25. kapitola - Ticho před bouří

22. května 2009 v 23:33 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Kdybych nad tím přemýšlela ještě o pár minut déle, možná by vypadala kapitola úplně jinak. Když člověk skládá dohromady mozaiku z tolika velkých střepů, prostě si ale musí jednou vybrat, který přijde první. Já si vybrala. Ale dost dobře jsem si mohla taky hodit mincí. :D Nejspíš už není cesty zpět. A nejspíš se taky nikdy nepřestanu ptát sama sebe, jestli jsem neudělala chybu. Aneb opět přichází název povídky nikdy neříkej nikdy. Tohle sousloví mám moc ráda. :)
Mrzí mě, že jsem váš nechala na novou kapitolu čekat tak dlouho. Od začátku března do skoro konce května. :( Ale i tak jsem ráda, že jsem vůbec něco vymyslela. :)
Bůhví, jestli bude kapitola dávat smysl... Už pár kapitol jsem totiž v té nepromyšlené části celého příběhu. :D Ale to je dobrý, příští kapitola bude krásně promyšlená, až se leknete. Některé z vás, možná. :))
Uvidím, co se dá dělat, ale mohlo by vás potěšit, že z další kapitoly už mám dohromady 4 a půl stránky. Mě to těší nepředstavitelně. Konečně taky jednou vím, do čeho jdu. :D
Teď jedu ještě jednou pročíst napsané a pak... Hm, tak to už nedám. Chci usnout ještě dneska a chci si číst, takže korekturu odkládám na dobu neurčitou. Když už je to jednou napsaný, tak to mějte. Ale chyby omluvte, vážně už na to nemám sílu. O:)
P.S.: Kapitolu věnuju všem, které stále ještě neztratily naději na to, že se tady jednou přece jen objeví. :) Můžete směle doufat i v další pokračování. :D
P.P.S.: Už je to docela dlouho, co jsem vymyslela text do rozcestníku kapitolových povídek k právě téhle, ale přidala jsem ho až včera. Není tam všechno a není tam toho málo. I tak jsem ho už ale neměla potřebu měnit. :)

_____________________________

Kdybych bývala měla aspoň nějakou naději, že Katka přestane se svými excesy, tak možná, běží mi hlavou, když se ploužím k našemu domu. Ale vždyť ona všeho tak litovala...
"Petro!" ozve se za mnou najednou. Co tady zrovna on dělá?
"Ahoj," opáčím nejistě, když se otočím a proti mně stojí vážně David.
"Tys byla za Katkou?" zeptá se bez dalších okolků.
Přikývnu. Nemám náladu se s někým vybavovat. Obzvlášť ne s tím, který mi rekordním čase převrátil život naruby. Dobře, asi za to nemohl. Ne za všechno. Ale docela za dost jsem pro svůj vlastní klid vinila právě jeho.
Ale David není zrovna chápavý. Nikdy nebyl. "Tos jí asi nesla sešity, viď?"
Nejistě povytáhnu obočí. A pak mi to dojde. "Tebe spíš zajímá, jestli u ní ještě neni Lukáš, nemám pravdu?" řeknu bez delšího rozmýšlení.
Nic neříká, ale odpověď jsem vlastně znala ještě, než jsem se zeptala.
"Neni, neměl čas. Proto jsem zanesla Katce ty sešity já." Proč mu to vůbec vysvětluju?
"Aha," říká David a ani se nesnaží skrýt úlevu.
"Takže ahoj," utínám náš velmi slibně se rozvíjející rozhovor. Nepotřebuju tohle vidět. Nechci.
"Ahoj," usměje se na mě David zářivě, mávne rukou a vyrazí ke Katčině ulici. Nemůžu přeslechnout, že si ještě začal pískat.
Kopnu do štěrku na chodníku a naštvaně pozoruju, jak se kamínky kutálí. Zdá se mi to, nebo mám tak nehorázný štěstí jenom, když je někdo z jejich milostného trojúhelníku poblíž? Nakopnu trochu větší kámen, ale od vzteku mi to ani trochu nepomáhá.
oOoOoOo
"Jsem doma!" zahulákám, sotva vejdu dovnitř. Jako kdyby to snad někoho zajímalo. Ušklíbnu se na botník a zouvám si zimní boty. Konečně si taky můžu sundat kabát. Nenávidím zimu. Tramvaje jsou vždycky nechutně přetopené a člověk se může buď v jednom kuse svlíkat a oblíkat, nebo se jednoduše smaží ve vlastním oblečení. Výběr za všechny prachy, to teda.
"Nazdar," ozve se zeshora.
Vzhlédnu a uvidím Jitku, jak si majestátně stojí nad schody a prsty poklepává na zábradlí. Nemůže mi uniknout její potěšený úsměv.
"Co je?" zeptám se otráveně s napůl svlečenou šálou.
"Co by," zasměje se zvonivě moje sestra a já mám chuť jí skočit po krku.
"Blbe," procedím skrz zuby a kopnu do vlastních bot, které jsem před chvíli pečlivě narovnala do řady vedle ostatních.
Jitka si ale nadále užívá svou svrchovanost. "Tak jak ses dneska měla?"
Už když tu pitomou otázku začne vyslovovat, se mi zježí chloupky vzadu na krku. "Sakra, co chceš?" vyjedu na ní.
"Nic," řekne tím příšerným tónem, který při rozhovorech se mnou používá už od Vánoc.
"Buď to vybal, nebo táhni," křiknu na ní.
Ale ona mě evidentně má, kde mě mít chtěla. Samolibě se usmívá. Nemusím ani nijak upřesňovat, co má vybalit. Už dva týdny si mě dobírá a já na to doteď zkoušela kašlat.
"Petruška by chtěla vědět, s čim jí mamunka nevěří, co?" zaksichtí se na mě ta atrapa sestry naoko soucitně s hlavou nakloněnou na stranu.
"Petruška by chtěla, abys toho už SAKRA NECHALA!" Nakonec na ní už ječím a ona se ani nezmůže na reakci. Jenom na mě čučí, zatímco já si to štráduju do obýváku. Ať si Jiťulinka dělá co chce, ale beze mě.
Když dodusám obdobným způsobem i do svého pokoje, přičemž mezitím stihnu použít několik dost nevybíravých slov na Jitčinu adresu, mám náladu snad ještě víc pod psa. Mamka si odjela na služebku. Bezva, fakt bezva. Odhodím batoh do kouta a otráveně si sedám ke stolu. Bezmyšlenkovitě zapínám počítač a jenom tak koukám do zdi. Ruka, kterou jsem si chtěla podepřít hlavu, v pohybu něco nahmátne. Nechápavě zamžourám dolů. Automaticky se trochu usměju. Knížka, co jsem dostala od Lukáše k Vánocům. Odstrkuju se se svou milovanou jezdící židlí od stolu a v rukou pořád držím dárek. Tu knihu znám už nazpaměť. Během Vánoc jsem si ji četla několikrát a ani dneska nemám výčitky, když ji znovu namátkou otevřu někde ke konci. A potom vypadne zpoza obalu knihy malý papírek. Udělá několik otoček a ladně přistane na mých včerejších ponožkách. Nejistě pokládám knihu a shýbnu se ten bílý cár na zemi. Nechápavě nakrčím čelo a klekám si vedle židle. Stvrzenka o zaplacení? Při pohledu na částku jenom naprázdno polknu. Tomuhle říká válelo se to na půdě? Třeba to je něco jinýho... Prohlížím si papírek. Jasně a jmenuje se to stejně jako ta kniha. Nic nechápu. Sedím a bezradně civím na stvrzenku. To nedává smysl... Nic z toho, co mě napadá. Proč by to dělal? Něco přes pětset sice není bůhvíjaké jmění, ale i tak. Válelo na půdě? Kroutím hlavou a znovu si papírek pozorně prohlížím.
"Hej, ségra?" ozve se najednou, až sebou trhnu. Jitka stojí ve dveřích mého pokoje a udiveně mě pozoruje.
"Co je?" vzdychnu. Hlas se mi klepe a vážně to není naštváním. Tohle se mi snad zdá...
"Já se jenom chtěla zeptat, jestli nechceš něco přinýst, když jdu nakoupit. Nějaký pití, nebo tak..." říká nejistě.
"Ne, dík," odpovím, aniž bych se na ní znovu podívala.
"Hele jsi v pohodě?" Ona má snad o mě starost... Jasně.
"Je mi skvěle." Tak skvěle, že sama věta má kvůli mému tónu hlasu úplně opačný význam.
"Můžu ti nějak pomoct?" Jitka udělá dokonce pár kroků ke mně.
"Ne, to... To je fuk," řeknu jistějším hlasem, stoupám si a papírek zastrkávám do zadní kapsy džín.
"A vážně ti nemám něco koupit?"
"Zmrzlinu, třeba?" vypadne ze mě. Nakonec to není tak špatnej nápad.
"Citrónovou," zakření se na mě zpiklenecky. Dokonce mi to na tváři taky vykouzlí úsměv. Na chvilku. Když jsme byly malé, tak jsme totiž svorně prohlašovaly, že jinou zmrzlinu nejíme.
Kývnu.
"Tak do hodinky jsem zpátky," usměje se na mě Jitka mile a pomalu za sebou zavře dveře. Chvíli se na ně ještě dívám. Poslouchám vrzání schodů, cinkání klíčů a bouchnutí dveří. Můj mozek asi nasadil úsporný režim.
Když mi o pár minut později začne zvonit mobil, sedím na posteli a pořád si to v hlavě všechno šrotuju. Bez sebemenšího zájmu se ohlédnu po svítícím a drnčícím předmětu. Táta. Jak jinak. Ironií je, že mi během prvního tónu vyzvánění prolétlo v hlavě úplně jiné jméno. Vážně jsem byla před pár vteřinami tak pitomá, že jsem si vzpomněla právě na Lukáše? Jak by mi mohl zrovna teď volat on? Někdy ani nevím, kam na ty svoje pitominy chodím. Rychlým pohybem mobil zeslabím a chvíli pozoruju zběsile blikající displej.
No jo, táta se asi konečně vrátil domů, dochází mi pomalu. Ale můžu mu zavolat i pak... Ještě jednou upřu nechápavý pohled na stvrzenku ve své ruce a hodím ji do koše.
oOoOoOo
Středa uběhne jako voda a já nepřítomnost Katky beru jako příjemnou odměnu. Nemusím se před ní kontrolovat, jestli se nějak nepřístojně moc nebavím s Lukášem a nemusím poslouchat její nehorázně nápadné výmluvy, když chce být s Davidem sama. Zasloužená dovolená...
Když večer ležím v posteli, učím se ještě chvíli literku, ale vůbec mi to neleze do hlavy. Romantismus sem, romantismus tam, bla, bla, bla. Ani ne do vteřiny narazí sešit na protější zeď a já si ujetě užívám tiché žuch, když dopadne na zem. Spokojeně zhasnu noční lampičku a peřinu si přitáhnu až ke krku. Zavírám oči a pak se mi najednou rozsvítí v hlavě. Zítra je dramaťák. Oči mi div nevylezou z důlků a já jsem hrozně ráda, že se nemůžu vidět. Prudce se posadím, až se mi zamotá hlava, a aniž bych rozsvěcela, vstanu z postele a začnu přecházet sem a tam. Oříkávám si jednu Juliinu scénu za druhou a úplně ignoruju fakt, že chtěl rejža něco vyškrtávat. Já bych nic neměnila. Shakespeare nepotřebuje předělávat, potřebuje hlavně autentický provedení a to se bez návaznosti dialogů a smyslu monologů provést nedá. Když začnu najednou automaticky vyslovovat nahlas, připadám si jako idiot. Z otevřeného okna na mě táhne mrazivý noční vzduch, mrznu tady v krátké noční košili s Hello Kitty a ještě k tomu mluvím nesouvisle nějaký blbiny. Ani nevyslovuju celé věty, jenom ty části, na které při vyslovení člověk nějak klade důraz. Ujetost sama. Během půl hodiny už jenom sedím na posteli a nepřítomně koukám ven. Ani nevím, kdy mě přemůže spánek a ráno absolutně nechápu, jak jsem se zvládla přikrýt.
oOoOoOo
Když vejdu ve čtvrtek ráno do dveří třídy a uvidím, jak se Katka nenuceně opírá o Moničinu lavici a povídá si s ostatními, docela mi to vyrazí dech. Naivně jsem si říkala, že třeba bude doma až do konce týdne, když už nepřišla ve středu. Evidetně jsem se spletla. Dávám si batoh k lavici a jdu dozadu za holkama.
"Ahoj," řeknu jako každý jiný den. Jako kdyby se nic nestalo. Hezky v klidu.
Katka vypadá trochu překvapeně, ale s úsměvem mi odpoví. Viděly jsme se naposled v pondělí po škole... Potom už jí sešity nosil Lukáš a když se mě včera ptal, jestli bych jí je nemohla donést já, tak jsem se překonala a omluvila jsem se, že nemůžu, že už něco mám. Někdy mě moje vlastní asertivita příjemně překvapí.
Než začne první hodina, tak mě nejednou napadá, že dneska bude fajn den. Katka se na mě ani jednou nevrhne, aby mi vyškrábala oči, tak, jak jsem si naše srdceryvné znovushledání představovala, a navíc se spolu po dlouhé době bavíme zase úplně normálně. Jedna část mě ale zas tak důvěřivá není. Nemůžu se zbavit otravného hlásku, který mi našeptává, že jsem ji třeba jako herečku podceňovala a ona mě teď jenom vodí za nos. Pěkně na hlavu padlej hlásek.
Ale nedokážu ho vypudit dost. Ostražitě pozoruju každé Katčino gesto, jakýkoli náznak falše, dokonce (s ohromným sebezapřením) i jakékoli interakce mezi ní a Davidem. Nic moc ale nevykoukám. Většinou jsem akorát svědkem Davidových toužebných pohledů jejím směrem. Pohledů, které Katka naprosto lhostejně ignoruje. Ale i když se ze začátku bavím, po pár hodinách už mi do smíchu není. David chodí kolem jako tělo bez duše. A i když mě hodně naštval a znechutil, neudělal dost, aby mi ho aspoň nebylo líto. Párkrát se na něj soucitně usměju a jednou na něj nenápadně nasměruju Vaška, když se ptá po úkolu z angliny. Ale na víc nemám chuť. Možná měl prostě víc uvažovat o tom, do čeho se pouští. To, že jsme spolu jako malí hňácali bábovičky na věci nic nemění. Skoro nic... Pořád v něm vidím kluka, díky kterému jsem přežívala sešlosti našich rodin a taky to tele, který se pořád dostávalo do problémů. Mentálně se za ty roky asi ani moc nezměnilo, ale... Ale teď je vedle těch všech šťastných vzpomínek až příliš vysoký počet těch, které bych radši vymazala. Snažím se neobviňvat z jeho neštěstí, ale nejde mi to. Připadal mi jako pubertální hovado a teď vypadá, jako kdyby se mi pod náporem Katčina a Lukášova štěstí rozkládal před očima.
Kdyby mě navíc skoro každou přestávku neokupovaly Bára s Erikou, tak bych asi umřela nudou. Ještě k tomu všemu. Příčina úmrtí? Pátý kolouvozuismus. Katka se totiž pořád dožaduje Lukášovy pozornosti a o nějakém normálním rozhovoru s nimi si můžu nechat leda tak zdát. Chvílemi si zase připadám jako na konci prváku, kdy se ti dva dali dohromady. Tenkrát tady ale nebyl žádný David. A zároveň žádný důvod Katce její radost a zářivé úsměvy na všechny strany nevěřit.
A jako by toho nebylo dost, palčivě jsem si uvědomovala skutěčnost, že je první čtvrtek po prázdninách. První hodina dramaťáku od chvíle, kdy nám rejža zadal ten svůj pošahanej úkol poznání svého hereckého já, nad kterým jsem strávila sotva pár hodin, zatímco taková Katka (jak se stačila pochlubit), se tím zabývala půlku prázdnin. Vžití se do Julie doma před zrcadlem a hromadou plyšáků je jedna věc, ale vžití se do ní před dobrýma třiceti lidma plus rýpavým odborníkem na divadelní hry, je věc úplně jiná. Test z matiky je mi ukradenej a přežiju i hodinu chemie, ale jenom proto, že po škole mě čeká něco daleko horšího. A to mi nepřipadá jako bůhvíjak lákavá vyhlídka..
Bára s Erikou si ze mě dělají nehoráznou srandu, že mi na roli Julie tak záleží. Jenomže Erika je vypravěč a Bára Juliina chůva a ani jedna z nich nemůže objektivně posoudit, jak je to vžívání těžké. Erika si tam párkrát nakráčí a něco řekne, i když nemůžu říct, že by toho k pronášení neměla dost, a Báře stačí, když bude všechno přehrávat a hlavně se ke mně chovat jako k malýmu (ne-li spíš mentálnímu) děcku. Bára párkrát podotkne, že tu roli má jenom díky svým fyzickým předpokladům a zase tak jednou otráveně naráží na svoje trochu vyvinutější poprsí.
"Radši bych ani žádnou roli neměla," opakuje tvrdohlavě, když spolu sedíme o velké přestávce v našem oblíbeném výklenku.
"Protože za všechno můžou tvoje prsa," dořekneme za ní s Erikou sborově, až se na nás pár kolemjdoucích nechápavě otočí. Jedním z nich je bohužel i profesor, který nás má všechny tři na němčinu.
Bára do nás strčí. "No a ne snad?" hučí trochu tišším hlasem
"Tak buď ráda," říkám jí zase já. "Je to přece lepší než alternovat jinou chůvu."
Bára si nesouhlasně odfrkne a zůstane mlčet. Vždycky vypadá v úplně pohodě a pak ze sebe najednou zase vypálí nějakou urážku na sebe sama. Mrzí mě to.
Erika má evidentně stejný názor. Vezme Báru kolem ramen a začíná jí chlácholivě říkat, jak si to zaslouží a že by měla být na svoje prsa pyšná.
Dokud se nezačne smát sama Bára, tak se jenom potutelně usmívám, ale nakonec propukneme v jeden z našich pověstných hromadných výtlemů. Sice se nám Báru společnými silami nepodaří ukecat, že vypadá naprosto normálně, ale zato se nám podaří ji aspoň párkrát rozesmát.
Když se už sama vracím do svojí třídy, zadrní mi v kapse mobil. Nejistě sáhnu do kapsy. Nějak nechápu, proč zrovna teď někdo volá a proč vlastně nemám vypnutý zvuk. Když zaostřím na displej, mám pocit, že jsem si to všechno vymyslela. Máma? Ten workoholik, co si nepřijatých hovorů od vlastních dětí všimne až v deset večer, kdy je na cestě z práce? Nevěřícně přijímám hovor a s mobilem u ucha se opírám o zeď. "Ahoj?" řeknu nejistě.
"Ahoj," odpoví mamka. Nezní zrovna v pohodě.
"Stalo se něco?" zeptám se hned. Tep se mi zrychluje. Je něco s Jitkou?
"Ne..." odpoví mamka snad ještě víc nevěrohodně než já, když se pokouším lhát.
"Tak proč mi voláš do školy, když se nic nestalo?" Nemám čas na vykecávání. Za minutu začíná hodina... Navíc mě mamka pěkně děsí.
"Jenom jsem se tě chtěla zeptat, kdy přijdeš domů..." protahuje mamka.
Nechápavě vykulím oči. "Pozdě, dneska je přece dramaťák."
"Aha," vzdychne.
"Vážně všechno dobrý?" zeptám se znovu.
"To víš, že jo." Nemusím ji ani vidět, aby mi bylo jasné, že se právě pokouší o jeden ze svých to-víš-že-jo úsměvů. Kterými mě nikdy neošálí.
"Mami..." zahučím vyčítavě do telefonu.
"Tak zatím ahoj," rozloučí se se mnou mamka okamžitě.
Nestačím ani odpovědět a ve sluchátku to jenom tútá. Zaklapnu mobil, nechápavě zakroutím hlavou a jdu raději do třídy. Mám těch máminých blbin plný zuby. A to ani nemluvim o tátovi a jeho jak-se-máš otázkách. Žádný nezatahování dětí do sporu rodičů. Kašlu na jejich výmluvy. Donutim je, aby mi řekli, o co tady sakra jde. A Jitka jde buď se mnou, nebo proti mně. Navíc mi pořád ještě neřekla to super tajemství, kvůli kterému si ze mě už od Vánoc utahuje! Končíme. A karty pěkně na stůl. Nenechám si věšet bulíky na nos.
Ve své rozladěnosti si ani nevšimnu proti mně jdoucího Davida. Čumim na podlahu a najednou bum, zase do něčeho vrazim. Když ale vzhlédnu a uvidím ze všech lidí právě jeho, jenom kolem něj projdu do třídy. Bez jediného slova omluvy. Kecnu sebou na židli a začnu se naštvaně přehrabovat v batohu.
"Petro?" zeptá se mě nejistě Katka.
"Co?" vypálim na ní a vysloužím si tak nejeden tázavý pohled. Zírají na mě všichni, co byli v doslechu.
"Je ti něco?" Tentokrát je tím odvážným Lukáš.
"Nic," odseknu naštvaně, vytáhnu si z batohu sešit a nechám ho spadnout zpátky na zem. Nemám snad právo mít taky jednou špatnou náladu?
Slyším, jak se Katka nadechuje, aby něco řekla a já se už předem bojím svojí vlastní reakce. Do třídy ale naštěstí vchází profesor biologie a Katka se místo rýpaní do mě, otočí na Lukáše, který jde ke svojí lavici.
Spolu s ostatními si stoupnu a pořád nedokážu přemoct svojí hyper náladičku. Mám vztek na všechno a na všechny. A bojím se, že mě hned tak nepřejde. Když nám Klásek nepřítomně řekne, ať se posadíme, zatímco se on sám přehrabuje ve svých papírech, tak já už dávno sedím. Katka moje chování přejde mlčením, ale nemůžu si nevšimnout, jak se nechápavě ohlédne na Dominiku. Ruku v kapse zatnu v pěst a pusu držím pevně sevřenou. Nesmím se nechat unést. Nesmím.
Katka naštěstí ani po zbytek hodiny nijak nenaráží na moje chování a o přestávce před poslední hodinou už jsem zase v pohodě. Navíc ani nechápu, jak jsem se mohla nechat vytočit takovou hloupostí, jako je hovor s vlastní mámou... Poznámky sice nikdo nemá, ale ostražitých pohledů si nemůžu nevšimnout. Jsem snad časovaná bomba?
oOoOoOo
"Děcka, tohle nejde," zahučí rejža.
Co jsme zase provedli? Všichni okamžitě ustrneme a čekáme na jeho výtky. Už si nás docela slušně secvičil. Jenom Radek si dál datluje něco do mobilu a ani se na něj nenamáhá otočit. Na něj autoritativní praktiky rejžy evidentně nepůsobí. Možná pro něj ani neplatí...
Rejža si zhluboka povzdechne a se scénářem v ruce si sedne na okraj svého režisérského stolu. "Plánoval jsem, že stihneme premiéru ještě v únoru." Celou místností se začne ozývat zděšené šeptání. "Klídek, bando. Nemáme to ale ani nejmenší šanci stihnout, takže tenhle plán padá." Všichni si hromadně oddechneme. Dokonce mi připadá, že to máme odpočítaný na tři-dva-jedna-teď.
"Každopádně už máme ale na příští čtvrtek zamluvený kostýmy a divadlo, takže hodinu uděláme tam a aspoň si vyzkoušíme, jak nám to tam bude ladit v prostoru." Matně si vybavuju, jak jsme se ještě dávno před vánočními prázdninami všichni na ty kostýmy měřili. Během rejžova proslovu začne hluk kolem zase nabývat na hlasitosti a nakonec už on sám skoro řve. "Fajn, hele, já se snažim, ale něco na mě leze, takže nemůžu dost dobře mluvit... MOHLI BYSTE LASKAVĚ ZTICHNOUT?!" Hlas mu vážně příšerně skřípe a nakonec ještě začne nahlas a dost strašidelně kašlat. Efekt je okamžitý. Všichni zase utichají. Ale pořád po sobě navzájem nejistě pokukujem.
"Super," ušklíbne se rejža. "Do příště se všichni, prosím, už vážně naučte svoje texty, změříme si čas a uvidíme, jak to vypadá s vaší pamětí. Pro dnešek končíme," šeptá zmoženě a rukou se chytá za svoje hlasivky. Nakonec si zase řezavě odkašle.
Nejistě se podívám na ostatní. Mám totiž pocit, že jsem se přeslechla. A vážně tím nemyslím rejžovo nastydnutí. Někteří vypadají tak nadšeně, že jsem se splést snad ani nemohla. Ale divadlo? Už? A proč? Nebylo by lepší si to ještě aspoň tak stokrát zkusit a někdy na konci příštího školního roku se teprve ztrapňovat na pódiu a v kostýmech? Nahlas ale raději nic neříkám. Aspoň, že nejsem jediná, kdo se tváří, jako kdyby ho někdo přinutil sníst botu. Třeba takovýmu Lukášovi asi vnutili hned lyžáky.
 


Komentáře

1 Meimei Meimei | 23. května 2009 v 10:57 | Reagovat

Tak jsem se přece jen dočkala :) Ale Katka mě tak trochu překvapila. O co jí vlastně jde ? Uvidíme :)

2 Mary S. Mary S. | Web | 23. května 2009 v 19:14 | Reagovat

Ani si nedokážeš představit, jak jsem se na tu kapitolku těšila. Povedla se ;) a už se celá třesu zase na další, jsem hrozně zvědavá jak se to všechno vyvine. Doufám, že ta další bude brzo :)

3 Lirael Lirael | Web | 24. května 2009 v 9:07 | Reagovat

Děkuju. :)A nebojte, na další budete čekat daleko kratší dobu. O:)

4 Hope Hope | Web | 25. května 2009 v 8:09 | Reagovat

už včera jsem věděla, že jsi napsala kapitolu, ale mohla si ji přečíst až teď a to navíc rychle, protože musím na pracák =o) kapitola byla senzační, ostatrně, kdy není, že? =o) byla jsem tady každý den a čekala, kdy přibude, dočkala jsem se a to je fajn =o) že by Petřina mamka konečně chtěla říct Petře to, co ví Jitka a ona, ne? to jsem tedy zvědavá, jelikož si svoje tipy pořád ještě pamatuju =o)

5 Kolda Kolda | Web | 28. května 2009 v 20:21 | Reagovat

Konečně jsem se dostala k tomu, abych si to přečetla - a to jsem se tak těšila=)  Je to strašně krásný a ani mě tady David nenaštval a to je plus x) Prostě krásný, tak honem dál!!=)

6 Lirael Lirael | Web | 30. května 2009 v 10:49 | Reagovat

Děkuju moc. Jdu se pokusit dodělat další kapitolu. :)

7 Lirael Lirael | Web | 30. května 2009 v 10:49 | Reagovat

A Hope - na ty tipy nezapomínej. :D

8 Lia Lia | 7. června 2009 v 2:00 | Reagovat

neviem..ale ja si myslim..ze je tehotna:D..ta jej mamka:D

9 Ridana Ridana | Web | 12. června 2009 v 17:21 | Reagovat

No jo, trvalo mi to dýl, ale nakonec jsem ji přečetla. Myslím, že v poslední době postrádám jakoukoliv snahu psát a bojím se, že ani tenhle komentář moc smysluplný nebude. Totiž, on bude chvláou překypující jako všechny ostatní reakce na tuhle povídku.
Kapitola byla opět úžasná, nejvíce se mi líbilo, jak byla Petra na konci rozladěná z toho hovoru s mamkou. Jak jsi popisovala, jak se na ni ostatní dívali a tak. A taky jak přemýšlela o Davidovi. Že to pořád bude ten kluk, díky kterýmu se nenudila na oslavách. Fakt moc povedený, jako obvykle, těším se na další :) Taky jako obvykle :D

10 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 21:46 | Reagovat

nevím co dodat, jen že mě to pořád nutí číst dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.