Duben 2010

Víra, nevíra a ateismus zcela subjektivně

24. dubna 2010 v 22:31 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Upřímně jsem hrdá na to, že jsme národ, který nechodí jako armáda zombíků do kostela poslouchat něčí žvásty. Připadá mi to jako ztráta času a racionálně v žádného boha nevěřím. A odmítám psát boha s velkým B. Protože podle mě neexistuje.
Sedí někde na obláčku a řídí naše činy? Zabrání mi teď vstát ze židle, otevřít dokořán okno a skočit? Ne. Pomůže mi dosáhnout vysněného zaměstnání, nebo dobré známky? Ne. To si musí člověk prostě zařídit sám. Existuje štěstí, náhoda, možná trochu zvláštní náhody, kterým se přezdívá osud. Ale jakýsi chlapík v antické tóze sedící někde nahoře v oblacích ani náhodou.

1. kapitola - Ten kretén!

18. dubna 2010 v 22:00 | Lirael |  Vzhůru dolu
:)
Co že to je?
No, tak to bych taky ráda věděla. Někdy mě moje rozepsané věci překvapí a psaní začátku téhle si vybavuju jenom velmi matně.
Zato jsem se teď nezapomenutelně pobavila jejím dopisováním. Doufám, že vás taky bude bavit, protože já se kolikrát rozesmála. Jo, jo, chválim sama sebe. Mimochodem vůbec nevim, kolik to bude mít kapitol a určitě to nebudu teď psát na úkor Nikdy neříkej nikdy, spíš se k tomuhle vrátim až za nějakej čas... Bůhví, třeba zítra. Vážně neumim věštit budoucnost. Vim akorát, kam tenhle příběh doženu a kde právě teď začíná. Ale za jak dlouho a jak dlouhej bude, to netušim. Nechám se překvapit.
Mimochodem název povídky naprosto neni konečnej, jenom mě tohle po chvíli napadlo jako první.

Další výflus myšlenek, naštvaných myšlenek

17. dubna 2010 v 20:21 | Lirael |  ) Popelnice (
Po strašně dlouhé době jsem si zase otevřela soubory s Nikdy neříkej nikdy a dala jsem se do psaní. Udělala jsem to účelově, protože jsem si říkala, že když je nechám chvíli odležet a pozapomenu přesné formulace, bude se mi to po sobě líp číst a líp předělávat, protože budu mít lepší odstup. A vychází mi to.
Kamenem úrazu je skutečnost, že si nejsem jistá, jestli má cenu sem novou kapitolu přidávat. Protože ačkoli reakce u poslední kapitoly byly všechny co do čtení úžasné, Lirael nestačily kvantitativně. Napsalo 7 lidí. Jo, je to celkem dost. Minulá kapitola se mi vážně líbila a vážně jsem byla zvědavá na reakce na určité pasáže a na reakce na určité pasáže od konkrétních osob. A z konkrétních osob napsaly 3. A osoby na které jsem byla zvědavá nejvíc se neozvaly vůbec. A jo, myslim to zcela konkrétně a představte si, že na vás konkrétně teď naštvaně zírám. Když si představím, že si to představujete, tak se dost bavím. Ale ne, já sem tu kapitolu stejně hodim, až ji dopíšu, ale vážně vám říkám, že mě štvete a mám chuť si psát znovu do složky a nikam to nedávat. Ale neudělám to jen proto, že to nechci udělat těm sdílnějším z vás. Vám, co nereagujte, bych to nejraději omlátila o hlavu.
Tohle je ještě docela únosná verze mých myšlenek a původních námětů na napsání tohohle článku, to jsem vám chtěla naivně vyhrožovat. Což nikdy doteď nezabíralo, takže to nebudu dělat zbytečně, když to za A nemá výsledky a za B bych si připadala jako idiot. Zase.
Tak si tady znovu do naprostého vzduchoprázdna ječím, že jste mě, jen ty konkrétní osoby, které si teď mají představovat ten nejnačuřenější výraz, kterého jsem schopná, opravdu vytočily. Těm sdílným z vás děkuju za trpělivost v čekání na kapitolu (pokud si tohle čtete a jste tu, protože čekáte na kapitolu) a za skvělé reakce, za které jsem opravdu vděčná.

Debilita voleb a jedno pošmourné nedělní odpoledne v panelákovišti v Praze

11. dubna 2010 v 14:58 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
V Praze pršelo, teď padají kroupy. Ale jako divý. Právě mi to poskakuje po parapetu za oknem, asi tři sta metrů vzdálený kopec vypadá jako poprášený sněhem... Zvuky deště jsou příjemné, ale kroupy mlátí a buší. Připomíná mi to ten zvuk, co se ozývá, když nakapete na silikagel (takové ty pytlíčky jsou ho třeba v krabici od bot) trochu vody, taky to tak praská. Nebo lízátka Crazy Dips, co mají u sebe takový ten šumivý prášek...
Mimochodem jsem právě ztratila spoustu času sledováním diskuze Paroprasete, ehm, pardon, Jiřího Paroubka a Petra Nečase. Docela mě potěšilo, že ODS má ve vedení o 100% normálnějšího, inteligentnějšího a zábavnějšího člověka. Sice nic moc konkurence, protože ČSSD je škoda mluvit, ale i tak. Možná by se dalo polemizovat o tom nejzábavnějším člověku, protože Paroubek by člověka dokázal svou blbostí dohnat k slzám smíchu. Sledoval jste někdo tu diskuzi na ČT1?

Mé po-autoškolové řidičské zážitky

3. dubna 2010 v 22:45 | Lirael |  ) Moje maličkost (
Ode dne, kdy jsem si byla vyzvednout řidičák uplynulo hrozně moc času a od té doby jsem byla do včerejška za volantem jen jednou. Na tak pět minut, z čehož mi čtyři mamka držela přednášku, načež jsem dostala svolení kousíček popojet, načež maminku chytl hysterák a já ji raději nechala, ať si proboha zaparkuje sama.
To nezní zrovna jako správný začátek, co?
Nebyl.
Zkoušku v autoškole jsem měla 28.1., 22.2. jsem si šla pro řidičák a posléze popojela na parkovošti ty asi tři metry. A konečně 2.4. jsem řídila! A dneska to došlo ještě dál!
S mojí mamkou je těžký něco si naplánovat, protože je neskutečně workoholicky zaměřená a tím pádem abnormálně pracovně vytížená. Plus ještě měla teď hrozně moc služebních cest. ALE držely jsme se plánu a včera si kvůli mě mamka vzala dovolenou a jelo se řídit. Sice jsem musela hodinu a půl (aneb do totálního zblbnutí) kroužit autem po takovém opuštěném prostranství a musela jsem se rozjíždět, řadit, zastavovat... Tak hodinu jsem musela jen popojet a zastavit. Ne, nebylo to zábavný. Mamka mě navíc nikdy třeba ani nepochválila, nebo něco. Že se divim! Ale nakonec jsem z toho hnusného místa vyjela! Bohužel bez domluvy s mamkou, která v tu chvíli měla náběh na infarkt, vypnula CD přehrávač a já viděla, jak je vedle mě celá napjatá. Načež jsem jela takový kolečko po okolí (nejjednodušší křižovatky, skoro žádnej provoz a maximálně 35, aby mamka vážně nevybuchla) a když jsem jela na mámin pokyn to kolo znovu, nastala jakási situace, kde jsem měla všechno naprosto pod kontrolou a máma na mě začala hystericky ječet, takže mi auto chcíplo a jako debil jsem vypadala já. Prostě mi stálo v pruhu nákladní auto a chlap, který k němu patřil, mi ukazoval, ať jedu (zastavil protijedoucí auta). A nejhorší na tom je, že všechno bylo v pohodě a mamka na mě začala při první známce "nebezpečí" ječet. Konkrétně na mě zařvala krávo zastav. A neomluvila se. Pokud za omluvu nepočítáte průpovídky stylu - vždyť se nic nestalo, neměla ses rozčílit a tak. No jo no. Mamka mi nevěří. Nic novýho.
Pak mě ale nechala z nákupu domů řídit (i když mi v jednu chvíli řízení neskutečně znepříjemnila a v ostatních byla minimálně velkým rozptýlením).
A DNESKA. Pořád tomu nějak nevěřim. Ségra si šla něco koupit a mamka ji k tomu řekla, ať koupí nějaký potraviny domů... No a já nějak mluvila se sestřičkou a ona se zeptala, jestli bych jí nechtěla hodit k obchodu, spíš z legrace. Tak jsem šla za mámou s přesvědčením, že ONA mi auto nepůjčí ani za milión let. Když mi to svezení ségry ale odsouhlasila, málem mi vypadly oči z důlků. Takže jsem pořád napůl v šoku šla se ségrou na parkoviště. Přišla nejděsivější část: vyparkování. Náhodou jsem to zvládla nečekaně rychle, dojely jsme k obchodu (obě dost překvapený jak hladce). Na cestě zpátky na mě jeden protijedoucí řidič sice ukazoval, ať zapnu světla, což jsem předtím sama neudělala, ale jinak bylo všechno naprosto OK. Auto jsem zaparkovala před domem, s pocitem naprostého štěstí jsem vzala nákup z kufru a šla domů.
A co mě přivítalo? Protipól mého nadšení. Mamka se doslova zeptala: "Zapnula sis světla aspoň na cestě zpátky?"
Jediná reakce. Já jela naprosto bez cizí pomoci, nebo jen nápovědy vedle mě sedícího řidiče a tohle je všechno, co mi řekne. A pak jsme ještě mluvily. Víte, jaký byl jediný důvod, že souhlasila, abych ségru zavezla? Myslela si, že jí ty klíčky vrátim a nikam nepojedu.
Juhů, důvěra.
Já jsem se sebou spokojená a jsem moc ráda, že jsem mohla sama takhle jet, ale to kolem... To nase*e.