33. kapitola - Dozvuky snů (1. část)

24. ledna 2010 v 22:22 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Já vím, že jsem nepsala. Snad vám to teď vynahradím. Je to dlouhý a je to obsáhlý a mně se to vážně líbí.
A protože je tady místo, a protože nemá cenu psát článek před tohle (nevšimli byste si ho), nebo za tohle (nevšimili byste si kapitoly), napíšu to sem. Silvestr byl perfektní, návrat do školy děsivej, lednový povinnosti k zbláznění a tenhle týden mě čekají samé nepříjemnosti. Ne, tak snad to nebude TAK nepříjemný. To se zvládne. Jenom šest dnů a je volno. Na co si já stěžuju?
Každopádně bych chtěla ještě říct, že jsem bezmezně vděčná všem, co si tuhle kapitolu přečtou, protože chápu, že to čekání bylo dlouhatánský.
A všímáte si toho čísla? 33, perfektní ne? Jako vůbec si nepřipadám jako blázen. Ale mě psaní tohohle příběhu hrozně baví a doufám, že vás pořád ještě baví si ho číst.
Užijte si čtení, ať se vám to líbí a dobrou noc.

_________________________

Jako kdyby mi to nestačilo... Jako kdybych si už tak nepřipadala jako největší mrcha pod sluncem. Jako kdybych se nevykašlala na sebekontrolu a nepustila slzy plným proudem, když nešly zadržet. Ne, Katka mě prostě musela doběhnout a vpálit mi do obličeje, že- Byla to ta nejhnusnější věc, co mi kdy kdo řekl. A ona pokračovala... Zadupávala do namrzlého chodníku moje veškeré sebevědomí a nepřestávala. Bavila se mým utrpením a řekla mi snad všechno, co jsem kdy udělala špatně. A navíc- Kdyby- Co když měla pravdu? Co když nelhala? Co když jsem byla všechny ty měsíce jenom příliš pitomá... Co když jsem za Lukášem prostě dolejzala a on byl moc hodnej na to, aby mě poslal pryč? Co když opravdu všechno to- Co když Katka mluvila pravdu? Když potom její vítězný výraz dosáhl svého maxima a ona si byla jistá, že mě zničila, ještě jednou mi to vpálila do obličeje - stručně a jasně - odešla. Byla jako psychopatický vrah, který svou oběť sice už zabil, ale ještě si do ní potřeboval kopnout. Copak neviděla, že už dávno dosáhla svého? Copak neviděla, jak už mi to bylo všechno jedno a jak netečně jsem zírala před sebe? Nebo si nevšimla, jak jsem se zachvěla při každé další urážce, která si jako ostrá dýka našla vždy cestu přímo do srdce a zůstala tam vězet a kroutit se a dál bodat, i když se přidávaly další a další? Katka? Stalo se to vůbec, nebo jsem jenom právě snila svou nejhorší noční můru?
Jako omámená jsem sledovala svou kamarádku, jak odchází ulicí. Vypadala šťastně... Asi ze mě všechny zbytečky štěstí vcucla do sebe. Pomalu jsem se otočila směrem k domovu. Jak dlouhá mi najednou připadala naše ulice! Bylo mi, jako kdyby byla delší než trasa kdejakého maratonu. Krok loudavě střídal krok a každý byl doprovázen několika slzami. Ledové mrazení na tvářích jsem nevnímala. Než jsem takhle došla k domu, stačila už vyjít ze dveří ségra. Dívala se na mě jako na blázna, když jsem tak pomalu otevírala branku, přestože neskutečně vrže a já ten zvuk svou zpomaleností jen protahovala. Copak jsem se mohla chovat normálně?
"Co se stalo?" zeptala se Jitka tiše, když jsem se kolem ní loudala do dovniř. Snad proto, aby si mě nevšimla mamka a nezačala se taky hned vyptávat.
Zavrtěla jsem hlavou. Aniž bych se nějak víc pohnula, odkopla jsem z nohou boty a pomalu šla po schodech ke svému pokoji. Až když jsem za sebou zavírala dveře, uviděla jsem, že Jitka mě následuje. Zvedla jsem k ní oči a naposledy jsem ji aspoň pohledem prosila, ať mě nechá o samotě.
"Co se stalo?" zopakovala Jitka, ale tentokrát naléhavěji.
"Nech mě," vydechla jsem skoro neslyšně a pokusila se zavřít dveře.
Jitka mě od nich odstrčila, vešla dovnitř a zavřela. "Co ti provedla?" Ruce dala v bok a vypadala pěkně naštvaně.
Ignorovala jsem ji. Shodila jsem ze sebe kabát, pustila rádio a zalezla do postele.
"To nemyslíš vážně," pronesla.
Otočila jsem se k ní zády a přetáhla si peřinu přes hlavu.
"Petro," ozvalo se nade mnou autoritativně. "Když mi hned neřekneš, co se stalo, tak-"
"Odpal," zamumlala jsem. Možná mě přes peřinu ani nemohla slyšet.
"-jdu za mámou a ta tě nenechá, dokud-"
Otráveně jsem odhrnula peřinu, "Vypadni."
"-jí to neřekneš celý."
"Nech mě."
"No tak, řekni mi to." Změna, najednou zněla prosebně.
"Nechci," odsekla jsem a chtěla se zas schovat pod peřinu.
Jitka byla ovšem rychlejší, peřinu mi vytrhla ze slabých rukou a hodila ji za sebe.
"Nech mě bejt!"
"Neječ na mě!"
"Nech mě!" Prudce jsem se posadila, až se mi zamotala hlava. Jako by nestačilo, že mi z pláče třeštila i předtim.
"Co se stalo?"
"Nic."
"Petro."
"Pitomče! Jdi pryč." Poslední slova zanikla ve vzlykání, které se ze mě najednou nečekaně vydralo. A ne a ne přestat.
Jitka si ke mně sedla a objala mě. Trhaně jsem se nadechla a zabořila uslzený obličej do jejího ramene.
"To bude dobrý," mumlala a hladila mě po zádech.
Nesrozumitelně jsem bručela jednu kravinu za druhou.
"Určitě to nebude tak zlý..."
"Ty to nechápeš," vzlykla jsem a narovnala se.
Koukala na mě s takovým soucitem, na jaký jsem u ní vůbec nebyla zvyklá. Jenom to spustilo další salvu slz.
"Co se stalo?" ptala se trpělivě.
"Všechno ví, všechno," šeptla jsem. Pohledem jsem zabloudila ke svým rukám, které mi naprosto netečně ležely v klíně. Tak slabé, bezmocné. Další přerývavý nádech.
"Lukáš?"
Když jsem zaslechla to jméno, jenom jsem se propadla dál do tmy. Neexistovalo světlo, ne pro mě.
"No ták," ozvala se po chvíli Jitka a vzápětí mě znovu objala kolem ramen.
A já si dál brečela do dlaní.
"Co by ti tak mohla udělat?"
"Všechno..." Známe se od mala, pro ni není problém vybrat způsob, jakým se mě dotknout. Zná moje slabiny i sny. Jedinou větou dokázala pohřbít všechny moje naděje... A jak? Prostě říkala pravdu. Nemám právo jí zasahovat do vztahu s Lukášem. Nikdy jsem neměla.
"Řekni mi to," dorážela sestřička dál.
Natáhla jsem se pro peřinu, zalezla si pod ní. Jitka mezitím narovnala polštáře tak, abych se mohla opřít o zeď za hlavou postele. Vděčně jsem se na ni pousmála a natěsnala se do vystlaného koutku.
"Máš narozeniny, nesmíš si je nechat zkazit," řekla.
Po tváři mi stekla další slza. Narozeniny...
"Tak co?" usmála se na mě povzbudivě a sedla si do křesla naproti. Jako by uběhly měsíce od chvíle, kdy jsem tam sama seděla a s úsměvem si četla knížku.
"Ona..." Utichnu. Slova mi vůbec nejdou na jazyk a lenivě se převalují někde vzadu v hlavě. Otevřu pusu, ale vůbec nevím, co bych řekla, a tak se jenom čelem opřu o kolena. Kdyby mě aspoň přestala bolet ta hlava...
"Pohádaly jste se?" Zní to, jako by mi napovídala.
Pousměju se, "Ne."
"Tak ti nepopřála k narozeninám?" zkouší to Jitka dál.
Věnuju jí jeden otrávený pohled. Vážně si myslela, že bych jančila kvůli tomuhle?
"Co teda?"
"Jenom mi otevřela oči," zamumlala jsem. "Nesmim se už nikdy bavit s Lukášem..."
"To ti to jako zakázala, nebo co?" ptá se překvapeně ségra.
"Něco takovýho."
"Takže ona si dupne a ty uděláš, nebo co?"
"Má prostě pravdu..."
"V čem, prosimtě?" doráží.
"Lukáš je její kluk a já nemám právo se jim do toho motat," řeknu rychle. Další slza, aspoň už nedýchám tak trhaně, jsem klidnější. Vždyť si za to můžu sama.
"To vám to dvěma včera až tak nevyšlo?" zeptá se na můj vkus nějak moc soucitně.
"Ne, to ne... Vůbec. Bylo to fajn. Až na to, jak jsem spadla z těch dementních schodů."
"A i tak se na všechno vykašleš a budeš skákat, jak Kačena píská?"
"Nekoukej se na mě jako na debila," zavrčím.
"Tak se tak nechovej," odsekne.
"Neboj, už nebudu."
"Takže se na tu milostpaní vykašleš?" usmívá se Jitka.
"Ne, protože má pravdu."
"Tak jo, pořád se na tebe koukám jako na debila, nevíš, čim to bude?"
"Postižení?"
"Protože se POŘÁD chováš jako DEBIL!!!!"
"Dík, teď se mi vážně ulevilo," řeknu otráveně.
"Tak hele, někdo se ti líbí, je ti s nim skvěle, rozumíte si a neustále na něj myslíš, nech mě sakra domluvit," vyhrkne pohotově, sotva se jenom začnu nadechovat, "a ty i tak poslechneš naprostou krávu, která si tvého pana dokonalého nezaslouží?"
"Chodí s nim a je to moje kamarádka."
"Jo?"
"Jo."
"Kamarádka by tě během patnácti minut takhle neodrovnala," podotkne ségra.
"Kdybych byla kamarádka já, nechodila bych za jejím klukem jako pejsek."
"Chodíš?"
"Já..."
"Řekni, že ti to ona právě nenakecala, prosím," protočí oči v sloup.
"Má pravdu, já... jo, lezu za nim víc, než bych měla. A nesmim, je to Katčin kluk. Ty to nechápeš..."
"Až budeš normální, tak za mnou přijď," mávne Jitka rukou, vstává a míří ke dveřím.
"Proč jdeš pryč?" zakňourám.
"Protože tohle nemá cenu."
"Jíťo..."
"Nemá, se chvíli poslouchej, prosimtě," zahučí a při odchodu za sebou bouchne dveřmi.
Super, co jsem udělala? A proč mám mít narozeniny zrovna dneska? To mám vážně něco slavit? Vždyť neni co. Kdybych se nenarodila, udělala bych líp. Protože- Najednou mi zapípá mobil. Neochotně vylezu zpod vyhřáté peřiny. Když se k mobilu dostanu a i přes rozmazané vidění se mi podaří odemknout klávesy a přečíst si příchozí zprávu, zjistím, že je to jenom přání k narozeninám. Od Báry. Utahuje si ze mě, že prý doufá, že jsem doma a ne na líbánkách s Petrem, protože opít se můžu až za rok. Chvíli mi trvá, než pochopím, co tím myslela... Pak se ušklíbnu a rychle odepíšu. Ty dvě mě prostě nenechají na pokoji. Erika mi psala něco podobného hned ráno. Zhasnu mobil a zůstanu klečet u stolu. Proč je toho tolik? Hlavou se mi míhá jedna blbost za druhou a všechny je spojuje jen Katka a Lukáš. Proč se to všechno tak zvrtlo? Co se se mnou najednou stalo, že nemůžu snést vidět ty dva pohromadě? Ještě před půl rokem mi to bylo jedno... A najednou je všechno jinak. Nikdy jsem neměla Katku poslechnout a jít na dramaťák... Asi byl osud, že se mi mělo všechno v životě takhle zhroutit kvůli naprostý kravině. Pohledem zabloudím k oknu. Venku chumelí. A mně zase začnou samovolně téct slzy. Stoupnu si, vezmu bundu a potichu se vykradu ze svého pokoje, dolů do předsíně a nakonec (samozřejmě obutá) až ven. Uběhne asi pět minut a já jsem v liduprázdném parku a jdu místy, kde tuším cestu, kterou překryl nově napadaný sníh. Moje narozeniny stejně budeme slavit až za pár hodin a já bych to do té doby nevydržela ani mezi čtyřmi stěnami vlastního pokoje, natož ve společnosti Jitky, nebo rodičů. Potřebuju čas...
Julie, nebo Lukáš? Když se vykašlu na dramaťák, ztratím chvíle s ním. Ztratím tu milou iluzi lásky mezi námi. Když se na dramaťák nevykašlu, budu se muset hrozně snažit, abych se s ním nebavila. Nechodila s ním ze školy... Neprobírala s ním testy... Ne. Jak si navíc můžu být vůbec jistá, že Katka ani necekne? Zítra můžu dost dobře přijít do třídy, stát mu tváří v tvář a sledovat, jak se směje mojí... mému... mé slabosti pro něj. Poslouchat, jak si o mně ostatní šuškaj. Vydržet nejen posměšky Katky, Davida, dost možná Lukáše a pár idiotů, k tomu by se přidali další, kteří by mě měli za mrchu, která se na Katce jenom přiživovala, aby se mohla dostat k Lukášovi. Do čeho jsem se to jenom dostala?
A Katka si ze mě sotva jenom utahovala... To ona nedělá. Kdyby to byl ten případ, tak by se hned začala smát. Tentokrát se prostě samolibě culila. Na chvíli se zaposlouchám do křupání sněhu pod sebou a brodím se dál, aniž bych věděla proč a kam.
I když byly všechny naše polibky vlastně veskrze vynucené, nedokázala jsem si představit, že najednou všechno skončí. Na druhou stranu jsem zase nechtěla ani myslet na to, že bych se s Lukášem nesměla bavit...
Třetí možnost, co jsem měla, jsem zavrhla bez váhání. Totiž tu, že bych se na Katku vykašlala a nechala ji, ať všechno vyzvoní. Jestli si Lukáš vážně myslel, že jsem... taky jsem na to nechtěla ani pomyslet.
A pak tady byla čtvrtá. Oplatit Katce všechno stejnou měrou. Vyhrožovat jí, že Lukášovi řeknu o ní a Davidovi. Ale věděla jsem, že ani tahle možnost nepřipadá v úvahu. Protože jsem se nedokázala smířit s tím, že bych to udělala. I přes to všechno... Měla bych zbraň proti Katce, ale za jakou cenu? Pošlapala bych všechno, co z našeho přátelství zbylo. A i když ten důvod stojí v porovnání s událostmi posledních hodin za nic, nedokázala bych to. Teoreticky bych se mohla hned teď sebrat, jít za Lukášem a všechno mu říct. Ale nebylo by to přesně to, čeho jsem se chtěla vyvarovat? Na chvíli se zastavím, ale zatřesu hlavou, zabočím a jdu dál.
Rozhádat se s kamarádkou kvůli klukovi, není to pitomost? Navíc jak bych mohla byť jen odhadovat, jak Lukáš zareaguje? Nemusel by mi věřit a třeba by se na mě ještě sám naštval, to ne, nebo by se kvůli mně tak rozhádal s Katkou, že by mi to ona nikdy neodpustila. A o Katku nechci přijít. Stalo se toho hodně, ale nevěřím, že tak moc, aby byl všem dnům konec. Jsem možná pitomá, ale nechci to všechno zahodit. Vždyť mám Katku sakra ráda! Kolik let už...
A kdybych nebyla sobec, dokázala bych se donutit udělat obojí, co po mně Katka chtěla. Skončit s dramaťákem a přestat se bavit s Lukášem. Vždyť na to měla svatý právo. Lukáš a ona jsou prostě pár, ať se mi to líbí nebo ne. A neměla bych se jim do toho tak navážet. Protože i hraní si na Julii s Lukášem po boku je zrada nejvyššího kalibru. Vždyť když neseknu s obojím, budu já ta špatná. I když se s ním normálně bavím, nebo s ním hraju divadlo, nepřestávám na něj myslet bez ovlivnění tím zběsilým bušením srdce a suchem v krku kdykoli se na něj jen podívám. Katka má možná pravdu, že se u toho navíc chovám jako idiot.
Jenže... Jenže jenom pomyšlení na provedení kterékoli z možností mi rve vnitřnosti. Jak se mám rozhodnout, když mi ubližuje jen teorie? Co by se mnou udělala praxe?
Klopýtám místy, kudy cesta evidentně nevede, bořím se do půlky lýtek a cestu nikde nevidím. Až na ní najednou stojím. I když chvíli vůbec netuším, kde jsem... Ty domy ale vypadají povědomě. Sníh všechno jenom zkresluje do jednoho třpytivého bílého království, už to tady poznávám. Vlastně jsem hodně oklikou obešla náš dům. Pousměju se, otočím a v šoku se zastavím uprostřed pohybu.
"Ahoj," říkám překvapeně. Ani mě nenapadlo, že bych mohla někoho potkat. Ironií je, že když se zrovna snažím nechat si něco o samotě projít hlavou, narazím zrovna na hlavního aktéra svých úvah.
"Ahoj," odvětí a usměje se. Asi umřu blahem. Nesmím se s ním vybavovat. Je to Katčin kluk, je to Katčin kluk, je to... ten nejhezčí kluk pod sluncem. Katčin! Katčin nejhezčí kluk pod sluncem. A já jsem blázen. A- "Zrovna jsem tě hledal," řekne Lukáš.
"Uhm, vážně?" Ve vlasech kapky tajícího sněhu...
"Jo," přikročí blíž. Vlastně mi dost narušuje osobní prostor. Dívám se do jeho očí a nedokážu věřit ničemu z toho, co mi Katka před pár hodinami říkala... Takhle se přece nedívá někdo, kdo by si o mně myslel všechno to, co tvrdila, že řekl. Že ne? "Petro?"
"Hmm?" říkám nepřítomně a vdechuju jeho vůni. Dívá se na mě tak mile, skoro láskyplně. Možná je to jenom jeho povahou. Najednou mám nutkání stoupnut si na špičky a políbit ho. Ten pohyb mi připadá až neskutečně přirozený. Vždyť už měsíce ho pravidelně ve čtvrtky líbávám... Sotva se moje rty jen letmo dotknou těch jeho, okamžitě mi to dochází. Dneska je neděle, ne čtvrtek, a já právě překročila hranici. Rychle se odtáhnu a ruku, kterou jsem se mu opírala o hruď, schovávám za záda. Jsem tak blbá. I když mi ta moje hloupost na chvilku dovolila udělat to, po čem jsem celý včerejšek toužila.
Lukáš vypadá zmateně, ale usmívá se. Mám chuť tu blbost udělat znovu. Raději trochu couvnu. Tělem se mi rozlívá příjemně teplý a přitom ledově mrazivý pocit, nepopsatelný. Usmívám se, ale hned se zase krotím, protože vím, že se vždycky směju jako retardovaná.
"Promiň, já..." začnu rychle říkat, aniž bych znala pokračování.
Lukáš se zasměje a já při pohledu na jeho úsměv zapomínám i svoje vlastní jméno. "Všechno nejlepší," ozve se.
Nějak vůbec nechápu, co to má znamenat. A zjevně je to na mě dost poznat.
"K narozeninám," říká Lukáš nejistě. "Máš je dneska, nebo ne?" Asi reaguje na můj ještě zmatenější výraz.
"Narozeniny..." mumlám. "No jasně, že mám narozeniny," vyhrknu až překvapivě rychle a cítím, že začínám rudnout. "Nějak mi to, uhm, vypadlo," dostanu ze sebe a pokouším se u toho tvářit normálně.
Lukáš se znovu usmívá a natahuje ke mně ruku. Asi tak milisekundu si říkám, že mě chce vzít do náruče. Pak se rozvzpomenu a rychle vložím svou ruku do jeho. Přání k narozeninám, nic víc, přání k narozeninám, uklidni se, hučí do mě můj vnitřní hlásek. Ale moje splašené srdce už nejspíš nezklidní nic.
"Takže všechno nejlepší, hodně štěstí, splněných - "
Kdyby na mě jeho přítomnost neměla tak hypnotické účinky, asi bych ho dokázala poslouchat a užívat si fakt, že mě hledal a chtěl mi popřát, ale má, takže jakékoli vnímání jeho slov je nemožné. Jenom se na něj dívám, usmívám se a nemůžu uvěřit, že jsem ho vážně políbila, aniž bych hrála Julii. A nevypadal naštvaně. Vlastně vypadá pořád stejně v pohodě, jako když se tady objevil... Najednou se mu přestávají hýbat rty, asi domluvil. Zarazím se. Pořád se ho držím za ruku, co to se mnou je? Pouštím se ho a ještě o kousek couvnu.
"Děkuju," řeknu a nejistě se usměju. V životě jsem si nepřipadala tak trapně. Vždyť jsem se ho ještě ke všemu držela jako klíště! A ty retardovaný úsměvy musej přestat! Okamžitě se donutím nasadit neutrální výraz.
"Co to s tebou je? Vypadáš docela mimo," zasměje se nervózně Lukáš.
"Jo, od rána jsem dost... mimo." Ach ta bohatost jazyka. "To před chvílí," říkám pomalu. "Promiň, byla to blbost, já jsem jenom... mimo." Kreativní. Vůbec se neopakuju, né.
"Dobrý," zasměje se a najednou před sebou drží balíček a podává mi ho. "Všechno nejlepší."
"Zase ses hrabal na půdě?" pokusím se o vtip. A pak si vzpomenu na tu účtenku, která vypadla z knihy, co mi dal k Vánocům. I na to, jak jsem ji držela v roztřesených rukou a nedokázala jsem pochopit proč. Zarazím se, úsměv se vytratí a ruce schovávám do kapes džín.
"Ne," odpoví a nepříjemně soustředěně zkoumá výraz v mé tváři.
Mám se ho zeptat? Uvede ho to do rozpaků... Možná se naštve. Proč jsem jenom od přírody tak zvědavá? "Minule taky ne," mumlám s pohledem upřeným k zemi. A pak se nejistě podívám do jeho tváře.
"Cože?" nechápe.
"Ta knížka, cos mi dal k Vánocům," říkám pomalu. Už není cesty zpět, když jsem začala. "Vypadla z ní stvrzenka. A ty asi na půdě nerozdávaj... Nemůžu si to vzít, promiň," dořeknu jedním dechem a odcházím.
Když ho chci ale obejít, chytne mě Lukáš za ruku. Na místě zastavím a otáčím se k němu. Proč jenom stojí zase tak blízko? O krok ustupuju, ale on mě tentokrát nenechá, pořád mě drží a nepouští. Když couvnu, on udělá krok dopředu. "Neblázni."
"Já?" vydechnu. "Já ti dala k narozeninám hrnek a k Vánocům nic." Připadám si jako cvok... Jak ráda bych si ten balíček vzala a zvědavě roztrhala papír. Ale nesmím. Je to Katčin kluk a já jsem jenom pitomá naivka, která nedokáže brát divadelní hru víc jako šarádu a míň jako součást vlastního života.
"Je to jenom dárek," přesvědčuje mě. "A ta stvrzenka tam už byla, když jsem tu knížku koupil, zapomněl jsem to vyhodit. Byla úplně vzadu v jednom antikvariátu a nestála mě skoro nic."
"Ale nebyla to půda," říkám umanutě.
"Nesmím ti dát dárek k Vánocům?"
Dívám se na něj. Nevím, co říct, nevím, co udělat. Jediné nutkání je ho znovu políbit, ale to by byla nehorázná chyba a už by se to nedalo vzít zpátky, ani nějak zamluvit. Lukáš pouští mojí ruku, a když se na něj tázavě podívám, jenom vytasí další ze svých tajemných úsměvů a podává mi balíček.
"Neměla bych si to od tebe brát," říkám umanutě.
"Už sis ho vzala, máš smůlu," oznámí mi šibalsky.
"Mám se bát?" Vážně mám strach, co mě pod papírem se sněhovými vločkami čeká. Budu si vůči Katce připadat ještě víc provinile... Ale to ať už je tam cokoli.
"Uvidíš."
Ohmatávám balíček a snažím se odhadnout jeho obsah. Určitě to není knížka. Je to měkké... a moje nápady se asi s mrazem jaksi odporoučely do teplých krajin. Pak už to nevydržím a balicí papír roztrhnu. Chvíli se dívám na světlou látku, vyvlíknu ruce z teplých palčáků a zkoumám dárek. Je to ohromně příjemná šála s nádechem do modra. Usmívám se, "Děkuju." Ale raději se nedívám na Lukáše, protože bych akorát riskovala další blbosti ze své strany. A že na ně mám přirozený talent.
Lukáš ke mně natáhne ruku a já ho nechám vzít papír, který následně zmačká do titěrné kuličky a dá si ho do kapsy. Sama si obmotávám dlouhou a hebkou šálu kolem krku. Na střapečcích na koncích jsou našité malinké sněhové vločky, jinak je celá jenom místy pošitá stříbrnými obrysy dalších vloček. "Je nádherná," říkám pomalu a pořád si šálu prohlížím.
"To jsem rád," odvětí a já se konečně odhodlám na něj zase podívat. Proč mi to jenom dělá? Nemusel by být tak pozorný a milý... Pak by bylo všechno snazší. Celé dementní rozhodování. Nechce se mi věřit tomu, co mi Katka říkala, ale na druhou stranu to dávalo smysl. Až moc... "Řekni, že jsi ráda, žes mi ten dárek neomlátila o hlavu," ozve se Lukáš s dalším kolenapodlamujícím úsměvem.
"Já ti to nechtěla omlátit o hlavu." Vážně jsem tak zněla? Vždyť jsem ten dárek hrozně chtěla rozbalit a měla jsem radost, že Lukáše vidim. Určitě jsem to neřekla nepřátelsky, nebo snad jo? Ne, to ne. Určitě ne. "Je to fakt moc pěkný... Děkuju. Teď se asi vážně budu muset na tvoje narozeniny snažit víc," směju se.
"Co tady vlastně děláš?"
"Já..." Teoreticky bych na něj hned teď mohla všechno vybalit, ale vůbec mi to nepřipadá jako dobrý nápad. Je to mezi ním a Katkou. "Jenom jsem potřebovala být sama," řeknu po chvilce.
"Doma to nešlo vydržet?"
"Něco na ten způsob..."
"Jestli o tom nechceš mluvit, tak - "
"Ne, v pohodě," skočím mu do řeči. Určitě jsem zněla jako největší zoufalec, neumim se vyjadřovat, prostě ne a až se s ním rozloučím, napadne mě na sto procent něco daleko důvtipnějšího. Nesnášim se. "Od tý doby, co se táta vrátil, prostě doma nejsem nikdy sama," řeknu první, co mi přijde na jazyk.
"Tvůj táta je zpátky?"
"Jo, no, je. Já ti to neřekla?"
"Ne," směje se Lukáš.
"A mamka je těhotná, takže je doma ještě větší frmol než dřív," pokračuju.
"To je skvělý..."
"Jo... Jenom jsem si zvykla, že je doma klid."
"Ten teď asi ještě pár let nebude," zasměje se.
"Jasně, to je fakt."
Ticho. Cítím, že mi vážně už umrzají uši. Rukou nahmatám špičku toho pravého a zjišťuju, že je naprosto ledová.
"Neni ti zima?" zeptá se Lukáš.
"Ne," řeknu automaticky. "Jo," zrudnu.
Usmívá se. Ať to nedělá! Jak si ho mám takhle dostat z hlavy? "Koukám, že bys potřebovala i čepici," nadhodí.
"Prosimtě hlavně na mě teď nevytas další balíček," řeknu z legrace.
"Můžu ho třeba pomalu vytáhnout, jestli to pomůže..." pokrčí rameny a dost provokativně se na mě usmívá.
"Řekni, že si děláš srandu."
"Mám lhát?" Sáhne do kapsy a opravdu vytáhne další dárek.
"Lukáši..."
"Petro! Všechno nejlepší," zopakuje a vtiskne mi balíček do ruky.
"Ty vyloženě zneužíváš toho, že mrznu," mumlám nevěřícně.
"Možná."
Osahávám balíček, jasně, že je to zase měkký. "Nejsou tam i rukavice, že ne?"
"Ne, slibuju."
"A nemáš je ještě někde schovaný?"
"Ne," prohlásí s rukama v kapsách.
"Fajn, ale štveš mě."
"To bylo děkuju?"
"Nebylo, děkuju až teď. Je mi fakt zima," zasměju se. Jedním trhnutím se dostanu přes krásný balící papír k čepici. Skoro se mi zatají dech. Stejná barva a ty nenápadné stříbrné sněhové vločky, co byly na šále, jsou tady trošku výraznější. "Ach jo," vydechnu, aniž bych nad tím uvažovala.
"Nelíbí?"
"Líbí... Moc. Děkuju..." Nasazuju si čepici na hlavu. Doteď jsem vždycky měla samý nepříjemný, ale tahle se mi nechce ani sundávat.
"Kouká ti cedulka," zasměje se Lukáš.
"Fakt? Kde?" šátrám po okrajích čepice a nikde nic.
"Tady," zastrčí cedulku místo mě. Byla přímo uprostřed čela. "Máš to trochu přetočený," řekne. Sundává mi čepici a nasadí mi ji tak, jak patří.
Když skončí, jsem rudá až za ušima. Při každém jeho doteku mi jde mráz po zádech. "Dík," kuňknu. Připadám si jako vyjadřování neschopný idiot a snažím se přesvědčit, že to mrazení je prostě z nízkých teplot venku...
"V pohodě."
Abych se nějak zaměstnala, nasadím si na ruce svoje palčáky. S novou čepicí a šálou sice ostře neladí, ale hřejou. A když si je oblékám, něco mě napadne. Sotva se Lukáš zrovna dívá někam směrem po cestě dál, shýbnu se pro sníh a hodím ho směrem k němu. Sice je to jenom prašan a nakonec spíš jenom kolem Lukáše sněží, než že by ho zasáhla sněhová koule, ale efekt to má parádní.
"Ty!" zahučí se smíchem a hned se vrhá k závějím u cesty, aby mi to oplatil.
Já ale nečekám, rychle se rozeběhnu dál po cestě, a teprve když mám dostatečný náskok, naberu sníh a začnu plácat kouli. Když se připravená k útoku narovnám a rozhlédnu se, Lukáš nikde. Podezřívavě a obezřetně zkoumám všechny keře v okolí, ale po něm jakoby se slehla zem. "To se mě tak bojíš?" křiknu, abych ho donutila vyjít.
"Sotva," ozve se kousek za mnou.
Okamžitě se sehnu a nad mojí hlavou prosviští sněhová koule. Ještě ze země po něm mrsknu svojí pečlivě uhňácanou a vítězoslavně se zasměju, když ho trefím do ramene.
Lukáš nelení, hned po mně vrhá novou salvu.
Na poslední chvíli uskakuju. "Nějak ti to nejde," zavolám.
"Fakt?" Napřahuje se a já jako ve zpomaleném filmu sleduju, jak mi přesně na obličej letí sníh.
Nestihnu nic, jenom v poslední vteřině zavřít oči. Koule se mi rozprskne o tvář a hned mě to začíná pálit. "Trefa," vydechnu ještě se zavřenýma očima.
"Promiň," ozve se blíž, než bych byla čekala.
"Dobrý." Utírám si sníh a jenom si tím zbytečně rozedřu už tak dost podrážděnou tvář.
"Mrzí mě to, já nechtěl."
Otevírám oči a záměrně se tvářím ublíženě. Přesně vím, kde stojíme a hodlám toho využít.
"Promiň," říká Lukáš a vážně je poznat, jak je mu to líto.
Škodolibě se na něj zakřením a než stačí zareagovat, strčím ho k půl metru hluboké sněhové závěji s úmyslem ho do ní shodit. On se ale nenechá tak snadno. Zatváří se snad ještě škodoliběji než já, popadne mě za lokty tak, že se nemůžu vysmeknout a stáhne mě dolů s sebou. Najednou se oba válíme ve sněhu, hlubším než bych někde v okolí čekala. Rychle trochu nahmátnu a prsknu to směrem k Lukášovu obličeji. Směju se a rychle vstávám, abych šla uplácat další kouli, ale Lukáš mě stáhne zpátky dolů. Skoro mi to vyrazí dech, jak rychle sebou žuchnu zpátky na zem. Sotva se vzpamatuju, popadnu plnou hrst sněhu a nechám všechen postupně spadat přímo na Lukášův obličej.
"To máš za to," říkám se smíchem.
Lukáš ale nezůstává ležet a nečeká, až si vyhraju, popadne mě kolem pasu, z kleku mě zase povalí na zem a tentokrát mě k ní přišpendlí tím nejspolehlivějším způsobem, leží nade mnou. Skoro se mě nedotýká, ale připadám si, jako by mi celou vahou zalehl plíce, protože se nejsem schopná nadechnout. Netvrdili náhodou ve škole, že dýchání je nepodmíněnej reflex? Moje reflexy se mě zřejmě snaží zabít, i když je prej nemožný, aby člověk sám sebe udusil. Bezva, jsem zázrak přírody.
Nejistě se dívám Lukášovi do obličeje a čekám.
Jeho úsměv mizí a po chvilce na sebe prostě oba civíme, jako kdybychom se viděli prvně v životě.
Cítím jeho teplý dech na svých tvářích.
"Vzdávám se," říkám tiše.
"No proto," usměje se a vstane.
Celá popletená si stoupám na nohy a pozoruju tu prohlubeň, co jsme po sobě ve sněhu nechali. Vtom mě do levé nohy zasáhne další sněhová koule. Usměju se, naberu sníh a pouštím se do bitvy.
O půl hodiny později jdeme oba naprosto promáčení a celí rozesmátí směrem k našim domovům. Když pomyslím na zítřek a tu nemilou povinnost, kterou mi Katka uložila, úsměv se vytrácí...
"Tak ahoj," řeknu u svého domu a vymáčknu ze sebe úsměv. Naprosto falešný, není mi do smíchu. Vůbec netuším, jak se do zítra donutím vybrat si mezi Romeem a Lukášem, natož jak se popřípadě dokážu od Lukáše odtáhnout.
"Ještě počkej."
Nejistě si ho prohlížím.
"Zavři oči."
"Proč?"
"Uvidíš."
Srdce mi začíná zběsile bušit a já přivírám oči.
"Pořádně," směje se Lukáš.
Neochotně semknu víčka a čekám. Srdce si prochází dalším hysterickým záchvatem.
"Nenaštvi se," slyším říkat Lukáše.
Pomalu zavrtím hlavou a nutím se neotvírat oči. Pak se Lukáš dotkne mých rukou... Nekladu odpor, jenom se zatajeným dechem čekám. Snažím se udržet normální výraz. Lukáš mi něco vtiskne do dlaní a sevře kolem toho moje prsty.
"Můžeš," ozve se.
Pomalu otevírám oči a sklápím pohled ke svým rukám. "Další?"
"Další," přikývne. "Tak to rozbal."
Trhám papír. Rukavice, samozřejmě. "Říkals, že rukavice už nemáš," řeknu vyčítavě, aniž bych spustila oči z dárku.
"Vážně?"
Nakloním hlavu na stranu a ušklíbnu se.
"Promiň?" zakření se Lukáš a nakloní hlavu úplně stejně jako já.
Nevěřícně se narovnám a pousměju se. "Tos fakt neměl, tohle..."
"Jo," přisvědčí.
"Děkuju," řeknu.
"Jsem rád, že se jsi ráda," pokrčí Lukáš s rukama v kapsách rameny.
"Jseš moc hodnej..." Zním jako blázen. "Děkuju," říkám ještě jednou a obejmu ho. Další z dnešních nesnesitelně dotěrných nutkání a další vyslyšené. Moje soukromé pojetí slov držet si odstup, jo. Odtáhnu se a dělám jakoby nic. "Tak ahoj zítra," usměju se. Cítím, jak se mi do tváří řine krev, rychle pryč!
"Ahoj," odvětí Lukáš.
Otáčím se a s úlevou otevírám branku.
"Ještě něco," ozve se. Proč mi tohle dělá?
"Hm?" Snažím se znít lhostejně, vážně se snažím. Ale když člověku v uších duní tlukot srdce, tak je to dost těžký.
"Všechno nejlepší."
"Díky." Úsměv. Retardovaná jsem, to už víme. A otočit. Otočit! Zase jsem na něj civěla, jako blbec! Když jdu po schodech, ještě se ohlédnu. Lukáš ve stejnou chvíli udělá to samé. Mávnu na něj, vzdálenost ke dveřím přeběhnu a rychle jdu do tepla.
Celá rodinná oslava probíhá jako v mlze. Něco kolem mě se sice děje, ale hukot v hlavě mi znemožňuje normálně vnímat. Mlha svíček, nervozita, že je nebudu schopná sfouknout všechny, dárky, který si nepamatuju, vysmátá rodinka... A pak moje vlastní ticho v pokoji s pohledem upřeným na zešeřelou ulici a sněhové vločky ve zlatých světlech pouličního osvětlení... A pak moje vlastní tma, kdy si lehnu do postele a snažím se zkrotit šílenství roje myšlenek. Hlučný budík, otrávené vstávání a bolest zad.
 


Komentáře

1 Hope Hope | Web | 25. ledna 2010 v 2:12 | Reagovat

ten začátek, jak Petra popisuje, co všechno jí Katka vyčetla, mi někoho silně připomíná, hodně silně...
docela Petře závidím...Jitku jí závidím...
já doufám, že nechá Petra  Katku všechno vyzvonit, protože mám pocit, že by to pro Katku nedopadlo dobře...
já doufala, že tu "blbost" udělá znovu =o)
Lukáš rozhodně ví, jak originálně předat dárek =o) a hlavně tak, aby ho druhá strana přijala =o) je prostě skvělý =o)
Petra je teda pěkná potvůrka, ale aspoň při koulování přestala myslet na Katku a její nesmyslné požadavky...
kdepak, není zázrak přírody, ale rarita =o)))

2 swistik swistik | 25. ledna 2010 v 19:10 | Reagovat

Wou toto nema chybu taka krasna kapitola a najma s ami pacila ta cas  ked Petra  stretla Lukasa  a ked jej dal darcek a potom dalsi a dalsi a ta cas s t ou gulovackou  bol paradno som is to vedela predstavit :-D  heh Petra bola taka zlata ked ho pobozkala :DDD

3 Kolda Kolda | Web | 29. ledna 2010 v 13:06 | Reagovat

Nesnáším Katku!!! Příšera, neví, co Petře dělá?? Ale Lukáš byl tak neuvěřitelně.. neuvěřitelný!!x) Naprosto perfektní první část kapitoly a já utíkám číst tu druhou!=)

4 Sellena Sellena | 2. února 2010 v 11:22 | Reagovat

úspěšně první část přečtena :P
Skoro celou dobu čtení jsem se přiblble culila:-) jediné, čím mě Petra štvala, tak tím jejích obviňováním, jak Katka má pravdu a ona je ta špatná...bla,bla
jinak to bylo velmi efektivní:-) četla se mi líp jak minulá kapitolka:D

5 *Ridana *Ridana | 9. června 2010 v 9:15 | Reagovat

Tohle byla ta nejkrásnější kapitola z celé povídky... možná už jsem to u některé psala, ale teď to musím napsat znova =* Nádherné, úplně jsem ztratila slova, nevím, jak ti to vynachválit, prostě nádherné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.