30. kapitola - Na intelektuálním dně

4. listopadu 2009 v 22:50 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Hodně známá je formulace "nová kapitola až po x komentářích". Já mám taky podmínku. Všichni musíte mít povinně radost a i když byste ji neměli, tak se tady další kapitola objeví přesně za 59 hodin.
Tedy doufám. Protože se mi třeba zítra už nebude líbit a budu to chtít celé zase přepsat...
Tahle kapitola, už třicátá mě osobně hrozně potěšila. Ne prostým faktem, že je už dopsaná, ale když jsem si ji po sobě teď kontrolovala, tak mě vážně bavila. Docela často se mi to ani kontrolovat nechce.
Každopádně koukejte číhat (jsem zvědavá, jestli sem někdo z vás ve slíbenou hodinu přijde - musíte si to spočítat ), koukejte mít radost a jako vždy - za komentáře vás čeká pocit radosti, že mi děláte radost.



oOo
Když ráno vcházím do třídy, ani mi nevadí skutečnost, že dneska máme tak dlouhý vyučování a většinou moje nenáviděné předměty. Jakoby mne pouhá myšlenka na víkend držela nad vodou. Protože já už se vážně potřebuju vyspat. Večer jsem nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala a převalovala, načež jsem zjistila, že už je dneska v noci, ne včera večer. Tak to šlo dál a dál, a když už jsem konečně usnula, tak skoro hned zase zvonil budík. Vstávala jsem polámaná, unavená a naprosto otrávená.
A proč že jsem nemohla spát?
Zjistila jsem, v praxi samozřejmě, že když má člověk hlavu plnou kravin, tak nemá ani cenu se pokoušet usnout. Protože si tak vymyslí daleko větší kraviny a nakonec se mu o tom tu asi hodinu spánku ještě i zdá. Výsledkem je notoricky známé ranní otrávení, které má v obličeji cestou do práce vepsána nadpoloviční většina obyvatel tohohle uspěchaného města.
Kdybych aspoň uvažovala nad něčím normálním.
Protože včerejšek nebyl jenom o tom, jak mě Petr pozval na Valentýna. A o tom, jak mě Lukáš pozval na Valentýna. Sice mi to došlo až později, ale došlo. Jo. I když Lukáš se mnou chce jít jenom proto, že má lístek navíc.
Včerejšek byl prostě ještě o jedné, ehm, záležitosti. Když jsem byla doma asi půl druhé hodiny a spokojeně jsem si četla novou detektivku, protože jsem neměla moc úkolů, zazvonil domovní zvonek. Což by prakticky nebylo nic divného. Kdyby Jitka nebyla ve svém pokoji a necvičila, kdyby mamka s tátou nebyli v práci, jako vždycky touhle dobou a kdyby mi hned došlo, kdo by to mohl být. Protože to bylo jasné jako facka. A to bych otevírat opravdu nešla.
Když jsem ale ještě nic netušila, otrocky jsem zaklapla knížku a s náladou pod bodem mrazu jsem sešla schody. Při otevírání dveří na mě hned foukl mráz naživo a já se otřásla zimou. O pouhých pár vteřin později jsem se otřásala odporem. Protože před domem nestála jedna osoba, ale hned dvě. A protože dvojice se líbila. Naprosto bez zájmu, že právě někam zvonili.
Na mé "nenápadné" odkašlání ale samozřejmě nereagovali, stáli až za plotem.
Otázka Zvonili jste? mi zněla poněkud poníženě, pokorně a tak jsem ani náhodou znít nechtěla. Stála jsem nahoře na schodech, výš než oni dva, a měla jsem jich akorát tak plný zuby.
"Co je?" vypálila jsem nepříjemně. Mráz mi na náladě nijak nepřidal.
Ti dva se od sebe konečně odlepili. Katka se na mě usmála.
Já úsměv neopětovala. Mračila jsem se a sahala po mámině kabátě, který visel nejblíž. Ještě chvilku a byl by ze mě chodící rampouch.
"Potřebujete něco, sakra?" hudrala jsem.
"Chci s tebou jenom mluvit," odvětila Katka. Měla dost příjemný hlas. To nevěstilo nic dobrého. Co to na mě zase zkouší?
"Nechám vás," ujistil mě David. Už jsem se skoro začínala radovat, že nemá nic na srdci a rovnou odkráčí. A ono hov-, teda nic. Už jsem se zmiňovala, jak nesnášim, když mě někdo ruší od čtení? A ještě k tomu mrzlo. A byli to zrovna ti dva, které jsem vidět vážně nepotřebovala.
Katka se na Davida afektovaně uchichtla a rozloučila se s ním. Naštěstí už to netrvalo tak dlouho. "Můžu dál?" zeptala se cestou ke dveřím.
"Mrzne," řekla jsem otráveně a ustoupila, aby mohla vejít.
S potěšením jsem zavřela a sundala si mámin kabát. Katka si pověsila bundu na háček a zula si vysoké červené kozačky. Ty boty se mi ani trochu nelíbily. Kde byla její oblíbená hřejivá hnědá a růžová? Místo toho měla teď Katka jako stálé příslušenství barvy jako černou, krvavě červenou a bílou. Metalová hudba byla jenom odporný bonus. Beze slova jsem šla do obýváku. Ani jsem nesledovala, jestli šla Katka za mnou. A pití jsem jí nenabízela. Ať se vyžvejkne a odejde. Hlavně rychle.
"Takže?" zeptala jsem se. Jo, nebyla jsem příjemná. Protože naposled, když se mi nasáčkovala domů, tak mi vybalila, že miluje Davida. A já husa pitomá jsem se skoro nenaštvala. Teď jsem byla naštvaná předem, takže jsem jenom tiše doufala, že moje primární reakce na cokoli nebude úkladná vražda. Inspirace by bylo dost a dost.
"Máte to tady pěkný," prohlásila Katka.
Sprostá slova, co mi letěla hlavou, jsem raději ignorovala, i když to dalo zabrat. "Všechno takhle bylo už posledně," řekla jsem bez zájmu. "Tak co po mně chceš?"
"Chci si promluvit."
"Víš, možná působim všelijak, ale tohle jsem pochopila," reagovala jsem okamžitě.
"O Lukášovi," dodala jedním dechem.
A ten můj se zase zastavil. Protože po tomhle tématu jsem netoužila ani v nejmenším. Sice mi už nedělalo takové problémy lhát lidem do očí, ale tohle byla Katka. A Katku jsem snad ještě nikdy neoblafla. Nic jsem raději neříkala...
Katka si mého mlčení ale nijak zvlášť nevšímala. Pohrávala si s rukama. A na mě se ani nedívala. Její pohled směřoval k zemi. "Neklape nám to."
Napadalo mě se pitomě zeptat: Ty sis všimla? Ale raději jsem to neudělala. Připadala bych si jako blbec.
"Mám pocit, že... že si asi našel někoho jinýho," řekla s pohledem pořád na koberci.
Neměla jsem, co bych jí řekla. Protože Lukáš by udělal nejlíp, kdyby si vážně někoho místo ní našel.
"Nechce se mnou ani spát," zakňourala.
Snažila jsem se skrýt svůj údiv. Nejen, že se spolu prakticky nebavíme a už tak je divné, že jde za mnou. Ona se se mnou chce navíc bavit právě o tomhle? Se mnou?
"A v sobotu na mě nemá čas!" Katka ke mně zvedla oči. V obličeji byla celá flekatá a po tvářích se jí kutálely slzy. Proč já? "Prej jde s kamarádama," prskala nespokojeně.
Ale chápala jsem její rozhořčení. Dokud...
"A to jsem si prve říkala, že půjdu ven s ním a ne s Davidem!" Katka se smála jako naprostý blázen. "Co si o sobě vůbec myslí?"
Asi mu došlo, že mu zahejbáš? To jediné mě napadalo. A taky to, že je na sobotu tak nějak domluvený se mnou... Ale já nehodlala být tím, kdo jí to řekne. Za prvé spolu jdeme jako kamarádi, za druhé Lukáše tahá Katka za nos už pěkně dlouho sama a za třetí... Za třetí. Jsem sobec, ne sebevrah.
"To jako čeká, že mu udělám scénu?"
No určitě nečeká, že ji udělá mně.
"Ani mi za to nestojí, pokrytec jeden."
"Udělali jste si vy dva něco?" zeptala jsem se nejistě. Nechtěla jsem na sebe moc upoutávat pozornost, když byla v ráži.
"Jestli jsme si něco udělali?" zaječela hystericky. Tak to se nepovedlo. "Pořád se jenom hádáme! Ani nechápu, proč jsem se s ním dávala dohromady. Po létě to už stálo za nic."
Nemůžu popřít, že mi tím prohlášením tak nějak udělala radost. I když jsem se cítila jako idiot a cítím se tak doteď.
"Tak se s ním rozejdi a nemusíš se s Davidem schovávat," navrhla jsem nejistě. A naprosto nezaujatě. Tohle by jí přece řekl každý... Já tím spíš, když -
"Rozejít se?" Zase začala brečet. I když nepřestala být hysterická.
Co jsem proboha řekla?
"Já se s nim nechci rozejít," řekla mezi vzlyky.
"Ale nějak si to vyřešit musíš," podotkla jsem.
"Myslela jsem, že to vyřešíme v sobotu."
Nechápala jsem. Neměla jsem nejmenší tušení, kam míří.
"A on si nejspíš jde s nějakou krávou, se kterou se mi bude vysmívat a zahejbat mi."
"To by ti Lukáš neudělal," řekla jsem. Fakt, že tou krávou nevědomky myslela mě, jsem se snažila opomíjet.
"Jak to můžeš vědět? Vykašle se na mě kvůli nějaký fifleně. Já si nezasloužim, aby mi zahejbal."
A pak už jsem to nevydržela. "A on si to od tebe zaslouží, abys mu zahejbala ty? Na co vlastně čekáš, když se teda jenom hádáte?"
"David to se mnou nemyslí vážně... Když se rozejdu s ním, nechci zůstat sama."
"Aha, takže zůstaneš s někým, o kom si myslíš, že ti zahýbá, kterýmu sama zahýbáš a se kterým se jenom hádáš, jo?"
"Ty to nechápeš," řekla pomalu Katka.
"Ne, to fakt ne." Založím ruce na prsou a zůstávám na ní dál stejně nechápavě zírat.
"Být sama je nesnesitelný."
Nadzvedla jsem obočí. To snad nemyslela vážně.
"Připadala bych si jako mutant, kdybych neměla kluka," slyšela jsem ji najednou říkat. "Vždyť by to znamenalo, že jsem divná. Navíc, co bych pořád dělala? Sama."
Dál jsem jenom zírala. Ani v nejmenším jsem s ní nesouhlasila. A tím míň jsem chápala, proč tohle říkala zrovna mně. A nechápu to doteď.
"Musíš mi pomoct," řekla najednou.
"S čím jako?"
"Potřebuju zjistit, s kým Lukáš opravdu jde. A sama za ním v sobotu chodit nemůžu, protože jsem už domluvená s Davidem."
"To jako myslíš vážně? S timhle ti já pomáhat nebudu."
"Co to s tebou je? Vůbec se nechováš jako kamarádka!"
Pak jsem se bezpochyby tvářila, jakoby mě praštila pohrabáčem.
"Všichni jste se proti mně spikli!" Načež vstala, odkráčela do předsíně a začala se obouvat.
Když jsem se aspoň trochu vzpamatovala, vyrazila jsem za ní. "Pořád nechápu, proč by ti měl Lukáš zahejbat. On takovej není," trvala jsem na svém.
"Pch," mávla rukou, narovnala se a začala sahat po bundě. "Kdybys viděla, jak mě chvílema nevnímá a zamyšleně kouká někam za moje rameno... Jak jsem si mohla myslet, že bys mi pomohla? Vždyť tobě jsem taky ukradená, pořád se taháš s těma pitomejma, těma... Jak se jmenujou?" Bundu už si natáhla.
Beze slova jsem čekala, až dokončí ten pokus o myšlenku.
"Blbka jedna a blbka dvě," řekla nakonec. Otevřela si vchodové dveře, naposled se na mě otočila, vyhrkla "Nazdar." a odkráčela.
Docela mi trvalo jenom zavřít za ní dveře, protože jsem stála jako idiot na místě a zírala někam před sebe. Tohle byla Katka? Moje Katka?
Najednou se za mnou ozvala Jitka. Evidentně vyslechla většinu našeho rozhovoru. "Co to do ní vjelo?" zeptala se.
"Duch zemřelýho masovýho vraha," odvětila jsem otráveně a zabouchla jsem dveře.
Pousmála se. "Co to mlela?"
"Vim já? Kde se tady vlastně bereš? Já myslela, že posiluješ v pokoji..."
"To jo, ale v bráchovym, je tam víc místa," zasmála se. Jo, dolní dětský pokoj se stal pro všechny bráchovym pokojem. Přitom nikdo z nás nemá ani tušení, jestli budeme mít brášku, nebo sestřičku. "Mimochodem je tam všechno perfektně slyšet, když jsou otevřený dveře, to mu nezávidim."
"Takže ses teď asi docela pobavila..." prohodila jsem otráveně a pomalu šla po schodech nahoru.
"No jo, no. Hele a ty si fakt myslíš, že jí Lukáš nezahejbá?"
Otočila jsem se na ní. "On takovej neni." Zase jsem se opakovala.
"Jseš naivní, fakt že jo," vzdychla a zaplula zpátky do pokojíčku.
Možná má pravdu... Ale furt lepší, než aby ze mě byla sebestředná příšera jako z Katky.
Po tom, co ráno vejdu do třídy, mě ani nepozdraví. Otočí se zády ke dveřím a okamžitě si začne povídat s prvním, kdo se namane. K její smůle je to Petr.
Škodolibě se směju, pokládám batoh k naší lavici a mířím na chodbu, dokud se ti dva ještě baví spolu a mně nehrozí bezprostřední nebezpečí. Ve dveřích se skoro srazím s Lukášem. Usměju se na něj a ustoupím stranou, aby mohl projít.
Lukáš se ale usměje taky, uhne a dodá, "Dáma první."
"Dík." Pousměju se, zakroutím napůl nechápavě hlavou, projdu a zamířím si bůhvíkam. Do začátku první hodiny nemám ani nejmenší zájem zůstávat v dostřelu. Nejdřív se jen tak potuluju chodbami a nakonec se zastavím u dolní tělocvičny. Zpátky do třídy to pak nebudu mít daleko a sem stejně nikdo nechodí... Sedám si na dřevěné schody a rukama obejmu kolena. Přímo na protější zdi visí hodiny. Mám ještě hrozně moc času. Celou dobu ale nakonec jenom pozoruju ručičku hodin a v hlavě mi probíhá hotová třetí světová. Nevím, co bych dělala, kdybych nešla sem. Vyloženě jsem potřebovala izolaci. Protože s tímhle bych byla komunikaceneschopná. Nechápala jsem, co se s Katkou stalo. Asi jí prostě v hlavě přeskočilo pár koleček. Lidi se mění, to je fakt. Ale Katka? Kolik let už byla stejná, kolik let jsme si skvěle rozuměly... A teď jsem najednou nic nechápala. Jako kdybych se s ní nikdy v životě ani nebavila. Tak moc zvláštní mi to všechno připadalo. Tohle nebyl obrat o 180 stupňů, tohle byla spirála, která se ani trochu neblížila konci...
První hodinu přežiju nečekaně v pohodě. Protože komunikace s Katkou nepřichází v úvahu. Píšeme nehlášený test. Z biologie. Pět stran A4 potisknutých s obou stran a bez kroužkování odpovědí. Valná většina je něco ve smyslu napiš vše co víš o- . U třetí otázky mám chuť napsat nic a obdobné geniální nápady mě pronásledují i dalších 9 stran. Taková pohoda do nepohody. Ale co, na biologii mi nezáleží.
Po zazvonění se Katka okamžitě vymrští z lavice a vystřelí ze třídy. Až tak úplně mi to nevadí. V klidu si sbalím věci do batohu a jdu si do skřínky pro věci na další hodinu. Světlý bod dnešního dne - tělák.
Když se přehrabuju v nepořádku, co ve své skřínce mám, najednou na mě zezadu promluví Lukáš a já leknutím nadskočím. Přitom jenom pozdravil.
"Tohle mi nedělej," řeknu pořád zády k němu. Hned si dřepnu, protože jsem konečně objevila svoje botasky, jsou zaskládané úplně vzadu. Někdy se fakt nesnášim.
"Jdete taky ven?" ptá se Lukáš.
Málem se hlavou praštím do kovových dvířek, jak rychle se na něj otáčím, "Vy jdete ven? V tomhle počasí?"
"Ne," začne se Lukáš smát. "Jenom jsem zkoušel, jestli mě posloucháš."
"Vtipný," odvětím naprosto nepobaveně. Mohla jsem se fakt praštit. "My máme dneska aerobik."
"Nevypadáš nadšeně," řekne, když se narovnám.
"Jsem nadšená jedině z toho, že nejdeme ven, a že je pátek. Co budete dělat vy?"
"Pobíhat po schodech nahoru a dolů na čas."
"Ježiši. Zlatej aerobik." Otáčím se zpátky ke skřínce a hledám pro změnu kartáč na vlasy.
"Koukám, že máš v tý skřínce podobně uklizeno jako já."
"Asi jo," souhlasím a natahuju se dozadu. Proč tady vystává tak dlouho?
"Přišel jsem se domluvit na zítřek..."
Usměju se. Čte mi myšlenky?
"To kino je od čtvrt na tři."
"Aha, takže si chceš dát sraz až tam?" vyvozuju z toho, co řekl.
"No nemusíme, jestli nechceš ty. Říkalas, že ještě něco máš..."
"Ježiš, jasně." Úsměv se změní do podivné grimasy. Aneb kolik toho dokáže myšlenka na Petra. "No tak se dohodneme večer po ICQ, jo?"
"Dobře. Ještě jsem se chtěl zeptat... Vy dvě s Katkou jste si něco udělaly?"
Nejistě se na něj otáčím. Náhodou, už jsem si uklidila batoh do skřínky a začala jsem ji zamykat, už nic nehrabu.
"Jenom jsem si všiml, jak Katka vyletěla a tys ráno taky zdrhala, jak kdyby ve třídě hořelo..." říká pomalu.
Pokrčím rameny, zamknu skříňku a přes rameno si hodím tašku s věcmi na tělocvik.
"No tak já tě nechám..."
"Mně nevadíš," říkám bez váhání.
Lukáš se jenom usměje.
"Prostě jsme se jenom trochu, uhm, pohádaly. Tak nějak." Tak nějak úplně na cucky. Zase.
"Aha."
Jdeme společně k tělocvičnám. Mineme pár lidí ze třídy. Ale ti dva, které potkat nechci, jako zázrakem nikde. Třeba se vzali za ruce a rozhodli se, že se pojedou vzít do Las Vegas. Ach jo, jak by mi tohle pomohlo... Bůhví proč nemáme ještě nikdo otevřenou šatnu, takže ve finále stejně všichni jenom postáváme a někteří se radují, že se nám tím zkrátí hodina. Zůstávám se bavit s Lukášem. Společně si utahujeme z testu z biologie. Pak se chodbou najednou začne blížit Katka. Nejistě zmlknu uprostřed věty.
"Uhm, já půjdu za holkama," řeknu Lukášovi a zamířím k nejbližší skupince. Aniž bych se ohlížela.
Na tělocviku sice nemáme aerobik, jak se plánovalo, zato si máme vybrat, co budeme dělat. Po rozhodnutí, že si zahrajeme volejbal, většina jásá. Můj návrh na hraní pingpongu jako vždy neprojde. Načež mě při rozdělování do týmů určí profesorka za kapitánku. Bohužel. Když asi ve třetím kole vybírání řeknu Katku, přijde k naší skupince, ale hned potom s Martinou kousek poodejdou a začnou si něco šuškat Super. To to krásně začíná.
O půl hodiny a nesčetně neúmyslných ran míčem později si sedám na lavičku.
"Nesedáme si," zavolá na mě hned profesorka.
Ještěže je pátek. Kolikrát už jsem si to dnes jenom opakovala?
V šatně mám věci stranou od ostatních. Ne, že bych se stranila já. Do místnosti jsem vešla první. To si jenom všechny holky daly věci jinam.
Následuje hodina fyziky. Další naprosto zbytečný předmět. O přestávce si jdu do automatu pro čaj a cestou, ke své smůle, narazím na Petra. Je celý nadšený a chce se domluvit ohledně zítřka.
Bez jediné známky zájmu házím drobné do automatu.
"Co třeba ve dvě?" navrhuje Petr.
"Hodilo by se mi to až tak v pět," říkám, když mačkám tlačítko vedle nápisu "čaj s citrónem". Doufám, že Petr nemá čas.
"Tak to nevadí, pět je bezva."
Mám chuť si vymyslet, že v pět ráno, aby ho přešla bezva nálada, ale potom bych s ním nemohla probrat ten milý fakt, že s ním chodit nechci. Vždyť mě ani neposlouchá, když něco říkám. "Uhm," řeknu a pokusím se o úsměv.
"Znám jednu skvělou kavárnu, můžeme jít tam," oplatí mi úsměv.
"Jasně."
"Mají tam to nejlepší kafe na světě, vážně," ujišťuje mě.
Kafe nesnášim. "A kde to je?" Opatrně beru do rukou plastový kelímek s horkým čajem.
"Kousek od školy."
Aspoň to nebudu mít od kina daleko.
Jdeme společně do třídy. Mlčíme. S Petrem vždycky jenom mlčíme, pokud mi tedy on něco nadšeně nevykládá. Náš vztah je opravdu velmi hluboký a procítěný.
A tak uběhne celý den. Když sedím poslední hodinu na angličtině, ani vcelku zajímavé téma nedokáže odtrhnout můj pohled od hodinek. Snad s bláhovou nadějí, že vteřinovou ručičku popoženu, na ně pořád jenom zírám. Půl hodiny do konce. Devětadvacet minut do konce... Minuta. Deset vteřin. Pět. Jedna. Zvoní! Okamžitě se zvedám a začínám si uklízet věci. Profesorka mě vyčítavě sjede pohledem. Je snad špatně, že mám radost z víkendu? Klidně bych se vsadila, že ona už toho měla taky plný zuby a potřebuje si oddechnout. Já si oddechla teď. Protože zazvonilo. A hodinu končí zvonění, ne učitel.
Cestou ke skřínkám slyším jeden nadšenější hlas než druhý. Jako kdyby si celá škola hromadně oddechla. Tedy, celá škola je dost nadnesený výraz, když sedm hodin má v pátek kromě nás už jenom jedna třída.
Už už se chci obléknout do kabátu, když mi najednou dojde, že jsem si ve třídě v tom nadšení zapomněla deštník. Dneska mělo pršet a zase nespadla ani kapka, ani mě to nepřekvapilo. Kabát si ale obléknu, zamknu skřínku a rozběhnu se prázdnými chodbami zpátky k jazykové učebně. Naše angličtinářka postává naštěstí nedaleko a baví se s nějakými jinými profesory. Její výraz je sice opakem nadšení, když mi třídu otevírá, ale když jí na odchodu popřeju hezký víkend, už mi normálně odpoví a ještě se na mě usměje. Rychle mířím k východu, abych už odsud byla pryč a víkend si tak pobytem tady nekrátila o další drahocenné minuty. Když se za mnou zavřou velké vchodové dveře, nadšení ještě zesiluje. Miluju víkendy. Když koutkem oka ale někoho zahlédnu a nakonec se tím směrem i otočím hlavou, úsměv začne postupně mizet.
Dívám se na odcházející dvojici. Drží se za ruce. Když si toho všimnu, ruka kolem deštníku se mi pevně sevře. Potřebuju oporu. Něco, čím se aspoň trochu uzemním. Můj cíl se najednou mění. Chci se už jenom co nejrychleji dostat domů a vybrečet se. Žádné juchů víkend. Jen se vynadávat do polštáře. Něco rozbít. Celou cestu mi v hlavě pableskuje obrázek těch dvou. Kdykoli přivřu oči, nebo se snažím na nic nemyslet a jenom se koukat z okna. Usmívající se Katka, usmívající se Lukáš. Zamlžuje se mi pohled a já se snažím slzy zastavit. Během posledního půl roku s tím mám vážně problém. Nikdy dřív jsem tolik nebrečela. A teď je ze mě přecitlivělej magor. Umanutě si otírám slzy a přesvědčuju samu sebe, že mi jenom něco spadlo do oka. Rychle uvolním vlasy zpoza uší, kam je v jednom kuse automaticky zastrkuju a nechám si je spadat do obličeje, aby tak zakryly mojí prohru nade mnou samotnou.
Když pak po velmi ponurém odpoledni zapínám večer počítač a automaticky se mi spustí ICQ, z toho stavu strnulosti a neschopnosti vnímat mě vytrhne známé o-ou. Pomalu zvednu oči k obrazovce.
LSkywalker: Ahoj. :)
Skoro bych si přála, aby mi přestalo tak bušit srdce, kdykoli na něj jenom pomyslím. Abych si nekazila osamocené dny myšlenkami na někoho, kdo o mě ani nestojí. A je zadaný.
P.E.T.R.A.: Ahoj
A jako vždy - Lukáš píše daleko rychleji než já. Dnes se ovšem časové rozdíly mou intelektuální krizí ještě prohloubily.
LSkywalker: Už víš, jak máš zítra čas?
Mám chuť mu napsat, že čas nemám. Že se nakonec ukázalo, že nemám šanci to stihnout. Ušetřila bych si tak marné naděje, donutila se chovat racionálně. Ale srdce nesouhlasí a rozum snad už vážně dosáhl svého intelektuálního dna, takže ani nemůže protestovat. A tak dávám zase jednou všechno normální ve mně stranou. Protože chci být s Lukášem. A být s Lukášem bez Katky, i když jako kamarádka, je něco, za co se budu klidně smažit v pekle.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | Web | 5. listopadu 2009 v 16:39 | Reagovat

Celý den jsem se na to těšila a konečně jsem si ji přečetla. A byla famózní!=) Kapči tady jsem si všimla už ráno, ale bylo to hrozný mučení nesmět si ji přečíst, ale utíkat na autobus.. xD Páni, jsem neuvěřitelně ráda, že jsme v těláku hráli frisbe(tyjo, teď zjišťuju, že nevím ani, jak se to píše.. xD No, lítající talíř x)) a neběhali po schodech nahoru a dolů, protože u nás na škole by nám to dali rovnou těch pět pater nahoru a dolů, na druhou budovu a tam čtyři nahoru a zase dolů (ne, že bychom tak skoro neběhali z fyziky do hudebky xD)
Taky bylo parádní: hodinu končí zvonění a ne učitel! Tak s tímto naprosto souhlasím!!=) Máš to fakt napočítaný za 59 hodin?? Takže to přidáš.. vychází mi to na sobotní poledne, správně?? Už se moc těším!!

2 M* M* | Web | 5. listopadu 2009 v 19:26 | Reagovat

Pěkná kapitolka, bylo by fajn kdyby to Petře s Lukášem vyšlo a "milé" Katce samozřejmě nic pěknýho nepřeju :D. V některých věcech mi trochu připomíná jednu holku co znám, sice není tak moc blbá jak ona, ale blbá je :D.
Ta urážka metalu, jakožto velkou milovnici tohoto hudebního stylu a tvrdčí hudby obecně, mě tak trošku urazila :D. Každopádně to byla skvělá kapča a doufám, že ta další k nám dorazí dřív než tato :-)

3 Lirael Lirael | Web | 5. listopadu 2009 v 19:34 | Reagovat

M*: Tu metalovou hudbu si nijak osobně neber. Já to vážně nikdy ani neposlouchala a potřebovala jsem jenom něco, co by mi ke Katce sedlo. Řekla jsem si, že agresivnější hudba, by bylo něco pro ní.
A moc děkuju za pochvaly. :)

4 Hope Hope | Web | 6. listopadu 2009 v 16:55 | Reagovat

tak jo, dneska ti chci udělat radost a napsat dlouhý komentář, takže ho napíšu během čtení kapitoly, tudíž v něm možná budou řádné hlouposti...

řekla bych, že Lukáš nepozval Petru proto, že by měl čistě náhodou lístek navíc...já myslela, že jenom kluci jsou tak strašně nedomýšliví...mno, zdá se, že i Petře to dělá problém, že? =o)
naprosto chápu, že Petra nesnáší, když jji někdo vyruší od čtení, já to taky nesnáším =oú navíc vždycky, když jsem v tom nejlepším, nejnapínavějším nebo tak...
Katka se mi snad jenom zdá! prý asi si našel někoho jiného...pche! ona si snad někoho jiného nenašla? netáhne to na dvě strany? sakra, ta holka mě pekelně vytáčí!
kdepak, Petra není sobec a Lukáš není pokrytec, protože obojí sedí na Katku! to vážně chodí s oběma jenom proto, aby nebyla sama až se s ní David rozejde? panebože, to je husa!
kdyby byla sama, tak by byla divná? ahá, tak to vážně mnohé vysvětluje...vážně je tak pitomá nebo se mi to jenom zdá?
nešálí mě náhodou zrak? Petra že se nechová jako kamarádka? ne, já se nebudu rozčilovat, nemá to cenu
a nám vždycky říkali, že hodinu končí učitel a ne zvonění =o)))
na konci mi bylo Petry hrozně líto...chudák...ovšem nesouhlasím s ní, mno, ale to je jedno

kapitola byla skvěělá a mě mrzí, že jsem si ji nepřečetla už v den jejího zveřejnění, ale snad to u té další bude lepší =o)

5 Sellena Sellena | 6. listopadu 2009 v 19:09 | Reagovat

Tak:D nezaručuju délku komentáře, ale pokusím se o delší než tři věty:D

Jen tak brouzdám po netu a mrknu na jediný blog, na který chodím pravidelně momentálně a co to! Kapitolka:D A to bych nebyla já, kdybych si ji nepřečetla.
Co se týče obsahu jubilejní 30. kapitolky:
(pozn. gratuluju, já osobně bych nebyla schopná napsat něco tak dlouhohěho:D, ať se daří dál)
Pátky nemám moc ráda. Povětšinou bývají děsně nudné, i když tento rok usínám hlavně ve čtvrtek:D Test z bioly...jako by mi to něco připomínalo:D učitel nám vyhrožuje testem na latinské názvy, bože můj, kde se to mám naučit a pamatovat nějou PORIFERU, CILIOPHORU, FORAMINIFERU  apod:D asi ěm z toho jebne...nebo pamatovat si, jaks e řekne larva u nepřímého vývoje hlavonožců taktéž latinsky:D
(baví mě komentovat různé jmenované skutečnosti, nelekni se, že nebudu hodnotit naráz celý obsah:D)
Pingpong...kdybych byla ve třídě s Peťou, tak stojím na její straně:D pinec je úžasný, máme doma i vlastní stůl s pálkami a míčky:-)
Co se týče Katčiného hysterického výstupu...připadá mi infantilní a povrchní v poslední době. Její postava se mi čímdál víc hnusí.
Jinak Petřina ségra, to je fakt číslo, svým způsobem ji mám ráda, je taková správná třešnička na dortu a okořeňuje příběh.
A nakonec: domáhané rande! Už se strašně těším, jak valentýna pořádně zamotáš:-) doufám, že s další kapitolkou nebudeš otálet jako s touto:-)
Jo, a toho Petra bych ormálně poslala do háje:-) škoda, že to Petra neumí.

Celkové shrnutí kapitoly:
Ani nezklamala, ani nepřekvapila...ale přesto má svůj osobitý námět a zápletku, která mě vždycky zaujme:D

6 Meimei Meimei | 12. listopadu 2009 v 18:23 | Reagovat

No Katka je teda vážně "úžasná". Tomu se říká vývoj posatav.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.