26. kapitola - Když slova ztrácí význam (1. část)

21. června 2009 v 21:10 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Nevím, jestli se mi to jenom nezdálo, ale do rozepsaných článků se mi celý text o devíti stranách uložil. To znamená, že teoreticky bych nemusela sekat dlouhé kapitoly na více částí. I kdybych to ale za chvíli musela osekávat, mám hroznou radost, jak se mi povedlo tuhle konkrétní kapitolu splácat dohromady.
Protože jsem ani nedoufala, že některé části, které jsem do ní naprala, podaří někam zapojit. Podařilo. Doufám v rozvětvené názory na další pokračování příběhu! Protože se konečně dostávám ke zlomovým částem. Mohla jsem tuhle kapitolu ještě rotáhnout a skoro doslova to rozlomit naráz, ale říkám si, že takhle mám aspoň víc prvků do dalšího pokračování.
Takže teď vám přináším jenom jednu ze dvou situací příběhu, kde se hrozně těším na vaše reakce na jejich průběh. Druhá je dost daleko. Ten nejdelší kus téhle kapitoly jsem začala psát docela dávno a už od začátku jsem hrozně chtěla spěchat s dějem, abych vám mohla tuhle konkrétní část dát rychle přečíst. Nespěchala jsem a přesto je tady už 26. kapitola.
S tím věnováním kapitol určitým osobám si připadám vážně hloupě, takže tentokrát je kapitola řekněme věnovaná mně. Ale doufám, že se bude líbit hlavně vám, holky!
P.S.: Bezva, takže sekání se povinně koná...


_____________________________
Když dorazím domů, začnu se hned rozhlížet po mamce. Co mi tak mohla chtít? Samozřejmě ale nikde není. Dokonce se snížím i k tomu, abych se po ní podívala do Jitčina pokoje. Ale tam je samozřejmě jenom Jitka. Čte si další pseudointelektuální časopis pro ženy.
"Kde je mamka?" zeptám se, když mi sestřička ani neodpoví na pozdrav.
"Služebka," oznámí mi bez sebemenšího zájmu a aniž by zvedla oči od čtiva.
"A kdy se vrátí?"
"Pozdě." Kdybych s ní nežila tak dlouho pod jednou střechou, tak bych si toho vypadni mezi řádky snad ani nevšimla. Ale takhle je mi naprosto jasné, že když brzo neodejdu, tak mi ještě začne vyhrožovat.
"Dík," řeknu automaticky a raději se klidím.
Služebka vlastně docela dává smysl. Teda u mamky dává smysl vždycky. Ale mobil si vypíná jenom na nejdůležitějších jednáních. A jindy se jí hlasová schránka nespíná. Když za sebou zavírám dveře svého pokoje, pohled mi padne na hromádku balíčků na skřínce. Dárky k Váncům pro tátu. Od úterka, co jsem mu nechtěla zvednout mobil, když volal, už se neozval. Výčitky svědomí zabírají rychleji, než normální myšlení. Během té chvilky už jsem si totiž stačila na mobil z paměti nadatlovat jeho číslo. Zmáčknu zelený telefonek a čekám. Zazvoní to jednou, dvakrát, třikrát a pak už se začínám docela divit. Táta s sebou nosí mobil totiž i na záchod. Vždycky mi to hned po druhém zazvonění položí a pak zavolá, když se mu to hodí. Teď nereaguje ani takhle. Zavěsím a dalších pět minut se pořád ohlížím po mobilu, jestli mi náhodou táta už nevolá a já jenom nedoslýchám.
Asi do půlnoci mi vydrží se nějak zaměstnávat. Učím se na test, počítám úkol z matiky, čtu si, uklízím pokoj... A pak konečně zaslechnu otevírání branky a motor mámina auta. Obouvám si pantofle a beru do rukou teplou mikinu, kterou si cestou dolů oblékám. Když vyjdu před dům, mamka už vytahává věci z kufru.
"Ahoj," řeknu zvesela. Musím se držet, abych na ní hned nevyjela. Potřebuju to vědět, ale nepotřebuju, aby mi akorát řekla, že neví, o čem to mluvim. "Chceš s něčim pomoct?"
"Ty ještě nespíš?" zeptá se mamka dost překvapeně, ne-li vyděšeně.
Jenom nejistě povytáhnu obočí. "Očividně," řeknu po chvíli. "Chceš teda pomoct?"
Mamka se na mě zářivě usměje a kývne. Když přijdu k autu, postupně mi podá skoro celý obsah kufru a sama nakonec zůstane jenom s kabelkou. Nic ale neříkám. Pořád doufám, že to někam povede.
O půl hodiny později uznávám, že to nepovede vůbec nikam. Mamka je nadšená, že jsem tak ochotná poslouchat, ale místo sáhodlouhých přednášek o svých problémech s tátou na mě vychrlí snad všechno, co jí kdy v práci štvalo. Dost možná i to, co jí štvalo už od narození. Nebo ještě před? Ale to nevím, protože už tak 29 minut neposlouchám. Když se s úderem půl druhé ráno odpotácím do pokoje s vidinou pár hodin spánku, připadám si jako hlupák. Jak jsem si mohla myslet, že se mi něco povede vyzvědět, nebo, že jsem snad dost vyspaná, že těch pár hodin bdění navíc zvládnu? Pitomá, tak pitomá.
oOoOoOo
Táta nervózně poklepává na desku stolu a spolu s tikotem nástěnných hodin se mu daří komponovat úžasně nervující rytmus. Nehledě na to, že táta pořád zrychluje a zase zpomaluje. Nenápadně si odkašlu, ale on se na mě ani nepodívá. Jitka zase nevnímá, hraje si s mobilem a každou chváli se směje něčemu, co nám zaručeně neřekne, ale strašně touží po tom, abysme se jí začali vyptávat. To zrovna, tůdle! Otráveně se dívám z okna na panelákové panorama, hlavu si podepírám levou rukou a nechtěně vzdychnu.
"Co je?" zeptá se táta naštvaně a konečně přestane s hraním si na bicí se stolem.
"Ale nic..." říkám aniž bych se na něj podívala a dál se unaveně dívám z okna. Bláhově doufám, že se mezi paneláky najednou udělá místo a já konečně taky uvidím něco jiného než tenhle hnus. Já a paneláky to prostě nejde dohromady. Zvlášť nesnášim tyhle vysoký obludy. Má to třináct pater, člověk přes to nikam nedohlídne a navíc to vypadá jako kupa hnoje. Vysoká a hranatá kupa hnoje s oprýskanými okny. Paneláky na našem sídlišti jsou aspoň nižší a většina z nich už je zateplená, takže nevypadá tak nechutně jako tyhle u babičky. Když jsem byla malá, tak mi to nevadilo, ale teď... Teď je všechno jinak. Otáčím hlavu od okna a chvíli zase prozměnu zkoumám strukturu dřeva na stole. Obklady na zdech už si dávno pamatuju nazpaměť, o nedbale ozdobeném stromku v koutě kuchyně ani nemluvě.
Po dalších patnácti minutách, kdy se pomalu při každém tiknutí hodinové ručičky dívám, kolik je hodin a jinak se užírám naprostou nudou, se konečně ozvou klíče v zámku. Babička s dědou jsou tady.
Dobré tři hodiny slavíme Vánoce. Podruhý. Před dvěma týdny Vánoce bez táty a teď jedny bez mamky. Jak už to tak bývá, většina dárků pro mě jsou knížky a ségra dostane samou kosmetiku. I když někdy nejsem schopná ani hádat, co se v těch všeh lahvičkách skrývá. A já to ani nechci vědět. Z dárků od nás (spíš ode mě, navíc mi Jitka pořád nezaplatila svůj podíl) má táta hroznou radost. Nad vínem se rozplývá dobrou půl hodinu a nakonec neodolá a jednu lahev otevře. Děda s babičkou mají radost vždycky. A vždycky nám dají spoustu malých dárků a pár větších. Kdyby mě pořád neotravoval fakt, že tohle nejsou normální Vánoce a byla by tady mamka, daly by se možná označit za nejlepší vůbec. Aspoň z těch, co si pamatuju. A že si jich pamatuju míň než polovinu. Když má navíc ještě člověk narozeniny v únoru, tak se neni čemu divit.
Babička nás při odchodu ještě zásobí několika krabicemi domácího cukroví a neodpustí si poznámku o tom, že mamka prostě nikdy neuměla nic upíct. Jenom secvaknu zuby a nijak její kritiku nekomentuju. Nechci kazit vánoční atmosféru. Ne víc, než už se to povedlo babičce. Táta nás s Jitkou zaveze sice až domů, ale já do něj celou dobu hučim, že pil, a že by bejvalo stačilo, kdyby nás vyhodil jenom někde na zastávce. Povede se mi ho vyprovokovat až natolik, že před naším domem rezignuje a zavolá si službu pro "indisponované řidiče". Běhm čekání ale kategoricky odmítá jít dovnitř a mluví co možná nejvíc nahlas, aby mamka určitě slyšela, že tady jako mrzne. Donutím ho aspoň vzít si hrnek kafe, a tak aspoň on neumrzne. Já, protože s ním, já blbec, čekám venku, zato umrzám dost parádně. Než táta odjede, naoblíknu se do dalšího kabátu a půlku obličeje si zabalím do šály, ale ani tak mi není teplo.
oOoOoOo
Je pondělí ráno a zvoní budík. A jenom proto, že mi mozek ještě pracuje na úsporný režim, se otočím k nočnímu stolku a v té tmě si málem vypálím do hlavy díru, jak jasně mi ta čísla svítí do očí. Půl sedmé. Nejvyšší čas vylézt z postele. Neochotně budík zamáčknu a posadím se. Zamotá se mi hlava, protože jsem se zase jednou zvedla příliš prudce, a do služby se hlásí i další nepříjemnosti. Horečnatě začnu šmátrat po kapesníku a skoro to nestihnu. Když si konečně ulevím a jakž takž se smířím s představou, že vylezu z postele, otevřou se dveře do mého pokoje.
"Mami?" chci říct, když mžourám do proudu světla. Ale místo toho vydám jenom tichý skřípot. Odkašlu si a zkusím to znovu, ale je to snad ještě horší.
Mamka zavře dveře a jde ke mně. Trochu odstrčí peřinu. Sedá si na okraj postele a bere mě za ruku, druhou pokládá na moje čelo. Snaží se, aby to vypadalo nenuceně, ale zase mi měří teplotu. Vždycky to tak dělá. Nevěří teploměrům.
Nesrozumitelně něco zahučím.
Mamka se chápavě usměje a pohladí mě po vlasech. "Spi dál kočičko," řekne tiše a položí mě zpátky do postele.
Nejistě si ji měřím. Kdy naposled něco takového udělala? "Ale já musim do školy," zašeptám nesouhlasně.
"Pročpak?" zeptá se, upírá na mě ten svůj soucitný pohled a nepřestává mě držet za ruku.
"Určitě něco píšem," stojím si za svým.
"Já myslela, že už máte uzavřený známky," řekne s nadzvednutým obočím a pečlivě mě balí do peřiny. Ona si naší klasifikace všimla? Ona? Moje máma? To jako fakt?
Pokrčím rameny. I když to postrádá smysl, když jsem tak zabalená v peřině.
Mamka mě pohladí po vlasech, usměje se na mě a jde pryč. A já jsem zase sama. Chvíli se koukám na strop. A pak je zase všude kolem tma a ohromně pohodlno.
Probouzím se do naprostého ticha. Rádio je vypnuté, nezvoní žádný budík, Jitce z pokoje nevyhrává poslední hitovka... Mžourám kolem sebe. Nejistě se otáčím k nočnímu stolku. 14:07, svítí na mě. Sedám si, ale zůstávám přikrytá. V tureckém sedu se snažím psychicky připravit na vylezení zpod peřiny. Pohled mi padne na lístek vedle budíku. Chtě nechtě se rukou vymotám z peřiny a vzkaz popadnu. Píše mi mamka. Vrátí se pozdě a ráno ještě stihla nakoupit, když evidentně nemůžu jít já. Obrátím oči v sloup. Dík mami, žes mi připomněla, že na nákup chodím pořád jenom já. Otráveně vylezu z postele, obuju se do pantoflí a hodím přes sebe deku, co jsem měla přehozenou přes židli. Neprodyšně zabalená dopajdám do kuchyně a s nadšením si udělám snídani. Koneckonců si můžu aspoň číst.
Mamka mě ale nepustí do školy ani v úterý. I když už je mi líp. Akorát mi pořád opakuje, že se mi třeba venku udělá hůř a pak budu muset brát antibiotika. A protože zastrašovací prostředky zabírají víc než dobře, nejdu do školy ani ve středu.
Ve čtvrtek ráno jsem ale pevně rozhodnutá, že půjdu do školy. Nemůžu přece přijít o generálku Romea a Julie v divadle! Mamce se vyhnu velkým obloukem, protože i když jsem já přesvědčená o tom, že jsem v naprostém pořádku, mamka by mě dost možná nechala doma a ještě by se o mě bála. Poslední dobou je prostě nějak divná. Náladová, hádává a pak zase najednou starostlivá. Takže se ani nenasnídám a svačinu si koupím cestou do školy.
Ve škole zjistím, že první dvě hodiny odpadly. Ani mě nenapadlo podívat se doma na internet na suplování. Bezva, prostě bezva. Nejsem ale jediná, kdo to neudělal. Ukáže se ani Petr. K mému nadšení. Půjčím si od něho sešit z chemie (během dvou hodin popsali asi 10 stran) a chci jít ke stolům ve třetím patře, abych se mohla pustit do opisování. Chemie je hned třetí hodinu. Petr naštěstí bydlí blízko školy, takže se rozhodne, že místo otravování mé osoby si půjde ještě zahrát nějaký počítačový hry. Díky bohu za to!
Když už je ale skoro u východu ze školy, otočí se a spěchá zpátky za mnou. Snažím se skrýt svoje otrávení. Náhodou mi to docela jde. Ale mám štěstí. Chce mi jenom říct, že rejža vyhádal s profesory, že lidi, co chodí na dramaťák, dneska uvolní o dvě hodiny dřív. Takže mi přijdeme o tělocvik. Na druhou stranu ale budeme v divadle od poledne do dost pozdního večera. No co, třeba to na něco bude...
Petr pak odejde a já se vyškrábu o tři patra výš. Sedám si za stůl, pomalu vytahávám z batohu sešit, penál a empétrojku. Mám toho na práci víc než dost. Opisuju, jak nejrychleji umím, a po pár stránkách mě začíná dost bolet prst, kterým zespoda přidržuju tužku... Boule, kterou tam normálně od psaní mívám, se mi teď vtlačila dovnitř a pěkně zrudla. Takže místo boule mám parádní kráter. Soustředím se na psaní a docela se mi daří ignorovat jak bolest, tak kolemjdoucí. V jednu chvíli si ale nemůžu pomoct a zvednu pohled k osobě, která se u mého stolu zastavila. Usměju se a rychle si vyndám z uší sluchátka.
"Dobrý den," pozdravím.
Profesorka přikyvuje a prohlíží si sešity, které jsem si před sebe rozložila.
"Byla jsem nemocná, tak to teď doháním," vysvětluju stále s úsměvem.
"Maturita na krku?" zeptá se profesorka, která mě měla minulý rok na dějepis a já mám co dělat, aby mi údivem nepoklesla čelist.
"Ne, to ani ne," říkám pomalu. "Jsem teprve ve druháku. Minulý rok jste mě učila..." dodávám nejistě.
"Aha," zamyslí se a dívá se z okna za mnou. "Povědomá tvář."
Jo... Moje dřív oblíbená profesorka, na jejíž hodiny jsem se den, co den, minulý rok těšila, si mě prostě nepamatuje. No jo, učí nás dost... Ale stejně mám chuť jí tady začít vysvětlovat, z jaké, že to jsem třídy... Mrzí mě to...
"Tvářila jste se u toho psaní tak seriózně, že mě to popletlo," zazubí se na mě a odhalí tak svůj zlatý zub, kterému se tolik mých spolužáků smálo a mně to k ní vždycky prostě pasovalo. Nechápu, proč jim tahle bezvadná ženská vadila - vtipná, spoustu nás toho naučila a člověk se o hodinách vážně nenudil. Byla přísná, to jim neberu, ale na tom přece není nic špatného. Docela dost lidem ve třídě ty její narážky patřily.
"Tak to bych se mohla dát na herectví," culím se dál příliš zabraná do vlastních myšlenek, než abych moc uvažovala nad tím, co plácám.
"To není dobrý nápad," zvážní najednou. "Herci jsou hrozně prázdní..."
Nejistě něco zamumlám v odpověď a za chvilku už se koukám jenom na její záda mizící ve dveřích kabinetu.
Herci jsou prázdní, běží mi pořád dokola hlavou.
Ještě hodnou chvíli zírám směrem ke kabinetu. Ne, že bych snad někdy uvažovala nad tím, že bych se dala na herectví... Ale ta okamžitá reakce, navíc natolik přesvědčeně pronesená, mě překvapila. Když se pak vrátím k přepisování sešitu, pořád to nemůžu dostat z hlavy. Uběhne celá první hodina, polovina druhé a já mám pocit, že ten deficit získaný zíráním z okna už nikdy nedoženu. A pak se ještě ke všemu začnou objevovat spolužáci. Chemie je naštěstí v prvním patře, takže tak moc lidí si mě nenajde. A ti, co mě najdou, se většinou odradí pohledem na mou činnost. Ale pak přijde jeden, který se nejenže neotočí, sotva zahlédne nadpis chemické vlastnosti pentelů, ale dokonce si vedle mě ještě s úsměvem sedne a pomáhá mi luštit Petrovo titěrné písmo. Lukáš.
Se zazvoněním na velkou přestávku akorát zavírám sešit a nadávám na bolavý prst. Lukáš mě poslouchá. Neříká mi, že z toho dělám zbytečnou vědu. Ani to, že jsem divná, histerická a neurotická. Navíc mi ještě ochotně vysvětluje, co se ve škole těch pár dní dělo. Rejža prý dokonce včera přišel do školy a osobně obíhal všechny z dramaťáku, aby se ujistil, že přijde každý. Navíc rozděloval i konečné obsazení. Kdybych nepřišla, byla by Julie Katka. Mám pocit, že z mé přítomnosti ve škole nebude mít radost. Takhle bude totiž paní Montekovou, která snad ani nic neříká. Ale jedinou roli neurčil přesně. Dneska je sice Romeo Lukáš, ale pořád se neví, kdo z nich dvou, Davida a Lukáše, bude Romeo v červnu, kdy máme údajně hrát v divadle.
Nemůžu si nevšimnout, že se Katka při pohledu na mě ve dveřích zrovna štěstím nerozplývá, ale během vteřiny je ten výraz pryč a ona se žene k nám. David sedí opodál. Nevypadá ale ani trochu tak zničeně jako ve čtvrtek a pátek. Vybavuje se se skupinkou holek ze třídy a vypadá jako sultán v harému. Zamává mi a dál baví svoje okolí.
Po čtvrté hodině opouští naše dramatická skupinka třídu a připojuje se k lidem z ostatních tříd. Já se rychle uchýlím k Erice a Báře, které při pohledu na mě začnou hrozně nahlas ječet. Když se jich pak ptám, proč to udělaly, obě se jenom poťouchle smějí dál. Ani ne do deseti minut se směju s nimi a ani nevím čemu.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | Web | 21. června 2009 v 22:49 | Reagovat

Moc hezká anketa xD A skvělá kapitola, jdu číst dál=)

2 Hope Hope | Web | 23. června 2009 v 8:30 | Reagovat

doufám, že tyhle Vánoce jsou první a poslední, které Petra slaví víckrát pokaždé s jedním s rodičů...
skvělé to bylo, rychle pokračuju dál =o)

3 Meimei Meimei | 30. června 2009 v 11:04 | Reagovat

Já se "pár" dnů nedostanu na net, pak odjedeme na výlet a mezitím se tu objeví kapitola :) Vypadá to skvěle. Ještě se vrhnu na druou kapitolu :)

4 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 21:58 | Reagovat

ou ou...rychle dál, doufám, že mě matka nevyžene od complu:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.