27. kapitola - Uniklo mi něco? (1. část)

4. července 2009 v 0:15 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Páni. Já to zmákla. Teda ne nějak extra na výbornou... Ale i tak je tady nová kapitola.
Sama sobě jsem se zařekla, že ji sem před svým odjezdem musím hodit. Vidíte, je tady. A já odjíždím až za 8 hodin. Plus mínus.
Konečně se dočkáte odhalení onoho oooobrovského tajemství. Já vim, že se těšíte.
No a já jedu zítra zase na rodinnou výpravu. Stejnou, jako minulé léto touhle dobou. Tentokrát si jsem ale jistá, že mě vysokohorská turistika zabije. Aspoň psychicky už trpim teď.
Doufám, že se vám bude kapitola líbit. Mně se líbí. Aspoň v mezích časového omezení daného mou osobou.
Hrozně děkuju za reakce na minulou kapitolu. Vždycky mě hrozně potěšíte. Ale minule jste to vyhnaly do extrému.
Speciální díky patří Ridaně.
Tak alou číst!
P.S.: Já vim, je to krátký a já jsem hrozně zlá...


_____________________________
Do školy se táhnu jako mrtvola. Náladu mi nezlepší ani skutečnost, že první hodina odpadla. V tramvaji mě dokonce pustí jedna holčička sednout a pak se na mě až do konce cesty vystrašeně kouká, jako kdybych byla malomocná. Připadám si jako naprostej hlupák, takže je mi vcelku jedno, jestli tak připadám i ostatním. Pořád se navíc rozhlížím kolem. Mám pocit, že kdybych potkala Lukáše, tak bych se musela propadnout. Doteď netuším, co bych udělala. Ne, že bych se mu chtěla vrhnout kolem krku a vyznat mu nehynoucí lásku. Nejenže už bych vypadala jako naprostej idiot, je to kluk mojí kamarádky, nemůžu si s nim už s principu něco začít (ani kdybych chtěla), ale navíc bych připadala pitomě i jemu. A to nechci. Ani trochu.
Celý včerejší večer jsem strávila v posteli. Rukama jsem objímala kolena, nepřítomně se koukala z okna a hlava šrotovala události na dramaťáku. V noci jsem skoro nespala... A když už jsem usnula, zdálo se mi o Katce a různých situacích, kdy se mě snažila zabít. Teď už to jenom přenést do reality a bude to dokonalé. Jsem tak rozhozená, že při příchodu do třídy ani nikoho nepozdravím a rovnou si sednu na svoje místo. O to větší je moje překvapení, když zjistím, že jsem si spletla místnost. Takže, abych si to shrnula, si teď nejen všichni cestující z tramvaje myslí, že ráno potkali blázna, teď si to myslí i třeťáci. Bezva.
Doploužím se do správné učebny a pořádně se rozhlédnu po lidech uvnitř, abych se ujistila, že už jdu správně. V tu chvíli se mi zastaví dech. Asi i srdce. Vlastně všechny životně důležité orgány jsou mimo provoz.
V místnosti je totiž jenom jedna osoba. A tou osobou není nikdo jiný než Lukáš.
"Ahoj," řeknu co možná nejnormálněji a jdu dozadu ke své lavici. Díky bohu jsem tak zády k němu a můžu mrkat a ksichtit se jak chci. Když si ale dávám batoh pod lavici a chystám se sednout si, všimnu si, že se na mě Lukáš dívá.
Vlastně mi ani neodpověděl.
Zašklebí se na mě a jde ven.
A mně hned do hlavy vystřelí naprostá blbost. A to, že asi neumím dost dobře líbat. Ještě abych to uměla, když jsem doteď políbila jenom Davida a ještě nedobrovolně! A pak Lukáše... Nejdřív nedobrovolně. Nebo mi třeba smrdělo z pusy. Nebo... Nebo mu to připadalo odporný. Už jenom při představě, že jsem se Lukášovi zhnusila, se otřesu. To snad ne... Stačí, že jsem se svým včerejším excesem zhnusila sama sobě. Navíc by mi ani nemělo vadit, že se mu nelíbilo... to, co se mezi náma včera stalo.
Nevím, jak dlouho jenom tak sedím a zírám na lino. Když zvednu hlavu, je ve třídě i pár dalších lidí. Včetně Petra. Sotva se na něj podívám, usměje se na mě a razí si to za mnou. A mně je to jedno. Dneska mi je všechno ukradený. A co dneska! Zejtra taky. Celej víkend je mi fuk. Celej čas až do konce školního roku. Možná i prázdniny. Teoreticky bych mohla jít na jinou školu...

"Jak se máme?" zeptá se Petr s úsměvem a udělá si pohodlí na židli vedle mě.
"Uhm," zaváhám. Dívám se na něj a nechápu, jak může mít někdo tak nechutně dobrou náladu. "Bezvadně." Zrovna on stejně nepozná, kdy člověk mluví ironicky a kdy ne.
"Tak to je super," vypálí rychle. Jako kdyby ho moje odpověď, i když sebedebilnější, ani trochu nezajímala. Jako kdyby chtěl něco jinýho... "Hele, napadalo mě, jestli bys třeba nechtěla jít dneska do toho kina. Je pátek, zítra je volno. Co myslíš?" zeptá se tak prosebně. A tak mile. A já se najednou slyším odpovídat. Jinak, než bych chtěla. Tak, jak bych ráda odpověděla někomu úplně jinému.
"Jasně, proč ne." Dokonce ze sebe vymáčknu i úsměv.
Petr najednou vypadá ještě veseleji. Stejně nechápu, jak může mít někdo zrovna dneska tak dobrou náladu. Můj život se mění v hromadu hnoje a on se tady směje jak měsíček nad ní. Tohle nemá cenu... Když tak na Petra koukám a on se pořád jenom usmívá a dívá se na mě, tak mile, ani neuvažuju... Protože kdybych uvažovala, tak mi možná dojde, proč tak zírá a sama bych rychle uhnula. Během chvilky jsou totiž jeho rty nalepené na mých a já jenom zírám na to, jak při tom přivírá oči. A já jenom dál zírám. Připadá mi to jako věčnost. A pak uslyším pobavený smích.
Otáčím se za tím hlasem a je mi naprosto jedno, jestli si to Petr třeba nevezme osobně. Chci vědět, jestli se ten někdo smál nám dvěma. A ukáže se, že ten někdo nebyl nikdo jiný než David. Když se k němu otočím, ještě se na mě pobaveně kření a jenom mě utvrzuje v tom, že se z něj stal naprostej idiot. Přivřu oči do škvírek a otáčím se zpátky...
Bohužel mi až při pohledu na trochu dotčeně se tvářícího Petra dojde, co se právě stalo a proč jsem se teda vážně neměla otáčet zpátky. Mohla jsem třeba předstírat omdlení, nebo něco podobně prokouknutelnýho všemi kromě Petra. Ale pak už by na tom nesešlo, kdyby jemu nesecvakla skutečnost.
Koukám se na něj a on se kouká na mě. A zase se usmívá. Silně pochybuju, že můj výraz se úsměvu podobá byť jen vzdáleně.
"Ahoj," ozve se kousek od nás.
V posledních dnech jsem nikdy nebyla tak ráda, že Katku vidím, jako jsem právě teď.
"Nazdár," zakřením se na ní.
Petr se začne hned zvedat. Pohladí mě po hřbetu mojí ruky a šťastně dodá, "Tak se pak ještě dohodnem."
Kývnu a aspoň trochu nadzvednu koutky v pokusu o úsměv. Kolikátý už? Ale o Petra jsem si vůbec starosti dělat nemusela. Jemu samozřejmě ani nedošlo, že se mi jeho, uhm, počin nelíbil. Bylo by divný, kdyby mu někdy něco došlo. Začínám si připadat jako Alenka v říši divů ve své vlastní děsivé předělávce: Petra v říši ignorantských magorů.
"Co se to tady dělo?" nakloní se ke mně Katka, sotva je Petr mimo doslech a nikdo kolem si nás nevšímá.
"Zajímavá otázka," řeknu otráveně a opřu se.
Katka se ale odradit nenechá. "Vy spolu něco máte?"
Chilku jenom překvapeně zírám a snažím se udusit smích. "Ne, nic," říkám popravdě.
"Vždyť jste se líbali," říká Katka, jako kdybych byla blázen s krátkodobou pamětí. Jedno obočí má nadzvednuté, ale koutky jí cukají.
Snažím se potlačit svůj první nápad na odpověď ("S Lukášem jsem se taky líbala a nic spolu nemáme.") a místo toho se jenom kysele ušklíbnu.
"No..." zasměje se Katka už otevřeně. "Tak štěstim tady neskáčeš, takže to evidentně nebyl tvůj nápad," shrnuje si to, jak je jejím zvykem.
Jenom na ní dál zírám.
"Aha, takže to byla čistě jeho iniciativa a ty ses pořád nevzpamatovala?"
V tu chvíli vejde do třídy profesor na biologii.
Ale Katka se tím odradit nenechá, "Neblbni, já to tak nemyslela," řekne potichu.
Ohlédnu se na ní. To jsem se tvářila naštvaně? "Ale trefila ses..." odpovím šeptem.
"A na čem se s tebou hodlá teda domlouvat?" zeptá se mě, když se třídou rozléhá zašoupávání židlí a tichý hovor všech přítomných.
"Večer jdeme do kina," mumlám s pohledem přišpendleným na tabuli.
"Cože?"
Ohlédnu se.
"Nerozuměla jsem..."
"Večer jdeme do kina," zopakuju trochu hlasitěji a otočená k ní. Koutkem oka zahlédnu, že se na mě někdo dívá. Snažím se ani trochu k němu nestočit zrak. Přece mě nemohl slyšet, nebo jo?
"Proč, proboha?"
"Jsou tam docela fajn filmy..." pokrčím rameny a otočím se zpátky dopředu. Ale ten pohled cítím v zádech.
"A jaký třeba?" Zase mě prokoukla. Jak to jenom dělá?
Profesor spouští svou klasickou lytanii, kterou už se všichni postupně naučili ignorovat. Stejně to čte z učebnice.
"Třeba..."
"Co blbneš?"
"Já..."
"Zajímavý vysvětlení, to teda fakt."
"Jdeme jenom jako kamarádi."
"A on to ví?"
"Hlavní je, že to vim já."
"Myslíš?"
"Co takhle to ztišit, co Krausová?" zahřímá najednou profesor, na kterého jsem stačila dočista zapomenout.
Okamžitě zmlkneme a já mám chuť se zahrabat. Mluvily jsme až tak nahlas? Slyšeli náš ostatní? Slyšel nás i on?
Když od nás profesor odvrátí pozornost a zabředne dál do tématu, Katka se začne potichu hihňat. Já vážně nemám smysl pro humor. Předstírám, že vnímám hodinu a doufám, že se mě Katka už nebude na nic ptát... Asi za pět minut mi podšoupne papír s nečitelně naškrábaným vzkazem. Ani se nesnažím to luštit. Se zazvoněním na přestávku jsem první na nohou a taky venku na chodbě. Neohlížím se. S Petrem se bavit nechci a Katka by na mě jenom vychrlila padesát otázek. Na ostatní se snažím nemyslet.
Sedám si do našeho výklenku a batoh si pohodím k nohám. Na holky čekám jenom chvilku. Když mě tam tak uvidí, jsou obě docela překvapené. Když už totiž jednou nečekají ony na mě, tak jenom proto, že mě musí nejdřív ještě vytáhnout ze třídy.
"Co ty tady?" zasměje se Bára a sedne si ke mně.
"Utíkám před Katkou," řeknu napůl z legrace. Je jedno jak to pochopí, stejně se nespletou.
"Pročpak?" Erika si přisedne z druhé strany.
"Jenom jsme se nějak nepohodly..."
"To kvůli včerejšku?" ozve se Bára.
Nejistě se k ní otočím.
"Asi jí vadily ty vaše zamilovaný scény, nebo ne?" přidá se k mému zděšení i Erika. Zrovna tohle téma jsem chtěla nechat vyšumět a teď to vypadá, že se mi to ani náhodou nepodaří.
"Ne, to bylo jenom kvůli takový jedný blbině..."
"Ale ten včerejšek bych chápala," směje se Bára. "Vždyť jste vypadali, že ani nevnímáte svět kolem. Rejža z vás málem začal slintat." Zhacuje moje vyšumění.
Erika se začne taky smát. "A divíš se mu snad?"
"Náhodou nás docela kritizoval," ozvu se i já.
"To jenom aby se neřeklo. Vždyť vám dvěma nebylo co vytknout," mávne rukou Bára.
"Divim se, že rovnou neřekl, že Romeo bude Lukáš a hotovo," dodává Erika.
Ty dvě se na mě snad domluvily, nebo co?
"Hm." Nechci být úplně ticho, to by začaly vyzvídat. Nemusí vědět, proč o tom nechci mluvit. Vlastně na to nechci ani myslet a ony mi to dost znesnadňují. Zase si připadám jako kdyby mě Lukáš pevně držel... Zatřesu hlavou. Nesmím na to myslet.
"Ale dohromady jste vypadali skvěle, to teda jo," přisazuje ještě Bára. Tohle nepomáhá.
"Že jo!" Erika září nadšením, že si s někým o nečem tak rozumí. Ještěže se neptaj na můj názor...
Skoro do konce přestávky vysedávám s holkama. Jíme svačinu a mně se povede i změnit téma. Ale až po chvíli. Dost dlouhé na to, abych dneska radši Lukáše ani neviděla, jak se mi popustí fantazie z uzdy. Holky jdou pak ke třídě se mnou. K mému zděšení tam na mě čeká Petr. Sotva si nás všimne, rychle nám jde naproti a dá mi do ruky jakýsi leták.
"Program kina," usměje se na mě.
Rozpačitě si to beru a snažím se nemyslet na to, jak se zrovna teď asi tváří holky. "Tos nemusel. Mně je jedno, na kterej film půjdem..."
"Aspoň se mrkni a pak se ještě dohodneme." Rychle mi dá pusu na tvář a spěšně odchází chodbou ke svojí učebně.
Na holky se ale chtě nechtě otočit musím.
Erika zděšeně kulí oči na Báru a najednou mě společně kus dál od mých spolužáků.
"Co to bylo?" Zase tahle otázka. Zrovna Erice bych za to nerada vyškrábala oči.
"Petr se to jmenuje," pokusím se o vtip.
Kdyby mohl pohled vážně provrtávat, tak je ze mě ementál, jak na mě ty dvě svorně zírají.
"Pozval mě do kina..."
"A tys souhlasila?" ptá se Bára překvapeně. Vždyť jsem jí sama říkala, že s ním nikam nechci, když mě prvně zval...
"Jo."
"To jako fakt?"
"Fakt," ujistím unaveně Eriku.
"A kdy?"
"Dneska večer..."
"Páni," vydechne Bára.
"Hmmm..." Nemůžu prostě strávit další večer uvažováním nad včerejškem. Zase. Neni to správný. A během promítání a Petrova otravování sotva najdu čas na myšlenkové odbíhání k Lukášovi a tomu, co se mi pořád přehrává v hlavě kdykoli si na něj jen vzpomenu. Vždyť je to kluk mojí kamarádky, sakra!

"Ale říkalas, že se ti nelíbí..." říká Erika nejistě.
Pokrčím rameny. Jejich paměť mě štve.
"Co je s tebou?" nenechá mě Erika na pokoji.
"Nic," říkám tiše. Ani se nesoustředím na rozhovor s nimi. Jako se nesoustředím na nic, co se děje kolem. Dnešek je zabitej den. Proč já sem jenom lezla?
oOoOoOo
Petr má hrozně dobrou náladu. Celou dobu jenom srš vtipem, zatímco já se sem tam křečovitě usmívám, převážně myslím na někoho úplně jiného a užírám se výčitkami, že hněkoho tak oddaného takhle tahám za nos. Co když si myslí, že jsem tak zamlklá kvůli jeho přítomnosti?
Film mě nebaví... Začátek mi naprosto unikne. Hodnou chvíli totiž jenom zírám na sedadlo před sebou. Můj potrhlý mozek totiž jako první po dosednutí do pohodlného sedladla nemohlo napadnout nic jiného než to, že minule jsem byla v kině s Lukášem. Když se rozvzpomenu a začnu zase vnímat, film je najednou uprostřed nějaké akční scény. Petr očima visí na plátně a mě těší, že se baví aspoň on, když já tady tak blbnu. A pak se až do konce děje nechytím. Jedna bitka, druhá bitka, scéna, kterou nechápu, zase bitka, někdo umře, zase bitka, největší bitka, nápis 'the end'. Jo, vyloženě jsem si to užila. Možná bych toho pochytila víc, kdybych dokázala udržet pozornost víc jak minutu v kuse. Ale to já ne...
Petr mě ještě po kině dovede do jakési kavárny a objedná mi kafe, které nesnáším. Stejně tak nadšeně komentuje film, že si ani nevšimne, že jsem párkrát usrkla a pak se šálku ani nedotkla. Až když se dostanu do svého pokoje a s úlevou za sebou zavřu, odstraním ze svého obličeje ten falešný úsměv.
Nechápu, jak jsem mohla jenom být tak pitomá. Jak jsem si jenom mohla myslet, že se dokážu ovládnout? Z filmu si ve finále nepamatuju vůbec nic. Dokonce se musím podívat na vstupenku, abych si uvědomila, na který film jsme vlastně šli. Je mi ze mě zle. Takhle to přece nemůže jít dál.
Nemůžu...
My nemůžem...
Jaký my? O čem to já blázen zase melu? Žádný my neni, koukej si to zapamatovat!
Doklopýtám k posteli, hlavu zabořím do polštáře. Pod obličejem brzy cítím vlhko od vlastních slz a ani se nenamáhám vstát a vybrečet se nějak normálně. Levou rukou nahmatám svého ohmataného plyšáka a přitisknu si ho na prsa. Snažím se nevzlykat nahlas, aby mě snad ještě nepřišla zkontrolovat mamka, jak je poslední dobou jejím podivným zvykem.
Je mi hrozně a nepotřebuju to někomu s hysterickými vzlyky vysvětlovat.
Nemůžu mít prostě jenom rozhádaný rodiče, nebo jenom problém s přesvědčováním sebe sama, že se pletu, dokonce ani jenom trhlou nejlepší kamarádku. Ne, já dostanu všechno naráz a každý den mě to kope do slabin. Nechápu, čemu se ještě divim. Kdyby existoval bůh, jakože neexistuje, tak by mě určitě nenáviděl a vybíjel by si na mě takhle podle zlost.
oOoOoOo
Když se ráno proberu, připadám si, jako kdyby mě večer někdo přetáhl lopatou přes hlavu. Nebo jako s kocovinou. To bych ji ovšem někdy musela zažít, abych mohla porovnávat. Celá pomlácená a pořád v oblečení, ve kterém jsem byla včera v kině, pomalu vyjdu na chodbu. Do očí mi hned začne nepříjemně svítit ranní slunce a ještě víc mi zkazí náladu. Když vejdu do obýváku, mám chuť se začít štípat, protože tohle se mi musí zdát. Na gauči sedí táta, mamka hned vedle něj a v křesle Jitka. Nejenom, že táta s mámou jsou zase v jedné místnosti, ale Jitka je tady dokonce s nimi a vypadá, že se dost baví. Když si mě všimne, tak se baví samozřejmě ještě víc. Nemůžu za to, že asi vypadám, jako kdybych právě vypadla z trávicího ústrojí nějakého přežvýkavce...
Mamka se na mě usměje. "Čekáme tady na tebe," řekne mile.
"Já ještě spim?" neodpustím si otázku.
Všichni tři se sborově zasmějí. Sice vůbec nechápu, o co by tady mohlo jít, ale i tak z toho nemám dobrý pocit. Malátně dojdu k druhému křeslu a sedám si. Hned mám chuť zase usnout.
"O co jde? Takhle brzo ráno..."
"Petro, je skoro poledne," upozorní mě táta se smíchem.
Kysele se na něj zaksichtím. Já mám šest ráno a jeho časový pásmo je mi ukradený.
Chci se už už znova zeptat, co se to tady děje, ale nedokážu vydat ani hlásku. Konečně mě totiž napadá, proč se tahle sešlost vůbec koná. Neni přece normální, aby se spolu dva lidi přes čtyři měsíce nebavili a pak si takhle sedli nad kafe. S dětma. Dobře, potomkama. Nabízí se jediné řešení... Ti dva se rozhodli rozvést a chtějí nám to říct zvesela, aby nám nepřivodili trauma. Super. Jako kdyby celá tahle situace nebyla už tak dost traumatizující. Na čele ucítím pot a ruce se začínají navzájem drtit v železném sevření. Pohledem zkoumám ostatní. Jitka se tváří lhostejně. Ale kdy ona taky ne. Táta s mamkou vypadají klidně. Ne naštvaně, ale ani šťastně. Proč jsou všichni tak v klidu?
Rozvod. Tak už to řekněte, ať to máme za sebou, ne?
"S tátou jsme se o tom už bavili," ohlédne se mamka po tátovi a ten se na ni usměje. Jenomže tak mnohovýznamně, že já chudák z toho vůbec nic nezjistim! Samozřejmě, že o rozvodu by se spolu bavili. Ale taky se mohli bavit o tom, že náš dům prodaj. Nebo o tom, že jeden z nich jde na operaci. Jak mám sakra něco pochopit?
"No a už je na čase, abyste to věděly taky. Obě..." pokračuje mamka. Takže tohle přede mnou Jitka jako tajila? Jakože mi asi nedošlo, že rodiče se k sobě už nevrátěj? To působim tak pitomě?
Jitka se pro jistotu zasměje. Rodiče ji oba sjednou vyčítavým pohledem. Aspoň něco.
"Petro," otočí se na mě mamka. Dívám se jí do očí. Ne, zírám jí do očí. Nemohla by to říct rychle? Náplast se má taky strhávat rychle. Pak to bolí najednou a člověk si to nemůže rozmyslet uprostřed škubnutí. Kdyby mi aspoň ten její pohled něco říkal. Dobře, říká mi, že máma začne brzo brečet. Ale já nechci taky hned brečet! A určitě začnu! Protože je dokázaný, že lidi maj reflexy se taky smát, nebo taky brečet, když to někdo v jejich blízkosti dělá! "Jsem těhotná," dořekne mamka po jednom hlubokém nádechu.
Jenom na ní dál zírám.
"Ehm," odkašlu si trochu. "Cože?"

 


Komentáře

1 Lirael Lirael | Web | 4. července 2009 v 0:19 | Reagovat

Hope: Víš, u té minulé kapitoly... Tys psala, že se to dozvíš nejpozději v září a já na začátku článku psala, že Petra má leden. No a leden + přibližně devět měsíců je září. Proto jsem se tak bavila a psala jsem, že ses sekla. :)Ale i tak - gratuluju k tvému tipování.  :D

2 Kolda Kolda | Web | 4. července 2009 v 12:15 | Reagovat

No teda, toto bylo opravdu to poslední, co jsem čekala! =D Takže se jí rodina zase spojuje? To je paráda.. ještě aby se tak spojily i jiné vztahy ve třídě.. To muselo být něco jít s Petrem do kina.. xD Jen jsem nechápala to Lukášovo ušklíbnutí a odchod ze třídy na její pozdrav.. Co má on zas za problém? Ale je to parádní kapitola, moc se těším na další - takže by bylo vhodné, abys výlet přežila=) Dokonce doufám, že si ho užiješ a brzo a v pořádku se nám vráíš=)

3 Lia Lia | 4. července 2009 v 22:22 | Reagovat

ja som to tusila:D:.ale noooo ako Petra..a Lukas...by sa mohli dat dokopy:).konecne:D

4 Bellatrix Bellatrix | Web | 6. července 2009 v 14:32 | Reagovat

ahoj, postoupila jsi do druhého kola naší vědomostní soutěže :)

5 Míša Míša | 6. července 2009 v 21:00 | Reagovat

Moc hezká kapitolka.

6 Ridana Ridana | Web | 7. července 2009 v 12:30 | Reagovat

Ach jo! Proč ta kapitola je vždycky tak úžasná, že se ani nemůžu zlobit, žes ji usekla? U předchozí kapitoly jsem asi vyčerpala vše, co se dá k téhle povídce říct, co?:) Takže teď jenom můžu doufat, že se na dovči neutopím a vrátím se, abych si mohla přečíst pokračování xD
Jinak, to speciální poděkování, tak tedy speciálně vážně není zač :D

7 Meimei Meimei | 8. července 2009 v 8:53 | Reagovat

Četla jsem to už minule a chtěla jsem napsat do komentáře něco velmi vtipného..jenže si nějak nemůžu vzpomenout, co to vlastně bylo :) Ale kapitola se jako vždy povedla.

8 Drom Drom | 9. července 2009 v 0:05 | Reagovat

pfffff... já sem to věděla... :D ty jo, ani nevíš, jak hrozně hrozně moc popisuješ moje vlastní pocity...:) mohla bych vyprávět...:) Mluvíš mi prostě jako z duše a úplně chápu, jak se Petra cítí...:) Já taky věděla, že ho nemůžu chtít, ale tak moc sem kámošce záviděla... měla sem jediné štěstí, že on to cítil stejně... :) Doufám, že takové štěstíčko bude mít i Petra s Lukášem, protože bych jí to mooooc přála... jinak abych jenom dodala... Petr je zabednělá bedna.. :D
A konec.. :D doufám, že další kapča bude co nevidět, už se mooooc těším... :)

9 Mary S. Mary S. | Web | 9. července 2009 v 15:03 | Reagovat

Chudák Petra :-D, nedávno jsem jedno takové "úžasné" rande tak zažila :-). Divím se jí, že na Katku ještě bere ohledy...po tom všem..zajímavý :-D. Kapitolka byla skvělá.

10 Nagini Nagini | Web | 9. července 2009 v 20:43 | Reagovat

Ahooj, postoupila jsi do 2.kola souteze o nej postavu na Reductu se Siriusem Blackem! Hlasovani zacina od zitrejsich osmi hodin a trva do 16.7. Hodne stesti.

11 Hope Hope | Web | 10. července 2009 v 15:10 | Reagovat

jo, já to uhodla! super =o) těší mě to, nepopírám =o) alespoň něco se mi podařilo...

to s tím zářím teď už chápu =o)

kapitola byla skvělá, jak taky jinak, že? =o) akorát teda kino s Petrem...mno, nebudu se k němu raději vyjadřovat

12 Hope Hope | Web | 10. července 2009 v 15:11 | Reagovat

mimochodem, díky za poslední monost v anketě =o)

13 Bellatrix Bellatrix | Web | 13. července 2009 v 11:23 | Reagovat

Ahoj, postoupila jsi do dalšího kola naší vědomostní soutěže  :-)

14 Lucy-y Lucy-y | E-mail | Web | 19. července 2009 v 13:23 | Reagovat

úžasná kapitolka jako vždycky :D už se nemůžu dočkat pokračování...

15 Sellena Sellena | 17. října 2009 v 21:33 | Reagovat

čekala jsem to celou dobu:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.