoň rovnou zkoušet, nebudete zbytečně nešikovní naostro, kdybyste je, no, měli až pak..."
"Kolik?" zeptám se tiše s pohledem přišpendleným na dřevěné desce stolu.
"Přesně sedmdesát čtyři za kus," odvětí pomalu rejža.
Zvednu oči a setkám se se spoustou napůl nevěřícných, napůl nadšených pohledů.
"Jenom?" zeptá se Katka. Podívám se na masku, kterou má v rukou. Hraje křiklavými rudými tóny se spoustou zlata a od horního okraje trčí červená peříčka.
Rejža se usměje, evidentně se mu ulevilo. "Já věděl, že vám je mám nejdřív všem rozdat a pak říct cenu."
Něco na tom bude.
"Chcete to hned?" zeptá se Martin. Můj bývalý herecký bratránek, rejža ho dnes povýšil na Merkucia. Docela chápu, co na něm Erika vidí. Je hrozně... normální.
"Jestli máte přesně, tak klidně, ale jinak to ten týden počká... Ale masky si odteď vždycky noste. Musíte si zvyknout, že budete daleko hůř vidět a to je při tanci celkem problém."
"Za takovouhle masku bych dala i dvakrát tolik," říkám o pět minut později Davidovi, když vycházíme společně ze školy a moje škraboška je opatrně uložená na vršku věcí v batohu.
"To mi povídej. A to si ji na sebe už nikdy nevezmem."
"Mluv za sebe," zasměju se. "Já v ní klidně půjdu do školy."
"Jako vážně?"
"Nevěříš? Chceš se vsadit?"
"Ne, chci to vidět. Nejsi exot, to nedáš," oznámí mi.
"Ok, co když jo?"
"To bysme si museli stanovit podmínky. Jako dobu a tak..."
"Nebylo by vtipnější, kdybysme se všichni dohodli, že v těch maskách v jeden den přijdem?" navrhnu nadšeně. Dvanáct exotů je vždycky víc než jeden exkot.
"To vůbec neni špatnej nápad."
"Díky," odvětím s úsměvem.
oOoOoOo
Nechápala jsem Katčino podivné chování. Ty přátelské rozhovory, sem tam dokonce komplimenty na moje hraní, ani důvod, proč jsem pro ni najednou zase začala existovat. I přes to všechno mě ale stále sledovala jako ostříž a mě v mojí paranoie dokonce připadalo, že se na Lukáše naschvál lepí jenom v mojí přítomnosti. Jako kdyby se mi dřív už tolikrát nesvěřovala, jak je hroznej, a že se chce rozejít. Najednou nic takového. A sám Lukáš se mi nezdál dvakrát nadšený... Uběhlo několik dlouhých týdnů, než jsem s ním pro změnu prohodila víc než pozdrav a to až ve chvíli, kdy Katka náhodou nebyla ve škole. A já měla při té příležitosti pocit, že ho vyloženě obtěžuju. Rysy v obličeji měl hrozně ztuhlé a při první šanci, totiž když si všiml skupinky kluků z déčka, mě bez jediného slova nechal stát samotnou uprostřed chodby. Ve třídě jsme se spolu ten den vůbec nebavili a on ani jeden můj úsměv neoplatil úsměvem... většinou se prostě podíval jinam. Když byl pak po škole dramaťák, nebylo to o nic lepší. Ne, že by Lukáš nebyl ukázkovým Romeem, tím on i z jakkoli objektivního hlediska jednoduše je. Jenže mimo hraní je neskutečně chladný a ani jednou se na mě neusměje, ne sám za sebe. O to víc mě mučí Romeovy polibky a zamilované pohledy. Pak vždy následuje totiž jenom rychlý skok do normálu, kde nejsem víc než vzduch. Nevím, co bych dělala, kdybych neměla Báru. Výjimečně si ze mě vůbec neutahuje a vypadá, jako by skoro chápala moje roztrpčení. I když já doufám, že to, jak mi Lukášovo chování ubližuje, není tak okatě vidět. Snažím se to skrývat... Ale je fakt, že během těch dvou a půl hodin člověku prostě nejde zamaskovat všechno. A když tam zrovna není Erika, která by Báru rozptylovala, nejednou se stane, že se na mě Bára podívá, jakoby všechno věděla, a to mě upřímně děsí...
A čas běží dál. Březen se najednou přehoupne do dubna a já začínám s mnoha lidmi kolem sebe sdílet nejrůznější starosti. Třeba ty Jitčiny. Ty se točily zejména kolem přípravy na maturitu, se kterou po čtyřech letech konečně začala a mě prosila o pomoc. Pak tady byla mamka, která psychicky dost nezvládala svůj šestý měsíc těhotenství - v práci už musela s pravdou ven a byla ve strašném šoku, když to všichni kolem už dávno poznali i bez oficiálního prohlášení. Všechny její starosti zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, když jí šéf řekl, po mateřské že s ní samozřejmě jako s nepostradatelnou členkou týmu počítá. Táta zase pořád někam jezdil na prací, takže se neustále strachoval, jestli je všechno doma v pohodě a já měla roli sekretářky... A když opomenu starosti všech lidí z dramaťáku s krátícím se časem na perfektní nacvičení hry a rejžovy různorodé teatrální projevy vzteku (vrhání papírů na zem, mlácení do stolu a hulákání na celý areál školy), byly tady ještě ty moje vlastní. A že jich nebylo málo...
 


Komentáře

1 Dromedka Dromedka | Web | 4. října 2010 v 23:52 | Reagovat

sem na sebe hrdá.. :D hrdá, že sem tě k něčemu takovému, jak sama říkáš, donutila..:-D ale musím ti vytknout jednu věc a ačkoli znám všechny podmínky psaní kritiky, musím nejprve s tím špatným přijít první... :D proč je to, kurňa, tak neskutečně krátké?? :D jo, asi sem náročná, ale když to se čte samo!!to ani nejde, člověk má pocit, že nic nepřečetl, nechce dočíst konce a ty to prostě jen tak, ráz naráz utneš???:D a březen se přehoupl na duben? a co bylo mezi tím? proč je Lukáš takovej blbec?? katka mu určitě něco řekla, něco hnusného, že jo? :-D mám ju prokouklou, mrchu jednu kulhavou, fuuj..:-! ještě mě napadlo, že by mu mohla říct to samé, co řekla Petře, ale to by mě pak zaráželo, že by s ním ještě chodila, ačkoli je to mrcha a nic než kapavku si nezaslouží, že? :-D David překvapivě v tomhle díle nebyl na tank, ale jen na toho sifla nebo tak.. :D myslím, že kapitola nebyla pro čtenáře nejhorší, možná je to tím, že za Lukášovým chováním tuším nějakou tajnou a hrozně silnou lásku... :) on je totiž rozkošný, že? :-D já bych mu napsala dopis..:-D s tím mám taky zkušenosti..:-D nebo ať si to s ním prostě vyříká? nebo víš co? ať petra počká až uběhne dramaťák a pak klidně ať mu katka řekne, že ho má Petra ráda a bude klid.. :-D a ti dva hnusáci ať se spolu pak šťastně léčí na infekčním.. :-D tradá konec příběhu.. :-D btw. kdy bude další kapča??? :-D

2 Hope Hope | Web | 6. října 2010 v 1:18 | Reagovat

Jitka není mrcha, Jitka ví, že jí to pomůže, teda doufám, že pomůže...
jejej, to je ale starostlivosti z Katčiny strany...
co sakra nakecala Kačena lidem z dramaťáku?! já to chci vědět! já to potřebuju vědět! a v kapitole se to určitě nedozvím, co? =o( aha, tak jsem se to dozvěděla...pche, Petra a končit? to by se Kačeně líbilo!
teda Lukáš mě zklamal! a to je tam o něm teprve první, vlastně druhá, ale první setkání s ním, zmínka...
zajímalo by mě, kdy Petře dojde, že Katce nikdy nic neuklouzne, že vždycky všechno řekne schválně...mrcha je to!
kdopak má v těch změnách asi prsty?
zcela mě vyčerpalo dlouhé souvětí o režisérovi a Radkovi =oD a to prý já píšu moc dlouhá souvětí =oD doufám, že si toho Drom všimla, protože to ona mi vytýká =oD
já se upřímně vůbec nedivím, že Petřin životně důležitý orgán ignoruje fakt, že by se ho to nemělo týkat...
Petra určitě nemá vidiny...jenom se to snažím sama sobě namluvit, jako už tolikrát
to je až neskutečné, jak mi Romeo a Julie připomínají Petru a Lukáše, ale je jasné, že to tam musí být...
takové mlácení určitě není součástí role...Kačena je prostě potvora na entou!
hm, hm, hm, copak asi Lukáš s Katkou probírají? mohli by mi konečně udělat něco k vůli a rozejít se, to si přeju už pár kapitol a pořád nic...
Davidova hláška "Tě vydědim!" mě opravdu pobavila =oD
Bára chce Petře evidentně něco říct,  zajímalo by mě co...
prosím, ať už se Lukáš přestane chovat jako naprostý id*ot! v téhle kapitolemě neskutečně vytočil...takhle trápit Petru, to se přece nedělá
kapitola byla skvělá, ostatně jako vždycky =o)

jak tak koukám, moje předsevzetí o krátkém komentáři, maximálně o deseti slovech, opět vzalo za své...ale od příště se polepším, neboj

3 Kolda Kolda | E-mail | Web | 7. října 2010 v 22:06 | Reagovat

Áá! Ten Lukáš mě štve, co je s ním?? Je mi Petry hrozně líto, když ji tak přehlíží. Doufám, že mu o ní nic neřekla Katka, kdo ví, co by si mohla vymyslet. A teď je tak podezřele milá.. Za tím něco bude. No, aspoň že spolu Petra s Lukášem stále hrají a do toho se jim Katka nemotá. =) Ty škrabošky zní fantasticky, taky bych někdy chtěla jít na maškarák s dlouhými šaty a škraboškou. Ségra mi letos přivezla krásnou z Benátek - modro zlatou - a jsem z ní úplně unešená. A do toho slyšet verše z Romea a Julie, asi bych se rozplynula štěstím =D Strašně se těším na ten konečný výsledek divadla, až to budou hrát před publikem =) Doufám, že se Lukáš do té doby nějak spraví. Mohl by přestat být tak protvný. Kdyby byl aspoň naštvaný, že třeba ví o Katce s Davidem, ale ke Katce se lísá a Petru ignoruje. No to je mi pořádek.. V každým případě je perfektní, že je tady ta kapitola tak brzo a sama o sobě je fantastická! A už teď nedočkavě budu vyhlížet příští! - Jsem hrozně zvědavá!=D =)

4 Lirael Lirael | Web | 9. října 2010 v 11:15 | Reagovat

Doteď jsem trpěla utkvělou naivní představou, že napíše ještě někdo. Moc děkuju holky, strašně krásně se to čte. :-)
Dromi: Krátký to neni, je to celých osm a půl stránky. :-P :D Mám ti říkat, co bylo mezitím, nebo to chceš do další kapitoly, co myslíš? Já ti to neřeknu. Neřekla jsem ti ani konec, když ses na něj před týdnem ptala. :-D Jednu věc napsat musím, Katka neměla s prohazováním rolí nic společného. Rejža si prostě potřeboval zahrát škatulata hejbejte se, protože předtím role rozdělil blbě. O:) Ještěže Katka s Davidem nejsou opravdoví, ty bys je zmasakrovala. :D
Hope: Jé, postupnej komentář! Délka souvětí, hned se na to mrknu. :D To nešlo napsat jinak, to muselo bejt v jednom souvětí, protože všechno souvisí se vším a rozsekaný by to nebylo ono. Drom nic neříkala, asi věděla, že by mi to bylo fuk. :-D Taky se mi líbí ta Davidova hláška, napadla mě těsně před hozením kapitoly na blog. Bára nechce Petře nic říct, Bára toho spíš dost odhaduje... Přečti si části s ní znova... Předsevzetí o krátkém komentáři se zamítají! To bych tady toho měla ke čtení a reflexi daleko míň. ;) Nepolepšovat, hezky nechat Status Quo.
Kolda: To by tě zajímalo, co je s Lukášem, co? Počkej si, počkej si. :-D Jsem ráda, že se ti líbí škrabošky, já jsem na ně ujetá už roky. :-) Jen jsem hledala přílěžitost k využití. Nedávno jsem si jednu koupila - stříbrnou a podle ní jsem popsala tu Petry. To je super, že ti ségra přivezla něco takového! Mně moje vozí zase náušnice a cokoli modrého, protože ví, že na tom ujíždím sakra hodně. :)) Jsem ráda, že se těšíš na výsledek v divadle. Miluju teorie na pokračování příběhu. Ty si přečti znova části s Lukášem a Katkou z posledních kapitol - kdo se ke komu lísá? Vyhlížej, budu se snažit být rychlá. ;-)

5 *Dragonfly *Dragonfly | 14. října 2010 v 14:10 | Reagovat

Drahá Lir, omlouvám se, že píšu tak pozdě, ale zapomněla jsem dočíst druhou polovinu kapitoly a pořád jsem žila v domění, že už ji mám celou přečtenou.
Strašně se mi líbí scény z dramťáku a taky čtení myšlenek Petry:) Ale ty víš, že mně se vždycky od tebe líbilo všechno, kde není mluvená řeč, protože děsně obdivuju to, jak dlouho dokážeš bez jediného slova vyřčeného nahlas psát. To fakt umí málokdo. Myslím, že Rowlingová by se od tebe mohla učit. V mnoha ohledech.
Mrzí mě chování Llukáše, ale věřím, že to máš vymyšlený tak, abys nás na poslední chvíli překvapila a potěšila, už se nemůžu dočkat. Katku bych zhodila z mostu do pěkně ledové vody, ať trocšku zchladne a aby chvíli musela nosit ten svůj nosánek trošku níž, než ho nosí teď;)
Těším se na další kapitolu, ale to je snad zbytečné psát:)

6 Lirael Lirael | Web | 17. října 2010 v 13:55 | Reagovat

:D Nic si z toho nedělej, já jsem ráda, když si to přečtete kdykoli. :-) Upřímně si nemyslim, že bych se mohla povyšovat na JKR, kterou coby spisovatelku beru za snad nejvyšší level, ale moc děkuju, že jdeš s komplimenty až do takových výšin. Vždycky to potěší. Díky za všechno a jdu se pokusit něco sesmolit, abyste nemusely čekat moc dlouho. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.