Prvomájové šílenství

21. února 2009 v 16:27 | Lirael
Docela dlouho jsem přemýšlela, jestli sem mám vůbec tuhle slohovku dávat. Je to přesně ta se kterou jsem se mořila celý minulý víkend (čti: v neděli).
Vlastně se mi sem nechtěla dávat taky ze strachu, že by se sem přes ni mohl dostat nějaký spolužák, který bude hledat hotové slohovky na netu. Tak snad nedostane, stejně je milion způsobů, jak by se sem mohl dostat kdokoli i bez tohohle článku. S tim nic nenadělám.
Každopádně... Zadání slohovky bylo celkem jednoduché. Aspoň teoreticky. (Psalo se mi to příšerně.) Měli jsme na výběr různé možnosti, ale já si vybrala napsání příběhu. Tahle možnost skýtala nejvolnější ruku při psaní (a nejmíň pitev v knížce), takže jsem měla vybráno asi už ve chvíli, kdy jsem si poslechla všechny možnosti ve škole.
Každopádně je to na motivy Máchova "Máje". Jestli se teď někdo tváříte otráveně, tak to fakt chápu. Ironií je, že se mi ta knížka během opakovaného čtení kvůli slohovce začala líbit. Přitom jsem nedávno měla naprosto jiný názor, ale to neva.
Jestli se chystáte si ten paskvil uvnitř článku přečíst, tak si nejdřív přečtěte tohle, protože to jinak dost možná nepochopíte: Vzala jsem si naprosto volnou ruku. Příběh jsem přetransformovala do současný doby a hlavní postava si jenom myslí, že je Vilém. Tady si kdyžtak na wikipedii přečtěte děj knížky, pokud ho neznáte. Každopádně moje hlavní postava je zavřená v blázinci.
Na konec vám ještě napíšu svoje super vychytávky, které se mi do příběhu podařily nacpat. Jsou tam zcela účelově a já se musím pochlubit.
Když si to přečtete, budu jenom ráda, když ne, pochopím to.
Mimochodem ten název se mi vymýšlel strašně špatně, ale tenhle už to má skoro týden a lepší nápad nemám.

_____________________

Píše se rok 2009. Potemnělou krajinou se ozývá uklidňující šelest listí stromů, v jejichž středu stojí tmavá osamocená budova, obehnaná vysokou betonovou zdí. Okolí je osvětleno chladným světlem. Z druhého patra se ozývají spěšné kroky jedné z ošetřovatelek, která zapomněla svoje svěřence zkontrolovat včas. Přechází od dveří ke dveřím a odškrtává si v evidenci, jestli jsou všichni na svých pokojích.
"Napoleon," poznamená s pousmáním u osmých dveří. "Karkulka," mumlá si pro sebe dál "Vilém..." Okénkem ve dveřích vidí, že pacient sedí pod oknem a něco si pro sebe žvatlá. Marie bezděčně zakroutí hlavou, spokojeně zaklapne desky a zamíří do pokoje na konci chodby.
"Co tady ještě děláš?" zeptá se, když si všimne jedné ze svých kolegyň, která se teprve teď chystá k odchodu.
"Ále, zas jsem usnula," mávne rukou Jarmila.
"Aha," kývne Marie nepřítomně a pokládá desky na stolek u dveří. Přejde ke kávovaru, obejme prsty teplý hrnek a jde si sednout na pohovku pod oknem.
"Jo, nechala jsem ti tady tu knížku," ozve se znovu Jarmila. "Víš, jak pořád říkáš, že tady po nocích nemáš co dělat," vysvětluje, když vidí, že Marie evidentně nechápe, o čem to mluví.
"Dík."
"To nestojí za řeč. Máš to u počítače..."
Marie se natáhne ke stolu a nahmátne malou knížku.
"Je ještě prvního, tak to máš i k tématu," usmívá se Jarmila. "Bude se ti to líbit, uvidíš."
"Když myslíš," odvětí pochybovačně Marie a v rukou převrací knížku, o které si myslela, že si ji nikdy ani nepřečte.
"Tak to tady zvládni," povzbudí ji ještě jednou Jarmila a vyjde z místnosti.
Marie chvíli poslouchá ozvěnu vzdalujících se kroků a pak se neochotně skloní nad knížkou. Jaká to ironie, že jeden z pacientů si vsugeroval, že právě on je hlavní postava téhle hlouposti, napadá Marii bezděčně. Namátkou otevře knihu někde uprostřed a po přečtení několika řádků vyprskne smíchy. "To je blbost!" vydechne pobaveně a knihu bez sebemenšího zájmu položí tam, kde ji před chvílí vzala.
Zapíná televizi a usrkává vlažný čaj. Ale nedá jí to. Po pěti minutách sledování nesmyslného pořadu vstane a přejde k zásuvce se složkami pacientů. Dodnes ji ani nikdy nenapadlo hrabat se v jejich spisech... Ale dnes je zvědavost opravdu silnější než ona. A ona se zrovna tak nudí... Ohýbá se, až ji zabolí záda, a listuje ve složkách. Kvůli přezdívkám, které tady pacientům dávají, si nedokáže hned vybavit jméno toho, kterému tady už nikdo neřekne jinak než Vilém. Václav Máchal, stojí na deskách, které po chvíli vytáhne. Mechanicky zakopne šuplík, který se s třísknutím zase zabouchne. Jde pomalu ke stolu, sedá si a pod světlem lampy si nahlas pročítá pacientův spis.
"Máchal Václav, narozen 16. 11. 1981... Na doporučení psychiatra odeslán do sanatoria Staré Splavy... Zodpovědný za smrt Gabriela Cipíska. Z důvodů psychického narušení zproštěn viny v plném rozsahu... Pacient deklaroval, že pouze bránil čest své lásky. S obětí nebyl v žádném příbuzenském vztahu a přítelkyně oběti ho viděla poprvé v životě."
Ošetřovatelka vzhlédne od papíru a nejistě se podívá ke dveřím. "Na našem oddělení je vrah?!" nervózně polkne, ale i přes své zděšení se znovu pohrouží do spisu.
Mezitím si v nedaleké místnosti jeden ze zdějších pacientů zase povídá sám se sebou. Sedí pod zamřížovaným oknem svého malého pokojíku a zírá do prázdna. Každou chvíli sebou polekaně trhne a nervozně se rozhlédne po okolí, hledaje důvod vyrušení. Ale protože všechny důvody má mladík jenom ve své pomatené hlavě, vždycky se zklidní, aby nakonec zase začal něco nesrozumitelně mumlat. Pro samé šílenství už ani nelze rozeznat pravé rysy jeho tváře. Během vteřiny sebou škubne, natáhne se k oknu a rukama sevře ledové mříže, které sem namontovali jen kvůli jeho pobytu. Vpíjí se očima do nedalekého vršku a samým napětím ani nevnímá mušku, co mu krouží kolem hlavy. Vyděšeně zírá na seschlý strom. Jeho oči ale nevidí žádný strom, nýbrž popraviště. Celou myslí se upíná k představě vlastní smrti, která ho ráno nepochybně čeká.
"Jak krásný svět!" zarecituje najednou s překvapivou zřetelností. "Jak světlo - stín se střídá! Ach zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá! A venku jako šedý mrak dál - dál se rozestírá: tak - " padne na kolena a přerývavě sípe, vyčerpán takovým úsilím. Ztichlou chodbou se začnou ozývat kroky a on najednou spatří v okénku dveří udivenou a ztrhanou tvář cizí ženy. Dívá se na něj vytřeštěnýma očima, v šoku, že jejich Vilém řve na celé oddělení, budí všechny okolo a dokonce je snad poprvé rozumět, co říká. Aspoň během její služby.
Mladík se prudce narovná a skokem je u dveří. Zaslechne cinkání klíčů, co visí Marii u boku a věří, že jde o jeho vlastní okovy. Marie úlekem vyjekne a couvne. Šílenství, které bláznovi sálá z očí ji děsí ještě víc, než jeho zjev. Rozcuchané vlasy se mu lepí ke zpocené tváři. Funí jako vzteklý pes. Najednou padne na kolena a zabuší do podlahy: "Proč?" zašeptá sotva slyšitelně. "Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? Proč svůdce tvůj?" hlas se mu láme a on začíná štkát. Ramena se mu otřásají přerývavými vzlyky, sotva popadá dech.
Kdyby Marie neviděla už tolik podobných případů, pravděpodobně by dál přihlížela jeho zoufalství. Po tolika letech praxe ji to vlastně ani nepřekvapuje. Znuděně zavrtí hlavou, zběžně zkontroluje ostatní pacienty a po návratu do sesterny za sebou už jen pro ten pocit zavře dveře.
Blázen zničehožnic přestává vzlykat, plazí se pod okno, rukama se sápe po nabílené stěně a snaží se vstát. Jeho nohy jej ale už neunesou, zavrávorá a zase se sesune k zemi. Nahmátne lžíci. Když ji zvedá k očím, oslní ho odražené měsíční světlo. Zkoumá svůj odraz a ve tváři mu začíná podivně škubat.
"Viléme," zašeptá jako uhranutý.
Vyjeveně lžíci otočí vzhůru nohama a vydá další vzech: "Jarmilo..." několikrát to vyzkouší znovu a pak opět spustí usedavý pláč. Zničeně odmrští lžíci a ta zazvoní o železné čelo postele.
Znovu se mu neodbytně vkrádá do mysli tiché odkapávání vody a on začíná propadat dalšímu ze svých záchvatů. Objímá svá kolena, hlavou se o ně opírá a začíná se pomalu pohupovat dopředu a zase dozadu. Zoufalý šepot je sice utlumen látkou jeho oděvu, ale přesto je víc než jasné, co říká: "Temnější noc! Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí - tam - jen pustý stín, tam žádný - žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný cíl - vše bez konce - tam není chvíl, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. - Tam žádný - žádný - žádný cíl - bez konce dál - bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé - nade mnou a kolem mne i pode mnou pouhé prázdno tam zívá. - Bez konce ticho - žádný hlas - bez konce místo - noc - i čas - To smrtelný je mysle sen, toť, co se 'nic' nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. -"
Marie vzhlédne od časopisu, který našla pod stolem, a zamračí se na dveře. Neslyšela ani polovinu z Vilémova proslovu, ale slyšela dost. Ozvěna hlasu se ještě notnou chvíli nese chodbou. Marii vrtá hlavou, jakto, že se tak tichý pacient začal náhle projevovat tak hlučně, ale nakonec nad tím mávne rukou a čte si dál. O chvíli později se ale ozve strašlivý jekot, ze kterého by se snad každému zježily všechny vlasy. Marie se bleskurychle vzpřímí, natáhne se ke skřínce s léky a popadne pohotovostní injekci.
Když za dveřmi bláznova pokoje zarachotí klíče, jekot zesílí až k nepříčetnosti. Nejprve vtrhnou do místnosti dva muži a během několika okamžiků už se "Vilém" nemůže ani hnout. To mu ale nijak nebrání v drásajícím křiku. Teď vchází Marie s připravenou injekcí. Tváří se ustaraně, ale jistým krokem dojde až k bláznovi a kleká si vedle něj. Ani se nenamáhá rozsvěcet. Tuhle situaci musela zvládnout už mockrát.
Chudák na ni zděšeně zírá a (jako každou jinou noc) vůbec nechápe, co se děje. Vyděšeně pozoruje, jak hladina bílé tekutiny v injekci pomalu klesá a cítí, jak ztrácí cit v prstech. "Hynku, Viléme, Jarmilo!" vyjekne těsně předtím, než ho ústa přestanou poslouchat.
Zřízenci přesunou jeho bezvládné tělo na postel, ke které ho připoutají koženými popruhy, aby předešli problémům, kdyby během noci propadl dalšímu ze svých známých záchvatů. Když Marie vychází z pokoje, zavadí podrážkou o hliníkovou lžíci, která se odrazila od postele. Sebere ji ze země a strčí si ji do kapsy. Jak je možné, že zrovna u tohohle pitomce nechala Jarmila přes noc něco pro něj tak nebezpečného? Zítra si s ní o tom bude muset rozhodně promluvit. Ve dveřích cítí v týle upřený pohled blázna, ale neotočí se. Až když se zavřou dveře od sesterny, konečně pocítí klid. V zeslabeném rádiu právě hlasí, že odbila půlnoc. Začíná další den, sobota druhého května.

_____________________
16. listopadu se narodil K. H. Mácha.
Staré Splavy jsou hned vedle Máchova jezera, kde se "Máj" odehrává.
Václav Máchal byla prostě jenom šílená napodobenina Máchova příjmení a jméno se stejným počátečním písmenem jako Vilém.
Jarmila se ošetřovatelka číslo dvě vážně jmenovala kvůli Jarmile z "Máje".
Kniha, co si četla Marie, byl opravdu Máj.
Všechno se to odehrává v noci z 1. na 2. Máje - v noci, kdy v "Máji" Vilém čekal ve svojí cele na smrt.
Gabriel Cipísek byl nápad ségry. Málem jsem se udusila smíchy, ale musela jsem to do tý slohovky narvat.
Blázen doslovně odříkává Vilémovy proslovy z "Máje".
Vilém navíc ze svojí cely viděl na kopec s popravištěm a tak různě dál...
Bylo by toho ještě víc, ale už se mi nad tím nechce sedět. Hlavně, že už to mám napsaný a odevzdaný. Mám padla.
 


Komentáře

1 Roxie Roxie | E-mail | Web | 21. února 2009 v 19:14 | Reagovat

No, četla.... :D Jak se to vezme :D

Jinak úžasná slohovka. Tohle snad může napadnout jen Tebe :D

2 miriela miriela | Web | 21. února 2009 v 20:07 | Reagovat

naozaj skvelá adaptácia :D

3 Dromedka Dromedka | Web | 21. února 2009 v 23:18 | Reagovat

Woooow, Lir, já nemám slov... to bylo prostě... skvělý nápad, úžasně podané, velmi a velmi dobře napsané... já prostě nemám slov, hrozně se mi to líbilo, hrozně uchvacující adaptace.... hmm... píšeš úžasně... :)

4 Hope Hope | Web | 22. února 2009 v 1:15 | Reagovat

bohužel jsem tohle četla několik hodin, ale konečně jsem to dočetla...samozřejmě, to nebylo způsobeno tvým psaním, to v žádném případě! tys to napsala naprosto dokonale, hrozně se mi to líbilo...já ze sebe nevypotím další slova chvály....bohužel, ale vážně to bylo skvělé

5 ClaireM ClaireM | Web | 27. února 2009 v 17:14 | Reagovat

Jej, to bylo krásný... A ani nevíš, jakou mi udělalo radost, že je to právě na téma Máchova Máje. Donedávna jsem si z díla pana Máchy dělala jen srandu, ale nějak se mi povedlo zbláznit se do poezie a napadlo mě, že bych od Seiferta mohla přejít i k tomu Máchovi. A od té doby jsem Máj četla asi pětkrát a pokaždé jsem do něj zažraná tak, že nevnímám okolí.

Tak trochu se bojím, abych časem nedopadla, jako pan Václav Máchal.

Velice se mi líbil tvůj styl psaní a hlavně mě zaujalo, jak se ti podařilo do slohovky nenásilně vložit Máchova slova.

ClaireM

6 Ridana Ridana | Web | 8. března 2009 v 13:53 | Reagovat

Máj jsem četla. Jednou jsem prostě neodolala a knížku si koupila. Naši si klepali na čelo. V tomhle určitě nejsem po nich. Naopak děda byl zvědavý a částečně mi ještě některé pasáže odříkával. Už vím, po kom to šílenství jménem knihy mám.

Příběh, tvůj příběh, byl, je, dechberoucí a já víc, než kdy dřív, na to nemám co říct. Tak krásně napsané, tak úžasně vymyšlené. Lirael, jsi talent a vědí to všichni kolem, myslím, že už to víš i ty:)

7 Zombííík Zombííík | E-mail | Web | 2. dubna 2009 v 16:21 | Reagovat

Hustýýý! =oO Náhodou, Máj je super. Bo) Jsou i lepší věci, jako třeba hřbitovní kvítí, ale to neva. ;o) Jupííí! =o) Už se těším, až si to dočtu! Bo)

8 Zombííík Zombííík | E-mail | Web | 23. května 2009 v 17:55 | Reagovat

Tak jsem si to konečně přečetla. Asi před týdnem, ale zapomněla jsem Ti to napsat. Prostě jsem to měla v MP?-ce, takže mi trvalo déle se k tomu dostat. Ale je to takové... Dost děsivé. Prostě hustý. Njn, Ty jsi hustá. Tak pááá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.