21. kapitola - Šťastné a veselé, ehm jasně (1. část)

7. ledna 2009 v 21:44 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Tohle je fakt strašně ohraný. Vždycky, když napíšu článek, že mě momentálně nic nenapadá, nebo mi dělá problém to dosesmolit, tak mám nápadů, že nevim, co s nima.
Fajn, ne vždycky. Vlastně si pamatuju, že se mi to stalo konkrétně jednou a zbytek nevim, jestli se to vůbec opakovalo.
Každopádně - no nejsem dobrá?
Mám hroznou radost, že jsem to dopsala. Teda teď to ještě musim zkontrolovat, ale i tak!
Každopádně - ten sníh venku a ten mráz, no neni to nádhera? Já si mínusy absolutně užívám a kdyby nám tady v Praze tak nechutně nesolili všechen sníh, kudy jezdí auta, nebo možná chodí lidi, tak z toho mám radost ještě větší. Takhle se pak snažím chodit tudy, kde ten sníh je a pak mi to domů trvá klidně dvakrát dýl. Ale mně to neva, protože je sníh! Včera jsem si tak otevřela balkón a jako idiot stála ve dveřích. Pozorovala jsem, jak malý děcka bobujou. A nejlepší je, že jsem ani neměla mikinu! Prostě blázen největší.
Každopádně už ke kapitole, což bych se k tomu už teda dostat měla, no ne? Doufám, že se vám bude líbit. Mně se teda docela líbí, i na to, jak se mi během posledních dní zprotivila, když mě nic nenapadalo. Chtěla bych jí věnovat úplně všem, které si jí přečtete a berte to jako takovej hoooodně opožděnej vánoční dárek.
Přeju příjemné čtení. Dárek si totiž můžete rozbalit hned.



____________________________________
Když jsem se ráno probudila, měla jsem napůl chuť zase zavřít oči, hlavou se zavrtat pod polštář a předstírat, že je normální víkend. Na druhou stranu jsem si ale pořád opakovala, že to třeba nebude zas tak úděsný a přesvědčovala jsem sama sebe, že si všechno tu hrůzu, kterou před sebou tuším, jenom vymýšlím. Taky, že jo. Realita byla totiž samozřejmě ještě daleko horší. Jako vždy. Že já se vůbec ještě divim...
Hned v půl osmý, kdy jsem samozřejmě ještě chtěla vyspávat, mi volal táta. Omlouval se, že mě budí, ale aniž by čekal na rozespalou odpověď, se mě začal vyptávat, jakže se mám. No, bezvadně. Ještěže se mě nezeptal, jak jsem se vyspala! Ptal se, jestli bych se s ním nezašla podívat na vánoční trhy do centra, ale vybreptala jsem něco jako uklízet a cukroví a táta toho nechal. Po dalších dvaceti minutách, než se vypovídal, jsem byla naprosto vzhůru. No a když jsem zavěsila, čekala mě už jenom ona krutá realita...
Vypotácela jsem se z pokoje a málem jsem se hned zase otočila a běžela zpátky do postele. Na chodbě totiž stála Jitka na štaflích a zdobila všechno, k čemu se dostala.
"Nazdár," zívla jsem na ní ještě v pyžamu, zatímco ona na sobě už měla tepláky adidas a mikinu do soupravy k tomu. Úděsný.
"Ahoj," usmála se v překvapivě dobré náladě. Dokonce na mě byla milá.
"Co tak brzo?" zeptala jsem se nechápavě.
"Moc jsem toho nenaspala," usmála se a začala upevňovat jmelí na lustr.
"Nechceš třeba nějak pomoct?" Řekni že ne, řekni že ne...
"Ne, to je dobrý. Ještě bys mi to zkazila." Tentokrát mi překvapivě rýpanec nevadil. Vážně se mi nechtělo věšet kolem girlandy a bůhví co všechno ještě.
"Mamka ještě spí?"
"Ne, už dávno ne." Něco v jejím hlase, snad ten sarkasmus, mě přinutil u tohohle ještě zůstat. Chvilku jsem na ní jenom civěla a čekala, jestli ještě něco nedodá, ale Jitka se akorát samolibě usmála.
"Ale no tak..." zahučela jsem naštvaně.
"Jenom jí bylo v noci špatně," řekla Jitka prostě.
"Aha a proto se tváříš jako kdyby byla mamka v ochraně svědků, nebo co?" Jitka a její tajnůstkaření mě vážne nebavilo. Šla jsem chodbou ke koupelně, ale když jsem natáhla ruku ke klice, ozvala se Jitka znovu...
"Ani se nenamáhej," zasmála se zvonivě a pohodila svými pečlivě odbarvenými vlasy. Blond, samozřejmě. "Mamce je pořád špatně."
"Aha a to mám jít jako na záchod ven, nebo co?"
"Klidně můžeš," usmála se sladce a zase se začala věnovat jmelí. Tahle rodina jde vážně do kytek. "Taky bys mohla dát stromeček do stojanu, mamce je špatně a já bych si zničila nehty." Znělo to jako kdyby se mi snad omlouvala, ale za touhle její milou maskou bylo tolik škodolibosti, že ve mně zase jednou začalo všechno vřít.
"Bezva," zasyčela jsem a šla zpátky do pokoje. Fakt nedostižnej budíček tohleto. Z Jitčina pokoje ještě k tomu všemu vyhrávaly vánoční koledy.
"A uděláš to teda?"
"Mám snad na výběr?" zeptala jsem se se stejně kyselým úsměvem jako ona a důkladně jsem za sebou třískla dveřmi.
Zabralo mi dobrou čtvrthodinu, než jsem se vyvztekala a převlékla z pyžama. Věděla jsem, že Jitka bude předstírat zdobení klidně celý den, a to jenom proto, aby se mohla pokochat mým naštvaným výrazem, sotva ji tam uvidím postávat. Proto jsem si nejdřív pěkně před zrcadlem nacvičila naprosto klidný výraz a až potom jsem vyšla ze dveří. Jitku to asi pořádně nakrklo, protože ani nic neřekla. Mamka zrovna vyšla z koupelny, v obličeji celá zelená, a já okamžitě využila příležitosti vyčištění zubů.
Bylo mi jasný, že stromek budu muset stejně udělat já a řekla jsem si, že to radši udělám dobrovolně hned, než aby mi pak za zády stála Jitka a podupávala v pokusu mě ještě víc naštvat. Teoreticky jsem věděla jak na to, ale praxe byla děsivá. Když jsem stromek totiž konečně dotáhla do obýváku a podařilo se mi vyhrabat starý stojan, zjistila jsem, že to vůbec nebude tak snadné, jak jsem doufala. Kmen stromu byl daleko širší než kovové oko a já samozřejmě neměla žádnou sekyrku, nebo něco podobnýho, abych dokázala kmen osekat do přijatelné šířky (I když mi na mysl přicházel Jitčin milovaný pilník na nehty.). Bez kovové části byl ale stojan samozřejmě nanic. Bezradně jsem zírala na stromek pořád ještě obalený do sítě, ve které jsem ho sem s Lukášem přinesla, a nedokázala jsem ani náhodou přijít na to, jak by se mi mohlo podařit tohle všechno zvládnout. Kdyby si táta aspoň neodvezl i všechno nářadí, nadávala jsem v duchu. Ruka mi zabloudila ke kapse kalhot a já automaticky vytáhla mobil. Ne, tohle vážně sama nezvládnu, vzdala jsem se a začala listovat konakty. První mi přišel na mysl táta, ale ten tak trochu nepřicházel v úvahu, vzhledem k mamce, která má velkou naději zasloužit si cenu ignorant roku. Chvilku jsem si pohrávala i s myšlenkou, že bych mohla poprosit sousedy... Ale kolem nikoho dost dobře neznám a všichni by se na mě po vyslovení podobné prosby určitě dívali jako na magora. Mohla jsem sice zavolat tátovi, aby mi poskytl instruktáž, ale stejně by mi neřekl asi nic, co jsem už nevěděla... Do té chvíle jsem bezděčně cvakala klávesou a čekala na nějaký nápad a on se najednou nečekaně objevil. Lukáš, svítilo mi na displeji, zrovna když jsem se tam podívala. Bylo sice půl deváté pryč, ale nemohla jsem ani náhodou čekat, že by byl někdo mého věku touhle dobou dobrovolně vzhůru. Ale nápad se mi líbil... Lukášův táta by mi třeba mohl pomoct. Nebo i Lukáš, kdyby věděl, jak na to. Ale číslo jsem nevytočila... Místo toho jsem nacvakala do SMSky první prosbu, která mě napadla a plná naděje ji odeslala.
Odpověď přišla snad do půl minuty. Při čtení jsem se začala hned usmívat a starosti zmizely. "Hned sem tam." - to bylo všechno, co napsal. Na jednu stranu jsem si připadala dost hloupě, že ho takhle otravuju, ale na druhou jsem měla hroznou radost, že pomoc je na cestě. A radost poměrně převažovala výčitky. Vyšla jsem na chodbu a nahoru po schodech a s úlevou jsem zjistila, že Jitka už zalezla k sobě do pokoje. Zaklepala jsem na dveře ložnice a po chvilce vešla dovnitř.
Mamka ležela na posteli a když mě uviděla, tak zvedla oči od knížky a usmála se.
"Mami, bude ti vadit, když mi s tim debilnim stromem pomůže jeden spolužák?" zeptala jsem se nejistě.
"Stromem?" dostala ze sebe zmateně mamka.
"No, dávám stromek do stojanu a tak trochu mi to nejde..."
"A znám toho spolužáka?" obrátila nakonec mamka a začala se na mě culit tím nejhorším možným způsobem: moje dceruška dospívá.
"Znáš, je to Lukáš, víš kterej, chodil se mnou do třídy i na základce."
"Tůma?"
"Přesně ten," usmála jsem se. Vážně mě nenapadlo říct příjmení. Koho by to taky napadlo?
"Tak ho ode mě pozdravuj."
Za chvilku už jsem byla zase v obýváku a vyhlížela jsem Lukáše. Nechtěla jsem, aby zazvonil, to by akorát seběhla Jitka a to by bylo snad jenom o stupeň lepší, než kdyby se Katka ráno praštila do hlavy a rozhodla se ke mně zaskočit. Nečekala jsem dlouho, Lukáš si to k nám štrádoval celkem rychlým tempem a vypadal daleko míň rozespale než já. Doběhla jsem ke dveřím a počkala na prahu.
"Ahoj," zavolal hned, jak si mě všimnul. To jsem si zase já všimla igelitky v jeho ruce.
"Nevzbudila jsem tě?" zeptala jsem se nejistě, sotva přišel až k brance.
"Ne, to ne," zasmál se. "Ségra začala asi kolem šestý ječet jak na lesi a od tý doby jsem se jenom flákal."
"Proč ječela?" neodpustila jsem si další otázku.
"Měla noční můru, že na nás Ježíšek letos zapomene... A hned se o to musela se všema podělit," protočil oči.
"Dík, žes přišel, mimochodem."
"V pohodě. Aspoň nemusim zdobit náš stromek se ségrou. Je sice malá, ale pěkně panovačná," ušklíbl se.
Dovedla jsem ho do obýváku. Tomu plížení se chodbou nic neříkal, ale tvářil se minimálně dost zmateně. Nechtěla jsem, aby nás spolu viděla Jitka, no... Společnými silami jsme s Lukášem stromeček ale do stojanu dostali. Já mu ho trochu přidržovala, když osekával kmen a pak jsme se snažili, aby to stálo rovně. Když jsem pak nožem rozřezávala síťku na stromě, trochu se mi klepaly ruce... Byla jsem hrozně zvědavá, jak to bude nakonec vypadat. Lukáš se na mě nemohl dívat, takže nakonec vybaloval on. Když jsme potom stáli před hotovým dílem, které vážně chybělo už jenom dozdobit, strašně se mi to líbilo. Stromeček stál hned vedle křesla, jako kdyby tam takhle stával vždycky a jeho vůně mě vyloženě omamovala.
"Děkuju," řekla jsem snad posté, sotva jsem popadla nějaký dech k řeči.
"Mně to vážně nevadilo," zakřenil se Lukáš. To jsem vážně zněla, jako kdybych se omlouvala?
"Nazdárek," ozvalo se najednou ze dveří a já se ani nemusela otáčet, abych věděla, že Jitka se škodolibě směje a vymýšlí nějakou super vtipnou poznámku, kterou by mě mohla před obecenstvem srazit. Skoro jsem slyšela, jak se jí mozek vaří přetížením.
"No nazdar," vydechla jsem potichu.
Lukáš nejdřív vyprskl smíchy, ale pak ze sebe dostal aspoň "Ahoj."
"Ty víš, jak si to zařídit," ušklíbla se Jitka. Ne, nemusela jsem se otáčet. V tom hlase byl ten úšklebek natolik patrnej, že jsem radši začala sbírat jehličí, které opadalo na zem během toho všeho zvedání a kroucení. "To ses asi dost nadřela, co?" mlela si Jitka nerušeně dál svou. Připadala jsem si sice pěkně blbě, ale nemínila jsem to dát znát. "Nevyrušila jsem vás nějak?" zeptala se samolibě. Jako kdyby nebylo fyziologicky možný vyrušit a nějakýho kluka. Jako kdybych byla malomocná a všichni na mě koukali tak zhnuseně jako ona.
Nejistě jsem se otočila na Lukáše. Ne, že bych chtěla vidět to, jak se směje sestřiným vtípkům na můj účet, stejně jako vždycky všichni, ale připadalo mi, že bych ho odsud měla co nejdřív dostat. Dřív než ségra začne mlít o nějakejch vymyšlenejch kravinách typu, že o něm pořád mluvim. Což by bylo normálně úsměvný... Když se s ní prakticky nebavim a nepamatuju, kdy jsem naposled o Lukášovi mluvila s někym jinym, než s Katkou, a to ještě mluvila většinou ona. Ale momentálně by mě to akorát uvrhlo do hlubšího zoufalství. Lukáš se ale nesmál. Vlastně na tváři neměl ani náznak úsměvu, který byl u něho tak typický, že mě to docela vyděsilo. Místo úsměvu se mu akorát pokrčilo čelo starostmi. Bůhví, co se mu vlastně honilo hlavou... Poslední dobou se takhle tvářil docela často.
"Skončilas?" zeptala jsem se Jitky zase já. "Chceš, abych ti zatleskala, nebo vysmahneš i bez toho?" dodala jsem otráveně.
"Prťata," zasmála se posměšně. Ale otočila se a odešla zpátky nahoru.
"Promiň, ségra je poslední dobou pěkně nesnesitelná..." řekla jsem Lukášovi. Mně spíš připadá jako v přechodu, ale to jsem radši neříkala nahlas.
"Neomlouvej se, vždyť za to nemůžeš."
"Promiň," vydechla jsem hned automaticky.
"Tak za tohle už můžeš," zasmál se. Ten podivný výraz byl zase pryč, ale nepřestávalo mi vrtat hlavou, co s ním před chvílí bylo.
Když Lukáš odešel, šla jsem nahoru za Jitkou. Ne, že bych měla potřebu poslouchat další kecy, ale přecejenom - tradice je tradice. "Pomůžeš mi ozdobit stromeček?" zeptala jsem se hned ve dveřích.
"Proč bych měla?" zeptala se zase ona, když zvedla oči od nejnovějšího módního časopisu. Ležela na posteli a v rádiu jí vyhrávala nějaká příšerně táhlá melodie. Navíc se po pokoji jako mlha vznášela nějaká vůně, která mě štípala do nosu.
"Protože to tak děláme každej rok," řekla jsem hned. Věděla jsem, že se mě takhle zeptá, to by ani nebyla ona, kdyby to neudělala.
"Vánoce plný změn," zamumlala s otrávením a otočila stránku.
"Jak jako?"
"Táta je pryč, ty jseš poslední dobou úplně mimo a do toho ještě - " Přestala mluvit, sladce se na mě usmála a zase se začetla.
"Co ještě?" dorážela jsem. Zase mi jenom něco nedošlo, nebo mi vážně něco tají?
"Tomu bys nerozuměla," usmála se záhadně sama pro sebe a dál projížděla očima stránku. Bez sebemenšího zájmu o to, že s ní mluvím. Nenápadný vypadni.
"Do toho ještě Jiťuška bez přítele?" procedila jsem, hned jak jsem za sebou zavřele dveře jejího pokoje. Vždycky jsem nesnášela tohle její tajnůstkaření. Ještě mi oznámila, že bych s tim zdobenim neměla otravovat mámu, protože je jí špatně a já velmi ochotně vyklidila prostor. Neměla jsem na ní náladu, to fakt ne. Za mamkou jsem nešla... Ne proto, že bych tak nutně věřila Jitce (ani v křeči), ale proto, že když jsem trochu pootevřela dveře ložnice, tak mamka spala a konečně se aspoň ve spánku usmívala.
Potichu jsem dveře zase zavřela a vrátila jsem se do obýváku. Vedle stromku stála pořád ještě zavřená krabice s ozdobami a mně se do očí začaly samovolně hrnout slzy... Nedokázala jsem si představit Vánoce bez táty. Klidně bych se mohla vsadit, že mamka se bude zase večer přehnaně očividně snažit o tátovi taky ani nemluvit... Proč jenom dělá jako kdyby ani neexistoval? Kolikrát jsem už měla chuť si na mamku zaječet, ale nemohla jsem... Ne, když mamka vypadala tak zničeně jako třeba dneska. A ani to nebylo za poslední dobu poprvé. Jo, sice pořád nadává kvůli kravinám, pak zase brečí u naprosto slabomyslnejch filmů, ale pořád je na tom vlastně daleko hůř než já. Nemohla bych jí to ještě zhoršovat. Neumim to...
Klekla jsem si ke krabici a začala vytahovat různé menší s ozdobami. Oči mi ale slzet ani trochu nepřestávaly... V tichu jsem zdobila stromeček a pořád mi připadalo, jako kdyby to teď mělo trvat roky, než to konečně dodělám. Proti zdobení sice nic nemám, skoro nic, ale vydržet sama se sebou v téhle pohřební náladě, to se mi dost nezamlouvalo. Z okna jsem viděla i na zahradu sousedů... V jednom okně byla dokonce vidět část obýváku a to, jak zdobí vedle stromeček. Malá Adélka tam běhala jako šílená a její smích jsem ani nemusela slyšet, abych věděla, že se nese celým sousedním domem. Zdobili všichni. Ruce s báňkami mi ztěžkly... Ani jsem nevěděla jak a seděla jsem na sedačce s hlavou v dlaních a nemohla jsem přestat plakat. Bylo mi příšerně a neměla jsem nikoho, kdo by mi z tohohle bahna pomohl... Ticho v pokoji už mi vážně začínalo lízt na mozek. Zapnula jsem televizi, kde běžela aspoň nějaká pohádka a dala jsem se zase do práce.
Zabralo mi to asi dvě hodiny... Výsledek se mi nelíbil, ale měla jsem to za sebou, a to bylo v tu chvíli tak nějak hlavní. Nechtěla jsem čekat na posměšný Jitčin verdikt a šla jsem do pokoje... A najednou jsem seděla na posteli, oči se mi klížily, víčka těžkla a já neměla sílu. Chtěla jsem si lehnout, aspoň na chvilku. Pár minut přece nikoho nezabije...
 


Anketa


Komentáře

1 Hope Hope | Web | 8. ledna 2009 v 0:46 | Reagovat

já měla taky chuť zavrtat na Vánoce hlavu pod polštář...ale nakonec jsem se jenom na celý den zavřela do pokoje :o)

nápad s pilníkem byl úžasnej :D akorát by mi pak bylo hrozně líto Petry :o) Jitak by to určitě nenechala jen tak, že?

šťastný to nápad s Lukášem :o) takový princ zachránce :o)

ten úsměv Petřiny maminky si dovedu živě představit :D asi by mi vadilo, kdyby se na mě takhle smála moje máti, ale aspoň nějaká změna by to byla...

to bylo hezké a milé, že se Lukáš nesmál kecům Jitky :o)

taky jsem si nedovedla představit Vánoce bez taťky, ale nějak jsem je přežila...ono člověku nic jiného nezbyde , navíc stromeček s náma vždycky zdobil on a bylo to strašně fajn a po těch patnácti letech to byla vážně změna...

během čtení mě napadlo (musím sem napsat alespoň nějakou teorii, když ty jsi mi jich napsala tolik a trefila se ;o) ), že holek maminka je buď v přechodu, nebo těhotná, ale to je první věc, která mě napadla...to mám z těch filmů a románů a seriálů a já nevím, čeho všeho ještě...

jinak komentář je psaný za pochodu a nekontrolovaný, ale snad by měl dávat smysl...a já pospíchám na druhou část...

jinak si taky užívám sníh a mám někdy dokonce chuť vzít papír a tužku a pokusit se zachytit, alespoň kus té nádhery kolem :o)

2 Kolda Kolda | E-mail | Web | 9. ledna 2009 v 18:22 | Reagovat

Taky si radši dělám procházky hlubším sněhem a stojím v okně, bohužel - nebo naštěstí? - já mám výhled do zahrad a trochu na řeku-taky pěkný=) plus na nás obrovskéj křivej maloměřickej komín xD jSem strááášně ráda, že už tu je pokráčko, předpokládám, že bude jako vždy fantastický, ale nevím, jestli potom hodím koment, spíš si to vytisknu a  až bude sbaleno, tak si to hezky v klidu přečtu=)

3 Sellena Sellena | 14. října 2009 v 19:59 | Reagovat

mě už je z toho fakt teskno...chudák Petra

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.