17. kapitola - Tik tak tik tak

10. prosince 2008 v 18:22 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Začala jsem být na téhle povídce nefalšovaně závislá.
Myslím na ni až moc často a skoro si říkám, že bych ji měla zase rychle dopsat, abych přestala blbnout. Jenomže ona se mi tak líbí a vymyslela jsem si to tak zamotaně, že to rychleji stejně nejde.
Dneska má ale svátek Julie, tak mě napadalo, že by bylo fajn přidat právě dneska další kapitolu... A ono by to bylo fajn i včera, ale to mi nějak nešla dosesmolit.
No, teď už to mám i jakžtakž zkontrolovaný, tak doufám, že jsem něco zásadně nepopletla.
Každopádně ale taky doufám, že se vám tahle sesmolenice bude líbit. Ještě budu chvíli smolit další kapitolu a pak si jdu číst Twilight a Midnight Sun. Zítra jdu znovu do kina a tentokrát chci mít naprosto kriticky plnohodnotný zážitek.
Tak jo, užijte si čtení.
P.S.: Taky moc děkuju za všechny komentáře, co jste mi doteď psaly... Miluju jejich čtení a jsem za ně strašně ráda, protože mi vždycky o kousek zvednou sebevědomí. Kdyžtak si nějak neberte, když neodepisuju, protože to je většinou proto, že jste mě připravily o řeč, nebo prostě nevím, jak na něco tak milého reagovat. Prostě moc děkuju, že se vám tahle povídka líbí a že se mi vždycky ozvete. Vážně to pro mě moc znamená.

______________________________
Jeden by si řekl, že když je konečně pátek, tak bude docela pohoda... Ale to by ten jeden nesměl chodit na mojí školu. Pro naše učitele znamená totiž nejspíš den testů, protože dneska píšeme každou hodinu jeden... No a ne, že bych na ně byla extra připravená. Většinou si připadám, jako kdybych ty poznámky v sešitě ani nikdy předtím nečetla, což je docela blbost, když jsem si je sama o hodinách psala... Nejhorší na tom všem jsou ale spolužáči, kteří každou přestávku nahlas probírají to a ono. Člověk slyší nějaký pojem a pak ho hrozně žere, že vůbec netuší, o čem to mluví. A to je přesně můj případ, protože já vážně většinou nemám ani tušení, o co vůbec jde. A s mým štěstím to skoro vždycky vypadá, jako kdyby se nejdřív učitel prohrabal v mojí hlavě a až pak vymyslel otázky - protože v testech nacházím v zásadě jenom ty, na které odpověď ani netuším a když už konečně aspoň obecně vím o co jde, přesně to, co po nás chtějí, nevím.
Ne tak třeba David. David se celou přestávku dokáže kasat, že umí to a ono, ale že by třeba pomohl někomu, kdo to nechápe, to ani náhodou. Před matikou se chvástal svojí genialitou a všem ochotně vysvětloval, jak to a ono. Vždycky se nepozorvaně přitočil a během nanosekundy už rozvášněně vysvětloval. Vysvětloval to ale tak sebevědomě, že kromě toho, že David je asi polobůh nejspíš nikdo nic nepochytil. Před angličtinou zase prozměnu vyřvával slovíčka. Co na tom, že jeho výslovnost je jednoduše řečeno - nervy- a sluch drásající? A takhle bych mohla pokračovat o všech hodinách, které jsme dneska ve škole měli - a to jich bylo hned osm! V pátek! Domů jsem se samozřejmě dostala až před čtvrtou a ještě k tomu jsem musela přetrpět cestu tramvají v obležení Katky. David měl fotbal a Lukáš si šel snad pro tramvajenku, nebo co to bylo. Každopádně jsem kvůli tomu málem chcípla. Jedna věc je pud sebezáchovy a druhá poslouchat nesmyslné tlachání. Nic jsem jí neřekla... I když se mi toho na jazyk drala spousta... Večer se ani nenamáhá ani zvednout mobil a najednou je celá hr do toho mi popsat nejúžasnější detaily svého zcela soukromého romantického života. No jupí... Vážně jsem totiž nepotřebovala poslouchat, jak je Lukáš vždycky pozorný a něžný a David zase vášnivý. (Už jenom ta představa - ble!) Chvílema jsem si v hlavě vyřvávala cokoli mě napadlo, abych přehlušila ten její nadšený hlásek. Bohužel mi ale plán nevyšel, slyšela jsem toho víc než dost. Katku nijak neobtěžovalo, že o tom všem mluvila v totálně narvané tramvaji. Vždyť tam mohl být kdokoliv! Mohla tam sedět i naše bejvalá třídní, proboha! A Katka se klidně rozplývá nad tím, jak... No, radši ani nevědět. Ale já z toho budu mít noční můry až do konce roku. Nebo snad do konce života! Možná do konce vesmíru, i jako duch, nebo tak nějak...
Sotva jsem se Katky zbavila a šla domů, docházelo mi, že je tady konečně víkend, na který jsem se celý týden těšila. Takže moje blbá nálada se postupně vylepšovala a nakonec vyvrcholila v naprostou úlevu...
Lákavá představa celých dvou dnů bez Katky a jejího Lukáškování a Davídkování. Bez chemie! Dva dny nemusim ráno vstávat za zvuku otravnýho budíku! Dva dny nemusim přemejšlet na druhou odmocinou nějakého výmyslu. Dva dny nerušeného odpočinku. Miluju víkendy...
Ale i když jsem se sama dokázala na nadcházející dva dny tolik natěšit cestou k domu, doma už to tak snadný nebylo. Když jsem tam došla, nálada mi zase rochu klesla... Spíš trochu dost. Už když jsem stála na rozhožce před domovními dveřmi, uslyšela jsem totiž tlumený pláč. První mi samozřejmě přišla na mysl Jitka... Kvůli Danovi je od pondělka dost mimo a třeba to na ní dneska všechno spadlo... Co já mohla vědět... Jenomže místo Jitky jsem nakonec našla v obýváku uslzenou mamku. Seděla na sedačce, kapesník v ruce a vlasy rozcuchaný...
"Ahoj?" řekla jsem hned ve dveřích - překvapená, že ji vidím, ale na druhou stranu i trochu potěšená, že třeba konečně lituje toho, že se s tátou pohádala. Věděla jsem, že jí vlastně přeju něco špatnýho, ale až tak zlý to přece nebylo.
Mamka jenom něco zahuhlala a já jí z toho rozuměla sotva jedno slovo. Rychle jsem odhodila batoh a ještě v botách doběhla k ní.
"Mami?" dostala jsem ze sebe, sotva jsem si klekla před ní.
A ona se na mě podívala. Tak ztrápeně... Koutky úst se jí trochu nadzvedly, jak se pokoušela o úsměv. V tomhle jsme úplně stejné.
"Co se stalo?"
Nic neřekla. Chytila mě za ruce a mě chlad těch jejích nepříjemně překvapil. Ale neucukla jsem. Akorát by si to vzala pěkně osobně.
"Něco v práci?" Na co jiného by se člověk mohl ptát zoufalého workoholika?
"Ne, v práci ne," usmála se smutně s pohledem upřeným na naše ruce. Pustila mě a snažila se setřít slzy, které už jí začaly stékat po tváři.
Nevěděla jsem, co říct. Jestli se vůbec hodí ptát se jí na to, co jsem chtěla tak zoufale vědět. Přála jsem si jakýkoli vývoj situace, co se rodičů týkalo - všechno je lepší než to, co panovalo doteď. Nesnáším, když nevím, co se děje... Každopádně jsem se bála, že mamka by po mojí otázce mohla reagovat buď ještě usedavějším pláčem, nebo tím, že by se na mě naštvala, anebo dokonce zase předstíráním, že neví, o čem to melu. Ne, díky, ale nechci. "Jak dlouho už tady takhle sedíš?" zeptala se místo toho všeho, co mi přicházelo na jazyk.
Mamka se podívala na hodiny na protější zdi, "Půl hodiny... Asi..."
"Můžu ti nějak pomoct?" Nabízela jsem v naději, že z ní něco nenásilně dostanu.
"Ne... Asi ne," řekla jenom a začala hned vstávat.
"Určitě?"
"Jo, určitě. To bude v pohodě..." ujistila mě a začala se statečně usmívat. Vždycky mi hrozně vadí koukat se na ní, když brečí, nebo když má oči plný slz a i tak se usmívá... Bojí se ukázat lidem svojí slabost a přitom by jí někdo, jako třeba momentálně já, tak rád pomohl. Vždycky mě to hrozně deptá. Mamka pomoct nikdy nechce a já tak ani nikdy nevím, co se jí stalo... A protože o ničí pomoc nestojí, tak si zase já většinou připadám jako ten nejtitěrnější červ. Bezmocná a absolutně nepotřebná.
"Nechceš aspoň kafe, nebo něco takovýho?" zkoušela jsem to dál.
Mamka mezitím přešla do kuchyně a začala uklízet nádobí z myčky, což normálně zásadně nedělá. Normálně se domů ale taky nevrací před sedmou... "Ne... Já zase pudu..."
"Ale kam?" Pořád mi to nedocházelo...
"Do práce, přece."
"Než tam dojedeš, tak bude za chvíli šest..."
"Musim něco dodělat," řeknla. A vlastně mě tím ani nijak nepřekvapila. Když mámu něco trápí, vždycky pracuje přes čas... Můžu jenom potichu doufat, že její zoufalství aspoň trochu souvisí s tátou... Třeba spolu dokonce mluvili, a proto je tak nešťastná... Třeba jí chybí... Ale taky by mohla mít výčitky, že se jí rozpadá rodina. Co já vím... Tohle máme zase úplně jinak.... Já bych to v sobě nedokázala dusit tak, jako mamka. Nikdy jsem nebyla statečná a asi ani nikdy nebudu.
Ani ne za deset minut jsem stála za oknem a pozorovala mamku, jak jde pryč ulicí... Ani mi předtím nedošlo, že tady neměla auto. A ona nic neřekla... Jako vždycky...
oOoOoOo
A pak to šlo ráz na ráz... Běžely dny, týdny... Mamka pořád chodila kolem jako tělo bez duše, na všechny otázky odpovídala nepřítomně a většinou snad ani nedořekla jednoduchou větu... Zkoušela jsem s ní mluvit. Chtěla jsem něco zjistit, cokoli. Ale nešlo to. Mamka je vážně ještě horší než já. Dusí si to v sobě a když je jí nejhůř, postaví kolem sebe nějakou příblblou ohradu a za tu nikoho nepustí... Jitku, tu to nijak netrápilo. Ani ten její epický rozchod jí nepřinutil změnit názor. Ani nepatrně. Za pár dní už byla celkem v pohodě, po dvou týdnech už Danovo jméno asi i zapomněla a za měsíc jsem ji viděla s dalším objevem. V metru... Ona si mě snad ani nevšimla. A táta... Táta byl prostě táta. Proběhly další nesmyslné hovory, aby mě vůbec mohl slyšet... A to jsme si pořádně ani neměli co říct. Párkrát jsem s ním někam zašla. Jednou i k babičce, která si neodpustila několik nelichotivých poznámek na máminu adresu...
A čas běžel. Běžel tak rychle, že jsem úspěšně překonávala všechny překážky ve škole, doma, i na dramaťáku, protože já sama se hnala a ani nevěděla za čím.
Dny, týdny... Nic z toho mi nepřipadalo jako taková doba, která to ve skutečnosti byla. Najednou tady byl začátek prosince a já už nemohla vánoční výzdobu všech obchodů ignorovat... A místo toho, abych měla z Vánoc radost, mi to všechno připadalo jako naprostá zbytečnost.
Vánoce, svátky klidu a míru... Jo, to bych brala. Ale místo toho mi začínaly připadat jako dny, kdy se nebudu moct zabývat školou a snažit se tak neničit myšlenkami na rodiče. Doba, kterou jsem dřív milovala, mi najednou připadala jako rozsudek smrti. Vánoce bez táty? A pak zase jedny bez mámy? A to všechno v naprosto pohřební náladě... Luxus, vážně. Ani jsem nemusela kupovat adventní kalendář, abych si uvědomovala tu blížící se hrozbu.
Aspoň, že na tohle nadšení pro věc jsem nebyla sama... Snad se mi i dařilo nedávat všem kolem tak okatě znát, jak mizerně mi je. Chtěla jsem aby to bylo za mnou. Tolikrát jsem doufala, že se ráno probudím a všechno bude jenom jedna noční můra. Že vylezu z postele, v koupelně v té rozespalosti vrazím do táty a třeba se kvůli mně i řízne, protože se právě bude holit. Začínaly mi chybět ty maličkosti, které mě na tátovi dřív tak štvaly. A štvaly mě pořád, to jo... Jenom mi chybělo zažívat je a pak se jim společně s mamkou smát, když táta nebude doma. Chyběla mi ta radost, kterou jsem vždycky mívala při pohledu na to, jak jsme se zase konečně v pátek večer sešli všichni u večeře. Pátek večer byla naše doba... Doba, kdy jsme se snažili aspoň nějak utužovat rodinu. Jitka sice věčně hudrala, že nemůže jít v pátek ven jako "normální lidi", ale potom jí mamka většinou utěšovala, že v sobotu může přijít, kdy bude chtít. Jitka se snad ani nevracela... A tradice postupně padla. V pátky večer dělala mamka samozřejmě přesčasy, Jitka ani nebyla doma a já většinou zjistila, že sedím sama u stolu, u kterého se bez slz v očích nemůžu ani rozhlédnout kolem. Samota mě ubíjela a zárověň jsem nedokázala chodit ven a smát se.
Jediné, co mě drželo dál od zoufalství byl vlastně dramaťák... Rejža, aneb Pavel Dohnal, jak se nám při jedné obzvlášť nezáživné hodině představil, mi dokonce přestával vadit... S mým hraním problémy neměl a o ty moje se nestaral. Horší než přesvědčit samu sebe, že to všechno teď zvládám celkem v pohodě, bylo už jenom přesvědčování Lukáše, který do mě neustále hučel, ať se netvářím jako na pohřbu. Radil mi abych na mamku nemilosrdně uhodila... Ale já nemohla. Nesnesla jsem už jenom pouhou představu, že by se to všechno kolem mohlo ještě zhoršit. Nedokázala jsem ani pojmenovat stav, ve kterém se naše rodina momentálně nacházela. Rozvod, pauza, rozklad? Ani jsem nevěděla, co si o tom myslí mamka. Jitka už vůbec ne... Táta se dál během těch senza hovorů vyptával, jak se má mamka a pak ji pozdravoval, i když asi tušil, že jsem vzkaz nikdy nevyřídila. A já myslela, že se mi rozskočí hlava.
Byly tady Vánoce a všechno se to na mě řítilo. A protože jsem se snažila, jak se dalo, aby ty naše podivné Vánoce aspoň nějak příjemně dopadly, musela jsem toho ještě spoustu zařídit. Pečení cukroví mě netrápilo... Během něho jsem se aspoň nějak zaměstnávala o prosincových víkendech... Vlastně o tom minulém prosincovém víkendu... Třeba představa, že budu muset táhnout stromek tramvají bůhvíodkud až k nám domů, mě vážně nijak netěšila. Vánoční dárky jsem naštěstí měla aspoň trochu promyšlené a přesně dva týdny před Vánoci už mi zbývalo pořídit jenom dva... Pro tátu a pro Katku...
oOoOoOo
Nepamatuju se, kdy jsem naposled strávila tolik času bloumáním po obchodech... Tátovi jsem dárek nakonec sehnala docela rychle - v koutku obchodního centra jsem narazila na obchod s vínem, kde mi ho nejen prodali, i když jsem pod zákonem, ale dokonce mi poradili, které koupit. Nesla jsem si odtamtud krásnou jakoby starožitnou truhličku s dvěma láhvemi červeného vína, které má táta rád. A truhlička se zase líbila mně. Takže jsem byla spokojená, jak dobře jsem pořídila... Ale z dárku, se kterým jsem si nejvíc nevěděla rady, jsem měla docela nahnáno.
Poslední dobou jsme se spolu s Katkou prakticky nebavily. Přestávky jsem sama většinou trávila skloněná nad nějakou knížkou. Ne vždycky jsem vnímala a párkrát jsem ji otevřela jenom proto, aby se se mnou nezačal z lítosti někdo bavit. Izolovala jsem se od lidí kolem a nijak mi to nevadilo. Aspoň většinou... Byly i chvíle, kdy jsem nechtěně odposlouchávala něčí rozhovory. Sama jsem se nijak nezapojovala, ale jinak jsem byla informovaná perfektně... Sem tam jsem zaslechla i nějaké nevybíravé narážky na svou adresu, ale byly mi ukradené. Dotkla se mě jenom jedna... Jedna z možná dvaceti, které jsem zaslechla... Prý je ze mě kvůli dramaťáku namyšlená koza, která se nad ostatní tak povyšuje, že se s nimi odmítá bavit. Nikdo z těch, co mě odsuzovali, nevěděl, co mi je... Nikdo se ani neobtěžoval zeptat... A ti co to věděli?
Katka se mě sama od sebe zeptala jednou, jestli je to doma lepší... Měla jsem hroznou radost... Ale víckrát už nic neřekla. Jestli jí odradila moje pesimistická nálada, nevím... David se ptal celkem často, ale spíš proto, že ho nutila jeho mamka. Moje jí nic neřekla a ona umírala zvědavostí... Lukáš si o mě ale dělal starosti permanentně. Když jsem se na chvíli zamyslela a nemuselo se to ani nějak týkat mámy, tak se mě hned začal vyptávat, co se děje. Věděla jsem, že je tady pro mě a byla jsem mu hrozně vděčná, že mu nevadí, když ho takhle využívám. Možná i proto se se mnou Katka moc nebavila. Třeba dál razila svojí teorii, že jí chci Lukáše přebrat. Co já mohla vědět? Nejpříjemněji mě ale překvapily holky z dramaťáku.
Erika s Bárou se mě naprosto dobrovolně ujaly a každou velkou přestávku jsem s nima musela povinně chodit po škole. Snažily se mi zvedat náladu a já si s nima nepřipadala jako naprostej idiot. Někdy když jsem nevyšla ze třídy, třeba jenom proto, že jsem ještě potřebovala doopsat něco z tabule, tak se jako velká voda nahrnuly do dveří a začaly povykovat, abych koukala makat. Těm dvěma jsem dárky sháněla rychle... Spíš jsem měla problém toho koupit přiměřeně. Erika byla známá svojí úchylkou na poznámkové bloky všech druhů, do kterých pořád něco čárala a Bára měla zase slabost pro čokoládu. Vybrat je mi trvalo možná necelých pět minut.
Ale když jsem procházela obchody, nemohla jsem narazit na něco, co bych mohla dát Katce. Vždycky jsem něco vzala do ruky, ale pak mi najednou došlo, že to není ono. Věděla jsem jakou hudbu dřív poslouchala, ale taky jsem věděla, že teď poslouchá něco, co nejsem ani ochotná považovat za hudbu... Šperky nepřicházely v úvahu, protože uši si nikdy propíchnout nenechala a všechno ostatní - od prstýnků až po řetízky odmítala. Akorát začala prohlašovat, že si jednou nechá na lopatku vytetovat nějaký čínský znak... A v tom jsem ji vážně nehodlala podporovat.
Ale čas ubíhal rychle... I když jsem dárky začala shánět na začátku listopadu, ten Katčin jsem pořád nemohla vymyslet. Denně mi to vrtalo hlavou a když už mě něco napadlo, tak jsem to během několika vteřin zase zavrhla. A tak pořád dál...
 


Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 10. prosince 2008 v 20:02 | Reagovat

ten začiatok, to sa mi presne stáva a tiež to neznášam a preto sa vždy snažím pred písomkou baviť o nejakých príjemnejších veciach, aj keď málokedy ma v tom zvyšok osadenstva podporuje no a ku zvyšku kapitoly... celkom fajný časový posun, taký nenápadný a pritom zásadný, ale zas som z toho nejaká smutná zostala a hlavne ma neskutočne vytáča Katka, ach jaj vystreliť ju na Mesiac a tam sa môže nerušene rozplývať o tom ako ťahá za nos chudáka Lukáša :(

2 Hope Hope | Web | 10. prosince 2008 v 20:25 | Reagovat

udělej něco s Katkou nebo se zblázním...uááá...já mít takovou kamarádku, tak už ji nemám

k anketce...mám koupené dárky už od října O:o)

3 Jayne Jayne | Web | 11. prosince 2008 v 16:03 | Reagovat

to je take smutne..nadherna kapitolka..ako si to vsetko opisala..bola som smutna spolu s nou..vlastne za to asi moze aj fakt, ze ja teraz prezivam nieco maaalicko podobne..to s tou Katkou..ale ma to naozaj tazke..teeda..tu Katku treba fakt uz nejak stopnut, lebo inak sa mi z nej rozskoci hlava..a fakt, ze chudak Lukas,..nechapem kao ho moze tak tahat za nos..a najhorsie je, ze ked sa to dozvie, ze ho podvadzala s Davidom a este ked zisti, ze Peta o tom vedela, tak sa na nu urcite nastve a zas bude ona ta zla..to nesmies dopustit..prosiiim

mno, ale aspon dobre, ze je v tom dramataku..tam aspon moze robit to co jej naozaj ide, aj ked teraz nemozem povedat, ze by ju to bavilo az tak ako by malo, ale vzhladom na situaciu to ani ine byt nemoze..ale je to uzasna kapitolka :))

strasne sa tesim na pokracko..dufam, ze tu pribudne skor ako tato kapitolka..je tak tazke cakat na dalsiu :)))))))

4 Ridana Ridana | Web | 11. prosince 2008 v 16:58 | Reagovat

Lirael!

Ježiši! To je úplně celý bez přímé řeči! Jak tohle DĚLÁŠ? Má hlava to odmítá pobrat, to fakt NENÍ možný! Jak dokážeš napsat tolik souvislých vět, aniž by jedna z nich ztrácela smysl? (Tahle moje smysl ztrácí, jsem si toho vědoma xD).

Kdybych něco takového měla napsat já, trvalo by to rok a stejně bych se na to po týdnu vykašlala, protože bych na to jednoduše neměla. Je naprosto úžasné, jak píšeš, mi už i připadá zbytečný ti to psát, ale vím, že pochvala potěší a mít možnost měnit tady barvy, máš ji napsnou zlatou barvou. (Zlatou barvou nám psali podtržené jedničky na prvním stupni xD). Tohle bylo naprosto nepřekonatelné a ve známkách nevyčíslitelné.

Myslím, že nebudu lhát, když budu tvrdit, že z tohohle by mohla být celkem úspěšná knížka pro náctileté (ale asi tak od 14, co?:)) Nebylo by na škodu, až tohle dopíšeš to někam zkusit poslat... Ale to nechám na tobě:)

5 romuska romuska | Web | 11. prosince 2008 v 17:51 | Reagovat

akuraát som dočítala všetky kapitoly.....musím povedať, že je to nádherné, smutné, poprepletané zároveň......hrozne sa mi to celé páči.....

a táto kapitola....je smutné ako sa s Katkou odcudzili.....ja mám síce nájsť vhodný darček pre väčšinu ľudí, ale ak ona kúpila darčeky pre baby, ktoré pozná iba z dramatického (aj keď sa o ňu zaujímajú oveľa viac ako Katka) a kamoške, ktorú pozná už hrozne dlho nevie nič kúpiť, tak je to zlé

teším sa na pokračko.....úplne ma to chytilo:)))

6 Alienor Alienor | 11. prosince 2008 v 18:19 | Reagovat

Já už vážně nevim, co mám psát... Krásně napsaná kapitola (jako vždy), ale Petry je mi líto...

7 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 11. prosince 2008 v 20:53 | Reagovat

chudák Petra, doufám, že se její sytuace trochu zlepší :)

8 Drom Drom | Web | 13. prosince 2008 v 21:06 | Reagovat

Hehe.... myslím, že jsem ještě nekomentovala... :D Na intru máme hroznej problém s netem... :D Já vždycky vyběhnu nahoru ke klukům nebo do studovny, kde funguje skvěle, zkopíruju si stránky nebo kapitoly, které mám rozečtené, hodím je do wordu, uložím a čtu po večerech, když sem na svém pokoji... :D Jako tuhle jsem četla už asi ve středu, hrozně moc sem se na ni těšila(byla sem nucena chodit ke klukům skoro každý den, jen abych zkontrolovala, jestli nepřibyla další kapča... :D o:-) ), hrozně moc se mi líbí téma Romea a Julii a snad jen kvůli téhlw povídce si ji prostě chci a chci přečíst... :D

Ale teďkom konec slaboduchých žvástů a přejděme k ději a kvalitě kapitoly... :D Uáááá... blllllggghhh.... viugrrrr... mňňnjjj... :D Mno jo, klidním se... :D O tvém psaní se mluví hrozně těžko, protože když ho čtu, vyskakuje mi na jazyk tolik úžasných slov, přirovnání, chvály, nadávek a otázek, že potom nevím, co říct a jen většinou hloupě čumím, nebo se přihlouple culím... :D tvé psaní je prostě úžasné, je to asi první povídka, kterou čtu z prostředí českého... :) Hrozně se mi to líbí a tahle byla prostě úžasná... už se jenom těším, až bude zase ukázka ze hry, nebo dramaťák... :D Doufám, že Katku srazí přinejmenším tank, Davida zmrzačí holub, Lukáš vyhraje sportku a vezme si Petru... :D Tradááá!!! :D

9 Lirael Lirael | Web | 13. prosince 2008 v 21:49 | Reagovat

Ach jo, já vás rozesmutňuju... :( Ale i tak mám radost (a hroznou), že váš aspoň nějaký slovesuju. :D Jestli to nechápete, tak si mě jednoduše nevšímejte, zprovoznila jsem po třech dnech internet a jsem malinko v úplně nepříčetném stavu. :D

Nejvíc mě ale pobavila Drom (vážně jsem se smála nahlas)... :D Katku má přinejmenším srazit tank a Davida zmrzačit holub... To ti připadá David tak slabounkej, že by na něj stačil holub? No, dobře - agresivní pražskej a nebezpečnej holub? :D Ale ten tank mi dal, fakt. :D Navíc mě strašně těší, že denně za někym běháš a hledáš novou kapitolu. Vážně ani nevíš, jak moc. :))) A taky jsem moc ráda, že se těšíš na další ukázku ze hry a to tě ujišťuju, že o to nepřijdeš. :D :))

A jsem hrozně ráda za vás všechny. :) Moc děkuju, holky. Vždycky mi z vás naskakuje do služby totálně připitomnělej úsměv. :D Bylo třeba naprosto úžasný, když jsem se sem koukala ve čtvrtek kolem půlnoci a bylo tady hned 7 komentářů. :) Vždycky se směju jako idiot, měly byste mě někdy vidět, když si ty vaše komentáře čtu. :) A ještě jsem chtěla říct, že moc DÍK! :D :)

10 Drom Drom | Web | 13. prosince 2008 v 22:42 | Reagovat

Lir: Ono ani tak nejde o to, že by byl David slabej, ale víš kolikrát by ho musel klovnout a mlátit, aby ho zmrzačil?? (nehledě na to, jak by to bolelo... :D ) *a teď se vůbec netváří škodolibě a nežmoulá si rukama... * :D:D

Jinak nemáš za co, jsem ráda, že tě bavím, protože ty zase bavíš mě... :D tedy když zrovna nejde o smutnou kapitolu... to mě potom málem doháníš k pláči... :)

11 Roxie Roxie | E-mail | Web | 15. prosince 2008 v 20:04 | Reagovat

sice se mi první dvě kapitoly moc nelíbily, ale nakonec jsem se zklidnila, dočetla až sem a... zatraceně, chci pokračování :D dokonce jsme si to vytiskla, abych to mohla číst v posteli, protože mě otec vyhnal od PC :D

12 Lirael Lirael | Web | 15. prosince 2008 v 20:18 | Reagovat

Roxie: :) To mě těší. I ten upřímnej názor těší. Hned se jdu mrknout kritickým okem na první dvě kapitoly. :D

13 Roxie Roxie | E-mail | Web | 16. prosince 2008 v 20:04 | Reagovat

ale ne, že by byly jako špatný, ale měla jsem nepříjemnej pocit, že to bude typická lovestory nebo tak něco.. a ono nic   :D spíš mi přišlo, a teď si to nevykládej nějak špatně, že to bylo napsaný z vlastní zkušenosti.. prostě věci, který se 'stávaj'...

14 Kolda Kolda | E-mail | Web | 20. prosince 2008 v 21:56 | Reagovat

krásné pokráčko! Ale smutné. O Vánocích by to takhle být nemělo, samozřejmě stres z dárků prožívá každý, ale tohle mi je líto.. tak já valim číst dál, když už jsem to z nedostatku času všechno trochu zanedbávala *stydím se až na půdu* x)

15 Sellena Sellena | 13. října 2009 v 20:08 | Reagovat

Jaj, už dost toho pesimismu:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.