20. kapitola - Nostalgie Vánoc

23. prosince 2008 v 21:40 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy

Zbývá mi příšerně málo znaků, co sem můžu napsat, aby se mi článek vůbec uložil.
Takže všechno, co jsem vám třeba mohla chtít říct se dozvíte v případném příštím článku.
Což je vlastně dobře pro vás, no že jo...
Každopádně jsem hrozně ráda, že se mi kapitola podařila sesmolit a doufám, že se vám taky bude líbit. Mně se teda líbila moc.
Ale to jsem to jenom psala, napodruhý to bude třeba daleko horší, to známe...
No, celý jsem si to vážně nezkontrolovala.
A nejsem si úplně jistá, jestli se mi podaří Vánoční kapitolu zítra vážně přidat... Na té mi ale stejně tak moc zase nesejde. Na Silvestrovskou se těšim víc.
Budu se snažit, ale uvidim, třeba to stihnu, třeba taky vůbec ne. Kdybyste chtěly, můžete z toho neprávem obviňovat Ridanu, která mě nabádala, abych zítra nesmolila kapitolu.
Ne, to ne.
Užijte si čtení a spolu se mnou doufejte, že mi to sever zbaští a jsem nepřesáhla povolený limit znaků. A kdyžtak vám přeju spokojený Vánoce, kdybych zejtra nenapsala ani jeden článek. (O tom ale vážně silně pochybuju - se znám. )
SPECIÁLNÍ AKTUALIZACE: Speciálně pro Hope jsem upravila anketu. Vždycky jí napadne další odpověď, která mi chybí.


_____________________________
Naprosto doražená vlastním vztekem jsem zůstala mrznout na zastávce... Nechala jsem si totiž ujet asi tři tramvaje, abych měla jistotu, že už se dneska s Davidem nepotkám. Protože to už bych za sebe vážně neručila. No a v blízkosti silnice bych mu mohla přivodit i něco horšího než obtisk ruky na tváři. A jak jsem se tak krmila a těšila soukromou představou Davidova skonu, přijela asi tak tak čtvrtá tramvaj. To už jsem se usmívala vlastní fantazii a když jsem nastupovala, tak jsem se zrovna bavila představou Davida přivázaného v nějakém rozlehlém mraveništi. Sotva jsem si sedla na sedadlo v poloprázdné tramvaji, bez starosti, že mě na další zastávce vyrazí nějakej důchodce, nasadila jsem si na uši sluchátka a na empétrojce jsem našla ty nejhlasitější a nejuřvanější písničky, co jsem mohla. Spokojeně jsem se nechala unášet kombinací hudby a morbidní zábavy. Od zastávky jsem šla domů už naprosto uvolněná a dokonce jsem si pokyvovala hlavou do rytmu. Sem tam jsem kopala do kamenů válících se na chodníku. Docela mě potom překvapilo, když před domem stálo mámino auto.
Nejistě jsem vešla do domu. "Ahoj."
Žádná odpověď, proč už mě to ani tak nepřekvapuje?
"Mami?"
Nic.
Zula jsem se a pomalu šla ještě v bundě do obýváku. Mamka mě ale vůbec nepřekvapila. Seděla u stolu skloněná nad prací a ani si nevšimla, když jsem vešla.
"Ahoj." Nedokázala jsem potlačit úsměv.
Mamka sebou trhla a rychle se na mě podívala. "Jé, ahoj... Vůbec jsem tě neslyšela."
"Ne, vážně?" smála jsem se dál. "Co to vůbec děláš?"
"Ale, jenom nějaký vyúčtování, znáš to." Uhm, až moc dobře, řekla bych.
"Spěchá to, že to děláš teďka?"
"Vzala jsem si kvůli tomu dovolenou... Zítra to musím odevzdat." Nečekaně - dovolená zase padá na práci, ale jako tak proč ne, že jo...
"Aha."
Když se na mámu podívám pořádně, uvědomím si, že je v pyžamu. A to u ní nevěstí nic dobrého. Na svém vzhledu si zakládá a proto jí tak štve, když se o módu narozdíl od dokonalé Jitušky (až na to, že propadá - vážně dokonalost sama) nezajímám. Oblečení vybírám v obchodě podle toho, jestli mi padne a na sebe si jednoduše ráno navlíknu první čistý oblečení, na které narazím. Navíc ani netoužím po kozačkách a taneční jdou mimo mě. Mamka mezitím upadá do depresí, co to z její dcery vyrostlo. Klasika.
"Je ti dobře?" zeptám se starostlivě, když přijdu až k ní a vidím, že je v obličeji úplně zničená a v očích má zoufalý výraz.
"Večer jsem asi snědla něco špatnýho," usměje se na mě zmučeně. Včera byla na nějaký pracovní večeři a evidentně to zase přepískla s odhadem sebe sama. Nechce ostatním připadat jako věčně na dietě, takže si určitě zase dala něco, z čeho jí bylo celou noc těžko a ona ani nemohla spát. Ach jo...
"Ale je to lepší, ne?" vyptávám se dál a měřím si ji pátravým pohledem. Vypadá tak zesláble...
"Jo, to jo... Prosimtě mám toho vážně moc," řekne nakonec. Aneb jdi nahoru do pokoje a nech mě laskavě dělat mojí práci.
"Jasně," kývnu automaticky a jdu nahoru. Stejně jsem dneska nechtěla koukat na nic v televizi... V pokoji akorát přehodím přes postel bundu, školní batoh hodím do nejtmavšího kouta pokoje a mám sto chutí si do něj kopnout. Sedám si na židli, kousek se odstrčím od stolu a jako malá se otáčím kolem dokola. Nemám ani jediný nápad, co bych tak mohla dělat... Vždycky to totiž dopadá stejně, skoro potmě sedím na posteli a čtu, dokud nemusím jít spát. Aspoň během takových odpolední, kdy nemusím dělat žádné úkoly a ani se učit na testy. A ne že bych se učila hned jak přijdu ze školy, to teda ani náhodou. Začíná se mi už točit hlava a já si říkám, že vážně nemám takovou výdrž jako když jsem byla malá.
Když jsme se ségrou závodily, která se vydrží otáčet třeba vestoje dýl a neupadnout. To bylo ještě dlouho předtím, než si Jitka poprvé nalakovala nehty a objevila svůj nový smysl života. Otráveně nohama brzdím neustávající otáčení a po chvilce se židle konečně točit přestane. Místo toho se mi točí celý pokoj, snažím se zaostřit a hodnou chvíli mi trvá, než vůbec rozpoznám obrysy té strany pokoje, kam se židle nakonec otočila.
Dost malátně se zvedám a musím se přitom opírat o stůl. Pomalu jdu k odhozenému batohu a vytahávám z něho notně ošahanou knížku, která se snad hned po prvním čtení zařadila mezi moje oblíbené. Jdu si sednout do křesla vedle knihovničky a hned taky rozsvěcím lampu vedle, protože už se setmnělo. Sotva ale dosednu, vzpomenu si na úkol z dramaťáku. Chci, abyste sami v sobě dopříště zkusili najít postavu, kterou hrajete. Pokládám knížku na psací stůl kousek od sebe a zůstávám sedět v křesle.
Julie... Rukou si vjíždím do vlasů, přes tvář a nakonec ji nechám jen tak ležet v klíně. Zakázaná láska... Co může vlastně být tak silného, že si kvůli tomu dokážou dva lidé vzít bez dlouhého přemýšlení život? Jak mám zahrát něco takového, když jsem nezažila ani polovinu? Hrábnu po knížce a listuju různými scénami... Julie je nezkušená, to mi teda vážně nedělá problém zahrát... Miluje Romea, to už je krapet složitější. No, jestli bude Romea hrát David, tak z toho bude spíš masakr na entou, než epická tragédie a nejznámější láska všech dob... A když bude Romea hrát Lukáš, tak... Tak to bude o jeden vyčítavý pohled denně horší. O ten jeden, který mě bude pronásledovat i ve snech, protože Katka by si to vzala víc než osobně. Snažím se zase soustředit na hru. Bez Romea je Julie bezradná... Chvíli si všechno přehazuju v hlavě, znovu a znovu promýšlím, cože to mám vlastně hledat a potom rychle vstanu z křesla...
Se ztřeštěným úsměvem naházím na postel všechny svoje plyšáky a vyrovnám je do několika řad. Ze zdi na mě zírá ještě několik dalších párů očí z plakátů.... Perfektní, připadám si jako v dost podivném divadle. Stoupám si před postel a když se už chystám nadechnout a začít si zkoušet nějakou scénu, rychle přeběhnu ke dveřím a jedním rozhodným pohybem zamknu. Nenechám se přece vyrušit. Vždycky můžu říct, že balím dárky. Konečně nějaká fajn věc na Vánocích. A ty zvuky? No to je jenom jeden film, mami... Jeden dost ztřeštěnej film. Ne vážně? Ta ženská že zní úplně jako já? A nezdálo se ti to jenom? Usmívám se jako naprostý blázen a jdu zpátky před plyšáky.
A i když si z toho všeho vlastně jenom dělám legraci, říkám si, že mi třeba pomůže připravit se na reakce lidí okolo. Připravit se na nechápavé civění a třeba Katku, která se většinou snaží propálit pohledem díru do zdi. Nebo režiséra, který na mě bude pátravě civět a projistotu si ještě psát poznámky, co konkrétně mi nešlo, aby mě za to mohl nakonec patřičně zkritizovat do uzlíku neštěstí. Jedný holce náhodou už tak zkazil svojí kritikou den, že normálně odešla s brekem z hodiny a druhý den ani nepřišla do školy. Přestoupila. Jo a to všechno proto... Protože rejža jí připravil o její životní sen a v té samé vteřině ji ještě přesvědčil, že na to nemá.
V rukou držím knížku a listuju... Snažím se nemyslet na chudáka Lenku. Scénu za scénou se snažím pochopit, co asi Julie v tu chvíli cítí. Strach o Romea, protože je na nepřátelském území. Nebezpečí, ve kterém se octnul jenom a jenom kvůli ní. Naprosté zoufalství, když Romeo musí do Mantovy...
Sýpavě se nadechnu a se zavřenýma očima odříkávám první, co mě napadne. Snažím si představit celou scénu kolem, ale nejde mi to. Nedokážu se soustředit na Julii, když musím ještě vymýšlet, co budou asi zrovna dělat ostatní... Sice si přeříkám všechny Juliiny repliky, ale na co mi to vlastně je? V hlavě si dokážu barvitě představit, jak to hraju. Jak mi přeskakuje hlas a jak něco naopak říkám neskutečně rychle. Podle toho, jak rychle se odehrává scéna a podle Juliina současného zoufalství, nebo zase radosti... Jenomže to vůbec není snadné zopakovat fyzicky. Nedokážu se prostě nadechnout a začít tady zamilovaně čumět na svojí plyšovou želvu. Nebo ještě líp - na nějakej plakát!
Vzdávám se a knížku založím zpátky na polici vedle ostatních... Plyšáky zase uklízím z postele a nedokážu se ubránit pocitu, že moje představivost ohledně hraní silně předchází realitu... Na co je znalost textu, když se člověk nedokáže přenést přes skutečnost? Když prostě v klukovi naproti sobě vidí neskutečný hovado a nedokáže nad ním přemýšlet jako nad Romeem a sebe zase brát na chvíli jako Julii a prostě nedělat to, co by v naprosto běžné situaci dělal. Protože já nejsem Julie a nikdy nebudu, no ne? Je klíč v tom zapomnění na všechno kolem a soustředění na vymyšlenou realitu? A jak to mám sakra vůbec udělat?!?! A jak mám sakra předstírat Julii, když dokážu myslet jenom na to, jak by Petra Davidovi ráda vyškrábala oči?
oOoOoOo

"Né-sé-em-vá-am-no-vii-nyi-poo-sló-ou-ché-ejte!" Notuje si náš hudebkář nadšeně. Snaží se rozezpívat celou školu najednou. No a upřímně mu to moc nejde. Sem tam se k němu sice někdo přidal, ale ta část, která zarytě nemlčí, většinou zapáleně diskutuje s někým vedle sebe. Patřím k zarytě mlčícím. Koledy jsme vždycky zpívali doma před nadělováním dárků a mně teď jenom bodá představa, že letos bude úplně všechno jinak. Vážně nepotřebuju krákat koledy a předstírat, že se mi líbí.
"A co kdyby na Vánoce přijela babička s dědou?" navrhovala jsem mamce ve své dětské nevědomosti. Bylo mi sedm a mamka jednoduše nepokládala za vhodné rozebírat svojí část rodiny. A ne že bych to tenkrát chápala.
"S těma se uvidíš na Silvestra," řekla mi na to mamka překvapeně. I když naprosto nekompromisně... Vlastně ani nemohla vyjádřit 'ne' jasněji.
"Ale já myslela ty druhý," řekla jsem potichu. Docela otřásla mým odhodláním, ale nevzdávala jsem se. Zatím...
Mamka nejdřív zrudla, potom otevřela pusu a nakonec ze sebe vydala tak nerozluštitelný zvuk, že jsem se prostě musela zeptat.
"Cože?"
"Děláš si ze mě srandu?"
"Proč?" ptala jsem se dál nechápavě. Jak jsem taky mohla pochopit, že máma svýho tátu zavrhla hned po rozvodu rodičů a od patnácti ho ani jednou jedinkrát neviděla? Jak jsem mohla tenkrát chápat, že mamku rodiče natolik zklamali, že se při první příležitosti odstěhovala na intr a už se nevrátila? Teď jsem to chápala o poznání líp... A už jsem se ani tak nedivila...
Koledy mi prostě vždycky připomínaly naše každoroční Šťastné a veselé, jenomže teď už štěstí vyprchalo a silně jsem pochybovala o nadcházející veselosti. Takže moje nálada se teď pohybovala kolem bodu mrazu až absolutní nuly a já měla chuť akorát si tak zacpat uši a utýct.
Projev ředitelky jsem se snažila vnímat, protože třeba minulej rok se mi líbil, i když si teď ani nepamatuju, co říkala, ale nedokázala jsem udržet soustředěnost. Civěla jsem na ní, viděla jak hýbe pusou... Ale když jsem pochopila, že se snaží všem navodit vánoční atmosféru a navnadit je na nadcházejících pár dní (neboli radost nad dny bez školy už dávno předčilo zoufalství nad rodinnou situací, tak proč se vlastně snažit...), natvrdo jsem přestala vnímat a místo toho jsem začala nepokrytě civět z okna na snášející se sněhové vločky.
Vybavil se mi útržek z videa, které točili naše rodiče, když jsme byly s Jitkou ještě v té roztomilé, ukecané a ochotně pózovací části... Napadl první sníh a mamka vyběhla ven a uplácala malého sněhuláka. Postavila ho na talířek a šla nás s ním prozbudit. Asi nikdy nezpomenu na to, jak jsem se tvářila. Nadšením se mi rozsvítily oči a snažila jsem se nedýchat, aby se sněhuláček nerozspustil. Jitku to přestalo po chvilce bavit a šla si něco stavět z Lega, ale já asi hodinu seděla u sněhuláka a když se rozspustil i poslední kousek ledu, začala jsem plakat... V tu chvíli už byla sněhu venku hromada... Jitka šla s tátou pro boby a užívala si, ale já nechtěla dělat nic jinýho. Seděla jsem jako hromádka neštěstí a brečela kvůli sněhulákovi. Jo, ale tohle u mě nikdy nebylo až tak neobvyklý.
Otáčím pozornost zpátky na hudebkáře a náš menší školní sbor. Je tam asi něco kolem patnácti lidí a valná většina tam šla hlavně proto, že jim nešla hudebka během hodin a museli. Vlastně ani neměli na výběr. Friš, hudebkář, vypadá jako v sedmém nebi. Nonšalantně mává rukama snaží se dál o nemožné. Teď už ale zpívá docela dost lidí. Já akorát otevírám pusu, protože jsem si všimla toho, jak na mě civěla třídní. Nepotřebuju další důvody, aby mě nesnášela. Bojkotování školních akcí by se k nim nepochybně šupem přidalo...
Katka vedle mě v pohodě zpívá. Nikomu nevadí, že falešně... podporuje aspoň zábavu a nekazí to tak jako já. Nikdo se po ní ani neohlédne a díky ní se přidá i dalších pár lidí. Včetně Lukáše, Davida, Marka od nás ze třídy a Kamily z dramaťáku, co stojí kousek od nás. Začínám se odhodlávat, že se k ostatním přidám. Do krku se mi zase žene ten nepříjemný tlak a pomalu se začíná hlásit i nesnesitelné pískání v uších. Soustředěním přivřu oči a najednou se přidám, "Slý-šte-je-pilně-á.ne-omyl-ně, slý-šte-je-pilně-á-neomylně, róz-jí-í-mé-é-jte." Katka se na mě usměje a otočí se zpátky dopředu. Napětí mě opouští a já si najednou říkám, že to ani tolik nebolelo... Vlastně je daleko jednodušší zpívat, než se přesvědčovat, že to nemá cenu. V klidu přezpívám koledu s ostatními až do konce a konečně mi začíná připadat, že Vánoce nejsou až tak úplně od věci. Stačí se přesvědčit, že něco zvládnu, že se na mě nikdo nenaštve, když sem tam ujedu... Stačí ze začátku zapomenout na lidi kolem a potom se k jejich radosti třeba zase přidat. Stačí tak málo a člověk překoná tuhle pomyslnou hranici, za kterou se bál vkročit. A asi stačí přesně tak málo, abych si dokázala stoupnout před divadlo plné spolužáků a předstírala cokoli bude potřeba. Protože nikdo nebude nadávat, že to kazím... Protože budu třeba připadat podobným strašpytlům jako jsem já neskutečně odvážná. A pak si můžu klidně zalízt do vlastního pokoje a krmit se vlastním šokem nad tím, že to ani nebylo tak strašné. Vždyť je vlastně až směšně jednoduché nekazit to ostatním.
Když se potom z tělocvičny hrne celá škola, aby se zase rozešla do jednotlivých tříd, nepřipadám si jako sociální vyvrhel. Směju se s ostatními a dokonce jsem schopná nepředstírat. Protože mě to najednou, i když naprosto nečekaně, začalo bavit.
Ve třídě byla sranda. Třídní dokonce nebyla až tak nepříjemná, jako většinou bývá. No, někdy víc než to... Všichni jsme si tak nějak po skupinkách povídali a Šimon dokonce třídní ukecal a pustil film. Moc lidí se sice nekoukalo, ale aspoň to zaměstnalo třídní a nebylo takový hrobový ticho. Naše skupinka se bavila slušně, David přinesl karty a my hráli všechny karetní hry, které nás zrovna napadly. Došlo nejenom na prší, ale třeba taky na vole padni. Hodina a kus uběhla jako nic a třídní se nás najednou snažila utišit, aby nám mohla i ona něco popřát. Potom se s námi rozloučila a odešla.
Tramvají jsme dokonce jeli spolu. Všechno šlo v pohodě a já jsem dokonce úspěšně nemyslela na včerejšek a na Davidovo nechutný chování. Ignorovala jsem ho vždycky když to šlo a když to prostě nešlo, tak jsem dělala jakoby nic. Je jeho problém, že je totální idiot a mně je do toho houby, no ne? Co bych se štvala s jeho psychickou labilitou, nebo spíše debilitou, když se na něj můžu zvysoka vykašlat a ještě se bavit jeho nechápavým výrazem? Nakonec jsme skončili ve čtyřech na školním hřišti naší bývalé základky. Kecali jsme, sem tam po sobě házeli sněhem a užívali si fajn dne. Nikdo nenadával, nikdo na mě nekoukal jako na vraha. Připadala jsem si jako ve snu... Jako kdyby David prostě přišel k nám do třídy, zkamarádil se s Lukášem a nikdy by se nepletl mezi něho s Katkou. Jako kdyby všechno, co se doteď stalo, bylo jenom výplodem mojí fantazie. Nemyslela jsem na to, že po prázdninách všechno zase zapadne do starých kolejí... Snažila jsem se nemyslet vůbec, jenom jsem se smála s ostatními.
Když jsme se nějak přestali pošťuchovat a jenom jsme tak popocházeli, vzpomněla jsem si na dárek pro Katku. Vytáhla jsem ho z tašky a s úsměvem plným očekávání, jestli se jí bude líbit, jsem jí dárek dala. Katka najednou vypadala zkroušeně... Čelo jí protla vráska a ona se na mě dívala až nesnesitelně smutně.
"Děkuju," řekla hned, jak jsem jí dárek předala i s všemi řečmi kolem. "Ale já pro tebe nic nemám," vypadlo z ní po delší chvíli.
Spolkla jsem všechno, co mě napadalo a řekla jenom, "To nevadí." Proč jenom nemohla říct, že ten dárek zapomněla doma, nebo něco podobnýho? Proč jsem vždycky schytala plnou dávku upřímnosti v těch nejhorších chvílích? Hlavně že já ten dárek sháněla tak dlouho. Ne, to nevadí, hučela jsem sama do sebe... Ale na tváři se mi přecejen podařilo vyloudit ten klidný úsměv.
"Taky pro vás něco mám," řekl David s úsměvem a vytáhl z kapsy dva malé balíčky. Úplně stejné. Od zlaté stužky se odrazilo polední slunce a já musela trochu přimhouřit oči.
"Děkuju," vydechly jsme s Katkou naráz.
Já dostala červenou gumičku do vlasů, Katka tu samou ale zelenou.
"Pro tebe zase nic nemám já," omlouvala jsem se.
"To je v pohodě," smál se David. "Vždyť je to jenom blbinka."
Jo, to asi byla. Aspoň Katka vypadala dost zklamaně... Měla jsem chuť jí nakopnout.
Potom už bylo všechno daleko křečovitější... Nakonec jsme se asi po půl hodině rozloučili. David s Katkou šli na opačnou stranu, než já s Lukášem.
Smáli jsme se celou cestu až k mému domu.
"Tak hezký Vánoce," řekla jsem vesele.
"Tobě taky..."
Nepřipadalo mi, že to bylo všechno... Takže jsem spustila ruku z naší namrzlé zahradní branky a čekala jsem. Nepochybně jsem musela vypadat jako blázen. Zase. Třeba jsem si to vyložila špatně... Jenomže když jsem rukou zase sáhla po klice, Lukáš se konečně nadechl, aby něco řekl. Ruku jsem bleskově zase spustila k boku.
"Víš, taky pro tebe něco mám," řekl konečně.
Nechápavě jsem na něj zírala.
"K Vánocům."
Co jsem měla asi tak říkat?
"Neboj, neni to nic velkýho... Vlastně jsem to jenom našel na půdě a napadlo mě, že by se ti to třeba mohlo líbit," začal mě ryhle ujišťovat. Hrábl rukou do batohu a vytáhl neohrabaně zabalený balíček.
"Tak děkuju," řekla jsem pořád ještě naprosto překvapená. "Ale já pro tebe nic nemám."
"To je v pohodě, já ani nic nechci," ujišťoval mě. Jako kdybych si to od něj nechtěla vzít a on mi to musel vnucovat. "Vážně mě to ani nic nestálo," mluvil dál. "Vlastně jenom ten balící papír," zasmál se.
Taky jsem se na něj usmála a vzala jsem si dárek do rukou. Trochu mě překvapila jeho tíha.
"Můžu?" zeptala jsem se zvědavě, připravená papír na místě rozervat. Zvědavostí jsem nedokázala myslet na nic jiného.
"Jasně."
Rychle jsem vsunula prst pod okraj papíru a trhla jsem. Ani mi to nedalo tolik námahy. Papír byl během chvilky dole. Lukáš ho vzal, zmačkal a hodil do naší popelnice.
"Páni," vydechla jsem.
"Líbí se ti to?"
Mlčky jsem přikývla a nevěřícně jsem civěla na knihu ve svých rukou. "Děkuju," vydechla jsem překvapená, že jsem vůbec schopná něco říct. Zrovna tuhle knížku jsem už měsíce a měsíce sháněla po všech pražských antikvariátech. Prostě jsem nechtěla nové vydání a byla jsem natolik umanutá, že jsem si knížku ani nepůjčila v knihovně.
"Já... já vůbec nevim, jak bych ti to mohla oplatit," řekla sem nakonec. Pořád jsem ani nedokázala odtrhnout pohled od ošuntělé knížky ve svých rukou.
"Tak se za rok mrkni do sklepa, jestli tam nemáš třeba nějakej starej fotbalovej míč," navrhl Lukáš se smíchem.
Zasmála jsem se a konečně se podívala i na Lukáše.
"Takže... mám se příště podívat po půdě ještě líp?" zasmál se znovu.
"Ne, to nemusíš, tohle mi bohatě stačí. Asi tak dvacet let se budu muset před Vánocema pravidelně hrabat ve sklepě, abych ti to oplatila."
"Dohodnuto." Lukášovi se něco zablesklo v očích, ale než jsem stihla přemítat nad tím, co to vlastně bylo, bylo to pryč.
"Takže... Hezký Vánoce?" zeptal se nejistě.
"Děláš si srandu? Tohle jsou naprosto úžasný Vánoce!" zasmála jsem se zase já. Bylo mi úplně jedno, že se chovám jako duševně nemocná. "Ani nepotřebuju další dárky!"
"To jsem rád, že máme tak super půdu."
"Já víc."
"Tak to asi jo..."
Do dvaceti minut jsme se už vážně rozloučili a já spěchala nadšeně do svého pokoje, abych si to mohla konečně přečíst.
 


Komentáře

1 Hope Hope | Web | 23. prosince 2008 v 22:45 | Reagovat

první k anketě...proč tam není možnost ani jedno? :o/

teď ke kapitole...představy Davidovy smrti mě pobavily :o) a ten konec...ách, jak dal Lukáš Petře tu knížku...jééé :o) dvacet let se hrabat ve sklepě? :D vzpomenou si na sebe za dvacet let vůbec?

kapitola je krásná :o)

2 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 23. prosince 2008 v 23:00 | Reagovat

Lukáš už by se konečně mohl vymáčknout :D, všichni víme, že něco kuje, ale on pořád nic..chjo..s klukama je to těžký. Pěkná kapitola už se těším na tu vánoční :)

3 Hope Hope | Web | 23. prosince 2008 v 23:05 | Reagovat

Lir: děkuji za speciální úpravu :o) letos to totiž tak bohužel je...

4 Alienor Alienor | 24. prosince 2008 v 13:00 | Reagovat

Lukáš je strašně hodnej... Jestli nedostene roli Romea, tak se nechám inspirovat představama Petry a taky tě hodim třeba pod auto nebo do mraveniště... :-D

5 miriela miriela | E-mail | Web | 24. prosince 2008 v 14:18 | Reagovat

Zaujímavé s tými darčekmi... ale Lukáš je zlatíčko :)

6 Kolda Kolda | E-mail | Web | 25. prosince 2008 v 19:55 | Reagovat

Já se na pokráčko taak těšila!! Ani nevíš, jaký to bylo utrpení, když jsem si ráno tento článek otevřela a zespoda se ozvalo: "Tak jedem!" =D Celej den čekání-ale vyplatilo se to -pokráčko je naprosto nádherný a Lukáš je moc milej! =) Těším se na další-jako obvykle xD

7 Roxie Roxie | E-mail | Web | 6. ledna 2009 v 17:30 | Reagovat

mně se líbilo to s tim sněhulákem :D

8 Sellena Sellena | 13. října 2009 v 21:02 | Reagovat

určitě nejlepší scéna s dárkem od lukáše:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.