19. kapitola - Poprvé a snad naposledy!!!

21. prosince 2008 v 12:31 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Wow, je tady druhá kapitola za dva dny.
Jsem s tím hooodně spokojená.
No... Jako s tím, že se mi to podařilo napsat. Nevim, co řeknete na kapitolu... Můžu jenom doufat, že zní aspoň trochu věrohodně.
Každopádně je to jenom Petřin čtvrtek a ještě dneska, nejpozdějc zejtra, zkusím přihodit krátkou kapitolu s Petřiným pátkem. Čtvrtek je delší než jsem čekala... 5 stran a kousek. Pátek bude daleko kratší, to vás můžu ujistit.
A protože jsem slibovala, že kapitola bude kolem poledne, tak na své víc jak půlhodinové zpoždění můžu říct snad jenom to, že to půl hodiny opravuju, čtu si to po sobě a snažím se vymyslet nadpis.
Teď si půjdu pěkně číst Zatmění a pak jdu udělat své oblíbené cukroví.
Takže vy si pěkně čtěte a upozorňuju, že byste neměli přeskočit osmnáctou kapitolu, co jsem ji sem hodila včera večer.

______________________
Sedím nad testem a horečně se snažím vybavit si tu rovnici. Přesně si pamatuju i to, v jaké části a které stránky byla. Dokázala bych do puntíku přesně namalovat to, co jsem si malovala podél okraje sešitu, ale když jde o rovnici, mám absolutní výpadek. Jako kdyby na tom místě ani nebylo nic napsaného.
"Pět minut," oznámí nám naše chemikářka.
Třídou se nese zoufalé mumlání a všichni začínají neuvěřitelně rychle škrábat to první, co je napadne. A já jenom dál propadám zoufalství... Jde mi o tolik, dřu celý večer a co z toho mám? Určitě mi tam toho polovina chybí. U každé otázky mám přibližně to, co si pamatuju, ale vím, že žádná odpověď není kompletní a přesná. Hlavou se nakláním na stranu a opírám se o ruku. Debilní rovnice... Takže - síra s oxidačními vlastnostmi. Hmm... S. Fajn, mám jednu část rovnice. Tak desetinu, co tam toho musim napsat. Radši přejíždím očima po celém testu a snažím se ještě aspoň něco dovymyslet. Využití oxidu siřičitého... Nebylo tam něco... Ne, to je blbost. Nebo jo? Propisku, se kterou jsem si doteď jenom znuděně pohrávala v prstech beru normálně do ruky, přiložím ji k papíru a pomalinku naškrábu "bělící účinky". Propisku zase pomalu od papíru odtáhnu a ještě jednou si po sobě pročítám odpověď. Jo, zní to věrohodně. Jde se dál...
"Kdo to má, může odevzdat," zasupí chemikářka. Šum ve třídě totiž značně nabyl na hlasitosti a ona je na to příšerně háklivá.
Chvilku těkám očima po ostatních a potom se zase obracím k testu. Asi tak tři lidi odevzdali a zbytek aspoň ztichl.
Sem tam ještě něco dopíšu, i když si nejsem jistá, jestli je to dobře, ale říkám si, že aspoň lepší něco než nic. Rovnici nakonec nějak vymyslím a když se po chvíli ozve, "Zezadu vybere David, Šimon a Nikola," už jenom netečně koukám z okna.
"Tak jak?" zeptá se mě Katka překvapivě přátelsky, když vycházíme ze třídy a já si můžu konečně oddechnout, že už to mám za sebou.
"Ani nevim..." říkám upřímně. Něco tam mám, no.
"Cos napsala k těm kyselejm dešťům? Myslíš, že bude stačit, když tam mám podrobně popsaný účinky? Neni úhyn velkých ploch lesů moc zavádějící?" Aha, ona se jenom potřebuje vypovídat.
"Hele, mně se o tom nechce moc mluvit..."
"Aha, to to máš až tak špatný?" nahraný pokus o soucit, který nezní ani trochu věrohodně, pěkně děkuju. "Mně se to docela povedlo. A jak tam byla ta rovnice, tak cos tam napsala?"
"Promiň, ale fakt ne," řeknu nekompromisně a trochu zrychlím krok. Nejdu rovnou do třídy, místo toho si to zamířím pěkně ke skřínce a s potěšením uklízím chemii do jejího nejvzdálenějšího a nejtmavšího koutu. Naopak si zase vytáhnu učebnici angličtiny a potom už se jenom neochotně šourám ke třídě...
oOoOoOo
Je tady poslední předvánoční hodina dramaťáku a než mě a Davida rejža vytáhne, ještě asi desetkrát zkouší s klukama bitku mezi Kapulety a Monteky. Když na nás potom přijde řada, jsem podivně otupělá a unavená. Moc dlouho jsem jenom čučela na podlahu.
"Stop! Stop!" zahřímá rejža zoufale po několika minutách. "Takhle ne." Vstává ze své židle a jde k nám. "Romeo a Julie ze sebe mají jít do kolenou a vy mi to tady čtete jako na smrtelný posteli. Při luně na nebi ti přísáhám, co stříbrem skrápí temné skráně stromů," prožívá každé slovo. Musím uznat, že už mi ani nepřipadá jako vůl, co kecá do něčeho, čemu ani nerozumí. "Nemůžeš to tady přeříkávat jako mrtvola." Jo, říkej to jako rejža, mávej rukama jako kdyby kolem tebe lítal sršeň a řvi jak na lesi, napadá mě škodolibě. Potom se ale rejža zaměří pohledem na mě a posměšné poznámky utichají jako když utne... "Petra dobrý," řekne prostě a jde zpátky za stůl. Sedne si, hlavu podepře rukama a dál na nás upřeně zírá. Ani nemrká. Petra dobrý? Aspoň něco mi vyšlo... (Taky mě dneska projistotu vytáhl fyzikář k tabuli a já slízla samozřejmě plnej počet, protože kromě chemie jsem se na dnešek nic neučila.)
"No tak! Jedem," zahučí netrpělivě.
"Při luně na nebi ti přísahám, co stříbrem skrápí temné skráně stromů -" David se sice snaží, ale já si nemůžu pomoct... Hrozně se mi nelíbí, jak hraje.
"Při luně nepřísahej, nestálá je a na nebi se pořád jenom mění. Tvá láska nesmí být tak vrtkavá."
"Při čem mám přísahat?"
"Nepřísahej vůbec. Při sobě samém přísahej, když musíš. Modlím se k tobě jako k božstvu lásky a uvěřím ti."
"Nejdražší má lásko -"
"Ne, nepřísahej," řeknu rychle, ale sotva se nadechnu k další větě...
"Uděláme to takhle," ozve se rejža. ", v divadle ten balkón nějak vymyslíme, ale teď už bude Romeo každopádně stát u Julie. Takže když mu po nejdražší má lásko skočíš do řeči, tak ho polib. Bude to vypadat dobře," řekne evidentně spokojený sám se sebou.
Stojím jako prkno a nechápavě na něj zírám. Políbit Davida? Jedna věc je vydržet jeho hraní, ale druhá - políbit Davida????? Davida? Ne.... Ne, ani náhodou NE!
"Prostě ho polib," řekne nakonec a založí ruce na prsou. Pohled z nás ale nespouští. "Jakoby ho umlčíš a pak spustíš sama, kapiš?"
"Jo..." huhlám, ale i přes šok se dokážu udivovat nad režisérskou hantýrkou... Takže chápu dobře, že první kluk, kterýho kdy políbim, bude David? To jako konečně přijdu na to, že se mi vůbec nelíbí a až teď ho mám líbat? Kde je tady sakra ta spravedlnost?? Jestli existuje nějakej bůh, tak chci aby mi sem hned teď hodil nějakej meteorit!
"Nepřísahej vůbec. Při sobě samém přísahej, když musíš. Modlím se k tobě jako k božstvu lásky a uvěřím ti," řeknu znova a sama sebe se snažím přesvědčit, že to budu mít rychle za sebou a všechno bude v pohodě. Jedna pusa a konec, no ne? I když mi to teď jako pohoda každopádně nepřijde...
"Nejdražší má lásko -" Stoupám si trochu na špičky a ještě když David mluví, ho políbím. Nevím, jak dlouhho to trvá, ale mně to připadá jako věčnost.
Rychle se zase odtáhnu. "Ne, nepřísahej -"
"Sotva ses ho dotkla," skočí mi do řeči rejža. "To nikdo ani nepostřehne. Musí to trvat tak pět vteřin, minimálně," oznámí nám. Co je to za debilitu?!
"Nejdražší má lásko -" říká David. Rychle se k němu natáhnu.
"Jedna," počítá ná rejža. Cože? To jako ještě další čtyři? A takhle dlouhý?
"Dvě." Ještě tři...
"Tři." Co to bylo?
"Čtyři. Dáme deset!" Dělá si ze mně srandu? Co to sakra dělá?
"Pět." Odtahuju se od Davida a udělám krok zpátky.
"Co je?" zahřímá rejža a rozhazuje u toho rukama.
Já jenom stojím a čučím na Davida, který se na mě zubí. Co si jako myslel, že dělá? Táhne to s Katkou a snaží se mi strčit jazyk do pusy? Tohle je nechutný! Už jsem měla dost, když jsem se k němu musela podruhý natáhnout a políbit ho. Vždycky jsem si říkala, že až někoho poprvý políbim, tak to bude... jiný... Nečekala jsem, že to bude tak nepříjemný. A ještě do toho David! Co to jako mělo bejt?
"Říkal jsem deset. Znova!" Žádnej meteorit! Chci sedmimílový boty!!!!
""Nepřísahej vůbec. Při sobě samém přísahej, když musíš. Modlím se k tobě jako k božstvu lásky a uvěřím ti. " Ne, teď neznim jako zamilovaná Julie. Teď si sama sobě připadám jako ten nejnačuřenější mafián.
"Nejdražší má lásko - " Mám sto chutí zařvat, že Julii hrát nebudu, nakopnout to hovado a navrhnout, že bych místo toho mohla hrát toho lékárníka, co dá Romeovi jed. Protože teď mám chuť Davida jedině zabít! Jo, ale moje o trochu vyrovnanější a racionálnější já mě přesvědčuje, že kvůli takovýmuhle hnusákovi nezahodím to, co mě baví a na co jsem tak dřela. S odporem se k Davidovi zase natahuju. Sama sobě přísahám, že jestli to s tím jazykem zkusí ještě jednou, tak mu ho ukousnu.
"Jedna," počítá rejža.
"Dva." Zatim pohoda...
"Tři." Asi budu zvracet.
"Čtyři." Teprve??????
"Pět." David se přestává upejpat a na svých rtech zase cítím jeho jazyk. Teď budu zvracet tutově.
"Šest." Bojuju sama se sebou. Otevřít pusu a ulevit si, nebo nechat rty pevně stisknuté?
"Sedm." Ne, ovládnu se. To zvládnu. Už jenom tři. Většinu mám za sebou...
"Osm." Nemá zaseklej čas? Tohle přece nemohlo bejt jenom osm vteřin!
"Devět." Jooo, skoro konec! Kdyby si tak dal David konečně pokoj.
"Deset." Rychle se od něj odtáhnu a měřím si ho nasupeným pohledem.
"Ne, nepřísahej," ne, teď tutově nezním jako zamilovaná Julie. "I když jsi má radost, ze slibů lásky žádnou radost nemám," říkám dál naštvaně.
"Tohle nejde," ozve se rejža spoza stolu. "Co se sakra děje?"
Teď se zase musím ovládat, abych nezačala hystericky ječet. Cože se sakra děje? Naše hovado je nesnesitelný a při líbání funí jako kdyby uběhlo maraton, to se děje. Navíc to to hovado táhne i s Katkou. Ale jo, jinak je všechno naprosto perfektní!
"Zkuste si tu scénu od začátku," navrhne.
Tohle bude můj konec!
Jdeme kousek dál od sebe a David začíná mluvit. Naštváním ze sebe nedostanu ani jedno jediné slovo a jenom tiše a nepozorovaně zuřím.
"Co je?"
"Je mi špatně," řeknu nakonec. Ani nemusím nic předstírat. David mi vážně vyhnal žaludeční šťávy někam do krku.
"Aha... Tak teď Katka. Jestli se potřebuješ jít třeba projít na vzduch, tak klidně jdi, Petro."
Vděčně a štastně se usměju a přikývnu. Jdu ke dveřím a když je skoro otevírám, ozve se rejža znovu...
"Jděte někdo s ní, ať se nám tam na chodbě nesloží."
Otáčím se čelem do místnosti a vidím, že Katka už vstala a jde se scénářem v ruce k Davidovi. Říkám si, že těm dvěma to vážně nebude dělat problém zahrát. Potom si všimnu nějakého pohybu mezi ostatními a ohlédnu se k nim. Ze židle se zvedne Lukáš. Když se podívám na Eriku, tak mi dojde, že ta si asi ani nevšimla, že se něco děje. Baví se s Martinem, kterého s sebou dneska přivedla. Martin už mezitím dostal roli Tybalta a původní Tybalt ho jenom alternuje. Usměju se. Erika musí být v sedmém nebi. Otevírám dveře a vycházím na chodbu. Je tady příjemné chladno... Ujdu sotva tři kroky ze dveří už vychází i Lukáš.
"Dobrý?" zeptá se, sotva zavře dveře a já ještě zaslechnu Katku a Davida. Asi tak do vteřiny se políbí. Skoro si říkám, jestli se Lukáš nenabídl jenom proto, aby se na ty dva nemusel dívat...
"Jo.." říkám bezvládně a jdu si sednout na nedalekou lavici. "Jenom se mi trochu zatočila hlava," mávnu rukou.
"Nemám tady třeba otevřít okno?" ptá se starostlivě.
Přikývnu a ruce založím na prsa. Lukáš jde k oknu, které se zavrzáním otevře a mě okamžitě ovane ledový vzduch zvenčí.
"Lepší?" zeptá se Lukáš a sedá si vedle mě.
Přikývnu a dívám se kamkoli, jenom ne na něj. Nemůžu s ním mluvit o tom, co se teď stalo... Protože kdybych o tom mluvit začala, tak bych musela říct, proč mi to vadilo... A to bylo nejenom proto, že už se mi David nelíbí, o čemž nemůžu dost dobře mluvit s klukem, ale i proto, že David to táhne s Katkou. Teď bych potřebovala mluvit spíš s ní. Měla by to vědět... I když... Když jí to řeknu, tak si bude myslet, že to dělám naschvál. Že jí chci přebrat nejenom Lukáše, ale i Davida. Jak já vůbec můžu chápat její teorie? Nemůžu...
"Cože?" vyhrknu najednou zmateně, když mi dojde, že Lukáš na mě celou dobu mluvil.
"Ale nic," řekne Lukáš.
"Ne, vážně. Cos říkal?" vyptávám se.
"Zapomeň na to..."
"Proč? Cos říkal?" ptám se dál. Nehodlám se vzdát tak snadno.
Lukáš jenom vrtí hlavou.
"Hele, když mi to neřekneš tak bude ještě horší, protože si to všechno vymyslim," varuju ho. Moje poslední naděje. Nemůžu si pomoct, vždycky jsem byla příšerně zvědavá.
"To je vážně jedno, byla to blbost," řekne neústupně a začne se zvedat z lavice.
Ještě než stihnu jakkoli vymáhat vysvětlení, se otevřou dveře tělocvičny dokořán a všichni se hrnou ven. Vstávám a spolu s Lukášem jdu pomalu k nim. Proč mi to sakra neřekne?
"Dneska končíme!" říká mi Erika nadšeně, sotva se vymaní z davu.
Úsměv jí hned oplácím. Jdu si dovnitř pro věci a ne zrovna nadšeně zjišťuju, že Katka s Davidem se ještě vybavujou s rejžou.
"S váma jsem chtěl taky mluvit," řekne mně a Lukášovi, sotva nás zmerčí. Spouštím ruku z batohu a jdu blíž.
"Mám s váma čtyřma takovej menší problém," začne. Nejistě se podívám po Katce, ale ta se upřeně dívá na něj. Evidentně si mě ani všimnout nechce. "Nikdo z vás se nedokáže uvolnit. Nechováte se přirozeně."
David se zasměje a nakonec trochu pozvedne ruku.
"Potřebuješ něco?" upře na něj rejža pátravý pohled.
"Jenom dost dobře nechápu, jak mám přirozeně zahrát nějakýho zamilovanýho blázna se sebevražednejma sklonama," řekne už naprosto vážně David.
"Musíš v sobě toho blázna objevit," opáčí klidně režisér a propaluje ho autoritativním pohledem. "Lidi, neblbněte. Já vás tady nebudu trestat, vždyť vás to má bavit... Jenom chci, aby to taky k něčemu vypadalo a spělo."
Rozhlížím se po ostatních, abych zjistila, co si o tom myslí... David se dívá na zem, Katka zase poslouchá tak bedlivě, že si ani nevšimne, že na ní koukám.Lukáš se ale tváří stejně nejistě jako já. Oba svorně pokrčíme rameny a potom se zase otočíme na rejžu.
"Takže navrhuju... Ne, vlastně po vás vyloženě chci, abyste dopříště zkusili najít sami v sobě postavu, kterou hrajete. Nepotřebuju to písemně a ani mi nemusíte nosit potvrzení, že jste nad tím strávili tolik a tolik času. To ne. Chci po vás jednoduše to, abyste hru pochopili a byli schopní mi věrohodně podat všechny scény, kde je Romeo a Julie. Je mi jedno, jestli nad tím budete přemýšlet cestou metrem, nebo budete hodiny a hodiny sedět nad scénářem. Přes prázdniny prostě pochopíte postavu a příště se mi předvedete... A pak se uvidí, co s váma." Všechny nás během svého proslovu pozoruje a místy mně samotné odpovídá na otázky, které se mi už už draly na jazyk. Jako kdyby mi viděl na očích, co chci. "Rozumíme si?" zeptá se nakonec vyčerpaně.
Všichni přikyvujeme a Katka něco zamumlá.
"Fajn." Vyloženě vypadá, jako kdyby se mu ulevilo. "Poznám, když se na to vykašlete," ujistí nás nakonec s podtónem výhružky a začne si balit svoje věci.
My si mlčky vezmeme batohy, ve dveřích se rozloučíme a jdeme ke skřínkám. Když vyjdeme ze školy do mrazu a tmy, tak se s námi Lukáš s Katkou rozloučí a jdou na úplně opačnou stranu, než je tramvaj. Já s Davidem pokračuju na zastávku a nemůžu si zabránit v přemítání nad tím, jestli David žárlí, když vidí Katku s Lukášem. Nechci se do tohohle spletence míchat a už jenom ta představa, že bych byla v Davidově situaci, mě děsí. Realita by musela být daleko horší... Pokud to teda bere David aspoň trochu vážně.
Všechny tyhle úvahy ale zaplaší skutečnost, že musím být s Davidem sama. Zvlášť potom, co se stalo na hodině. Netušim, jak se vedle něho chovat a nejradši bych mu jednu vrazila. Normálně jdou tyhle vlny agrese mimo mě, ale teď to nejde... Ruka se mi v kapse vyloženě třese a já musím vynaložit veškeré úsilí, abych ji z té kapsy bleskurychle zase nevytáhla a vážně Davidovi něco neprovedla.
"To je fajn, že zejtra se neučíme, co?" zeptá se.
"Jo, to je," řeknu nepřítomně, protože se pořád musím neskutečně přemáhat.
"Taky tě tak štve Pája?"
"Prosim?" ptám se nechápavě.
"Režisér."
Pavel Dohnal, jasně, úplně mi to vypadlo. "Už ani tak moc ne... Podle mě měl dneska docela pravdu," odpovídám zamyšleně.
"Tobě se líbí to jeho vylepšování scén?" ptá se David dál.
"Myslim, že ví, co dělá. A ten jeho úkol pro nás mi připadá dost oprávněnej," hájím rejžu dál. Vlastně ani nelžu. Ten chlap je prostě ve svym oboru dobrej, aspoň, co já můžu soudit. Blázen, to jo, ale dost dobrej blázen.
Jsme nedaleko naší zastávky, když vidíme, jak přijíždí naše tramvaj. Podíváme se na sebe a oba se rychle dáme do běhu. Na poslední chvíli naskočíme dovnitř a pohoršíme tak jednu starou babičku se psem, který začne hned podrážděně štěkat. Tramvaj se rozjíždí a my si jdeme stoupnout dozadu.
"Mimochodem hraješ vážně dobře," řekne uznale David.
"Díky." Vím, že by bylo slušnější říct něco jako 'Ty taky', ale lhát se mi vážně nechce. David hraje příšerně a já osobně se na něj nemůžu ani koukat.
"Dneska to ale bylo docela šílený, ne? Jak Pája chtěl, abysme se líbali."
"Jo," říkám poměrně otráveně. Tomuhle tématu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout. A on si o tom bezstarostně spustí.
Tramvaj se skřípěním brzdí v další zastávce a já sebou trochu škubnu ve snaze nespadnout na zem. Mám totiž hrozný zlozvyk se v tramvaji nedržet. Omylem přitom vrazím do Davida.
"Promiň," vyhrknu a chci udělat krok zpátky.
Jenomže David má v tu chvíli už ruku na mých zádech (a dost nízko) a pro nezasvěcené musíme bezesporu vypadat jako zamilovaný pár.
Pak se všechno odehraje během několika málo vteřin. Nevím, kde v sobě seberu sílu, ale z nepříjemného obětí se mi podaří vymanit, ruku už nemám chuť a odhodlání ovládat a jednu Davidovi s potěšením vrazím. Do toho se začne ozývat klasický zvuk upozorňující, že se začnou zavírat dveře a já se znechuceně otočím zády k Davidovi a na poslední chvilku vyskočím ven.
Ani se nedokážu otočit čelem k tramvaji. Ten idiot! Jak vůbec může dělat něco takovýho?! Jak se mi mohl líbit? Zase je mi z něj na nic, naprosto. Když se otočím zpátky, tramvaj už mizí z dohledu i s jeho nechápavým ksichtem. Mám příšerně nepotlačitelnou potřebu si zařvat. Místo toho ale jenom naštvaně a křečovitě máchám rukama a ani nevím jak začnu najednou taky vrčet. Zhluboka natahuju mrazivý vzduch a nohou kopnu do zastávky v bláhové naději, že se mi uleví. Jak jsem mohla jenom bejt tak pitomá?!?!?!?! Hnusák, hnusák, hnusák!!!! Snažím se ignorovat pohledy ostatních lidí na zastávce. Jedna paní dokonce popadne svého vnoučka za ruku a vede ho s pohoršeným pohledem dál ode mě. A mně v tu chvíli jenom letí hlavou, že z toho kluka snad nevyroste takový hovado jako David.
 


Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 21. prosince 2008 v 13:54 | Reagovat

vrrr hovado jedno odporné, jedna mu je podľa mňa málo, zišiel by sa mu aj kopanec medzi nohy, ale zaujímalo by ma čože jej to lukáš rozprával, keď nepočúvala...

2 Hope Hope | Web | 21. prosince 2008 v 14:55 | Reagovat

to jim rejža udělal schválně, co? chudák Petra...líbání s Lukášem by si určitě užila už napoprvé :o)

3 Lirael Lirael | Web | 21. prosince 2008 v 20:29 | Reagovat

Miriela: Tys mě dostala. :D:D Chytnul mě hroznej výtlem a já si skoro ani nedokázala dočíst komentář. :D

4 Drom Drom | Web | 21. prosince 2008 v 23:09 | Reagovat

Jako Lir, úžasná kapitolka... nejsem hnusná a netěší mě cizí neštěstí, ale ta jejich líbací scéna... :D prostě sem se musela smát... :D Jiank kapitolka byla úžasná jako vždycky, zábavná a super, ale David... David, to je takový umgh že ani ten holub nebude stačit!!!! Já nevím, Katka je hloupá, lae David, takovej hnusák a hňup... umgghhh... Umlátit čajovou lžičkou, pomazat  medem a hodit do mravenoště, naplácat na něj známky a poslat ho na Sibiř!!! Aauuu... :-/

Jj... a úplně mimo, co jí Lukáš říkal?? :D Že že ji má rád? Že jo???? :D:D *a teď vůbec nemá psí oči*... :D

5 Lirael Lirael | Web | 22. prosince 2008 v 10:43 | Reagovat

Drom: Ty mě vždycky rozesměješ na celý kolo. :D Ségra se pak diví, proč se tak gebim. :D Každopádně ty psí oči si nech, protože tohle jí vážně neříkal. :D

6 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 22. prosince 2008 v 10:54 | Reagovat

chudák Petra...na jejím místě už by mi z toho asi hráblo...jinak co jí Lukáš říkal?...určo to bylo něco hezkýho co? těším se na další kapitolku ;)

7 Ridana Ridana | Web | 22. prosince 2008 v 13:55 | Reagovat

Dvě kapitoly ve dvou dnech???? Koho se snažíš předhonit, proboha :D Asi se večer nebudu dívat na televizi (což stejně nikdy nevydržím dýl, než čtyřicet minut:D) a budu číst a číst a číst... A dokola a dokola a dokola:D Ok, večer jdu na to ;)

8 Ridana Ridana | Web | 22. prosince 2008 v 13:56 | Reagovat

Ježiši, ani ty komentáře si nemlžu přečíst xD Nemůžete prostě napsat "Líbilo se mi to." Aby to neprozrazovalo děj???

Dobře, špatný nápad...

9 Alienor Alienor | 22. prosince 2008 v 20:15 | Reagovat

Líbilo se mi to. (To je speciálně kvůli Ridaně, aby to neprozrazovalo děj... :-D)

Ne, promiň Ridano, musim toho napsat víc...  Fakt chudák Petra, líbat se poprvé s Davidem... No a to v tý tramvaji... Co si jako o sobě myslí??? Je to vážně debil... A rejžu bych asi taky pořádně nesnášela...

10 Kolda Kolda | E-mail | Web | 23. prosince 2008 v 0:24 | Reagovat

páni! Moc hezký! Rejžu bych asi za tohle zabila, ale jak se pak zachovala v tramvaji Petra - udělala bych to samí! Davidovi to patří!! =P xD

Taky by mě zajímalo, co ji Lukáš říkal..třeba, že by si to s ním vyměnil??? x) prosíím, hoodně brzo další pokráčko, bylo parádní, že to tu bylo tak rychle =)

11 Ridana Ridana | Web | 23. prosince 2008 v 11:51 | Reagovat

Páni, úžasná kapitolka. Podle mně jedna z nejlepších, které jsi kdy napsala. Myslím, že bylo skvělý, jak mu vrazila, naprosto skvělý.

Hrozně dobře se to rozvíjí a zamotává, jsem zvědavá, jak si poradí s tím úkolem:)

12 Sellena Sellena | 13. října 2009 v 20:46 | Reagovat

jedna z nejlepších kapitol, co jsem od tebe četla:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.