36. kapitola - Jak jen miluju rodinné akce... Vůbec!

23. září 2010 v 22:14 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
:)
To je vždycky tak skvělej pocit, když tu kapitolu (konečně, já vim) dopíšu a pak to vkládám do toho editoru článku, dávám k ní povídkový avatar...
Tahle "povídka" se neskutečně protáhla. Čísla kapitol mě vyloženě děsí. Asi jsem to nějak překombinovala a všechno moc rozkecala a nikdy nešla k věci... Ale mně to neva, mě tahle povídka pořád baví (mimochodem jsem v rozespání právě omylem napsala vadí a při pohledu na obrazovku jsem se na sebe urazila) a baví mě si ji po sobě i zpětně číst. A já sama jsem jako čtenář spokojená.
Neboli dle vzoru Phoebe z Přátel, která když Joeyho učila na kytaru a řekla, že už učila sama sebe a jako učitelku se zbožňovala.
Tuhle kapitolu zatím nezbožňuju, to musím uznat.
Tedy uznávám, ovšem nejdřív musím vymyslet název.
Doufám, že jste na mě během mé giga psací pauzy nezanevřely, a že vám tímhle udělám aspoň trochu radost.
Užijte si čtení.
Jej, ještě anketu! Sakra... Už jsem intelektuálně zcela vyždímaná, ale něco vymyslím...
Mimochodem v téhle kapitole měl být i dramaťák, který by se sem ovšem nevešel, a tak bude v další. Tzn. z jedné kapitoly jsou dvě. Jo. Moc to okecávám. Já vim.

_________________
Jako jo. Vážně mě hrozně baví předstírat zaujetí hrou, u které daleko spíš působím, jako kdybych ji bojkotovala, než hrála. Přesně proto jsem mamce hned ráno řekla, že mi není dobře, abych si připravila půdu pro večerní zatáhnutí společného bowlingu se Šimkovými. Odmítám si zase udělat výron na prstech, ztrapnit se před širokým okolím, snášet posměšky na svůj profesionální grif a umírat touhou spáchat trestný čin ublížení na zdraví. Prostě ne. Konec. Nazdar. Nikam nejdu.
"A co tě bolí?" ptá se mě mamka starostlivě a drží se u toho za břicho. Vážně už je na ní to těhotenství dost znát... V práci ale stále nikdo nic neví, protože mamka nejenže nadále pracuje na dvě stě čtyřicet osm procent, ona navíc brášku kryje volným oblečením, jak to jen jde. Chudáka.
"Hlava," mumlám hlasem plným utrpení. "Taky břicho, vůbec jsem nemohla spát."
Mamka se ke mně natáhne a položí mi dlaň na čelo. "Úplně hoříš," říká vylekaně.
"Asi si půjdu zase lehnout," řeknu velmi pomalu a s výrazem člověka na smrtelné posteli se otočím a šourám se zpátky do pokoje, naprosto šokovaná účinností horkého hrnku s čajem.
Ve dveřích se skoro srazím s Jitkou... Naštěstí nic neříká, ale nevypadá, že by nechápala, o co jde. Jen nepatrně nadzvedne obočí, když mi uhýbá. Díky bohu.
A co je mi po ní? Já chci být doma, ona by stejně nešla... I kdybych jí křížila vyhlídky na romantické odpoledne s Danem u nás, je mi to fuk.
"Mami?" zaslechnu Jitku, když zrovna stoupám nohou na první schod. Zarazím se. "Neměli bysme vzít Petru projistotu k doktorovi?" ptá se ta mrcha proradná nevinně.
"Asi máš pravdu," odvětí mamka pomalu. "Vážně se mi to nelíbí."
Nesnášim svojí sestru.
"Pavle?" zavolá mamka směrem k 'bráškově' pokoji, kde táta poslední dobou dává ve volných chvílích dohromady nábytek.
"Jo?" ozve se hned z pokojíčku, načež zavrže podlaha, jak táta spěchá ke dveřím, celý v pozoru, že se může dít něco vážného.
Udělám krok na další schod.
"Vzal bys Petru na pohotovost? Musím ještě dodělat to vyúčtování..."
"Petru na pohotovost?" zopakuje po ní zmateně táta, který vejde do kuchyňských dveří přesně ve chvíli, kdy já stanu v prvním patře.
"Úplně hoří."
Nechci vědět, jak se tváří Jitka. Stejně si tu výmluvnost dokážu představit i se zavřenejma očima...
"Třeba je to jenom nějaká viróza, vždyť včera jí bylo ještě dobře, třeba to vyleží..." Mám chuť začít něco souhlasně povykovat, když to táta říká, ale nebylo by to úplně v souladu s mou smrtelnou chorobou.
"Pavle." Ne, tenhle tón ne.
"Dobře, jdu se na ní mrknout a kdyžtak ji tam zavezu."
"Díky."
Jdu k sobě do pokoje a horečně vymýšlím, jak znova podpálit své čelo. Bohužel jsem v časové tísni, takže vezmu zavděk topením a následným třením kůže s nadějí, že to snad táta spolkne. Nakonec se ta námaha ale vůbec nevyplatí.
Sotva za sebou táta zavře dveře, zjistím totiž, že se vůbec netváří starostlivě, spíš jako kdyby mě prokoukl. Což neni moc těžký, když máme tu samou fobii. Šimkovi.
"Copak?" zeptá se mě, když se snažím zakrýt provinilý výraz a lezu zpátky do postele.
"Tati..." mumlám.
"Nehraj to na mě. Já vážně nemám čas předstírat, že s tebou jedu k doktorovi, mám práci."
"Já - "
"Vážně. Já tě chápu, ale dneska to prostě budeš... budeme muset vydržet. Mamka už má i tak dost starostí, jasný? Uděláš jí tím radost."
"Uhm," hlesnu. Nesnášim tuhle univerzální hlášku, co mě poslední měsíce žene udělat myčku, na nákup a být pořád po ruce.
"Co?"
"Já vážně na ten bowling nechci, tati."
"Já tě chápu, ale budeš muset."
"Vždyť o nic nejde, prostě - "
"Nesmoulvej, jdeš. Když o nic nejde, tak o nic nejde," bere mě hned za slovo.
"Ale - "
"Ne. Koukej se do oběda nějak zázračně uzdravit. Já na tyhle blbiny nemám čas," řekne nakonec, když odchází.
"Sakra," zakleju a praštím pěstí do polštáře. Tak blízko!
Nemám náladu hrát si na spořádanou rodinku. Ještě o to míň chci pozorovat divadýlko Šimkovic klanu. Chci si číst, dívat se na film anebo jít rovnou spát. Jo, představa prospání celého dne včetně bowlingu je vážně lákavá.
Při zvuku klepání se prudce otočím ke dveřím. Rychle se snažím nasadit nemocný výraz. Co může mamka ještě chtít? "Jo?" zachraptím hlasitě.
Ihned se přestávám tvářit jako marod, je to ségra. "Co je?" zavrčím.
Jitka neodpoví, místo toho vejde, zavře za sebou a naprosto bez dovolení si sedá do mého křesla pod oknem.
"Jestli jsi to nepochopila, tak tě tady nechci," prsknu naštvaně.
Jitka se usměje. "Nejsem pitomá."
"To bych se hádala." Založím ruce na prsou a nasupeně si ji prohlížím. Je sotva půl devátý ráno, moje půlnoc, a ona vypadá plná elánu. Nesnášim ranní ptáčata.
"Nechci se hádat o kravinách," řekne, dá si nohu přes nohu a rukama obejme své koleno. Co si o sobě myslí, takhle mě podrazit a pak si to ke mně usměvavě namašírovat?
Skepticky si ji prohlížím.
"Petro," zaprosí ségra.
"Máš minutu," procedím skrz zuby. "Štveš mě."
Jitka se ušklíbne, "Chci s tebou mluvit o Lukášovi."
Zaskočí mě zcela nepřipravenou. Nejistě se na ni dívám a bojím se následujících vteřin. "Jak souvisí Lukáš s bowlingem?"
"Víš, já chápu, že se bojíš přijít o Katku," říká Jitka zcela ignorující mou otázku. "Ale to nemá cenu. Vždyť nemyslíš na nic jinýho a - "
"Můžu podotknout, že mi nemůžeš číst myšlenky?"
"Klidně, ale pak bych ráda podotkla, že ty tvoje zasněný a smutný pohledy do prázdna chápu. Vím, jak ti je. Mně Dan taky chyběl."
"To je něco úplně jinýho," vyprsknu falešným smíchem.
"Není a ty to dobře víš," mele si ségra svou. "Nemůžeš všechno přece zahodit jen kvůli takový čůze jako je Kačena. Určitě si ho nezaslouží a ty jsi do něj zamilovaná, zatímco ona - "
"Tak to prr," přeruším ji rychle. "Nejsem do něj... nejsem."
"Jasně, Julčo."
Otráveně si ji prohlížím. "Nemáš nejmenší tušení," říkám pomalu.
"Ok, to přeskočíme," mávne ségra rukou, jako kdybych byla malej capart mluvící o sousedovic jednorožci. "Mohla bys mi jen slíbit, že Kačenu nebudeš poslouchat, když na tebe bude chrlit další urážky?"
"Abys věděla tak je na mě od mých narozenin milá."
"Je ti, doufám, jasný proč."
"Katka měla pravdu a už jsem se jí za to omluvila."
"Ty ses omluvila JÍ?!" Mám strach, že ségře vypadnou oči z důlků a na můj včera vyluxovaný koberec.
"Jo."
"Kdybych byla na jejim místě, tak se ti omluvim, že jsem tě dohnala k omluvě," odfrkne si.
"Bezva. Tvůj názor tady ale nikoho nezajímá."
"Fajn," řekne a začne vstávat. "Jenom si pamatuj, že ona to s tebou nemyslí dobře, že jí zaleží jenom na vlastnim štěstí, a že Lukáše vyždímá jako houbu a pak ho odkopne."
"Vůbec nevíš, o čem mluvíš," odvětím.
"Holka, nelez za mnou, až ti Kačena zase něco provede."
"Vždyť jsem já ublížila jí."
"Jak? Že ses kamarádila s jejím klukem? Že ses zachovala naprosto nesobecky? Že umíš hrát? Jaks jí prosimtě kdy ublížila?"
"Překročila jsem hranici, přehnala jsem to."
"Super, fakt že jo," říká do zavřených dveří mého pokoje. "Budeš toho litovat, řekne ještě suše, načež odejde.
Nic nechápe.
oOoOoOo
Mamka je z mého zázračného uzdravení přímo nadšená. Jitka narovinu řekne, že s námi nejde, protože už je domluvená s Danem, na což táta neřekne k mému vzteku ani popel. Vyrazíme přesně v půl osmý. Já naprosto otrávená, nasoukaná v nepohodlných džínech a větrovce, mamka spokojená a usměvavá, táta odevzdaný účelu. Jdu vedle nich, ruce v kapsách a koukám se pod nohy. Už abych to měla za sebou. Bowling je na druhé straně našeho sídliště a máme zamluvený dvě dráhy na dvě hodiny. Takže tak v deset bych mohla být doma... Se štěstím.
Se Šimkovými se potkáme u jejich domu. Gábina, Davidova desetiletá a příšerně rozmazlená ségra, vyjde jako první, hned mě sjede neskutečně povýšeneckým pohledem. Neskutečným v tom smyslu, že se kvalitou rovná své dávno ne dvacetileté matince v dalším odporném kostýmku (jako stvořeném pro bowling), která ji následuje. David si to vykračuje naprosto sebevědomou chůzí v Leviskách, Converskách a s rukama v kapsách (hned svoje vyndám), poslední vyjde Pepa schovaný za svými milionovými dioptriemi.
David se hned přifaří ke mně. "Ahoj," pozdraví s úsměvem.
"Čau," odvětím bez sebemenšího zájmu. Co jsem na něm jen viděla?
"Tak co, četlas poslední dobou nějakou dobrou knížku?" To snad nemyslí vážně.
"Uhm, teď zrovna čtu povinnou četbu, takže ani - "
"Tak na tu já kašlu. Nebudu to přece číst, když to všechno visí na netu..."
"Hm," pokrčím rameny.
"A kterou jsi četla?" pokračuje David, tvářící se naprosto spokojeně.
"Kytici."
"Jo, já akorát viděl film a bylo to nic moc, snažilo se to tvářit jako horor, ale byla to nuda."
Mamka se nadšeně vítá s Danou, táta se očividně smíří se svým údělem zabavit věčně znuděného Pepu a malá Gábinka pobíhá všude kolem a každou chvíli něco zahlásá. Zatímco já kysnu vzadu s tímhle rádoby kamarádem.
"Mně ten film připadal dobrej..."
"No, to bude asi tim, že neznáš moc dobrejch filmů," prohlásí se stoprocentní přesvědčeností a soucitným pohledem.
"To je věc názoru," zamumlám otráveně.
"To já teď četl Masový masakr, fakt skvělá kniha."
Nejistě si ho prohlížím.
"Co?" nechápe.
"Není to náhodou knížka napsaná podle toho novýho hororu?" zeptám se s povytaženým obočím.
"A co je na tom? Náhodou je to úžasný. Plný rvaček, vražd a - "
"To zní hrozně," pronesu zhnuseně.
David se na místě zastaví.
"Co?" nechápu zase já.
"Tys na mě úkladně zaútočila," říká překvapeně.
"Cože?" ptám se unaveně. Nebaví mě totiž hádat, co těmi svými rádoby vtipnými hláškami myslí. Kéž by neexistoval.
"Za celý ty roky jsem tě nikdy neslyšel takhle vyjet. Kam se poděla Petruško sem a Petruško tam?"
"Netušim, o čem mluvíš," odvětím upřímně. "Nechápu tvoje trapný vtipy a nebudu si hrát na přikyvujícího cvoka. Nesnášim horory a nebaví mě poslouchat, jak fňukáš."
"Já teď fňukal?" zeptá se zmateně.
"Chystal ses, jako vždy," vypálím ze sebe, načež se otočím a připojím se k tátovi se strejdou. Nebudu ze sebe dělat cvičenýho pejska, ani náhodou. David se může jít vycpat. Sice bývá fajn a dřív četl stejný knížky, jako já, ale co na tom záleží, když je to idiot? A jestli jsem to přehnala, nevadí, aspoň se ho na pár minut zbavim, než se oklepe.
Procházíme setmělým sídlištěm, nikde ani noha a začne trochu poprchávat. Obě dvě mámy hned začnou hudrat něco o svých účesech, Gábina se k nim s nadšením připojí. Mně je pár kapek šuma fuk, kapucu od mikiny si na hlavu nasadím spíš jako izolaci od své náramné společnosti. Když zabočíme do další ulice, baví se táta s Pepou zrovna zarytě o práci a já se trošku nudím. Jezdím očima po okolí... A pak se pohledem zastavím na lavičce ve stínu statné lípy kousek od chodníku. Dvojice je mi nepříjemně povědomá... Vím, že budeme muset jít kolem. Nemůžu si zabránit neustále pošilhávat tím směrem. Určitě to nejsou oni... To je přece blbost, takovou smůlu ani já nemám, opakuju si, když se šineme dál.
Ale samozřejmě přesně takovou smůlu mám. Pokud to není spíš Davidova smůla, která se mi jen nalepila na paty, když jsem od něj pospíchala... Mamka jde vepředu s Danou a oba samozřejmě okamžitě pozná.
"Jé, ahoj." Z hlasu je úplně slyšet, jak se usmívá. Mamka měla Katku vždycky hrozně ráda... Ještě štěstí, že s náma nešla Jitka.
"Ahoj," pozdraví Katka úlisně. Možná smůla, že s náma nešla Jitka.
"Dobrý večer," ozve se i Lukáš.
Davidovi rodiče i ségra mlčí.
"Nazdar," řekne můj táta naráz s Davidem. To se jako domluvili, nebo co?
Snažím se tvářit sakra nenápadně, pozdrav jen zamumlám zpoza táty, a modlím se, že hned půjdeme dál.
Nejsem překvapená, když mám zase smůlu.
"Co vy tady v tomhle počasí?" nadhodí mamka přátelsky. Vážně se bojím jejích hormonů, protože jak se jí plaší, má tendenci chovat se mateřsky téměř k čemuko-
Katka se usmívá, Lukáš kouká do země. Ani jeden se na mě nepodívá. Fajn, to mě teď jako budou ignorovat oba? No super. Teda vlastně, jo, fajn, aspoň mi ulehčí můj vlastní úděl. Teoreticky by mi to mohlo pomoct na Lukáše taky kašlat. Čistě teoreticky. "A co vy tady?" ptá se vesele Katka.
"My jdeme na bowling," odvětí pištivě Gábina. Už jsem si říkala, že nějak dlouho mlčela.
"Nechcete jít s náma?" pronese moje mamka mnou tak obávanou větu.
Otáčím se k ní. Samozřejmě, tváří se strašně spokojeně. Ještě na mě mrkne, jako kdyby je zvala kvůli mně. Hm, super, fakt dík, mami.
"My dospěláci bysme stejně nechali hrát jenom tady mladý," dodá ještě. "Aspoň se nebudou nudit." No, to každopádně.
Katka se podívá na Lukáše, který pořád jen zírá na chodník. "Co říkáš?"
"Uhm, no, nechtěl bych otravovat," řekne Lukáš. Pohledem zavadí i o mně. Otravovat koho? Mě? Mě teda aspoň on neotravuje. Asi jako jedinej v tuhle chvíli. Až na ten divně vyčítavej pohled. Co má jako za problém?
"To vůbec," mávne rukou mamka. "Tak pojďte, Petra s Davidem budou určitě rádi." David možná.
Katka se zatváří upejpavě a vstane. "Tak jenom na chvilku." Ha ha ha. To známe. Nechci, aby šli s náma. Takhle se vyhlídky na apokalypticky nudný večer mění na normální apokalypsu. Vždyť David s Lukášem se nesnášej, Katka evidentně nesnáší mě, i když na to má svym způsobem právo, když jsem se jí tak motala kolem Lukáše, já se musím vyhýbat Lukášovi a on se tváří tak nadšeně, jak nadšená jsem já. Jo, vážně stěží ovládám potřebu jásat.
Celou cestu jdu navíc vedle nich. Přesněji mezi Lukášem a Davidem. Mlčíme. Tedy aspoň nás trojlístek mlčí, Katka se poměrně hlasitě vybavuje s... vlastně trpí samomluvou.
oOoOoOo
Nemůžu věřit svým očím. Ani uším. Katka je na tom nejspíš úplně stejně. David s Lukášem se spolu baví jako dva nejlepší kamarádi a my dvě jsme tu naprosto navíc. A jakže se to přihodilo? Zcela jednoduše: oba mají mladší ségru, která jim pije krev. Gábina hrála ze začátku s náma a bylo poměrně jasný proč. I na svůj věk neskutečně oddaně následovala Lukáše, kamkoli jen pohledem a sem tam za ním i zacupitala a neohrabaně se pokoušela flirtovat. Mně spadla pusa, David se neskrývaně bavil a Katka supěla. Nečekaně. A když Gábinu po patnácti velmi trapných minutách konečně Dana odtáhla, kluky to vážně spřáhlo.
"Počkej, až na tebe pověsim svojí ségru já," směje se Lukáš.
"Nemůže bejt otravnější než ta moje," říká David a otáčí se čelem k dráze, aby hodil koulí. Zatím nás všechny dost válcuje.
Když jsme na začátku diktovali chlapíkovi za barem naše jména, nějak se přihodilo, že dal na jednu dráhu Davida s Katkou a na druhou mě s Lukášem. Katka chtěla samozřejmě hrát se svým (oficiálním) klukem, barman se pak omlouval, že jim to automaticky naskakuje podle abecedy... Teď o půl hodiny později z toho je ovšem značně úchylný turnaj.
Úchylný, protože Katka s Davidem svorně hází jednu desítku za druhou, načež vždycky společně slaví. Dost jim svědčí, když jsou v jednom týmu. Nemůžou mi uniknout jejich interakce, když hází Lukáš a je zády k nim... Ne, že by šlo o líbání, na pořadu dne je hlazení a plácání přes zadek, ale je mi z nich zle. My s Lukášem samozřejmě prohráváme. Oba jsme rádi, když vůbec něco shodíme a když to něco není zrovna sklenice s vodou, což nám jde líp než shazování kuželek.
"Neštěstí ve hře, štěstí v lásce," zaštěbetá Katka s úsměvem, když oba s Lukášem jedno kolo hodí nulu.
Zády se vyčerpaně opřu o polstrování lavice, tohle bude dlouhej večer. "Davida nikdo nemá rád," zamumlám škodolibě a tak tiše, že mě slyší jen on.
Okamžitě se na mě otáčí, "Petra má ještě horší skóre než Lukáš... Kampak investuješ svoje štěstí v lásce?" mrkne na mě, přisune se blíž a dá mi ruku kolem ramen.
"Dovolíš? Hraju," odstrčím otráveně Davida špulícího ve vtipu pusu.
Katce ztuhne úsměv na rtech. Asi ten vtip nepobrala.
Jdu si pro kouli, vyberu zelenou a jdu házet. Dám pořádnou ránu, koule se kutálí přesně uprostřed dráhy a srazí všech deset kuželek.
David mi začne tleskat, mamka na mě z dálky od jejich stolu něco nesrozumitelně volá a já mám hroznou radost. Dívám se ještě na malou obrazovku nad stojanem s koulemi, čekám na svoje vítězné video. A pak se mi najednou do tabulky okýnko proškrtne, obrazovka zčervená a oznamuje mi přešlap. Úsměv mi ztuhne.
"Škoda," ozve se Katka od vedlejší dráhy. Zrovna jde házet. Uhýbám Lukášovi, aby mohl hrát, a dívám se na Katku. Perfektní hod, neskutečná rychlost a samozřejmě strike.
"Příště," ozve se útěšně David vedle mě.
"Mně to nevadí," pousměju se a založím ruce na prsou. Je mi zima.
David mi dává ruku kolem ramen a já nijak neprotestuju. Sama mu ještě dám ruku kolem pasu. Musíme vypadat vtipně, napadá mě.
Katka se otáčí, nejspíš čeká potlesk a místo toho uvidí nás dva.
Lukáš si jde pro druhou kouli a taky se na nás podívá. Celý večer má tak mrtvý pohled...
David jde hrát.
Katka kolem mě prostě projde, sedne si a začne něco hledat ve své tašce. Mobil.
Lukáš hodí nakonec sedm.
"A dobře ty," řeknu, když ho míjím cestou k dráze. My oba totiž prostě máme většinou nulu, nebo trojku.
Když jdu pro druhou kouli, zacinká Davidovi vedle mobil. Koutkem oka se podívám na Katku. Svůj telefon už má uklizený a mluví s Lukášem. Pak vstává a i s kabelkou jde pryč. David si dá svojí Nokii zpátky do kapsy a jde za Lukášem.
Já se snažím soustředit na hod. Rozmáchnu se, zamířím, vší silou hodím a sleduju kouli. Dala jsem do toho všechen svůj vztek. Koule se valí dráhou, zatím úplně uprostřed a pak s hlasitou ránou trefí přesně kuželku v čele. Slastně pozoruju, jak se všech deset hroutí. S úsměvem čekám na svoje video a konečně ho taky dostanu.
Kluci pískaj a tleskaj, já se otočím a ukloním se.
Lukáš vstává a jde hrát, David ovšem vstává taky.
"Jdu na vzduch," prohlásí, když se na něj tázavě podívám. Na tuhle odpověď ovšem jenom nespokojeně našpulím pusu. Jasně, na vzduch. Katka má novou přezdívku?
Sedám si, natáhnu se po svojí sklenici džusu a probodávám pohledem Davidova vzdalující se záda. To je ale zmetek.
"Nebudem házet i za ně?" nadhodím směrem k Lukášovi, když mě přestane bavit jen sedět.
Lukáš pokrčí rameny a hodí.
"Aspoň nás neporazí o tolik," pokračuju s úsměvem, který ovšem rychle zmizí, když se ani tentokrát nedočkám verbální reakce.
Druhá koule letí dráhou a těsně před kuželkami se stočí nalevo a skončí ve žlábku.
Soucitně se pousměju a jdu si hodit svojí část binárního kódu, spíš bych to ovšem tipovala na dvě nuly, než aspoň jednu jedničku. Odhadnu to celkem přesně. Kdyby se při bowlingu odečítaly body za neúspěch, byla bych v hlubokém mínusu. I když by nebylo co odečítat, že... Jdu si sednout, cestou zavadím pohledem o vchod a lituju, že jsem se nepodívala, na kterou stranu kdo z nich dvou šel. I když je fakt, že by tenhle barák mohli pak jeden nebo druhej prostě obejít, no. Doufám, že jim oběma umrznou zadky. Protočím oči v sloup, sedám si a napiju se.
"Hraješ," nadhodím po chvíli.
Lukáš vzhlédne od sklenice minerálky ve své ruce, kterou do té doby hypnotizoval. "Klidně hraj i za mě," řekne.
Už už vstávám a pak se zarazím. "Jsi v pohodě?" zeptám se starostlivě.
"Jasně," kývne Lukáš, aniž by se na mě podíval.
Spolknu další otázky, které se mi derou na jazyk. Nic mi do toho není. Nesmím. Navíc se na to nemůžu se na to koukat... Rozhodně se zvednu, mátožně dojdu k dráze, rozmáchnu se a hodím. Koule ani ne po dvou metrech spořádaně vjede do žlábku. Stejně jako všech pět po ní. Párkrát se po očku ohlédnu na Lukáše, i když vím, že bych neměla. Sedí úplně stejně jako předtím. Lokty má opřený o kolena, v obou rukou drží sklenici a nejeví známky života. Když se ohlédnu počtvrté a situace je beze změny, odložím zelenou bowlingovou kouli zpátky na stojan a jdu ke stolu.
"Vypadáš jako ztělesněná pohoda," říkám ironicky, když si sedám.
Lukáš se jenom trošku pousměje. Jedním koutkem pusy. A pořád se na mě nepodívá.
"Kam šla vůbec Katka?" neodpustím si otázku. Asi neni správně na její absenci upozorňovat, když vím, kde je a bohužel nejspíš i co a s kým dělá. Jsou chvíle, kdy je oba nesnášim. A zároveň nesnášim sebe za ten náhubek, co mi přirostl k puse...
"Pořád jí volala mamka, tak si šla zavolat ven," odvětí Lukáš jako robot - naprosto bez náznaku emocí a aniž by spustil pohled ze sklenice.
Je mi hloupý jít hrát, jít za rodičema a dokonce i dál na Lukáše mluvit. Je mi hloupý zůstat vedle něj i sedět, když mám pocit, že jsem vyloženě extrémně nevítaná a obtěžuju. A tak umanutě vyhlásím soukromý status quo. Dokud se nevrátí zombie páreček, nepohne se tady chrlič vedle mě, nebo dokud snad nevyprší herní čas či snad nenastane konec světa, nebudu dělat vůbec nic. Nebudu si hrát s mobilem, nebudu mluvit, nepůjdu hrát.
Ubíhají dlouhé minuty, během kterých se musím neskutečně držet, abych nezačala něco kvákat. Ať si začne mluvit on, já už byla společensky aktivní až až...
Za nějaký čas mi ovšem dojde, že Lukáš se buď nevzdává tak rychle, nebo mu moje mlčení prostě vyhovuje. Jo, asi jednou nebo dvakrát mám pocit, že chce něco říct, protože se trošku víc nadechne a pootevře pusu, ale vždycky se potom jenom napije.
"Co je to tady?" ozve se najednou za mnou tátův pobavený hlas.
Otáčím se a nadšeně se usměju, když uvidím, že táta přišel sám - bez rozmazlené Gábiny a neskutečně nudného Pepy. "Copak?"
"Tohle je plýtvání, na bowlingu se má hrát, mláděži!" Táta se zarazí, když dojde před náš stolek. "My se známe?" zeptá se Lukáše.
"Ne, neznáme," odvětí Lukáš, vstane a podává tátovi ruku. "Lukáš Tůma."
"Kraus," potřese si s Lukášem táta. "Takže, jde se hrát?"
"Jasně," usměju se a vyrazím k dráze. Potom se otočím. "Tati, nemáš bowlingový boty..."
"Na pět minut tak budu říkat těmhle, neboj." Jde za mnou. "Ty jako co?" osočí se na Lukáše autoritativně.
Ten zvedne pohled od svojí sklenice. "Já už hrát nebudu," říká pomalu. "Měli bysme už s Katkou asi jít."
Vidím, jak se táta nadechuje, nepochybně aby poukázal na absenci Lukášovy drahé polovičky, strčím do něj a on naštěstí pochopí. Pak s tátou na střídačku házíme. Jeden si z druhého děláme srandu. Bavím se... A i když tak budu na Lukáše působit asi jako ještě větší magor - pokud si toho už tak nemyslí dost špatnýho, podle toho, co mi Katka říkala na moje narozeniny - a není mi to příjemné, jsem moc ráda, že táta přišel a nenechal mě tady sedět jako bramboru. Když potom táta se značnými nadávkami na svá bolavá záda odchází, neochotně si sedám zpátky ke stolu. Už uplynulo víc jak dvacet minut a ti dva pořád nikde. Lukáš musí být totálně slepej, jestli mu ta jejich podivná romance ještě nedocvakla.
Po dalších pěti minutách ticha se vrací Katka. Sedá si k Lukášovi z druhé strany a majetnicky ho obejme. Upřímně doufám, že má Lukáš rýmu a necítil ten závan ne zrovna dámského parfému, co z ní táhl, když procházela před námi. "Proč nehrajete?"
"Nejde nám to," pokrčím rameny a napiju se. Další ze způsobů jak se vyhnout konverzaci.
"Možná bysme měli už jít," řekne Lukáš. Na Katku se na rozdíl ode mě aspoň podívá. Kdyby jenom věděl...
Bez jediného slova vstávám a jdu na vyvýšenou plošinu, kde je restaurace. Sotva mě táta uvidí, vypadá hned o poznání spokojeněji.
"A tady Petra má hlavní roli," říká k mému neskutečnému zděšení mamka.
"Ehm," simuluju odkašlání a aspoň tahle jedna simulace mi dneska vyjde.
Mamka se otočí a usměje se na mě. "Viď?"
"Skoro nic jsem neslyšela..."
"Mluvila jsem o tom, jak ti jde dramaťák. Nikdy bych to do tebe bývala neřekla, víš. A ty se vždycky tak rozzáříš, když o tom mluvíš..."
"Kdy jsem naposled - " začnu.
"Půjdu už zaplatit," řekne táta a schválně mi tak skočí do řeči.
Jasně, udělám tím totiž mamce radost, když jí nechám tohle říkat. Super. Ale musí to říkat zrovna ve chvíli, kdy je Katka s Lukášem hned támhle? Navíc doma o dramaťáku zásadně nemluvim. Ne moc. Jitka ví trochu, táta malinko a mamka skoro nic, protože mám panickou hrůzu z jejích hormonů. Po dnešku: evidentně opodstatněnou hrůzu.
Domů se vrátíme v jedenáct, dům je prázdný, na schodech akorát leží Jitčin vzkaz možná se vrátím ráno a já jsem příšerně utahaná. Táta s mamkou jdou hned spát, já se odpotácím do koupelny. Nesnáším, když na mě ze zrcadla kouká takový mžouravý monstrum, jako dneska. A potřebovala bych si umýt vlasy... Zazívám na sebe, symbolicky si ošmrdlám zuby kartáčkem, třikrát skoro usnu ve stoje během sprchování a nakonec se pomalinku přesunu až ke svojí posteli. Ohlédnu se po knihovně, zamračím se a jdu místo čtení rovnou spát. Ani jsem nevěděla, jak moc dokáže ten dementní bowling člověka odrovnat, když nahraje za dvě hodiny celkově nádherných padesát šest bodů. Třeba to bylo tím, ž...
 


Komentáře

1 Hope Hope | 25. září 2010 v 1:16 | Reagovat

teda takhle fingovat nemoc mě ještě nikdy nenapadlo...já jsem vlastně nikdy nepředstírala, že mi není dobře...njn, byla jsem poctivé dítě...ale Petru chápu
souhlasím s Jitkou, Katka je čůza
jo, jo, chápu Jitčin šok z toho, že se Petra omlouvala Katce, ta si totiž žádnou omluvu nezasloužila
Jitka nic nechápe? tak to bych se hádala, doufám, že si Petra brzy uvědomí, že má Jitka pravdu
taky by mě zajímalo, co mohla na Davidovi vidět =o)
ať dá Davidovi někdo co proto! je to vůl...(mírně řečeno)
ať na té lavičce není Katka s Lukášem, prosím...sakra, moje prosby vyslyšeny nebyly...
chudák Petra (hm, tohle opakuju poslední dobou při každé další kapitole)
Gébina flirtovala s Lukášem? =oD panebože =oD
to snad ani není možné, kolik smůly Petra má
hned mě napadlo, že Katka píše Davidovi...zajímalo by mě co
že to Katce a Davidovi není blbé...v podstatě Lukášovi na očích...pitomci
docela mám strach, co udělá Lukáš až  se dozví o těch dvou a o tom, že Petra to celou dobu věděla...
štěstí, že má Petra tatínka, který ji zachrání ;o)
tři tečky nakonec? to snad ne...to je chyba blogu, že jo? to bys mi přece neudělala, viď že ne? ááá, to není fér...ale musím přiznat, že to má své kouzlo, protože je jasně vidět, že to vypráví Petra =o)
doufám, že další kapitola bude brzy ;o) a doufám, že teda Lukáš rychle prohlédne a konečně se dají s Petrou dohromady =o) asi by mě docela naštvalo, kdyby se Lukáš sice rozešel s Katkou, ale nezačal chodit s Petrou, ale to mi, doufám, neuděláš =o)

2 Lirael Lirael | Web | 25. září 2010 v 8:14 | Reagovat

Petra na konci usnula. To jsem nevěděla jak jinak naznačit. :-) A moc děkuju, Hopi. Miluju tvoje podrobné komentáře... Smůla je, že když vypráví Petra, tak vám prostě nemůžu říct, co Katka psala Davidovi. :( Ani mě nenapadlo, jak to z toho všeho vyplynout. Tak si něco z jejího chování předtím musíte domyslet... Petra to neví, tím pádem to nemůžete vědět ani vy. A tys vážně nikdy nefingovala jako dítě nemoc? Já teda zcela odborně mockrát... Ale v posledních asi osmi letech jsem většinou spíš nemoc protahovala o pár dní, než předstírala úplně. :-D

3 Hope Hope | 25. září 2010 v 13:52 | Reagovat

Lir, jo, to jsem poznala, že usnula, ale úplně mě to vyvedo z míry =oD možná jsem řekla, že mě bolí břicho, ale to je už strašně dávno...ještě na prvním stupni =oD ale abych předstírala, že mám teplotu, tak to ne =oD a nemoc jsem neprotahovala nikdy, protože na střední, když jsem měla angínu, tak doktorka řekla, že jsem nachlazená, nechala mě 14 dní doma, já pak šla na týden do školy a v pondělí jsem vytazila na ušní, protože se mi to vrazilo do ucha =oD takže jakékoliv protahování bylo zbytečné =oD

4 Kolda Kolda | E-mail | Web | 26. září 2010 v 22:28 | Reagovat

Tak z poslední věty toho teda moc nevíme, třeba budu o něco chytřejší, až se probudí x) Ten Lukáš mě ale štve. Zaprvé je snad úplně slepý, hluchý (a nic necítí), když pořád neví o Davidovi a Katce nebo o tom ví a Katka ho taky něčím vydírá, jako Petru, aby to hrál dál? A zadruhé mohl být aspoň trochu příjemnější - minimálně, když tam Katka nebyla - a mohl si s Petrou trošku pokecat. Místo toho se chová jak zapšklý dědek. Doufám, že se to brzo aspoň trochu urovná =)
No, já si rozhodně nemůžu stěžovat na délku povídky, mě taky strašně baví ji číst. (To ale všechny tvoje povídky. Dneska jsem tady strávila polovinu dne, protože jsem dostala hroznou chuť přečíst si Natáhni ruku a dotkni se hvězd =D Prostě se začtu a nejde přestat=))Taky už se šíleně těším, až přidáš tu další kapitolu - jsem hrozně zvědavá na ten dramaťák. Třeba už by se Lukáš mohl chovat normálněji..? 8)
P.S. Jen aby to nebylo, jako když Joeyho učila francouzsky xD xD

5 Kolda Kolda | E-mail | Web | 26. září 2010 v 22:30 | Reagovat

Joo a ještě jsem ti chtěla moc pochválit nový design. Obrázek je fantastický a ty barvy to krásně prozářily! Jen tu nějak nemůžu najít tvou modrou =D

6 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 27. září 2010 v 15:41 | Reagovat

K anketě, zrovna jsem si sluchátka sundala, protože mi bylo dovoleno jít poslouchat hudbu do pokoje:)
Myslím, že když řeknu, že se tak dlouhé (!) čekání na kapitolu vyplatilo, nemálo čtenářů se mnou budou souhlasit:) Víš, Lirael, sama u sebe jsem na něco podobného víc, než zvyklá... ale ty jsi prostě jiná v každém ohledu a já už si na tebe tak zvykla, že když se tu dlouho neobjevovalani jeden nadpis článku, byla jsem nervózní, jak sáňky v létě:) Kapitola se mi strašně moc líbila a důkazem, že tuhle povídku miluju je skutečnost, že jsem si ani nemusela připomínat minulou část. Prostě jsem se hnedka napojila a už to jelo. A poslední, co chci říct, napsat, dát ti najevo, říkej si tomu podle chuti ;) je, že se nehorázně těším na pokračování a doufám, že pokud se tato povídka blíží ke konci, tak už máš vymyšleno něco dalšího :)

7 Lirael Lirael | Web | 27. září 2010 v 17:18 | Reagovat

Kolda: To jsem ráda, že tě to chytlo. :-)
A jsem moc ráda, že jste všechny rády, že tady je kapitola, protože to vždycky moc potěší...
*Dragonfly: Pro tebe je přesně v anketě vymyšlený to spaní se sluchátkama, samozřejmě. :-D
Moc díky holky! Vždycky se mi chce o poznání víc hned otevírat Word, když si to tady čtu. =)

8 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 27. září 2010 v 19:29 | Reagovat

Aaa :D mně to úplně sedlo, díky:)*

9 Drom Drom | Web | 29. září 2010 v 20:14 | Reagovat

ach, koukám, že ten můj extra dlouhý komentář se tu vůbec neukázal!!!nesnáším náš net..:-/ grr... budu ho muset napsat znova, ale žádný už nebude jako ten předtím :´(
Psala sem něco jako že nesnáším Katku..:D a že David je naprostej, nebetyčnej, hnusnej a odpornej chlap! jinak se to prostě říct nedá..egoista! slizoun! ropuch!!
Katka je ještě větší pipka... nechápu, proč si kvůli ní Petra tak láme hlavu, takovou čúzu se ani nechce mít jako kamarádku, tak proč furt chce?? ale jo, chápu ju naprosto přesně! bojí se, že ji Lukáš nechce a přitom on ji taky má rád... že jo??? :D aspoň se tak chová..
tipla bych, že když seděli na té lavečce, tak mu Katka něco řekla o Petře, něco, že si teď o ní myslí, kdo ví co... a ona je to přitom tak dobrá holka.. :-D že ty mě vždycky dokáážeš takhle chytit a uvažovat o literárních postavách jako o opravdových lidech..:) nemůžu si zprátka tvoje psaní vynachválit, nevím, kdy naposled se mi český spisovatel tak strašně líbil..:) věřím, že jednou napíšeš knihu, nějaký román a bude se to moooc dobře prodávat..:) neděláš si totiž servítky a si ochotná hlavní hrdinku i slušně potrápit.. ale sem teď už někde úplně jinde, ať už se Lukáš prostě vysloví a zároveň, ať na Katku spadne meteor, ať Davida přejede kolemjedoucí bagr a zároveň ať tvoje povídka nikdy neskončí!!! jesli mě necháš čekat ještě dýl, tak to z tebe budu páčit a páčit.. :-D

10 Lirael Lirael | Web | 29. září 2010 v 21:19 | Reagovat

Dromi, taky nesnášim váš net. :D Miluju tvoje komentáře a ten první byl určitě daleko víc emotivně zabarvenej. Prostě barvitější popis smrti mých dvou postav... :D Taky mám moc ráda tipování... Jsi na mě moc hodná. Nevím, jestli je moje "dílo" tak hodnotný, jak o něm mluvíš, protože prostě myslím, že mám ještě dost co rozvíjet, ale každopádně vždycky potěší tohle číst. :-) A páčit můžeš, ale adresu zatím nemáš. :D Jo a z další kapitoly mám už poměrně dávno kus napsanej, takže když budu o víkendu v dobrém rozpoložení, mohlo by se zadařit. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.