12. kapitola - Přecitlivělý blb, díky ségra

30. října 2008 v 21:32 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Tak jo, dneska mě máte na svědomí.
Celé odpoledne mám času, že nevím, co s ním a když se snažím něco dopsat do povídky, tak to dopadne příšerně, načež večer, když bych se měla učit mě toho napadá tolik, že prostě nemůžu přestat psát. Navíc jsem si tak nějak říkala, že bych vám ráda nějak poděkovala za všechny milé komentáře a vůbec za to, kolik vás sem za den přijde...
Některým z vás se bude tohle děkuju doufám líbit.
Ke kapitole: Mně se docela líbí, ale nejsem si jistá, jak se bude líbit vám. Já jsem se sebou spokojená. Navíc je o dost delší než tak minulá, dokonce si myslím, že asi dvojnásobně...
K anketě na konci článku: Prostě mě zajímá, jak to s váma je. Vážně nijak nezjistím, kdo jak klikl. Navíc mi jde o obecnou odpověď - vůbec si to nebudu vztahovat na sebe, nebo tak... Já sama kliknu na "ano", protože je to prostě fakt. Ne vždycky se dá napsat pravda a já třeba nechci někomu kazit den... Jenom mě to zajímá, takovej výzkum. Jednou sem hodím srovnání těchhle anket, to bude sranda.
P.S.: Užijte si čtení a držte mi palce, ať to zítra ve škole přežiju, když jsem se na ty dva testy na úkor povídky ještě vůbec neučila. A víte co je nejlepší? Zatím toho ani v nejmenším nelituju, protože jsem se bavila daleko líp.



______________

Celou noc jsem nemohla spát... Hlavou mi lítala jedna blbost za druhou a já se prostě nedokázala uvolnit. Asi tak v půl páté ráno jsem to definitivně vzdala a vylezla z postele. Snažila jsem se číst, ale místo toho, abych si dokázala užívat knížku, jsem v jednom kuse akorát myslela na to, co se teď bude dít. Pak jsem vzdala i tohle, protože jsem prakticky jezdila očima po papíře, otáčela stránky a vlastně ani nevnímala, co čtu. Když už jsem se dostala až tohohle stádia netečnosti, prostě jsem si zase sedla na postel a dívala se z okna. Pomalu začínalo svítat a já pořád ještě oplývala bláhovou nadějí, že posledních pár hodin byla jenom hodně špatná noční můra. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč mamka dělala, jakoby nic. Možná si to nechce připustit... Nebo nás do toho nechce zatahovat... Jo už jsem slyšela tu báchorku, že děti by neměly být zahatahovány do sporů mezi rodiči. Jsou to kecy. Minimálně co se našeho sporu týče - vždyť nezatahovat se nerovná ignorovat celý problém a dělat jakoby se nic nestalo. Ale mamce to ne a ne dojít. U večeře jsme nemluvily... Mně bylo už tak dost divný, že jsme jedly všehny naráz, protože většinou jíme společně akorát tak na Vánoce. Mamka dokonce uvařila... Mám svojí teorii - potřebovala se zaměstnat, aby nemyslela na to, že táta odešel. Evidentně jí to vychází, protože se tvářila naprosto vyrovnaně. Pořád mě to hrozně dožíralo... A aby toho nebylo málo, tak Jitku to ani nezajímalo. Hned, jak se vrátila domů, tak jsem za ní šla do jejího pokoje, ale ona mi místo toho, aby si se mnou dělala starosti o mamku, oznámila, že v jejím pokoji nemám co dělat a doslova mě vyrazila. Jsem jediná, komu na tom sejde?
Večer jsem taky párkrát zkoušela zavolat tátovi... Vždycky jsem se ale dovolala do hlasové schránky, takže už mám vtahu většinu kreditu. Až když už jsem vyzkoušela všechno ostatní, šla jsem za mamkou. Seděla na posteli a četla si. Když jsem vešla, tak ke mně zvedla oči, ale pak je zase sklopila ke knížce. Po chvíli ji zaklapla a podívala se na mě.
"Copak?" Nikdy by mě ale nenapadlo, jak hloupě může tahle otázka vyznít. Copak? Copak asi, mami???
"Jenom jsem se chtěla zeptat, kdy se vrátí táta ," přistoupila jsem na její hru předstírání, že táta právě pracuje a proto není doma. Je to lepší, než se s ní dohadovat.
"Já nevím," řekla mamka a zase se natáhla po knížce. "Zeptej se táty." Aspoň trochu mi ulevilo, že byla nervózní a nedokázala se mi dívat do očí. Je to lepší, než kdyby se koukala tak, jako když jsem se včera vrátila domů.
"Fajn," zahuhala jsem. "Dobrou."
"Dobrou noc," usmála se a začala si zase číst.
Když jsem vycouvala z ložnice, vůbec mi to nedocházelo. Jak se může někdo tvářit, že se nic nestalo, když se toho stalo tolik??? A právě kvůli tomuhle všemu jsem nemohla usnout a právě proto tady teď sedím jako totální idiot, když bych mohla ještě spát.
Jako kdyby by nestačilo, že mi moje nejlepší kamarádka lže jako když tiskne a vykašle se na mě, když je mi nejhůř. Jako kdyby nebylo už samo o sobě dost hnusný to všechno, před čím jsem se snažila uchránit Lukáše. Jako kdyby mi k tomuhle dementnímu stavu mysli nestačilo, že David chodí k nám do třídy a ještě k tomu má něco s Katkou. Tak proč musím mít takovou smůlu, no proč? Někomu by se tohle všechno stalo pěkně v dvouletých intervalech, ale mně ne, na mě se to prostě sesype všechno naráz a já si pak připadám jako pod hromadou suti, ze které nemůžu ven.
Dřevěná podlaha na chodbě zavrže a vytrhne mě z pozorování kapek deště na okně. Někdo se snaží jít potichu pryč. Vyskočím z postele a rychle rozrazím dveře.
"Tati?" šeptám do tmy.
Nikdo neodpovídá, ale já se nemíním hned tak vzdát. Po paměti jdu ke schodům a až když málem spadnu, někdo mě zachytí. "Petro, jdi spát," říká táta. Je to on, poznala bych ho vždycky.
"Nikam nejdu!" syčím tak potichu, abych nevzbudila mámu s Jitkou, ale dost nahlas na to, aby pochopil, jak moc jsem naštvaná. "Nejsem idiot, tati, vážně ti neuvěřím, že se mi to zdá," šeptám dál. "Co tady vůbec děláš?"
"Byl jsem si pro věci," mumlá táta.
"Pro všechny věci?" vyptávám se dál a co nejrychleji, bojím se, že zdrhne.
"Pro ty, který nutně potřebuju a nechal jsem je tady."
"Kam pojedeš?"
"Spím u babičky a u dědy," říká vyčerpaně.
"Kdy se vrátíš?" snažím se to říct naštvaně, ale sama v tom slyším tolik výčitek a svého strachu, že by to asi nevyděsilo nikoho.
Mlčí.
"Tati?" dotírám.
Táta pouští mojí ruku, za kterou mě doteď držel.
"Tati."
"Já ti zavolám, jo?"
"A kdy? Včera ses ani nenamáhal zapnout si mobil."
"Dneska večer, slibuju. Stejně můžeš kdyžtak zavolat babičce."
"Slibuješ?"
"Slibuju."
Z ložnice se ozve bouchnutí skříně.
"Ahoj," řeknu dřív, než se táta stihne začít omlouvat.
"Dík," zašklebí se na mě, potichu seběhne po schodech a za chvíli už zaslechnu tlumenné zavrzání naší branky.
Chvilku tam jenom tak nechápavě stojím a čučím. Aspoň vím, kde bude, když už nic jiného. Trochu smutně se usměju a jdu si udělat snídani.
Neuběhne ani pět minut a ve dveřích stojí mamka.
"Chceš kafe?" ptám se nevinně.
Mamka jenom kývne a zazívá.
"Jak ses vyspala?" zeptám se, zatímco jdu ke konvici.
"Vůbec, večer jsem se přejedla a chytnul mě žlučník." Jo, to určitě. Skoro nejedla.
"A ty?"
"Nic moc... Noční můry," zahuhlám a usmívám se svému soukromému vtipu.
Potom, co se s mamkou nasnídáme a já se snažím z ní jakýmkoli nenápadným způsobem vydolovat, co se to proboha děje, se vzdávám. Asi vážně nemá cenu snažit se proniknout do problémů rodičů, když vám ani jeden nic neřekne... Možná by bylo horší, kdyby to na mě chrlili každý z jedné strany, ale to ani nemůžu zjistit, protože mi nikdo nedá příležitost. Chvilku s mamkou ještě tlachám o škole a s utrpením si vyslechnu i o jejích problémech v práci a pak se s úlevou odporoučím do pokoje. Je teprve čtvrt na sedm... Beru do rukou rozečtenou knížku a sedám si na postel.
oOoOoOo
Bezmocně vybíhám z domu a snažím se nějak zbavit toho nepříjemného tlaku na spáních. Hlava mi třeští a já vůbec nevím, jak se toho zbavit. Kdyby toho na mě aspoň nebylo tolik najednou... Katka s Davidem, tolik povinností ve škole a teď ještě ke všemu máma s tátou... Možná rozvod. Kdo ví? Bloumám ulicemi a zhluboka vdechuju mrazivý vzduch... Doufám, že mi pomůže od toho nesnesitelného pocitu v hlavě... Jako kdybych se doma dusila a neměla šanci se znovu nadechnout. Jitka si ze mě jenom dělala legraci a ten aceton táhnoucí z jejího pokoje mi taky extra nepomohl. Jakže se to říká? V nouzi poznáš přítele? Pokud nejsou problémy rodičů stav nouze, tak už teda nevim, co by se mi mohlo stát k tomu všemu. Jo, mohlo by mě třeba srazit auto. Jasně, hned teď. Smíření rodičů nad mrtvolou milované dcery, jak dojemné. A jak klasické, nápadně mi to připomíná Romea a Julii. Stejně ale nemám odvahu a ani chuť pod kolemjedoucí auta (a že jich je tady v těch uličkách hotová zácpa - jedno auto za tři hodiny!) skočit... Na co by mi to nakonec bylo? Bolelo by to jako čert a akorát bych musela dohánět školu. Ne, díky. Extrémní nouzi vážně nepotřebuju. Bohatě mi stačilo, jak se mi Jitka vysmívala do obličeje teďka.
"Táta bydlí u babičky," připomínala jsem jí. Sice to nemělo smysl, ale to bych snad ani nebyla já, abych to nezkusila.
"A co jako? Já zase bydlim s tebou a to je daleko horší," odsekla nabubřeně a začala si foukat na nehty, aby jí lak rychleji zaschnul.
"A co jako?" snažila jsem se napodobit její hlas. "Rodiče se možná rozvedou a tobě je to naprosto ukradený?"
"Pochopila," pronesla posměšně a začala si nanášet novou vrstvu laku. Nestála jsem jí ani za jediný pohled.
"Děláš si ze mě srandu?" vydechla jsem bezradně.
"Proč, když nemáš smysl pro humor?" odpověděla urážlivě.
Pak jsem to s ní už nevydržela... A po dalším rozhovoru s mamkou, kdy jsem se akorát znovu dozvěděla "Zeptej se táty." a prozměnu "Mám hodně práce." jsem prostě nemohla zůstat doma.
A tak tady teď mrznu. Od pusy mi stoupají obláčky páry a ruce si třu o sebe, abych se aspoň trochu zahřála. Měla jsem si vzít aspoň tu šálu, nadávám sama sobě a vzpomínám na hebký kus látky, který jsem nechala viset na háčku v pokoji. Pomalu se loudám ulicemi a po chvíli už vcházím do panelákové zástavby. Míjím dětské hřiště, kde jsme si s Katkou tolikrát hrály a automaticky se pousměju. Sedám si na lavičku u hřiště a jenom tak vzpomínám na staré dobré časy, kdy bylo ještě všechno tak, jak být má... Když si David chodil na ten svůj výběrovej gympl, Katka mi nelhala a vždycky tady pro mě byla... Když se spolu rodiče dokázali ještě normálně bavit bez hádek a pořád se na nás jenom usmívali jako blázni. Tenkrát mi to vadilo a teď mi to chybí... Všechny ty infantilní úsměvy a šišlání.
Rozhlížím se kolem... Všechno se tady změnilo. Hřiště je daleko menší, lavičky nižší, keře zase vyšší. A já? Asi o poznání smutnější... Kdyby mě aspoň někdo vyslechnul, netřískal mi telefonem (Katka) a nenadával mi do přecitlivělejch blbů (ségra)... Kdybych měla někoho, komu bych se mohla vymluvit... Kdybych tak mohla -
Pohled mi padne na nejvzdálenější panelák, kam jsem už tolikrát viděla zacházet Lukáše. Ani ne do vteřiny už stojím na nohou. Na to, jak snadné bylo, se rozhodnout, je těžší ke vchodu do domu vůbec dojít... O zazvonění ani nemluvě.
Chvilku přešlapuju před zvonky, střídavě ruku natahuju a zase spouštím k tělu. Najednou do mě něco vrazí a já nechtěně udělám krok dopředu s rukou pěkně před sebou. A shodou okolností se trefím do správného zvonku. Rychle se otáčím za sebe a místo toho, abych viděla nějakého bývalého spolužáka, který si připadá bůhví jak vtipný, nebo cokoli, co bych čekala, uvidím psa. Velkého černého chlupatého psa, který do mě prostě strčil čumákem.
"Nebojte se ho, on je hodnej," culí se na mě postarší paní.
Chápavě se usmívám, nebo se o to aspoň snažím.
"Domino!" volá paní láskyplně na psa. Ještě jednou na mě upře korálkové oči a odběhne k paničce.
Místo toho, abych se mohla za sympatickou dvojicí ještě chvíli koukat, se ale otáčím ke zvonkům. "Ano?" ozvalo se před chvílí.
"Dobrý den... Mohla bych prosím mluvit s Lukášem?" ptám se nejistě, protože jsem si v tom všem shonu ani nestihla promyslet, co vůbec řeknu.
"K službám," odpovídá hlas pobaveně. Nikdy bych nevěřila, že zvonky tak zkreslují.
"Ahoj," říkám a doslova přitom koukám do zdi. "Petra... Promiň, že jsem ani nezavolala... Já jenom, nemohl bys se mnou na chvíli ven?" ptám se nervózně. Naposledy jsem takhle zvonila na Katku, ale u ní jsem se nemusela bát, že budu muset komunikovat s někým úplně cizím, abych mohla mluvit s ní, s jejími rodiči si tykám a sourozence nemá.
"Jo, určitě... Tak chvíli počkej, jo?" odpoví rychle Lukáš. V reproduktoru to zapraská a zase je ticho. Rozhlížím se kolem a překvapuje mě, jak málo je tady lidí. Touhle dobou bývají ulice našeho sídliště dost zalidněné, ale dneska ani noha... Jenom ta paní se psem, ale ta už je pryč. Jdu kousek od dveří a čekám... Pořád se jenom tak rozhlížím kolem a prohlížím si to tady z jiné perspektivy, k Lukášovu domu jsem snad nikdy nešla.
Po chvíli se otočím za podvědomým zvukem kroků. V chodbě paneláku se už svítí a ani ne do půl minuty přibíhá ke dveřím Lukáš. Nejistě se usmívám a čekám.
"Ahoj," pozdraví, sotva vyleze ven.
"Ahoj," říkám znovu a zase se jednou pokouším o úsměv. "Otravuju moc?" ptám se nejistě.
"Ne, vůbec. Vlastně jsem se díky tobě vyvlíknul z tátových spárů," zubí se na mě.
"Co ti prováděl?" Vždycky jsem byla, jsem a vždycky budu zvědavá jako opice.
"Přednáška o škole a o tom, že ze mě nic nebude, klasika."
"Tys mu ukázal ten test z fyziky?"
Lukáš se na mě dívá docela překvapeně, "Já ne, sestrička mě práskla." Jo, Lukášova mladší ségra, spolehlivý donašeč a pověstný manipulátor.
"Pomstil ses jí aspoň?"
Teď se zašklebí dost škodolibě, "Schoval jsem jí oblíbenýho plyšáka. Na skříň."
Usměju se, Jitka mi tohle dělávala taky a víc než často, ani jsem nemusela práskat.
Nesnášim ticho...
"Cos vlastně potřebovala?" zeptá se Lukáš po chvíli.
"Já..." Na tu chvilku jsem úplně zapomněla, že mám nějaké problémy. Bylo tak snadné na chvilku vypnout a neuvažovat nad tím... "... potřebovala jsem s někým mluvit," přiznávám.
"S někým konkrétním?"
"S někým, kdo se na mě nebude dívat jako na totálního blba, nepraští mi telefonem a na chvíli snese moje nesmyslné skuhrání," upřesňuju. Tlak na spáncích se postupně vrací.
"A já prošel?"
"S vyznamenáním," zakřením se na něj. I když už mi nejde dost dobře nasadit věrohodný veselý výraz.
Chvilku jenom tak tlacháme a mezitím dojdeme k dalšímu dětskému hřišti. Tohle jsem měla vždycky nejradši. Je na kopci, takže je z něj rozhled na celé sídliště a navíc je na kraji nově vystavěného parku. Skoro nikdo o tomhle místečku neví, a proto tady většinou ani nebývá moc lidí.
Vylezeme na jednu dřevěnou prolézačku, opřeme se o její zábradlí a já se konečně rozmluvím o tom, o čem jsem mluvit potřebovala. Po pár větách už mám slzy na krajíčku a za chvíli už prostě brečím. Potřebuju to ze sebe dostat a Lukáš je jako posluchač vážně ukázkový. Sem tam přikyvuje, něco poznamená, nebo mě naopak utěšuje a bere kolem ramen. Nikdy ale neodvádí téma a nechává mě mluvit a mluvit. V jednu chvíli už prostě nemůžu nic jiného, jenom se nechat unést pláčem, který nemám sílu zastavit. Lukáš mě obejme a znovu mě nechá, abych mu svými slzami smáčela bundu. Mezi vzlyky ještě něco mumlám a i když ani pořádně netuším, o čem to plácám, Lukáš se mi pořád snaží pomoct a vůbec nevypadá, že bych ho nějak obtěžovala. Postupně se začínám uklidňovat a dokonce ze sebe dostanu i souvislou větu bez toho, abych ji přerušovala vzlykáním, nebo posmrkáváním. V obětí zůstaneme i potom, co mlít přestanu. Je ticho a já si konečně připadám líp. Uvolněně... V bezpečí.
"Děkuju," mumlám.
"Nemáš za co."
Zase ticho. Sem tam se mi po tváři spustí osamocená slza... Nevím, jak dlouho tam takhle stojíme a já se jenom snažím nemyslet na to, co mě doma čeká. V jednu chvíli ale vzhlédnu a zůstanu civět přes Lukášovo rameno. Katka mi můj zděšený pohled opětuje, rychle něco říká Davidovi a během chvilky už jsou pryč. Když si uvědomím, že Lukáš je ani nezahlédl, oddechnu si.
 


Anketa

Už jste někdy psali do komentáře něco, co nebyla až tak úplně pravda?

Ehm... Jo.
Ne, nikdy.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 31. října 2008 v 0:43 | Reagovat

Tak si říkám, že to s těma skříněma dělají snad všichni sourozenci (včetně mého staršího bratra) a je to pěkně otravný...

Ten konec byl úplným vyvrcholením. Mají na sebe holt hodně velký štěstí. Nebo spíš smůlu...

A já až do teď doufala, že Katka nakonec bude přece jen trochu dobrá kamarádka, ale třískat telefonem? To je konec, já bych se na ni vykašlala... A Petra s Lukášem se asi ještě hodně vykreslí... :)

2 Hope Hope | Web | 31. října 2008 v 1:48 | Reagovat

ještě, že jsem starší...nikdy mě nenapadlo ségře schovat plyšáka na skřín...asi proto, že když jsme byly malé, tak žádného oblíbeného neměla :D a nebo proto, že jsem jenom o necelé dva roky starší :D my se spíš vydíráme :D

kapitola byla skvělá...Katka mě začíná pěkně štvát...u mě by měla útrum hned...ts, kvůli chlapovi se vykašle na kamarádku, která ji potřebuje...pche...přehodnocuju svůj názor...chci,aby Petra byla s Lukášem :o) ten ji alespoň chápe

3 Lirael Lirael | Web | 31. října 2008 v 6:02 | Reagovat

Hope: Já jsem utlačovaný mladší sourozenec a my se se ségrrou zase furt akorát hádaly a praly, nic mi na skříň neschovávala. :D Ségra je starší jenom o rok a půl...

4 Hope Hope | Web | 31. října 2008 v 11:44 | Reagovat

Lir:my se ségrou jsme o 20 měsíců :D my se pereme ještě dneska :D ale teda je pravda, že teď si docela často i rozumíme :o)

5 miriela miriela | E-mail | Web | 31. října 2008 v 15:26 | Reagovat

no ja už ku Katke nemám slov, toto sa tzv. najlepšej kamoške nerobí a už vôbec nie kvôli chlapovi, Lukáš sa ukázal ako skvelý chalan, mohli by byť s Petrou spolu :)

6 Dromedka Dromedka | Web | 31. října 2008 v 17:27 | Reagovat

Ježiši Lir, to bylo naprosto úžasný... :D Já nechápu, jak někdo může napsat takovýhle dialogy, popisy, myšlenky... dát tomu čtivou podobu, vtip a ještě tu správnou kapku citů... :D Bože, já jsem tak ráda, že jsem to začla číst, ta povídka je úžasná a ty si skvělá spisovatelka... auuuch... :D Já už prostě nemám slov... :D

7 Alienor Alienor | 31. října 2008 v 21:57 | Reagovat

Krásně napsaný... Ten Lukáš je mi víc a víc sympatickej... Fakt je hrozně milej a hodnej... :-)

8 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 31. října 2008 v 22:34 | Reagovat

hmmm...Lukáš se mi líbí čím dál víc...ani bych se nedivila kdyby se Petra nakonec dala dohromady s ním :)...každopádně skvělá kapitola a už se těším na další a další

9 Ridana Ridana | Web | 1. listopadu 2008 v 16:00 | Reagovat

Tak ten konec... ten byl.... skvělý. Naprosto fascinující. Petře a Lukášovi jsem začala dooost fandit, tak ne, abys to nějak přepisovala:D Bylo to moc pěkný:) Jako vždycky:)

10 Lirael Lirael | Web | 1. listopadu 2008 v 17:06 | Reagovat

Ridana: Nebooj, přepisování vážně neplánuju. :)

11 Kolda Kolda | E-mail | Web | 2. listopadu 2008 v 13:00 | Reagovat

páni, moc hezký! A smutný... Honem pokráčko!!!=)

12 Sellena Sellena | 12. října 2009 v 20:48 | Reagovat

vracím se ke čtení:D
tahle povídka je úžasná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.