18. kapitola - Vánoce, Vánoce přicházejí! Zdrhejme přátelé!!!

20. prosince 2008 v 19:22 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Tak jo. Tady je první ze série "vánočních" kapitol, které sem během prázdnin hodím. Dokonce vám můžu s klídkem říct, že tahle kapitola se odehrává v našem čase tuhle středu (17.12.)... Teď máme sobotu, takže zas tak extrémní zpoždění nemám, no ne?
Zítra vám můžu slíbit kapitolu 19. a s ní Petřin čtvrtek a pátek. A teď mě tak napadá, že to asi vyjde na dvě části, protože se mi to už moc zkrátit nepodaří a ještě mi toho chybí hromada dopsat.
Ale zato mě hrozně těší, že se mi tahle kapitola psala relativně dobře. Aspoň dneska určitě. Hned se zkusím vrhnout na dopsání té zítřejší. A říkala jsem si, že bych tuhle zase mohla někomu věnovat, ale nějak mě nenapadá, jak normálně to napsat.
Takže si prostě užijte čtení a zítra kolem poledne číhejte!


_________________________

A potom přišel poslední týden školy... Do Vánoc zbýval přesně týden a já už byla smířená se skutečností, že dárek se Katce možná ani líbit nebude, ale aspoň jsem se snažila... Cukroví jsem měla většinou už dodělané a jediné, co jsem vlastně kromě balení dárků ještě musela stihnout, bylo koupit hlavní součást Štědrého večera, vánoční stromek. Rodiče se dohodli (ano, nás se nikdo neptal), že na Vánoce budeme s mamkou a na Silvestra zase pojedeme k tátovi... Lépe řečeno k babičce a k dědovi. Všechno bylo přichystané a mě nadcházející program jenom a jenom děsil.
Ve středu jsem se o velké přestávce svěřovala Báře s Erikou, jak mě to všechno štve... Ony mě chápaly. Vytrvale mě povzbuzovaly, že to určitě zvládnu... A se stromkem, který jsem plánovala po škole pořídit, mi chtěly obě ochotně pomoct, ale Bára jela hned večer na hory (oficiálně bude nemocná), takže nemohla, ale Erika se nabízela, že mi ten stromek pomůže dotáhnout aspoň do tramvaje. Hned po vyučování jsem si vzala věci ze skřínky a šla počkat před školu. Ale Erika tam ještě nebyla... Říkala jsem si, že šla třeba ještě na oběd, ale projistotu jsem zkontrolovala mobil, jestli mi náhodou nepsala. Počet přijatých zpráv: 0. Mobil jsem zase uklidila do batohu a hodila jsem si ho zpátky na záda. Po chvíli mého bezúčelného pozorování okolí zavrzal vchod do školy. Ale vyšla jenom jedna profesorka, jejíž jméno jsem ani neznala. Když vchod zavrzal podruhé a já se s očekáváním otočila, sice to zase nebyla Erika, ale zato to byl Lukáš.
"Proč tady tak postáváš?" zeptal se rovnou namísto pozdravu. Ostatně proč by mě taky zdravil, když jsme se asi před deseti minutama viděli ve třídě?
"Čekám na Eriku..."
"Jdete shánět dárky?" ptal se dál s překvapivým zájmem.
"Ne, to ne, proč?"
"Jenom je to logický... Zvlášť když jsme měli kratší vyučování," pokrčil rameny.
"Aha, jasně. No, ale stejně nejdu, Erika mi pomůže se stromečkem..."
"Jako s vánočnim?" ptal se dost nechápavě.
"Přesně s tim," kývla jsem a pozorovala skupinku lidí, která právě vyšla ze školy. Erika nikde.
"A proč ho kupuješ ty?"
"Protože mamka se k tomu nedostane a Jitku strom nezajímá..."
"To se s tim potáhneš až domů?"
"Jo... Je to jednodušší, než jít a pokácet něco na sídlišti," pokusím se o vtip. Lukáš se ale nesměje. Zajímalo by mě, proč má tak blbou náladu... "Erika mi s tim ale pomůže do tramvaje, takže až tak těžký to mít nebudu." Nejsem si jistá, jestli to vysvětluju jemu, nebo ujišťuju sama sebe.
"Aha... Hele - "
V tu chvíli vyjde ze školy Erika, "Nazdár!"
"Ahoj," odpoví Lukáš nevrle. Co ho žere?
"Jdem?" zeptám se Eriky s úsměvem.
A Erika se začne trochu ošívat. "No, víš..."
"Ještě nevim," směju se poťouchle.
"Něco mi do toho vlezlo," řekne s pohledem přišpendleným na vlastních botách.
"Co prosimtě?" zeptám se znovu. Její neochota mě zajímá. Proč mi to jenom neřekne celý? A potom už se dál vyptávat ani nemusím, protože ze dveří školy vyjde další skupinka lidí a mezi nimi i Martin ze třeťáku, po kterém Erika už dlouho pokukovala. Nebo spíš šílela... V okamžiku, kdy se Martin oddělí od skupinky a zamíří k nám, zrudne v obličeji jako Červená Karkulka, takže si stačí jenom dát dvě a dvě dohromady.
"To nevadí," ujistím ji spokojeně. Strašně jí to přeju. Ale zejtra z ní musim dostat všechny podrobnosti. Ale ona už určitě pochopila, že jí to takhle snadno neprojde. Spiklenecky se na ní křením.
Vděčně se usměje a pak se hned podívá zase na Martina, který už došel až k nám.
"Čau," zdraví Martina i Lukáš.
"Ahoj," řeknu taky.
Erika pohledem těká hned sem, hned tam a nedostane ze sebe ani jedno slovo. Musím se tomu smát, aspoň potichu.
"Takže my asi jdem," řekne Martin.
Erice se po tváři roztáhne nervózní, ale šťastný úsměv, očima zakoulí na mě a Lukáše, zahuhlá něco jako rozloučení a spolu s Martinem odchází.
"Erice došla slova," poznamená Lukáš se smíchem. Erika normálně totiž vážně pořád mluví a mluví. V dobré náladě je k nezastavení.
"Jo, asi jo," usměju se a pozoruju vzdalující se dvojici. "Tak já už asi taky pudu," říkám po chvíli ticha. "Chci to mít co možná nejdřív za sebou."
"Napadalo mě, jestli bys s tím třeba nechtěla pomoct, když Erika nemůže," vyhrkne Lukáš najednou.
Jenom na něj překvapeně koukám.
"Mám to po cestě," řekne Lukáš prostě. A daleko pomaleji.
"To by bylo fajn..." Stejně zním udiveně. Ale jsem moc ráda, že mi pomůže. Aspoň se mi to potáhne líp. "Děkuju..."
Společně mlčky odcházíme od školy. Erika s Martinem už dávno zmizeli někde za rohem ulice.
"Kam pro to vůbec jdeme?" ptá se Lukáš po chvíli.
"Kupovals někdy vánoční stromeček?"
"Ne..."
"Tak to vítej v klubu."
"Aha..." protáhne nejistě. "Takže... kam pudem?"
"To se mě ptáš jako vážně?" zasměju se. "Já nevim... Ale na pár místech jsem je viděla prodávat," říkám už o trochu vážněji, když si všimnu, jak se tváří.
"I někde poblíž?"
"I hned za kinem," ušklíbnu se.
"Takže jdeme za kino?"
"Takže jdeme za kino," zasměju se. Starosti jsou pryč a díky Erice mám jenom skvělou náladu. Sice trochu nebezpečnou pro okolí, ale já se bavim.
Lukáš se jenom trochu usměje a protočí oči. Ale i tak vypadá docela vynervovaně.
Když už stojíme o půl hodiny později v tramvaji i se stromkem na místě pro kočárky, tak se tváří pořád stejně. Ani trochu se neusmívá a do řeči mu není. Stromeček jsme pořídili docela rychle, aspoň na to, na jak dlouho to vypadalo... Vážně mi ale netrvalo zas tak dlouho jeden vybrat a ukázat na něj prodavači... Ale Lukáš mi do toho pořád mluvil. Jeden byl moc vysoký, další zase smrk a smrk prý opadává nejrychleji, nebo jak to říkal. Nakonec jsem se naštvala a řekla, ať ukáže, ze kterých si můžu vybírat. Lukáš skoro bez zájmu ukázal na asi tři stromy. Byly hezký, to jo... Jenom mě naštvalo, jak nekomunikativní byl. Strom jsem vybrala, prodavač nám ho obalil do sítě a já musela z peněženky vysolit celých 500. Poslední úspory, které jsem si škudlila na knížky, které mi k Vánocům nikdo nedá. Snad mi to mamka vrátí, říkala jsem si. Navíc by bylo trochu nelogický, kdybybych platila za vánoční stromek já, no ne? I když u nás doma začíná bejt nelogický úplně a naprosto všechno.
Takže teď stojíme v tramvaji a je ticho. Když nepočítám klasické skřípění staré tramvaje a ohrané hlášení linoucí se z reproduktorů. Jo, ale polovina z nich nefunguje a v těch ještě překvapivě funkčních to příšerně praská.
"Dík za pomoc," řeknu, když přijde moje zastávka. Lukáš tady sice může taky vystupovat, ale má to o dost praktičtější až na té další. Zmáčknu tlačítko pro otevírání dveří, protože tramvaj právě projíždí poslední zatáčkou a začínám se natahovat, abych si jedli od Lukáše vzala. On mi ji ale vůbec nepodává. "Já už budu vystupovat," řeknu nejistě a když tramvaj prudce a zničehožnic nadskočí, mám co dělat, abych se vůbec udržela ve stoje - zvlášť když se nedržím.
Když zavrávorám, tak mě Lukáš neuvěřitelně rychle chytí za předloktí a jenom díky tomu se mu neskácím k nohám.
"Děkuju," zamumlám.
Tramvaj už začíná brzdit a já pořád nechápu, proč mi Lukáš stromek nepodá. Automaticky se natáhnu, abych zmáčkla tlačítko pro otevírání dveří, ale ono tam není - až v tak staré tramvaji jsem se ocitla. Hrábnu do vzduchu a raději se chytnu tyče, aby to nevypadalo blbě. Rudá až za ušima se otáčím na Lukáše, "Já už vážně musim vystoupit."
Pořád mlčí a ani se na mě nedívá.
Dveře se otevírají a Lukáš i se stromkem vystupuje. "Jdeš?" zeptá se pobaveně, sotva vyleze, otočí se a vidí, že já pořád nechápavě čučím.
Rychle se proberu a vyskočím ven. Na poslední chvíli - dveře už se začínaly zavírat.
"Tos mi nemohl odpovědět?" vyjedu na něj naštvaně.
"Mohl..." řekne a konečně se aspoň trochu usměje. "Promiň, nějak jsem se zamyslel."
"Hm," opáčím otráveně.
Jdeme k našemu domu a Lukáš nese strom tak lehce, jako kdyby to ani nic nevážilo. Několikrát mu nabízím, že se s ním klidně vystřídám, ale on si trvá na svém: když mi s tím má pomoct, tak až pěkně domů. Nakonec se vzdávám.
Bavíme se i o zítřejším dramaťáku... A mně se u toho samovolně vybaví minulá hodina. Rejža totiž docela sprdnul Katku, že musí pořád koukat do papíru... Bylo mi jí líto... Chtěla jsem s ní o tom mluvit, ale kdykoli se mi podařilo přivést na to řeč, tak Katka honem změnila téma. zatřesu hlavou, abych si to vyhnala z hlavy, ale nejde mi to... Lukáš nadává, že pořád ještě neví, na čem je, protože rejža s obsazením Romea až nehorázně váhá. Kromě něho už jsou všechny role pevně obsazené.
"Vadilo by ti, kdybys jenom alternoval?" zeptám se otevřeně, když se na chvíli odmlčí.
Lukáš chvíli mlčí... Potom se nadechne, aby něco řekl, ale zase zavře pusu. Po chvilce znovu... Nakonec ale konečně něco řekne. To už se na něj dívám dost nechápavě. "Vím jenom to, že by mi vadilo, kdyby hrál Romea David," řekne pomalu, jako kdyby pořád ještě zvažoval každé slovo. "Ani nevim, jak jsem se do tohohle dostal, ale nemůžu ven," zasměje se. Trpce a ani trochu šťastně.
Nevím, co říct. A potom jdeme mlčky až k našemu domu.
"Moc děkuju," řeknu, když Lukáš odnese stromek až za náš dům na menší verandu. Dokonce mi ho ještě pomůže dát do kbelíku s vodou. Prý bych to sama nezvládla. A to se ještě usmíval. Tsss...
"Rád pomůžu," řekne znovu s úsměvem a ruce schová do kapes džín.
A já bych mu zase moc ráda řekla, že to vím a že jsem za to moc ráda, ale slova spolknu dřív, než se vůbec začnu nadechovat, abych je řekla. Připadala bych si jako blázen... Nejde mi takhle snadno a otevřeně mluvit, co se jakýchkoli vztahů týče. A navíc by mi to znělo jako z nějakého přihlouplého amerického filmu.
Nakonec se jenom vděčně usměju.
Po chvilce se vrátíme před dům a rozloučíme se. Už sama vcházím do domu... Když musím odemknout i závoru, usměju se. Budu aspoň chvíli sama doma. Hned jak za sebou zavřu a začnu se zouvat, si samovolně začínám dokonce pobrukovat melodii své oblíbené vánoční koledy. Stromek mě na to nějak naladil.
Pohodička mě ale rychle opustí... Rychle vlastně ani tak ne... Ale když mě opustí, kontrast je to velký. Zítra píšeme totiž rozhodující test z chemie. A já napůl propadám, takže je pro mě důležitý. Když bych ho napsala na jedničku, tak mám dokonce šanci na lepší trojku, protože máme málo známek... Jestli ho ale pokazím úplně, mám docela jistou pětku. A fůru keců doma. A proto si neochotně sedám nad chemii už v osm večer, kdy se většina lidí uchyluje spíš k televizím a počítačům. Dneska nemám šanci na zábavu... Otráveně si čtu všechny zápisky a sem tam musím i zasednout k počítači, protože mi chemie naprosto uniká a učebnici samozřejmě nemám. Nakonec ale najdu všechno, co jsem potřebovala. Usínám kolem půl jedné s hlavou plnou chemických nesmyslů. Zajímalo by mě, jestli budu kromě zítřka všechny tyhle blbosti v životě ještě vůbec někdy potřebovat. Jedno je ale jasné i bez bádání a křišťálové koule - ne, nebudu, nikdy.

 


Komentáře

1 Hope Hope | Web | 20. prosince 2008 v 20:59 | Reagovat

jé, tak to s Lukášem bylo milé :o) doufám, že bude Romeo...krásně se to...ehm...vyvíjí? :D jo, to bude to správné slovo :o) snad :D propadá z chemie? to si nedovedu představit :o)))

a k anketce...mno, PŘÁLA BYCH SI knížky, ale dostanu...ehm...houby s octem, vlastně ani to ne...jo, možná něco od táty a prarodičů, ale kdo ví :o)

2 miriela miriela | E-mail | Web | 20. prosince 2008 v 21:02 | Reagovat

taká zaujímavá kapitola, neviem ako to presne zadefinovať, ale mala som pocit, že lukáš už asi dačo tuší o katke a davidovi ...

3 Kolda Kolda | E-mail | Web | 20. prosince 2008 v 22:10 | Reagovat

moc hezký! =) Je to rzotomilý a aj ještě trochu smutný.. Ale chování, reakce a jednání Lukáše se mi líbí xD =) Těším se na pokráčko a přeju krásnější a klidnější svátky, než má Petra=)

4 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 21. prosince 2008 v 10:25 | Reagovat

pěkně se to vyvíjí...doufám, že nakonec Romeo bude z Lukáše, protože se teĎka začal chovat vážně moc pěkně...že by se nám zamiloval? no uvidíme :)

5 Ridana Ridana | Web | 23. prosince 2008 v 11:32 | Reagovat

Taaakže, já bych pod stromeček chtěla vlastní pokoj, ale ten se tam nevleze. Takže bych chtěla nějaký nábytek do toho pokoje, který mám společný s bráchou :[

Pak samozřejmě nějaký ty knížky, jenže na ty dostanu peníze, nedovolila jsem našim, aby něco vybírali oni.

A teď ke kapitolce: Dcera aby kupovala stromeček? To je podlé! To je zanedbávání rodičovské péče!

A teď jdu na tu další, tam se rozepíšu xD

6 Sellena Sellena | 13. října 2009 v 20:23 | Reagovat

když už čtu tak opožděně, píšu jen krátké komentáře:D to mě žere:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.