Únor 2010

27. února 2010

27. února 2010 v 14:35 | Lirael |  ) My Diary (
No jo no.
Když mě prostě ten minulej článek tak štval, že jsem sem ani nechodila, protože na mě vždycky jenom bafnul a já si připadala jako idiot.
Jasně, že vim, že je to pitomý.
Mimochodem jsem nemocná. ZASE. Mám prázdniny a hned chytnu první blbej vir, kterej letěl kolem. Ale snad to bude rychle lepší. Těšila jsem se, že budu moct podniknout spoustu věcí a teď se jenom těšim, že to URČITĚ přejde. Minimálně v pondělí ráno bude všechno v pohodě, slíbila jsem si to. A bude to moje placebo. Nechci dřepět doma. Neee, že by to doma nebylo fajn, že... Ale chci i VEN! A tři dva jedna teď! A zase nic.
Budu to zkoušet dál.
Miluju ten obrázek... Je z DeviantArtu od meppol a je to prostě ideální řešení rubikovy kostky, no ne? Mezi náma jednu mám a vůbec s tím nejsem schopná pohnout. Ale stáhla jsem si jakousi aplikaci do telefonu, kam člověk zadá, jak to vypadá a ono mu to řekne, jak to vyřešit. Jooo a pak si budu připadat asi tak milisekundu inteligentně, jestli to vyjde.
Asi v říjnu jsem byla na nějakejch psycho-testech kvůli volbě povolání, nějak byla nabídka ve škole, tak nás tam pár šlo. No a já samozřejmě dostala výsledek jako předposlední z naší třídy, nemluvě o tom, že dvě další třídy byly vyhodnocený už před náma. Každopádně jsem taky přišla na řadu a ta madame si se mnou sedla a ukazovala mi jakousi křivku a říkala, co jsou alternativy a co mi jde, a co mi zase vyloženě nejde... A jako souhlasila se mnou v tom, co jsem si vybrala sama a bez testů, což je super seznam od anglistiky, přes psychologii a mezinárodní vztahy až po tu nejzazší možnost, na kterou nechci ani myslet. Ale víte na co bych se prej hodila nejlíp? Na práva. Jo, já. Ale tak možná je to zajímavý, ale pro mě to fakt nebude to pravý, protože bych se unudila k smrti a sekla s tim v hned v prvním semestru, což neznamená, že se teď nemrknu na nějaký informace o právech.
Teda teď ne, teď jdu udělat oběd a už pro dobro své sestry doufám, že ji nepotkám, protože během posledního měsíce si to u mě tak pohnojila, že bych asi nebyla zrovna, uhm, láskyplná, což ve skutečnosti znamená, že bych hrábla do své zásoby sprostých slov. I když už asi pojedu znovu od začátku, protože v přítomnosti mé sestry je spotřeba opravdu vysoká. Zvlášť když je moje sestra DEBIL!!!!!! Á to se mi tak líbí napsaný. Moje sestra je mentální hovado... Jo, pravda bolí. Tak jo, držte mi palce, ať jí nic neudělám, ještě bych to pak musela uklízet.

7. února 2010

7. února 2010 v 12:54 | Lirael |  ) My Diary (
Nazdárek! Jak se máte?
Já vim, že je to pitomej začátek článku... Jenomže to bylo to první, co mě napadlo...
Zrovna teď jsem u táty a "užívám" si poslední z letošních oslav svých narozenin. Juchůůů. Nesnášim to tady. Táta je příšernej, všechno mě na něm rozčiluje, NEVLASTNÍ (papírem) bratr je psychopatickej idiot a nevlastní mamka (macecha, konečně to na ní sedí) mě nesnáší. A přijdu o celej jeden víkend! Zase budu v pondělí jako praštěná pohrabáčem (hodněkrát), protože jsem se o víkendu zase nevyspala. A proč? Protože sem musím jezdit! A ironie celé téhle debility? Já sem jezdit NEMUSIM, protože jsem už plnoletá!!! Super, vyloženě využívám svá práva. Kdybych nebyla líná, tak už sedím ve vlaku domů, jenomže se mi nechce jet vlakem, protože by to trvalo asi tak o hodinu dýl než cesta autem.
A ještě větší ironie je, že jsem o tomhle psát vůbec nechtěla, jenom mě inspiroval ten avatar vpravo, protože až příliš vystihuje moje pocity.
Ani si tady nepřipadám jako někde na návštěvě, jako dřív, protože na návštěvě jsou na vás aspoň milí, tady mě lidi srážej jako naprostou nulu a jsem jim naprosto ukradená, ale stejně jsem sem musela jet, protože slavíme moje narozeniny! S lidma, s kterejma je VŮBEC slavit nechci, a se kterejma se navzájem dost nemusíme. Když opominu tátu s těma jeho přednáškama o tom, jak je všechno v pohodě a jak nic neni problém, a jak si skvěle rozumíme (ten dojem získal z hovorů se mnou, kdy mě natolik uspává, že dělám jenom "hm", což mu stačí, protože se velmi rád poslouchá). Kdybych si tak mohla vybrat, jakože můžu, ale je to velmi společensky nepřijatelný a bylo by to pěkně neslušný, když vezmu potaz, že z biologickýho hlediska díky tátovi vůbec extistuju. Kolikrát už mě jenom napadlo, že by bylo všechno daleko jednodušší, kdyby se na nás drahý otec vykašlal a po rozvodu se už nikdy neukázal...
OK, nebylo, protože, jako všude, mamka taky neni dokonalej prototyp mámy, ale i tak... S ní se dá aspoň někdy dohodnout! Tady si připadám jako nesvéprávná opice.
Ani vzdáleně vám nedokážu přiblížit, kolik problémů ve vztahu k tátovi mám... Ale je jich HODNĚ. No nic, já o tom vážně nechtěla a nechci psát, jenom to k tomu nějak samovolně sklouzlo, když jsem teď u táty a tak vůbec...
Nové téma-> Chtěla jsem psát o něčem... jiném. Prostě o psaní Nikdy neříkej nikdy. Vím, že kapitoly nepřibývají zrovna superrychlostí a mrzí mě to. Věřte mi, že na tuhle povídku myslím víc než často. Třeba včera jsem si vzpomněla asi desetkrát a nejen proto, že jsem trochu psala. Vážně si s tim lámu hlavu až moc, ale baví mě to. Jenom hodně často místo psaní dalších částí skládačky upravuju už ty, které jsem napsala... Chvílemi si touhle povídkou připadám posedlá. Nejsem ale blázen. Tyhle stavy mám jen sem tam, jinak mám plnou hlavu jiných věcí, takže nejsem naprostej blázen... Snad jste nečekaly pointu? Došla.
A vážně jsem si plně vědomá svých slov a svých předchozích slov a mám v sobě 0,00 promile alkohoholu, ale vážně s tim znova začínám. Naprosto při smyslech... Bohužel. Radši bych to psala mimo smysly, abych se pak mohla na něco vymlouvat.
Víte, mě psaní baví i bez reakcí, protože mi jde o tu povídku, ale vážně mě mrzí, když... když prostě nereagujete na něco, co píšu pro vás. To bych se váma nemusela stresovat, neházet to sem a čekat natěšeně na reakce a mohla bych si to prostě psát do složky... Kdybych ty reakce nechtěla. Ale chci, tak se, blázen, stresuju, házim sem kapitoly, pak sem denně chodim a kontroluju, jestli se neobjeví něco dalšího a ono NIC. Ne, že by nenapsal nikdo... A omlouvám se, že zase jednou znim jako nevděčnej dement, ale mně prostě jde o to, co si o tom, co jsem i pro VÁS napsala, myslíte. A jde a nemůžu se toho zbavit. A možná ani nechci. Taky vám nechci teď říkat, běžte, NAPIŠTE komentář. To fakt NE. Jenom chci říct, že mě to mrzí a o hodně a víc než by se mi líbilo. Takže tohle neberte jako: je naštvaná, půjdu si to vyžehlit, napíšu komentář. Nechci, abyste to tak brali/y. Nechci, aby reagování bylo povinnost, nebo abyste si mysleli/y, že vás tímhle obsáhle vydírám... Jenom mi mlčení ubližuje víc, než bych chtěla. Evidentně jsem taková a už to nebude jiný, protože mě to asi štvalo vždycky stejně. Já vim, že psát komentáře neni sranda a vim, jak je někdy těžký reagovat. Když píšu komentáře k povídkám dalších, taky mám problém, aby se mi to líbilo a nezněla si jako blbec, protože vážně často nevím, jak reagovat. Ale beru to ze svého pohledu... Protože kdyby mně někdo nenapsal komentář, vím, jak bych se cítila JÁ. A tak se snažím sama reagovat vždycky, aby ten druhej viděl, že jsem si všimla, a že, ať znim jakkoli pateticky, se mi to líbilo.
Ach jo... Prostě to tak cítim. Může vám to být jedno, klidně to ignorujte, vždyť mně nejde o vyvolání neupřímnejch reakcí, když reagovat z nějakýho důvodu nechcete. Chtěla jsem jenom vysvětlit, že mě to štve. A vážně nechci, aby mě to štvalo, ale vážně to nejde.
Tak to jsem si tady zabila nějakej čas... Třeba už bude oběd, to by mi fakt nevadilo, když jsem snídala v šest, protože na tý debilní posteli tady se nedá spát! Už ať jsem doma.
PS: Dodatek k debilitě kousek výš - ani nevíte, jak mě vždycky zklame, když se načítá tenhle blog, vteřina napětí a zase NIC. Pak mě sem nebaví ani chodit, protože to mám zafixovaný jenom jako - ZASE nic. VÁŽNĚ se nesnažim vás k nečemu násilim dohnat, jenom jsem vám to potřebovala říct... Jsem taková a tohle se nezmění a vždycky mě budete rozčilovat, když se na mě vykašlete, protože jsem přecitlivělá. A máte to tady bez obalu a extra porce keců okolo. Spokojenost?
PPS: Když si to po sobě čtu, tak to zní strašně. Jo, asi vás chci donutit k reakcím... Ale pořád si stojím za tím, že nechci, abyste to sem psali/y z povinnosti. Chci, abyste mě chtěli/y nerozčílit. Rozčílit je debilní slovo, mě to prostě mrzí. Tak nerozesmutnit.
PPPS: A jo, jsem natolik vztahovačnál, že nereagování se pro mě rovná tomu, že se vám kaptiola nelíbila, nebo byla tak strašná, že za reakce ani nestojí, nebo mi nechcete ublížit upřímností. Kašlete na to. Já chci názor! Ne, že bych potřebovala poslat do určitých končin, za to jak jsem neschopná... Jenom mlčení neberu jako souhlas. Beru to jako radši nic neřeknu, nebo nemám co říct.
PPPPS: Vážně bych se měla donutit nepřepisovat po sobě tolikrát články, aby tam pořád nebylo víc "PPP".
PPPPPS: Omlouvám se, jestli si to vezmete příliš osobně, ale, jak už jsem říkala, NEUMIM TO JINAK. Ha. Teď je mi líp, pěkně jsem to ze sebe sesumírovala a vykopala. Teď mi bude půl minuty fajn, než vyjdu na chodbu a potkám některého ze tří nahoře jmenovaných, kteří mi pijou krev.