9. kapitola - Dejte mi výkladový slovník a třeba se pochopím

5. října 2008 v 9:59 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Sice jsem kapitolu slibovala na včerejšek, ale potřebovala jsem si to ještě nechat projít hlavou.
Kapitola je silně... jiná. Po celou dobu vlastně jenom mluví Petra a dalo mi docela zabrat napsat to aspoň takhle, i když je mi jasné, že by to šlo tisíckrát lépe. Každopádně doufám, že se vám to bude dobře číst a že jsem to nějak extrémně nepřehnala.
Půjdu teď psát novou kapitolu, kterou bych hrozně ráda přidala ještě dneska, ale uvidím, jak to vyjde. Mám potřebu sem rychle hodit další, aby tahle tak dementně nevyčnívala, takže se o to aspoň pokusím.
Držte mi palce a užívejte si víkendu.

____________________________
Katka před chvilkou odešla a já sedím na své posteli. Opřená o zeď a zachumlaná do peřiny. Už dávno se setmělo a mamka i ségra se vrátily. A já... Já si tady sedím a točí se mi hlava. Nedokážu myslet na jednu jedinou věc. Koncentrovat se na to, co chci... Zkoušela jsem si číst, nešlo to, chtěla jsem se koukat na film, taky smůla. A proto jsem tam, kde jsem - opřená o ledovou zeď a snažící se zoufale zahřát svou přespříliš tenkou přikrývkou. Aspoň, že výhled z okna mi nikdo nebere. Můžu z něj civět a nepotřebuju nad tím uvažovat... Sem tam se mi do pokoje odrazí světlo z ulice, ale jinak vůbec nic nevidím... A absolutně mi to vyhovuje. Rezignovaně se od zdi odtáhnu a snažím se vymyslet, jak si to tady udělat pohodlnější. Topení jsem si už zesilovala, ale co mi to je platné, když ho musí nastavit táta tím svým centálním ovládáním... Takhle si můžu akorát pro pocit otočit tím příšerným bílým plastovým kloboukem s čísly. Jo, ne že by mi to ten pocit nějak vylepšilo. Akorát jsem se raději přioblékla, protože mi bylo jasné, jak moc mi tahle akce pomohla. Natruc shazuju z postele těch pár plyšáků, co se mi tady obvykle povalují. Polštáře si naházím pěkně do rohu, popadnu oblíbeného plyšáka (a omluvně se na něj pousměju) a zavrtám se do nově vytvořeného pelechu.
Nemůžu na to nemyslet... Na druhou stanu, i když je to hrozně divný, nic necítím. Připadám si podivně v klidu. Nejsem naštvaná, i když bych měla být, nedokážu brečet, i když bych ještě před měsícem kvůli něčemu takovému byla schopná vyronit potoky a moře slz. Snažila jsem se... Připadalo mi víc než abnormální, abych nevyronila víc než tu jednu slzu. Myslela jsem snad na všechno smutné, co mě kdy potkalo a snažila jsem se sama sebe donutit cítit se strašně, protože jsem si připadala naprosto v pohodě... Jako kdybych si o tom všem jenom někde přečetla a akorát to nemohla dostat z hlavy. Jediné, čeho jsem nakonec docílila byl pocit naprostého šílenství a pálení v očích. Potřebovala jsem vidět a hlavně cítít, že se něco stalo. A celá tahle otupělost mi šla na nervy a i na mozek.
Když jsem si takhle seděla v posteli už něco přes hodinu, všechny snahy ztroskotaly a mně pomalu začínalo být vedro, vyhrabala jsem se odtamtud a šla ke knihovně. Zavřela jsem oči a pomalu jsem přejížděla prstem po hřbetech všech knížek, co jsem tam měla... Obvyklý způsob? A proč vlastně? Najednou mi to došlo... Potřebovala jsem něco smutného... Něco, co mě vždycky zaručeně dostalo natolik, abych aspoň začala shánět papírové kapesníky, nebo dokonce utírala pár slz z tváře. Otevřela jsem oči a odhodlaně udělala krok zpět.
Smrt Siriuse, část mého oblíbeného dílu Harryho Pottera, kterou jsem četla snad jenom pětkrát (oproti všem ostatním - ty asi třicetkrát). Část, kterou jsem vždycky vynechávala... To by šlo, napadalo mě, když jsem se po notně ošahané knížce natahovala. Mediátor, poslední díl... Konec, u kterého jsem vždycky začala nedobrovolně slzet. Nakonec jsem vytáhla dobrých sedm knih plus svůj vlastní starý deník, který jsem si po sobě většinou četla jenom v totálním srabu. To by bylo, abych se nedokázala rozbrečet, rozhodla jsem se.
Po chvíli mi došlo, že začít deníkem vážně nebyl nejlepší nápad. Hned u první stránky jsem dostala výtlem, protože se na ní skvěla strašně inteligentní básnička, kterou jsem tenkrát před bůhvíkolikalety vlastnohlavně sesmolila... O nic lepší to nebylo ani o deset stránek dál, kde jsem si stěžovala na to, jak těžký mám život. Je fakt, že dvojka z češtiny je problém nad problémy a silně platonická láska na dálku, na kterou jsem už skoro úspěšně zapomněla, je snad ještě horší... Když jsem listovala ještě dál, koutky se mi zvedaly ještě výš a nakonec jsem se přistihla, jak se směju od ucha k uchu, až jsem si musela zakrýt pusu, abych ostatní nebudila, hlavně ségru. Při vzpomínce na poslední příležitost, kdy se mi to povedlo, a na ten nezapomenutelný pohled, který se mi naskytl mě chytne další vlna záchvatu smíchu. Sestřička s rozmazanou řasenkou a pleťovou maskou na ksichtě je prostě zážitek, na který se už jenom ze sourozeneckých důvodů nezapomíná. A ten její výraz, směju se jako blázen... Jako totální idiot. Nebo jako někdo, komu právě oznámili, že se v nemocnici zaměnily výsledky a on rakovinu nemá. Najednou mi všechno dojde a já zmlknu.
Nechtěla jsem si tak náhodou zkazit náladu? Ehm..... Propříště nesmím zapomenout, že deník, který mě před čtyřmi lety ještě spolehlivě rozbrečel, není zrovna to pravé. Už už se natahuju po první knížce z depresivní hromady smutných částí, které na mě čekají, ale něco mě zastaví. Nechce se mi kazit si náladu... Nejistě si ruku přitáhnu zpátky k tělu a při pohledu na ilustraci mého starého deníku mě popadne další podivná touha začít se smát nahlas. A já si prostě nemůžu pomoct.
Až tak kolem jedné hodiny v noci, nebo spíš ráno, mi dojde, že strávit noc smáním se nad všemi starými kravinami, které jsem kdy napsala, asi není zrovna nejlepší nápad... Pozdě, ale přece, říkám si. Naprosto šťastná uklízím všechny knížky zpátky na místo, čímž si ještě přivodím touhu si celý obsah knihovny přerovnat. V půl třetí ráno se už svojí blbosti jenom směju a když si čistím zuby, tak konečně vidím to, jak šíleně momentálně vypadám. Světle hnědé (NE blonďaté, jak si myslel rejža!) vlasy mám pořádně rozježené a pokus o culík už se mi dávno rozpadl... Šedé oči, o kterých mi všichni tvrdí, že jsou světle modré, což určitě nejsou, protože bych si toho musela sama nejdřív všimnout, na mě energicky civí a musím uznat, že vypadám šťastně. Jako šťastný blázen na útěku z Bohnic... Už v pyžamu se plížím potmě chodbou z koupelny do pokoje a dávám si pozor, abych nešlápla nohou na místa, která na naší dřevěné podlaze vržou... Mamka má hrozně lehký spaní a hned by vylítla z ložnice minimálně se samopalem (vždycky je hrozně napjatá, když je táta někde pryč), o hysterický ségře s pleťovou maskou ani nemluvě. Sice bych získala další nezapomenutelný zážitek, který bych mohla jednou vykládat vnoučatům, ale dneska o něj vážně nemám zájem.
Úspěšně se přikradu až do svého pokoje a s úlevou za sebou zavřu. Sotva dveře zaklapnou, začnu se potichu chichotat. Dneska mi asi finálně hráblo...
Zalezu do postele, jednou rukou obejmu svého medvěda a poslouchám tiché kapky deště bubnující na parapet. Znovu se usměju, vdechnu příjemnou vůni a nechávám se unášet spánkem.
oOoOoOo
Matně si vzpomínám, že budík zvonil... A já ho poslepu nahmatala a něco jsem s ním provedla... Co, to mi bylo úplně jedno - zvonit totiž přestal. Probouzím se pomalu a docela dlouho se jenom převaluju v posteli. Budík přece ještě nezvonil, mám dost času, usmívám se ještě moc ospalá na to, abych vůbec začala přemýšlet.
O to horší je ale úplné probuzení... S obličejem zabořeným do měkkého polštáře se rozhodnu, že vstanu a budu místo tohohle ztrácení času dělat něco užitečného... Mohla bych se třeba mrknout do sešitu z biologie, když dneska píšeme ten test. Rozespale a stále poslepu se na posteli posadím a odhrnu peřinu. Zadívám se na protější stěnu a vykulím oči. Zamrkám. Podruhé, potřetí a znovu a znovu... Hodiny vypadají pořád stejně - je půl dvanácté, test z biologie už je dávno napsaný. A já sedim na svojí posteli a koukám na hodiny?!
Tohle ne, je to jenom dementní sen, určitě, ujišťuju se zoufale. Mamka by mě přece probudila... I když... jestli šla do práce dřív, tak asi ne. Ale co ségra? Ta by si přece všimla, že nikdo ráno nedělá kravál, určitě by si vychutnala nějaké dost nepříjemné probouzení mladší sestry... Pokud by si víc neužívala to, že ségra poprvé zaspí, napadne mě. Rukou si prohrábnu vlasy a malátně se postavím na nohy. Katka... Katka by mi přece volala, co se děje, nebo ne? Ale jo, určitě by starostlivě volala... Pokud by si nemysela, že jsem se na ní po včerejšku naštvala a nehledám si jinou školu. Ne, to by přece ani jí nemohlo napadnout... Vždyť nemám důvod měnit školu. Jak to vůbec napadlo mě? Šourám se do koupelny a přemýšlím, co dělat... Kdybych zavolala tátovi, tak mi to nezvedne, protože je v Německu a do práce mu navíc volat nemáme... Mamka... Jak jí znám, tak by zavolala asi kolem čtyř odpoledne... Mohla bych taky jít do školy... Tohle mě vážně napadlo? Co bych tam asi tak dělala, když je teď tělák a potom dvouhodinovka fyziky - nejsem přece sebevrah... Většinou.
Chrstnu na sebe plné dlaně ledově studené vody a snažím se probudit. Mám zůstat doma? přemítám při pohledu na svůj mokrý obličej a na vodu odkapávající z vlasů. Sama doma... sama a knížky... Nemusela bych Katce vysvětlovat, kde jsem dopoledne byla... Ne, dneska. Prodloužení víkendu? A co říct mamce... Vítězoslavně se na sebe zašklebím. Mamka mi uvěří cokoli, když to bude obsahovat výmluvu na ženské potíže.
Co to vůbec dělám? Tohle nejsem já... Já tohle nedělám... Nechce se mi dohánět škola... I když na druhou stranu - co se může stát tak důležitého na těláku a kolik nového toho stihnou probrat o fyzice? Celou cestu do kuchyně (schody beru po dvou) se spokojeně usmívám. Konečně sama doma... Tohle není dementní sen, to je nejlepší sen, co jsem za poslední dobu měla!
Maximálně si užívám přípravu pozdní snídaně, na kterou jsem si od té doby, co začala škola, pořádně ani nenašla čas. U jídla si čtu knížku a je mi skvěle. Sem tam mi hlavou bleskne myšlenka na Katku... I na Davida... A i když se mi dost dobře daří všechny tyhle záblesky ignorovat, zas tak dobrá v tom nejsem. Po chvilce si uvědomuju, že knížka se mi zavřela a já nepřítomně čučím do dřevěné desky stolu.
Čekala jsem bolest, zklamání, ponížení, bezmoc, nenávist... A přišlo to jediné, co jsem opravdu, ale opravdu ani v nejmenším nečekala - naprostá lhostejnost. David byl vždycky fajn... A jo, líbil se mi. Třeba mě to ale dávno přešlo a já si toho jenom nestačila všimnout, protože moc kluků ani nepotkávám. Kde bych taky mohla... Pod postelí? Nebo snad za knihovnou? Ve skříni? Ne, nikdy jsem je tam ani koutkem oka nezahlédla. A Katka... Tak trochu se dostavilo to zklamání a možná i nenávist, ale snažím se to ignorovat. David nikdy nebyl můj a nežárlím, že jsou spolu.
Nikdy by mě ale ani náhodou nenapadlo, že by Katka mohla čistě teoreticky někdy něco takového udělat... Podkopnout kamarádku... Omotat si kolem prstu dva kluky, kteří si to zaslouží snad nejmíň ze všech lidí, co znám. Obelhávání Lukáše mi taky nějak neleze do hlavy... Proč mají prostě některé holky na každém prstu deset kluků a některé ani na jednom ani jednoho? Někdy život prostě není fér... některé z nás prostě musí mít smůlu. A dneska a prakticky celý svůj život jsem ji měla já... Strašně mě hlodá představa toho, jak to asi Katka hodlá všechno rozmotat... Rozhodnout se. Musím uznat, že tenhle aspekt jejího štěstí jí vážně nezávidím. Někdy je možná lepší mít smůlu, protože když má člověk až moc štěstí, tak si ho neváží. A někteří si po něm třeba šlapou a ani o tom neví...
Jo...
A někteří to vědí a neví, jak přestat.
Smutně se na sebe podívám do zrcadla a povzdechnu si. Jsem ztracený případ.
oOoOoOo
Potom, co si zase jednou pořádně uklidím v pokoji, pročtu pár knížek a podívám se na jeden film, jsem docela v pohodě. V klidu, lépe řečeno... Sedám si na svou postel a přemýšlím, co bych tak ještě mohla dělat, než se rodinka vrátí domů. Nakonec vstávám a jdu se podívat do diáře, jestli mě čeká pohodový, nebo hektický týden. Pokus o psychickou přípravu... Sotva ho ale otevřu, dojde mi, že na pohodičku můžu nejspíš zapomenout. Tři testy, jedna písemka, spousta úkolů a jeden referát. To abych si ty ženské potíže prodloužila, napadne mě najednou a já se můžu jenom nehlasně divit, co se to se mnou během posledních čtyřiadvaceti hodin stalo. Buď jsem se ustavičně něčím mlátila do hlavy a natolik si otupila smysly, že si to ani nepamatuju, anebo jsem prostě a jednoduše zmagořila. Něco na tom ale bude... Včera jsem byla přesvědčená o tom, že David se mi strašně líbí a pak bum - evidetně se mi nelíbil. Copak jsem si to jenom nalhávala? Líbil se mi vůbec někdy? Hlavou mi zase hučí jedna blbost za druhou a já se nějak nemůžu zbavit pocitu bezmoci. Najednou ucítím na tváři známé vlhko, automaticky se rukou dotknu obličeje, abych se ujistila, že si zase něco jenom nenalhávám... Ne... Oči mě pálí a po tváři mi tiše stékají slané potůčky. Jenom si nejsem jistá, kvůli čemu... Osamělost, lítost, výčitky, nechápavost, nebo snad vztek? Rukou roztřeseně utírám slzy, které najednou nejdou zastavit... Jak jsem jenom mohla být tak pitomá?
 


Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 5. října 2008 v 22:46 | Reagovat

Yay, úplně krásně... Petra asi celkem dost zmogořila, ale aspoň díky ní vím, jak se nejlíp bránit slzám... Číst nebo možná stačí i vzpomínat na problémy čtyři roky staré... :) ani se nedivím, že už neměla náladu si kazit náladu...

A to vyvrcholení, když se nakonec přece jenom rozbrečela... Fakt dobrý a taky i z části nečekaný...

2 miriela miriela | Web | 5. října 2008 v 23:43 | Reagovat

wow tak mne sa táto kapča strašne páčila a absolútne presne vystihovala moje nedávne pocity, aj keď to bolo sa trochu iných okolností, tiež som cítila to zvláštne prázdno, bezmocnosť a neskôr hnev na samú seba, že ani len nedokážem plakať a potom, keď slzy zrazu prišli, už ich nešlo zastaviť... naozaj krásna kapitolka :)

3 Hope Hope | Web | 5. října 2008 v 23:48 | Reagovat

já četla kapitolku už odpoledne, ale nějak blbly blogy a tak jsem si řekla, že komentík raději napíšu až večer... kapitolka je krásná, mně se teda ještě nikdy nestalo, že bych nedokázala brečet, vlastně jednou jo, ale to je celkem jedno...a kdyby se náhodou povedlo, že to nepůjde, našlo by se hned několik věcí, které by tro zaručeně dokázaly

4 Alienor Alienor | 6. října 2008 v 10:22 | Reagovat

Super!!! Jsi dobrá, že dokážeš napsat takhle dlouhej vnitřní monolog (teda on to neni monolog, ale dialog tam taky žádnej neni a já nevim, jak to pojmenovat :-D) tak, že u toho člověk neusne...

5 Kolda Kolda | E-mail | Web | 9. října 2008 v 22:24 | Reagovat

fíha, to máš strašně hezký!!!! Už sem ti říkala, jak máš naprosto dokonalý názvy kapitol?? xD =) Máš to fakt moc pěkně napsaný..jak nad tím jakoby přemýšlí a tak. nutí mě to taky se nad tím zamyslet...no, s těma písemkama a testama ji rozumím... od středy do příštího pátku máme každej den nějakou písemku.... dneska byly rovnou dvě.. no nic..honem pokráčko! =)

6 Dromedka Dromedka | Web | 12. října 2008 v 19:16 | Reagovat

Mno páááni... :D Ty jsi prostě kapitolu od kapitoly lepší a lepší... :) já už se tak těším jak to rozmotáš a vymotáš... dokážeš to tak hezky popsat... :) Ach jo, to bylo prostě vážně krásné a v téhle chvíli, asi 2minuty po otm, co jsem to dočetla, se omlouvám, ale na víc než na obdivné koukání na obrazovku a souhlasné pískání se nezmůžu... :)

7 Lirael Lirael | Web | 13. října 2008 v 20:55 | Reagovat

Drom: A já se zase nezmůžu na nic jiného než na červenání se a nevěřícné koukání na obrazovku. :D Díky. :))

8 Ridana Ridana | Web | 19. října 2008 v 11:59 | Reagovat

Já jsem to nečetla?!

9 Ridana Ridana | Web | 19. října 2008 v 12:59 | Reagovat

Hej to fakt ne, já to vážně nečetla :D

Moc se omlouvám O:-)

No, zase se klaním před tvou schopností psát bez, tentokrát jediné, přímé řeči. Je to prostě um, který já se nikdy nenaučím:) Zase se ti to povedlo

10 Sellena Sellena | Web | 27. října 2008 v 20:26 | Reagovat

takový maličký výlev....ještě jedna kapča a mám došteno:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.