29. kapitola - Lodivod nejsem, ale kdybys byla na pustém břehu za největším mořem, já pro tebe bych riskoval tu plavbu

28. září 2009 v 23:28 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Drom, Rid, já držím slovo.
Juhů, já to fakt napsala! A to jsem měla na začátku jenom jeden odstavec kraťoučkej. Teď to asi budu nucena rozervat na dvě části, no uvidíme.
Název je další z mých oblíbených "hlášek" Romea. Protože on má prostě v téhle hře nejlepší texty. Ale tahle věta je prostě dokonalá.
Mimochodem minulá povídka Natáhni ruku a dotkni se hvězd v tomhle čísle, 29, končila. Plus epilog a blbost na konec. No ale vážně jsem nečekala, že se mi tenhle další příběh protáhne na tak dlouho. Chytl mě víc než dost a dneska jsem si psaní hrozně užila.
Anketu! Jak mám teď větší prodlevy mezi kapitolama, mám tendence na ni zapomínat! Hehé, ono se to vejde bez rozervávání! 7 stran! Mám radost! Taky máte takovou radost? Já hroznou, i když zejtra píšu z fyziky a zatím jsem se na to ani nemrkla. Teď jsem tak nadopovaná štěstím, že se na to klidně ještě teď podívám. A to už je u kombinace mé osoby a fyziky co říct.
Užijte si čtení a nezapomínejte číhat!

oOo
Je čtvrtek. Konec legrace přichází. Minulý týden nám dramaťák odpadl díky dlouhému zkoušení v divadle v týdnu předchozím. Ale dneska mám prostě smůlu. Nevypadám ani trochu nemocně a na zbabělý útěk ze školy nemám chuť. Je to dost možná i proto, že se na dramaťák svým způsobem těším. Ale nezapírám, že jsem celý týden doufala, že nastydnu, nebo mě rozbolí zub a náhodou se objednám zrovna na čtvrtek odpoledne. Nemusela bych si vymýšlet důvod k absenci. A jestli se dá nervozita nazývat těšením se, roztékám se v očekávání třetí hodiny.
Do té doby alespoň rentgenuju pohledem ostatní. Katku, Davida a Lukáše. Posledního jmenovaného nejčastěji. Možná z něj ani nespouštím oči a dost možná na něj v jednom kuse zamyšleně civím. Díky bohu, že sedím úplně v zadní části třídy a jeho mám přesně ve výhledu směrem k tabuli. Jsem pevně rozhodnutá, že se dneska odpoledne nenechám vykolejit. Když budu muset Lukáše zase políbit, nebudu snít a budu stát nohama pevně na zemi. Lukáš je Katky. David je Katky. Katka je blázen. A já se do tohohle pletence nehodlám motat. Ne víc, než už jsem.
Školu nevnímám a jen díky notné dávce štěstí mě nikdo z profesorů ani nevytáhne k tabuli a ani se mě na nic neptá. I kdyby se ptali, stejně si toho možná nevšimnu. Někdy po druhé hodině si mojí zamlklosti ale všimne Katka.
"Jasně, jenom jsem se zamyslela," odvětím s naprosto hraným úsměvem.
"To jsem ráda," mrkne na mě a pokračuje ve čtení nějakého sešitu.
"Co to je?" zeptám se nejistě.
"Děják."
"Ona zkouší, nebo co?"
"Ne. Píšeme přece test, opakování od začátku roku," říká tak rozesmátě, jako kdybych se pokoušela o vtip.
"Cože??"
"Tys to nevěděla?" Konečně se přestává culit.
"Kdy to Jelínková říkala?" ptám se zděšeně.
"Asi před dvěma týdny. Ve středu."
"To jsem chyběla..." Projistotu se ještě chci podívat do diáře a začínám ho zoufale hledat v tašce.
"Já ti to neřekla?"
"No, ne."
"Promiň. To mě fakt mrzí. A umíš to aspoň?" trošku se usměje.
"Neumim, ani si nepamatuju, co jsme dělali naposled," říkám vykolejeně.
"To v tom testu ale stejně nebude," směje se zvesela a nahlas.
Nemůžu uvěřit svým uším. Vážně jsem se měla zeptat i někoho jinýho. Mělo mě to napadnout, už když po nás chtěla před týdnem třídní peníze na jakýsi divadlo a já netušila, o čem to mluví... Jsem tak pitomá. Pak se k nám přižene několik dalších lidí. Naštěstí nejsem jediná, kdo neměl ani nejmenší tušení, co se chystá. Magda mi ochotně nabídne svoje úhledně napsané poznámky a pečlivě narýsované časové osy a nabízí, že mi to klidně někde v koutku všechno přeříká, kdyby se mi to tak učilo líp. Překvapeně děkuju a během tří přestávek, které do hodiny dějepisu zbývají, se nechávám narychlo doučovat. Se mnou se kolem Magdy uskupí ještě pár holek a ona nám vysvětluje všechny souvislosti. Když nadejde hodina H a test T, který se už "bohužel" nestihne počítat do prvního pololetí, vím, o co jde. Jména mi nejsou neznámá a díky Magdině pomoci znám i podrobnosti. Jediným a mým podezřele obvyklým problémem jsou letopočty. Ale pár si jich odvodím, několik vím. Na konci hodiny nemám ten notoricky známý pocit, že jsem se včera večer měla raději učit a ne si znovu číst některou z knih, co se mi teď doma válí na nočním stolku.
A taky nejsem jediná, která se pak k Magdě vrhne a horečnatě děkuje. Navíc si umanu, že jí cestou domů koupím jako poděkování čokoládu a zítra ji přinesu do školy. Protože bez Magdy bych dneska nevěděla vůbec nic. Katka se mi po testu ještě jednou omlouvá, že mi to neřekla a narychlo vymýšlí, co mi ještě mohla neříct. Zítra píšeme fyziku. Nedokážu potlačit úsměv. No co, aspoň to vím ten den předem. Fyzika pro mě nemá logiku a ani náhodou bych si ji nezapamatovala za pár přestávek.
Před poslední hodinou se ke mně přitočí Petr. Minulý týden byl lyžovat, takže jsem vcelku úspěšně zapomněla na fakt, že jsme spolu my dva asi tak nějak začali, ehm, nechci tomu tak říkat... chodit. A přitom jsem s ním jenom jednou šla do kina, aniž bych si pamatovala název filmu, a jednou jsem se nechala políbit, aniž bych u toho přestala vyjeveně civět. Asi bude brzo svatba! Co může jenom chtít?
"Tak jak se těšíš na dramaťák?" zeptá se, sotva mě na chodbě zastihne. Erika s Bárou jdou pryč a já si nemůžu nevšimnout jejich smíchu. Sice nechápou, proč ho nechávám v přesvědčení, že mezi námi něco je (kromě bezedné propasti, na jejichž opačných koncích stojíme), ale zato se dost baví mým utrpením. Za které si můžu jenom a jenom já.
"Docela se těšim," odvětím nejistě. Petr nikdy nejde jen tak. Buď mi chce nabídnout doučování (nesmí zjistit, že jsem nevěděla o fyzice!), nebo další "rande". Rande se to ovšem definovat nedá, protože jedna strana je přítomná jak fyzicky, tak psychicky, zatímco ta druhá bohužel fyzicky přítomná je, ale duševně lítá v oblacích. Bez první strany.
"Víš, napadalo mě," a je to tady, "že bysme spolu třeba mohli po škole zajít na kafe, nebo tak." Kafe nepiju. A nemohli.
"Aha, no, já už něco mám," lžu, jako když tiskne.
"A co v sobotu?"
"To bych mohla..." bohužel nelžu. Sakra, proč to dělám?
"Skvělý, tak se zítra ještě dohodneme nebo si napíšem."
"Dobře," kývnu.
Pak Petr hned odejde. Zítra mu řeknu, že máme nějakou rodinnou sešlost. Stejně neví, že naše největší rodinná sešlost je pět lidí - já, ségra, mamka, táta a "bráška".
Sotva zmizí, hned se vrátí holky.
"Co chtěl?" vypálí Erika.
"Nějak rychlý ne? To řekl ahoj a šel dál?" směje se Bára.
"Ne, zval mě dneska po škole na kafe..."
"Ty kafe přece nepiješ," nadzvedne Bára udiveně obočí.
"To já vim, tohle říkej jemu."
"Ale neřeklas jo, že ne? Prosím, řekni, že ne. Je to blbec," říká Erika a Bára přikyvuje.
"Ne, neřekla."
Míjí nás Lukáš, trochu se na mě usměje, holky pozdraví.
"On je fakt hezkej," ozve se Erika, sotva Lukáš zmizí v naší třídě, kam jsme ho všechny tři pohledem doprovázely. "Ten náš Romeo."
"To je," říká Bára.
"Hm," kývnu, aby to nevypadalo podezřele. Podezřelejší by každopádně bylo, kdybych na holky vypálila, že na něj nemaj co takhle koukat, když je zadanej. A přitom mám sto chutí začít je od něj majetnicky odhánět. Jak jsem to jenom dopadla...
"To je fajn, že ses Petra zbavila. Už bylo načase," prohlásí Erika.
"Já řekla ne na dnešek..." mumlám s očima zabodnutýma do země.
"Děláš si srandu?" ptá se otráveně Erika.
"Děláš, že jo?"
"Slíbila jsem mu, že spolu půjdeme v sobotu," pokrčím rameny.
Holky si vymění zděšený pohled.
"Tohle neni vtipný."
"Ani trochu."
"Co je?" Nechápu, co jsem provedla.
"Jestlipak víš, kolikátýho dneska je?" začne Bára.
"Dvanáctýho?" O co jim jde?
"Čeho?" přidá se Erika.
"Února..."
"A zítra?"
"Třináctýho."
Erika nadzvedne obočí.
"Třináctýho února," opravuju se nechápavě.
"Což znamená, že v sobotu je čtrnáctýho února," pronese Bára.
"Ona to nechápe," otočí se k ní Erika.
"Ty fakt netušíš, o co nám jde?" zeptá se prozměnu mě.
"Čtrnáctýho února, proboha," dodá Bára.
"Co je na - " Ne, to ne. "Proboha."
"Hele, ona to pochopila," strčí Erika loktem do Báry.
"Takže je ti jasný, že máš s Petrem RANDE na Valentýna, jo?" ujišťuje se Bára posměšně.
Zmateně kývnu.
"Takhle se ho jako snažíš zbavit?" neodpustí si dodat.
"Já nevěděla, že..."
"Že je Valentýn? No, tak to je blbý. Protože to znamená dvě věci: buď tenhle svátek bojkotuješ nebo jsi nad tím přestala uvažovat, protože se tě nikdy netýkal," vyjmenovává Erika na prstech.
"Sakra."
"Promiň, ale tohle je krutá realita," směje se Erika.
"Tohle neni ani trochu vtipný," zašklebím se na ní.
"Ani nevíš jak," přidává se k smíchu Bára.
"Jak se ho mám teď zbavit??"
"To ti aspoň já neporadim, protože já ještě nikdy kluka k vodě neposlala, oni vždycky k vodě poslali mě," pokrčí rameny Bára. Evidentně ale svými úvahami ani trochu nepřichází o dobrou náladu. Závidím jí.
"Zvoní," řekne Erika vteřinu před tím, než se ozve rachotivý zvonek. "Uvidíme se pak," usměje se na mě soucitně.
Bára mávne rukou a nepřestává se potutelně smát.
"Zatim," pokusím se o úsmev a jdu do třídy. Koukám do země, nechci vidět nadšenýho Petra, pitomýho Davida, bezpáteřní Katku a ani... ani zadanýho Lukáše.
Literka se neskutečně vleče. Nesnášim interpretaci básní. Vždycky tam vidim něco jinýho než ostatní a naše profesorka neuznává jiný názor, než ten, který se podobá jejímu. Zatímco ostatní čtou báseň o lásce, já měla pocit, že v ní někdo umírá. Když máme v lbásni sledovat vazby mezi realitou a fantazií, já vidím kritiku společnosti. Zabitá hodina. O to horší, když je poslední. I kdybych vnímala, je to naprosto zbytečně strávenej čas. To už radši pozoruju záda Zuzky, která sedí přede mnou.
Na dramaťák jdu společně s lidma ze třídy. Bavím se ale s Kamilou, aby se na mě nelepil Petr. Bavím se s ní o čemkoli, co mi přijde na jazyk, jenom abych si byla jistá, že se Petr nepřitočí a nezačne mlít svoje. Ale Kamila je fajn. Vysvětluje mi další nápady k našemu zpracování hry. Co bysme bez ní jenom dělali?
Sotva přijdeme do tělocvičny a všichni zaujmeme místa na žíněnkách, holky mi hlídají jedno mezi nimi, rejža před nás předstoupí. Skoro bych řekla, že má dobrou náladu. "Minulý týden jste mě překvapili. Všichni do jednoho," pohledem se zastaví na mě. Okamžitě uhýbám. "Někdo příjemně, někdo taky ne. Celkově to ale, myslím, dopadlo dobře." A větší kompliment od něj nikdy nikdo v místnosti neslyšel. Proto začínají všichni šuškat něco svým sousedům. "Kuš," vyhrkne okamžitě rejža. "Nemůžete chvíli vydržet v klidu?" Ale úsměv z jeho tváře nemizí. "Každopádně jsem se rozhodl, že představení bude v červnu, konkrétně den před vysvědčením. Romea," jedno slovo a zase si získá mou pozornost," bude hrát definitivně Lukáš. David Kapuleta."
Jak ráda bych Lukášovi řekla, že mu to přeju. Protože on si hraní Romea opravdu zaslouží. Ale tentokrát si sedl daleko ode mě. Kdybych byla paranoidní, řekla bych, že to udělal naschvál. Ale já paranoidní nejsem! A navíc. Právě já si hraju na Julii. A bůhví, jestli by mojí gratulaci nepochopil špatně. Aspoň se na něj ohlédnu, místo pogratulování by se na něj stačilo zrovna teď usmát... Ale to by se musel i on dívat na mě. Jenže Lukáš se baví s Katkou.
"Nejsi ráda?" žďuchne do mě Bára. "Že Romeo bude Lukáš?"
"Jsem, proč myslíš, že ne?" divím se.
"Tváříš se jako hromádka neštěstí. Všechno dobrý?" zeptá se starostlivě.
Erika se okamžitě taky otočí k nám dvěma. "Co se děje?"
"Koukni se na ní." Ona si o mě dělá vážně starosti...
"Je ti dobře?" zeptá se hned Erika.
"Jsem v pohodě," šeptám. Nechci zase rušit rejžu v proslovu, minule jsem tak na sebe strhla nechtěnou pozornost.
"Ale tys přece nechtěla, aby Romea hrál David," doráží dál Bára.
"Ani nechci." Vyloudím úsměv. Falešný. Ale holky se s mojí nepřesvědčivostí zjevně spokojí a začnou zase vnímat rejžu.
Mám takový ten divný pocit, jako kdyby se na mě někdo koukal, ale když se podívám tam, odkud jsem v pohled doufala, zjistím, že si se mnou moje smysly jenom pohrávaly. Lukáš se sice dívá mým směrem, ale ne na mě.
Rozmrzele se ušklíbnu a podívám se směrem k rejžovi. Povídá si s Radkem. Zaslechnu jenom "laskavě se chovej jako každej jinej". Pak se škodolibě usmívám. Za chvíli už rejža zase pokračuje ve svém monologu.
"Baková, Pospíšil, Hanák a Nováková ke mně. Ohledně kostýmů. Ostatní zkouší. Všechno. Pořádně. A bez textů," pronáší rezolutně. "Nějaké dotazy?" zahřmí, když se všichni začnou bavit a nikdo nevstává, aby se připravil na první scénu.
Pár lidí zakroutí hlavou a všechno utichne. Rejža spokojeně kývne, čtveřice oslovených jde za ním a my chystáme scénu. Erika se psychicky připravuje na úvod, kluci se chystají na výstup se sporem sluhů Kapuletů a Monteků. Povzbudivě se na Eriku usměju a spozoruju, že Bára dělá to samé.
Erika se na nás ušklíbne a jde na improvizované pódium, "Dva rody vznešené a mocné stejně v překrásné Veroně - kam vás teď zvem -" Erika se zarazí a ohlédne se na mě. "Krev krví," naznačuju nehlasně. "Krev krví znovu smáčí beznadějně," říká bezchybně, "starou zášť živí novým plamenem. Z těch beder znesvářených od krve vzdor hvězdám vzejde milenecký pár; smrt těch dvou milenců však teprve pohřbí ten starý rodičovský svár. O jejich lásce k smrti předurčené," smutně se pousměju, "o nenávisti rozhádaných rodin, která ty děti do záhuby vžene, sehrajeme hru v trvání dvou hodin. Když něco pokazíme, dobře víme, že s vaší pomocí to napravíme." Erika se s náležitými kudrlinkami ukloní a odchází ze scény. Když se vrátí k nám, nemůžu ji nepochválit.
Do toho už začíná hrát melodie uvozující první scénu a já se nechávám unášet hrou, kterou jsem si tolikrát přála vidět v divadle a nikdy jsem nenarazila na nějaké představení. Jenom na balet a ten je ostatně o něčem úplně jiném.
Jsem tak zabraná, že do mě musí Bára strčit, aby mi došlo, že mám jít na scénu. S několika dalšími tancuju středověký tanec, každý se proplétáme tam a zase zpátky. A já se až moc nechávám unášet Lukášovým hlasem, "Kdo je ta dáma, která ozdobou je tamhletoho pána?"
"Nemám zdání, pane," odvětí Honza se sešitem představujícím podnos.
"Vedle ní pobledne hned každá svíce, na tváři noci žhne jak náušnice, jak diamant, jak nejvzácnější skvost, až za hrob krásná, krásná navýsost. Vedle ní hasnou všechny krasavice, vrány jsou ony, ona holubice." Červenám se, nemůžu si pomoct. Přitom ani nemluví o mně. "Až skončí tanec, zjistím si, kde stojí, do její ruky šťastně vložím svoji. Rosalina? Co je to za otázku? Teprve dnes jsem poznal pravou lásku."
Všichni tančíme dál, Lukáš se na mě dívá a mně připadá tanec najednou příšerně složitý, všechno pletu. Tomáš s Davidem mezitím pronáší Tybalta a Kapuleta. Jejich dialogem se poměrně bavím. David prostě od začátku nemohl být Romeo, ale tohle mu sedne, to mu musím nechat. On mi vlastně hraje otce. Ušklíbnu se.
Tanec končí, všichni se navzájem ukláníme a stoupáme si stranou. Několik párů společně odtančí mimo vyhraněný prostor a další se pomalu vytrácejí. Stojím čelem k neexistujícímu obecenstvu, zády k Lukášovi. Po zádech mi přebíhá mráz.
Slyším zavrzat podlahu, pootočím se k Lukášovi. Ten mě bere za ruku a já jen při letmém doteku roztávám. Jsem tak ráda, že jsem s ním. I když jenom na chvíli.
"Jestli má ruka nevhodně a směle znesvěcuje tvou dlaň, tu svatyni, ať rty jsou poutníci, co uzarděle svým něžným hříchem ten hřích odčiní."
"Své ruce křivdíš, a to velice, vždyť jako svátost vzýváš mně svou dlaní, poutník se dotkne ruky světice, dlaň líbá dlaň, než vyřkne zbožné přání," společně zvedáme ruce od pasu až skoro na úroveň očí. Mojí rukou prochází příjemné brnění.
"Světice mají rty - i poutníci." Lukáš se mi vpíjí do očí. Nechci se vrátit do reality.
"Ty rty jsou, poutníče, jen na modlení." Odvracím se a samovolně se mi tají dech. Kolena se třesou. Proč že jsem to sem nechtěla chodit?
"Světice, vyslyš ústa prosící - beznaděj ihned ve víru se změní," pootáčí mě Lukáš jemně zpátky a přikročí blíž.
"Vyslechnu mlčky tvoje svaté přání."
"Tvé mlčení je pro mne požehnání," říká pomalu, když se ke mně sklání. Jestli se mi před chvílí kolena třásla, teď ani nevím, že je mám. "Tvůj polibek mi ze rtů vinu smyl."
"Ty mé teď nesou dvojnásobný hřích."
"Polibek napraví, co pokazil, jen polibkem." Proč mám pokaždý pocit, že líbá líp a líp? Jestli to takhle půjde dál, tak se na něj v červnu v divadle nalepím jako pijavice a nepustím se až do konce představení. Taková malinká komplikace.
"Ty líbáš jako z knih."
"Chce s vámi, slečno, mluvit vaše matka," promluví najednou Bára. Realita mě dostihla. Ale za sedm stran budeme zase spolu. Připadám si jako pubertální děcko. Prvně v životě to ale není mým talentem se ztrapňovat kdykoli a kdekoli.
Sedm stran ubíhá rychleji než prvních třicet.
"Lodivod nejsem, ale kdybys byla na pustém břehu za největším mořem, já pro tebe bych riskoval tu plavbu." Jak miluju tuhle větu...
"Ještě že tvář mi halí maska noci, jinak bys viděl, jak jsem rudá studem, žes slyšel, co jsem řekla. Co mám dělat? Vzít zpět svá slova? Říkat co se sluší? A s tím je teď konec..."
Kolik polibků a stejně tak hraně zamilovaných pohledů jsme si během těch dvou hodin vyměnili... Ve scéně, kdy Romeo a Julie umírají, jsem se musela hrozně držet, abych se chovala jako správná mrtvola a nehýbala se. Protože krev ve mně vřela a rty brněly.
Když se mi pak holky zmínily, že během scén Romea a Julie hrála fakt pěkná hudba, a že se to k našemu hraní vážně skvěle hodilo, odpustím si nutkavou otázku, "Ona hrála nějaká hudba?". Empatie Báry a Eriky je většinou k nezaplacení, ale dneska se mi poměrně nehodí. Z celé hry mám ale ohromnou radost, obsazení mi sedí většinou přesně, třeba Paris v podání nafrněného Radka, který se i vyumělkovaným vzhledem přesně hodí na tohohle romantického hrdinu, všechno klape a na konci dvouhodinovky se mnou souhlasí i náš režisér. S radostí nám gratuluje, že už přestáváme vypadat jako banda blbečků (skoro kompliment), a že se to snad do premiéry (dvě představení v jeden den a první je premiéra, zjevně režisérská hantýrka) zlepší.
Nemůžu si nevšimnout, že během záverečné řeči se Katka vytratí a David není nikde na dohled. Tak takhle je to. Né, oni spolu už nic nemaj, jenom spolu zatloukaj všechny schůzky tak pečlivě, že si toho určitě nebudu moct všimnout. Nesnášim, když se mi věší bulíky na nos. Rejža nás nakonec propustí jenom o pět minut později, oproti obvyklým dvaceti a my se všichni trousíme ze školy a opěvujeme skutečnost, že už je zítra pátek. Katku s Davidem už nikde nevidím a Lukáše taky ne. Až když vystupuju z tramvaje na své zastávce a automaticky se ohlédnu k přednímu vagónu, uvidím, že jel celou dobu ve stejné tramvaji jako já. Až na to, že já ji na poslední chvíli dobíhala. Srdce mi buší jako splašené.
"Ahoj," usměju se na něj. "Neviděla jsem tě, jinak bych šla za tebou," říkám zvesela.
"Čau," odpoví, když dojde ke mně.
"Taky už se tak těšíš na víkend?" zeptám se.
"Docela jo," říká. Ale nic dalšího nedodá.
Ticho. Jdeme jeden vedle druhého, já bych mu nejradši padla kolem krku a my mlčíme.
"Děje se něco?" zeptám se, když už mlčí až příliš dlouho.
Lukáš jenom zavrtí hlavou. Nic neříká, ani se na mě nepodívá. Připadám si jako hlupák. On teď nejspíš přemýšlí, kde má Katku a já žárlím jako, no, hlupák. Nechci ho obtěžovat. Přidám do kroku, ale on přidá hned taky. Takže mu nevadím... Jenom nechce mluvit. Pitomý je jenom to, že si vedle něj připadám hrozně neohrabaná. Vážně funím tak nahlas, nebo se mi to zdá? Ještě jednou se pokusím zapříst konverzaci, ale po jednoslovné odpovědi se vzdávám.
Pak promluvím, až když dojdeme k mému domu. "Tak ahoj zítra," říkám nejistě. Nemám ráda mlčení. A to s Lukášem snáším nejhůř ze všech možných.
"Mimochodem, ty zapálený gratulace k mojí roli sis mohla klidně odpustit." Otáčí se ke mně zády a odchází pryč ulicí.
"Cože?" vydechnu v šoku, že když už na mě promluví, řekne zrovna tohle.
Ale Lukáš nezastavuje. Naštvaně ho doběhnu a stoupnu si mu do cesty. "Já jsem ráda, že hraješ Romea ty a ne David," říkám upřímně. Teda skoro. Tak nějak bych potřebovala, aby byl Lukáš můj Romeo. Ne Juliin. A už vůbec ne Katčin. "Hraješ úžasně a vedle tvýho Romea vypadá moje Julie jako kus dřeva. O Davidově stylu Romea ani nemluvím," dodávám jedním dechem.
"Nevypadáš u toho jako kus dřeva," usměje se tím svým způsobem, který mě už pár neděl dostává do kolen.
"Gratuluju k roli, zasloužíš si to," opáčím umanutě.
Lukáš nereaguje, jenom se na mě dívá.
"Tak ahoj zítra," vypálím rychle a vyrážím zpátky ke svému domu. Sotva jsem od Lukáše dál, oddechnu si. Na pusu jsem se mu totiž podívala jenom jednou.
"Petro?" zavolá na mě. Otáčím se. Nečekala jsem pokračování.
"Víš, jak jsem ti včera říkal o tom filmu?"
"Jasně." Protože Lukáše poslouchám, když mluví. A taky na něj zírám, kdykoli se nedívá. "Dokaž to, nebo tak nějak?"
Přikývne, " No a táta s mamkou si na to prostě koupili na sobotu lístky, ale něco jim do toho vlezlo... Napadalo mě, jestli bys třeba nešla se mnou. Včera jsi říkala, žes ten film taky chtěla vidět..."
Už už se nadechuju v pokusu říct zcela klidné Jasně, ráda. A pak mě jako rána bleskem zase doběhne krutá skutečnost. Petr. "A na kdy to je?" zeptám se. S Petrem jsme se stejně ještě na čase nedomluvili.
"Myslim, že snad na druhou? Musel bych se ještě mrknout."
"Dobře, no, já už na sobotu něco mám, ale když to vyjde časově obojí, budu moc ráda," říkám upřímně. I když vlastně ne. Když nevyjde vidět Petra, budu přímo nadšená.
"Tak se ještě dohodneme, jo? Po ICQ, nebo zítra..."
"Jasně," usměju se na něj. "A ještě jednou: gratuluju k roli."
"Děkuju, v tom případě opakuju, že tvoje Julie nepůsobí jako kus dřeva," zašklebí se.
"Díky, Romeo," směju se. "Takže - ahoj zítra, nebo potřebuješ ještě něco?" Sakra, nesmim si to tak brát, je to jenom kino. A možná to nevyjde... Ne, já se Petrovi kdyžtak vymluvim. Ale neměla bych...
"No, nemáš pade?" říká vážně.
Vykulím na něj oči, ale začnu sahat po batohu.
"Já si dělal srandu," směje se na celý kolo.
"Ahoj," zasměju se a jdu domů. Když odemykám, ohlédnu se a pohledem se potkám s ohlížejícím se odcházejícím Lukášem. Znovu se usměju a vcházím do domu.
 


Komentáře

1 miriela miriela | Web | 29. září 2009 v 9:22 | Reagovat

na tvári mi teraz tróni krásny priblblý úsmev :)
úžasná kapitola, ale že je v sobotu valentín to jej v tom závere akože zas nedocvaklo či práveže hej? :D
dúfam, že ďalšia kapitola bude rýchlo ;)

2 Lirael Lirael | Web | 29. září 2009 v 16:48 | Reagovat

Miriela: Co myslíš? Koneckonců je to Petra... :D A ona měla doteď vždycky docela pomalé vedení. :D Jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila. Taky doufám, že se mi další povede rychle. :)

3 Drom Drom | 29. září 2009 v 19:23 | Reagovat

ha... :D stopuju tu kdykoli mám čas, s pistolí v ruce a na čekané, abych hned, jak se tu nová kapča objěí po ní hmátla a ulovila a kurňa, jediný den, kdy se skoo nedostanu na net a on je tu! krásné překvapení, když sem sem došla..:D
Och, ale dost o čekání a naplnění..:D kapitola byla..mno jak to říct slušně a ne příliš neomaleně..:D..byla úžasná!!! :D ooo, kdy jim konečně docvakne, že mají být spolu?:D ty jo, mohla by si je pro tentokrát udělat trochu bystřejší..:D už se těším, až to zjistí Katka.. :D nejsem mrcha,neeee, vůůůůbec, znáš to.. :D jenom se mi líbila věta.. "pitomý David, bezpáteřní Katka.. " joo.. :D mno jinak Lukáš je skvělej, chci, aby do toho kina šla s ním, ne na kafe s nějakým troubou.. blé, už teď nemám jméno Petr ráda a ty ještě uděláš tohle.. :D mno snad se vykecá, musí, bo sem fakt zvědavá na to, jak to všechno úchvatně popíšeš..:D ty když píšeš, mám pocit, že je to ze života, tak skvěle živé a dokonale pochopitelné... každé jejich chování i jednání je opodstatněné a celkově to všechno působí tak nehraně.. :D prostě tvůj způsob psaní je výborný, jen tak dále!! ty jo, další kapča ať je tu co nejdřív, ty naše mediální hvězdo! :P
A doufám, že Petra něco neodkladně zavolá nejlépe do Argentiny a nebude moci na kafe přijít.. :D ach, jak já miluju tohle domýšlení tvých příběhů, už sem to říkala, sou prostě skutečné.. :D hm, pochvaly by se psaly skvěle, ale nějak se rozepisuju.. :D tak budu končit..:)
Prostě pokračuj dále, co nejdřív! ach, já se prostě tak těším a přeju příjemnou zábavu.. :D
(Btw. jen jako poznámka, važ si toho, bo sem slyšela, že rádoby spisovatelé jsou nejhorší kritici - vždycky si představují, jak by to napsali sami!! :D)

4 Kolda Kolda | Web | 30. září 2009 v 22:40 | Reagovat

Teda, je to úžasný!!!! Ne, to je slabé slovo!=) Lukáš je Katky. David je Katky. Katka je blázen. tak o je něco xD xD Proč prostě Petra nedokáže Petrovi říct ne? =D A kino s Lukášem.. hm..fakt si to původně koupili rodiče?? xD  Normálně, jak čtu tady čtu ty verše Romea a Julie, tak se mi skoro některý začínají líbit víc než ty, co znám já - a to je diivný.. xD A ta věta, co máš i jako název kapitoly, je děsně pěkná a v té verzi překladu, co mám já, vůbec není.. =( Hrozně moc se těším na další, tak piš piš a piš!=)

5 Hope Hope | Web | 2. října 2009 v 13:38 | Reagovat

kdyby mně zapomněla kamarádka říct, že z něčeho píšeme a pak se mě ještě zeptala, jestli to aspoň umím, tak bych se na ni podívala jako na blázna, protože kdybych takhle šílela, tak je zřejmé, že to neumím, že...
od Magdy bylo hrozně hezké, že Petře takhle pomophla =o)
řekla jí vůbec Katka něco, co by vážně měla vědět? asi ne, co?
do čeho se to Petra zase navezla...doufám, že ji napadne nějaká výmluva, aby s Petrem nikam nemusela...
já bych se nejspíš taky tvářila jako hromádka neštěstí být na Petřině místě...
malinká komplikace mě vážně pobavila =oD nemůžu si pomoct, musím se smát =oD ale myslím si, že Lukášovi by taková komplikace nevadila =o)
Lukáš je naštvaný, že mu nepogratulovala? a proto s ní jako nemluví? mno, co jinýho se ostatně dá čekat od chlapa, že
snad to kino Petře a Lukášovi vyjde =o) hrozně bych jim to přála =o)

6 Ridana Ridana | Web | 3. října 2009 v 12:13 | Reagovat

* Anketa se ke kapitole velice hodí :D
Myslím, že mi to čekání stálo za to a v žádným případě ti nehodlám nic vyčítat, když vím, jak jsem na tom se psaním pokračování já a taky proto, že po tom, co jsem si tohle přečetla, se mi stejně všechny výčitky vypařily z hlavy a já v ní mám jen samou chválu. A stejně výčitky od srdce nenávidím:) Takže, Lirael, úžasná kapitola, jako vždycky:)

7 M alias Meimei M alias Meimei | Web | 10. října 2009 v 9:44 | Reagovat

Četla jsem to už včera, ale už mě hnali z počítače, takže jsem nestihla napsat komentář :) Ke konci kapitoly jsem se začala přiblble usmívat. To u mě není normální xD Opět skvělá kapitola. Už se asi začínám opakovat. Moc velkou slovní zásobu tedy nemám.

8 Sellena Sellena | 31. října 2009 v 19:44 | Reagovat

Konečně se pokusím napsat delší komentář:D

Okamžitě mě zaujal název kapitolky, takže jsem se hnala co nejrychleji do čtení. U tvého psaní se mi líbí, že každá kapitolka je nečím zajímvá a inviduální, nepůsobí jako něco mezi dějem...což se v mnoha povídkách objevuje.
Těším se na pkračování, i když pořád stávkuješ:D doufám, že brzo přidáš kapitolku.
Stále čekám na nový spád událostí, kdy už se konečně rutina změní a věci se dají pořádně do pohybu...:-)
jedinnou věc, kterou bych možná vytkla je ta, že se radikálně změnila katčina povaha, kdy na začátku byla vcelku fajn holka, i když nerozhodná a částečně od petry odlišná, ale teď jsi z ní udělala namyšlenou fiflenu takřka bez mozku...možná jsi to tak chtěla, líbí se mi to, ale její radikální změna v povaze mi tam porstě nesedla, jelikož si s petrou v tomto případě už vůbec nemají co říct...
toť vše zatím:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.