21. prosince 2009 aneb Život kotěte

22. prosince 2009 v 0:35 | Lirael |  ) My Diary (
Už mám všechny dárky!
Teda až na jeden. Možná dva. Uvidim. Možná tři.
Ale hlavní dárky mám a to je hlavní!
Taky mám za sebou nadílku u táty. Jestli na tenhle blog zavítáváte nějak pravidelněji, nebo mě snad znáte, asi víte, jak těžké to s mým tátou je. Ale letos jsem byla v šoku! Sice jsem se nevyhnula všem těm podivným rozhovorům, kdy se nedokážu přinutit vnímat, ani jsem se nezačala nějak družit s nevlastními bratříčky na tátově straně nevlastní rodinné větve. ALE: moje dárky se líbily! Nikdo mě (přehnaně) nekritizoval! A bylo to rychle za mnou, možná i proto to bylo tak v pohodě.
A táta jede na svátky pryč.
Ségra jede na svátky pryč, lépe řečeno před půl hodinou odešla odsud a o půlnoci odjíždí.
Na Štědrovečerní večeři budu jenom já a mamka...
Silvestr, na ten se bezmezně těšim.
Ale je ještě daleko.
Navíc jsem se dala na stranu temna, do včerejška jsme měli odeslat profesorce na češtinu slohovku na zadané téma a mně se tak nelíbilo, že jsem nejen nic kloudného nevymyslela, ale dokonce jsem ani nic neposlala. A nějak je mi to teď tak trochu fuk. Tak trochu znamená, že mám příšerné výčitky svědomí, ale že mě to nedonutí nic udělat. Zatím nedonutilo, tak.
Konečně jsem taky přišla na to, jak přetáhnout fotky z telefonu do počítače... Sice jsem vám nejřív chtěla jenom pár ukázat, ale mám jinej nápad. Dostala jsem ho právě u táty, když jsem zase jednou trávila čas se svojí kočkou. No a z toho vznikl nadpisem avízovaný život kotěte.


oOo
Vyvětlivky: Odmala jsem měla alergii na kočky (mimo jiné), pak se rodiče rozvedli a táta si se svou přítelkyní pořídili kočky. Jako jednu i Elsu, kočičí mamku toho mého kotěte. Alergie je lepší, ale ideální to není a já se na ty naše potvůrky zafixovala. Kočky mám u táty a vždycky jsem hrozně ráda, když je vidim.
oOo

Život kotěte

Bylo nebylo. Jednou se k nám dostalo kotě.
Bálo se to foťáku, pořád to mňoukalo a bylo to nádherně mourovatý a přítulný.
A pořád nám to lezlo dolů z reproduktoru, na který jsme to postavili, aby nám to pózovalo. Povedlo se asi 5 fotek z 50. Bylo to naše první domácí zvíře. Strhla se bitka mezi mnou a mou starší setřičkou, jak že se ten náš poklad bude vůbec jmenovat.
A stala se z něj Elsa. Podle nějakého filmu, kde je Elsa lvice. A vymyslela to ségra, abych jí nebrala zásluhy.
Kolikrát se to třeba s papírovým kapesníkem rvalo jako lev. Elsa byla a bezpochyby je nejkrásnější a nejzvláštnější kočkou, jakou jsem kdy poznala.
Bylo to tak hyperaktivní stvoření, že to nešlo udržet v klidu.
Což bylo mně osobně celkem šuma fuk, ale třeba květináčům se to nelíbilo vůbec.
A pak nám to dorostlo. Nebyl tomu ani rok a mělo to koťata. Ta jsme pak i přes moje prosby rozdali. Uplynul ještě jeden rok a na náš hyperaktivní poklad to přišlo znovu. A že na svojí obvyklou až anorektickou postavu vypadala najednou jako vzducholoď.
Velmi líná vzducholoď. Ale tyhle fotky jsou snad den, nebo dva před porodem, takže to už jsou spíš děsivější verze.
Taky to bylo najednou hrozně líný a pořád to jenom spalo. Mamina naše. A pak to na naše zlatíčko přišlo úplně. Skřeky se linuly celým domem.
A díky tomu, že to bylo odpoledne, tak jsem místo doma spala u táty, abych mohla svého oblíbeného domácího mazlíčka morálně podpořit.
Přišla jsem a na světě bylo jedno černé kotě.
Už poprvé měla Elsa dvě černá koťata.
Nedivila jsem se.
Pak porodila druhé kotě. Černé. Taky trošku flekaté...
A pak začalo něco strašlivého. Elsa ječela jako nikdy, já z ní byla celá vyděšená a jenom jsem čekala.
Nakonec se ven dostalo krásné mourovaté kotě.
Dvakrát větší než první dva exempláře. A konečně kotě, které vypadalo víc jako Elsa a ne zase spíš jako směsice všech kocourů z okolí.
Hned to mělo dlouhou srst a hned to začalo pištět nejhlasitěji.
A já se na to zafixovala snad v prvním okamžiku.
Pokud jste někdy drželi v ruce malá koťátka, asi víte, jak úžasná chlupatá klubíčka to jsou. K tátovi jsem pak jezdila skoro pořád. A proto máme z toho období takovou salvu fotek...
Jednou jsem si drahá koťátka (, která jsem mimo jiné pečlivě naučila vylézt z krabice a vyskákat schody jako retardované stvoření mezi kotětem a králíkem) nechala pózovat.
Sluníčko je vlevo dole.
U koťat, která chce člověk vyfotit, naprosto stačí je tak prostě postavit a ona tak poměrně dlouho zmateně vydrží. Pak už jen luskat a vydávat jiné zvuky, aby se dívala směrem, kterým člověk chce.
Mimochodem jsem je fotila malinko češtvě probuzené a hrozně ospalé.
Nakonec se ukázalo, že moje nejmilejší je taky jako jediná holka. Uznávám, že to fixaci asi taky trochu prohloubilo... Bylo to i první kotě-holka naší Elsy.
Když jsem drahá koťáka postavila, zůstala tak. A ani moc nekvíkala. Elsa mě nesnášela, jak jsem jí je pořád brala. Ne, byla v pohodě. Ze začátku ne, ale v téhle fázi jsem jí tak moc nevadila.
Jednoho dne přišel na návštěvu jakýsi blbec, tátův známej... No a my měli směrem do dalších místností různé zábrany, přes které se malá koťata nemohla dostat. Jako hledejte si kotě pod kredencí, nebo mezi sedačkou a skřínkami.
Takovéhle kartonové zábrany taky...
A ten idiot prostě tu krabici překračoval a šlápnul na mojí milovanou šmudlu.
Na záda.
Zůstala jenom na místě a kvílela.
Táta mi to říkal strašně opatrně...
Aby ne, měla jsem chuť jít toho chlapa zabít.
Hned jsem přijela k tátovi a druhý den jsem vzala svoje kotě k veterináři. Nakonec to bylo dobrý, ale já se o ni hrozně bála... Asi týden pak chodila hrozně špatně a nemotorně. Pořád jsem byla u ní, když to šlo...
Dílo bylo dokonáno. Fixace nenávratná a ohromná.
Šmudla se z toho nakonec dostala...
Ale byla tady další krize.
Přišlo něco, na co jsem celou dobu skoro nemyslela. Koťata jsme si nechat nemohli.
Táta mi dal letáky na vyvěšení a já jenom bulela. Mám je snad ještě někde u sebe. Nikdy jsem je nepověsila. Ani jeden.
Táta se divil, že se nikdo neozval.
Samozřejmě jenom na letáky ovšem nespoléhal. Přes internet sehnal zájemce.
Předtím už jsem párkrát navrhovala, ať si moje kotě necháme.
Kdo by si takové štístko nezamiloval?
Nebyla jsem jediná...
A pak táta jednou polevil. Zlatíčko jsme si nechali.
Těsně, ale prošlo to. :))
Moje nevlastní mamka moc nadšená nebyla. A vlastně ze zlatíčka není vedle doteď. Jestli, tak jenom vzteky. Protože jestli Elsa dostala jméno po lvici, protože byla takové šídlo, tak šmudla měla dostat jméno snad po tiranosaurovi. Květináče opět zařvaly.
Nevlastní mamka nejednou zmínila, že z těch tří koťat jsme si nechali to nejošklivější. Naprosto nesouhlasím! A jestli byla někdy ošklivá, tak byla jako ošklivé káčátko. Teď je z ní labuť a basta!
Když jsem u táty, tak mě pronásleduje jako pejsek. Kdykoli se ráno probudím, okamžitě přiběhne, když ji jenom pohladím, když spí a odejdu, do pár vteřin mě dobíhá a zívá...
Proto jsem taky teď v sobotu skoro nedokázala pořídit fotky něčeho jiného. Byla všude.
Mimochodem za poslední asi dva měsíce hrozně přibrala, jinak bývala anorektická po mamince, která už teď teda anorektická není.
Když se moje kotě narodilo, bylo mi 14. A někdy kolem Velikonoc jí budou čtyři roky.
Moje oblíbená fotka ze soboty.
Ten náramek byl vánoční dárek...
... a já si prostě hrála se svojí šmudlou. O:)
Většina fotek je mimochodem hrozně rozmazaná, protože ťunťu udržet v klidu je zázrak.
Elsa se má fajn. Sice je místy na šmudlu dost nepříjemná a na mě taky, ale jinak je skvělá. Na přivítanou mi dává pusinku a naučila jsem jí tak i prosit. Když chce třeba jít ven. Mimochodem si Elsa sama dokáže otevřít dveře, když nejsou zamčené.
Jednou přišla na to, že stačí skočit na kliku.
Nepopírám, že i to bylo kvůli mně. Neříkejte to tátovi. Strašně ho tím štve.
A pokud jde o jméno mého kotěte, šmudly, zlatíčka a podobně... Prakticky ho nemá. Jednou jsem vymyslela, že bude Betty a říkala jsem jí tak jediná. Vystřídala přezdívky jako Malina, Šmudla, Zlatka, Blbeček a tak různě. Já, myslím, říkám nejčastěji šmudla.
A velmi často říkám, že je dokonalá.
I když není.
Prostě protože je to můj malinkej zázrak.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | Web | 22. prosince 2009 v 23:16 | Reagovat

Bože, ti jsou nádherní!!!=* Jak Elsa, tak i koťata!! Taky bych je nedokázala dát pryč - s těmi letáky to bylo moc chytré! xD xD Jedno z těch koťat - to nejchundelatější - vypadá skoro jako náš Bobišek, když byl malinký =D Já natěstí alergii na kočky nemám, protože je zbožňuju úplně ze všeho nejvíc a taky jsme jich už pěknou hromádku měli..xD Od babičky jsme si vzali dva maličký koucourky, Kikiho a Mikiho, půl roku na to jsme si od ní vzali ještě jednoho, chlupáče Bobiška(původně Bertíka xD)..Akorát Mikiho nám někdo otrávil, selhaly mu ledviny a umřel,..=( Kikiho srazilo auto, ale přežil to, i když byl dva dny na kapačkách.. Pak se u nás začala objevovat cizí kočka - Kočka Kurva (omlouvám se, ale ona se už tak fakt jmenuje.. xD) a dotáhla k nám další dvě koťata, který pak najednou nechtěla..Kikinek, jakožto nevykastrovaný, se přestával vracet domů a jednou už nepřišel.. Bobišek jednu dobu se taky pořád rval a už se nevrátil =( Matýska - jedno z těch dvou koťat - srazilo auto u domu =( A tak máme jen kočiku Nelinku.. Dokud si ségra neumanula, že si pořídí britskou modrou kočku, takže máme doma ještě napasovanou nehorázně protivnou, umňančenou Tequilu, která se nerada chová..=/ =D =D Ježiš, já se zase rozepsala, ale když ty tady otevřeš takové téma, tak to jinak nejde!! xD xD xD Z Betty na Šmudlu Blbečka?? =D =D Tak to je pěkný!! No, ale je pravda, že mi jsme z původního Bertíka udělali přes Bobiša pana Bobitského, ale aspoň to "B" tam zůstalo =D xD =D

2 Lirael Lirael | 23. prosince 2009 v 17:01 | Reagovat

:D Mimochodem britská modrá Tequila? To je skvělej nápad. My máme u táty ještě kocoura britskýho modrýho a kočku. Ta kočka má taky dost vlastní hlavu a já na ni raději vůbec nesahám. O:)

3 Kolda Kolda | Web | 23. prosince 2009 v 17:32 | Reagovat

No, já na ni sahat musím(i když u nás nejdřív platilo, že já nemám ráda ji a ona nemá ráda mě),protože si na sebe musíme zvykat, když si ségra odjede do Austrálie xD Tak má Tequilka vždycky denně povinné mazlení! xD xD A jsou všechny britský tak strašně odtažitý nebo je aspoň váš kočičák mazel???x)

4 Drom Drom | 26. prosince 2009 v 20:42 | Reagovat

ty sou tak nádherné..:D jako já prostě pořád říkám, že kočky sou ty nejskvělejší stvoření na světě... a ty koťata..:D och, mno jako já nemám ani skoro slov, jak seděly na té židli..:D já bych se rozhodně zamilovala do toho uprostřed, miluju totiž dlouhosrsté kočky.:D mno a jestli můžu, taky se podělím o svou kočku..:D fotky sem sice asi nehodím, ale kdyžtak je mám na Fcb..:D
Mno jako moje kočka se jmenuje Mycky.. jo Mycky jako kocour, i když je to kočka, protože babi nám ho samozřejmě dala s přesvědčením, že je to kocour (a naše babi měla tolik koček, že se prostě neplete..:D) Ale i mistr tesař se jednou utne, a proto, když náš už tak vyžraný a tlustý Mycky jednou ještě nehorázněji přibral, tak nám to začlo být divný..:D mno jo, mamina, jak říkáš...ale tehdy ho pokousal pes, prokous mu hlavu a taky 3dny nepřišel sem, byla sem tehdy malá a brečela furt... proto taky rodila předčasně, takže nejen, že se narodilo jenom jedno živé kotě, navíc se sama i vykastrovala (prost z ní vylezlo něco navíc... :().. mno které navíc potom srazila mamka, trochu i mojí vinou..:( hrozně sem tehdy brečela a nikdo nedokázal pochopit, proč to tak prožívám...:) ale já kočky prostě miluju..:)
Mno nakonec se z toho prostě vylízala, ale jméno Mycky a časování sloves v mužském rodě mu prostě zůstalo..:D
V průběhu života ho ještě srazilo auto, dvakrát se mu na líci udělala taková boule, po které potom zůstala hrozné hluboká rána, slezla mu z hormonů srst a vypadaly mu zuby..:) ale je prostě k sežrání.. od lidí je odtažitý, mazlí se jenom, když to opravdu on sám uzná za vhodné, má vlastní hlavu a rozhodně to není mazel a přítula..:) ale prostě kdo by tak majestátní a hrdou kočku nemiloval? kráčí si jak baron a zabere ty nejteplější místa u krbu..:D taky se vždycky tváří, jako by vás chtěl sežrat, ale já na něj nedám dopustit..:) tento rok 2010 mu bude 10 let:) jo, už je to stařešinka:D jinak je černobílej a má úžasně dlouhou srst:)
Promiň, že sem se tak rozepsala, ale jak říká Kolda, takové téma se prostě nedá jen tak přejít a nesvěřit se:D:D
Jooo a když už mluvíte o takových kočkách, jednou si pořídím norskou lesní... :D to je teprve majestát..:D

5 Lirael Lirael | 26. prosince 2009 v 20:53 | Reagovat

Kolda: Kočičák právě mazel je. Je hrozně velikej a vypadá hrozivě, ale jinak je hrozně mazlivej. I když člověk musí taky opatrně, protože dostat drápem od něj je teda bolest neskutečná. :D Já ho velmi pečlivě respektuju. Ale jinak jako sám přijde si k nám sednout a třeba na sedačce ti vyloženě leze na klín - a to je teda super tíha - a chce pohladit. A když přede, tak je to hrozně jinej zvuk, než u těch našich koček.
Drom: Tak to jsem moc ráda, že se mojí ťuťu nikdy nic takovýho nestalo. Norská lesní vypadá zajímavě. Ale mně se teda líbí víc míňsrstý kočky. I když jo, to je majestát. :D Hned kouknu na ty fotky, ale mám pocit, že jsem je už viděla. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.