28. kapitola - Ve třech se to lépe táhne. Jo, jak kdy.

28. srpna 2009 v 20:15 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tu kapitolu vážně dopsala. Poslední tři večery jsem měla dobrou psací náladu a dost jsem toho využívala a mám radost, že to taky mělo nějaký ten výsledek.
Není to extra dlouhé, ale určitě je to delší než minulý kousíček, který jste okomentovaly tak hojně, jako kdyby šlo o dloouhou kapitolu. Moc vám děkuju za všechny komentáře.
Hlavně doufám, že si užijete tuhle kapitolu. Mě hrozně bavilo ji psát. Teď mě teda nenapadá název, ale určitě něco ještě vymyslím. A teď mi dochází, že vlastně ještě musím vybrat anketu! Jak ty mi chyběly. Ty jo, to je dilema. Mně se jich líbí nějak moc.
A prázdniny se nám nezadržitelně chýlí ke konci. Nestihla jsem ani přečíst hromady knížek, ani se učit matiku, ani víc jezdit na kole a překvapivě ani víc psát. Proč mě to nepřekvapuje?
Tak šupajděte číst a koukejte číhat!


oOo
Katka se blaženě usmívá a prohlíží se v zrcadle. Po poměrně dlouhé době jsme spolu vyrazily do obchoďáku a ona si hned v prvním obchodě s oblečením nabrala snad od všech modelů něco a teď si to všechno zkouší. Já se ani nestačila rozhlédnout.
"Co myslíš?" zeptá se nadšeně a vytrhne mě tak z úvah. "Neni to trošku moc odvážný?"
Trošku odvážný? Má na sobě tričko, které bych určitě nepovažovala za samostatně prodejné. Vypadá to spíš, jakoby někdo oderval podšívku a omylem tak protáhl výstřih. Chvíli mi trvá, než odpovím. Nechci se jí dotknout, ale vážně působí spíš jako poněkud lehčí dáma, než sedmnáctiletá holka. "Trochu," souhlasím s jejím názorem nejistě.
Katka se k mému překvapení ale jenom pobaveně zasměje a dál se kochá pohledem na ten kousek látky, co jí visí přes prsa. Zřejmě jí ani nedochází, jak směšně zrovna teď vypadá. Místo prohlášení, že si jenom dělala legraci, ale přijde s něčím úplně jiným. Vyjmenovává totiž, co všechno z toho si vezme. Svým výběrem přesně vystihne opak mého názoru.
O pět minut později vycházíme z obchodu. Katka s naditými taškami plnými oblečení připomínající nepovedený karnevalový kostým a já dost rozladěná skutečností, že jí je úplně jedno, že jsem se třeba taky chtěla podívat po něčem na sebe. Ale tím to ještě nekončí. Ne. Vždyť jsme teprve u vchodu a větší nákupní centrum snad v Praze ani není.
Moje nejlepší, ehm, spíš kamarádka působí jako ve svém živlu. Nakrucuje se kdykoli proti nám jde nějaký celkem hezký kluk a všechny obchody bere útokem. Za chvíli si připadám jako ve filmu Pretty Woman. Až na to, že já jsem tady za poslíčka, co nosí tašky. Já idiot se totiž čistě ze slušnosti nabídnu, že Katce s věcmi klidně pomůžu. Než ale stihnu doříct, že pomůžu donést domů, obloží mě igelitkami a plna nového elánu vyrazí k dalším butikům.
"Tyhle naše nákupy mi tak chyběly," řekne spokojeně, když vyjdeme z obchodu s hudbou.
"Uhm," vydechnu napůl souhlasně, ovšem z té větší půlky naprosto nesouhlasně. "Mám docela žízeň," ozvu se.
"Já taky!" vyjekne nadšením Katka. "Támhle je perfektní kavárna, dáme si kafe a pokecáme. Co říkáš?" Než se ale vzmůžu na reakci, už je několik metrů přede mnou. A když ji doženu, je už uvnitř a objednává u pultu dvě cappuccina. Známe se snad odjakživa a ona si nepamatuje, že kávu nemůžu ani cítit.
"Já platim," usměje se na mě.
A jak se v takových chvílích říká ne? Místo toho jí jenom oplatím úsměv. Servírka říká, ať se posadíme, že nám to hned přinese. Jdeme k nejzadnějším stolkům a já musím uznat, že kavárna je vážně útulná.
"Naposled jsem tady byla s Davidem," řekne Katka jakoby mezi řečí, ale já mám pocit, že je to zase jeden z těch okamžiků, kdy chce o něčem strašně začít mluvit a doufá, že začne ten druhý.
Tentokrát ale nemám nejmenší tušení, co po mně chce. Ale ten její zasněný výraz při vyslovení Davidova jména se mi nelíbí. Nebo spíš líbí?
"Víš, tak mě tak napadalo," a je to tady, "že jsi vlastně jediná, s kým bych si o tom mohla promluvit." Pomalu míchá tekutinu uvnitř šálku a na mě se ani nedívá. "Jsi totiž jediná, která má stejný zkušenosti," uchichtne se. A najednou zase upře ty svoje zelený oči (s ohromnou dávkou stínů kolem) na mě. "Nepřipadá ti, že David líbá o hodně líp, než Lukáš?" Ani jsem se nestihla začít bát.
Vážně čekám, kdy se začne strašně řechtat a vyhrkne "Apríl!". Radši bych byla, kdyby totiž měla problém s orientací v kalendáři, než s mozkem. "Cože?"
"No, víš..." Nemám páru. "Ty ses taky - hihihi - líbala s oběma, tak mě napadalo, že bysme si - hihihi - o tom mohly pokecat."
Fakt skvělej nápad, to teda. "Uhm."
"David je trochu vášnivější, nemyslíš?"
Snažím se potlačit dávivý reflex. To mluví o tom, jak se mi násilim snažil strčit jazyk do krku? Jo, to teda byla vášeň. Daleko víc se mi líbila ta moje vášnivá facka o pár desítek minut později. "Hm."
"Lukáš mi vždycky připadal takovej... dost nanicovatej," řekne nakonec.
Jak ta si ho nezaslouží...
"Navíc David." Zase ten zasněný pohled. "Víš, když jsme spolu sami, tak..." Ach, jen to ne. "... je tak pozorný. Nikdy se s ním nenudím." A není to jenom proto, že se jí s ním dostává sakra vysokých dávek adrenalinu, když se strachuje, že je spolu někdo uvidí? "Lukáš je takovej studenej čumák." A její čumák bude za chvíli asi rozbitej. "Na druhou stranu byl ale vždycky tak milej." Ona si všimla? Né vážně? "Co myslíš?"
Myslim, že jsi odporná, sobecká mrcha bez špetky taktu. "Uhm."
"Ne, vážně. S kym se ti to víc líbilo?"
Paní u vedlejšího stolu se na mě podívá přes horní okraj novin, které si právě čte. Co ta si o mně jenom musí myslet?
"Uhm."
"Taky s Davidem, viď? Neboj, mně to nevadí. Vždyť je to jenom divadlo." Kdyby tak věděla...
"Uhm."
"Já to věděla," usměje se na mě a pořádně upije ze šálku před sebou. Můj je prakticky nedotčený, ale jí to nijak divné nepřipadá. Ale zase od ní bylo moc hezký, že mě takhle pozvala. "Lukáš je prostě ještě ucho. To David..." Ach, proboha. "Kdybys jenom věděla, kde jsme spolu byli na Silvestra." Zjevně to za chvíli zjistím. Katka se poťouchle chichotá.
"Zkus hádat," navrhne k mému zděšení.
"Nechám se podat," řeknu okamžitě a ze zoufalství sahám po svém cappuccinu a usrkávám. Kdybych teď usilovně uvažovala nad tím hnusem, tak třeba ani neuslyším, co mi chce říct, napadá mě.
"Ale jdi ty," mávne Katka rukou.
"V nějaký hospodě?" střelím od boku.
"To zrovna ne - hihihi." Proboha.
"Já fakt nevim..."
"Ale víš," mrká na mě.
Paní u vedlejšího stolu se zvedá a před odchodem na mě hodí jeden dost znechucený pohled.
"Fakt ne." A fakt to nechci vědět. I když podle jejího chování začínám tušit. A vůbec se mi to nelíbí.
"Hihihi - U Davida doma!" Asi budu zvracet.
Raději znovu předstírám pití cappuccina. "To jako, že tě představil rodičům a tak?" zeptám se po chvilce překvapeně.
"Ale ne - hihihi - ty jsi ale pitomá - hihihi!" To říká jako ona mně? "Rodiče a ta jeho hrozná ségra," aspoň v něčem máme stejný názor, "jeli na chatu." A sakra. Vážně musíme mluvit zrovna o tomhle?
"Tam jsme taky jednou byli na Silvestra," říkám zoufale první, co mě napadne. "Davidův táta udělal ohromnej ohňostroj a - "
Katka se začne smát na celé kolo. Vyděšeně na ní koukám.
"Ty jsi jak malá. Já se ti snažim říct, co jsme s Davidem dělali," prosím, ať je to ohňostroj, "a ty mi tady říkáš něco o blbejch rodinnejch sešlostech." Jo, neni nad kamaráda, který si cení názoru svých přátel. A odvést téma se mi očividně nepodařilo.
Raději nic neříkám. Nejenom, že jsem jak malá, úplně divná a evidetně mám problém s významem těch známých pravidel o příteli kamarádky, já jsem navíc asi nepochopila, k čemu míří.
Katka se ke mně trochu nakloní a v pokusu o šepot (kterýžto ovšem nepřeslechne půlka lokálu) mi řekne, "My se spolu vyspali." Jo, přelidněná kavárna je na podobný rozhovor jako stvořená.
"Páni," řeknu bez špetky překvapení.
"Já vim," pokračuje nadšeně. "Kdybys jenom věděla, jak to bylo..."
Neposlouchám. Ostřím někam do pasáže plné spěchajících lidí. Chvíli si říkám, že se mi to nejspíš jenom zdálo... Ale pak ho zahlédnu znovu. Srdce se mi rozbuší, jako kdyby se snažilo ze mě vyskočit a běžet za ním. Dívá se naším směrem. Jak moc je nepravděpodobné, že by nás viděl? Jsme až úplně v rožku, v přítmí kavárny. A on je daleko. Katka si mého rozčarování ani nevšimne. Mele dál. Konečně jsem našla způsob, jak ji neposlouchat. Přikývnu, aby měla pocit, že vnímám a dál se dívám za její rameno. On už tam ale není. Nenápadně pátrám očima kolem místa, kde stál. A najdu ho. Proplétá se mezi lidmi. Nedívá se sem... Ale každopádně vypadá, jako kdyby sem mířil.
"... tak úžasný," zakončí Katka svůj proslov. Zase na mě zírá.
"Hm." Co mám asi říkat? Ani nevim, co přesně říkala ona! Díky bohu.
"A ty a," polknu, když vidím, že je Lukáš blíž než předtím. Tak blízko, že by nás mohl i slyšet.
"Lukáš?" Katka se začne smát na celé kolo.
Nevím, jestli zaslechne svoje jméno, nebo hysterický smích své přítelkyně, ale Lukáš se každopádně dost jistě otočí naším směrem, mávne na mě a zamíří si to rovnou k našemu stolu. Kéž by se moje srdce ráčilo uklidnit.
Taky na Lukáše trochu mávnu.
Toho si ale Katka už všimne. Skoro mě mrzí, že nepokračovala dál ve svých litaniích. Otáčí se směrem, kam se dívám. A Lukáš je už u našeho stolu. Mám chuť se praštit pěstí tam, kde tuším srdce. Třeba by to zastavilo ten jeho hysterický záchvat.
"Ahoj," pozdraví Lukáš s úsměvem.
"Luky!" zvolá Katka nadšeně a vrhne se mu kolem krku. Každopádně nepůsobí jako někdo, kdo právě básnil o sexu s jiným. Ale jedno jí musím nechat, své nadšení hraje přímo dokonale. Při pohledu na Lukáše vážně nechápu, proč jsem se vůbec do celého dramaťáku pouštěla. Měla jsem tušit, co se stane. Předvídat, že když hraje Lukáš Romea, tak se tomu nevyhnu. Možná jsem to radši nechtěla vědět. Zarazím se. Právě jsem Lukášovi příšerně očividně zírala na pusu. Kdyby existovalo peklo, tak si na svém seznamu hříšníků právě podrtrhávají moje jméno. Jenom takového idiota, jako jsem já, mohlo totiž napadnout, že naštěstí bude brzo dramaťák. Měním se v posedlou!
"Koukám, že nákupy se vyvedly," ukáže Lukáš na hromadu tašek. Moje je mimochodem jedna. V nestřeženém okamžiku jsem si zaskočila do knihkupectví.
"Uhm," mám pocit, že už ani nejsem schopná říkat cokoli jiného. Můj mozek prostě zamrzl na tomhle programu.
"Perfektně," směje se Katka. "Sedneš si k nám?"
"Jasně," usměje se Lukáš a hned si bere místo.
"Co tady vůbec děláš?" Juhů - celá věta!
"Mamka mě poslala pro pár kravin a tohle byl nejbližší obchoďák s Apple shopem," pokrčí rameny.
Zasměju se. Lukáš a jeho posedlost touhle značkou. Bez svého přehrávače nevytáhne paty z domu. Katce to ale vtipný nepřipadá, měří si nás jako dva marťany a svůj odpor se vůbec nesnaží skrývat. Co se stalo s tou starou dobrou Katkou? A kdo sem nastrčil tuhle figurínu?
O chvilku později už z kavárny vycházíme. Vlastně jsem ráda. Lukášova přítomnost ze mě dělá ukázkového blázna. Míříme k východu. Konverzace značně vázne.
Když se přiblížíme ke knihkupectví, dělám, jakože jsem si na něco vzpomněla a ještě chci zajít tam. "Nemusíte na mě čekat, klidně jděte, možná to bude na dýl." Usmívám se. Tak kuš, vy dva.
"Já tam chtěl taky ještě zajít," namítne Lukáš.
"Tak fajn, já zaběhnu ještě támhle," mávne Katka rukou neurčitě někam dál. "Vám knihomolům to tady stejně bude trvat hrozně dlouho. Přijdu za váma," sotva to dořekne, mizí někde v dáli. Můj plán je v troskách.
"Co sháníš?" zeptá se Lukáš se zájmem, když vcházíme dovnitř.
"Hm." Sakra, mysli! "Takovou jednu knížku..." získávám čas.
"Aha, já myslel, že si jdeš pro kabelku," zasměje se Lukáš.
"Moc vtipný. A pro co si jdeš ty?"
"Mám koupit cosi pro ségru a mamka mi nakázala ještě jakousi kuchařku s jídlama do mikrovlnky."
Nadzvednu obočí.
"Naštvala se, že musí vždycky všechno navařit, když někam jede... Asi si myslí, že takhle mě donutí něco splácat."
"A donutí?" směju se.
"Jen přes mou mrtvolu."
A pak si jdeme každý za svými knížkami. Tedy já jdu spíš naprosto namátkou a každou chvilku se zastavuju u různých knížek, které mě zaujmou obálkou. Motám se dál a dál a najednou mám v rukou jednu knihu. A nemůžu uvěřit, že jsem si k ní vážně došla a ještě ji držím v rukou, když je Lukáš poblíž. Okamžitě ji uklidím do regálu a rychle vyrazím k jinému, pokud možno do opačné části obchodu. Ale ke svému zděšení ještě během otáčení do někoho vrazím. Tak typický. "Pardon," vyhrknu rychle. A zjistím, že koukám přímo na Lukáše.
"To tě ta knížka popálila, nebo co?" směje se. "Co to vůbec bylo?" Obejde mě a bere do rukou předmět doličný. Stojí ke mně zády.
A já mám zase jednou hroznou chuť začít ječet a prásknout do zaječích. Co se mu honí hlavou?
Lukáš se otáčí zpátky ke mně. Romea a Julii bohužel pořád drží v ruce.
"Nazdárek!" To snad ne! Přísahala bych, že Lukáš chtěl něco říct. Katka si to vážně umí načasovat. "Vy tady šprtáte, nebo co?" Tohle je k vzteku.
Zatímco Lukáš se zasměje a vrátí knížku do police, já se jenom zašklebím. Katka se na Lukáše zase pověsí. Protočím oči v sloup.
oOoOoOo
"Jsem doma," zavolám od vchodových dveří. A v předsíni je najednou nezvykle hodně lidí. Normálně ani na můj pozdrav nikdo neodpovídal, teď jsme spokojená rodinka a všichni mě vítaj a dokonce i Jitka mi chce pomoct s taškama. Během jednoho týdne se všechno změnilo. Mamka se zase pořád směje, Jitka mě neuráží při každé příležitosti a hlavně - táta je konečně s námi.
Nejzábavnější částí je ovšem vyklízení pokoje v dolním patře, který doteď sloužil jako skladiště a najednou se z něj má stát dětský pokoj. To vše za zády mamky, pro kterou to má být převapení. Už je to dávno, co prohlásila, že ji do toho pokoje nikdo nedostane, takže nehrozí, že by na naše překvápko přišla.
Zrovna včera jsem s Jitkou natírala stěny pokoje.
"Nemůžeš dávat pozor, ty pako?" obořila se na mě, když jsem do ní zády vrazila.
Ohlédla jsem se. "A jak jsem tě měla asi tak vidět? Mohlas třeba něco říct, ne?"
"Máš dávat pozor."
"A proč ho nedáváš ry?
"To tys do mě vrazila," řekla Jitka. Z očí jí sršely blesky.
"To tys neuhnula."
"Jdi někam!" zaječela na mě.
"Tak mi uhni!"
A pak se najednou objevil táta. "Holky," ozval se hned ve dveřích a dost netypicky zvýšil hlas. "Nemohly byste se jednou dohodnout normálně?"
"Ale ona do mě vrazila," ukázala Jitka na mě.
"Chováš se jak malá," sykla jsem.
"To vy obě," pronesl táta a zase si tak získal naši pozornost. "Mamka se za chvíli vrátí a vy spolu nejste schopný ani vydržet v jedný místnosti? Vážně se musíte zrovna teď hádat?"
Ani jsme nedutaly. Táta jenom zavrtěl hlavou a odešel zpátky do obýváku. Už skoro dvě hodiny odtamtud vyhlížel mámino auto. Když byl pryč, Jitka po mně hodila ještě jeden uražený pohled. Ale stejně měla smůlu. Dokud to nedoděláme, budeme tady stejně tvrdnout každý den. I když se naše strasti už blížily ke konci. Ještě jeden nátěr světle žlutou a pak se tady kreativně vyřádíme.
"Už je tady!" zavolal táta z chodby a běžel nám rychle pomoct.
Ani ne do minuty jsme všichni předstírali ohromně záživnou činnost. Taťka předpřipravil večeři a já se snažila zorientovat v tom zmatku v kuchyni, Jitka si lakovala nehty a táta předstíral ohromné zaujetí pro přímý přenos formulí. I když nejspíš netušil jméno ani jednoho ze závodníků. Když se ozval klíč v zámku a my byli všichni na svých místech, obývákem se neslo společné úlevné oddechnutí.
Ale dneska je to jinak. Když šla mamka večer spát, pomalovaly jsme stěny pokojíčku beruškami, kytičkami a sem tam autíčky, aby měl táta radost. Dneska čekala Jitka s tátou jenom na to, až se vrátím, abychom mohli mamku společně dovést do pokoje. To proto to nadšení, že jsem zpátky.
Všechno je perfektně naplánované. Táta mamce řekne, že jí chceme všichni něco ukázat, zaváže jí oči připraveným šátkem a pak ji společně trochu pomotáme po domě, aby ani netušila, kam ji vedeme. Nakonec všechno nabírá nový spád. Sotva má mamka zakryté oči, vedeme ji přes zahradu a sklepem, pak s ní točíme, aby netušila, kudy jde a asi tak po čtvrthodině našeho smíchu ji dovedeme zpátky do předsíně a k pokojíčku. Můj návrh, že jí zakolíčkujeme nos, aby necítila čerstvý nátěr, ovšem neprošel. A mamka začne hned ve dveřích čichat. Dovedeme ji do středu místnosti a pak jí táta šátek sundá.
"Můžeš," řekneme sborem.
Mamka otevírá oči. Chvíli je zmatená, ale pak se začne pořádně rozhlížet a nakonec ještě slzet.
"Líbí?" zeptám se.
Mamka jenom kývne a taťka ji bere kolem ramen. A pak si společně prohlížíme všechny malůvky po stěnách. Čert vem Katku a celý dnešek, konečně jsme zase rodina.

 


Komentáře

1 Meimei Meimei | 29. srpna 2009 v 9:59 | Reagovat

Katka se mi nějak znechutila. Je normální, že se jí ptá, kdo líbá líp? Asi ne. Jinak skvělá kapitola. Jako obvykle :)

2 miriela miriela | Web | 29. srpna 2009 v 18:17 | Reagovat

katke by som najradšej jednu vrazila nech už tam neotravuje, ale celkovo bola kapitola super a to záverečné prekvapko pre mamu no paráda :)

3 Alienor Alienor | 30. srpna 2009 v 19:32 | Reagovat

Já se vážně divim, že se na tu Katku nevykašle... Ale hezká kapitola. Už aby tady byla další... ;-)

4 Kolda Kolda | Web | 30. srpna 2009 v 22:59 | Reagovat

Páni, senzační kapitola a konečně po takové době - promiň, nemůžu si to odpustit xDAle jo, vždyť byly prázdniny=) Katka mě děsně štve, já osobně bych ji už asi vrazila, fakt Petru obdivuju...=) Lukáš by se na ni měl vykašlat - na Katku..Ona musí být asi dobrá herečka.. =D Moc se těším na další!=)

5 Hope Hope | Web | 31. srpna 2009 v 13:04 | Reagovat

ty Petřiny myšlenky či odpovědi nebo jak to přesně nazvat, když Katka srovnává Davida s Lukášem, se mi vážně líbí =o)))
bylo od ní hezký, že ji pozvala? ehm, radši bez komentáře =o)
a sakra, ještě se do toho všeho připlete Lukáš =oD
Katka musí být v¨buď hodně dobrá herečka nebo mít silný žaludek...
táta je konečně s námi- při téhle větě jsem se málem rozbrečela =o)
ježíši, ten konec...ach, já z něj nemůžu =o) bylo to nádherné =o)

6 Bellatrix Bellatrix | Web | 2. září 2009 v 14:50 | Reagovat

ahoj, gratuluju, vyhrála jsi naši hádankovou soutěž :)

7 Sellena Sellena | 31. října 2009 v 19:16 | Reagovat

tahle kapitolka ti vážně sedla, četla se moc dobře a ty Petřiny komentáře stály zato:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.