22. kapitola - Konec konců tohle ještě není konec

23. ledna 2009 v 18:18 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Fajn, zvládla jsem to. Dokonce jsem během druhého opravování našla i něco, co jsem opravit zapomněla. Jednu věc... Ale to neva, i tak je to vlastně dobře a většinu jsem si pamatovala.
Takže tahle kapitola se mi psala docela dobře, ale i dost špatně... Nakonec jsem se ale dokopala do konce. Už jenom díky tomu, že mě přestávalo bavit číst pořád dokola a dokola celej začátek kapitoly a pak domýšlet konec.
Doufám, že to pro vás nebude napoprvý tak hrozný čtení jako už to je pro mě.
Jinak se mám celkem fajn. Až na to, že jsem v noci na dnešek kvůli nesnesitelnýmu kašli prakticky nespala. Ani nevim, jak se mi ho nakonec podařilo zbavit. Ale podařilo, sice ve čtyři ráno, ale podařilo, to je hlavní.
Tak si užijte čtení a nebuďte na mě přísný, přecejenom jsem nemocná. Ne, nepřestanu se vymlouvat. Výmluvy jsou vyloženě moje parketa.

___________________________

Když jsem si včera večer skládala pečlivě věci do tašky, abych tak ušetřila místo a mohla si tam narvat víc knížek, zazvonil mi mobil. Ne, že by mě nepřekvapilo, že zvonil, překvapilo, normálně mi moc lidí nevolá, ale to, že mi volal táta, mě nepřekvapilo skoro vůbec. Od října, co se odstěhoval, jsme u něj "doma" s Jitkou ještě ani jednou nespaly. Nejenom proto, že jsme většinou neměli čas ve stejnou dobu, ale i proto, že babička je místy jednoduše nesnesitelná a táta to víc než chápe. Takže když zavolal a já uviděla jeho jméno na displeji, tak první, co mě napadlo, bylo, že se chce ještě ujistit, že jsme vážně na všem domluvení a že všechno pěkně klapne. Ani náhodou mě nenapadlo, že volá, aby se mi omluvil, že musel jet na služebku.
"Cože?" vyjekla jsem, sotva táta dokončil svůj proslov. Divila jsem se, že se mi podařilo ze sebe vypravit srozumitelně i to jedno jediné slovo. Táta mi chyběl... A když s ním konečně můžeme být pár dní, tak si odjede. "To vážně jinak nešlo?" zeptala jsem se o poznání příčetněji. Ani mi neodpověděl. Lépe řečeno mi odpovědělo naprostý ticho. Na jednu stranu jsem ho chápala, protože táta všechny přemrštěný reakce nesnášel. Na tu druhou mě ale příšerně dožíral.
"Kdybych nejel, tak by mě vyhodili... Vážně mě to mrzí, ale nešlo to odložit."
"Ty už jsi pryč? Vždyť ses sotva vrátil! To ti jako ani nemůžu dát dárek? To prostě spolu Vánoce mít nebudem?!" soptila jsem.
"Já ani nestihl jet domů. Zkomplikovalo se to a evidentně budeme muset pracovat i na Novej rok."
"A kdy se vrátíš?"
"Snad pátýho..."
"Děláš si ze mě p - "
"Ne, nedělám," přerušil mě táta okažitě. Nesnáší i to, když kolem něj lidi mluví sprostě. A já to popravdě taky zrovna nemusim, ale tentokrát mi na jazyk ani nepřicházela jiná slova. "Podívej, Petro, mrzí mě to, ale já se odsud prostě nedostanu."
"Kde vůbec teď jsi?"
"V Dublinu..."
"Nebyls ještě včera v Mnichově?" vyhrkla jsem nechápavě.
"Byl, ale to jednání je teďka s pobočkou tady," odpovídal mi táta unaveně. "Nemyslíš si, že jsem tady radši než s váma, že ne?" zeptal se najednou překvapivě sklesle.
"Ne, proboha."
"Vážně?" Proč mi nikdy nikdo nevěří, když lžu?
"Fakt, tati. V pohodě. Tak se uvidíme potom, no, co nadělám, že jo..."
"Tak si toho Silvestra užij," popřál mi.
"Díky..."
"Můžete jít aspoň s Jitkou někam s kamarádama, když nebudete muset slavit se mnou," zasmál se. Ale neschoval to. Až moc dobře jsem slyšela, že radost jenom předstírá a ve skutečnosti ho to všechno příšerně mrzí. Najednou mi nedocházelo, jak mě vůbec mohlo napadnout, že je radši bez nás.
"Jo..." zahuhala jsem. Jasně. Já a jít někam s kámošema. Vtipný, vážně. "... to jo," zasmála jsem se s tátou. Připadalo mi, že se ani jeden právě teď neumíme smát upřímně.
"A jak se má mamka?" zeptal se táta najednou.
"No, snad docela v pohodě," řekla jsem bez rozmýšlení. Mamka by hlavně nechtěla, aby táta věděl o tom, jak jí poslední dobou je. Nakonec by mi za to ještě vynadala. "Už jsi mluvil s Jitkou?" začala jsem zase odvádět téma. Celá já...
"Ne, teď jí zavolám." Aspoň někdo bude mít radost, že se s tátou ani neuvidíme, napadlo mě s kyselým úsměvem. "Je doma, že jo?"
"Jo, je," přikývla jsem, i když mě vlastně ani nemohl vidět.
Rozloučili jsme se, já zaklapla mobil a hlavu jsem zabořila do polštáře. Aspoň mě potom nebylo tak slyšet, když jsem se do toho polštáře vyřvávala. Doufám...
Jitku to mimochodem samozřejmě potěšilo. Nebo spíš uvedlo do extáze. Hned volala kamarádkám, které měly jet dneska na hory. Okamžitě se zabalila, prakticky se s námi ani nerozloučila a s lyžema v jedné ruce a kufrem v druhé, vyrazila směr tramvaj, aby pak mohla hned dneska ráno vyrážet s nimi.
"Mami?" zeptala jsem se nejistě, když jsem otevírala dveře ložnice.
"Copak?" Mamka stála před zrcadlem a prohlížela se ze všech stran. Byla oblečená v kalhotech od kostýmu a celkem odvážném tričku.
"Nemám jít něco koupit, když je dneska Silvestr a tak vůbec?" Ignorovala jsem její úbor. Někdy prostě takhle uklízí ve skříni... Někdy...
"Jestli ti to, co máme doma nestačí, tak klidně."
Jenom jsem nechápavě zírala.
"Já myslela, že jedete k tátovi, takže jsem domluvená s kolegyněma. Můžeš jet taky, jestli chceš. Berou i svoje děti..." vysvětluje mi s omluvným úsměvem.
"Který kolegyně?" zeptala jsem se s neblahou předtuchou. Vlastně jsem se snad ani nemusela ptát. Bylo to totiž jasný jako facka.
"Danča, Marie, Simona a Petra," zasmála se. Hm - ty mají děti, to je fakt. Jenomže těm dětem je 1, 3, 3, 4 a 5 let, proboha! Navíc s sebou ty její kolegyně určitě berou ty svoje super sympatický manžely, který se akorát tak opijou. A co tam budu dělat já? Bavit se s ženskejma pomalu v přechodu o jejich střevních problémech a nesnesitelném šéfovi? Nebo s jejich manželama o tom, který pivo je lepší a který auto má lepší pohon? Nebo ještě líp - hrát si na chůvu? Tak by to stejně dopadlo. Vždycky to tak dopadne, když přijde na návštěvu někdo s malejma dětma.
"Aha," řekla jsem v pokusu o tón, že nad tím aspoň uvažuju.
"Vlastně jede i Karel a jeho syn," zase se zasmála tím příšerným tónem. Pohled mi bleskl k jejímu obtáhlému triku černé barvy s výstřihem, že bych se radši snad ani nekoukala.
"Kolik je tomu klukovi?"
"Osmnáct." Ani to neznělo jako, že mi to říká. Znělo to spíš jako kdyby mě tím nutila jet s nimi. Jakej osmnáctiletej kluk při smyslech ale pojede někam s takovouhle partou? Zvlášť když se může na Silvestra poprvý legálně ožrat?
"Kde budete?"
"U Petry na chatě. Je to jenom kousek za Prahou, ale daleko od dálnice." Zase ten její přesvědčovací tón.
"Uhm... Já asi radši zůstanu doma."
"Třeba by sis sem mohla vzít pár kamarádek," navrhla najednou překvapivě ochotně. Od kdy mi dovolovala tahat si sem větší množství lidí, když nebyla doma?
"Třeba..." zopakovala jsem po ní tiše s myšlenkama na pochodu. Koho bych si sem asi tak brala? Katku? Když se spolu ani nebavíme? Eriku, která je někde s Martinem? Nebo snad Nikolu, kterou jsem viděla naposled před rokem? "Kdy vyrážíš?"
Mamka se ohlédla na budík na nočím stolku, "Za půl hodiny se pro mě staví Marie s Ondrou a pak pojedeme rovnou k Petře."
Je sotva půl pátý a já mám pocit, že by bylo daleko výhodnější jít hned teď spát a celý bujarý oslavy okázale ignorovat.
Když v pět sejdu s mamkou dolů a ona mě ujistí, že se vrátí hned druhýho, najednou si připadám příšerně opuštěná. Nepotřebuju ani čekat těch pár minut, než pro mamku přijedou. Bohatě mi stačí vědomí, že sice budu konečně jednou sama doma, ale v naprosto špatnej den. Mávám mamce ze dveří a cítím, že mi po tváři stéká slza. Auto zajíždí za roh a já ještě zahlédnu, jak se jeho celé osazenstvo výborně baví. A právě proto mě ticho uvnitř domu naprosto uzemní. Zavřu za sebou dveře, opřu se o ně a netečně jezdím očima po místnosti. Sama, úplně sama... Rukou rychle setřu osamocenou slzu a vyběhnu nahoru do pokoje.
Naštvaně za sebou zabouchnu dveře, abych ze sebe aspoň nějak dostala rozhořčení nad svojí vlastní rodinou. Táta si odjede, mamku ani nenapadne, že by zůstala doma a Jitka vypálí rychlostí světla někam pryč. Vážně bezva. Sedím v křesle pod oknem, rukama objímám kolena a hlavou se o ně opírám. Zase sama... Když mi padne pohled na rámeček s fotkou v knihovně, vydám ze sebe jeden přidušený vzlyk. Beru rámeček do rukou a smutně se dívám na veselé obličeje smějící se na mě. Připadá mi ale, jako kdyby se mi spíš vysmívaly, než cokoli jiného... Fotka je stará sotva rok a přesto mi připadá podivně daleko. Skoro si nevybavuju den, kdy jsme se takhle vyfotili. Ale táta objímající mámu pevně kolem pasu a máma s tím svým zbožňujícím pohledem mi vhánějí slzy do očí. To ani nemluvím o Jitce, která se dívá někam pryč. Vlasně jenom já s tátou jsme se v tu chvíli podívali pořádně do objektivu a jenom já tam tak podivně vyčuhuju. Nezajímavá, s křivým úsměvem a teď ještě naprosto opuštěná, jako ostatně vždycky. Dívám se do svých vlastních očí a snažím se ze všech sil si vybavit chvíli, kdy jsme se fotili... Pochopit, co přesně mi v tu chvíli běželo hlavou, abych uvěřila i tomu výrazu naprostého štestí, který z mého vyfoceného obličeje září... Když už přes slzy na fotku prakticky nevidím, položím ji zpátky na místo a obličej zabořím do dlaní smáčených slzami. Celá se otřásám vzlyky. Už se je ani nesnažím zadržovat. Lapám po dechu a postupně nemůžu ani dýchat nosem, jak se mi ucpe. Všechno moje zoufalství jenom prohlubuje a já si zase jednou připadám jako blázen.
Nevnímám čas. Nevím, kolik hodin provzlykám. Dokonce ani nevím, jak se dostanu do postele a ani trochu nechápu, jak se mi v tomhle rozpoložení podaří usnout...
oOoOoOo
Když se probudím, do zad mě tlačí plyšák, zdřevěnělou ruku mám pod hlavou a do nohy mě chytá křeč. Ale ani jedna z těch příjemností mě neprobudí. Ve skutečnosti mě totiž probudí hlasité zahoukání mého mobilu. Mžourám do tmy a světlo z budíku mi vyloženě vypaluje díru do hlavy. Je půl jedenáctý. Hlavou navíc ležím na úplně opačné straně postele než normálně a objímám plyšáka plného prachu a teď už nepochybně i slz. Nemotorně si sedám a v rozespalosti mi chvíli trvá, než si uvědomím, proč jsem vlastně nezůstala ležet. Jediná myšlenka na Silvestra mě praští do hlavy jako dobře mířená rána kladivem. Polámaně vstanu a rukou se snažím prohmatat místo na krku, kde mě táhne. Párkrát ještě zakroutím hlavou sem a tam a se zívnutím se protáhnu.
Moje oči už si mezitím zvyknou na tmu a já pomalu dopajdám k nočnímu stolku. Zvedám mobil a mžourám do světla. 1 nová zpráva, svítí na mě. Automaticky odemykám klávesy a otevírám zprávu. Lukáš? "Na vědomí se dává konání půlnočního mecheche! Koukej stát ve 23:15 u schodů, nebo si pro tebe dojdeme! Kdo nepřijde je srab! P.S.: Jestli jsi srab, tak radši nechoď kolem půlnoci k oknu, mohla by tam nešťastnou náhodou zabloudit nějaká ta petarda... O:-)" Na tváři se mi roztáhne úsměv. Už jenom vybrat jako místo srazu schody, kde jsme se tolikrát jako děti potkávali. Všechny děti z našeho sídliště chápali, když se dal sraz u schodů a nikdo si ho nedával jinde. Člověk taky šel právě tam, když neměl s kým jít ven, tam totiž skoro vždycky na někoho narazil. Bůhví, jestli o tom někdy věděli naši rodiče, nebo jestli naše žvatlání o schodech prostě automaticky přehlíželi...
Přemožená vlastní zvědavostí rozsvěcím lampu vedle postele a snažím se uvést do normálního stavu, než půjdu ven. Stejně bych už asi nedokázala usnout a proč okounět sama doma, když venku může být legrace víc než dost?
Nejvíc času nakonec strávím v koupelně, kde se snažím aspoň trochu rozčesat zašmodrchané vlasy. Oblečení stejně nemá cenu vybírat nějak super pečlivě, protože venku stejně budeme všichni v bundách. Přesně ve 23:10 scházím do dolního patra a obouvám se. Už i tak mám co dělat, abych přišla na místo včas.
Je 23:17, když udýchaná doběhnu před schody. Od pusy se mi vznáší obláčky páry a celý plácek je naprosto vylidněný. Nejistě se rozhlížím kolem a rychle zaplaším nápad vrátit se domů. Za chvíli se určitě někdo ukáže, ujišťuju se. Schody jsou kousek dál za Lukášovým panelákem. Katce by to sem třeba muselo určitě trvat přinejmenším půl hodiny... Takže by ještě někdo přijít měl. V nejhorším případě strávím stejně půlnoc sama a s tím jsem už nějakých pár hodin počítala.
"Ahoj," ozve se najednou ze tmy a já úlekem nadskočím.
"Nazdar," vydechnu, sotva popadnu dech.
To už vyjde Lukáš do světla lampy a potutelně se na mě usmívá. "Jdeš pozdě," upozorní mě škádlivě.
"Ale byla jsem tady první," podotknu.
Lukáš se zasměje a zavrtí hlavou.
Jenom čekám, jestli ještě něco nedodá, protože prozměnu nic nechápu. Už si na tohle svoje pomalejší chápání začínám pomalu zvykat.
"Já už jsem tady asi deset minut," řekne pobaveně.
"Aha. Ale to neva, ty svoláváš, takže já jsem tady vlastně první ze všech ostatních," melu rychle.
"Jo, to jo."
"Kdo ještě přijde?" vyzvídám zvědavě.
"Psal jsem ještě Katce, Dianě, Honzovi, Monice, Davidovi, Kamile, Jirkovi, Alešovi... Musel bych se podívat," řekne po chvilce přemýšlení a začíná šátrat po mobilu.
"Ne, to nemusíš. Prostě počkáme a uvidíme, kdo přijde." Snažím se nedivit skutečnosti, že pozval i Davida. Aspoň se snažím nedivit očividně. Jinak překypuju zvědavostí, samozřejmě.
"Jasně."
Až potom si všimnu láhve šampaňského a komínu kelímků, které přinesl. "Arzenál?" zasměju se a rukou mávnu k jeho nákupu.
"Tak nějak," zasměje se. "Stejně to bude v tomhle počtu jenom symbolický."
"Čemu se tak tlemíš?" ptám se nechápavě. Nakonec se totiž začal smát opravdu nahlas. Kdyby nebyl Silvestr, tak už by na nás řvalo obyvatelstvo okolních paneláků, že zavolaj policajty.
"Ale to nic," vydá ze sebe ještě další, ale už přidušený, chechot a rychle se podívá na hodinky.
"Ozval se ti ještě někdo?"
"Ne... Ale tys taky neodepsala, třeba ještě přijdou," pokrčí rameny.
"To je fakt." Automaticky se usměju a pak se sama divím, jak se to mohlo povést.
"Jaký byly Vánoce?" zeptá se Lukáš po další chvíli ticha. Dokonce slyším i tikot svých hodinek. Celkem div, když je za chvíli půlnoc a právě teď by měl začínat největší kravál roku.
"Jednodušší otázka by nebyla?" Snažím se usmát, ale místo toho se nepochybně šklebím, jako kdyby mi bylo špatně. Jak typický. Když se usmát chci, tak to prostě nejde.
"Stalo se něco?" zeptá se hned starostlivě.
"Ne, jenom je všechno šílený, jako vždycky a bylo by to nadlouho," zahuhlám a předstírám, že mě zaujala nedaleká kaluž, abych se mu nemusela dívat do očí.
"Do konce roku zbývá času ještě celkem dost."
"Tak jako zas tak moc nadlouho to neni, jenom mě to až moc štve," protahuju odpověď. Moc se mi o tom nechce mluvit.
Ale Lukáš se oblafnout nenechá. "Jako třeba?"
"Tátu jsem ani neviděla," nadhodím smutně.
"Tak to ti závidim," zasměje se a trochu mě tím vytrhne z naprosto černých myšlenek. Zase se mi začínalo černat před očima. A k tomu všemu stačila jenom jedno krátký pomyšlení na tátu. "Ne, promiň."
"Stromeček jsem zdobila sama... Jitka s mámou mi něco tajej a ségra mě s tim zkušeně dožírá už od Štědrýho dne. Navíc mě dneska ještě ke všemu nechaly ty dvě doma samotnou," pokračuju, jako kdyby ani nic neřekl. Připadá mi až hloupý, jak Lukášovi vždycky všechno takhle vyklopim. Vždycky se mu podaří mě nenápadně rozmluvit a mně pak připadá, že ho příšerně sobecky využívám.
"Co já bych za to dal," říká zasněně a já si nemůžu odpustit praštit ho do ramene. "Kašli na ně," řekne už naprosto vážně. "Proč by ses vlastně měla trápit, že odjely? Vždyť ani nemáš ráda Silvestra," podotkne naprosto pravdivě.
"To ne," uznám tiše.
"Tak co na tom sejde?"
"Jak to děláš?" zasměju se o dost míň afektovaně.
"Jak dělám co?" nechápe.
"To, že se ti vždycky podaří mi takhle pomoct. Normálně bych se tim štvala ještě pár dní a ty řekneš pár slov a najednou je všechno zase v pohodě," říkám pomalu.
"Přirozený talent," zasměje se znovu.
Povyhrnu si rukáv na levé ruce a při pohledu na hodinky jenom vykulím oči. "Za sedm minut je půlnoc..."
Nakonec se na případné opozdilce vykašleme. Je fakt, že když někdo svolává takhle najednou, tak může mít spousta lidí dávno jinej program... Ale tolik lidí naráz? Cestou na nedaleký kopec se bavíme legráckami na adresu ostatních, co jim Lukáš psal, ale nemůžu si nevšimnout, že z Katčiny nepřítomnosti si Lukáš neutahuje. Nemíním mu kazit večer, nebo mu snad říkat, jak to s Katkou pravděpodobně dneska je, takže jenom mlčím.
Na kopci je poměrně velké prostranství. Roste tady jenom pár stromů a kousek od vyšlapané cesty stojí jedna stará ztrouchnivělá lavička. Lukáš si to okamžitě namíří k ní a já mu jdu v závěsu. Zanedlouho se začnou do nočního ticha ozývat výkřiky a nad celým městem začínají vybuchovat ohňostroje.
"To už je půlnoc?" ptám se zmateně.
"Ne, až za pár minut," zasměje se Lukáš při pohledu na svoje hodinky.
Je divný stát tady takhle sama zrovna s ním. Během posledních měsíců mi tolik pomohl a já mu tolik svěřila, že už se na něho nedokážu a ani nechci dívat jenom jako na spolužáka. Protože jsem v něm našla takovou podporu, kterou jsem hledala roky ve všech kolem, ale zrovna u něj ne. Nikdy jsem nevěděla o někom, na koho bych se mohla tak spolehnout, jako na něj. Ne, že by mi teď připadal jako zosobnění dokonalosti, ale je to dost možná nejlepší kamarád, kterýho mám.
"Copak?" zeptá se najednou a mě dojde, že jsem na něj doteď civěla.
"Uhm," mumlám a rychle se dívám někam jinam. Nechci ani myslet na to, jak idiotsky jsem se musela tvářit. Bohatě mi stačí jak idiotsky si připadám jenom proto, na co jsem myslela. "Jenom jsem se trochu..."
"...zamyslela?"
"Jo, zamyslela," usměju se do země a jsem ráda, že je tma a Lukáš nemůže vidět, jak jsem zrudla. Aspoň doufám.
Mlčky se díváme na ohňostroj a potom se najednou ozve tútání. Lukáš rychle sáhne do kapsy, tútání ustane a on se směje od ucha k uchu. "Šťastnej novej rok."
"Šťastnej novej rok," zopakuju. Sice normálně Silvestra ani trochu neřešim, ale proč se jednou nezkusit chovat normálně a prozměnu nevybočovat z davu?
Zrovna když si připíjíme šampáněm, ze kterého projistotu minimálně polovina vytekla při otevírání na zem, zazvoní mi mobil. Než ho najdu, zazvoní i ten Lukášův a pak začnou napřeskáčku zvonit znovu a znovu, protože se celá republika snaží zase jednou přetížit mobilní sítě.
S naprosto přihlouplým úsměvem si sedám na opěradlo lavičky vedle Lukáše a oba si prohlížíme SMSky a u toho popíjíme šampus.
První zpráva, která mi přišla, je od Katky. Nejistě ji otevřu a hned po přečtení ji znechuceně smažu, abych se na to už nemusela nikdy koukat. Katka psala, že mi přeje, abych se měla taky tak báječně jako ona a abych si našla někoho tak úžasnýho jako je David. Mimochodem mě to hovado prej pozdravuje. Zase jsem jednou měla pravdu. A pak tam byla spousta imbecilit okolo. Ale hlavní poselství mi bohatě stačilo. Snažím se tvářit aspoň trochu normálně, ale nejde to, protože Katka mi zase jednou dokázala naprosto pokazit den. Ostatní SMSky jsou vesměs ohraný přání hezkýho novýho roku. Na pár odepíšu, pár napíšu sama. Když mobil zase zaklapnu a hodím si ho zpátky do kapsy, Lukáš už se pěkně dlouho jenom rozhlíží a pozoruje ohňostroj v dálce.
"Připadám si jako ústředna," řeknu, když mi mobil hned zase zazvoní.
Lukáš se jenom usměje někam před sebe.
Další SMSka je od táty. Tahle mi konečně vyloudí úsměv a smaže tu Katčinou nadobro.
"Taťka..."
"Vidiš, to mně ani rodiče nepsali."
"A proč vlastně nejsi doma?" zeptám se. "Nechápej mě špatně, já jsem ráda, žes organizoval tenhle sraz... Jenom se divim, že neoslavuješ s rodičema a ségrou."
"V pohodě... Ale ona ségra určitě šla spát někdy dřív a rodiče skoro nikdy nevydrží do půlnoci, takže bych to tam úplně nevyhrál. Navíc bych tam musel okounět potichu."
"Jo, tys to místo toho vyhrál tady a se mnou. To mě mrzí," ušklíbnu se.
"Hele já si nestěžuju," dloubne do mně loktem a upije z kelímku.
Domů se vrátím až kolem půl třetí. S přihlouplým úsměvem a příšerně unavená. S Lukášem mi ten čas uběhl hrozně rychle a nakonec jsem vlastně hrozně ráda, že mě tady nechaly ty dvě napospas osudu. Kdyby tady totiž zůstaly se mnou, tak bych měla určitě akorát tak náladu pod psa. A místo toho jsem se těch pár hodin bavila jako už dlouho ne.
V předsíni skopnu boty, vypajdám nahoru do pokoje a naprosto vyčerpaná se ještě v bundě natáhnu na postel. Ještěže můžu do konce prázdnin dospávat.
 


Komentáře

1 Haniczka Haniczka | Web | 23. ledna 2009 v 18:21 | Reagovat

máš upe nádherný blog....

2 Hope Hope | Web | 23. ledna 2009 v 20:25 | Reagovat

to teda od jejího taťky bylo hnusný...tsss...odjet si na služebku, když s ním chtěly být...ale zase asi vážně neměl na výběr

Proč mi nikdy nikdo nevěří, když lžu? tak tohle mě pobavilo :o)

to mě mohlo napadnout, že Jitku to potěší...nemám tu holku ráda, vážně ne

chudák Petra :o( taky bych nechtěla být sama doma na Silvestra, i když...

nj, Lukáš na ni má nějaký vliv :o) všechno mu vyklopit, ale je to hezké :o)

to s tím zvoněním mobilů bylo dobré :o)))

ježíši, SMSku od Katky bych taky hned smazala...se divím, že jí to není blbý...

k anketě: ještě štěstí, že tam byly od kdy do kdy je myslíš, protože jinak bych potřebovala další možnost :D

3 Kolda Kolda | E-mail | Web | 23. ledna 2009 v 20:25 | Reagovat

jé, konečně pokráčko!!!Jáý si ho vytisknu, ale na koment se vrátíím, slibuju! xD

4 Kolda Kolda | E-mail | Web | 24. ledna 2009 v 12:53 | Reagovat

No, nějak jsem včera usnula..ale pokráčko bylo moc krásný! =)Na Silvestra být sama-bylo mi jí líto, ale jak se ozval Lukáš, paráda!! =D

5 Roxie Roxie | E-mail | Web | 24. ledna 2009 v 16:16 | Reagovat

třikrát sláva :D úžasný, jen jsem nějak nepobrala hned druhou větu ne začátku :D

6 Dromedka Dromedka | Web | 24. ledna 2009 v 17:00 | Reagovat

já začala číst, ale celou dobu si přála, aby jí napsala Lukáš... :D Já toho kluka prostě žeru, on je tak milej a pro Petru jako dělanej... prostě typ proo ni.. :D Mno a jako ta rvní část... úplně mě to dostalo, už sem ti řekla, jak dobře píšeš??? JO??? říkám to znova, tohle je prostě úžasný... :D úplně sem si dokázala představit, ja kse ta holčina cítí... a její taťka... na jednu stranu ho chápu, na druhou bych asi taky měla vztek.... :(

Ohledně KAtky??? TO už ani tank nebude stačit, já bych tu holku uškrtila a navíc ještě utopila, potom oživila, zastřelila, vytáhla kulku, pocákala živou vodou a znovu vystřelila na měsíc do vakua, kde nic není... :-/

A už sem se zase rozčílila... :D:D

Mno budu končit... a kdybych se sem zítra nedostala, všechno nejlepší k narozkám, hodně štěstíčka, zdravíčka, múzy, nápadů, lásky a všeho, co si prostě budeš přát... :)

7 miriela miriela | Web | 24. ledna 2009 v 17:04 | Reagovat

úplne skvelá kapitola, plná všetkého - totálneho smútku a opustenosti a dezilúzie až som sama ostala smutná, ale zároveň taká optimistická, keď sa ozval Lukáš a nový rok už vlastne strávila pomerne happy, len teda Katka by mohla konečne pochopiť, že je absolútne trápna... ja by som tú sms asi ani radšej neotvorila

8 Lirael Lirael | Web | 24. ledna 2009 v 20:41 | Reagovat

Roxie: O:-) Kdyžtak si tu větu přečti ještě jednou, ona je docela dlouhá, ale ve finále i pochopitelná... Nevim, mně připadá v pohodě. Dlouhá, ale v pohodě. :D

Drom: Tak to mám radost, že máš radost, že jí Lukáš napsal. :D Zajímavá intuice. ;) Mimochodem Katce chystáš vážně super osud, skoro si říkám jestli to nemám celý přepsat. :D:D Ne, to neudělám. Jenom mě vždycky vážně strašně rozesměješ těma všema nápadama na bolestnou smrt. :D

9 Alienor Alienor | 24. ledna 2009 v 21:31 | Reagovat

Chjo, mně je vždycky Petry tak líto... :-( Ale Lukáš je skvělej, už by se měl konečně zbavit tý krávy a dát se dohromady s Petrou... :-)

10 Ridana Ridana | Web | 25. ledna 2009 v 12:56 | Reagovat

Názorů už tady máš požehnaně, jak tak koukám ;)

Je zajímavý, že vždykcy, když jenom okem proletim délku kapitoly říkám si, páni, dnes je to fakt dlouhý a poté to začnu číst, dojdu k anketě a říkám si, hele a to je všechno?! To bylo teda fest krátký.

Vždycky mi to uběhne, ani nevím jak a pak už mi jen zbývá hlasování a odpovídání na tvé otázky a komentář...

Vím, proč jsem neskončila se psaním. Je to kvůli takovým příběhům, jako je tenhle. Hlavou by mi pak lítala myšlenka, když oni, tak proč ne já? Kvůli problémům? Kašlu na problémy! Psaní je můj život.

A tohle přesně mi říkají všechny tvý povídky a příběhy, cokoliv, co tady napíšeš.

Moc se mi to líbilo:)

11 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 25. ledna 2009 v 17:27 | Reagovat

Kapitolku jsem četla už včera, ale na okomentování jsem neměla čas, takže se do toho pouštím teprve teď.

"Překvapivě" se mi to líbilo. Píšeš nádherně, v každé kapitolce je něco co mě překvapí něco co bych tam nikdy nečekala.

Je mi Petry líto. Nevím co já bych na jejím místě dělala, nedokážu si představit, že bych žila jen s jedním rodičem a ani si to nejspíš představit nechci.

Od Lukáše je moc hezký, že ji vždycky tahle vyslechne a pomůže jí. Doufám, že se dozví o Katce a Davidovi a dá to dohromady s Petrou. :)

12 Roxie Roxie | E-mail | Web | 25. ledna 2009 v 17:47 | Reagovat

Tu větu jsem četla asi 100x, ale pořád jsem jí nějak nepobrala. Ale to určitě nebude Tvoje vina, za to může můj slepičí mozeček :D Ale jako vim, o co v ní zhruba jde, to jako jo :D

13 Meimei Meimei | Web | 31. ledna 2009 v 18:25 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem nenapsala komenty ke všem těm kapitolám co jsem přečetla, ale byla jsem moc líná :) Tak píšu až sem. Nejdřív jse si myslela, že Petra a David se k sobě prostě hodí, ale teď bych se za tu myšlenku styděla. Vždyť je to takový hovado, jak jsi zmínila :) Ale ta Katka je tedy ehm no hrozná kamarádka (spíš takové rozotmilé zvířátko, co dává mlíčko...), že se nestydí ! Ale prožila jsem něco podobného, ale to uže je zase můj příběh. Ještě poslední věc. Chtěla jsem se tě zeptat na Lukáše Tůmu. Proč zrovna toto příjmení, znáš někoho takového ? Znáš nějakého Maška ? Je to něco jako průzkum, protože na ně narážím všude nebo třba ve škole.

14 Lirael Lirael | Web | 31. ledna 2009 v 18:49 | Reagovat

Meimei: Neznám ani jednoho Tůmu, nebo Maška. :D Mám jednu webovou stránku s nejčastějšíma příjmeníma a šla jsem tam hledat to Lukášovo s jednoduchou představou, že by se mi líbilo něco jako Tůma a pak jsem se na hledání vykašlala a vzala to první, co mě napadlo, aniž vim jak. Prostě se mi to na něj hodilo. :)

15 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 20:31 | Reagovat

silvestr se mi líbil:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.