24. kapitola - Proč je všechno tak složitý?

8. března 2009 v 14:14 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Už to sem vkládám dvě hodiny. Koukám se u toho na film, takže mám problém se od něj vůbec odlepit. Ještě jsem to neviděla, o to je to těžší.
Před chvílí jsem se praštila do čela a ptala se sama sebe, proč to vůbec dělám. Zakázala jsem si ten Media Player s filmem zapnout, dokud nevložím na blog článek s kapitolou. V minulých týdnech už jsem podobné zákazy praktikovala, ale byly mi vcelku nanic. Sice jsem dávala do hromady další střípky skládanky, ale celek to prostě ještě nebyl.
A teď už to asi projde. Snad mi to vezme i blog.cz, ta kapitola je hrozně dlouhá. Šest a půl stránky. Snažím se vyžehlit, že jsem dlouho žádnou nenapsala. Bývala bych to utnula možná už v půlce, kdybych neměla špatný svědomí. Někdy to vůbec neni od věci.
Tak si užijte čtení, doufám, že vás nezklamu.



_____________________

Když ráno vcházím naprosto otrávená do naší třídy, zjišťuju, že Katka tady není. Lukáš, se kterým ráno vždycky jezdí, už se vzadu vybavuje s Filipem a David se zase rozvaluje ve svojí lavici se sluchátkama na uších. Katka nikde. Nejistě zdravím. Kromě kluků ve třídě ještě nikdo není. Filip s Lukášem v pohodě odpoví a David jenom mávne rukou, přespříliš ospalý a zaposlouchaný na to, aby mě vnímal. Batoh odhazuju pod lavici a vyčerpaně se sesunu na židli. Nesedím tady ani minutu a přijde ke mně Lukáš.
"Katka je nemocná," řekne dřív, než se stihnu sama zeptat
"Aha..." Připadám si hloupě, když se mi uleví.
Chvíli si povídáme a potom se postupně objevuje víc a víc spolužáků a u mojí lavice nakonec stojí celkem velká banda, protože kromě holek, co přišly za mnou, přišlo i dost kluků proto, že tady stojí i Lukáš. Potom zazvoní na hodinu a všichni se zase odporoučejí do svých lavic. Jenom Petr zůstane. K mému nadšení...
"Vadilo by ti, kdybych si sedl k tobě?" zeptá se, ale sedá si, aniž by čekal na odpověď. "Tomáš taky nepřišel..." dodá, když už si vytahuje věci z batohu.
"Jasně." Ze slušnosti se trochu usměju. Mnohem radši bych si šla sednout dozadu za Monikou. Ale co nadělám.
Naše chemikářka vchází do dveří a třída postupně utichne. Ještě minulý rok z nás byli všichni profesoři málem na cestě do bláznice a letos si naši třídu nemůžou vynachválit. Sice nevím o nikom, kdo by trávil léto v nějakém nápravném zařízení, ale dokážu si představit, že se o tom ve sborovně šušká. I když tak nějak chápu, kde se pro svoje teorie inspirovali. Vážně jsme vypadali a chovali se jako laboratorní opice, které omylem vypustili z klecí...
Pavlíková nám jediným gestem naznačuje, že si máme sednout a sklání se nad třídnicí. Všichni si potichu povídají a já se raději jenom dívám do sešitu. Vůbec nechápu, co vedle mě Petr dělá. Navíc mi při pohledu na stoh papírů na katedře naskakuje husí kůže. Nějak nepotřebuju vědět, jak moc jsem ten test pokazila. Chemie a já, to prostě nejde dohromady. To je jako moje sestra a mozek. Taky jim to neklape.
Najednou se něco dotkne mého kolena a já údivem ztuhnu. Hlavu si nechávám dál opřenou o ruku a očima opatrně zašilhám k Petrovi, abych se ujistila, že se mi to jenom zdálo. Prosím, ať se mi to zdá! Petr se na mě ale potěšeně usmívá a já si uvědomuju, že vidím jenom jednu jeho ruku. A vážně nemám vadu zraku. Když mi totiž o setinu vtěřiny později koleno něco stiskne, už ruku samozřejmě nehledám. Vymaním se mu a rádoby nenuceně si dám nohu přes nohu a ještě k tomu docela podstatně daleko od něj. Aspoň se přestává tvářit tak samolibě. Otráveně protočím oči ke stropu. Tohle teď fakt nepotřebuju...
Pavlíková začíná rozdávat testy a se svou matematickou (mentální) genialitou si je všechny samozřejmě rozřadí podle známek a dokonce si i vypočítá, o kolik se kdo zlepšil. Známkuje samozřejmě podle procent, ale to mi přijde až zbytečné zmiňovat. Je to ostatně samozřejmost, že.
Jede od nejlepších k nejhorším. Opačné pořadí než normálně. Super. Dřív jsem to vždycky mívala rychle za sebou a teď budu jenom čekat na ortel smrti. Bezva...
Petr to má za sebou hned. Pavlíková ho ještě vychvaluje, div, že on nepraskne samou pýchou (ne že bych protestovala), ale nakonec se k překvapení všech přítomných dostane i k ostatním testům. Petr mi mezitím podšoupne vzkaz, že by mě mohl chemii klidně doučovat, kdybych chtěla. Jak nesamolibé a nezištné...
Radši se na něj nedívám. Písemně můžu do odpovědi aspoň násilím narvat trochu vyrovnanosti, kterou momentálně tak postrádám. Než ale stihnu na ten umolousaný kousek papírku něco napsat, slyším najednou, jak Pavlíková říká moje jméno.
Nejistě zvednu hlavu, musela jsem se přeslechnout. Ona se na mě ale dokonce i dívá. A usmívá se?! Na mě? Rychle se ohlédnu za sebe... Tam ale nikdo nesedí, aspoň ne v jejím zorném poli. Otáčím se zpátky dopředu. Ona se na mě fakt usmívá? Nejistě polknu. Nikdy se na mě neusmála. Ani první den, když jsme se minuly na chodbě a ona mě neznala. Nikdy.
"Petro?" zeptá se.
"Ehm," zahučím místo normální odpovědi. Nedokážu ze sebe vyždímat ani jednu jedinou větu.
"Skvělý test," mávne papíry ve své ruce. "Sáro, vy se moc nesmějte, k vám se ještě dostanu. To se pak všichni nasmějeme," spustí na Sáru, když se začne smát akorát tak nahlas, aby to Pavlíková před tabulí sotva slyšela. Jenomže ona asi už funguje na bázi špehovacího zařízení prvotřídní kvality. Stejně sama sobě nezabráním v úsměvu, když se tak sladce culí na Sáru. "Máte za jedna," říká už zase mně. "Jen tak dál."
Aha, takže ona si myslí, že tyhle moje záblesky genitality se ještě vrátí? Jak naivní.
Když Pavlíková konečně obrátí svoji pozornost jiným směrem, automaticky úlevou vydechnu. Aspoň tak můžu s úsměvem odmítnout Petrovo doučování. Spokojeně mu posílám papírek s díky, ale ne díky a pozoruju, jak se mi zase dech a tlukot srdce vrací do normálu. Na tváři mi hraje přihlouplý úsměv. Já dostala jedničku. Z chemie. Já.
Petr se bohužel ale nenechá jen tak odradit. Během chvilky se přede mnou objeví papírek znovu a já na něj jenom nechápavě čučím. Petr mi gratuluje k jedničce, ale hned se nabízí, že by mi mohl pomoct s matikou. Sice vůbec nechápu, jak přišel na to, že mi matika nejde, ale vůbec se nebavím. Spíš si říkám, že se ho asi nedokážu zbavit tak snadno. Se vzpomínkou na poslední test z matiky, který se mi víc než povedl, Petrovi odepisuju. Snažím se, aby to neznělo dotčeně, nebo znechuceně, protože si lidi nerada znepřáteluju, ale dokážu si představit, že jestli mě brzo nenechá, tak už se nic skrývat snažit nebudu.
Celou školu přetrpím jenom s velkým sebezapřením. Po prvních dvou hodinách totiž Petr už vážně ztrácí soudnost. Chce si se mnou pořád povídat a nalepí se na mě i když jdu do skřínky pro učebnice. Na poslední chvíli se ho zbavím, když odbočím na holčičí záchody. Uvnitř se jenom modlím, že na mě nebude čekat venku. Snažím se ignorovat udivené pohledy všech holek v místnosti. Nejdu do fronty a ani nepostávám před zrcadlem. Prostě tady stojím jako největší idiot a vlastně se snažím vymyslet, jak dlouho tady asi budu muset čekat. Vážně tady nechci strávit celou velkou přestávku. Když už si mě moc holek nevšímá, vejde Monika. Když ji uvidím, nedokážu potlačit až úchylnou radost. Odtáhnu ji kousek stranou.
"Prosimtě, nemohla bych sedět dneska s tebou?" zeptám se zoufale a tak tiše, jak to jenom dovedu, protože všechny holky ve frontě natahujou uši. Jedna prvačka na nás dokonce vyloženě zírá.
Monika udiveně nadzvedne obočí a já raději pouštím její předloktí. "Mohla," řekne zamyšleně.
"Ale?"
"Jenom nechápu, proč nechceš sedět s Petrem." Zní tak zvědavě a spiklenecky, že prozměnu zase udiveně valím oči já. Kamarádka to sice je, ale nikdy jsem si nevšimla, že jsme si tak blízké. Čeho bych si taky všímala, když přeřadila najednou zničehožnic.
"Prostě se nesoustředim na hodinu, když mě pořád otravuje," říkám napůl popravdě a sama se divím, jak snadno mě napadají lži a jak mi ještě snadněji lezou z pusy. Navíc bez jakýchkoli výčitek.
"Aha, jasně." Stejně mi nevěří.
Když vylezu na chodbu, Petr tam pořád stojí. K mému potěšení je ale příliš zabraný do rozhovoru s Lukášem, než aby se snad otáčel ke dveřím od dívčích záchodů. Nenápadně splynu s davem a za chvíli už jsem v bezpečí za rohem. Mám chuť se rozběhnout a skákat kolem jako blázen. Aspoň na chvíli mám pokoj.
Na to, že nenávidim první školní dny po prázdninách, mi to ale dneska utíká celkem rychle. Najednou je přestávka před poslední hodinou a mně se během ani jedné z hodin nechtělo spát a nehypnotizovala jsem hodiny, aby se se ta zpropadená ručička posouvala rychleji. Doteď se mi taky dařilo vyhýbat Petrovi. Hned po zazvonění na přestávku ale najednou vylítl z lavice a namířil si to ke mně. Něco na jeho výrazu mě příšerně vyděsilo... Rychle jsem se rozhlédla kolem a během chvilky jsem stála u vedlejší lavice a pokoušela jsem se o zaneprázdněnost, kterou by snad ani takový dotěrný individuum jako Petr nepřehlédnul. Slepej asi nebyl, ale nevypadal, že by můj manévr nějak zabral. Snažila jsem se zrovna zapojit do hovoru Filipa, Lukáše a Moniky, když mě najednou Petr přerušil uprostřed slova.
"Petro, mohl bych s tebou mluvit?" vypálil tak rychle a nahlas, že se na něj otočila půlka třídy. Kluci naprosto ztichli a Monika se poťouchle uchichtla.
Všechno ve mně řvalo nekompromisní ne, ale najednou jsem slyšela samu sebe říkat pravý opak. Za chvilku jsem už byla s Petrem na chodbě. A úplně sama, chodba byla naprosto vylidněná. Snažila jsem se netvářit zděšeně, ale asi mi to moc nešlo. Ne, že bych tak usuzovala podle Petrova znepokojení nad mým výrazem. Ten si toho ani nevšimnul, samozřejmě. Jenomže jsem sama dokázala nejlíp poznat, jak asi musím vypadat. Pusu jsem nedokázala vytvarovat ani do toho nejstrojenějšího úsměvu. Stála jsem tam jako solnej sloup a nejspíš jsem na Petra koukala jako na blázna. Kdo by se mi taky divil... On se tak už vážně choval.
"Víš, tak mě napadalo," začal koktavě. Ne, jen to ne. V hlavě mi začalo hulákat poplašné zařízení a dost možná jsem vypadala, že sama začnu hulákat taky. Petr byl ale přespříliš zaujatý podlahou, než aby si něčeho všimnul. Jak typický... "Že bysme spolu třeba mohli někdy někam zajít..." dokončil koktavě.
Někdy a někam? Nemohl se zeptat normálně? Co kdybysme spolu šli zítra? To bych mohla říct Promiň, ale zítra se to nehodí. Zítra jdu ven s kamarádkou. Cokoli! Takhle můžu maximálně říct nikdy a nikam. Vážně bezva. Asi jsem nepochytila vtip toho všeho. Navíc se mě ani nezeptal. Spíš mluvil sám pro sebe. Mám mu vůbec odpovídat na takovouhle konverzační otázku? Doufám, že ne. Prosím, ne...
"Co myslíš?" zeptá se a konečně se přestane dívat na zem. Chyběla vteřinka, aby se mi ulevilo, že místo mě zve dlaždičky.
"Ehm," řekla jsem jenom. Jasně, ehm. Jak výstižné. Ale co jsem mu měla asi tak říct? Já nemyslim? Je to blbost? Odpal? "Uvidíme," řeknu po chvíli. "Podle toho kdy a kam." Mám dojem, že se mi povedlo zatvářit se vyrovnaně. To je dobře. Hlavně klid. A dýchat. Pravidelně! Pravidelně!!! To bude dobrý. Nádech, výdech. Takhle rychle se normálně nedejchá, ne? Uklidnit se, musim se uklidnit.
"Tak můžeme třeba zajít do kina... O víkendu," pokrčí rameny. "Vyber film," usměje se jedním ze svých děsivě zářivých úsměvů.
"Promiň, ale o víkendu budu mít ještě Vánoce s tátou." Snažím se nejásat tak očividně. Najednou mi došlo, že vlastně ani nemusím hledat výmluvy. Já o víkendu vážně nemám čas jít s nim do kina!
"Tak třeba někdy po škole?" zeptá se najednou tak smutně, že bych mu všechno hned odkývala jenom aby se tak netvářil.
Jako dar z nebes mojí chvilku slabosti narušila Erika s Bárou, najednou se objevily na konci chodby a zamířily si to k nám.
"Uvidíme," řeknu znovu. Holky se na mě culí jako pominuté. Petr je naštěstí nevidí. Stojí k nim zády.
Ze třídy vyjde Šimon, rozhlédne se a když uvidí Petra tak na něj zavolá. "Hele, pomohl bys mi s tim úkolem z matiky?"
"Jasně," kývne Petr, ještě jednou se na mě usměje a jde do třídy.
A já tam stojím naprosto vykolejená. Ruce si strkám do kapes kalhot a snažím se aspoň o trošku optimistický úsměv.
"No nazdár," zahalekají sborově, jako kdyby se na tom domuvily. Každá mě chytne za jednu ruku a táhnou mě ke schodům.
"Co to děláte?" ptám se nechápavě.
"Táhneme tě pryč," řekne Erika a ani se nenamáhá na mě otočit. Dál si to s Bárou obě razí ke schodům.
"Ne, vážně? A co chcete? Já se ještě potřebuju mrknout na matiku, asi píšem test..." vysvětluju, i když vím, že to nemá cenu. Holky nemám šanci přesvědčit. "No tak!" zaskučím, když málem vrazíme do mého profesora na biologii.
Holky mě odtáhnou až k jednomu opuštěnému výklenku s oknem a posadí mě na široký parapet.
"Kdo to byl?" zeptají se obě naráz.
"Tohle jste nacvičovaly, nebo co?" zeptám se otráveně a snažím se zvednout.
Bára ale okamžitě vymrští pravou ruku, zatlačí mi na rameno a já se neochotně sesunu zpátky.
"Vždyť ho znáte," říkám unaveně. "Petr. Z dramaťáku..."
"To byl von?" ohlédne se Bára za sebe, jako kdyby nás sledoval až sem. On určitě. Všímá si totiž lidí kolem sebe.
"Já si říkala, že je mi nějak povědomej. Přes prázdniny mi to asi vypadlo," zakření se na mě Bára.
"No on asi přes prázdniny zase vypadnul z okna. Od včerejška se ho nemůžu zbavit."
"On s tebou byl i doma?" vyprskne smíchy Bára.
"Jasně. Budeme se brát, mamka nám už požehnala," protočím oči.
"A o čem jste se to tak bavili?" zeptá se Erika, zatímco Bára akorát nespokojeně našpulí pusu, že jsem se ani nezasmála jejímu vtipu.
"Jak tak?"
"Vypadalas, že ho brzo praštíš a jemu to nevadilo," zasměje se zase Bára.
"Jenom to vypadalo divně..."
"Taky to bylo divný," říkám naštvaně při vzpomínce na Petra. "Včera jsme se spolu bavili v tom muzeu... No a potom mě začal dneska ráno o chemii ošahávat, nabízet mi doučování a tak. Před měsícem jsme spolu za den nepromluvili ani jedno slovo a teď se chová, jako kdybych byla vopatlaná medem, nebo co. Zval mě do kina. Ale nemohla jsem ani dost dobře říct ne," soptím. "Kdyby pro něj nepřišel Šimon, tak už jsme asi zasnoubený," čučím na podlahu a nohou se snažím nakopnout nedalekou židli.
"Ale David už se ti nelíbí, že ne?" zeptá se po chvíli ticha ustaraně Erika.
"Samozřejmě, že ne," odpovím bez většího rozmýšlení a rychle spolknu slova jako 'ještě to tak' a 'fuj', která se mi už už derou z pusy. David se mi hnusí čím dál tím víc. Navíc mám plíživý pocit, že asi nebudu jediná, na kterou to zkoušel. I když si zase říkám, že takhle si jsou s Katkou aspoň kvit.
"Tak v čem je problém?" zeptá se zase Bára. Obočí má nakrčené úplně stejně jako Erika.
To tak vědět. "V ničem... asi," říkám místo toho.
"Nebo se ti líbí někdo další?" střelí od boku Erika. Tohle už začíná být směšný.
"Ne, to ne... Jenom prostě nemám ráda Petra. Ne tak jako třeba ty Martina," dodám polopatě a Erika okamžitě zrudne a sklopí pohled.
"Ale Petr a Petra zní moc hezky," zasní se zase Bára.
"Mně třeba ne," strčím do ní škádlivě ramenem. "No tak, vždyť je to jedno, ne?" zkusím se znovu vymanit z téhle čím dál tím pitomější konverzace. "Musim se jít učit tu matiku."
"A proč s ním do toho kina nejdeš?" ignorovala mě Erika, která už se stačila vzpamatovat.
"Protože a jelikož nechci, aby si myslel, že s ním chci něco mít. Nebudu ho přece tahat za nos." Nejsem Katka. Proč mě to jenom napadlo? Katka to přece nehrála. Ona se prostě zcvokla. To se stává. Kvůli stresu, normálka.
"Ale vždyť je na tebe tak hodnej..." mumlá Bára, jako kdyby se bála, že jí za to, co říká, praštim.
"Tak s nim jdi sama," ušklíbnu se. Nemůžu si nevšimnout, že Bára sklopí oči k zemi a špičky uší jí zrudnou. Hmmmm, copak, copak? Než ale stihnu Báru nějak dál popichovat, ozve se Erika...
"Jdi s nim, co ti to udělá?"
"Co když se z něj vyklube masovej vrah?" utahuju si z ní naoko zděšeným hlasem.
"A co když se ti líbit začne?"
Najednou se ze mě vydere nekontrolovatelný řehot.
"Co máš za problém? Stát se to může," řekne uraženě Erika.
"Nemůže, protože s nim ani nemám nic společnýho. Navíc mě vůbec nepřitahuje," ušklíbnu se světaznale.
"Máš špatně otočenej magnet," zabručí Bára.
Usměju se. "Tak ať si, naprosto mi to vyhovuje."
Ještě ani nedomluvím a chodbou se ozve skřípající zvonění.
"To jsem se toho zase naučila," protáhnu na oko uraženě a zvedám se.
"Do života," mrkne na mě Bára.
Erika toho moc nenamluví. Dojdeme spolu až k jejich třídě a já pak spěchám do té své, abych nepřišla pozdě. Zrovna když si sedám na židli, tak vejde naše profesorka matiky.
Hodina ubíhá rychle. Kdyby do mě Monika pořád nestrkala a nechtěla vysvětlení každé hlouposti, tak by to bylo ještě lepší. Když s úlevou zvedám židli a spolu s celou třídou jdu na oběd a ke skřínkám, mám pocit jakobych toho dokázala hrozně moc. První den po prázdninách a já nestrávila všechny přestávky skučením po svojí posteli. I když některé bych daleko raději jenom proskučela. Petr má naneštěstí skřínku blízko té mojí. Pořád si se mnou chce povídat. Utahuju si zrovna šálu, když zase vyrukuje s pozváním do kina. Dokonce už vybral film. Nějak nemám chuť jásat. Souhlas ze mě každopádně nevytáhne, protože se s ním najednou zase začne vybavovat Ivan. Nenápadně a potichu zavírám skřínku a proklouznu kolem nich. Zajdu za roh a dávám se do běhu. Když se zrovna ze zvyku ohlížím za sebe, do něčeho prudce narazím. To něco zaskučí.
Otáčím se dopředu a najednou mám proti sobě Lukáše.
"Nestalo se ti nic?" ptám se vyděšeně.
"Ne, v pohodě," říká nějak vyčerpaně a sehne se pro batoh, který jsem mu evidentně srazila ze zad.
"Promiň, já netušila. Nechtěla jsem, koukala jsem se za sebe," mávám rukou a snažím se mu to nějak vysvětlit. Bůhví jestli moje zběsilé žvatlání vůbec jde pochopit.
Najednou zaslechnu povědomý hlas. Pořád se přibližuje. Zděšeně vyvalím oči. "Musim běžet," říkám rychlostí deseti slov za vteřinu. "Tramvaj, ujede mi tramvaj," houknu na něj za sebe už v běhu. Lukáš ale nezůstal stát na místě. Běží vedle mě a pobaveně se směje.
Ale v tu chvíli je mi to jedno. Hlavně se potřebuju dostat ze školy. Probíháme kolem tělovičen a mně je jasné, že Petra jsme už dávno setřásli. Stejně ale nijak nepolevuju. Běžím, jak nejrychleji dovedu a zastavím se až na konci ulice, ve které stojí škola. Prudce oddechuju a snažím se zbavit nepříjemného píchání v boku. Lukáš je na tom o trochu líp, ale taky mu není zrovna do řeči.
"Proč ten úprk?" zeptá se. Vypadá to, že se dobře baví.
"Hm... To se těžko vysvětluje." Snad se nebude ptát dál.
Lukáš jenom kývne a společně jdeme směrem k zastávce.
"Co je vůbec Katce?"
"Netušim, prostě mi napsala, že je jí špatně..."
"Včera vypadala v pohodě." Podle toho v jakém směru.
"Hm," říká zamyšleně Lukáš. "Hele... Mám na tebe takovou hrozně blbou prosbu..." říká dost nejistě.
"A jakou?" Snažím se neukázat, jak moc se bojím, co po mně může chtít.
"Vůbec nestíhám a slíbil jsem Katce, že jí zanesu domů sešity. Nevadilo by ti - "
"Jít za ní místo tebe?" dokončím za něj. Sice se mi ta představa vůbec nelíbí... Ale už jsem taková - když můžu, pomůžu.
"Tak."
"Klidně," usměju se.
"Tak moc děkuju." Vážně vypadá jako kdyby se mu pořádně ulevilo. Kdo se tady vyhýbá Katce? Já, nebo on?
"V pohodě."
Lukáš se mnou počká na zastávce, dokud mi nepřijdede tramvaj. Až když sedím v ní, dochází mi, že jsem se zapomněla zeptat, kam vůbec šel. Teď mi to bude celou cestu vrtat hlavou. Už jsem taková.
oOoOoOo
Jdu ulicí ke Katčině domu a každý krok protahuju jak to jenom jde. Když jdu po štěrkové cestě, snažím se nemyslet na to, že mě Katka za chvíli asi vyhodí a ještě mi za něco vynadá. Prostě tam přijdu, vrazím jí do ruky tu igelitku a zase odejdu. V pohodě. V klidu. Bez hádek...
Nejistě stisknu zvonek vedle branky a se zavrzáním ji otevřu. Když už jsem blíž ke dveřím, než k plotu, Katka otevře.
Stojí tam v županu, rozcuchaná a s šálou kolem krku a najednou mi připadá hrozně zranitelná. Vůbec nepoznávám tu Katku, která na mě včera v ječela v muzeu.
"Ty?" zeptá se tiše a sklápí pohled.
Přijdu až k ní a podávám jí tašku. Nakonec jsem ty sešity prostě po škole okopírovala v papírnictví hned vedle, abych se nemusela s Katkou vidět víckrát, když mi je pak bude vracet. "Já... Taky nám vracela ty testy z chemie a máš, myslim, dvojku," říkám rychle, otáčím se a jdu pryč. Chci to už mít za sebou.
"Počkej." Ani si nejsem jistá, jestli jsem si to zašeptání jenom nevymyslela. Ohlédnu se. "Promiň za ten včerejšek," říká pomalu, jako kdyby přemýšlela nad každým slovem zvlášť. "Já myslela, žes na nás Brabce poštvala ty." Říká to tak znechuceně, že sama nemusím nic dodávat.
"Podle tebe bych to vážně byla schopná udělat?" zeptám se a naprázdno polknu. Otáčím se zpátky.
"Ne." Až teď si všímám slzy, co jí stéká po tváři. "Nechápu, co to se mnou je..."
"Tak to je nás víc," pokrčím rameny a chci zase jít.
"Proč na mě prostě neječíš? Tohle mě mrzí daleko víc..."
"Co jako?" ptám se nechápavě a neochotně zase zastavuju, aniž bych nad tím uvažovala.
"Jsi na mě tak hodná a já si to ani nezasloužim," říká tiše. Jak bych mohla teď něco sama dodat? "Proč všechno bereš s tak ledovým klidem? Proč mi nenadáváš?"
"Mělo by to cenu? Stejně bys mě neposlouchala."
"To je všechno? Takhle se spolu prostě přestanem bavit? Proč?"
"Tak s timhle ti nepomůžu..."
"Vždyť jsi o tom ani nikomu neřekla... Pořád mi pomáháš a já - "
"Ty sis toho aspoň všimla, taky dobrý," pousměju se. Neupřímnost sama.
"Promiň za to, co jsem ti říkala..."
Kývnu a jdu pryč... Stalo se toho moc a já ani nevím, jak jí odpovědět. Nedokážu se na ní hned usmát a říct, že je všechno v pohodě, ale zároveň nedokážu říct, že je mi jedno, co říká. Bůhví jestli to nakonec nevyjde nastejno, když beze slova odcházím. Pořád si ale opakuju, že je to tak nejlepší. Neublížím jí a ona mně taky ne. Kdybysme se spolu začaly hned bavit jako dřív, tak by to bylo jenom horší... Určitě. Mechanicky pokládám jednu nohu za druhou a nutím se dojít až za roh, kam Katka nedohlédne. Až tam se zastavím a zhluboka se nadechnu. Ani nevím, co mě nutilo reagovat tak, jak jsem reagovala. Hladově nasávám vzduch a pomalu se courám domů. S hlavou plnou pochybností.
 


Anketa

Vyvrátíme mi teorie. Kolik z vás mě zná (popravdě) z očí do očí?

Známe se.
Známe se jenom přes internet.
Neznáme se vůbec. Jsem tady náhodou.

Komentáře

1 miriela miriela | Web | 8. března 2009 v 15:19 | Reagovat

uf ten petr si nedá povedať, pulpo de discoteca :D ale takéto závery mi už nerob, začína mi byť potom katky ľúto a to nie je dobre, musím si stále pripomínať, že je to mrcha :D

2 Ridana Ridana | Web | 8. března 2009 v 16:23 | Reagovat

Tohle bylo dlouhý? Mi přišlo, jak kdybych to začala číst a po dvou větách už byl konec!

Pro změnu krásně napsané:) Už se těším na další kapitolu:)

3 Dromedka Dromedka | Web | 8. března 2009 v 16:52 | Reagovat

Pro změnu?? já myslím, že je to napsané pořád stejně dobře...:) A za ten komentář toho učitele ke slohovce se nedivím, já sama ti říkala, jak je to dokonalé... :D

Jinak, takhle rozhodně nezačnu mít Katku ráda, je prostě... ehm... :D A Petr... :D Heh, doufám, že skončí s Lukášem, ať prosím skončí s Lukášem!! Žádný Petr, David, Melichar nebo jiný Prokop... :D Neeee, Lukáš... a Katka by mohla být těhotná, hih... :D:D Mno jen tak dálm už se hrozně těším na další a doufám, že bude jeeeeště delší než tahle... :D

4 Lirael Lirael | Web | 8. března 2009 v 18:22 | Reagovat

O:-)

Drom: On od tebe ten profesor určitě opisoval. :D

5 Hope Hope | Web | 9. března 2009 v 0:38 | Reagovat

ježíši, ten Petr je vůl...otravenj jak Yperit

ach...Lukáš nevědomky (nebo vědomky?) v roli Petřina zachránce :o)

cože? on se jí nelíbí nikdo další? to se zase nelíbí mně ]:-> :o)))

mně Petr a Petra taky nezní hezky...

Katka byla ve stresu a proto se zcvokla do Davida? že jsem si nevšimla O:o)

docela by mě zajímalo, kolik lidí se vlastně Katce vyhýbá...hi hi :D ale přeju jí to, potvoře (i když pocit lítosti tady taky byl :o[ )

na konci mi zase bylo líto Petry...

párkrát jsem se během těch šesti (? vážně jich bylo šest? :o) ) málem udusila s čajem, ale vůůůbec mi to nevadí *jokingly*

6 Hope Hope | Web | 9. března 2009 v 0:40 | Reagovat

jejda...otravnej jak Yperit :D

7 Ridana Ridana | Web | 9. března 2009 v 10:12 | Reagovat

Drom: Ono to bylo myšleno ironicky, víš xD

8 Alienor Alienor | 9. března 2009 v 16:01 | Reagovat

Náhodou mě Petr celkem pobavil... Jak se snažil... :-D A Katky mi vážně líto neni...

9 Roxie Roxie | E-mail | Web | 13. března 2009 v 23:11 | Reagovat

nezklameš :)

10 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 21:30 | Reagovat

Ne Petr:D vůbec se mi k Petře nehodí:D
Lukáš je best:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.