35. kapitola - Vysněná smrt

17. června 2010 v 17:56 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
:)
Snažila jsem se stihnout termín Drom, ale nevyšlo to. Snažila jsem se rychle potěšit Koldu, Hope a Ridanu a pak čas nějak běžel, takže to nebyla úplně rychlost blesku.
Což nic nemění na tom, že kapitola je hotová a dokončená s daleko menším rozestupem jen díky mé touze vám udělat radost. A taky proto, že jsem lapila inspiraci a už ji nějakou dobu držím v zajetí.
Faktem zůstává, že poslední čtyři večery jsem pořád něco v kapitole jako šílená přepisovala, ale dneska už mám pocit, že je publikovatelná. =) Aspoň doufám.
V kapitole se objevuje i snář. Docela jsem se s tím pobavila, i když jsem ho využila jen díky náhlému vnuknutí. Ale všechno, co má Petra v kapitole ze snáře, je opravdu z jedné knížky co mám. Já snář dostala od kamarádky a vážně zaručeně pobaví. =)) Ještě bych vám ráda řekla, že když už je v kapitole snář použitý, nevnímejte rychlost, kterou to Petra chrlí a vážně vnímejte, co chrlí.
Doufám, že máte z kapitoly radost. Když v případných komentářích napíšete i nějakou kritiku, nebo co vám připadá třeba zvláštní, co chybí (třeba když se minule Hope zajímala o postoj Eriky, protože jsem ho evidentně dost neobjasnila v kapitole), budu jenom ráda.

_________________________
Zahrada plná květin, plochými kameny dlážděná cestička mezi růžovými keři, oslňující světlo a nezaměnitelná vůně. Lehce běžím po cestě a najednou proti mně běží on. Radostně se usmívám, topím se v jeho oříškových očích a skáču mu do otevřené náruče. Točí se se mnou pod blankytně modrou oblohou a jeho smích mi zní v uších jako hudba. A ta vůně! Rukama mu cuchám světlé vlasy. On mi dává žlutou růži. Běžíme spolu rozkvetlou zahradou, ve stínech stromů se svalíme na trávu a smějeme se jako smyslů zbavení. On leží na zádech, já se opírám o lokty a dívám se na něj. Vlasy se mu třpytí ve slunečním světle pronikajícím skrz košatou korunu lípy. A pak všechno zčerná. Obloha se zatáhne, stíny se protahují, on rychle vstává. Nejistě si sedám. Začíná pršet, ozývají se hromy, jednou se zableskne a na prostranství před námi se objeví skupina černě oblečených lidí. Běží k nám. On mi pomáhá na nohy a stoupá si přede mě, nic se mi nestane, jsem přece s ním. Skupina zastaví, jedna osoba se odpojí a přijde až k nám. Najednou má v rukou ohromné dělo. Lapám po dechu a pevně svírám jeho ruku, kterou mi poskytuje oporu. Mám strach. A pak je můj ochránce pryč, jen tak z ničeho nic. Bázlivě couvám a černá postava se pomateně směje, z jejích očí srší blesky. Ty oči... Najednou strhává z obličeje šátek a já zírám do její tváře, vidím tu nenávist a radost z mého dopadení, pak jako ve zpomaleném filmu sleduji, jak nabíjí tu ohromnou zbraň. Do ticha zazní další hrom, zableskne se, já zavírám oči a čekám na nevyhnutelné. Slyším ránu, přichází nesnesitelná bolest a nade mnou se ozývá její ďábelský smích.
Prudce se posadím a zalapám po dechu. Zděšeně zírám do naprosté tmy. Po chvíli mi dojde, že to byl jen sen, uvolním napětí v rukou, o které jsem se opírala a žuchnu sebou zpátky na polštář. Dívám se na strop, pozoruju hru stínů větví stromů. Jenom sen. Přivírám oči. Bylo to tak živé... krásné, strašné. A naivní, připomenu sama sobě a nakrčím potem orosené čelo. Rukama si zajedu do vlasů a celými dlaněmi sevřu velké prameny, až to zabolí. Jen velmi neochotně se ohlédnu po budíku. Tři čtvrtě na šest, stejně bude brzo rámusit, že mám vstávat. Ležím a čekám. Pomalu se mi zklidňuje tep a mně se chce spát, ale vím, že by nemělo cenu se namáhat. Se svým štěstím bych se totiž akorát ocitla uprostřed minového pole. Jedna vysněná smrt mi pro dnešek stačila.
Odhrnu peřinu a hned se otřesu zimou. Na co mi je topení, když se venkovní teplota pravděpodobně blíží k absolutní nule? Vstávám, že si půjdu pro ponožky, ale kopnu se do malíčku. Zaskučím bolestí, chytnu se za levou nohu, poskakuju na té pravé a dusím v sobě daleko hlasitější skřeky. Pak nohu zase pokládám na zem a vrávoravě pajdám ke skříni. Když zavírám okno, ještě jednou mi zimou naskočí husí kůže. Nenávidim zimní rána. Mám taky pocit, že noční můry mívám jenom v zimě. Ačkoli celý ten sen nebyl noční můra... Ta část osamotě s Lukášem byla skvělá, ta, kde jsem byla úkladně zavražděna jeho přítelkyní, byla už slabší.
oOoOoOo
Poslední dobou si připadám jako naprostej blázen a v následujících týdnech se to nezlepší. Díky bohu mám aspoň od třiadvacátého jarní prázdniny, ale ne, že by mi odloučení od školy (a od něj) pomohlo. Svoje volno strávím převážně s mamkou, která chodí po všech možných doktorech, protože má pocit, že bráškovo kopání přesahuje všechny meze a určitě to značí něco špatného. Nakonec se samozřejmě výsledky všech vyšetření shodnou na jediném - všechno je v naprostém pořádku. Mamka je prostě přecitlivělá a navíc má šílený hormony, což soustavně dokazovala nejen ječením na osoby v bílých pláštích, ale i neustálým vřískáním, že si opravdu nepřeje znát pohlaví dítěte. A na všechny prohlídky jsem s ní musela jít já, protože táta se snaží stihnout nejdůležitější služebky teď, aby mohl být doma, až se bude blížit termín porodu, mamka odmítala bůhvíproč jít sama a ségra je od Valentýna plně zaměstnaná Danem. Ani se od sebe nehnou, což v praxi znamená, že jsou v jednom kuse u nás doma a já se musím dívat na jejich společné štěstí, aniž bych měla nějaké vlastní. Bezva, vážně jo. Všude kolem se to hemží zamilovanými páry a já jsem sama jako ten kůl v plotě. Ne, Petra, který mi psal celé prázdniny nadšené zprávy, abych s ním někam šla, nepočítám.
Návrat do školy mi na optimismu nepřidá. A to nemluvím jen o otrávenosti ranním vstáváním a stále dokola se opakujícím snu. Nevím totiž, jestli je to jen mojí paranoiou, nebo se mi Lukáš vážně vyhýbá. A protože podle té debilní úmluvy s Katkou se mu já vyhýbat musím, mimo školu ho celý první březnový týden nepotkám a na ICQ je permanentně offline, doufám v navázání aspoň nějakého kontaktu na čtvrtečním dramaťáku. Ale mám smůlu, samozřejmě. Když se totiž ten den ráno podívám cestou ke třídě na hlavní nástěnku, uvidím ceduli oznamující, že dramatický kroužek je dnes zrušen. Nikdo neví proč a kromě mě to lidi ani nezajímá, protože jim volný čas navíc vyhovuje. Mně vážně ne, protože ho mám na rozdávání. Erika s Bárou si všimnou, že jsem rozmrzelá, ale extrémně se nevyptávají. Tedy, ne ve škole. Protože hned když mě uvidí, nadšeně mi navrhnou, že můžeme jít místo dramaťáku do cukrárny. Pokecat si. S falešným úsměvem souhlasím a modlím se, aby moje zkažená nálada vyšuměla do ztracena.
Sotva vejdu do do třídy, jsou v ní k mému už tak dost velkému otrávení i Katka s Lukášem. Protože ještě teď nejsou ve škole všichni a já nejsem jasnovidkyně, abych věděla, kteří spolužáci nedorazí a na čí místo si budu tím pádem moct sednout, zamířím ke své bývalé lavici, o ní se opírající bývalé kamarádce a vedle ní stojícímu bývalému kamarádovi. Chci si jen položit batoh na svou ex-židli a vzdálit se, dokud nezačne hodina, ale není mi naskytnuta příležitost.
"Ahoj," osloví mě nečekaně vstřícně Katka.
"Čau," odvětím nejistě a začínám předstírat, že něco hledám v batohu, protože si nechci hned sednout, nebo naopak neslušně odejít. Vyčkávám.
"Ahoj," pozdraví mě i Lukáš.
Aniž bych zvedla oči od batohu, nepatrně se pousměju a pokračuju v 'hledání'. Jen netuším co hledám. Možná únikový východ. Nakonec nahrábnu láhev s vodou a trošku se napiju. Věrohodnost sama.
"Koukali jste na nástěnku?" zeptám se po chvilce s naprosto klidným a nicneříkajícím výrazem. Pracovala jsem na něm před zrcadlem už několik odpolední, protože jsem vážně neměla co dělat. O jednu kamarádku míň je pro mě totiž poměrně citelná změna. Raději bych nezmiňovala, že jsem během tohohle týdne taky dělala úkoly nezdravě brzo po příchodu ze školy a chodila jsem spát kolem deváté.
"Ne, proč?" reaguje Katka. Nechápu ten její přátelský výraz. Možná jenom proto, v jakém je kontrastu s tou vražednou euforií, ve které jsem ji viděla naposled. Ve snu. Poslední dobou mě každou noc vraždí a já už z toho blbnu.
"Dneska neni dramaťák," říkám zvesela. Snažím se věrohodně napodobit nadšení Radka a skupinky jeho kamarádů, v které propukli, když procházeli kolem nástěnky (a dokonce mě pozdravili). Hlavně nechci Katce ukázat, že lituju svého rozhodnutí. Ne, že bych ho litovala. Rozhodla jsem se správně. Určitě.
"Bezva," usměje se Katka.
Sklopím zrak, abych neviděla Lukášovu radost. Bolela by mě. Navíc jsem se na něj od svých narozenin snažila koukat co možná nejméně. Při těch osamocených seancích před zrcadlem jsem si nacvičila i hodně výrazů pro něj. Například naprostou lhostejnost a nezájem. Pracovala jsem i na odstranění toho svého přiblblého výrazu při hraní Julie, ale to mi úplně nešlo. Protože jsem si vždycky vybavila Lukáše a ten připitomělý kukuč se objevil sám od sebe, protože jsem myslela víc na slova, než udržení přiměřeného výrazu. Když jsem se teď snažila se na něj neusmívat, musela jsem zatínat zuby.
Z té dementní situace mě vysvobodí příchod Pavlíny, která mi hned ve dveřích nadšeně mává. Jdu za ní a ona mi k mému nevýslovnému potěšení řekne, že Eva, vedle které normálně sedí, přestupuje na jinou školu a k ní si můžu přesednout já. Samozřejmě bez dlouhého váhání s nadšením souhlasím a dojdu si pro batoh. Ne, že by mi nebylo líto, že Eva odchází, ale když se na to na druhou stranu podívám čistě sobecky... asi mi to není líto ani v nejmenším. Stejně jsme se spolu skoro nebavily.
oOoOoOo
Sedím s Erikou a Bárou u malinkého kulatého stolku v rožku růžově vybavené kavárny a nepřítomně míchám svůj čaj. Kdyby byl dneska dramaťák, teď někdy by přišel čas první scény druhého aktu, naší scény. Zatřesu hlavou a přestávám upřeně zírat na květované dlaždice přede dveřmi.
"Říká se, že když člověk kouká dolu, tak na něco vzpomíná," prohodí Bára s úsměvem, když zvednu oči od země. "Že by nějaké zajímavé prázdninové zážitky?"
Pousměju se. Jak by taky mohla vědět, že tím směrem koukám kvůli něčemu jinému? Na těch dlaždicích je ze všech kytek zrovna růže. Už víc jak týden se mi zdá ten samý sen, případně jeho útržky a dneska mě to už dožralo. Když už jsem se probudila brzo, protože jsem v noci usnula, Katka mě zastřelila a najednou bylo půl šestý, trošku jsem ten svůj sen prozkoumala. Jitka totiž věří na kraviny, jako je výklad snů, takže stačilo se jí potichu vkrást do pokoje, popadnout nejbližší snář a rychle utéct. Dan u nás díky bohu nespal.
Ten snář vypadal sice dost pouťově, ale nudila jsem se, tak jsem to zkusila. Docela mě překvapilo, že mě to nenapadlo už dřív. Většina pojmů tam sice nebyla... Ale našla jsem, že třeba rozkvetlá zahrada znamená zvětšení majetku, vysoký plot kolem ní, že se odděluju od okolního světa, dostat růži značí tajemství a pokušení, a když je žlutá, je to prý žárlivost. Snář nevedl nic podobného heslu smrt rukou přítele, ale našla jsem, že vlastní smrt znamená dlouhý život a konec jednoho životního období. Jo a růžové keře, co byly všude kolem, značí rodinnou slavnost, což je docela zvláštní, když vážně mamka čeká brášku a tak vůbec. Jinak to byla snůška nesmyslů. Jako já a uzavírat se před okolím? To je přece blbost. I když ty další věci byly dost divný, protože...
"Co to s tebou dneska je?" ozve se starostlivě Erika.
"Se mnou? Nic," usměju se nevinně. Dobře, možná jsem trošku uzavřená, ale ne tak moc. Ten plot měl jenom asi tři metry a každopádně si vybavuju, že přes něj koukaly vršky stromů. Ačkoli to byla betonová zeď, ale to nic neznamená. Snad, večer se na to ještě mrknu.
"Jasně, to vykládej doma," rýpne si Bára.
Zakoulím očima. "Jenom toho mám teď hodně."
"Aspoň dneska neni dramaťák, vážně se mi nechtělo zase říkat všechno s papírem a poslouchat rejžovy narážky na něčí velmi špatnou paměť a nesplněné povinnosti. Copak nechápe, že toho máme všichni dost i bez šprtání se naprosto nesoučasných monologů? Nebo to, že máme i vlastní život?" nadává Erika.
"To je fakt," přidá se Bára. "Mám chůvy plný zuby."
"Jako kdyby on měl nějakou senzační paměť, daleko spíš má alzheimera, když si neni schopnej ani zapamatovat naše jména."
"U tebe si aspoň pamatuje příjmení, mě pořád kritizuje ve třetí osobě a slovem chůva. Jako: nemohla by chůva aspoň jednou přijít včas?" napodobí Bára rejžův charakteristicky velmi dynamický tón hlasu.
"To nemění nic na tom, že nesmim nic splíst, protože stojim na pódiu sama," odfrkne si Erika jízlivě. "Navíc se jmenuju Nováková, proboha, na tom neni co si pamatovat."
Raději mlčím. Shakespearova slova podle mě plynou člověku z pusy bez nejmenší námahy, rejža dosahuje s některými neumětely úžasných pokroků (právě svým jízlivým a strachnahánějícím způsobem) a po čtyřech měsících by si měly holky být schopné zapamatovat texty aspoň zhruba, ne tak nijak, jak si je pamatují. Nechci se do toho míchat. Vážně nemám náladu na obhajování vlastního názoru. Daleko spíš chci jít domů a pustit si nějaký film, u kterého budu moct vypnout. A nemyslet na zeď, nebo kytky.
"Je fakt, že mám aspoň dvě scény s naším Romeem," nadhodí Bára.
"Tři," zamumlám tiše. Proč proboha zrovna tohle téma, proč?
Erika se zamračí, "To já ani jednou." Bylo by zvláštní, kdyby měla, když je vypraveč.
"Je úžasnej, nemyslíte?" řekne Bára zasněně.
Jen se na ni dívám a snažím se potlačit veškerá nutkání jí něco provést.
"Naprosto," přidá se zasněně Erika. Polykám rýpavou poznámku o tom, že jednoho kluka už má. Proboha, já nechci bejt magor.
"Docela ujde," odvětím, abych nápadně nemlčela. Tak moc se soustředím na svůj klidný, naprosto nicneříkající a hlavně žárlivost nijak nenaznačující obličej, že přestanu kontrolovat klidný hlas a odpověď značně zaskučím.
Holky se svorně zasmějí, naštěstí netuší, co se mi honí hlavou, to by jim vtipný nepřišlo.
"Vy dva se spolu dost bavíte, že jo?" zeptá se mě Bára, když už jsem se víc zapojila.
"Sem tam." Ignoruju knedlík v krku. Rozhodla jsem se správně. Jo. Ten knedlík tam nemá co dělat. "Známe se od školky..."
"Jé, to musíš mít nějakou jeho dětskou fotku!" vypískne Bára nadšeně.
"Tohle třeba byla ukázková chůva," pronese Erika s nadzvednutým obočím. "Nevim, proč ti vadí, když ti tak rejža říká, když se chováš takhle vyšinutě."
Bára se začervená. "Netvrď mi, že ty bys nebyla zvědavá."
"To jsem neřekla. Máš?" otočí se zase ke mně. Pěkně škemravě, dost ladí s Bářiným pištěním.
"Asi jo, nějaký skupinový ze školy a pár ze základky," pokrčím rameny. Hlavně nedat najevo žádný z pocitů doutnajících pod povrchem. Měla bych to brát jako hereckou přípravu. Když mi lži uvěří někdo tak neskutečně vnímavý jako Erika, oblafnu každého. Kromě ségry. Tu už týdny přesvědčuju o tom, že jsem se rozhodla správně. Potřebovala bych někoho, kdo by o tom přesvědčil mě... Jitčiny významné pohledy mi jdou na nervy.
"Přineseš je někdy, viď že jo?" prosí Erika.
"Jasně.
"Netušíš, jak dlouho mu to s Katkou ještě vydrží?" ozve se Bára po chvíli nejistě.
Erika do ní strčí loktem.
"Au," zamračí se na ni vyčítavě Bára, zatímco Erika ji častuje velmi zděšeným pohledem.
"Co se děje?" Skoro se bojím zeptat.
"Myslela jsem, že bys o Katce asi nechtěla mluvit, když to spolu máte tak..."
"Rozhádaný?" dokončím za ni.
"Tak něco."
Bára vypadá dost provinile. Přátelsky do ní žďuchnu, "To je dobrý..."
Pousměje se a usrkne si svého kafe. Má to nějakou pěnu, ale v druzích tohohle hnusnýho pití se vážně nevyznám.
"Dneska jsem ho potkala na chodbě, samotnýho," zamrká významně Erika.
"Třeba maj nějaký problémy..."
Problémy. Daleko spíš šla Katka někam za roh s Davidem. "Hm...."
"Jak se ti s nim líbá?" vyhrkne Bára.
Proboha zase? Nejdřív Katka a teď i Bára.
Erika na mě omluvně pokrčí rameny.
"To ani neni moc líbání, jenom se na chvíli dotknem pusou..." říkám pomalinku.
Bára vypadá, že by za to nic moc dala cokoli. Chápu ji, i když jí mám zrovna teď chuť nakopnout. Nemůžu si pomoct.
"To Martin je úžasnej. Třeba bych tě mohla dát dohromady s nějakym jeho kamarádem," nadhodí usměvavě Erika.
A pak už se naštěstí k Lukášovi a ani dramaťáku nevrátí.
oOoOoOo
Když večer dorazim utahaná domů, mamka mi nadšeně oznamuje, že na víkend domluvila bowling se Šimkovejma. Jó, bezva. Davidova uječená ségra, snobská matinka a natrvrdlej otec, fakt super. Snad jde i táta, můj jediný, a na naši rodinu neobvykle mentálně vyrovnaný, spojenec.
"Jde i David," mrkne na mě značně nabobtnalá mamka významně, když se zeptám, jestli neví, kdo všechno jde. Nevadí, že jsem naopak doufala, že David bude mít program s Katkou a nepoleze mi na oči. "Vlastně to byl jeho nápad," volá za mnou, když jdu do svého pokoje. Doufám, že za to můžou hormony.
Otráveně za sebou zavřu a věnuju jeden toužebný pohled své posteli. Tak moc mi chyběla! Odhodím batoh, zapínám rádio a jdu si pro Jitčin snář, musím se na to ještě podívat. Ale jeho majitelka je bohužel doma...
"Nazdárek," pozdraví mě s úsměvem, sotva zaklepu a otevřu dveře jejího pokoje. Sedí v tureckém sedu na posteli, v ruce drží nějaký šmrdlátko na nehty, na hlavě má turban z ručníku a je oblečená ve svých nejlepších teplácích, růžových, samozřejmě.
"Ahoj," odvětím s nejistým úsměvem.
"Tak jak se vede?" Proč se tak zajímá?
"Uhm, žiju." Připadám si vedle ní jako příšera z bažin, když je ona pořád tak upravená. Maluje se i o víkendu, prý aby nevyšla ze cviku.
"To jsem ráda." Tváří se nějak šibalsky. "Můžeš mi tak aspoň říct, na co jsi použila můj snář." Aha.
Zarazím se. Vrátila jsem ho snad tam, kde byl, nebo ne?
"Ty jsi úsměvná," zakření se ségra.
Nejistě se na ni dívám.
"Nechala sis v něm tohle," říká, když se natahuje k nočnímu stolku a vezme z něj -
Zrudnu.
"Docela mě zarazilo, když jsem uviděla ve svojí knížce tvojí fotku z první třídy," usmívá se ségra očividně pokračující v analýze mého výrazu, vyloženě si ho užívá. "A pak jsem se podívala blíž a všimla si toho blonďáka hned vedle tebe," ušklíbne se.
"Vrať mi to..."
"To je odkud, ze školy v přírodě?"
"Jo. Dej to sem."
"Takhle se říká o něco, co člověk omylem někde zapomene?" Pořád se samolibě usmívá.
"Prosím," řeknu tónem naprosto postrádajícím prosbu, zato s náznakem výhrůžky.
"Docela mi trvalo, než jsem ho poznala," pokračuje. "Koneckonců tam máte oba masky. Zvláštní, že ty jdeš zrovna za princeznu a on za prince."
"To byla víla," zavrčím.
"Vypadáte dost sladěně..."
"Náhoda."
"Nebo osud?" zamrká na mě s naschvál hraným dojatým výrazem.
"Proboha, to nám bylo oběma sedm."
"Což nás vrací k otázce, proč sis tu deset let starou fotku schovala zrovna ke mně."
"Promiň, ale nechtěla jsem tě ráno budit..."
"Beru, ale to pořád nevysvětluje, proč sis potřebov - "
"Prostě se mi něco zdálo!" rozhodím rukama.
"To mi došlo, ale copak?"
"To je moje věc, když dovolíš."
"To tahle fotka taky a nedostaneš ji, dokud mi to neřekneš. Jo a ještě bych celkem ráda věděla, jak se přihodilo, že najednou věříš na vykládání snů."
"Nudila jsem se, tý snůšce blábolů nevěřim."
"Takže se ten výklad ani trochu netrefil?"
"Docela špatně se mi v tom hledalo..."
"Netrefil?"
"Ne, ani trochu."
"Vtipný."
"Copak?"
"Jak se snažíš z toho vyvlíknout."
"Já se ne - "
"Čoveče, nech toho." Pořád se usmívá.
Nadechnu se, hraju o čas, třeba mě něco napadne.
Jitka rukou poplácá místo na posteli a významně se na mě podívá. "No tak," dodá, když vidí, jak váhám.
Rezignuju a sedám si na kraj její postele.
"Takže?"
"Já ti to vážně nechci říct," pípnu s pohledem přilepeným na jejím srdíčkovém povlečení.
"Prosím!"
"Jíťo..."
"Proč ne?"
"Moc bys z toho vyvozovala, já... Promiň, ale vážně o tom nechci mluvit."
"Řekneš mi aspoň něco? Nebudu nic komentovat, slibuju," usměje se na mě povzbudivě.
"No... Ono je to vážně dost blbý. Můžu ti říct velký finále..." Hořce se ušklíbnu.
"Povídej!"
"Katka mě odpráskla."
Jitka udiveně nadzvedne obočí. "Nic neříkám," řekne, když vidí, jak se zatvářím.
"Dík. Vrátíš mi tu fotku?"
"Proč jsi ji tam nechala?" zeptá se a uhne rukou s fotkou, po které jsem se nedočkavě začala natahovat.
"Měla jsem to založený... Chtěla jsem se na to ještě po škole mrknout," připustím provinile.
Jitka se usmívá. "Ale pořád si myslíš, že je to blbost?"
"Jo, jenže jsem zvědavá a nedá mi to. Většinou sny zapomenu a tenhle nemůžu dostat z hlavy..."
"Tak to to bude asi důležitý," prohlásí, vstane, přejde ke svojí knihovně (knih tam je jen pár, na policích se převážně válí všemožná kosmetika) a vytáhne ten snář, který jsem si ráno půjčovala. "Na," podává mi ho, zarazí se, nalistuje správnou stranu, vrátí tam mojí fotku a znovu mi ho podá.
Překvapeně si ho beru.
"Tenhle je vážně asi nejlepší, co mám."
"Díky, ale spíš jsem zvědavá, než, že bych tomu věřila..." ospravedlňuju se.
"Mysli si co chceš," pokrčí rameny a se širokým úsměvem si sedá zpátky na postel.
Vstávám. "Vrátim ti to co nejdřív," slibuju jí.
"Nespěchej," zasměje se ségra a pobaveně mě pozoruje.
"Tak zatim."
"Jo jo," mávne rukou a pak se zase pustí do své denní rutiny upravování nehtů. Nechápu, co ji na tom baví.
oOoOoOo
Když mám víc času snářem listovat, najdu toho poměrně hodně. Vlastně až dost, na to jak byl ten sen krátký.
První jsem hledala zeď, protože mi vážně vrtala hlavou. Vysoká prý znamená vězení. Nejlepší je, že ten snář prostě něco naznačí a vůbec to nevysvětlí. Vězení? Ok, žádný ale nevidim! To je jako s tou žlutou růží. Jak jako žárlivost? Nic jinýho, jen žárlivost. Jakože já žárlim, nebo žárlí ten člověk, co mi tu kytku dal? Nebo žárlí ještě někdo na nás? Což je blbina. Ale vážně. Jak mi má pomoct výklad snu, když mi to ta knížka vyloží jednim slovem? Hlavně, že tam jsou hesla typu yperit. Jak by to vůbec kdo ve snu poznal, proboha? Ale ta žárlivost mi vrtá hlavou. Celkem by se mi líbilo, kdyby žárlil Lukáš, jenže to je kravina, protože nemá na koho. Na druhou stranu by to mohla být jako moje žárlivost, což je taky hovadina, když já nežárlim. Docela mě pobavilo, že strach z konkrétní věci znamená, že vím, čeho se mám obávat. Tím ten snář jako naznačuje, že správně odhaduju, že mě Katka zastřelí sci-fi dělem? Zbraň značí otevřený boj... Zarazilo mě, co znamená objímání blízké osoby, ne že bych na přesnou formulaci sama přišla, každopádně Lukáš mi přece jenom úplně vzdálený není, tedy povinně je, ale fakticky je to skvělej kamarád... Nicméně objetí blízké osoby prý znamená rozloučení. Ne, že bych to chápala. Ale stejně... Já nejsem uzavřená vůči okolí. Lukáš určitě nežárlí a Katka mě sotva plánuje zabít... Asi to bylo celý totální ztráta času. Ale co když - Počkat!
Já že se začínám zabývat výkladem snů? Já tomu přece nevěřim. Nestranim se okolí, Lukáš na nikoho kolem mě bohužel nikdy nežárlil a dost silně pochybuju, že moje smrt ve snu zaručuje dlouhý život, protože momentálně mám spíš pocit, že to dobrovolně zabalim dřív.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 19. června 2010 v 10:20 | Reagovat

Ha! Netušíš, jaký je to mučení, když už nějakou chvilku vím, že je tady kapitola, ale kámoška mi odmítla nechat (můj!) noťas s tím, že musí být na facebooku (nesnáším ho čím dál víc!) xD V každým případě je ta kapitola perfektní a náhodou, je tu docela rychle=) Je úžasný, jak zkoumá ty sny, mě se zdá, že to celkem sedí!x) Lukáš by žárlit na ni klidně mohl; taky by se jí mohl přestat vyhýbat, pokud to fakt dělá. A Katka mě neustále dál vytáčí - v tomhle není nic nového xD Merzí mě, že nebyl ten dramaťák, ale takhle jsem na ten příští zvědavá ještě víc! Hrozně děsně šíleně moc se těším na další kapitolu!=)

2 *Ridana *Ridana | Web | 19. června 2010 v 14:34 | Reagovat

Kruciš toe napínvý jak kšandy.... Znáš mě, jak mám někdy náladu na dlouhý nic neříkající komentáře? Tak dneska ji nemám :D Chci ti kapitlu pochválit, říct, že se děsně těším na pokračování, stručné, rychlé, snadno zapamatovatelné :D

3 Hope Hope | Web | 20. června 2010 v 11:46 | Reagovat

jejda, to byl teda sen...i kdyby ji Katka nezabila, tak by to byla hrůza už jenom proto, že v něm byla...
o co Katce jde, že je tak přátelská? určitě to nebude nic dobrého, protože ona se až nezdravě podobá těm prvotřídním mrchám z amerických filmů...
na to, že si Petra nevěří na výklad snů,tak se o to dost zajímá =o)
nerozhodla se správně a doufám, že to ještě před koncem pochopí, napraví a tím se vybodne na celou Katku
mám čím dál tím radši Jitku =o) ona mě děsně baví =oD
kapitola byla moc povedená a já se těším na další =o)

4 Lirael Lirael | 20. června 2010 v 22:57 | Reagovat

Kolda: V odporu k facebooku tě podporuju, já podlehla. :D Ale celkem se mi hodí, dostanu se do kontaktu i s lidma daleko a tak...
Ridana: To si zapamatuju! :-D
Hope: =))
Díky, holky!

5 Kolda Kolda | E-mail | Web | 21. června 2010 v 18:54 | Reagovat

Já tam taky mám profil, ale stejně ho nesnáším! xD xD

6 Dromedka Dromedka | 4. července 2010 v 0:56 | Reagovat

Hihi, tak sem z němec zpět.. :-D A je to opravdu úžasný pocit, přijet a první vidět, po projetí netu, že je tu další kapitola a další dávka tvého psaní.. :-D
Co se kapitoly týče.. :-D vím, že ji vždycky čtu strašně dlouho a potom mi stejně připadá, že je strašně krátká, já nikdy nechci, aby tak rychle skončila, chci prostě otočit stránku a pokračovat na kapitolu číslo 36, jako... to vůbec není fér.. :-D
co se obsahu týče: :-D Katka je prostě mrcha.. svině, tankuhodná potvora.. nemám ráda lidi, co si myslí, že by mohli ostatním kolem rozkazovat a nutit je do něčeho, co nechtějí, ale ona je opravdu na zabití (přála bych jí, aby jí to sci-fi laserové dělo rozprášilo na kusy :-P), nevím, co David sleduje, když chce jít na bowling, musí mu být jasné, že ho Petra nemá ráda.. :-!
Lukáš... mno co o něm, přesvědčila si mě, že to není demencí ochruný kluk, ale někdy mám pocit, že trošičku jo.. :-D zajímalo by mě, jestli se fakt radoval, že dramaťak zrušili a těším se, až bude další schůzka.. :-D Hihi.. :-D
Petra.. :-D mno to je případ sám pro sebe.. :-D někdy si říkám, proč se nechá ovlivnit, proč se nepostaví a tak, ale pak si uvědomím, co bych asi dělala já a je mi jasné, že je to postava přesně na svém místě.. :-) a velmi pravděpodobná, jak sem řekla.. :-D
Jitka je taky velmi sympatická, ačkoli růžové tepláky jí asi neodpustím.. :-D
K anketě: Snář sem četla jenom jednou a tak sme se u toho nasmály se sestřenkama, že nechápu, proč ho neprozkoumáváme častěji.. :-D Jako hesla typu Prase letící viděti - nová láska, tak z toho sem šla do kolen.. :-D :-D
A ještě k tomu Davidovi, úplně sem zapomněla, že se jmenuje jako já!! :-D doufám, že si mu dala jméno dřív, než si mě znala a když ne, tak dřív, než si věděla, že je záporňák.. :-D Jinak si to vezmu k srdci.. :-D
Jo a taky mám novinku, od října nastupuju do Prahy do školy, tak doufám, že se aspoň jendou někde potkáme... :-D

7 Lirael Lirael | 15. července 2010 v 20:21 | Reagovat

Drom, vítej zpět! :D Na shodu příjmení si pamatuju a v době, kdy jsem vám ho vrazila do rodiny, jsem to tvoje ani neznala. :D A pak ses ozvala, že je stejný, a když tě mám na Facebooku, tak si to už nejde nepamatovat. ;-) Miluju dlouhý komentáře! :D
Já ve snáři právě narazila na dost vtipností, pak jsem Petře vymyslela sen a až potom jsem si vzpomněla na snář. Ale vybavuju si, že když jsem něco hledala, tak to tam nebylo, zato tam ovšem byla hesla, na která bych nikdy nepřišla. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.