14. kapitola - Kreativita sama

17. listopadu 2008 v 19:14 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Jsem zpátky z výpravy a až se ke mně dostanou fotky, možná vám sem i nějaké hodím.
Každopádně jsem se sama na sebe už dost naštvala a rozhodla jsem se, že dneska tu kapitolu prostě dopíšu a basta. No, dopsala jsem... Určitě šla napsat daleko líp... Ale teď mi až tak úplně nevadí.
Říkám si, že těch kapitol do Vánoc asi nestihnu tolik, kolik jsem chtěla... Ale to nevadí, aspoň nebudu všechny důležité chvíle příběhu tak extrémně obcházet. (Stejně budu, vůbec mě neposlouchejte.)
A kapitolu bych chtěla věnovat Ridaně. Sice nemá ráda zimu, ale i tak patří mezi nejoblíbenější pisatele komentářů. (Když zrovna nevydírá a neříká, že zima je špatný roční období. )
Tak si užijte čtení...

____________

Naštvaně si to dusám domů a pořád jenom nevěřícně kroutím hlavou nad Katčinou proměnou. Vždycky byla skvělá... Když jsme se nějak pohádaly, vždycky to byla ona, kdo se začal udobřovat. Navíc mi vždycky pomohla, když jsem ji potřebovala... Teď je to ale jinak. Vlastně mi nedochází, proč jsem si toho pořádně nevšimla daleko dřív. Poslední měsíc se mnou prakticky nemluví... Pořád ještě nemůžu uvěřit tomu, co mi před chvílí vmetla do obličeje... Co jsem jí udělala? Fajn, myslela si, že jí chci přebrat kluka, to beru, ale jinak? Jak si mohla myslet, že žárlim na její geniální výstupy na dramaťáku, když jsem měla co dělat, abych zadržela smích a neměla jízlivé poznámky? Protože jejímu pokusu o herectví se vážně ani herectví říkat nedá. Uznávám akorát tak to, že narozdíl ode mě vážně nemá problém mluvit před hromadou lidí. Ale i tak... No vážně, jak bych mohla žárlit na někoho, komu bych úspěch samozřejmě přála, kdyby na něj měl ovšem šanci a nevypadal jako parodie kterýchkoli herců, které si představíte při slově 'herec'. Což Katka bez debaty vypadá.
Otráveně otevírám domovní branku a šourám se ke dveřím. Než stihnu ale v batohu nahmatat klíče a konečně otevřít, začne mi drnět mobil. Překvapeně po něm sáhnu a podívám se na zběsile blikající displej, táta volá, stojí na něm. Chvilku ještě čekám a pak hovor neochotně přijmu.
"Ahoj," řeknu nepřítomně.
"Ahoj," odpovídá táta vesele. "Jak se dneska máš?"
"No parádně," pronesu ironicky při vzpomínce na rozhovor s Katkou a celý dnešek ve škole, který vážně nebyl podle mých představ...
"Tak to je fajn," říká táta, který ironii většinou vážně nepozná, ani kdybyste mu o ní řekli dopředu. "A co ve škole?" naváže další zvědavou otázkou. Další z otázek, na které by se asi zeptat měl. Nesnášim tyhle konverzační výplně a totálně ohrané otázky.
"Zvládám to."
"Tak to je fajn," řekne to samé, co před chvílí, jako kdyby vážně už nevěděl, o čem mluvit.
"A jaký to je u babičky?" ptám se prozměnu já.
"Celkem zajímavý," říká táta konečně něco spontánně. "Táta se mě pořád vyptává, jak se zachází z počítačem a mamka mi zase jednou dává rady do života." Jo, tohle mi babička dělává taky. Její přednášky jsou ale daleko horší než ty máminy. Babička je má totiž ještě o poznání odleželejší než mamka a navíc trochu zdeformované, protože pro ní jsem pořád ta malá pihovatá holčička s culíky, která si hrála na písku před domem. Většinou jenom přikyvuju a snažím se nedávat najevo, jak směšný mi to vlastně celý připadá. V těch chvílích bych totiž daleko raději brala mámino "Víš, tak třeba včeličky..." A to už je vážně krize.
"Dokážu si to představit," usmívám se při představě, co asi babička všechno radí tátovi. Najednou mě přepadne pocit, že celý tenhle telefonát možná tátovi taky poradila ona.
"Mimochodem jsi slíbil, že zavoláš v sobotu," poznamenám a dál přešlapuju na schodech před domem. Pořád ještě není tak hnusné počasí a doma bych toho s mobilem v ruce stejně moc dělat nemohla.
Táta jenom mlčí.
"Víš, je pondělí," řeknu se smíchem.
"Promiň, mám toho teď vážně moc," omlouvá se táta okamžitě.
"To byla jenom sranda, tati..."
"Ha ha ha," zasměje se strojeně. "A jak se máš jinak?"
"Žiju..."
oOoOoOo


Když konečně vejdu do domu (o deset vážně nesnesitelných minut později), s mobilem pěkně v kapse, překvapeně zjistím, že doma už někdo je. Přesněji řečeno Jitka.
"Nazdár," pozdravím ji hned.
"Čau, co tady děláš?" zeptá se vyděšeně a sejde několik schodů.
"Ehm, já tady bydlim," usměju se a začnu se zouvat. Pohled mi padne na jakési cizí boty vedle těch sestřiných. "Co to - " začnu se ptát.
"Dan," říká tiše.
"Rušim?" zeptám se nejistě, když rozluštím výraz jejího obličeje.
"Docela jo," kývne. Aha, tak to rušim dost, říkám si.
"Počkat..." docvakne mi konečně, proč se tváří tak prosebně. "To tady jako nesmim zůstat?"
"No, nutit tě nemůžu, ale nemohla bys mi jako ségra prokázat tuhle laskavost?" šeptá.
"Na jak dlouho?" ptám se vyděšeně.
"Moc ne." Oddechnu si. "Tak dvě, tři, čtyři hodinky," řekne nakonec.
"Děláš si srandu? Víš jak je venku?" začnu se rozčilovat a zapomenu přitom mluvit potichu. Jitka na mě začne syčet, ať zmlknu.
"Tak dvě a půl," prosí zase šeptem.
"A co za to?"
"Nemůžeme se dohadovat až pak?" ptá se zoufale a pohledem uhýbá nad schody.
"Co mi zbejvá?" zeptám se bezmocně, vytáhnu z batohu mobil, knížku, pár drobných, obuju se a jdu na vzduch. Jitka mi děkovala, jako kdybych za ní složila maturitu, která ji letos čeká. No a co, aspoň nebudu tvrdnout doma...
oOoOoOo
Bloumám šedými ulicemi a snažím se najít nějakou aspoň relativně suchou lavičku, kde bych mohla ty dvě hodiny počkat. Už půl hodiny ale hledám bezúspěšně, a tak vezmu zavděk napůl suchou dřevěnou a skoro rozpadlou lavičkou nedaleko své základky. Celou dobu, co jsem venku, si ale samozřejmě dávám pozor, abych nezašla do blízkosti Katčina, nebo snad Davidova domu. Sedám si na onu ztrouchnivělou lavičku a snažím se nemyslet na to, jak teď budou muset asi vypadat moje džíny, když si sedám na tenhle mokrý kus dřeva. Chvíli jenom tak sedím a přemýšlím nad tím, jak blbě na tom asi jsem... Potom beru do rukou knížku a s chutí se nechávám odvanout hurikánem strhujcího děje někam pryč od té hnusné lavičky.
oOoOoOo
Jdu k našemu domu a snažím se co možná nejvíc courat, abych Jitce nechala celou slíbenou dobu a ona mi zase nemohla jednou nadávat, jak jsem to udělala naschvál. Dům vypadá prakticky prázdný. Za žádným z oken, na která vidím, nesvítí světlo a mámino auto tady ještě pořád neparkuje. Ještě jednou se podívám na hodinky a nejistě jdu dál. Nechala jsou Jitce daleko víc než jenom tři hodiny, které jsem byla ochotná. Ale už je mi docela zima a všude kolem už se setmělo před nějakou tou chvílí... Jdu k domovním dveřím a pomalinku odemykám. V domě je naprosté ticho.
"Jitko?" zavolám, sotva za sebou zavřu. "Hej, tohle neni vtipný," pokračuju pobaveně, sotva se zuju a rozsvítím světlo nad schody. Málem si vrazím facku, když mi docvakne, že tady má ještě dost možná Dana a já ji tady zase jednou úspěšně ztrapňuju. Rychle zkontroluju, jestli tady pořád neleží jeho boty a když zjistím, že kromě mých ošoupaných tenisek a Jitčiných balerín tady žádné nejsou, dost se mi uleví.
"Jituš, no tak," volám na ni cestou do kuchyně. Tohle oslovení nesnáší.
Zatímco hledám v lednici nějaké to pití a i (jsem dost naivní) něco k jídlu, natahuju uši, abych zaslechla jakoukoli odpověď. Nic, pořád jenom ticho. Když se potom o ani ne půl hodiny později, překvapivě najezená, táhnu i s batohem nahoru po schodech, docela už se začínám bát, co to s Jitkou je. Ale i tak jdu nejdřív k sobě do pokoje, odhodím batoh do kouta, převléknu se do pohodlných tepláků a zapnu počítač. Zatímco mi to všechno nabíhá, jdu k Jitčinu pokoji a nejistě zaklepu. "Jitko?" zamumlám při otevírání dvěří.
Uvnitř pokoje je tma a já jenom dezorientovaně mžourám před sebe. Postupně vidím všechno jasněji a nakonec uvidím i Jitku. Sedí zemi vedle postele a dívá se z okna. Když ji tak vidím, hned se mi vybaví chvíle, kdy jsem takhle ve svém pokoji seděla já. Koukala jsem se na kapky deště a uvnitř mě všechno ječelo, i když bych dost možná připadala všem ostatním úplně v klidu. Jitka se ke mně otáčí a ve světle z chodby se jí zaleskne tvář.
"Jitko?" vydechnu s úlevou, protože jsem se o ní docela bála, a zavírám dveře. "Co je s tebou?" ptám se soucitně, když už můžu zblízka obdivovat to, jak dokáže, i když brečí, pořád vypadat tak dobře. Někdy mi přijde, že po rodičích zdědila veškerou krásu i za mě. Já totiž narozdíl od ní vypadám při pláči jako totální idiot a nikdy bych nedopustila, aby mě tak někdo viděl. Ne, když bych tomu mohla zabránit. Ona ale vypadá dobře v jakékoli situaci. Doslova.
"Co se ti stalo?" ptám se dál, když pořád jenom mlčí a po tvářích jí stékají další a další potůčky slz.
Jitka jenom kroutí hlavou. Aspoň nějaká reakce.
"Něco ve škole?" ptám se zoufale. Pořád jenom vrtí hlavou.
"Mamka s tátou?" napadá mě. Všechno, co se o víkendu stalo, jí mohlo dost dobře dojít až teď, ani by mě to nepřekvapilo. Její reakce mě ale překvapuje, protože Jitka se trpce usměje a zase zavrtí hlavou.
"Dan?" zkusím poslední, co mě napadá. Zhluboka se nadechne, uhne pohledem zase ode mě a kývne. Dýchá daleko přerývavěji.
"Mrzí mě to," mumlám a snažím se jí aspoň objetím ramenou nějak povzbudit.
Trochu se usměje.
"Chceš o tom mluvit?"
Zase zavrtí hlavou.
"Mám ti přinýst něco k pití?" snažím se dál.
Jitka mě jenom chytí za ruku a stiskne ji. Chvíli si ruce střídavě mačkáme a ona se na mě zase zadívá. Smutně, vděčně, zničeně, ale i tak celkem klidně. Zase stisknu její ruku ve svém sevření a snažím se vymyslet, jak bych jí jenom mohla pomoct.
Dole se najednou ozve bouchnutí dveří a mámin pozdrav. V Jitčiném pohledu je najednou panika. Chápu jí, taky by se mi nechtělo podrobit se máminu výslechu a v takovéhle náladě poslouchat její rady.
"To bude v pohodě, řeknu třeba, žes šla spát," zamumlám hned a usměju se. Pouštím Jitčinu ruku a rychle jdu na chodbu.
Sotva dojdu až ke schodům a uvidím mamku zouvající kozačky, snažím se nasadit pohodový výraz. Docela si divím, že mi to po tomhle šíleném dnu jde. "Ahoj."
Mamka ke mně vzhlédne a já si všímám, že ona už se o nějakou masku radosti ani nesnaží. Jedna část mě tak nějak doufá, že se takhle tváří kvůli tátovi. Ta daleko realističeji uvažující část ale oponuje, že má mamka určitě zas jenom nějaký problémy v práci. Bohužel má dost možná pravdu.
"Tak jak se máš?" Jen to ne...
"Docela to jde," zašklebím se na ní.
"Večeřelas?" ptá se hned, aniž by se začala nějak dál vyptávat na to, jak jsem strávila dnešek, díkybohu.
"Jo, už jo. Jdu dělat úkoly," říkám celkem zbytečně, protože mamka už dávno zašla do kuchyně. Sotva ale vejdu k sobě do pokoje a zavřu za sebou dveře, dojde mi, co jsem vlastně Jitce před chvílí slíbila. Mám chuť si jednu vrazit a rychle vyrážím za mamkou. Málem do ní ale vrazím hned na chodbě.
"Co tady děláš?" ptám se zmateně. Nějak mi nedochází, jak to všechno stihla. Ještě před chvilkou byla přece dole. A já zas tak dlouho v pokoji přece nebyla. Nad její superrychlostí ale jenom v duchu pokrčím rameny, stejně je to jedno.
"Jenom jsem zašla za Jituškou." Další mnou nenáviděná vlastnost mámy: má potřebu pořád používat zdrobněliny. Jednou toho skoro nechala, protože jsme si jí za to dost často dobírali... Ale pak jí jedna (moje nejneoblíbenější, aspoň od toho dne) kamarádka řekla, že tím člověk dává najevo, jak má lidi kolem sebe rád. To bych možná radši brala, kdyby mi mamka říkala "vole". Od té doby Jiťunkuje a Petruškuje daleko víc.
Než ale stihnu jakkoli zareagovat, pokračuje: "Spí."
Snažím se nedat na sobě znát úlevu. "Aha," říkám jenom nezúčastněně.
"Tak tys už jedla, jo?" ptá se mamka znovu.
"Jo, jedla, před chvíli..."
Mamka se pak nakonec zase odebere do kuchyně a já můžu konečně do pokoje. Zavírám za sebou dveře a pohledem automaticky zabloudím k počítači, kde už stačil naběhnout spořič. Otráveně popadnu myš a rozhodně s ní udělám několik smyček. Jako spořič jsem si totiž už pěkně dávno nastavila fotky a ještě před chvilkou se na mě odtamtud zubila Katka. V tom jejím úsměvu jsem najednou hledala něco, co tam zaručeně nebylo, ale já bych to tam našla. Vůbec jsem neměla náladu se k dnešímu rozhovoru s ní nějak vracet.
Rychle nadatluju do klávesnice heslo a zapínám rádio. Super, zrovna tam hrajou písničku, u které jsme s Katkou v létě bláznivě tancovaly a snažily se o zpěv. Rychle rádio zase vypínám a otáčím se zpátky k počítači. Automaticky se mi zapnulo ICQ... Už už ho chci vypnout a najednou se ozve známé o-ou. Otevírám si příchozí zprávu. A docela mě překvapí, kdo mi to vlastně píše.
LSkywalker: Ahoj.
Připadá mi hloupý neodepsat, takže rychle nacvakám odpověď a kliknu odeslat.
P.E.T.R.A.: Ahoj.
Lukáš ale píše rychleji, než já. Takže ještě před tím, než vůbec stihnu odpovědět, už napíše znovu.
LSkywalker: Jak se máš?
Mám chuť po něm přes internet něco hodit, otráveně zakroutím hlavou a odepíšu.
P.E.T.R.A: Už bylo i líp...
P.E.T.R.A: Promiň, ale musim jít, ségra chce na počítač.
Rychle se odloguju. Vím, byla to dost hloupá lež, když už se ségrou ani nemáme počítač dohromady a ona navíc teď předstírá, že spí, ale i tak... Nemám náladu na to si s někým povídat a navíc - tuhle otázku vážně nesnášim!
 


Anketa

Oblíbený den v týdnu?

Pondělí 0% (0)
Úterý 5.6% (1)
Středa 0% (0)
Čtvrtek 5.6% (1)
Pátek 22.2% (4)
Sobota 66.7% (12)
Neděle 0% (0)

Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 17. listopadu 2008 v 20:18 | Reagovat

nejak nemám slov, snád len, že ma tá kapitola nejak rozosmutnila, ale napísaná bola krásne :)

2 Ridana Ridana | Web | 17. listopadu 2008 v 20:33 | Reagovat

Nejdříve k anketě, já bych na to pak zapomněla.

Sobotu mám nejraději, bývají zábavy, diskotéky a navíc je to den, kdy se vážně nemusím učit a vím, že pořád mám před sebou ještě den volna. Neděli přímo nesnáším a pondělí bych zrušila.

Teď ke kapitole:

Wow! Byla věnována mně :D I když si to prý nezasloužím :D:D Ale to je jedno, jak už jsem ti psala :D

Hrozně se mi líbila, akorát víš jak mě štve to tvý sekání :D A navíc si myslím, že by se Petře ulevilo, kdyby si s Lukášem promluvila...

Ale je to tvůj styl psaní, ty to máš do puntíku promyšlený, ne já, takže já si teď půjdu vyliskat, že ti takový hovadiny sem vůbec píšu a pak se vrátím a komentář dopíšu.

Dobře, kecám, nelištila jsem si, ale liskám se v myšlenkách a to se taky počítá :D

U málokterýh povídek se vyloženě spomaluju, abych si přesně představovala děj, některý prostě jen tak proletím a pamatuju si, podle mně, důležitý části. Tady si zapamatuju i ten telefonát s tátou, ty boty Jitčina přítele a prostě takový maličkosti.

To znamenalo, že píšeš naprosto fantasticky, což není žádný překvapení a já být tebou, už to ani nečtu, protože je jasný, že tohle napíšu :D

Takže netrpělivě očekávám další kapitolu a moc se na ni těším:)

3 Lirael Lirael | Web | 17. listopadu 2008 v 20:55 | Reagovat

Miriela: O:-) Moc děkuju, ale mrzí mě, že tě to rozesmutnilo.

Ridana: Hehe, stačí věnovat kapitolu a dlouhej komentář je zaručen? :D:D Tys mi odešla z ICQ, ti pořádně nemůžu odepsat tam .... :D Ale mně to zas tak neva. :) Ty si pamatuješ i tyhle maličkosti? To abych si dávala pozor, co melu. :D Ještě větší... Sakra, já mám po čtení takovýchhle komplimentů vždycky tak vymeteno, že nedokážu vymyslet smysluplnou odpověď. :D Ale snažim se... A ta tvoje teorie, jak to mám krásně vymyšlený, se mi moc líbí. Ale kdybys měla pravdu, tak to mám s Petrou a Lukášem určitě promyšlený a všechno má svůj účel. :D

4 Ridana Ridana | Web | 17. listopadu 2008 v 20:58 | Reagovat

Angličtina je skvělá, ovšem když přijímáš soubor v angličtině tak je to zrovna pro mně hodně nepraktický, protože nikdy nevím, na co kliknout, takže jsem si musela stáhonut ajsko v češtině :D

Nevadí, jestli to všechno nemáš promyšlený teď, budeš to mít promyšlený ve vteřině, když budeš danou kapitolu psát, o tom nepochybuju:)

5 Scope Scope | E-mail | Web | 18. listopadu 2008 v 12:51 | Reagovat

Hezký... Kdy se dočkám konce? Postavička zarytého knihomola bez schopnosti sociálních interakcí s trochu moc nevypočitatelným okolím se mi velice zalíbila.

6 Alienor Alienor | 18. listopadu 2008 v 16:06 | Reagovat

Moooooc hezká kapitola... A ten táta je fakt originální... Vážně bych si s nim chtěla povídat... :-D

7 Hope Hope | Web | 18. listopadu 2008 v 20:07 | Reagovat

krásné...rozhovor jejího táty s ní je podobný tomu našemu :D njn, tátové jsou asi všichnio stejní

8 Kolda Kolda | E-mail | Web | 19. listopadu 2008 v 19:23 | Reagovat

moooc krásný pokráčko!!!! zajímalo by mě, jestli Lukáš něco chtěl... nebo jen tak chtěl pokecat..? Lituju Jitku..není to zas tak dávno, co sem podobně utěšovala ségru..

9 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 19. listopadu 2008 v 20:43 | Reagovat

teda..co jí asi lukáš mohl chtít? zajímavá kapitola, už se  těším na další

10 Dromedka Dromedka | Web | 22. listopadu 2008 v 0:56 | Reagovat

Heheh... mě se líbila ta ironic a ty narážky na to: Jak se máš? To bylo úžasný.... :D Wow, prostě moc krásná kapča, doufám, že na další nebudu čeka tsto let... :D Jo a bych řekla:

U nás dneska sněžilo a naprotsto nádherně... obrovské, bílé vločky se snášely k zemi nadnášeny jen lehounkým vánkem z hor... :D Mno prostě lahoda a teď se všude kolem sníííh, asi 10cm... juhůůůůůů... :D Já miluju zimu!!!! :D

11 Lirael Lirael | Web | 22. listopadu 2008 v 9:18 | Reagovat

Drom: Jé, to zní super. U nás v Praze teď ale taky trochu sněží... I když ne tak, jak bych chtěla. :) Prostě miluju zimu. :D

12 Sellena Sellena | 12. října 2009 v 21:08 | Reagovat

povedená kapitolka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.