23. kapitola - Sobec, nebo slaboch?

11. února 2009 v 19:07 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Včera jsem ze sebe měla hroznou radost, když mi už připadalo, že kapitola začíná vypadat publikovatelně. Potom jsem ale smolila spřátelující článek s Hope a tak trochu se to protáhlo, takže tohle opravování a trochu přepisování jsem odložila na dnešek.
Předevčírem jsem navíc vymyslela další super zápletku do celého příběhu. Zatím se ještě nemotám a jenom si připadám jako naprostý dement. Malůvky na téma téhle povídky po všech možných sešitech už totiž dávno nejsou něčím neobvyklým. Vlastně už to skoro nevnímám. Jenom se směju vlastní blbosti.
Kapitola je docela krátká, když vezmu v potaz, že všechny minulé měly kolem šesti stránek...
Ale nepřipadá mi to tak debilně krátký. Vlastně jsem s touhle kapitolou docela spokojená. Na to, že jsem z ní měla před týdnem jeden odstavec je to vlastně moc dobrý.
Kapitolu bych chtěla věnovat (ano magor věnování-na-počkání hlásí návrat) intuitivní Hope, nedočkavé Ridaně, originální Dromedce (za všechny možné tipy na vraždu Katky a Davida) a trpělivé Alienor.


_______________
Pomalu a neochotně se courám k tramvaji a většinu úkolů samozřejmě nemám. Je první den školy po prázdninách a já na povinnosti včera večer neměla ani pomyšlení. Nešlo ani tak o konec prázdnin... Vlastně jsem ráda, že skončily. Jo, asi poprvý za posledních pár let jsem vážně ráda, že už zase začíná škola. Divný. Doma to totiž vážně bylo k nevydržení a táta se stejně vrací až dneska večer. Samozřejmě se uvidíme až o víkendu, takže Vánoce budeme mít společně tak se sedmnáctidenním zpožděním. Fakt bezva.
Když jsem se probudila na Nový rok, začínalo se už zase smrákat. Docela jsem se divila, že mě nikdo neprobudil... A pak mi zčistajasna docvaklo, že Jitka se vrátí až v neděli večer a mamka druhýho. Potom mi ta doba uběhla hrozně rychle, takže když se mamka objevila ve dveřích, vlastně jsem ani nebyla ráda. Být aspoň ty dva dny sama doma byla dost možná odměna za přežití první části prádzdnin. Asi na ní dlouho nezapomenu, napadá mě s úsměvem, když zahýbám za roh. Přesně si vybavuju, jak se mamka tvářila, když se vrátila. Byla naprosto otrávená debilitou jedné ze svých kamarádek a na celý Silvestr by prý nejraději zapomněla. Prý ani nepila, protože se chtěli jet podívat na nějaký ohňostroj, který začínal přesně o půlnoci v nějakém jiném zapadákově poblíž a ona se obrovolně obětovala, aby měl potom kdo řídit. Nakonec se ale nikam nejelo, protože se všichni kromě ní opili do němoty a ještě dlouho před půlnocí odpadli. Takže mamka nakonec slavila uklízením a uspáváním rozdováděných děti, které se probudily a nechtěly spát.Nemluvě o druhém dni ráno, kdy si připadala spíš jako zdravotní sestra a chůva v jednom, než návštěva. Když mi to vyprávěla, tak jsem prostě nedokázala potlačit škodolibost. Jasně, že bych nechtěla být na jejím místě a nepřála jsem jí všechny ty nepříjemnosti. Svým způsobem. Jenom jsem měla pocit, že jí potrestala nějaká síla osudu za to, že se na mě tak vykašlala a ani mi nebyla schopná něco říct předem. Možná jsem nevděčná a rozmazlená, ale pořád si stojim za tim, že to mamce tak nějak patřilo.
Do školy samotný se ale extrémně netěšim. Od tý doby, co si David sedl s Matyášem a Lukáš s Radkem, sedím totiž zase s Katkou. Nedokážu si dost dobře představit, že vedle ní budu muset strávit celých osm hodin... Kdyby mi aspoň trochu ulehčovala všechno kolem... Ale ona ne, evidentně už jí na ničem jiném, než na vlastním štěstí, totiž nezáleží. Přála bych si, abych byla schopná si to s ní vyříkat, ale neumím to. Neumím k někomu prostě přijít a vpálit mu do obličeje co mi vadí. Zajímavá kombinace, když neumím ani pořádně lhát, no ne?
oOoOoOo
Rukou si podepírám hlavu, která pořád samovolně padá dolů. V jednu chvíli si vážně musím jednu ubalit, abych úplně neusnula. Je teprve třetí hodina a já už mám pocit, že jsem za trest po škole. Venku je tak zamračeno, že mi to vůbec nepomáhá udržet pozornost. Kdybych neseděla u okna, tak možná, ale když se takhle pohodlně opírám loktem o parapet, jednoduše si nemůžu pomoct a pozoruju nedaleko projíždějící auta. Náš třídní drží svůj klasický poprázdninový proslov... Třída je ticho a já se ani nemusím rozhlížet, abych věděla, že mají asi všichni úplně ten samý problém jako já.

Dívám se na Brabce, našeho třídního, vidím, jak hýbá pusou a sem tam se ke mně dostanou i nějaká slova, co řekne. Většinou ale jenom koukám a koukám. "... Měli byste.... testy.... vážně.... profesor Polák... připadá mi, že... takže dnes... Ano, Páralová? A nepočká to?" Nemám šanci pochytit ani jednu jedinou větu, co by dávala smysl Možná ani kdyby to byla věta jednočlenná a obsahovala slovo pozor. Možná by mě neprobral ani trám padající na mi na hlavu. Já sice chápu, že má Brabec jako dějepisář problém vyjadřovat se stručně... Ale tohle, to je naprostej extrém. Ospale pozoruju vteřinovou ručičku a mám pocit, že se mi musely rozbít hodinky. Koutkem oka se podívám na Katčin mobil, který ona zase v jednom kuse zapíná a vypíná, ale narozdíl ode mně ne proto, aby se podívala na čas. Píše si s Davidem a i s Lukášem. Nějak postrádám smysl pro humor, když se ona něčemu potutelně usmívá.
A pak se najednou začne celá třída zvedat ze židlí a všude se ozývá šoupání židlí. Zmateně se rozhlížím kolem. Katka jakbysmet. Nakonec k nám přijdou kluci a oba, i když každý zvlášť a bez jediného pohledu na toho druhého, nám opakují, co říkal třídní. Naše třída evidentně právě odchází do Národního Muzea. Mám chuť začít jásat, ale Brabec je moc blízko nato, abych si dovolila radovat se se zpožděním. Tak se jenom nadšeně křením a spolu s celou třídou se hrnu ke skříňkám a pak hezky ven ze školy a na metro. Kdo by si ale stěžoval, když se nemusí učit?
oOoOoOo
Brabec nás chvíli moří dějepisnou přednáškou a všemožnými doporučeními na nejzajímavější výstavy tady a pak nám konečně vyhlásí rozchod. Máme se poflakovat, kde chceme, ale za dvě a půl hodiny máme sraz zase v hale a on nás ještě jednou přepočítá, jestli nikdo neutekl. Do školy potom už naštěstí nemusíme, takže se moc lidí nad přepočítáváním výjimečně nerozčiluje. Většinou se největší ulejvači totiž rozohňujou, že nám profesoři vůbec nevěří. A kdo by se jim ostatně divil, že?

Nejřív chodíme tak nějak pohromadě, ale já se potom u mineralogie odpojím a naprosto účelně se vydám jiným směrem, než všichni ostatní. Nemám zrovna společenskou náladu. Zamyšleně se procházím muzeem a rozhlížím se po všemožných exponátech. Od kamenů, o které bych venku třeba ani nezavadila pohledem (spíš bych do nich s radostí kopla), až po obrazy a jiná, ehm, "díla", nad kterými zůstává rozum stát. Dojdu až do zatuchlé místnosti (s příšerně vrzající dřevěnou podlahou) s ohromnými vitrínami přeplněnými vycpanými zvířaty. Z jejich prázdných pohledů někam do neznáma mi běhá mráz po zádech a puch mě nepříjemně štípe do nosu. Otázkou už je jenom to, jestli to je vážně prachem, nebo něčím ještě horším. Zastavuju se před opičkou, která měla podle vycpávače asi vypadat rozdováděně, ale místo toho vypadadá podivně prázdně a naprosto nepatřičně. Najednou zlověstně zavrzá podlaha na druhé straně místnosti a směrem ke mně se přibližují nějaké kroky. Nejdřív se nejistě dívám tím směrem, ale pak najednou stojím v nedalekém výklenku, snad neviděná příchozími. Ani si nevšimnu, že jsem sem zničehožnic tiše doběhla.
Chichotání té holky mi zvoní v uších a mně se ani nechce uvažovat, proč je mi tak povědomé. Dobrou minutu přešlapuju za rohem a pomalu ani nedýchám, aby mě rozvášněný pár nezaslechl. Neodvážím se ani trochu vykouknout, protože během té minuty jsem už uvažovat začala. Není pochyb o tom, kdože to za rohem vlastně je a ani mi to nedaleko takovou námahu vymyslet.
"Kolářová, Šimek? Co to má znamenat?" rozléhá se najednou Brabcův chraplavý hlas i s patřičnou ozvěnou místností. Jenom se modlím, aby Lukáš nebyl někde poblíž. Tohle by totiž nepřelechl ani pořádný ignorant.
Katka s Davidem huhlají nějaké omluvy a Brabec s sebou táhne Davida s zahrnuje ho jednou ze svých ohraných přednášek. Je evidentně v přesvědčení, že David dělá kraviny jenom proto, že je u nás na škole nový. Jasně, je u nás teprve půl roku, chudáček. Zády se tisknu ke zdi, jak to jenom jde a doufám, že se Katka nehodlá poflakovat tady vzadu, když teď lásku jejího života někdo někam odtáhl. Po pár dalších minutách čekání, kdy už mi začínají dřevěnět nohy, se odvážím vykouknout. Přecejenom mohla už odejít a já si toho prostě jenom nevšimla, no ne?
Katka ale neodešla. Stojí zády ke mně a kouká se do zdi. Vidím, jak zatíná ruce do pěstí, až jí bělí klouby. Nepochybně se tváří nepříčetně, ale do tváře jí nevidím.
Zatím.
Hned, co si to pomyslím (a bohužel přenesu váhu na jinou nohu, až podlaha hlasitě zaskřípe), se Katka rychle otočí na mě. Oči přivře do pouhých škvírek, prudce se nadechne a její ramena automaticky zaujmou pěkně výstražnou pózu. "Na co čumíš?" oboří se na mě nepřátelsky a já bych mohla přísahat, že v příštích vteřinách ke mně přidupe a jednu mi vrazí. Jako kdyby tak už minimálně slovně neudělala.
"Tak promiň," říkám. Ale ani náhodou se neponižuju k omluvnému tónu. Nebudu se přece chovat jako nějaká její služka. Naopak se snažím do těch dvou slov narvat veškerou ironii a vztek, co ve mně probudila a ustavičně probouzí posledních pár měsíců. Dokonce ani ona to nemohla brát jako omluvu a to je na to namyšlená až dost.
Rychle kolem mně projde a odkráčí někam za roh, k dalším dveřím. Ovane mě proud studeného vzduchu a já se otřesu zimou. Rukama se obejmu a začnu si třít nadloktí v zoufalém pokusu o zahřátí.
I když jsem i sama sobě připadala jako naivní hlupák, nechápala jsem a hlavně jsem nechtěla věřit tomu, co Katka dělala. Jak mohla najednou... Komu vlastně lžu? Vždyť už to dělá od začátku roku... Nejdřív se vykašle na mě a na Lukáše... Teď už jenom čekám, kdy něco obdobného provede i Davidovi. Měla jsem aspoň trochu radost z toho, že jsem jí dokázala odseknout, když jsem se jinak nedokázala nechovat jako totální slaboch. Logiku to sice moc nemá, ale prozatím mě to uklidňuje. Přece mi všechno nebude kazit jedna šílená kamarádka, lítá mi hlavou, když jdu rychle k těm nejvzdálenějším dveřím, kudy před chvíli odtáhl Brabec Davida. Vážně nepotřebuju zase narazit na Katku. Mohla bych zkusit najít třeba Pavlu se Šárkou...
Ve dveřích ale málem vrazím do někoho úplně jiného. "Pardon," říkám automaticky ještě s přivřenýma očima s představou jedné z těch hlídaček, co po muzeech vždycky sedí v rozích místnosti na takových těch rozpadajících se židlích a pořád jim připadá, že děláte něco nepatřičného. Když pak ale otevřu oči, koukám na někoho úplně jiného, než na paní věku mojí babičky.
"Promiň," vyhrkne Petr.
"V pohodě," usměju se. Petr se mnou sice chodí do třídy, ale nikdy jsme se spolu moc nebavili. Vlastně jsem si ho pořádně všimla až když začal taky chodit na dramaťák. Rejža z něho brzo udělal Benevolia...
"Copak, že se tady nudíš sama?" zeptá se evidentně svolný k rozhovoru. Většinou moc nemluví. Jenom tak kouká a pak sem tam něco řekne. I když třeba o chemii správně. Samozřejmě... Nemohla jsem si nevšimnout. Já chemický neznaboh.
"Odpojila jsem se od davu," pokrčím rameny. "A ty?"
"Tak nějak podobně," pousměje se. "Vidělas už pravěk?" zeptá se s překvapivým nadšením.
Snažím se nekoukat na něj jako na naprostýho blázna. "Ne, neviděla..."
"Tam je to bezvadný. Normálně je tam taková ohromná figurína chlapa, co..." Přestala jsem ho poslouchat. Nějak jsem si nemohla pomoct. Sem tam jsem přikývla a zabraná do vlastních myšlenek jsem šla dál vedle něj.
"Co myslíš?" zeptal se po několika dalších minutách monologu.
"Uhm," zamumlám. Chci se omluvit, jakože jsem teď chvilku neposlouchala, ale on mě ani nenechá dokončit myšlenku.
"Podle mě je to bezvadný. Je úžasný, že se zrovna něco tak starýho našlo kousek odsud."
"Hm, to jo," řeknu, protože mi nepřipadá, že bych vůbec mohla říct něco jinýho. Zvlášť když ani netušim, o čem vlastně mluví. A i když vím, že to není zrovna slušný, vůbec mi to nevadí.
Spolu s Petrem se motám muzeem. Sem tam potkáme pár spolužáků, ale muzeum je tak velké, že většinou jdeme tichými chodbami a výstavami osamotě. Nakonec si s Petrem i povídám. O dramaťáku, o škole vůbec a tak různě. Sice sedáváme v té samé místnosti už rok a kus, ale navzájem se skoro neznáme. Zrovna když mi Petr popisuje, jak ho minulej rok zkoušela dějepisářka, zoufalá, že ho nemůže na ničem nachytat a já se skoro dusím smíchy, potkáme Lukáše. Jenom se zeptá, jestli jsme někde nepotkali Katku a já mu s naprosto klidným výrazem řeknu, že jsem ji naposled viděla ještě v hale, kde nám dal Brabec rozchod. Připadá mi, že mojí lež ani neprohlédl. Třeba jsem se konečně naučila lhát! Lukáše ale jinak moc nevnímám, protože se příliš bavím Petrovým vyprávěcím umem, než abych ještě pozorovala Lukášovo hledání Katky. Petr jenom rychle řekne, že ji taky neviděl a dá se znovu do vypravování. Ani si nevšimnu, kdy se Lukáš vytratí. V jednu chvíli stojí u nás a potom se najednou rozhlédnu ani nikde není. Ale brzo to pustím z hlavy.
S Petrem se bavíme i různými exponáty. Dokonce se mu povede mě rozesmát i nad žábou v láku. Normálně by mi z ní bylo spíš zle, ale takhle se bavím. Stačí jedna poznámka o její nezdravé barvě a dokážu nemyslet na to, že jednou, dost možná ještě za mojí babičky, tahle ropucha skákala po lese.
Když jdeme v půl jedné zpátky do haly, kde se máme zase všichni sejít, aby nás Brabec přepočítal, dochází mi, že mi ten čas vážně rychle uběhl. Spolu s Petrem sbíhám rychle ze schodů a směju se jako malá. Jdeme samozřejmě pozdě. Hned na jednom z prvních schodu zavrávorám, ale než stihnu vůbec dopadnout na schody a následně udělat spoustu kotoulů až na mezipatro, Petr mě zachytí.
"Dávej pozor," vynadá mi se smíchem.
"Dík," zahuhlám.
Po chvilce špatně došlápnu a zase málem spadnu, Petr mě ale stihne i tentokrát včas zachytit.
"To takhle padáš pořád?" zeptá se a pořád mě drží za nadloktí.
"Nešika," usměju se a volnou rukou na sebe ukážu.
Petr se jenom usměje, pustí mě a společně seběhneme až dolů, kde už stepuje naše třída a Brabec nás nevrle vyhlíží. "Stejskal, Krausová!" zahučí, když jsme v doslechu takovým tím v muzeu přijatelným, ale dost hlasitým tónem. "Co si o sobě vy dva vůbec myslíte? Řekl jsem snad v půl jedné a pět minut, co Krausová?"
"Neřekl," pípnu s pohledem přilepeným k podlaze. Mám problém, nemůžu se nesmát. Co je to se mnou? Dochvilnost sama a najednou jsem tady pozdě a je mi to jedno.
"V kolik jste tady měli stát?" Teď už stojí tak blízko, že bych mohla přísahat, že mi z jeho tlumeného řevu praskne bubínek. A asi nejenom jeden.
"V půl," řekne Petr. Narozdíl ode mně je schopný Brabcovi opětovat upřený pohled ještě upřenějším a navíc se tváří naprosto v pohodě.
"Promiňte, my jsme se, uhm.... ztratili," dodám. Mám celkem zásadní nutkání vyprsknout smíchy. Ale ovládnu se, musim!
"Jste tady snad poprvý, Krausová?"
Zvednu oči od podlahy a když se nadechuju k odpovědi, Brabec mávne naštvaně rukou. "Ne, to snad ani nechci vědět..." Pokrčím rameny. Jsem tady asi podesátý, ale to neva. "Všichni tři si ke mně zítra přijdete pro téma na referát, ano, i vy Šimku!" dodá, když David začne zvedat ruku. Ještě aby nemusel. Měla by ho dostat i Katka. "O velké přestávce," řekne Brabec nekompromisně. Ne, že bych se s ním snad chtěla hádat. "Můžete jít," řekne celé třídě a naprosto konsternovaný naší nedochvilností, debilitou, pubertou a oprsklostí ještě jednou vzdychne a jako první vyjde hlavními dveřmi ven. Připadá mi, že brblá něco o tom, jak naše výběrové gymnázium udělalo někde chybu. Tsss... Sotva za ním dveře zase zaklapnou, vyprsknu smíchy. Petr se mnou.
Zbytek třídy na nás chvíli civí, ale potom se začnou taky vytrácet. Úmyslně tady zůstanou postávat jenom Katka, Lukáš a David, se kterými vždycky jezdím domů. O něčem mluví. Docela se divím, že se Katka okamžitě nevypařila, když nás Brabec propustil. Nečekala bych, že by se na mě byla vůbecochotná podívat, potom, co předvedla nahoře u zoologie. Spíš jsem čekala, že mi za pár dní oznámí, jak jsem na ni zlá a dramaticky se rozbrečí.
"Tak ahoj," řekne Petr nám všem. Na mě se ještě jednou usměje, potom doběhne Matyáše s Filipem a vyjde s nimi ven.
Jdu k trojlístku, co na mě čeká u nedalekého sloupu a s úsměvem od ucha k uchu řeknu, že už můžem jít. Ani si nejsem jistá, jestli mě vůbec vnímaj. Chvíli jdeme mlčky, potom Katka s Lukášem zrychlí a o něčem pěkně zapáleně debatují celou cestu až k metru. My s Davidem mlčíme. Aspoň já určitě. David se ze začátku snaží navázat konverzaci, ale pak zmlkne. Když jde Katka takhle přede mnou, nemůžu si nevšimnout, že má culík sepnutý gumičkou, co dostala od Davida k Vánocům. Já se z ní jednou vážně zcvoknu.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 11. února 2009 v 19:49 | Reagovat

Páni! Krásný pokráčko! Chudák ta její mamka, to se pak fakt vyplatí nepít xD Ve škole jsem měla dneska to samý.. Opírala jsem se o lokty a tak si nenápadně držela ruce kolem očí, aby zeměpisář neviděl, že je mám zavřený a v klidu si pospávám.. xD Těším se na další! =D A prosím tě, tak knížka 1-800-where-r-you..kdy vyšla? mně se podle děje zalíbila, akorát jsem ji zatím nikde nesehnala...

2 Lirael Lirael | Web | 11. února 2009 v 20:06 | Reagovat

Kolda: Poslední díl vyšel v roce 2006 - je to pětidílná série. Kdybys chtěla o tý knížce ještě něco vědět, tak se podívej na můj druhý blog, http://meg-cabot-books.blog.cz/...

3 Dromedka Dromedka | Web | 11. února 2009 v 21:26 | Reagovat

Woooow... :D Děkuju, nejdřív za krásné věnování... zrovna dneska sem se hádala, že rozhodně nejsem originální... :D a ty na mě takhle... :D mno možná v případech vražd jsem originální až až... (to víš, dlouholeté zkušenosti :D) O:-)

Jinak, pokráčko geniální.. :D Úžasné, já věděla, proč se mám těšit... doufám, že Katka s Lukášem řeší rozchod a Davida a že Lukáš aspoň trochu žárlí na Petra, mě se teda vůbec nelíbil! Jako ne že by se mi nelíbil ten člověk, nelíbilo se mi, jak se s ní kamarádíčkoval... :D Ona si prostě zaslouží Lukáše!!! :D

Katka... Katka... Katka... možná když si připomenu, že je to jméno mojí nejlepší sestřenky, nebudu mít takový problém zvládat své emoce... :D Záporné... agrrrr.... já bych, já bych,... já bych ji prostě ughhhhm a eeeghhmm a ještě přitom zakroutila krkem! Jak si může dovolit říct kamarádce: "Co čumíš?" To snad nemůže ani když je to mrcha... Grrr....

Ale jinak se mi kapča hrozně líbila, už se zase těším na dramaťák... :D

Jinak, už vím, kde si vzala přezdívku, ani se ti nedivím, ež se ti Lirael líbí... :D Dcera Clayrů, Abhorsenka.. :D Hih... :D Mno jo, mám skoro dočtený poslední díl, ty knížky sou prostě dokonalé.... vrauuu... :D Tak jo, loučím se, sem hrozná... :D Tak paaa Lir, a hodně zdaru do další kapči, už teĎ se těším jak malý harantík... :D

4 Hope Hope | Web | 11. února 2009 v 21:33 | Reagovat

ta Petřina škodolibost se mi líbí :o)

mě je jí líto, že musí sedět s Katkou...chudák

to s tím usínáním se mi stalo někdy v prváku při materiálech :D to jsem ještě seděla ve druhé lavici, tak to šlo :D

ach bože...dějepisná přednáška...to bych raději byla ve škole :D

Katka mi nehorázně pije krev...grrr...

dostat referát za pětiminutové zpoždění? to je normální? ale tak jo, no :D

v anketě jsem uvažovala nad vtipnější odpovědí a pravdou...zvolila jsem pravdu :D

5 Kolda Kolda | E-mail | Web | 11. února 2009 v 21:45 | Reagovat

díííky=)

6 Roxie Roxie | E-mail | Web | 11. února 2009 v 22:12 | Reagovat

Hohóóó, božské... kde je zbytek ? nebo to snad neni všechno... ? :D

7 Roxie Roxie | E-mail | Web | 11. února 2009 v 22:12 | Reagovat

* je všechno :D

8 miriela miriela | Web | 12. února 2009 v 16:40 | Reagovat

fííha, nový týpek na scéne, paráda :) a dúfam, že už lukáš katku konečne prekukne

9 Meimei Meimei | Web | 12. února 2009 v 17:40 | Reagovat

Ani nevíš jak jsem se těšila na dalí kapitolu ! A nakone tu je takovýhle skvost :D Ale ta Katka je vážně nějaká, ehm divná nebo co. Já bych nedokázala chodit se dvěma kluky ! Spíš ani s jedním, ale to se neříká.

10 Ridana Ridana | Web | 12. února 2009 v 19:00 | Reagovat

K anketě, jsem pravý levák.

Ke kapitole, po pravdě, jako co si Ta Kačena o sobě myslí? Že sežrala svět nebo co? Takový lidi mě dokážou fakt naštvat.

Hele, ale se zavedením tčetího kluka :D To je už na jednu holku moc, ne? Dyt se nakonec poperou a nezůstane ani jeden :D A jako JÁ nejsem nedočkavá... dobře, možná trochu, trošičku!

Víš, že se mi ta kapitola líbila, je zbytečný to sem psát. A taky víš, že jsem vážně natěšená na další. Takže honem! :D:D

11 Ridana Ridana | Web | 12. února 2009 v 19:01 | Reagovat

Promiň, dneska nejsem scohpná vymyslet "normální" komentář...

12 Alienor Alienor | 13. února 2009 v 14:30 | Reagovat

Bože, bože, bože!!! (Jo, jsem ateista... :-D) Jak jí Katka může říct "Na co čumíš?"??? Já jí tak nesnášim!!! Doufám, že bude hooodně brzo pokračování!!! Jo a díky za věnování... :-)

13 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 21:01 | Reagovat

divná kapitolka:D
ne v tom, že by se mi nelíbila:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.