32. kapitola - Valentýn

1. prosince 2009 v 21:55 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Kdy se mi nejlíp píše?
Když nejde internet (splněno, dost dlouho nešel a teď vypadává), když mám psát test z chemie (dneska), když mám jakékoli jiné povinnosti (zítra píšu extrémně důležitý test) a když si najdu čas.
A toho mám poslední dobou sakra málo.
Ke kapitole... Dala mi zabrat, protože jsem celý tenhle úsek potřebovala kvůli souvislostem v jednotlivých částech psát a dopsat najednou. Takže je to hrozně dlouhý.
Jo, strach je vážně na místě.
Mrzí mě to, ale nepočítejte s tím, že pokračování tady bude rychle... Protože jsem ráda za každou volnou chvíli a každou minutu spánku navíc. Krutá to realita.
Doufám, že se vám bude kapitola i přes to, co byste tam nepochybně nechtěly, líbit.
Užijte si čtení.


_________________________
Bavím se. Ne. Užívám si života. Protože vedle Lukáše mi všechno najednou připadá veselé a mrazivé počasí ani nevnímám. Směju se, ani nevím proč, vnímám rychlý tlukot vlastního srdce a neustále sleduju Lukáše. Má tak osobité projevování, že to ani nejde nepozorovat. Navíc jsem už docela dlouho zvyklá využívat jakýchkoli možností k pozorování jeho osoby. Ať už stojí před tabulí, nebo na mě mluví. Jako kdybych ho nikdy nemohla mít dost a chtěla odhalovat jeho další a další stránky. Ale krotím se, abych si nepřipadala a nevypadala jako blázen. Vesele zapomínám na okolnosti mého vztahu k Lukášovi. A myšlenky na kamarádku schovávám do nejtemnějších zákoutí vlastní hlavy...
Film sám o sobě není vůbec zábavný. Jedno klišé střídá druhé a hudba je úplně mimo děj. Ale i přes to jsem se v kině nikdy nebavila víc. Navíc se nějak povedlo, že kino je skoro prázdné. Je nás tam asi pět dvojic, ale v ohromném kinosálu a daleko od sebe. My s Lukášem jsme bezesporu nejhlasitější. Asi i proto, že ostatní páry jsou vážně páry a je jim vlastně jedno u jakého filmu se budou líbat. Lukáš si ze všeho tak utahuje, že se nepřestávám smát.
Až když vycházíme z kinosálu, začne můj úsměv upadat. Protože konec filmu znamená nepatrný čas před schůzkou s Petrem. Rychle se podívám na hodinky. S překvapením zjišťuju, že mám ještě víc jak hodinu času. Potěšeně se usměju.
"Spěcháš?" zeptá se najednou Lukáš, když si všimne, kam směřuje můj pohled.
"Vlastně ani ne," řeknu zvesela.
Vycházíme z kina a ocitáme se zpátky v nákupním centru vyzdobeném ve valentýnském stylu. Všude sama srdíčka a hned zase od stropu visící zlatý andílek s lukem a šípy, nebo speciální valentýnské slevy. Vzdychnu.
"Nevim jak ty," prohlásí Lukáš, "ale já mám hroznej hlad."
"Příšernej. Nestihla jsem oběd," přiznávám. Kručení břicha mi ale během filmu tak naléhavé nepřipadalo.
"To jsme dva. Kam půjdem?"
Mezitím dojdeme až na půlkruhové prostranství plné všemožných fastfoodů a restaurací.
"Mně je to jedno, kamkoli, kde dostanu najíst," směju se.
"Souhlas. Co třeba ta pizza, je to nejblíž," navrhne Lukáš.
Kývnu a vyrážíme k pultu. Jedinému bez extra dlouhé fronty. Díváme se na tabule s obrázky a názvy jídel. Moje břicho zase zakručí. Tentokrát pořádně nahlas. S Lukášem se na sebe podíváme a začneme se smát. Skoro si ani nevšimneme, že už jsme na řadě. Narychlo ukážeme každý na jednu pizzu a objednáme si pití.
"Dvě stě čtyřicet osm," prohlásí paní za pokladnou a dívá se na Lukáše.
Ten začne hned sahat po peněžence.
Stejně jako já.
Ale Lukáš se na mě ani nepodívá a začíná vytahovat dostatek, aby zaplatil za oba.
"Budeme platit každý zvlášť," vyhrknu.
Pokladní udiveně nadzvedne obočí a zaměří svoje přemalované oči na mě.
Lukáš se ke mně taky otáčí, "V pohodě, já to zaplatim."
"To nejde," říkám bez rozmýšlení.
Pokladní natáhne ruku a čeká.
Lukáš jí okamžitě podává peníze.
"Lukáši..."
"Dohodneme se pak," ujistí mě.
Pokladní mu vrací drobné. Máme prý počkat, že nám to hned přinesou ke stolu.
Vyhlídneme si jeden vzadu u okna. Cestou si všímám, že na každém stolku je červený ubrus a svíčka uprostřed. Sice nechápu, jak do toho mohlo vedení vrazit tolik peněz, když se nejspíš půlka výzdoby zničí a ta druhá ztratí, ale líbí se mi to.
Když si sedneme, začnu hned sahat pro peněženku. "Hned ti to dám... Ta moje pizza byla za osmdesát devět, pití za čtyřicet," uvažuju nahlas. Otevírám přihrádku s bankovkami. "Mám jenom pětistovku..."
"A já nemám zpátky," odvětí Lukáš.
"Ještě si někde rozměnim a vrátim ti to. Těch třicet ti můžu dát hned... Fakt nemáš zpátky?"
"Vážně." Něco v jeho pohledu mě nutí mu nevěřit.
Mezi mincemi najdu odpovídanou částku a podám mu ji.
"Nemůžeš mi to vrátit až naráz?" zeptá se, místo aby si peníze vzal.
"Teď už si vymejšlíš," zamračím se.
"Co když nechci, abys mi to vracela?"
"Co když je mi to jedno?"
Lukáš jenom pokrčí rameny.
"Ale já od tebe peníze nechci. Platils už kino, tohle nejde."
"Kino platili rodiče," podotkne s úsměvem.
"Stejně, nechci, abys za mě platil," trvám na svém a pokládám peníze na stůl.
V tu chvíli k nám přijde slečna s tácem s naší objednávkou, beze slova ho položí před nás a odchází.
Lukáš se na jídlo ani nepodívá. Zůstává pohledem viset na mě. Skoro se začínám bát, že jsem si stihla rozmazat to ségřiný nalíčení. Určitě vypadám pitomě. Normálně se nemaluju a Lukáš si teď bude určitě myslet, že jsem blbka, která se snaží sbalit kluka svojí kamarádky. No a jestli jsem si to ještě navíc rozmazala...
Odkašlu si, přestanu se dívat na Lukáše a předstírám, že si z jeho upřeného pohledu nic nedělám. Sáhnu po svém talíři s pizzou a přisunu si ho k sobě. Lukáš se pořád ani nehnul. A já už to nevydržím, "Co se děje?" Znervózňuje mě i bez tohohle zírání, ale takhle... Jako by nestačilo, že mi už několik hodin srdce bije jako na poplach a z vnitřností mám jeden uzlíček nervů.
Lukáš se jenom usměje a natáhne se po svém talíři. Když se jeho ruka začne blížit, zatají se mi dech, protože i když on jenom sahá po pizze, moje představivost už nás dva vidí, jak se spolu držíme za ruce.
Zatřesu hlavou a rychle sklopím pohled k jídlu. Ale starosti nepouštím z hlavy. O co mu jenom jde? To se mě snaží záměrně rozhodit? Protože o to se vážně ani nemusí snažit, jsem úplně mimo i tak.
Nejdřív jíme v tichu. A pak se ozve Lukáš, "Tohle je fakt dobrý." Mluví s plnou pusou a hltá, jako by nejedl týden.
Pousměju se. "To se máš, tahle vegetariánská je nic moc..."
"Ukaž..." Lukáš se natáhne pro kousek mojí pizzy.
Já ani nestačím reagovat, jenom zmateně sleduju, jak rychle ten kus mizí v jeho útrobách.
"Je skvělá," vyřkne Lukáš verdikt.
Pořád se jenom usmívám. Jeho styl je sice naprosto šílený, ale mně to nevadí.
"Můžeme si to vyměnit, jestli chceš..."
"Tak já ochutnám," řeknu nejistě.
"Jasně." Hned mi podsune svůj talíř.
Dost mě znervózňuje, že čeká, než si kousnu. Protože moje posedlost jeho osobou je jedna věc, ztrapňovat se je věc druhá.
"Takže?"
Nejistě sklopím oči ke stolu. Připadám si jako v těžký pubertě. Jako kdybych sama mamce vždycky, když moje nedospělé a debilní chování svede právě na pubertu, neoponovala, že ta končí u dívek přibližně ve třinácti letech. Mně bude zítra sedmnáct.
"Dobrá, co?" Aniž bych ze sebe vyždímala odpověď, vymění Lukáš naše talíře. "Mně je to fuk," dodá a zase se pustí do jídla.
"Dík," hlesnu. Musím se nabádat, že se mu nesmím příliš okatě smát. Ne škodolibě. Jenom tomu, co všechno u jídla vyvádí. Líbí se mi jeho bezprostřednost. Doma by mě hned někdo seřval za vybíravost a rozmazlenost. Usměju se a s chutí se zakousnu do dalšího dílku.
Ani mě nepřekvapí, když Lukáš dojí první. Hltal, jako kdyby týden nedostal nic k snědku. Nechám ho, aby dorazil i zbytek druhé pizzy. Já jsem totiž přejedená. Usrkávám brčkem limonádu a bavím se Lukášovou nenažraností.
Sotva dojí, zvedne oči od talíře a prohlásí: "Dal bych si zmrzku."
To už vyprsknu smíchy.
Lukáš si mě zmateně měří pohledem.
"Promiň," řeknu, sotva jsem schopná promluvit. "Jenom jsi hrozně vtipnej..."
"Já si nedělal srandu."
"O to právě jde."
Lukáš se usměje. "Jdeme na zmrzlinu," rozhodne a hned začne vstávat.
Pohledem sklouznu k hodinkám.
"Jestli teda ještě můžeš..."
"Mám čas." Když se usměju a Lukáš taky, zase mi začne hučet v uších a srdce se rozbuší ještě rychleji. A já si myslela, že jeho bušení naléhavější už být nemůže.
Jdeme ke kavárně, před kterou stojí mrazící box s kopečkovou zmrzlinou. K našemu štěstí i teď v únoru. A pak Lukášovi zazvoní mobil, sáhne pro něj a já bych přísahala, že se mu přes tvář mihne stín znepokojení... I když se mi to možná jenom zdá, protože než nad tím vůbec začnu uvažovat, tváří se úplně normálně. V mezích.
"To je Katka," říká pomalu.
Nemusí nic dodávat, hned kývnu a jdu kus dál, abych jim nechala soukromí. Navíc ani náhodou netoužím, aby Katka zjistila, že jsme spolu. Když odcházím, ještě zaslechnu, jak Lukáš říká, "Čau, krásko." Bodne mě z toho u srdce. Kousnu se do rtu a odhodlaně pokračuju v chůzi. Ve snaze nic z hovoru už nezaslechnout jdu možná až nápadně daleko. Opírám se o dřevěné zábradlí schodiště a pozoruju dění kolem. Umanutě se dívám kamkoli jen ne na Lukáše. Nechci vidět, jak se usmívá, když mluví s ní. Nechci si ani představovat jeho úsměv, když patří jiné. Když se mi začnou do očí vlévat slzy, snažím se je potlačit, dívám se ke stropu, pokouším se myslet na něco veselého, ale nic nezabírá. Čau, krásko. Aspoň neřekl lásko. Proud slz jenom nabere na intenzitě. Odstrčím se od zábradlí a jdu pomalu k nedalekým křesílkům.
Tedy, mířím k nim. Protože sotva udělám jeden krok, něco prudce vrazí do mojí pravé nohy, přes slzy ani nevidím, co to bylo. Vyjeknu a padám na zem. Hlavou mi probleskne, že musím vypadat jako idiot. Ale když narazím na zem a uleví se mi, že to ani tak moc nebolelo, najednou spadnu znovu a znovu a znovu. Oči držím pevně semknuté a vím, že z pusy se mi vydralo další zaječení. Zachvátí mě panika. Rána do hlavy, zase do kolene, do boku, do hlavy. Jako by to nemělo konec... Z dálky zaslechnu Lukášův hlas, "Petro!" Omámeně se usměju. A pak najednou další náraz a konec. Tváří ležím na něčem chladném a hrozně tvrdém. Kolem se ozývají kroky a najednou zase uslyším ten hlas...
"Petro..." šeptá.
Otevírám oči.
Pak ztrácím ten chlad pod tváří a najednou jsem hlavou ve vzduchu. I když pořád ležím. Pod lopatkami cítím něco měkkého. Něco mi taky podepře hlavu.
"Petro..."
Lukáš mě drží v náručí, všimnu si. Zase se začínám usmívat.
Něžný dotek na čele. Pokračující dál přes vlasy. Znovu a znovu.
Rukou, která doteď spočívala na zemi, sáhnu tam, kde v téhle mlze tuším Lukášovu druhou ruku. Obličej, sakra. Rychle ucuknu, ze strachu, že by si snad tohle všechno vyložil jako naschvál. Pořádně otevírám oči. Vidím jasné barvy, ale rozmazané obrysy, jediné ostré je Lukášova tvář. Vypadá pěkně vyděšeně.
A pak už necítím zem, jenom Lukášovy paže pod lopatkami a pod koleny. Po chvíli jsem zase na něčem měkkém, ale Lukáš mě nepouští, pořád mě podepírá. Začínám vnímat šum a ruch kolem. Ale všechno je tak daleko... Jenom Lukáš je u mě, s někým mluví a pak...
"Petro," říká znovu. Už jenom proto, jak vyslovuje moje jméno, nechci, aby to bylo jinak. Ať mě klidně bolí celý člověk, když o to nepřijdu.
Snažím se posadit, ale prudce mě zabolí hlava a syknu bolestí. Objetí kolem ramen a najednou jsem ukotvená zpátky, opřená hlavou o Lukášovo rameno. Ruka mi vystřelí k bolestí pulzujícímu spánku.
"Musíš pomalu."
Pokouším se zaostřit. Vidění se mi trochu vylepšuje. Všímám si, že ležím na polstrované lavici vedle pralesu umělých květin. Nade mnou se pořád starostlivě sklání Lukáš. A úžasně voní.
"Katka," vydechnu. Ani nevím proč.
Cítím, že Lukáš se napjal. "Ty ses asi vážně pořádně uhodila," směje se. Ale nesměje se ani trochu vesele. Spíš aby tak zněl, než že by se tak cítil. To se mě snaží uklidnit?
Pomalinku se narovnávám do sedu a rukama sevřu okraj lavičky. Lukáš je za mými zády.
"Co se stalo?" zeptám se tiše.
"Stálas nad schodama a pak jsi popošla dál a vrazil do tebe nějakej malej kluk a tys spadla dolů... Máš štěstí, žes nespadla z těch schodů vedle, tyhle jsou kratší," říká Lukáš rychle. Mně to myslí pomalu, takže chvíli trvá, než informace vstřebám. "Jak ti je?"
"Bylo i líp," pousměju se. Prohlížím si schody. Vypadají děsivě. Nechce se mi věřit, že mi vcelku nic není. Když došlápnu na nohy, nebolí to. Kromě hlavy a pár modřin mě vlastně nebolí skoro nic.
Najednou Lukášovi znovu zazvoní mobil.
Otáčím se k němu. Střetneme se pohledem. Netuším, jak se tvářím, ani se nestíhám v tom všem kolem dost dobře kontrolovat a cenzurovat ve svém chování k němu. Lukáš chvíli kouká na displej, rychle něco udělá rukou a zvuk utichne, i když miniaturní obrazovka bliká dál.
Tázavě se na něj podívám.
"Když..." začne. "Když do tebe ten kluk vrazil, tak jsem zavěsil," vysvětluje. "Ještě předtím jsem vykřikl tvoje jméno..." To znamená, že Katka teď ví, že jsme spolu. Neví kde, neví proč, neví jak, jestli jako přátelé, nebo jako ona s Davidem, ale určitě ví jedno: jsme spolu. Na Valentýna. Lukáš se dívá na mobil. Ten přestává blikat. Na chvíli. Pak se celé zvonění, vypnutí zvuku a blikání opakuje.
"Promiň," ozvu se po chvíli.
Lukáš se na mě podívá. "Za co?"
"Měla jsem se dívat pod nohy... Je to moje vina. Teď bude Katka naštvaná a jenom kvůli mně. Kdyby - "
"Kašli na to," přeruší mě Lukáš. "Hlavní je, jestli jsi v pohodě."
"Ale kdybych si dávala pozor, nemusela by Katka nic vědět. Jsem nemožná..."
"Nech toho. Nemůžeš za to. Já na tebe zase volal. Je ti dobře?"
"Až na tu hlavu je to dobrý," zalžu a pokusím se usmát. Zítra budu mít ruce a nohy samou modřinu. Pomalu si stoupám. Musím být celá špinavá. Takhle nemůžu ani jít domů, natož... Petr. Jak snadno se mi na něj zapomíná. Nemůžu tady chodit takhle, to ani náhodou. "Já... Dojdu si na dámy," řeknu nakonec.
Lukáš jenom kývne.
Kabát nechávám ležet na lavici a tašku si hodím přes rameno. Dokud jsem na dohled, snažím se působit, jako by se nic nestalo. Sotva ale zajdu za roh, s úlevou se opřu o vitrínu jednoho z obchodů. Takhle pomlácená jsem ještě nebyla. Pomalu jdu směrem, kde tuším záchody a tam zamířím k umyvadlům. K mému potěšení, jsem v místnosti sama. Prohlížím se ze všech stran. Tvářím se dost flegmaticky. Hm, tak jsem jako spadla, to je nejspíš poselství mého výrazu. Usměju se na sebe. Špatnej nápad... Teď vypadám jako šílenec na útěku. Když se zaměřím na svoje vlasy, skoro si přeju, abych byla tak kosmeticky zaměřená jako Jitka, to bych s sebou měla kartáč. Jediný dobrý je, že nalíčení očí vypadá pořád stejně. Jako kdybych nebrečela roky. A ze mě je přitom ukázková citlivka. Opráším si kalhoty, opláchnu si tváře a obličej. S otrávením zjišťuju, že se mi nejspíš během pádu podařilo kousnout se do spodního rtu. Je trochu napuchlej. Naposled si natrénuju vyrovnaný výraz, aspoň trochu přirozený úsměv a vyrazím zpátky.
Lukáš pořád sedí na lavičce kousek od schodů a něco ťuká do mobilu. Asi ani nechci vědět co. Když si mě všimne, hned mobil schová zpátky do kapsy a taky vstane. "Zmrzlina asi padá, co?" zeptá se.
"Padá?" směju se.
Lukáš se zarazí. "Promiň, mně to nedošlo."
"V pohodě, mně to neva." Proč by vůbec mělo? No tak jsem spadla, s tím už nic nenadělám. "Na tu zmrzku bych ale šla. Aspoň si rozměnim ty peníze."
Lukáš vypadá, že chce ještě něco namítnout, ale nic neříká. Naštěstí. Když se mi posléze podaří mu peníze, co jsem mu dlužila, vrátit, jsem celkem překvapená. Myslela jsem, že to bude těžší. Možná mám výhody pro invalidy a ani to nevím.
Ale čas neúprosně běží, a tak, když se donutím podívat na hodinky, protože tuším, že už mi moc času nezbývá, zjistím, že už mám dokonce zpoždění.
"Budu muset jít." Připadám si jako Popelka, která měla čas jenom do půlnoci. "Ale vážně jsem se skvěle bavila." Sotva to dořeknu, připadám si ještě navíc jako blbeček. Muselo to znít naprosto mentálně.
"Já taky," usměje se Lukáš.
"Uhm, já jdu tímhle směrem, takže asi ahoj," řeknu, když sjedeme po eskalátorech o patro níž. Za rohem na mě určitě čeká Petr a nepotřebuju, aby se ti dva viděli. Protože Petr by se mohl ve škole dost dobře prokecnout, takový on prostě je. A důvod, proč jsem nechtěla, aby ho zahlédl Lukáš, byl jednoduchý - nechtěla jsem, aby si myslel, že já a Petr spolu něco máme...
"Jsi si jistá, že nechceš projistotu zajít k doktorovi? To, jaks padala, vypadalo fakt děsivě..."
"Ne, to neni potřeba."
"Dobře, ale upřímně doufám, že ti nic neni, protože bych si pak musel vyčítat, že jsem tě teď neodtáhl na pohotovost." Zbožňuju ten jeho provokující úsměv.
"Beru na sebe plnou zodpovědnost."
"Asi si to nechám radši podepsat..."
"Ty mi nevěříš?" usměju se na něj.
"Jsem jenom opatrnej."
"Tak ahoj v pondělí..."
"Měj se." Lukáš se otáčí zády ke mně a jde přesně na druhou stranu, než kam jsem nucena zamířit já...
K východu, kde mám sraz s Petrem. Jak jdu tak sama mezi lidmi a tolika zamilovanými dvojicemi, připadám si podivně nepatřičně. Začíná na mě zase naléhat tíha reality a výčitky... Bojím se, co udělá Katka, protože ona to nenechá jen tak. Zvlášť když mi zrovna předevčírem říkala, jak si myslí, že má Lukáš někoho jinýho, a že ji štve, že s ní ani nebude na Valentýna. No, teď má teprve důvod, aby se naštvala. A pořádnej.
Když uvidím Petra, náladu mi to ani trochu nezvedne. Spíš mě to zklame. Doteď jsem ještě mohla doufat, že to nějak v pohodě ustojim, ale já to už nezvládám a to jsem teprve na začátku. "Ahoj," pozdraví mě nadšeně Petr, když si mě všimne. Co na tom, že jsme od sebe poměrně daleko a on to řekne hrozně nahlas. Petrovi byly tyhle věci ohledně slušnosti a nenarušování osobního prostoru vždycky ukradený.
"Ahoj," odvětím nejistě v pokusu o neutrální tón. Nechci být nepříjemná, ale nehodlám mu dávat planý naděje. Navíc bych se nejradši rozběhla, dohnala Lukáše a se smíchem s ním zase běžela k zastávce, jako tenkrát jednou, když jsem před Petrem utíkala ze školy.
Jak k němu jdu, vyrazí mi Petr naproti. Jeho energičnost mě poněkud vyděsí. O chvilku později jsem už hrůzou bez sebe - začíná rozpřahovat paže, aby mě přivítal. Nejistě couvnu. Petr už je ale u mě a sevře mě v objetí. Taková přítulná svěrací kazajka. I když si nejsem jistá, jestli bych teď nebrala tu kazajku. Ruce mám skřípnuté k bokům a nemůžu vůbec nic dělat. Nehledě na to, že mě pořád všechno docela pobolívá.
"Uhm," ozvu se.
Normální člověk by mě nechal, ne tak Petr. Petr je ještě míň normální než já. A slepej ignorant k tomu. Sice už můžu dýchat, ale pustí mě jenom natolik, aby mě neurvale objal poněkud jiným způsobem. Zahrnujícím naše rty. Nejdřív jenom neomaleně položí jednu ruku na můj kříž, načež se chci rychle vykroutit a on mi ještě sevře zátylek. Větší silou, než bych byla čekala. No a pak si mě pohodlně přitáhne, aniž by mi nechal možnost nebo snad trochu času se bránit. Jeho tvrdé horké rty se přilepí na moje pevně sevřené a neochotné k jakékoli aktivitě. Trvá mi tři vteřiny, než začnu reagovat. Rukama se zapřu o jeho hruď a snažím se ho odtlačit. Bezvýsledně. Nakonec se uchyluju k drastičtějšímu řešení. Trochu přenesu váhu na levou stranu a silou dupnu na místo, kde tuším jeho levou nohu.
Sice mě přestává líbat, i když silně pochybuju, že se tomu tak dá říkat, když mu to nejde, ale jeho ruce se ani nepohnou. "Co je?" zeptá se naprosto nechápavě.
"Pusť," řeknu místo odpovědi a důrazně sebou trhnu dozadu.
Petr mě nejistě pouští.
A já vůbec nevím, co říct.
Díváme se na sebe a já ještě o trochu ucouvnu. Jeho přístup mě totiž děsí.
"Udělal jsem něco špatně?" zeptá se mě.
Ani nevím, jak se mi podaří udržet se a nenechat svoje obočí vystřelit vzhůru. Jsem v šoku. "Ehm, všechno?" Někdy jsem to ze sebe dostat musela.
Petr se tváří ublíženě.
"Já..." Odkašlu si, abych získala čas. "Víš, já... Já jsem byla spokojená, když jsme byli jenom spolužáci." A je to venku. Překvapivě se mi neulevilo.
"Vážně?" Ne asi.
"Jo."
"Ty... ehm... proč..."
"Promiň," hlesnu. A myslím to vážně. Petr je v pohodě. Relativně. Když mě zrovna nenutí k tomuhle, tak ho můžu ignorovat a nevadí mi. To jsem na něm měla ráda. To, že mě sakra nechával na pokoji!
"Ale vždyť jsi tady..." namítne.
Kousnu se do spodního rtu, ignoruju bolest, kterou způsobí, že se trefím přesně do natržené části. "Abych ti to řekla," přiznám po chvíli mlčení.
Petr se zasměje. Pěkně divně. Napůl strojeně, napůl šíleně.
"Nemůžeme prostě zůstat kamarádi?" řeknu pomalu a s rozvahou. Takovýhle rozhovor jsem v praxi ještě nikdy nevedla a teorie radí nenavrhovat přátelství a už vůbec nevyslovovat slovo kamarádi. No jo, ale co má člověk vlastně říct? 'Jako nelíbíš se mi, no,' nebo snad 'Co si o sobě vůbec myslíš?'???
"Jasně."
Když sedím o půl hodiny později v tramvaji na cestě domů, nemůžu uvěřit svému štěstí. Ne že by Petr najednou nedej bože procitnul a pochopil, co se mu snažím tak otevřeně naznačit... Spíš se mi podařilo mu vysvětlit, že jsem mu to jenom přišla říct a zase budu muset. Bylo to ode mě hnusný, fajn. Možná bych se měla i stydět, ale je mi to upřímně fuk, protože dneska bych čas s Petrem neunesla. Sice jsem s ním docela dlouho (nejdelších 15 minut mého života) seděla v kavárně a trpělivě o té celé záležitosti mluvila, ale ne, že by to extrémně zabralo. V jednu chvíli mě dokonce objal a neměl daleko k tomu, aby se mi vybrečel na rameni... Nezmohla jsem se na nic jiného, než pravdu. Že jsme se nepochopili, a že vztah spolužák - spolužačka je pro náš nejlepší... Teď si tady tak sedím a zamyšleně pozoruju spolucestující. Dívala bych se z okna, ale venku je tma jak v pytli. A tramvaj je zas pro změnu přetopená a rozsvícená tak, že mě bolí oči. Potřebuju se pořádně vyspat...
Cestou od zastávky se hrozně vleču. Ne, že bych ráda mrzla, ale prostě chci být sama. A doma už dlouho sama nejsem. Zvláštní, že mi to najednou chybí. Doba, kdy táta bydlel u babičky a dědy, mi doteď připadala jako období temna... Ale tahle stránka neshody rodičů, totiž ta, že jsem doma sama bývala, mi chyběla. Za pár měsíců mi asi bude chybět ještě víc.
"Nazdár," zavolám k obýváku, sotva vejdu do dveří domu.
Jako velká voda se vyhrne Jitka. "Čau! Povídej, přeháněj!"
Nejistě zakoulím očima kolem. Nebudu se tady vykecávat, když jsou mamka s tátou doma. A mamka je teď jistojistě zapnutá na režim pohotovost.
"Táta volal, že se dneska domů nevrátí," odpoví Jitka na otázku, kterou jsem se ještě ani pořádně nechystala vyslovit. "Takže?"
"Nějak se mi o tom nechce mluvit," zamumlám, otočím se k ní zády a začnu si věšet kabát na háček nad botníkem.
"Špatný?" Fajn, rodiče nejsou doma, ale to neznamená, že mi bude dopřáno svobody. "Co se stalo?"
"Kde jenom začít?" Předstírám zamyšlení a trochu se bavím Jitčinou nedočkavostí. To já jsem byla vždycky v její roli, co se výslechů ohledně podobných věcí týkalo. "Film byl příšernej, spadla jsem ze schodů, zbavila se Petra a zajistila si zatracení až do konce života," pronesu naoko zvesela.
"Za- co?"
"Zatracení," zopakuju pomalu. "Katka ví, že jsme byli s Lukášem spolu."
Jitka se škodolibě ušklíbne, "Co na tom, když to nebylo rande?" Obočí jí vyletí vzhůru. Nesnášim, když mě takhle provokuje.
"Vždyť jsi slyšela ten její výlev ve čtvrtek, ne? Nejspíš mě v noci přijde rituálně upálit."
"Co takhle rituálně zamknout dveře," usměje se ségra a hned zastrčí klíč do zámku a otočí s ním na dva západy.
"Vtipný..." Jdu pomalu ke schodům a po nich směrem ke svému pokoji.
"A co to bylo s těma schodama?" ozve se ještě zvědavě za mnou.
"Normálka," zavolám, aniž bych se otočila, "chvilka mojí blbosti, malej parchant bez dozoru a dost příhodně situovaný schodiště."
Když se zrovna převlékám do tepláků, vrazí Jitka bez klepání ke mně do pokoje.
"Uděláme si filmovej večer," vyhrkne hned ve dveřích.
"Já si chtěla číst..."
"Ty si chceš číst pořád," mávne rukou. "Udělám popcorn," přemlouvá mě, když vidí, jak nadšeně se tvářím.
"A na co se chceš koukat?"
"Můžeš si vybrat. Ale ne romantický komedie, na ty nemám náladu."
Usměju se, "Tak to jsme dvě."
"Nesnášim Valentýna... Dáme nějakej akčňák?"
"Nesnášim akční filmy..."
"Horor?"
"Nejsem cvok."
"Čekám dole." A s tím za sebou zavře dveře a já zaslechnu, jak běží po schodech dolů.
Ani ne za dvacet minut už sedíme na sedačce, cpeme se popcornem a smějeme se rodinným videokazetám. Něco mezi akčním filmem, hororem a komedií dohromady. Prostě perfektní. Zrovna když mi kvůli smíchu nad Jitčinou školní besídkou zaskočí popcorn a zazvoní zvonek. S Jitkou se na sebe navzájem podíváme.
"Tak která?" zeptám se.
"Já ne, já ti dneska dělala sluhu," pronese Jitka, hodí si nohy na stůl, na což v přítomnosti naší útlocitné mamky nemůžeme normálně ani pomyslet, zesílí zvuk a dodá: "Nemysli si, že na tebe budu čekat."
Otráveně vstávám. Netuším, kdo by to mohl být. Snad jenom... Katka. Přišla mě zabít. Určitě. "Co když je to Kačena?" zeptám se nejistě ségry.
"Jednu jí vraž, zabouchni dveře a vrať se sem," řekne nepřítomně.
"Super rada," procedím skrz zuby.
"Nemáš za co." Jitka už si televizi zesílila natolik, že na sebe musíme křičet. Magor.
Loudám se ke dveřím. Mezitím se zvonek ještě jednou rozdrnčí. To je přesně její styl. Odhodlaně se nadechnu a prudce otevřu dveře, připravená na všechno od kýblu ledové vody až po samopal.
A pak stanu tváří v tvář Jitčinu bývalému. Danovi. Jediný pohled na něj, jak tam postává jako rampouch s ohromnou kyticí v rukou, mi zase přivodí tu sešlou náladu.
"Ahoj," řekne hned a vyloudí úsměv. Vypadá pěkně nervózně a nemůžu si nevšimnout, že přes moje rameno nakukuje do domu.
"Kdo to je?" volá Jitka z obýváku. Nějak nevím, co říct. Dan? Tvůj bejvalej? Ať si přijde sama. Docela mě pobaví, když se Dan začne podivně ošívat, sotva ségra promluví a její hlas se začne spěšnými kroky přibližovat. Kde je její nechuť vstát ze sedačky?
Povzbudivě se na chudáka kluka usměju.
"Tak kd- " Jitka vytuhne uprostřed slova. S otevřenou pusou zůstane najednou stát na místě.
"Ahoj," řekne Dan znovu. Může být ještě nervóznější než před chvilkou?
Nejistě couvám. Nerada bych se mezi ně teď pletla, ať už bude ségra reagovat jakkoli. Úsměvný na tom je, jak si zrovna před chvílí vychvalovala, že na Valentýna jednou taky může vypadat jako strašák. Vlasy má stažené do pocuchaného culíku, na sobě staré tepláky a vytahané tričko. Nemůžu nezmínit její domácké fialové chlupaté pantofle a fakt, že není nalíčená. A najednou takhle stojí tváří v tvář jedinému klukovi, který jí kdy dal kopačky. Klukovi, který je sice pořádně promrzlý, ale přesto vypadá jako by právě vyskočil z katalogu propagujícího zimní oblečení. Na Valentýna. S kyticí. Tady.
"Dane?" vydechne Jitka konečně. Už bylo načase.
Dan si odkašle a začne, "Já..."
Ale Jitka ho nenechá říct nic dalšího. Několika skoky je u něj a začíná ho líbat.
Já se začnu červenat a rychle se přesunu do obýváku. Vypínám televizi a odcházím nahoru k sobě. Když vidím, že Jitka s Danem se ani nepohnuli z místa, zeširoka se usměju. Tak kdo tady z nás dvou, už tří, měl horšího Valentýna?
Můj s klukem, kterého se nemůžu nabažit, ale s kterým nemůžu být a s dalším, kterého jsem nabažená okamžitě a o kterého nestojím, se s tím Jitčiným nedá ani porovnávat. Vždyť ona kvůli Danovi probrečela víc jak dva týdny a za celou tu dobu si svoje (obvykle úzkostlivě opečovávané) vlasy umyla jednou jedinkrát. A od té doby se skoro žádným zástupcem opačného pohlaví nikam nešla. A byla na mě hodná! Když se za sebou chystám zavřít, uslyším bouchnutí dveří a potrefené chichotání své sestry. Vlastně mi tahle její ztřeštěnost chyběla. Pochybuju, že zítra bude Valentýna ještě pořád nesnášet.
oOoOoOo
Zvoní domovní zvonek. Napínám svaly, že se zvednu, ale pak se zase uvolním zpátky do křesla. Nemusím ostatně vždycky otevírat já. Dost možná přišel někdo za tátou.
"Petro?" ozve se zezdola Jitčin hlas.
Neochotně vstávám. Knihu pokládám na stůl a jdu pomalu ke dveřím. Přísahám, že jestli je to Petr, tak mu vlastnoručně zakroutím krkem.
Petr to ale není. Bohužel. Je to Katka, což mě samozřejmě mělo napadnout... Když scházím dolů po schodech a všimnu si toho, taky si všimnu ségry otočené zády ke dveřím a čelem ke mně. Nadzvedává obočí a nechápavě na mě zírá. Skoro neznatelně pokrčím rameny. Katka se totiž usmívá. Až mě svým výrazem děsí... Čekala jsem vraždící stroj, ne úsměv a možná gratulanta k sedmnáctinám k tomu.
"Ahoj," říkám nejistě.
"Ahoj," usměje se na mě Katka zářivě.
Jitka jde do obýváku a cestou do mě naschvál trochu strčí. Jasně, jasně. Dlužím jí podrobnější vyprávění o včerejšku a evidentně se k tomu automaticky přidává i dlouhatánské vysvětlení Katčiny nečekané návštěvy. Které nemám. Protože takhle se netváří někdo, kdo se vám chystá bodnout nůž do prsou, nebo snad jo?
"Víš, napadlo mě, jestli bys třeba nechtěla jít ven." Ne. "Jenom na chvíli, je tady hrozná zima," přesvědčuje mě Katka s úsměvem, jako kdyby viděla, že jít nechci. Nechci se hnout z bezpečí domova.
Nechápu, proč je tady. Nechápu ani proč souhlasím, obouvám se a jdu s ní. Jediné, co chápu naprosto přesně, je Jitka, která nás zvědavě sleduje z okna, když odcházíme ulicí. Jak ráda bych se s ní vyměnila.
"Tak jakej je víkend?" ptá se mě Katka mile.
Třeba vážně přišla v míru. "Fajn," odpovídám a oplácím jí úsměv. "Akorát je trochu pitomý, jak je mamce pořád ještě po ránu špatně."
"Kdy se to má narodit?"
"Šestýho července," odvětím s úsměvem nad faktem, že si to z rodiny asi pamatuju jako jediná.
V tu chvíli ale dojdeme na konec naší ulice a zahneme za roh. Tam, co se staví nové řadovky a teď přes zimu nikdo nikde. Všimnu si, jak se Katka rozhlíží. Sice to nechápu, ale nějak moc si to neberu. Ostatně, Katka je přece normální. Blázen co se týče jakýchkoli vztahů s lidmi kolem sebe, ale jinak normální.
A pak se otočí ke mně. S úplně jiným výrazem, než jaký měla doteď. Všechno to sympatické na ní je pryč, úsměv nenávratně ztracen. Oči přivřené a celý obličej zkřivený hněvem. "Ty mrcho!" zaječí na mě.
Nezmůžu se vydat ani jedinou hlásku. Ruce mi netečně visí podél těla. Překvapená jsem snad jenom skutečností, že nejsem ani trochu v šoku.
"Tobě nestačí Silvestr, ty mi Lukáše odtáhneš i na Valentýna!"
"Silvestr?" ptám se nejistě. Je mi jasné, co všechno bude následovat kvůli Valentýnu, ale výčitky, co se týkají Silvestra, upřímně nechápu.
"Byli jste přece spolu!"
"Jo, ale Lukáš psal i jinejm lidem..."
"Například?" Sice je pořád hrozně naštvaná, ale trochu ubrala na hlasitosti. I když se pořád tváří, jako kdyby mě chtěla zabít, to se nezměnilo.
"Dianě, Kamilovi... Nepamatuju se přesně, ale určitě i tobě, Davidovi."
"Lhářko!"
"Proč bych ti sakra lhala?" Teď začínám být naštvaná i já. "Vždyť to byla jenom pitomá silvestrovská oslava!"
"Mně ale nic nepřišlo. Ani nikomu jinýmu."
"A to mám vědět jako asi jak?"
"Kolik vás nakonec bylo?"
"No, jenom my dva..." přiznávám.
"Děláš si ze mě srandu?"
"Ne... Hele, o Silvestrovi ti říkal Lukáš?"
Katka se uchechtne. "Ten? Ne, mám to z jeho mobilu."
"Ty mu kontroluješ esemesky?"
"Ještěže tak!" Dává ruce v bok.
"To je pěkně hnusný."
"A neni hnusný, že si jdeš na Valentýna do kina s mym klukem?" ječí na mě okamžitě Katka.
"Šli jsme jako kamarádi."
"Takže sis ten lístek platila sama?"
Ach jo. "No, ne..." říkám pomalu. "Ale on měl ty lístky od rodičů."
Katka mě chvíli propaluje pohledem plným nenávisti. Bůhví, co se jí honí hlavou. "Tohle je fakt dobrý," začne se najednou smát. "Nejdřív Julie a teď Lukáš? Co přijde teď? Nastěhuješ se mi do pokoje?"
Nechápavě na ni zírám.
"Měla jsem pravdu, ty se mi snažíš Lukáše sprostě přebrat!"
"Ne, to - "
"Nezapírej! Ty si myslíš, že nevidim, jak se na něj koukáš a směješ? A ještě k tomu ten včerejšek!" Dramaticky se nadechne a očima se podívá do země.. "Takže máš na výběr, buď se okamžitě přestaneš bavit s Lukášem," počítá na prstech, "nebo odejdeš z dramaťáku."
V šoku na ni zůstávám zírat.
"Rozumíš? Protože je to buď jedno z toho, nebo řeknu Lukášovi pravdu."
To by přece neudělala.
"Sama bys mu stejně nikdy nic neřekla, takže by to byla taková malá službička," směje se ironicky. "Co na tom, že si o tobě myslí, že jsi dětinská citlivka."
"To neni pravda," říkám pomalu. Snažím se nedat najevo, jak mi ta jedna věta ublížila.
Úsměv se jí ještě rozšíří.
"Chceš se vsadit?" ptá se s jiskrami v očích. "Protože já to udělám a ty to projedeš. Na celý čáře."
Do očí se mi hrnou slzy. Katka by přece... Vždyť...
"Takže si rozumíme?" usmívá se samolibě. "Buď zítra končíš s Lukášem, nebo ve čtvrtek s Julií. Měla bys mi být vděčná, že ti dávám na výběr, protože už jsem to mohla Lukášovi dávno všechno říct. I o tom, jak pitomě se tváříš, když se s ním při dramaťáku líbáš," posmívá se mi. "Úplná nula."
"Tomu se říká divadlo," řeknu a odcházím. S vážnou tváří, nijak pohnutou. Protože neudělám Katce tu radost, aby mě viděla brečet. Evidentně jsme spolu skončily. I kdybych se pokusila Lukášovi říct, že je mu Katka nevěrná, což bych stejně nedokázala, bylo by to moje slovo proti jejímu...
Fakt super narozeniny.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | Web | 2. prosince 2009 v 13:12 | Reagovat

No teda! =o Ta Katka je ale mrcha! Ale rande s Lukášem bylo sladký - až na ten pád ze schodů, měla štěstí, že to přežila..x) A ještěže to skončila s Petrem, to mohlo být zajímavý.. xD
To je hrozný, doufám, že neplánuje seknout s dramaťákem, ani se přestat bavit s Lukášem..to je teda výběr.. No, i když hned tak psát nebudeš, neuškodí, když tě k tomu popoženu..=)

2 *Ridana *Ridana | Web | 2. prosince 2009 v 16:59 | Reagovat

Teda, to nabralo obrátky, ti povim. Dokonce mi ani nevadí, žes to přidala až dneska :D (Nevadilo by mi to nikdy, byla bych ráda, že jsem se dočkala;)). Samozřejmě, že nemusím psát, jak je to povedený, to ti sem napíše dalších stopadesát lidí, ale já chci být mezi nimi, takže to bylo dokonale povedený, úžasný a prostě bezvadný.

3 Elaine Elaine | 5. prosince 2009 v 17:59 | Reagovat

Tohle jedna z prvních věcí, co jsem od tebe četla, ale fakticky se mi to začíná líbit. :-)

4 Niku Niku | 5. prosince 2009 v 21:25 | Reagovat

Bylo to skvělý! Strašně se mě líbila Petra a Lukáš. A Katku bych nejradši chytla pod krkem :D Moc se ti to povedlo :)

5 Lirael Lirael | Web | 5. prosince 2009 v 21:37 | Reagovat

Kolda: Jak víš, že to s Petrem ještě nebude zajímavý? :D A popohánění fakt nikdy neuškodí. Jsem moc ráda, za to, jak jsi vždycky nadšená. Člověka to popohání už jenom proto, že ví, že někdo na to čeká. ;)
Ridana: Děkuju moc. :))
Elaine: Tebe bych tady nečekala a jsem moc ráda, že tě se ti to začalo líbit. =)
Niku: Ráda nutím čtenáře, aby měli chuť někoho zabít. Určité postavy sama nemůžu vystát. :D

6 Hope Hope | Web | 6. prosince 2009 v 1:37 | Reagovat

kapitolku jsem sice přečetla už dřív, ale na napsání komentáře jsem byla příliš unavená, takže ho píšu až teď...
kapitola byla opět úžasná, ale Katku jsem vážně nechápala...nebo teda potom chápala, ale stejně...nesnáším ji a na tom se nikdy nic nezmění...je to husa! doufám, že Petra neskončí ani s divadlem ani s Lukášem, přece neudělá Kateřině radost, ne? prosím, prosím, ať neudělá, to bych totiž jako starší člověk taky nemusela přežít a měla bys mě na svědomí, víš? =oP

7 terka terka | 6. prosince 2009 v 16:28 | Reagovat

tak wou tato kapca bola perfekna a  najma dlha a preto bola taka uzasna skvela krasna :))) tesim sa na dalsie pokracko a je mi jedno ako dlho bude trvat hlavne aby bolo take perfektne a dlhe ako to predosle :))

8 Dromedka Dromedka | 6. prosince 2009 v 21:19 | Reagovat

hm... hm... ty jo... já ani nevím, co ti mám pochválit první.. ať se nevzdá ani jednoho, prosím, ať to nechá Katku říct, vždyť on ji přece taky má rád a neříkej, že ne... :D a jestli mu to řekne, tak si myslím, že opravdu jí udělá jenom službu..:D
Můžu se jenom zeptat, Lir? kolik plánuješ kapitol? :D doufám, že ještě hodně, bo tohle je fakt první česká knížka, kterou snad čtu..:D ani toho Švejka sem nečetla:D a u tvého čtení se bavím skvěle:) my u nás jenom vždycky říkáme o "Silvestru", Silvestrovi mi znělo hrozně.:D:D
Mno a když už sme u těch chyb, musím se ti veřejně omluvit, protože sme si ve škole říkali nejčastější chyby v slohovce a nevěřila bys, ale opravdu se píše "oni nemusejí" !!!! :D chápeš to? prej "nemusí" je jenom jednotná osoba, nebo prej v mluveném projevu, ale jakožto v knize to máš dobře:D takže klobouk dolů, víš toho víc jak já, a to já za 4 měsíce píšu maturitní písemku!!!
mno máš to prostě dobře:D
A ohledně psaní, myslím, že sem ti ještě neřekla, jak se mi tahle kapitola líbila.. a nebylo to jenom proto, že to bylo romantické, ale i ty scény, které bych nechtěla, byly prostě skvělé, nabudila si mě na psaní, ty jo... :D Piš rychle!! :D
nebudu už rušit, abys měla více času na psaní..:D měj se krásně a spisuj:D

9 Lirael Lirael | 6. prosince 2009 v 21:37 | Reagovat

Hope: Je ti jasný, že mě vlastně taky vydíráš, když poukazuješ na svý zdraví? :D
Terka: *Lirael je rudá až za ušima* Děkuju. :)
Drom: Za prvý - nech se překvapit. Za druhý - slib mi, že mě, ať už se to vyvrbí jakkoli, nebudeš chtít zabít. :D A kolik plánuju kapitol? Určitě míň než deset, padesát jich celkově třeba ani náhodou nebude, ale nevim, jestli jich vůbec bude čtyřicet. Což ale asi jo... Tak kolem deseti... Hele a přesně se Silvestrem jsem nevěděla! :D Pak jsem si řekla, že je to přece jako svátek toho Silvestra, tak to vezmu takhle. Za tyhle připomínky jsem moc ráda. =) Mimochodem nerušíš u psaní, na deset minut jsem přestala a šla se učit ZSV, vidíš sama, jak to dopadlo. :D

10 Hope Hope | Web | 6. prosince 2009 v 22:36 | Reagovat

Lir: já a vydírat? to by mě nikdy nenapadlo O=o) tady jde jenom o tvoje svědomí =oP

11 kolbmi kolbmi | 11. prosince 2009 v 19:16 | Reagovat

Kapitolka je moc pěkná a už se těším na další.

12 terka terka | 11. prosince 2009 v 19:41 | Reagovat

Lirael kedy predpokladas ze sem pridas dalsie pokracko ? sme uz nedockave :-)

13 Sellena Sellena | 2. února 2010 v 10:29 | Reagovat

Zase čtu ze spožděním...
Káča je pěkná mrcha, začínám ji pomalu nesnášet:D
Co se týče Petry, to je jiná:-) ten pád ze schodů byl originální.
Velmi čtive napsaná kapitola:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.