26. kapitola - Když slova ztrácí význam (2. část)

21. června 2009 v 21:10 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Tak ale tuhle část prostě rozdělovat nebudu!
Omlouvám se za nesouvislost anket s povídkou. Náhodou jsem vybrala ještě ty, co tak moc nebily do očí.
A mně se ten avatar povídky začíná líbit čím dál tím víc!
Jo, jasně. Jenom plácám, protože hrozně nerada nechávám nad perexem prázdný místo.
Mimochodem mě ani nemrzí, že jsem kapitolu nedopsala před víkendem, protože jsem si ji aspoň nechala rozležet a líp jsem to doplácala.
Mimochodem ta část, kterou musíte nutně okomentovat je až v tomhle článku. Jenom abyste marně nehledaly v tom předchozím. Našly byste velké nic.
Tak tohle už bude snad stačit. Přeju vám příjemné počtení a ještě jednou škemrám o reakce, já se na těšim vážně už od chvíle, co jsem vymyslela osu příběhu!

oOoOoOo
Divadlo mě překvapí. Vážně jsem nečekala něco takového jako jsou šatny, kompletní zákulisí a dokonce dvoupatrové hlediště. Ani nemluvě o režisérské kabině za horními řadami židlí. Rejža ale kabinu ignoruje, nejdřív nám vynadá, že jdeme pozdě (o dvě minuty) a hned potom nás odkáže do šaten, kde si máme rozebrat kostýmy. Dostaneme štědrých dvacet minut a pak se máme seřadit na pódiu. Nikdo sice nechápe proč, ale kdy ho taky někdy někdo chápal...
Když najdu ramínko se svým kostýmem, nejistě polknu. Prohlížím si šaty a nevím, jestli mě víc čtve výstřih, nebo růžová barva. Pak se do nich ale nasoukám, podívám se do zrcadla a musím uznat, že si nemám na co stěžovat. V šatech se dokonce líbím i sama sobě a to se moc často nestává. Trochu se učešu a vyjdu na chodbu, abych nepřekážela ostatním holkám. Z naší šatny se ozývá neustávající chichotání, z klučíčí se neozývá skoro nic. Jenom sem tam někdo něco zabručí, nebo se něčemu zasměje. Po chvíli vyjde ven i Katka. Součástí jejího kostýmu je i čepec. Šaty má o trochu tmavší než já. Podle mě jí to sluší, ale ona je přesvědčená, že jenom nechci, aby se v tom cítila špatně.
Nakonec se všichni vypotácíme na pódium, které je pořádně osvětlené. Rejža čeká, až se seřadíme. Pak chodí od jednoho k druhému a nadhazuje jednu kritiku za druhou. Všem nám oznámí, jak jsme v kostýmech nemožní, jednomu po druhém nám hodí na hlavu všechno, co kdy dotyčný na dramaťáku udělal špatně (včetně všech drobností, na které většinou dotyčný dávno úspěšně zapomněl), spokojeně se usadí do sedadla uprostřed třetí řady, vytasí stopky (nepochybně ukradené jednomu z tělocvikářů, z jejichž hodin nás minimálně osm uvolnil) a pokyne nám, ať začneme. Prý máme začít, až se zklidníme. Ještě několikrát na nás výhružně zamává stopkama, zopakuje, co máme dělat jinak a my se pak uklídíme dozadu. Kamila nás všechny organizuje, protože v tom nechce mít nepořádek. Já jdu uhasit žízeň do holčičí šatny. Julie má docela dlouho padla.
Erika na mě vrhne ještě jeden zmučený pohled a se zaťatými pěstmi vchází na pódium. Já se mezitím proplétám úzkými mezerami mezi ostatními. Když jsem skoro u cíle, zakopnu o nějaký kabel a když bezmocně hrábnu do vzduchu, abych pád nějak zbrzdila, nahmátnu prvního nešťastlivce, co jde kolem.
"Promiň," říkám dotyčnému, když mu vlastně ještě pořád visím za kostým.
"Zvykám si," odpoví známý hlas a Lukáš se na mě otáčí. Usmívá se na mě a pomůže mi vstát. Nemůžu si nevšimnout, jak mu to v kostýmu Romea sluší. Zatímco Davidovi tmavší látka na ramenou visela, Lukášovi je přesně obepíná a já ho najednou ani nepoznávám. Vypadá tak... jinak.
Ale ani já na sobě nemám džíny a mikinu, po kterých už se mi dost stýská. "Sluší ti to," zalichotí mi Lukáš. Podívám se dolů. Vidím akorát příšerně širokou starorůžovou sukni a výstřih, který bych si sama v životě nedovolila nosit. I když ségra nosí ještě hlubší klidně do školy. Na mě je tohle ale moc. Jsem rolákovej člověk. Ale nejsem na tom tak psychicky špatně, abych snad doopravdy doufala, že součástí Juliina kostýmu rolák bude.
"Ehm, dík... Tobě taky," říkám upřímně. Vlastně mu to sluší až příliš.
"Já už budu muset jít," kývne směrem k pódiu.
Usměju se na něj, rychle se kolem něho protáhnu a jdu do šatny. Z hromady batohů se snažím vytáhnout ten svůj, abych se mohla napít. Tváře mi jenom hoří. Koutkem oka zahlédnu, že se na mě někdo dívá. Podívám se tím směrem a v zrcadle zahlédnu už jenom odcházející Katku. Rejža jí dneska ještě ke všemu oznámil, že nemá cenu, aby alternovala Julii a že bude hrát rovnou paní Montekovou, aby v tom nebyl bordel. Romea zase jednou nechal na dvojobsazení, i když dneska hraje Lukáš. Pořád ale neřekl, který z těch dvou bude tím 'šťastným' na konci školního roku. David si pořád stěžuje a Lukáš zase vypadá, že je mu to srdečně jedno. Tuhle nejistotu jim každopádně nezávidim. V šatně jsem už sama. Všichni, kteří nejsou na pódiu, poslouchají u vchodu na něj. Sem tam něco zaslechnu, ale jinak se snažím hlavně na nadcházející klopýtání v téhle sukni a botách nemyslet. Chvíli sedím a pak pro mě přiběhne Kamila, bez jejíž organizace by tohle všechno už ztroskotalo.
"Petro?" zavolá, když ještě ani není v místnosti.
Otáčím se ke dveřím.
"Makej, jdeš na scénu!" křikne na mě (evidentně jde už do tuhého, protože ani netlumí hlas) a oddusá zase pryč.
Už? Vždyť jsem tady byla sotva pár minut, nebo ne? Rychle běžím k pódiu a pořádně se u toho zadýchám. Když dorazím, Bára zrovna říká svojí narážku na mě, "Můj bože! Kde jen vězí? Julinko!
Vyklopýtám do světla. "Tady jsem. Kdo mě volá?"
Svou první scénu nakonec docela zdárně přežiju. Pořád si ale musím opakovat, že to je v pohodě, že to ještě není naostro a musím se držet, abych pořád jenom toužebně nekoukala k zákulisí. Když z pódia odcházím, těsně se minu s Lukášem, který zase na scénu jde. Usmějeme se na sebe a já jdu prozměnu do šatny. Mám minimálně minutu. Beru do rukou svůj skoro nepoužívaný scénář a vracím se do chodby. I když si nic opakovat nepotřebuju. Jenom si nechci povídat s ostatními. Možná bych se samou nervozitou pozvracela, kdybych jenom otevřela pusu o trochu dřív, než bude nutné. Skláním se k papírům a nepřítomně jezdím očima po písmenech.
Pohled se mi zastaví na dvou párech slov uprostřed stránky. Tak na tohle jsem vážně nepomyslela. Rukou nahmatám opěradlo kliku nedalekých dveří, abych sebou nesekla. Rovnováhu mi to totiž na můj vkus nabouralo až moc. Pitomý scénický poznámky. Bez nich bych si na to ani nevzpomněla.
"Kde to vázne?" pokřikuje nervózně rejža. To už dohráli? Všichni se na mě dívají. Asi mám už jít na scénu.
Se srdcem až v krku se dívám na těch pár slov, kvůli kterým se mi až začala motat hlava, Políbí ji, Líbá ji. Jsem asi jediný člověk široko daleko, který by dokázal tenhle stoh papírů odříkat slovo od slova a zapomenu na svůj největší problém. Políbí ji, líbá ji - pořád mi to hraje v uších jako dotěrná melodie nějaké písničky, kterou člověk celý den prostě nedokáže vypudit z hlavy. Políbí ji, líbá ji. Tohle nezvládnu, tohle ne. Lukáš je stejně jako já skloněný nad scénářem, ale i tak mám dost dobrý výhled na jeho pokrčené čelo. Třeba mu právě hlavou vrtá přesně to samé, co mně... Nedokážu ani vylézt na pódium, vím to.
"No tak děcka, nemáme na to celej večer," napomíná nás rejža. Způsobí, že se s Lukášem oba odtrhneme od papírů. Na chvilku, nebo spíš na nanosekundu, se naše pohledy střetnou a já začínám šílet podstatně víc. Nemůžu ho přece políbit. Vždyť ho znám už od dob, co ještě nosil ty malý červený brejličky. Já si dokonce pamatuju, jak mu nešlo do písanky napsat dost dobře písmeno S, pořád ho psal jinak, než učitelka chtěla... Jak... Jak mám políbit kluka, který možná ještě před pár hodinama líbal mojí kamarádku? Tvářil se sice o dost vyrovnaněji, než jak jsem se já cítila, ale i tak - vždyť tohle nejde! Je mi jasné, že i kdybych chtěla, tak se mi dech už nevyrovná. Musím se soustředit na každý nádech a výdech, protože jinak bych se samým strachem udusila a - co je horší - dost možná bych si toho v šoku ani nevšimla.
Pokládám scénář a pomalu jdu tam, kde bych asi přibližně už dávno měla stát a zjišťuju, že nohy mi nezdřevěněly, tak jak jsem čekala, místo toho je pomalu ani necítím... Připadám si jako v polospánku. Když vcházím na pódium, zdá se mi, jako kdybych se ani nekoukala vlastníma očima a jen se nečinně nesla vzduchem... Vážně je tohle všechno nutný? Jako kdyby nestačilo, že jsem se už musela líbat s Davidem. Teď už mi ke štěstí chybí jenom to, aby mi chtěl rejža názorně předvést, jak na to, nebo kdyby na mě třeba nasadil toho kluka s rovnátkama. Jak mě jenom napadlo, že bych chtěla být Julie? Kde jsem se praštila do hlavy, že jsem si myslela, že budu dobrá Julie? Proč jsem se sem poprvý nechala dotáhnout? Jak jsem sem vlastně mohla CHTÍT chodit? Co tady vůbec dělám zrovna dneska? Proč mi nedošlo, co mě čeká, už dřív?
Lukáš vyšel ze zákulisí spolu se mnou. Hrajeme tu pošahanou hru, do které nás rejža nutil už minule. Proplétáme se mezi ostatními, kteří předstírají jakýsi společenský tanec. Rejža jim doteď nevysvětlil, co přesně mají dělat, ale to nevadí. Motáme se po pódiu, navzájem se na sebe díváme a já mám snad poprvé pocit, že nedokážu ani trochu pochopit, co se Lukášovi honí hlavou. Ani nevím, jestli je ten pohled v tu chvíli on sám, nebo jestli jenom hraje. A to jsem s rozlišováním doteď vůbec žádný problém neměla.
"No tak," pobídne nás rejža a já si uvědomuju, že Lukáš mezitím přešel až ke mně. Takhle to má být, hučím sama do sebe. Mělas to čekat. Je to hra. Hraješ. Hraj už! Ztuhle pozoruju, jak ke mně Lukáš natahuje svoji ruku. Nejistě ho napodobuju. Už tolikrát mi běžely hlavou představy, jak tuhle scénu hraju... A teď mi to připadá jako jeden špatnej vtip. Už při čtení jsem viděla dvé přizračné postavy dotýkající se dlaněmi a kroužící kolem sebe jako při tanci. A najednou je to tady a já jsem tady... A přece bych raději byla stovky kilometrů daleko. Utéct je ale pozdě.
"Jestli má ruka nevhodně a směle znesvěcuje tvou dlaň, tu svatyni, ať rty jsou poutníci, co uzarděle svým něžným hříchem ten hřích odčiní," odříkává Lukáš z hlavy. Proč ale zní tak v klidně? Proč prostě nemůžeme hysterčit hromadně?! Jasně, on to totiž nebere vážně. Je normální!
"Své ruce křivdíš a to velice," víc než kdykoli předtím mi dává zabrat soustředit se na slova a na to, co mám dělat, "vždyť jako svátost vzýváš mne svou dlaní, poutník se dotkne ruky světice, dlaň líbá dlaň, než vyřkne zbožné přání." Má příjemně teplou ruku, napadá mě, sotva se naše dlaně dotknou. V té samé chvíli si taky samozřejmě začnu nadávat do idiotů. A dlouho nepřestanu.
"Světice mají rty - i poutníci."
"Ty rty jsou, poutníče, jen na modlení," rychle si ruku, kterou jsem se ho dotýkala, přitáhnu k tělu a otočím se k němu zády. Cítím, jak mi začíná vysychat v krku. Ale na tiché odkašlání nedokážu vyčlenit dost pozornosti, nemůžu přestat myslet na to, co mě v následujících vteřinách čeká a nemine.
"Světice, vyslyš ústa prosící - beznaděj ihned ve víru se změní," pokračuje Lukáš. Vážně už jsme řekli všechno? napadá mě zoufale. Tak rychle? Trochu se k němu pootočím.
"Vyslechnu mlčky tvoje svaté přání," odříkávám jako robot svůj text a snažím se nemyslet... Po zádech mi běhá mráz a nohama nejsem schopná udělat ani krok, ani kdybych sebevíc chtěla.
"Tvé mlčení je pro mne požehnání," řekne konečně Lukáš. Vážně udělal tak dlouhou pauzu, nebo už blbnu? Všechno je najednou daleko pomalejší. Moje naděje, že to budu mít rychle za sebou, se rozplyne jako pára nad hrncem a já jsem schopná dívat se jenom na ke mně se naklánějícího Lukáše. Nemůžu dýchat...
A pak se to stane. Lukášovy rty se jemně přitisknou na moje a najednou je to ještě horší. Protože místo toho, abych si uvědomovala, s kým že se to vlastně líbám, mi hlavou lítá něco úplně jiného. V uchu mi zase zvoní ozvěna Políbí ji... A pak mi najednou vytane na mysli Katka. A já si připadám jako ten největší debil na světě. Lukáš se ode mě přesně v tu chvíli kousek odkloní. Tohle že bylo pět vteřin?
"Tvůj polibek mi ze rtů vinu smyl," promluví Lukáš. Stojí pořád u mě. Tak blízko... Všechno vidím rozmazaně a nemůžu se ani dost dobře vzpamatovat... Líbá ji.
"Ty mé teď nesou dvojnásobný hřích," říkám pomalu. Jako kdybych měla šanci vyhnout se nevyhnutelnému... Jako kdybych měla šanci vyhnout se něčemu, co příšerně chci a zároveň vím, že chtít nesmím. Všechen rozum jde stranou, všechno hraní je v prachu...
"Polibek napraví, co pokazil, jen polibkem," říká Lukáš a přesně, jak podle scénáře má, se ke mně zase začne naklánět. Líbá ji, hraje mi hlavou, která se mi znovu začíná zběsile motat. Musíš vydržet, povzbuzuju se a mám co dělat, abych se soustředila na skutečnost, že tohle všechno je jenom hra a za nesnesitelně krátkou chvíli budeme zase jenom kluk a nejlepší kamarádka jeho holky. Pěkně ztřeštěná kamarádka... A brzo asi bývalá, jestli mě hned teď někdo pořádně nepraští do hlavy minimálně tankem.
"Ty líbáš jako z knih," řeknu jako v mlžném oparu, když se od sebe odtrhneme. Ani si neuvědomím, že už na něj nejsem přitisknutá. Pořád mám trochu přivřené oči a nejistě je otevírám. A poblouznění Julie nemusím ani hrát. Jsem naprosto mimo. Nemůžu dostat z hlavy okamžik, kdy se jeho rty dotkly těch mých. Nedokážu necítit chlad, který se po mně najednou sápe, když se on odtáhl a mě přestaly zahřívat jeho ruce. Nemůžu přestat myslet ani na to, jak mě jeho horký dech pošimral pod nosem. Nedokážu neuvažovat nad tím, jak to, že tak hezky voní.
"Chce s vámi, slečno, mluvit vaše matka," zavolá na mě Bára jako chůva. Připadá mi, jako kdyby stála kilometry daleko. Mimo mojí realitu. Ale udělám přesně to, co se po mně chce... I když dost prkenně. Otáčím se jako v mrákotách a jdu dozadu za Simonou, která hraje paní Kapuletovou. Obě něco zamumláme a pak posloucháme ostatní, i když já jsem pořád otočená zády ke scéně. Simona se na mě všemožně ksichtí a dělá jakože mi něco jako matka káže. Skoro nejsem schopná reagovat.
"Matka?" ptá se Lukáš Báry.
"No paní Kapuletová, to je to samé. Přece paní domu. Dobrá a moudrá dáma, navíc milá. A dceru jsem jí odkojila - já. Dostat ji bude terno. Co to říkám - ráj! Dejte na mě," odpovídá Bára bezchybně. I když mám hlavu plnou blbin, aspoň tomuhle se trochu pousměju, Bára ještě před chvílí nadávala, že si tuhle větu prostě nemůže zapamatovat. Připadá mi to tak podivně dávno...
"Osud tomu chtěl: na prahu ráje zírám do pekel," říká Lukáš, zatímco Bářiny kroky se přibližují ke mně. Nemusím se koukat.... Dost dobře si pamatuju, jak se teď všichni mají pomalu vytrácet ze scény. I jak se tváří Lukáš... Právě na to myslet nesmím.
"Honem pryč. Lepší už to nebude," říká Petr jako Benevolio.
"Z toho mám strach, můj zrádný osude," mumlá si Lukáš pro sebe. Ohlédnu se, nedokážu si pomoct. Pořád má nasazený ten svůj výraz. Vždycky se tak tváří když hraje ... Ale já tam vidím ještě něco dalšího, i když to nedokážu pojmenovat. A po vteřině, co jsem na něj koukala ten obraz prostě nedokážu vytlačit. Když mrknu, tak ho vidím a zas a znova nad tím musím přemýšlet.
"Pánové, kampak?" oslovuje David nabubřele skupinku několika kluků. "Vy už chcete jít? Chystá se právě malé občerstvení."
Kluci mumlají omluvné odpovědi a odchází. Já jenom tupě čekám, až zase přijdu na řadu a snažím se ustát otravnost vlastních nesnesitelných myšlenek.
"Co se dá dělat. Díky, že jste přišli. Dík pánové, a dobrou noc vám všem!" pokračuje David. Otáčí se k další skupince, "Posviťte jim, a pak půjdeme spát. Už se nám nějak připozdilo, co?" zívne. "Já si jdu lehnout." Protáhne se a já mám co dělat, abych si automaticky taky hned nezívla.
Teď už je nás na scéně jenom pár.
"Kdo je ten pán, co stojí tamhle, chůvo?" strkám jemně do Báry a společně jdeme pomalu víc dopředu.
"Syn Tiberia. Bude po něm dědit."
"A ten, co vychází teď ze dveří?" ptám se nedočkavě.
"To bude, myslím, mladý Petruccio."
"A tamten za ním, ten, co nechtěl tančit?" Celou dobu se tomu vyhýbám, ale najednou se na Lukáše prostě otočit musím. Nedívá se na mě, dělá to, co má - mluví s ostatními a dělá, že jako Romeo Julii zrovna nevidí. Nikdy bych nevěřila, že je potřeba míň fantazie něco zahrát...
"To nevím, slečno," vytrhává mě Bára z příšerných úvah.
"Tak se zeptej, běž," pobízím ji nezúčastněně. Musím se do všeho tak příšerně nutit. Nejde to automaticky... Zůstala bych tady akorát tak stát a čumět netečně do zdi. Za to by mě rejža pěkně seřval, když si celou hru právě stopuje a pořád ječí, že někdo zdržuje. Jako kdyby tím sám nezdržoval...
Bára odbíhá a dělá, že se vyptává několika lidí kolem...
A já mezitím zase upírám pohled na Lukáše a konečně se nemusím pokoušet o nenápadnost. "Jestli je ženatý, hned chystejte mi svatební lože v nejčernější zemi," říkám to, co mám, ale myslet na hraní nedokážu. Mám hlavu plnou pochybností a všemožných představ, kterých se potřebuju co možná nejdřív zbavit. Svrbící rty mi nepomáhají. Rukama se opírám o kulisy za sebou a pomalu se přesouvám dopředu.
Bára se vrací (Koutkem oka zahlédnu, že Lukáš se po mně těsně předtím, než zajde do zákulisí, ohlédne. Chtěl to sám, nebo to musel udělat Romeo?), "Romeo je to. Montek Romeo. Jediný syn vašeho nepřítele."
"Má lásko, z nenávisti zrozená, sotva se rodíš, rodem zrazená, osudná lásko, vyvedlas to skvěle: milovat musím svého nepřítele." Slova mi plynou z pusy naprosto přirozeně. Docela se tím vyvedu z míry.
"Co je to za nesmysly?"
"Říkanka. Naučil mne ji tanečník," odpovídám s myšlenkami na pochodu. Na to, jak krátká moje replika byla, jsem ji ze sebe dolovala příliš dlouho.
"Julie?" zavolá Kamila ze zákulisí.
"Už jdem!" odpoví Bára. "Ti vetřelci jsou pryč, tak pojď," jako správná chůva mě táhne za ruku pryč a já se snažím udržet na tváři ten správný neposlušný výraz. Ještě dva kroky, krok a konečně jsem mimo pódium. Myslela jsem, že se toho nedožiju. Stojím v malé chodbičce vedoucí na scénu a otáčím se, právě včas, abych zahlédla Lukášův pátravý pohled. Sotva si mě všimne, odvrátí se a dělá, jako kdyby tam koukal celou dobu. Je ode mě kousek - a přitom je tak daleko. Nejsem si jistá, co bych měla říkat a dělat, a tak se raději rychle otáčím k ostatním holkám a snažím se nějak přirozeně zapojit do jejich tichého brebentění.
Až na to, že jejich brebentění rychle ustává, protože se na mě vrhnou a chválí mě, jak úžasně jsem teď Julii zahrála. Saša dokonce poznamená, že úplně bylo vidět, jak Julie bojuje sama se sebou, protože ví, že Romea milovat nesmí. Jo, to je fakt zajímavej pohled na věc. Proč musím Julii pochopit až ve chvíli, kdy mi dojde, že jsem sama naprosto ztracená a asi i blázen k tomu? Proč mi najednou ta holka přestává pít krev?
Bojím se byť jen podívat na Katku, která si právě povídá s Davidem. Nemůžu se jí ani podívat do očí. Ne potom, jak moc jsem nechtěla, aby mě její kluk přestal líbat. A ona na mě pozná, když se pokouším lhát. Jako jediná naprosto spolehlivě.
oOoOoOo
Čtyřikrát. Přesně tolikrát jsme dneska zkoušeli s Lukášem onu scénu. Jo, přesně tu, kde jsme se líbali. Hned dvakrát za jedno zahrání. Takže osmkrát celkem. A mně doteď ještě mrazí, když si na to vzpomenu. Vůbec jsem neměla chuť ho nakopnout do jistých partií, jako tenkrát Davida. Ne. Lukáše jsem si chtěla přitáhnout co možná nejblíž a nenechat ho jít. Za Katkou... Asi jsem se měla rovnou rozeběhnout proti zdi, když mi tohle jenom začínalo běhat hlavou. To bych na to ale musela mít nervy a žaludek. Já bych se ale zastavila těsně před cílem. A co teprve všechny ostatní scény... Když jsme z divadla odcházeli, měla jsem hrozný problém bavit se s ostatními normálně. Lukáš naštěstí ale nejel domů, takže mě nečekalo klasických patnáct minut jenom ve dvojici právě s ním. Bohudík, bohužel? A tak těch patnáct minut strávím jenom sama se sebou. A s pocitem, že bych udělala nejlíp, kdybych s dramaťákem sekla dřív, než to zajde dál. Pokud už není pozdě.
 


Komentáře

1 Lia Lia | 21. června 2009 v 22:07 | Reagovat

no teda.....ufff..cakala som sice,ze sa konecne dozviem..nieco o jej matke..ale toto som necakala:D:D..ale to nevadi..bolo to skvele...no teda..konecne si nieco zacina uvedomovat..a mam taky pocit..ze nielen ONA:))))

2 Lirael Lirael | Web | 21. června 2009 v 22:16 | Reagovat

Ta máma byl čtvrtej úsek, kterej jsem do té kapitoly málem ještě naprala. Ale to už by bylo moc zlomový. :D :D Děkuju! :-)

3 Kolda Kolda | Web | 21. června 2009 v 23:12 | Reagovat

Páni, to bylo perfektní! *září očička*, je to úplně a moc moc skvělý! Líbí se mi chování Lukáše, jeho pátravý pohled xD Chudák Petra, tolik myšlenek najednou a do toho říkat text..ale fajn, je to holka a ty zvládnou dělat víc věcí najednou, no ne?=) Moc se těším na další kapitolu, ale fakt hrozně moc, tak mě prosím nenech čekat moc dlouho x) A ten avatar-nedivím se, že se ti líbí čím dál víc, je totiž prostě famózní a čím dál víc se mi do děje hodí =)

4 miriela miriela | Web | 22. června 2009 v 12:38 | Reagovat

tak toto bol viac než plnohodnotný návrat, absolútne úžasný dejový zvrat a čo sa ankety týka, no tak u mňa sa to veľmi bije s tým, keď si to pomýlia so slovinskom!!! :D

5 Hope Hope | Web | 23. června 2009 v 8:52 | Reagovat

Lukáš se v Petřině přítomnosti objevuje nějak podezřele často O=o)
tak problém s líbáním jsem rozhodně nečekala =o))) řekla bych, že to vážněbere a dost možná se mu představa líbání s Petrou líbí...jenže to si ona nepřipustí, že?
Petra by se měla přestat pořád zabývat Katkou a mít snad kvůli ní výčitky nebo tak něco...ona je přece taky neměla!

kapitola byla naprosto skvělá...akorát jsem zvědavá, kdy se konečně dozvím, jestli byl můj odhad správný...mno, doufám, že nejpozději v září jo...

6 Alienor Alienor | 23. června 2009 v 14:10 | Reagovat

Hustýýý!!! :-D :-D :-D Skvělá kapitola, ale těšila jsem se, že už nám řekneš, co je s její mamkou!!! A ty nás takhle napínáš. Styď se!!! :-D   Ale souhlasim s Hope, že by Petra vůůůbec neměla mít výčitky...

7 Lirael Lirael | Web | 23. června 2009 v 14:46 | Reagovat

Hope: Hmmm... Teď mě tak napadá... Cos myslela tím září? :D Protože jestli je to to, co jsem pochopila, tak ses trochu sekla. :D

8 Hope Hope | Web | 24. června 2009 v 8:10 | Reagovat

Lir: já to myslela tak, že si toho od tebe o prázdninách moc nepřečtu, protože nebudu moc na pc a víc se sem dostanu až v září, víš?

9 Ridana Ridana | Web | 27. června 2009 v 18:16 | Reagovat

Hele, já teď budu psát a až na konci to vysvětlim, jo? Možná xD
Tažke, v duchu mi připadá, jako kdybych teď byla v knihkupectví. Všude regály plné knih, románů, učebnic, encyklopedií. A já jako obvykle zamířím k románům, ať už fantastickým nebo těm "obyčejným". Mezi mnoha těmito knihami mě zaujme krásný zlený obal (miluju zelenou :D, tak proto) a na něm je název napsán zltým, ozdobným písmem. Úvod do příběhu mě tak zaujme, že si prostě musím přečíst i kousek první kapitoly. Do té se tak zažeru, že bratr si musí zavolat nap omoc mamku, aby měli vůbec šanci mě z tama odtáhnout. Ale já křičím, ječím, brečím, dupu a mávám rukama (:D), že nikam nejdu, pokud mi tuhle knihu nekoupí. Takže mamka za ni dá tu strašně vysokou, nekřesťanskou cenu -která byla knize přisazena po velkém prodeji a po tom, co autorka rozhodla, že se musí vydat další výtisky, ale tentokrát dražší- abychom konečně mohli jet z nákupního centra domů, kde na nás čeká pes a už doslova křičí touohou jít na zahradu. Rodiče potom doslova přehlíží to, že jsem si ani nevšimla, že už jsme doma a já stále sedím v autě, které je zaparkované v garáži. Pět, šest, sedm, osm, devět hodin, půl desáté a já stále nejdu domů. V rukách stále držím knihu se zeleným obalem a zlatým písmem na hřbetě. Neodtrhávám od ní oči. Jenže v deset hodin už není co číst. Zklamaně vystupuji z auta a ještě víc zklamaně jdu domů, kde neřeknu ani půl slova a jdu se rovnou zavřít do pokoje. Abych to vysvětlila, tak autorka chce, aby byl příběh napínavý a polovinu jej nechává na druhou knihu. Takže mi nezbývá nic jiného, než čekat.
Lir, ta autorka seš ty a ta kniha je tenhle příběh:) Touhle vymyšlenou a naprosto nesmyslnou hloupostí jsem ti chtěla říct, že jednou se od tvých příběhů nebue chtít odtrhnout tolik lidí, že se budeš divit:)
A snad jsem tímhle vyjádřila to, jak nehorázně moc se mi tato kapitola líbila.
Těším se na pokračování.

10 Meimei Meimei | 30. června 2009 v 11:27 | Reagovat

Ty pocity si tam vyjádřila tak přesně, že jsem si představila sebe jako Petru a úplně mě polilo horko. Pak mě teda ségra zavolala, že potřebujeme s něčím pomoct a já se zase vrátila zpátky do reality. To je ale vedlejší. Taky si říkám, že za pár let tu knihu vydáš a já se budu chlubit, že jsem ji četla jako teenager. Tím chci vlastně říct, že ty na to máš ! Ty prostě úžasně píšeš a já nevím co už.

11 Ridana Ridana | Web | 2. července 2009 v 17:26 | Reagovat

jsem tu třikrát denně a furt niiiiic :´(

12 Ridana Ridana | Web | 2. července 2009 v 17:28 | Reagovat

Tak jsem si aspoň zahlasovala :D brzo, že?
Že prý: Vždyť jsme Československo :D:D:D

13 Nagini Nagini | Web | 3. července 2009 v 8:32 | Reagovat

Prave zacalo 1. kolo souteze o nejobibenejsi postavu, do ktere si se u nas prihlasila. Hodne stesti ;)

14 Drom Drom | 8. července 2009 v 23:27 | Reagovat

Ehm... nebudu říkat, že mi to připadá, jako bych to už někde zažila, protože bych pak byla za naprostou mrchu... :D Já se sice s klukem kámošky nelíbala, ale začla sem s ním rovnou chodit :-[ ale bylo to složité, složitější než mezi Katkou a Lukášem:) Ty jo, úplně sem si představovala, jak by to byl dobrej film, viděla sem tam ty lidi a říkala si: Tohle musí někdo natočit...:) Nechápu, jak sem mohla být tak dlouho bez pokračování a tvého psaní! Vždyť já se u toho červenala!!!! :D A smála jak měsíček na hnoji... sem ráda, že mě čeká ještě jedna kapča... :D tak já letím...

15 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 22:16 | Reagovat

Skvělá kapitolka, jedna z nejlepších. Moc se mi libila, Lukáš a Petra...to je prostě ono:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.