Říjen 2010

Vítězka přeborů ve ztrácení času (30. října 2010)

30. října 2010 v 22:45 | Lirael |  ) My Diary (
:)
No fakt!
Ukažte mi někoho, kdo umí s drahocenným časem zacházet tak necitlivě a rozhazovačně jako já! Ne, že bych si prázdniny v možných mezích doteď neužívala, co to šlo. Jen to užívání převážilo skoro všechen smysl pro zodpovědnost, což neni úplně ok.
A vždycky když už jsem se začala chovat zodpovědně, tak mě něco vyrušilo. Třeba dneska večer. To jsem začala dělat referát na čtvrtek, protože po škole už toho moc nestihnu. Po pěti minutách, neboli když jsem konečně začala něco bušit do PowerPointu a přestala listovat starým sešitem ze zeměpisu, zazvonil telefon. A okamžitě jsem měla důvod přestat! Jediné, co jsem od té chvíle s tím referátem udělala, bylo uložení a následné zavření dokumentu. Ádios, povinnosti.
Vážně jsem zvědavá, kolik toho vážně udělám dřív než měsíc před maturitou. I když i to by někdo možná považoval za studijní úspěch. Tak já ne, no.
Vlastně mám smysl pro zodpovědnost, jen ne úplně vůli a chuť být zodpovědná. Mám to prostě zmáknutý čistě teoreticky. Je čas na praxi...
Ale ne dneska.
Radši budu dál psát do Wordu blbiny, než abych se věnovala studiu maturitní otázky číslo pět. Mé číslo pět totiž zatím nějak nežije. Skomírá mým nezájmem. Asi ho ještě trochu potrápím.

Jasně, zcela na příjmu (28. října 2010)

28. října 2010 v 11:58 | Lirael |  ) My Diary (
:)
Žiju, ačkoli tak nemůžu působit na okolí a nepřipadám si zrovna plna života. Prostě jednou jsi dole, jednou nahoře, jako nejspíš každý druhý.
Poslední dobou se mám nic moc. Možná si jenom všechno tolik beru, protože jsem prostě přecitlivělá. Včera jsem zase skoro po roce otevřela deník a konečně jsem do něj něco naškrábala. Poslední skoro čtyři roky mám asi na 20 stránek, jak tam skoro nepíšu. Tak už mě přestalo bavit si říkat, že už bych zase měla, abych tohle a tamto nezapomněla.
V hlavě mám pořád třetí světovou kvůli maturitě a přijímačkám, i když to snad není tak okatě znát.
Ve škole jsme psali na zkoušku státní maturitu z češtiny, nižší úroveň všichni čtvrťáci povinně, a byla to neskutečná fraška až sra*ka. Nesnášim ten styl otázek, vadí mi, že se testuje z neprobírané látky, jako kdybysme byli mentální. Úroveň otázek hapruje mezi náročnými a tak jednoduchými, že to člověk ani nepobírá. Odpovědi jsou nejednoznačné. A nechci psát o státní maturitě... Od začátku mi vadí a bude mi vadit i v červnu.
Chtěla jsem totiž napsat tohle: Teď jsem se na chvíli viděla s tátou a v jeho monologu strašně svítila jedna hláška. Byl na výstavě aut a viděl spoustu karavanů a říkal něco stylu, že kdyby byl nějakej spisovatel, co půl roku píše knížku někde támhle v Beskydech, tak by si to mohl dovolit a pak někam jet na delší dobu, ale takhle že to teda nejde.
Přestat se smát mi vážně zabralo celkem dlouho. Tak jsem se ptala, proč zrovna v Beskydech a táta mi představil svou senzační teorii o tom, jak spisovatelé umějí psát jedině někde na chatě. A moc dobrého si toho o takových lidech nemyslel. No jo no, doktor.
Nepovažuju se za spisovatele, prostě mě to jenom baví, ale když jsem si tak představila, jak bych se musela takhle izolovat a demonstrativně psát jedině na chatě, celkem mě to pobavilo. Nikdy jsem netušila, jaký má tatík na spisovatele názor, tak to aspoň vim. Vysvětluje to, proč ho nebaví číst, když má takovýhle předsudky. On totiž přečte jednu knížku za pár let a ještě to bere jako hotovej Everest.
Nechce se mi psát o tom, jak mě někteří lidé soustavně něčím štvou, jak nesnášim svojí češtinářku a jak se nemůžu zbavit vzteku nad věcmi, o kterých sem ovšem nemůžu psát, protože nechci nikoho urazit. Ví to aspoň papírový deník, papír vždycky poslouchá a člověk do toho vyloženě jde bez očekávání reakce.
Na budík si zásadně nastavuju písničky, co na mě ráno ječí a líbí se mi, aby mě nemohly tak rychle štvát. Třeba tuhle. Svůj evergreen, tedy spíš everblue posledních rán.
- - -
Podklad na avatar byla fotka od all17 z DeviantARTu, fotí vážně nádherný fotky. Přesně takový mám na avatary ráda. Trochu jsem to dobarvila a tak.

Kampaň za nadanou Orion

10. října 2010 v 13:57 | Lirael |  ) Popelnice (
Moc neposlouchám české písničky, jsem náročnej posluchač a vím to o sobě. ALE zpěv a písničky odvážné Orion mě uhranuly. Orion si nahrála svoje vlastní texty svým krásným hlasem, který bych chtěla taky mít. A zaslouží si, aby ji slyšela spousta lidí a zaslouží si vlastní CD.
Ve stylu Drom pokračuju v kampani za Orion a vy si okamžitě jděte poslechnout Orioniny dvě originální písničky!

Když se hlava nepřetržitě otáčí o 360˚ (6. října 2010)

6. října 2010 v 20:02 | Lirael |  ) My Diary (
:P
Dneska jsem se naštvala. A musím to sem napsat, protože mi to nedá. Jako maturitní ročník "opakujeme" díla přečtená k maturitě. Na dnešek si jeden spolužák musel připravit Romea a Julii. Říkala jsem si, že to bude fajn, že mě třeba češtinářka ještě překvapí nějakými fakty, co nevím. No... Překvapila, ale ne mile.
Nejenže scénu balkónovou, tedy...
ROMEO: Necháš mě tu a víc mi neřekneš?
JULIE: Co víc bys ještě chtěl, co víc si přál?
ROMEO: Za můj slib lásky výměnou ten tvůj.
JULIE: Dřív než ty mně jsem ti jej přec dala. Teď ale ráda vzala bych jej zpět."
ROMEO: Svůj slib chceš zpátky? Ale proč, má lásko?
... prohlásila za scénu loučení, kdy je Romeo vyhnán do Mantovy a naposledy se vidí s Julií, potom, co spolu strávili svatební noc. Mimochodem scény ani nemají stejný nádech, stejný vyznění a stejnou POINTU, proboha!
Ale to nebylo všechno, ne.
Ona stihla ještě prohlásit smrt Merkucia za hrdinskou. Jo. Nechtěla jsem ji hned odsoudit, takže jsem si teď ještě tu část přečetla... Sice jsem to četla už mockrát, ale tak mohla jsem něco špatně pochopit. I po třech různých filmech a divadelním zpracování, že jo.
A NIC!
O Julii nám řekla jen, že není submisivní. Romeo z jejích úst submisivně vyzněl... Celkem mě dostala ovšem hláška, že Merkucio je postava s vysokými hodnotami. Jasně, že nějaké hodnoty má... Ale vysoké? Nechápu, co tím myslela. Merkuciova postava mluví zcela jasně obhrouble, dělá v jednom kuse sexuální narážky a funguje jako protipól Romeovy lásky, paroduje všechno, co řekne Romeo. Jak napsal Martin Hilský (úžasný překladatel Shakespeara, alespoň podle mě) v doslovu z vydání z roku 2006, Merkucio plní ve hře roli šaška.
Ale hrdinská smrt? Co je hrdinského na horké hlavě a potřebě jít do konfliktu? Profesorka zněla, jakoby šel bránit Romea. Možná nečtu dost mezi řádky. Postavu Merkucia jsem měla vždycky ráda, protože mi připadal zábavný. Dost šílený, ale ve hře mě bavil. Nejsem neomylná, jenom mi připadá, že naše profesorka neměla pravdu.
Ještě dneska ráno jsem byla v přesvědčení, že když si u maturity vytáhnu Romea a Julii, budu za vodou, protože znám tu hru nazpaměť (ne úplně!) a za ty roky jsem si toho o ní dost zjistila... Jenže teď se bojím, že když si opravdu vytáhnu RaJ, tak se se svojí profesorkou akorát pohádám. Ne chtěně, jen bych se nezarazila, kdyby při zkoušce naznačovala podobně podivná fakta, jako o dnešní hodině.
Mimochodem o tématech hry mluvila ta profesorka tak divně, že pro člověka, co Romea a Julii nezná, by to skoro mohlo vyznít jako tragédie s překvapivým happy endem. O smíření rodů se nezmínila. Mluvila o vítězství lásky. Jo. Určitě a úplně. Romeo a Julie vlastně dosáhli svou smrtí absolutního blaha. Miluju konec téhle hry - smíření dvou rodin, plán postavení soch a nádherné poslední verše. Ale ne v překroucení!
Jsem na sebe pyšná, že jsem držela ve škole jazyk za zuby. Ale ta ženská mě strašně, strašně štve. Když takhle dokreslí a zkreslí příběh, u kterého si těch omylů všimnu, protože ho znám dobře, co udělá ve svém výkladu s knihami, které si teprve přečtu? Teď mi ještě vrtá hlavou, jestli jsem si tu hru a všechny články o ní tak špatně vyložila.
Dokonce už jsem si pasáž boje Merkucia s Tybaltem za tuhle chvilku přečetla rovnou čtyřikrát. Pořád nevidím hrdinskou smrt.
Hrdina podle cs.wikipedia.org: "Hrdina má obvykle nadlidské schopnosti nebo idealizované charakterové vlastnosti, které mu umožňují chovat se neobyčejně a konat významné skutky ("hrdinské skutky"), díky kterým se stane slavným."
Merkucio nemá idealizované charakterové vlastnosti. Merkucio je neskutečně realistický a absolutně si nebere servítky. Jeho narážky jsou po více jak čtyřista letech stejně peprné. Hrdinové jsou v antických bájích, neznám žádného shakespearovského hrdinu. Merkucio zemře, protože nedokáže překousnout Tybaltovu svrchovanost a svou uraženou hrdost, aniž by se ho spor v první řadě vůbec týkal.
Nejvíc ze všeho jsem ráda, že jsem ve škole místo spolužáka nemluvila já, protože já bych se s naší profesorkou vážně akorát nevyhnutelně pohádala a ještě bych si odnesla známku, která by mě ještě roky štvala.
Ale jinak se mám fajn. Jsem permanentně unavená, protože málo spím, ale spokojená.
Až na skutečnost, že asi budu potřebovat brýle (naštěstí na dálku a ne silné dioptrie), z toho jsem spíš deprimovaná.

37. kapitola - Z boje se přece neutíká

4. října 2010 v 22:33 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Nikdy Neříkej Nikdy
Za to, že tu kapitola je už teď, byste měly všechny (tedy ty z vás, které si ještě povídku čtete, ostatní nemusí ) poděkovat Drom, protože právě díky ní jsem ji dopsala takhle relativně rychle. Dromedka mě totiž v sobotu přechválila tak krásně, jak už to dlouho nikdo neudělal. Navíc o mém psaní mluvila hrozně hezky a tak mě potěšila, že chci zase já potěšit ji.
Ale jasně, že i vás další...
Navíc jakýmkoli napsáním čehokoli těším hlavně sebe, že jsem na svou zálibu nazanevřela.
Nevím, jak moc se vám kapitola bude líbit, ale doufám, že nezklame. Mě potěšil fakt, kolik rozepsaných a nepospojovaných kousků a nápadů jsem do ní narvala tak, že to moc neřve. Doufám.
Užijte si čtení.