21. kapitola - Šťastné a veselé, ehm jasně (2. část)

7. ledna 2009 v 21:44 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Právě jsem to všechno doopravila. První část se mi sice líbí daleko víc, ale to neva. Mám to za sebou, víte? Zásek nad touhle kapitolou je pryč, protože už jí prakticky nemusím řešit!
Mimochodem se mi roztáhla na nádherných 7 stránek a 7 řádků.
Každopádně se teď budu snažit sesmolit co možná nejdřív i tu slíbenou silvestrovskou, spolu se zbytkem prázdnin.
A teď padám, protože jsem unavená tak příšerně, že už každou chvíli šilhám po posteli za sebou. Tak doufám, že jsem vám udělala radost.
A i kdyby ne, tak sama mám radost tak rozsáhlou, že vám klidně nějakou půjčím!
No, teď se mi nálada krapet změnila. Protože je to pěkně divný. Právě jsem totiž zjistila, že Nikdy neříkej nikdy délkou porazilo Natáhni ruku a dotkni se hvězd. Právě dneska. No, to jsem upřímně nečekala... Navíc ještě zdaleka nekončíme, protože se všechno teprve začalo pěkně rozjíždět. Takže nebojte, ještě se toho načtete kapitol a kapitol. Teda jestli mě zase nechytne ten pitomej zásek. Ale zjistila jsem, že na něj zaručeně pomáhá hodně číst a psát první, co člověka napadne.
Takže tady máte druhou část dárku a užijte si čtení.

____________________________________
oOoOoOo

"Petro? Petro?!" někdo se mnou třásl a ječel moje jméno. Nechápala jsem to, vždyť já jsem vzhůru, vždyť jsem ji jasně slyšela...
"Co?" zamumlala jsem se zavřenýma očima a snažila jsem se vytrhnout z toho jejího sevření.
"Co je to s tebou?" dorážela na mě dál a její nehty se mi zarývaly do kůže na rukou.
"Co je se mnou?" zasmála jsem se skřehotavě. "Já chci spát," odstrčila jsem ji od sebe a peřinu jsem si přetáhla přes hlavu. "Co je s tebou?"
"Vstávej, blázne," strkala do mě i přes peřinu Jitka.
"Proč bych měla? Je noc, chci spát," huhlala jsem umíněně s pevně sevřenými víčky.
"Třeba proto, že za chvíli je večeře, cvoku," řekla vyčerpaně a ještě jednou do mě praštila. Ne moc, ale probrala mě.
"Večeře?" vykoukla jsem zpoza okraje a viděla ten její rezignovanej výraz. Nevypadala jako kdyby mě jenom tak přišla uprostřed noci probudit.
"Štědrovečerní večeře," procedila otráveně skrz zuby. Vždycky se mě snažila vychovávat, vždycky...
"Cože?!" vyhrkla jsem, když mi to konečně došlo.
"No baf," vstala z postele a šla ke dveřím. "Mohla bys mi pomoct aspoň se smaženim, lemro."
"Co?"
"Je ze mě normální kuchta," pronesla uraženě. "Ale už toho mám plný zuby. Máma říkala, že tě nemám budit, ale já na to kašlu, nejde mi to a ty se tady jenom válíš a mimochodem mluvíš ze spaní," chrlila na mě. Naprosto se přestala ovládat. "Tak jdeš?" vyjela na mě.
"Jo, jo... Za chvilku jsem dole," zamumlala jsem.
"Ještě aby taky ne," vynadala mi sestřička a důkladně za sebou třískla dveřma.
Malátně jsem vylezla z postele a promnula jsem si oči. Hodiny na stole ukazovaly půl šestý. To jsem vážně usnula?
Tyhle Vánoce jsou vážně divný...
Pomalu jsem se oblíkla do džín a pohodlného trička. Někdo mi totiž starostlivě sundal tepláky a to oranžový tričko, co jsem si na sebe natáhla ráno, bylo tak zválený, že bych v něm ani nevyšla z pokoje.
Když jsem přišla do kuchyně, Jitka zrovna nadávala jako dlaždič nad hromadou masa.
"Tak co mám dělat?" usmála jsem se na ní. Zakručelo mi v břiše... Poprvé v životě jsem evidentně dodržela štědrodenní půst.
"Obalila bys to?" zeptala se překvapivě mile. Nerozkazovala, prosila.
"Jasně," usmála jsem se. Zatímco jsem obalovala a Jitka aranžovala stůl, nedalo mi to a zeptala jsem se, jak je mamce.
"Blbě," řekla prostě.
Už už jsem se chtěla začít vyptávat, ale Jitka mě přerušila už jenom v myšlenkovém pochodu.
"Prostě je celej den v posteli. Chtěla udělat aspoň večeři, ale když otevřela lednici, tak málem ani nestihla doběhnout do koupelny, natož aby nad tím ještě hodiny postávala. Vyhnala jsem ji do postele," usmála se nakonec.
"Aha... A co jí vlastně je?"
Jitka jenom mávla rukou a dál skládala ubrousek.
Sice jsem nic neřekla, ale pořádně mě štvala. Nesnášim, když mi někdo něco prostě nechce říct. Mám pak tiky si tim vrtat hlavu pořád dokola a dokola...
"Jé, ty jsi vzhůru," ozvalo se pak najednou ze dveří.
"No."
"Vyspala ses aspoň?"
"Jo, asi jsem to potřebovala," řekla jsem vesele a dál jsem se patlala s řízky. Díky tomu, že nikdo nedošel nakoupit dneska naštěstí nebude k večeři jako vždycky. A v mrazáku bylo akorát kuře. Nic proti rybám, ale ty kosti mě doháněj k šílenství. "A je ti líp?" zeptala jsem se zase já mamky.
"Jo, trošku jo."
"Budeš jíst s náma?" vypálila Jitka najednou. Samozřejmě. Prakticky uvažující sestra, který se nechce čančat o jedno místo o stolu víc. Jako kdyby minulej rok nechystala hned čtyři, bleskne mi hlavou.
"Asi ne," řekla mamka a chytla se za břicho. Vypadá jako kdyby měla zase začít zvracet.
"Mami?" vyhrknu poplašeně a přiskočím k ní jenom o vteřinku později, než Jitka, která se narozdíl ode mě ani nezdržovala mluvením.
Mamka se na nás ale jenom posmutněle usměje a mávne rukou.
"Co to s tebou je?"
"Jenom na mě něco leze," ujistí mě s daleko širším (a nepřirozenějším) úsměvem.
Jitka si pohrdavě odfkne a jde zpátky ke stolu. Tohle mě vážně štve. Nemohly by mi to prostě říct? Mamka se po ní ohlédne a věnuje mi další, tentokrát omluvný, úsměv. Já jenom protočím oči a vracím se k řízkům. Něco tady zásadně nehraje. Tohle těm dvěma nedaruju.
oOoOoOo

Večeříme v naprostém tichu. Mamka zase usnula (máme ji jít vzbudit až kolem sedmý, na nadílku) a my dvě už jsme měly hlad. Sedíme naproti sobě a já mám co dělat, abych Jitce nezačala vyhrožovat a dožadovat se, aby mi řekla všechno, co ví. Samozřejmě, že ne všechno jako úplně všechno. Proboha to ne. Jenom to, co přede mnou s mamkou tají.
"Je to dobrý," řekne pomalu.
"Jo, docela jo," odpovím překvapivě klidně. Na to jak moc mě štve.
"Nezapneme aspoň rádio?" zeptá se Jitka po další chvilce našeho přežvykování.
"Nebo televizi..." navrhnu.
Nakonec hraje aspoň nějaká pohádka a problém společenské konverzace je pryč.
"Dobrou chuť," ozve se ve dveřích. Mamka tam stojí, vypadá zase naprosto zdravě a dokonce už na sobě ani nemá pyžamo. Místo toho je oblečená v jednom ze svých nejlepších kostýmů do práce.
"Nechceš aspoň trochu?" zeptám se nadšeně, že nemusím být s Jitkou sama.
"Možná trochu salátu," usměje se a jde si sednout k nám. Když chci vstát, abych jí pomohla, jenom zavrtí hlavou.
Jitka se na ní podívá jenom jednou a sjede ji pěkně vyčítavým pohledem.
Mamka jí ale ignoruje, z police si vezme talíř, nabere si salátu a sedne si na židli vedle mě. Vzduchem se nese vůně cukroví a jehličí a mně tahle atmosféra prostě Vánoce ani v nejmenším nepřipomíná.
Kdyby tady byl táta, bylo by všechno jinak, lítá mi hlavou celý večer bez přestávky. Táta by při večeři vtipkoval, pronesl by jednu ze svých klasických vánočních přednášek... Vadily by mu pohádky a nakázal by nám zpívat koledy, protože i do mých současných šestnácti let vždycky vyhrožoval, že jinak se Ježíšek naštve a dárky odnese. Jenomže táta by je vážně byl schopnej schovat, dokud se nebude zpívat, to nebyla žádná sranda. Kdyby tady byl táta, tak bych si asi nepřipadala tak divně. Nikdy nebyl pryč víc jak dva týdny a teď už jsem se s ním neviděla tři. Zítra to navíc budou dva měsíce, co tady nebydlí. Nedokážeme najít společnou volnou chvíli. Táta pořád pracuje. Dřív jsme se potkávali doma a až pozdě večer, ale teď nemáme šanci ani na tohle...
Dárky rozdávám jako každoročně já, ale skoro to nemá cenu. Tohle nejsou Vánoce. Ne když táta teď asi něco kolem deseti kilometrů daleko nejspíš snáší babiččiny řeči o tom, kolik kalorií má jeden řízek. Stýská se mi po něm. Když si vybalí svoje dárky mamka, má z nich hroznou radost. Jitka jí pořídila jakýsi parfém, ke kterému si snad ani nechci čuchat a ode mně dostala knížku. Jak jinak. Ale klidně bych se vsadila, že i těm dvěma bije do očí, jak moc tady táta chybí. Nepamatuju si, kdy mamce nedal k Vánocům nějaký šperk. A o to víc mě bolí, když si vzpomenu, že ho vybíral už v říjnu, protože těsně před svátky měl několik služebek. Bůhví, co se s tím prstýnkem stalo. Ale máma se tváří absolutně v pohodě. Téma táta je doma prostě tabu a ona nám jde odstrašujícím příkladem. Jitka nad svými dárky jako každoročně orhnuje nos... Plyšovou opičku a svíčku ode mě hned odloží stranou a ani se neusměje. Z dárků od mámy je samozřejmě nadšená. Dostala poukaz na jakýsi 'den krásy'. To znamená hodiny a hodiny nudy v jakémsi salónu. Nechtěla bych... Kromě toho dostane i klasickou dávku kosmetiky a nad jedním šampónem se rozplývá tak dlouho, že si oproti ní najednou vážně připadám jako bezdomovec, který slovo šampón ani v životě neslyšel. Když konečně přestane básnit o dokonalosti tohohle dárku, jsem na řadě s vybalováním já. Sice o většině dopředu vím, protože jsem mamce dala seznam knížek, co bych chtěla, ale i tak jsem zvědavá, protože nevím, které sehnala a co vymyslela jako překvápko. Už několik let to funguje takhle. Dostanu asi tři knížky, něco, co vůbec nečekám a tak pětinu kosmetiky, co Jitka, asi aby se neřeklo... I když na to vůbec nejsem.
S očekáváním zbavuju papíru první balíček. Je to velká krabice, která mi nahání strach už dobrou půl hodinu. Od chvíle, co jsem na ní spatřila svoje jméno. Sotva zahlédnu samotnou krabici, okamžitě začnu překvapeně civět a snažím se papír rozervat tak rychle, jak to jenom půjde. Zmůžu se jenom na tiché "Páni" a dál zírám na tu nádheru ve svých rukou. Letošní překvápko mamka teda vymyslela parádně. Dostala jsem kompletní sadu Shakespearových děl v kožené vazbě. Pomalu si říkám, že na ty ostatní dárky se mi ani nechce koukat. "Děkuju," vydechnu překvapeně.
Mamka se potěšeně směje, že se jí to povedlo a Jitka jenom protočí oči. Poslední knížka, kterou totiž přečetla ona, byla "Honzíkova cesta", pak plynule přeřadila na Mateřídoušku a přes Bravo se dostala až ke Cosmopolitanu, který se stal její modlou.
"Takže líbí?" zeptá se mamka nedočkavě, když ze sebe nejsem schopná dostat ani slovo a prohlížím si jednu knížku podruhé. Všechny jsou navíc naskládané v parádní krabici, která je sice z papíru, ale vypadá jako dřevěná a stará truhla.
"Děláš si srandu?" vydechnu a pořád nemůžu spustit pohled z krabice. "Tohle nedám z ruky!"
"No tak už rozbal ten zbytek," nařizuje mi Jitka a já nakonec neochotně pokládám krabici na zem vedle sebe. Sedím totiž hned pod stromečkem. Pěkně u zdroje, jak by řekl táta.
Snažím se na to nemyslet a beru do rukou další balíček, který tentokrát jistojistě nebude překvapením, tuhle knížku jsem chtěla tak moc, že jsem dobrou polovinu přečetla v knihkupectví, než mi došlo, co to vůbec dělám. Vím naprosto přesně, jak vypadá a její tvar znám nazpaměť. Po odstranění papíru se ukáže, že jsem samozřejmě měla pravdu. Poťouchle se zasměju, když si všimnu, že je to přesně ta knížka, kterou jsem si četla v obchodě. Má úplně stejně ohnutý pravý horní roh.
Nakonec dostanu ještě další tři knížky, takže vyvstává dilema, po čem vlastně hmátnu jako po prvním, protože mám najednou velký výběr něčeho, co jsem ještě nečetla. Dokonce dostanu i jeden parfém, který mi překvapivě vůbec nevadí, neštípe mě do nosu jako ostatní a dokonce se mi ani nechce kýchat. Jitka mi dárek od sebe sama vrazí do rukou. Docela se divím, protože minulý rok mi nedala vůbec nic. Předminulý mi zase dala plyšáka, kterého původně koupila svému příteli, se kterým se ovšem těsně před Vánocemi rozešla. To už bych radši bývala brala to nic... Napjatě rozbaluju a nakonec jenom zůstanu civět na předmět, co z balícího papíru vypadne. Jo, originalita sama.
Dokonce ani mamka nic neříká.
"To ti má něco naznačit," řekne mi láskyplně Jitka.
"Mejdlo?" zeptám se otráveně.
"No, někdy už bys to začít používat měla," upozorní mě tím svým přeslazeným hláskem.
Společnenské interakce se ale letos naštěstí nekonají. Jitka se směje vlastnímu vtipu ještě tak dvacet minut, než mě otráví natolik, že nemyslím na nic jiného, než na svůj pokoj, kam většinou díky bohu nechodí. Mamce se zase udělá špatně a Jitka při první příležitosti zapluje do svého pokoje. A já, protože mě neláká ani cukroví a ani vánoční dávka pohádek, jdu spát. Teda spíš pěkně k sobě do pokoje. Nejdřív zalezu do koupelny a potom si pěkně v pyžamu lehnu do postele a přemýšlím, kterou z té hromady knížek si mám vlastně vzít. Nakonec mi padne pohled na tu od Lukáše. Sice už jsem ji jednou přečetla, ale zrovna teď jsem v náladě na aspoň nějaké její části. Ani nevím kdy se mi po tváři roztáhne ten přihlouplý úsměv... Trošku se mi klíží oči, ale je brzo a mně se spát nechce. Vždyť můžu dospávat ještě celý prázdniny.
 


Anketa

Dali vám někdy sourozenci, pokud nějaké máte, taky tak pěkně dementní/ironický/urážlivý/poděděný dárek?

Nevynechají jedinou příležitost. 0% (0)
Jo, dali. 12.5% (2)
Naopak, vždycky se snaží udělat mi radost. 31.3% (5)
Nikdy mi nic nedávají. 43.8% (7)
Nemám sourozence. 12.5% (2)

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 8. ledna 2009 v 1:08 | Reagovat

Jitka mi někoho dost silně připomíná...ségra mi taky nikdy nedovolí přes den spát, i když teda na Vánoce jsem neusnula, ale máti se mě nezastane, jelikož sdílí její názor, jak taky jinak, že? :o) a navíc ona se učí na kuchařku a nesnáší, když se jí do vaření, pečení či smažení někdo plete...jo, a ještě zjištění...nemám Jitku ráda...ne, ne a ne...nemůžu si pomoct, je mi nesympatická...

jé, tak ať jí to řeknou...chudák, dozví se to jako poslední a předpokládám, že ji to naštve...

páni, tolik knížek...to bych brala taky :o) já vlastně letos dostala knížky poprvé a předpokládám, že naposledy, jelikož to přeci není užitečný dárek...

kapitola byla skvělá...obě části byly úžasné a to čekání se rozhodně vyplatilo :o) moc se těším na další

2 Hope Hope | Web | 8. ledna 2009 v 1:09 | Reagovat

opět koment psaný během čtení :o)

3 Hope Hope | Web | 8. ledna 2009 v 1:17 | Reagovat

třetí komentář u jedné kapitoly ode mě, ale já ti to prostě musím napsat, ovšem předtím jsem na to nějk zapomněla, protože jsem to nenapsala hned, jaksi to nešlo...

brečela...než rozbalily ty dárky, tak jsem se prostě rozbrečela...vlastně ani nedokážu pořádně říct proč, ale bylo tam víc věcí a já si prostě nemohla pomoct :o)

4 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 8. ledna 2009 v 19:04 | Reagovat

někdy bych chtěla ségru, ale v porovnání s Jitkou je můj brácha zlatíčko, takže mi ani tolik nevadí, že to není holka...jinak kapitolka byla jako vždycky dokonalá, je mi Petry líto, já soobně si nedokážu představit, že bych bez rodičů strávila Vánoce..to by snad byla moje smrt, má to složitý....

Líbí se mi jak se to vyvýjí mezi ní a Lukášem, doufám, že z toho časem bude něco víc :)

5 Ridana Ridana | Web | 9. ledna 2009 v 18:18 | Reagovat

Páni, jako tohle bylo taaak useknutý, i když to tak nevypadá :D

Jako obvyle se mi to strašně líbilo, takže je celkem ohraný to tady psát, ale zvyk je zvyk ;)

Líbilo se mi, jak Petře pomohl Lukáš, bylo to od něj moc hezký. A jak ten stromeček zdobila, ty zlzy, moc pěkně popsaný:) Takže pro změnu, chválím:))))

6 miriela miriela | E-mail | Web | 9. ledna 2009 v 20:53 | Reagovat

teda parádna kapitola na to že si nad ňou tolko meditovala a možno práve preto je taká až by som povedala vypiplaná, a teda ja vianoce tiež bohvieako nemusím, ale keby som mala takéto tak už si asi rovno hodím mašlu ...

7 Kolda Kolda | E-mail | Web | 9. ledna 2009 v 23:03 | Reagovat

Já neodolala a musela napsat ten koment, dokdu jsem tady.. Pokráčko je parádní, ale Petry je mi líto.Takový Vánoce bych nechtěla nikdy zažít. Asi bych se sobecky zavřela do pokoje a začala sama sebe litovat, proto jsem chování Petry nejspíš tak obdivovala.. těším se moc na tu silvestrovskou ;o)

8 Drom Drom | Web | 9. ledna 2009 v 23:11 | Reagovat

Hmmm... konečně... hmmmm *tohle je vrnění slastí*... :D Jako kapitolka... úžasná, navíc byla skvělá, protože tam nebyla asi Katka ani David, takže skvělé, navíc ta zpráva od Lukáše... :D

Mám takový nepříjemný pocit, že je její mamka buď nemocná nebo těhotná... jo, těhotenství by vysvětlovalo to její chování...

Jinak dárky... pááááni, Shakespeare!!! :) Jooo, ta kámoška mi nakonec toho R& J půjčila, ale bylo to o fous... Ale hrozně bych chtěla mít doma jakoukoli knížku, hrozně moc knížek, abych mohla číst a číst... :)

Moje knihovna je žalostně tenká, nějaké 4 poličky i s dědovými vybranými a encyklopediemi... :( ale žádná klasika... mno nic, já budu končit... :)

Ještě nakonec, dneska žádné střeštěné teorie, protože Lukáš je princ a potěšil mě, Petra je chuďátko a nezaslouží si sestru jako Jitka, což je btw pěkná mrcha... mno dneska to celkově bylo tak o Petře a její mamce, takže si nemám na co stěžovat, krásná kapča:):)

9 Alienor Alienor | 10. ledna 2009 v 13:37 | Reagovat

Čim víc je mi sympatickej Lukáš, tim míň je mi sympatická Jitka... :-D A chudák Petra, taky bych nechtěla strávit Vánoce bez táty. Jo a taky mě štve, že jí Jitka a mamka něco tají, protože tim pádem to nevíme ani my!!!! :-!

10 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 20:11 | Reagovat

já bych řekla, že je těhotná:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.