31. kapitola - Deset, devět, osm, sedm, ...

7. listopadu 2009 v 9:50 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
No. I když jsem si říkala, že tuhle kapitolu naprosto v pohodě stihnu, moc se mi to nevydařilo.
Protože i když stíhám mnou určený deadline, zabralo mi psaní víc času, než jsem počítala. Protože z těch rozepsaných kousků jsem využila jenom jeden.
Ale to neva.
Snad vás tahle kapitola nezklame. Protože by dost dobře mohla. Nebojte, další bude plná akce a překvapení.
A budu se snažit napsat ji ještě teď o víkendu, protože mě Petřin Valentýn dost baví.
Obzvlášť jsem zvědavá na reakce na určité události té další kapitoly. Ale někdy se mi stává, že na pro mě důležité momenty nereagujete. Každopádně - když už reagujete, tak to vážně stojí za to.
Užijte si čtení. Oslavujte, že jsem dostála svého slibu a já jdu spát. (Protože za chvíli budou dvě ráno. Protože jsem prostě napsala něco jinýho, než jsem původně chtěla. )
A číhat a povinně se radovat!
PS: Trefily jste čas, nebo jste se nad tím u minulé kapitoly ani nepozastavily a já tady blbnula zbytečně?



oOo
Ráno se mi ani nechce věřit, že už je vážně sobota. Natolik mě tenhle týden unavil. Navíc mám z dneška dost velký strach... Protože budu muset vymyslet jakýsi proslov (pokud možno ne urážlivý) pro Petra, a protože se uvidím s Lukášem. Po tom, co mi pohled na něj s Katkou zkazil podstatnou část včerejška. I když jsem se nemohla dočkat chvil strávených s ním, bála jsem se, že se budu chovat jako idiot. Už nějakou chvíli jsem se vedle něj totiž nedokázala soustředit. Na dramaťáku mi rejža vždycky říkal, že tu přiblblost Julie poněkud přehánim. Jo, protože jsem prakticky nehrála. Jenom jsem odříkávala text a byla ráda za tu chvíli, kdy Lukáš hraje Romea. Pak byl můj Romeo, když já byla Julií.
Včera jsme se spolu domluvili, že si dáme sraz v půl druhý na rohu mojí ulice. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak to navrhl. S ním jsem se nikdy nenudila. Zato s Petrem. Petr byl prostě poněkud zvláštní. A určitě byl svým způsobem hrozně milej a určitě natolik, že si ho jednou nějaká holka jistojistě zamiluje, ale já to nebudu. Protože mně připadá zvláštní, ne zajímavý. Myšlenka na něj mi navíc nepůsobila takové pocity, jako myšlenka na někoho jiného.
Na někoho, s kým jsem měla podle hodin na zdi sraz za čtyři a půl hodiny. Vůbec se tím časem nestresuju. Ne. Ne. Já přece nejsem člověk, co by se stresoval... já mám permanentní hysterák! Ale musim se uklidnit. Protože za čtyři hodiny a dvacet devět minut nechci vypadat jako někdo, kdo se právě vyhrabal z postele.
Když vyjdu na chodbu, uvidím, že do koupelny se asi hned tak nedostanu. Táta stojí ve dveřích a soucitně se dívá směrem, kde je záchod. Jo, mamka a její ranní nevolnosti.
Taťka se na mě ospale usměje, "Ahoj."
"Čau," zahuhlám a jdu blíž.
"Dneska je to fakt špatný," říká táta, než se stačím zeptat. "Spali jsme sotva pár hodin a pak jsme zůstali tady."
"Měls jít spát," ozvalo se z koupelny. Jo, mamka. Nechce, aby si o ni ostatní dělali starosti. Má pořád pocit, že nás všechny obtěžuje.
"Ahoj mami," nakoukla jsem dovnitř.
Mamka byla úplně stejně rozespalá jako táta. Ale usmála se na mě.
"Bráška jí dává zabrat," řekl táta.
Mamka mu hned věnovala jeden ze svých káravých pohledů, "Nebo sestřička."
Já s tátou jsme se oba začali smát.
Načež vyšla na chodbu i Jitka. "Tohle je co, fronta na banány?" zeptala se otráveně. V ruce držela svojí kosmetickou tašku. Vážně jsem nechápala, proč ji mamka nutila jít na gympl, když Jitčina budoucnost se celý její život rýsovala úplně jiným směrem.
Já jenom mávla rukou a šla jsem dolů do kuchyně. Ostatně tam bylo taky umyvadlo a já potřebovala jenom jeden pořádný cákanec vody, abych se probrala.
Nakonec jsem se docela zabavila přípravou snídaně. Vůbec jsem nemyslela na zbývající čas.
Čtyři hodiny, čtrnáct minut, padesát tři vteřin.
Rodičovstvu jsem udělala oběma čaj, Jitce kafe (fuj) a z dobré nálady (bez jediné známky stresu způsobeného ubývajícími vteřinami) jsem dokonce usmažila tátovi vajíčka. Když se ostatní dostali dolů, bylo už prostřeno a minimálně Jitku nepochybně přivábila vůně smažené slaniny, což by nikdy, ani za kufr značkové kosmetiky, nepřiznala.
Jako vždy si ale dala k snídani bílý jogurt, salát z okurek a černý čaj. Bez cukru, samozřejmě.
To mamka se zase rozplývala nad tím, jakou jí dělám radost, ale vzala si jenom pomeranč, protože jí bylo špatně. Nakonec většinou následoval ohromný oběd, protože to už ranním nevolnostem odzvonilo. Táta si z mamky pravidelně utahoval, že nějak tloustne, dnešní ráno nebylo výjimkou.
Ve finále vlastně mou snahu ocenili v praxi jenom dva lidé. Já a táta. Táta snědl skoro všechno jídlo a já měla radost, že jsem se nestresovala zbývajícími třemi hodinami, čtyřiceti osmi minutami a deseti, devíti, vteřinami.
Protože nebyl důvod se stresovat.
Tohle není rande.
To jenom já to chci brát jako rande. Lukáš a já jsme kamarádi. Jenom kamarádi. A každý čtvrtek jsme Romeo a Julie. A já na to myslím skoro každý den. Ok, přiznávám, každý.
Ale stejně - uvidíme se jako kamarádi. Jako kdybysme spolu byli normálně ve škole. Takže se nemusím stresovat malichernostmi jako je oblečení. Bude to jako každý jiný den.
Nedala jsem si večer do pračky ty svoje oblíbený džíny, že ne?
Po snídani mě mamka odporoučela do pokoje, že prý když jsem to připravila, tak to přece nebudu uklízet. Její starostlivost se mi líbí. Sice je způsobena jen popletenými hormony a jednou se to zase vrátí do normálu, ale teď si můžu užívat.
Stresu.
Ne, stresu ne. Já se přece nestresuju.
Tři hodiny dvacet pět minut osm vteřin.
Měla bych si jít umýt vlasy.
Na půl cestě do koupelny se zarazím a uvědomím si, že jsem si nechala šampon v šuplíku. A tak se vrátím a vezmu si ho. Bavím se svou roztěkaností. Načež si v koupelně uvědomím, že jsem si chtěla i oholit nohy. Vyjdu ven, do pokoje, k inkriminovanému šuplíku a vezmu si holítko. Šuplík ještě jednou přelétnu pohledem a zavřu ho. Měla bych mít všechno. Neměla bych si třeba vyčistit pleť? Ale vždyť na to ani nic nemám, chodím to krást Jitce. Pomohla by mi? Zase se narovnám a otevřenými dveřmi projdu na chodbu. Kde uvidím evidentně se dobře bavící Jitku.
"Co to provádíš?" ptá se s obličejem pokřiveným záchvatem smíchu, který se úporně snaží zadržet.
"Uhm, jdu do koupelny," říkám nejistě.
"Už počtvrtý za tři minuty," upozorní mě.
To už jenom tři hodiny a dvacet dva minut? To nestíhám! Rychle střelím pohledem k hodinám v Jitčině pokoji. "Dvě minuty."
Jitka se zmateně ohlédne směrem, kam koukám, podívá se zpátky na mě a začne se smát.
"Co?" vyhrknu netrpělivě. Ztrácím čas.
"Ty máš rande," směje se na celý kolo. Co je na tom sakra vtipnýho?
"To neni rande," procedím skrz zuby. "A neříkej to tak nahlas, mamka tě uslyší."
To ale vyvolá jenom další salvu smíchu, až se Jitka dokonce opře o stěnu, aby neztratila rovnováhu.
"Co?" Už jsem ztratila čtyři minuty, to jsem si mohla stihnout extrémně pomalu oholit jednu nohu!
"To neni rande," napodobí pisklavě můj hlas. Takhle nemluvim. "Proč tady teda jinak provozuješ takový kraviny?"
"Normálně jsem si něco zapomněla," snažím se držet jiného tématu než je rande.
"A pořád koukáš na hodiny," poznamená, když se zase podívám do jejího pokoje.
"Nestíhám."
"A jsi hysterická," utahuje si ze mě.
"Nejsem."
"Ale jseš."
"Nejsem!" zaječím na ní a jdu do koupelny.
Jitka mě ale bohužel následuje. "S kym jdeš?" šeptá spiklenecky.
"Nejdu na rande," řeknu a položím si věci na skřínku vedle umyvadla.
"Jasně. Na Valentýna ses jen tak rozhodla, že si uděláš seanci v koupelně a - "
"Koukej, já vážně nemám čas," říkám netrpělivě.
"Áha. A kam spěcháš?"
"Jdu s Katkou."
"S tou ses včera pohádala," řekne bez zájmu. "S kym? Znám ho?"
"Do toho ti nic neni."
"Takže ho znám!" zvolá vítězoslavně.
"Nech mě na pokoji!" Snažím se jí zavřít dveře před nosem, ale Jitka si bohužel stoupla špičkou pantofle tak, že se zavřít jednoduše nedají.
"Hele neblbni," směje se a dveře bez námahy otevírá. Asi bych taky měla začít posilovat.
Pohledem uhnu k digitálnímu budíku na pod zrcadlem. Tři hodiny, patnáct minut. Bohužel tam nejsou vteřiny.
"Ha! Zase zíráš na čas."
Věnuju jí otrávený pohled. "Nech mě na pokoji."
"Dobře, vzdávám to. Nic mi neříkej," kapituluje moje starší sestra.
"Bezva."
"Ale..."
"Žádný ale," prohlásím rezolutně.
"Ale necháš mi, abych ti pomohla vybrat oblečení a namalovala tě."
"Ani omylem."
"Tak tě prásknu mamce."
"Nene."
"Ale jo."
"Oblíknu se sama. A malovat se nebudu."
"Ale budeš. A taky ti vyfoukám vlasy."
"Zapomeň. Hele, já nejdu na rande, tím pádem nepotřebuju tvojí pomoc," říkám naštvaně.
"To si jenom myslíš."
"Vim to, blbečku."
"Vztekej se jak jenom chceš, já ti jdu prohrabat skříň, něco normálního snad najdu."
"Opovaž se!"
"Stíháš to ještě?" pronese naoko starostlivě.
Rychle se podívám na hodiny. Tři hodiny, dvanáct minut.
"Ha!"
"Nech toho hahání!"
"Zavolej mě, až budeš chtít pomoct s vlasama," usměje se na mě.
"Nechci, abys - "
"No jo, tak si je pro mě za mě vyfénuj sama. Jdu ti vybrat oblečení. Možná bych ti mohla půjčit i něco svýho," říká, když odchází chodbou.
"Opovaž se do mýho pokoje!" ječím za ní.
A pak zaslechnu její zvonivý smích a nezaměnitelné zavrzání vlastní kliky. "Potřebuješ to utáhnout," zavolá na mě Jitka.
Naštvaně přibouchnu dveře. Taková ztráta času! Ale nakonec se jí zbavím, nebude mi kecat do... Nebude mi radit, co si mám oblíknout. Na rande ani - Ne, to neni rande. S Lukášem jdu jako kamarádka. Kamarádka. Spolužačka. Známá. Petra chci slušně poslat někam. Ani jedno neni rande. Teoreticky bych to mohla ještě zrušit...
V koupelně strávím hodinu. Fénování vlasů ale ubíhá rychle. Na hodiny se skoro nedívám. Akorát asi každé dvě minuty...
Párkrát přijde ke dveřím Jitka a něco na mě volá, ale já si vždycky zesílím rádio a má smůlu.
Hrozně se bavím pozorováním, jak rychle mi schnou vlasy. Do toho se ještě v županu pohupuju do rytmu svých oblíbených písniček a nejednou použiju fén jako mikrofon. Svoje vlasy mám ráda. Navíc už jsou dlouhé až pod lopatky a vždycky, když si je rozpustím, mám perfektní clonu, kterou si můžu nechat spadat do obličeje a schovat se, když se s nikým nechci bavit. Sice většinou nosím culík, ale i tak. Navíc si odmítám svoje vlasy nabarvit. Akorát bych si je tím ničila a navíc se mi líbí takové, jaké jsou. Světle hnědá, místy skoro plavá barva, někde nazrzlá. A hezky se lesknou.
Z uvažování mě vytrhne další zaklepání. Tentokrát poměrně naléhavé. Pořádně si utáhnu župan a pootevřu dveře.
"Víš, že jsi tady už přes dvě hodiny?" zeptá se Jitka s jedním obočím nadzvednutým a pobaveným úšklebkem.
"Dvě hodiny?" vyjeknu.
Rychlý pohled na hodiny mi prozradí, že jsem tady přesně dvě hodiny a jedenáct minut. Okamžitě začnu sesbírávat své věci a ženu do pokoje.
Mám hodinu a jednu minutu. A to ještě musím dojít na konec ulice!
Jitka mě pobaveně následuje do pokoje a evidentně se baví mojí roztěkaností. "Chceš pomoct?" navrhne ochotně.
"Ne s oblečenim a nechci, abys mě namalovala jako sebe. Jenom malinko," kapituluju nakonec.
Jitka se na mě zaculí a sedne si na mojí židli.
Já se zatím prohrabuju ve skříni. Sice jsem si oholila nohy, ale sukni si vzít nechci, normálně ji nenosim a necítila bych se dobře.
"Vezmi si sukni," navrhuje mi Jitka.
"Vypadám v tom jak blbeček."
"Vždyť to není rande," říká nevinně.
Padesát čtyři minut.
"Řekněme, že by to bylo rande... Čistě hypoteticky."
"Samozřejmě. Čistě hypoteticky," směje se Jitka a dává si nohy do tureckého sedu.
"Jasně. Co bych si podle tebe měla vzít na sebe?"
"Hele a od kdy se chodí na rande takhle brzo?"
"Hypoteticky proto, že bych to jinak nestihla," řeknu netrpělivě. "Tak co si myslíš?"
"Měla by sis vzít tu džínovou sukni ode mě," říká Jitka s vážným výrazem.
"To nemyslíš vážně, že ne?"
"Myslim. Sluší ti. Máš hezký nohy."
"To je minisukně," mávám s tím kusem látky, který jsem si na sebe vždycky odmítala obléknout. "Vezmu si džíny."
"Tak si vezmi aspoň ty s výšivkama," navrhuje.
"Já si chtěla vzít ty potrhaný," protestuju.
"Vypadáš v tom jako bezdomovec."
"Lepší než prostitutka, ne?" Demonstrativně mávám sukní.
"Kdybys, hypoteticky, šla na rande, tak by sis měla vzít tohle," znovu ukazuje na sukni.
"Džíny. A tohle triko," vytáhnu ze skříně svoje oblíbený tričko. Je zelený se spoustou barevných fleků. A je hrozně pohodlný.
"Ne, jen to ne."
"Proč zase?"
"Vezmi si to růžový s výstřihem."
"Sakra, proč tě vůbec poslouchám, když mluvíš?" uvažuju nahlas a rozhodně vytahuju i svou oblíbenou mikinu.
"Tak to ani náhodou," reaguje Jitka okamžitě. Vstává a začne mi brát černou mikinu z rukou.
"Proč zas?" Čtyřicet jedna minut, padesát sedm vteřin.
"Vůbec v ní nevynikne tvůj pas," protestuje.
Nejistě se podívám směrem, kde tuším pas. "Vezmu si tuhle," řeknu nakonec a rozhodně jí svou mikinu vytrhnu z rukou.
"Tak si nech aspoň poradit," prosí zoufale. "Takle budeš vypadat jako ve škole."
"Ale oni mě vídaj ve škole i tak!" protestuju.
"Oni?" vydechne Jitka a zůstane na mě zírat.
"Uhm, ne. Řekla jsem on. Slyšíš on. On mě vídá ve škole. Číslo jednotný," drmolím rychle a začnu se přehrabovat v šuplíku a hledat ponožky.
"Moje ségra jde s dvouma naráz!" Jitka vypadá pořád pěkně pobaveně.
"Ne naráz. Nejdřív s Lukášem a pak s - " zarazím se.
"Ty jdeš s Katčiným Lukášem?" reaguje ségra bez váhání. Kulí na mě oči. "Hele ty nebudeš zas tak hodná holka, co?" směje se.
"Jdeme jako kamarádi."
"Jasně. To vykládej Katce."
"Kamarádi. Jenom kamarádi."
"Nehraje náhodou Romea a ty Julii?" zeptá se nevinně.
"Tys mě poslouchala?"
"Výjimečně. Zaujal mě fakt, že moje sestra se přestává bořit nosem v knížce a hodlá se ukázat na pódiu... Tak je to Romeo?"
"Jo," přiznávám neochotně.
"Takže jste se líbali?"
"Vždyť jsi to ani nečetla!"
"Stahovala jsem si čtenářák," říká nezúčastněně. "Tak líbali?"
"Je to součást hry," řeknu a cítím, jak se začínám červenat. Okamžitě se otáčím zpátky ke skříni, ale příliš pozdě.
"Ty se červenáš!" vyjekne Jitka nadšeně.
"Nečervenám." Snažím se znít znuděně, ne tak přistižěně, jak se ve skutečnosti cítím.
"Moje sestra se zamilovala do kluka svý nejlepší kamarádky," baví se Jitka.
"Nene."
"Ale jo, vždyť už víc zrudnout nemůžeš."
"Potřebuju se připravit, nechci se s tebou dohadovat! Takže mě laskavě přestaň štvát a jdi pryč."
"Ok, ani slovo o tvém miláčkovi, chci ti pomoct. A ten druhej kluk je kdo?"
"Ani jedno neni rande," říkám umanutě.
Třicet pět minut.
"Jasně," mávne rukou a sedá si na postel.
Oblékám se. Jako první si natáhnu ponožky, potom džíny a sahám po triku.
"Vezmi si aspoň jiný tričko," ozve se Jitka. "To modrý ti fakt sluší," dodá.
Otáčím se k zrcadlu.
"Aspoň to zkus."
"Tohle?" vytáhnu ze skříně blankytně modré tričko s bílými mraky.
"Přesně to," souhlasí.
"Neni špatný."
"Oblíkni si to. Nestihnu tě namalovat."
"Namaluju se sama, jdi pryč."
"Vždyť jsem nic neřekla!" protestuje. "Tohle tričko je bezva," pochválí mi to ještě jednou, když už jsem oblečená. "Malovat se neumíš. Co kdybych ti k tomu půjčila svoje náušnice?"
"Já náušnice nenosim."
"Začni," zavolá cestou do svého pokoje.
Do toho mého najednou nakoukne mamka, "Co to tady vyvádíte?"
Jitka kolem ní naštěstí jenom beze slova projde.
"Nic, jenom se oblíkám a Jitka má kecavou," usměju se.
Ségra mě sjede otráveným pohledem.
Dvacet devět minut tři vteřiny.
"Tak to jo," řekne mamka spokojeně a odejde.
Jitka mě donutí, abych si náušnice vzala. I když protestuju, že přes vlasy ani nejsou vidět. Načež jsem bez lítosti posazena do vlastní židle, a aniž bych viděla na zrcadlo, začne mě Jitka líčit.
"Hele, nepřežeň to, jo?" nabádám ji. I když teď už by to bylo jedno, protože jsem v její moci. A že Jitka se v kosmetice vyžívá.
"V pohodě. Hele, tys od snídaně nejedla," říká nečekaně.
"Ne..."
"Tak jo, hele, je to hotový. Jdu ti udělat aspoň nějakou housku."
Překvapeně ji následuju pohledem, když odchází. A pak se podívám na hodiny.
Osmnáct minut třicet devět vteřin.
Zhluboka se nadechnu a otočím se k zrcadlu. Jitka je vážně dobrá, to se jí musí nechat. Nevypadám přehnaně namalovaná a přitom mi poměrně dost zvýraznila oči. Už nejsou jenom nudně šedé, teď vypadají trošku do modra díky jemným stínům. Ale víc se tím nezabývám. Rychle si místo mikiny vezmu bílý svetr, nahážu si věci do tašky z tmavě modré džínoviny a naposledy projedu vlasy kartáčem. Už nemám čas si ani udělat culík. Když se ujistím, že jsem v pokoji pořád sama, trochu se navoním parfémem, co jsem dostala od mamky. Už dávno a je skoro nepoužívaný. Ale voní příjemně. Popadnu šálu a rukavice a seběhnu dolů. Věci nechám na botníku.
Táta se v obýváku dívá na fotbal. Říkal, že když má mít s mamkou romantický večer v divadle, tak se potřebuje nadopovat něčím normálním. Jitka mi namazala housku a teď mi kromě ní podává ještě pomerančový džus.
Jsem ráda, že nekomentuje můj svetr. Sice mě sjede pohledem od hlavy až k patě, ale jenom se usměje. "Zlom vaz," řekne tak tiše, aby ji táta neslyšel (což by ani nemohl, protože chlapi u fotbalu nic nevnímaj) a jde nahoru.
Jím pomalu. Každé soustu jako bych žvýkala nekonečně dlouho. Z nervozity mě taky příšerně bolí břicho a dost možná bych nepoznala ani papriku, kdyby mi ji někdo podstrčil ke snězení. A že se mi z papriky zvedá žaludek. Teď ani nevím, kde v tom uzlu nervů ve mně žaludek vůbec je.
Devět minut patnáct vteřin.
Mám čas. Nádobí uklízím do myčky, aby mamka nehudrala, a jdu ještě nahoru za Jitkou.
"Hele, fakt dík," řeknu, když vejdu do jejího pokoje.
Překvapivě si čte časopis. "V pohodě. Jenom to nezvorej, jo?" Směje se.
"Nezvorej co?"
"Nechovej se jako idiot, nepadej před nim a nesměj se vlastním vtipům."
"Prostě nepřirozeně?" zasměju se.
"Tak nějak."
"Blbečku."
"Pitomče," oplatí mi to.
"A co ty vlastně děláš doma?"
"Kde bych byla?"
"S nějakym klukem, ne? Ty..."
"Jo, já. Sama na Valentýna. A moje mladší sestra si jde hned na dvě rande," směje se.
"Hele s Petrem jdi klidně místo mě," navrhuju.
"Kdo je Petr?"
Jenom se na ní ušklíbnu. "Ahoj."
"Pak chci všechno slyšet!" upozorňuje mě, když zavírám dveře.
Scházím dolů po schodech. Špatně se mi dýchá a srdce bije jako splašené. A to jsem ještě doma a ne s ním. Obouvám se. Chvíli se rozmýšlím a nakonec si vezmu místo tenisek kozačky, co mi nabízela Jitka. Dneska má sněžit, ale pochybuju, že spadne byť jenom jedna vločka. Nevěřim meteorologům.
Když si kolem krku vážu světle modrou šálu a oblékám se do černého kabátu, ukáže se mamka. Její zakulacující se břicho mi vykouzlí na rtech úsměv.
"Tak už jdeš?" zeptá se mile.
"U-uh." Přes rameno si přehodím tašku.
Čtyři minuty pět vteřin.
"A kam to vlastně jdeš?" zeptá se mě mamka s překvapivým zájmem.
"Uhm, s Katkou přece," říkám na oko pobaveně. "Říkala jsem ti to." Mamka mě stejně nikdy neposlouchá, tohle projde...
"S Katkou? A kam?"
"Do kina a po obchodech, znáš to," mávnu rukou.
"A od kdy se takhle šňoříš, když jdeš s Katkou?"
Údivem nadzvednu obočí a otočím se k zrcadlu, abych se znovu ujistila, že vypadám aspoň trochu normálně. Víc normálně než naparáděně, to každopádně.
"Vždyť vypadám normálně," říkám nechápavě a pohledem pořád zkoumám svoje oblečení. To vypadám tak blbě?
"No já nevim." A potom mi to dochází. Poznávám tenhe tón a vůbec se mi nelíbí.
"Co je?" nevydržím to a otáčím se zpátky k mamce.
"Jenom ti sem volal jeden kluk a chtěl s tebou mluvit," říká nevinně. Nadšení z ní ale srší na kilometry daleko.
"Prosim?" nervózně se zasměju. "To byl asi omyl, ne?"
"To bych ani neřekla, ptal se na tebe a mám ti prý vyřídit, že volal..."
"Jasně mami a tebe mimochodem pozdravuje Dalajlama."
"Ten kluk, Petr, říkal, že..."
"Už vážně musim jít, mami," procedím skrz zuby. On je vážně nemožnej!
"Jak chceš... A nespěchej," zavolá za mnou ze dveří, když vyběhnu ven.
Když jdu rychle ulicí, tak se ani nemusím otáčet, abych věděla, že stojí ve dveřích a zasněně se za mnou dívá. Já Petra zabiju. A to radši ani nemyslím na to, co mě čeká, až se vrátím domů. Petruško tohle a Petruško tamto. Ještěže tady je aspoň táta a může pak odvádět její pozornost. Možná ani nebude co odvádět, protože ani nemusí být doma, až se vrátim. Pokud díky Petrovi neumřu nudou a rovnou nepřijdu o celou notoricky ohranou přednášku. Víš a včeličky... Jen to ne.
Najednou si uvědomím, že sněží. Vážně začalo sněžit! Je únor a teď poprvé za tuhle zimu je konečně pravá zima! Neni jenom ten hnusnej mráz. Padají vločky. Zálibně se rozhlížím a všimnu si, že chodník už je i posypaný štěrkem. Nejspíš jsem se od rána ani jednou nepodívala z okna.
Půl minuty.
Až teď se podívám na konec ulice.
Bušení srdce se ještě zesílí. Možná bych neslyšela ani auto, kdyby jelo hned za mnou, jak mi teď hučí v uších. Lukáš stojí na konci ulice a usmívá se na mě. Nemusela bych ani chodit blíž, abych si všimla, jak mu to sluší. Navíc - jemu to sluší vždycky.
"Ahoj," usměju se na něj.
"Ahoj."
"Čekáš dlouho?"
"Ne, jenom padesát dva vteřin," zavtipkuje.
Hlavu trochu natočím na stranu. Nepočítal tak jako já, že ne? Protože to bych nebyla jedinej cvok v okolí.
Výraz jeho tváře je ale zcela neutrální, takže jen z toho poznám naprostý nic. Ale když se na mě usměje a mně zase radostně zabuší srdce ještě o trochu rychleji, je mi všechno jedno. Jdeme spolu do kina, kam mě on pozval, začalo sněžit, usmívá se na mě, vypadá až neomaleně hezky a... A já se toulám hlavou v oblacích a říkám si, že teď určitě vypadáme jako zamilovaný pár, co spolu jde někam na Valentýna.
"A já jdu o šestnáct dřív," zasměju se na něj.
Teď se už Lukáš netváří neutrálně. Spíš zkoumavě. Znejistěně.
A i když jdeme jenom jako kamarádi, už jenom ten fakt, že jsme spolu sami, mi z hlavy vykouří všechny starosti. Jsme jenom on a já a sníh všude kolem.
 


Anketa

Nejtěžší otázka na světě: Jsi holka, nebo kluk?

Holka
Kluk

Komentáře

1 kolbmi kolbmi | 7. listopadu 2009 v 10:44 | Reagovat

Moc hezká kapitolka a už se těším na pokráčko.

2 Lirael Lirael | 7. listopadu 2009 v 13:41 | Reagovat

Jojo, blbnula zbytečně. :/ Jsem pitomá, když mě to tak štve? Mě tahle povídka hrozně baví psát, ale v rozmrzelosti mi připadá, že dlouhé čekání způsobilo úpadek zábavy pro vás... :(

3 Ridana Ridana | Web | 7. listopadu 2009 v 17:05 | Reagovat

Já nečetla minulou kapitolu! Říkám, podívám se na předešlou kapitolu, ať si vše oživím. Obvykle mi stačí první dvě slova. A teď? Říkám, to není možný, tak snad jsem k tomu psala komentář. Žádný tam ode mně nebyl. Takže super, aspoň mám dvě kapitoly najednou:) A už se prostě nemůžu dočkat, až se dozvím, jak to všechno dopadne, i když na druhou stranu mi bude líto, že tahle povídka skončí, já vím, tys o konci nemluvila, ale mluvím o něm já :D Nejvíce jsem se bavila a toho počítání času a taky u včeliček, nemůžu si uvědomit, jestli to bylo tady nebo v předchozí části, takže se omlouvám, jestli to nebylo tu. Je úplně úžasný, jak mě dokážeš vtáhnout do příběhu a já ti to říkala stokrát, ale řeknu to po sto první: Neumím číst (a ani psát) dlouhé odstavce bez přímé řeči, ale je to tvým příběhem, tvým psaním, že u tebe se od toho nedokážu odtrhnout a na konci si koušu nehty vztekem, jak je možný, že já to napsat nedokážu?! A tak si říkám, že by snad bylo na čase, abych se přes to přenesla a smířila se s tím, že je mi souzeno k psaní něco úplně jinýho. I když jak se tak dívám na tvé výtvory, napadá mě, jestli mi je psaní vůbec souzeno... :)

4 Ridana Ridana | Web | 7. listopadu 2009 v 17:06 | Reagovat

Jo ona je ta kapitola předtím vložená chvíli před touhle :D:D Tak to bude tím, že jsem ji ještě nečetla xD trochu objev, Ridano :D

5 Kolda Kolda | Web | 7. listopadu 2009 v 20:16 | Reagovat

Snažila jsem se trefit čas, ale za prvé jsem celý den musela dělat na chalupě na zahradě, a za druhé jsem si to blbě vypočítala! xD xD xD zjišťuju, že neumím matiku (takže ta kompozice zítra nedopadne dobře =D), vyšlo mě to až na dnešní poledne, ne ráno..=D
Ta kapitola je naprosto perfektní!  U rozhovorů s Jitkou jsem se pořád smála a ten konec s Lukášem - krása! Fakt to oba počítali? =D Hrozně moc se těším na další, tím, že to budeš psát tenhle víkend, jsi myslela už dneska a zítra? Skvělý!!!=)

6 Drom Drom | Web | 7. listopadu 2009 v 20:50 | Reagovat

Ok, jenom na začátek... :D musela sem to sem napsat, bo to mi málem vytrhlo oči.. u vás se normálně říká tenhle tvar slovesa: "nemusejí"?? :D:D mě to přijde hodně divné, mno ale to jenom tak.. :D
btw. už sem říkala, jak miluju tvoje psaní? :D ani se mi nechtělo jít v půlce na záchod, jak sem se bavila, i když sem nakonec musela.. :D mno jako dokonalé, fakt sem se smála, píšeš tak opravdově, realisticky, že se mi prostě zdá, že Petra je holka z okolí, kterou znám nebo bych aspoň mohla znát:) je to tak opravdové a tak och, nemám slov.. :D
Prostě se mi to líbí, mooooc, už se neskutečně těším na její rande, ty dokážeš teda napnout... a zároveň pobavit, rozesmutnět, naštvat a vytočit.. :) si mistr vypravování.. :D
Ty jo, nevím, mě se nejvíc líbit ten okamžik, kdy znejistěl, to znamená, že si ji měřil zkoumavým pohledem, to znamená, že to taky počítal, že ji miluje a ona to nevidí.. :D ooo, to je tak sladké, ona je naprosto jako já!!! Ty jo, asi proto tu povídku tak miluju!!:) Honem Lir, spisuj, jenom mi řekni, co mám udělat pro to, aby to bylo rychleji a já to udělám, ať to bude stát cokoli, bo jinak se zblázním.. :D prostě tohle není prosba, to je přímo hysterická žádost!!!
Mno nic, budu končit, doufám, že sem tě vynachválila aspoň z poloviny tak, jak si zasloužíš:) :) :) Ještě jednou nakonec, jen tak dál, jenom spisuj! ;)

7 M* M* | Web | 7. listopadu 2009 v 20:55 | Reagovat

Pěkná kapitola. Trochu mě překvapilo chování Peťiny sestry :-), ale líbilo se mi. A konec byl ze všeho úplně nejlepší, že by náš milý Lukáš tajně počítal vteřiny do rande a byl do Petry tajně zamilovaný? *YAHOOO* Těším se na pokráčko :-)

8 Lirael Lirael | 7. listopadu 2009 v 21:05 | Reagovat

Drom: Nooo. Ono se tady říká "nemusej", což jsem si v kreativním záchvatu a rozespalosti přetransformovala (jako idiot) do nemusejí. Což je krávovina. Takže díky za upozornění a už jsem to opravila. :D
Mimochodem mě vaše komentáře naprosto zbavují schopnosti se vyjadřovat, takže stručně: moc děkuju a moc se červenám. :D

9 Hope Hope | Web | 7. listopadu 2009 v 23:47 | Reagovat

dneska nebudu psát dlouhý komentář, stejně je to jedno...navíc, proč vyjadřovat dlouhým komentářem to, co lze vyjádřit pár slovy? kapitola byla moc hezká, pobavila mě a vážně se těším na další...nejvíc se mi asi líbilo neustálé počítání času a pak taky jak Jitka Petře radila...taky bych chtěla takovou sestru

10 powerNec powerNec | 8. listopadu 2009 v 21:10 | Reagovat

Taky se tu usmívám.

11 Alienor Alienor | 10. listopadu 2009 v 16:13 | Reagovat

:-D Ta část s Jitkou mě vážně pobavila... :-D Úžasná kapitola. A teď jsem hrozně zvědavá, co chtěl Petr... Kdy bude pokračování??? ;-)

12 Sellena Sellena | 10. listopadu 2009 v 18:58 | Reagovat

no:D
co říct, napsané jako vždy skvěle, obsahově by se dalo říct jen půlka opravdové kapitoly, protože to důležité teprve bude:D a strašně se těším:-)

13 Ridana Ridana | Web | 10. listopadu 2009 v 19:11 | Reagovat

[6]: je naprosto skvělé, když někdo napíše místo "nebo" "bo". Tohle mně u tvého komentáře fakt rozesmálo :D
Promiň, Lir, já vím, tvůj blog :D Já tady nemám co reagovat na komentáře, promiň :D

14 Drom Drom | 14. listopadu 2009 v 22:04 | Reagovat

[13]: Ale Rid, u nás se používá "bo" jako protože, ne jako nebo.. :D nebo sem to ještě napsala někde jinde než v té první větě?

15 Ridana Ridana | Web | 19. listopadu 2009 v 17:33 | Reagovat

[14]: toe celkem fuk, ale je to úžasný :D

16 Ridana Ridana | Web | 22. listopadu 2009 v 21:38 | Reagovat

Drahá, koukej sem přidat další kapitolu než se vrátím ;) :D

17 Lirael Lirael | 23. listopadu 2009 v 5:49 | Reagovat

Eh... A kdy že se vrátíš? Jestli za týden, tak to možná stihnu. :D

18 Kolda Kolda | Web | 23. listopadu 2009 v 6:53 | Reagovat

Klidně bys to mohla stihnout i dřív...x)

19 terka terka | 23. listopadu 2009 v 18:43 | Reagovat

ja tak isto by som sa potesila keby pribudla dalsia kapca :)))

20 Jenn Jenn | Web | 29. listopadu 2009 v 16:23 | Reagovat

Týjo, jen jsem sem najela, abych tak omrkla zase po dlouhé době tvůj blog, otevřu kapču a ptže sem nečetla ty předešlé, chtěla jsem si ji přečíst až pak, až si je přečtu.. No ale to nešlo!:D Já se od toho normálně vůůbec nedokázala odtrhnout a to se mi už nestalo dloooooouho:)) Fakt dobrý, jen tak dál:)

21 nadcasovy nadcasovy | Web | 29. listopadu 2009 v 17:23 | Reagovat

Tak vidím, žes to nestihla, čéče xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.