11. kapitola - Nikdo není dokonalý, ale já zase nejsem blázen

28. října 2008 v 9:43 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Hmmm...
Kapitola vážně nepatří mezi nejdelší. Vlastně si nevzpomínám, kdy jsem naposledy zveřejnila takhle krátkou kapitolu. Mohli byste ji klidně brát jako druhou část té minulé, a tak bych aspoň nenápadně zakryla skutečnost, že samostatně postavená je... ehm... velmi krátká.
Nemůžu ani tvrdit, že se vám snad bude líbit... Ale protože jsem si všechno už pěkně rozvrhla a dál tenhle okamžik v Petřině světě oddalovat nemůžu, je tady nová kapitola.
A dávám ji sem tak krátkou i proto, abych mohla tu novou začít psát hezky nanovo a nemusela se starat o návaznost, nebo spíš nenávaznost na tuhle.
Pokud jsem vás ještě neodradila, budu ráda, když kapitolu přelouskáte a třeba si to čtení i užijete...

____________________________

Pořád se obezřetně rozhlížím kolem. Nechci, aby Lukáš Katku s Davidem viděl... Bylo by to zbytečný, akorát bysme se všichni rozhádali... A po dvou hodinách v kině je mi celkem jasné, na čí stranu bych se přiklonila... Ani si nedojdu na záchod, ze strachu, že by tady na ně mohl případně Lukáš zůstat sám. Na záchod ho s sebou přece dost dobře tahat nemůžu, už tak mu byla dost divná moje posedlost zůstat v sále až do konce titulek. Tohle by bylo daleko divnější.
"A co teď?" ptá se Lukáš, sotva vylezeme před kino.
"No, já už bych docela šla domů," odpovídám okamžitě. Měla jsem dost času si ujasnit prioritu číslo jedna: dostat se co možná nejrychleji pryč.
"Myslíš, že už bude klid?"
Nechápavě na něj zírám. O čem to mluví?
"Říkalas, žes potřebovala vypadnout z domu. Myslíš, že už to tam bude v pohodě?" vysvětluje.
"No... Já nevím," připouštím po chvilce. Kouknu se na hodinky, už jsou čtyři. "Snad jo, kdyžtak se prostě zase vypařim," pousměju se.
Cestou tramvají si připadám tak paranoidní, že se v duchu musím neustále smát. V každé holce vidím Katku a v každém klukovi zase Davida. Pořád se taky rozhlížím kolem a ujišťuju se, že je čistý vzduch. Když už to udělám za minutu asi potřetí, Lukáš se na mě dívá dost zmateně, ale naštěstí nic neříká.
A já sama s těmi blbostmi přestanu až teprve ve chvíli, kdy se dostanu do "své" části sídliště. Katka s Davidem bydlí blízko u sebe a já to mám zase blíž k Lukášovi, než k nim. Máme to tady pěkně rozdělené... Dřív jsme si z toho dělávaly s Katkou srandu, ale teď mi tyhle naše rozdělené regiony přijdou vhod.
Jdeme s Lukášem celou dobu spolu, protože on stejně musí jít kolem mého domu a bavíme se o filmu. Je to docela fajn, protože si nedokážu představit, o čem bych nedejbože začala mlít, kdybych měla volnou ruku. Poslední dny mám tak špatnou náladu, že bych určitě nedokázala nějak normálně komunikovat.
Když dojdeme až k mojí ulici, zarazím se. Až sem je slyšet, jak se moji rodiče hádají. Určitě si ani nevšimli, že jsem byla pryč... Teď jim je navíc rozumět každé slovo. Už jsem se zmiňovala o tom, že stojím asi 40 metrů od našeho domu? Zastavuju a neochotně poslouchám.
"... nejsi doma! A jak to tady mám podle tebe asi tak zvládat?" ječí mamka. Hlas se jí zlomí a mně je jasné, že teď začala brečet. Tak ráda bych jí pomohla... A přitom mám chuť se okamžitě otočit a běžet.. někam hodně daleko.
"Já vydělávám!" křičí táta. "To si myslíš, že mě všechny tyhle služebky baví? Že mám každej měsíc tak deset, protože se prostě nudim?"
"A ty si myslíš, že já toho v práci nemám dost? Vždyť nemám ani čas dojít nakoupit." Jo a posílá tam mě, napadá mě smutně.
"Jasně, ale čas jít do kadeřnictví máš..." podotkne táta a já s ním musím napůl souhlasit. Už jenom proto, že nákupy zůstavaj na mně.
"Co se to s nima děje?" mumlám skoro nehlasně a uvědomuju si, že to, co mě doteď studilo na tváři vůbec nebyl vítr, ale moje vlastní slzy.
"Hádaj se často?" ptá se Lukáš soucitně.
Utírám si slzy do rukávu bundy a přikyvuju, "Vždycky když se táta vrátí domů."
"To mě mrzí."
Trochu se usmívám, i když to musí spíš vypadat jako úšklebek a dál se snažím zbavit slz. I když mi to moc nejde, protože pořád přibývají další a další.
"Pojďme pryč," navrhuje Lukáš a rukou mě obejme kolem ramen.
"Ne, asi bych měla jít domů," vrtím hlavou a nepřítomně si dál utírám slzy.
"Jsem tady na všechno sama!" vyčítá mamka dál tátovi.
"Vždyť ti holky pomáhaj," řekne táta. Mluví ale na mamku jako na blbečka a ona je na to dost háklivá. "Nejsi sama," dodává hned, ale bohužel asi moc posměšně. Vím o vteřinu dřív, co ho teď čeká... Co teď čeká nás všechny. Slzy najednou vůbec nejsou k zastavení. Obličej zabořím do Lukášova ramena a čekám... Ta chvilka ubíhá neskutečně pomalu a přitom se toho stane tolik.
"Tak si jdi!" ječí máma na tátu. "Stejně se tady neukážeš, co je tejden dlouhej!"
"A víš ty co? Máš pravdu, já jdu!" křičí dál táta. Cítím že mě Lukáš objal i druhou rukou a zaslechnu i to, že se mě snaží utěšit. Ale nejsem schopná ho vnímat. Otřásám se vzlyky a vůbec netuším, co s námi teď bude. Bezmocně obejmu Lukáše a něco nesrozumitelně mumlám. Snažím se neslyšet mámino ječení a tátovy přespříliš naštvané odpovědi, které ho budou do hodiny mrzet. Lukáš se mě pořád snaží uklidnit...
Nevím, jak dlouho se tam nechávám ubíjet jejich hádkou a v tu samou chvíli zase utěšovat Lukášovým uklidňujícím hlasem. Najednou ale uslyším hlasité bouchnutí dveří, prudce se narovnám a otočím k našemu domu. Táta vybíhá s taškou v ruce ven a jde rychle k autu. Tašku odhodí na zadní sedadla a teprve pak si nás všimne. Obličej se mu najednou změní a on vypadá jako zosobnění výčitek svědomí. Udělá krok k nám, otevře pusu jako kdyby chtěl něco říct, pak se zarazí, pomalu udělá krok zpátky, rychle naskočí do auta a nastartuje. Když se rozjede a míří k nám, jedna část mě, ta o dost naivnější, než ta druhá, doufá, že třeba stáhne okýnko a něco mi řekne... Táta ale nic z toho nedělá, prostě projíždí kolem nás, oči upřené před sebe. Lukáš se dívá pohrdavě, ale já mám oči jenom pro tátu, naděje přece umírá poslední. Snaží se na mě nepodívat a vypadá u toho dost soustředeně, ale přísahala bych, že jsem i na jeho tváři zahlédla zalesknout se slzu. Smutně dívám, jak zatáčí do vedlejší ulice a jako omámená poslouchám vzdalující se zvuk motoru. Kdy ho zase uslyším? Lukáš mě zase obejme kolem ramen a vrací mě tak do reality.
"Měla bych jít za mamkou," zamumlám potichu.
"Měla..." Souhlasí Lukáš a já jsem moc ráda, že teď nejsem sama.
"Dík," zahuhlám.
"Nemáš za co." Usmívá se na mě a rukou mě víc tiskne k sobě.
Pomalu jdeme k našemu domu a já se bojím, co tam najdu... Lukáš na mě celou cestu mluví, ale já ho vnímám jenom tak napůl. Říká i něco o tom, že všechno bude zase dobrý... Ale on tomu nerozumí... Jemu se rodina nebortí jako domeček z karet. Jak se to mohlo stát? Zrovna nám... No jak?
Před brankou Lukášovi ještě jednou děkuju. Vlastně si ani neuvědomuju, co všechno melu. Chci prostě jít domů a jít za mamkou a obejmout jí. Říct jí, že není sama, že má nás, že se to všechno zase spraví. Prostě všechno to, co teď potřebuju slyšet já od ní. Když už stojím před dveřmi a sahám do džín pro klíče, ještě jednou se ohlédnu. Lukáš stojí na chodníku a dívá se na mě. Čelo má pokrčené starostmi... Sotva si ale uvědomí, že se na něj dívám, hned se usměje. Já se o to ani nepokouším, jenom se zhluboka nadechnu, zasunu klíč do zámku a vejdu. V domě je ticho... Pomalu se zouvám, pokládám klíče na skřínku k telefonu a jdu do obýváku.
"Mami," mumlám ve dveřích. Mamka stojí v kuchyni nad myčkou, zády ke mně. Jako kdyby se jenom na chvilku zamyslela uprostřed práce.
"Ahoj," usměje se na mě. Vůbec nevypadá rozhozeně. Tváří se tak pohodově, až mě zamrazí. Copak se mi to všechno jenom zdálo? Copak jsem si dokázala to jejich ječení vymyslet?
"Já... Mami, mě to tak mrzí," říkám a jdu k ní. Ona se na mě prostě dívá jako na blázna.
"Co tě mrzí?" ptá se nechápavě, zase se skloní k myčce a začne uklízet talíře. Jakoby nic.
"Že táta odešel," říkám pomalu.
"Jo tohle." A to je všechno, pak už nic neříká... Jenom dál uklízí nádobí. Začnu na ní nechápavě civět, po několika minutách si ale ještě ke všemu začíná pobrukovat a na tohle vážně nemám sílu. Pomalu jdu k sobě do pokoje a snažím se přijít na nějaké rozumné vysvětlení, proč máma dělá jakoby se nic nestalo. Žádné mě ale nenapadá. Když naprosto rozhozená otevřu dveře do svého pokoje a pohled mi padne na plyšáka na posteli, konečně mě něco napadne. Rychle za sebou zavírám, sundavám si bundu, vytahávám z kapsy mobil a horečnatě začínám v seznamu kontaktů hledat Katku.
A když správné číslo konečně najdu, jakoby mi spadnul kámen ze srdce. Katka mi pomůže, určitě... Sotva si přiložím mobil k uchu, všímám si, že si Katka změnila uvítací melodii na mobilu. Dřív tam mívala I'll be there for you a teď jí tam místo toho vyhrává nějakej metalovej kravál. Takže když to Katka zvedne, mám dvojnásobnou radost.
"Ahoj," ozve se.
"Ahoj... Prosimtě, měla bys na mě chvilku? Je to moc důležitý." Zase začínám slzet.
"Promiň, ale fakt nemám," říká Katka a mně se najednou vybaví pohled na ní a na Davida, jak se po sobě plazili v kině. "Víš, jsem teď s mamkou u tety, nemůžu dost dobře mluvit..."
"Aha," kuňknu.
"No nic, už vážně musím jít." A než se vůbec zmůžu na odpověď, Katka zavěsí. A já bych mohla přísahat, že jsem někde za ní zaslechla Davida... Pokud už z toho všeho nezačínám bláznit. Nevěřícně zírám na mobil ve své ruce... Jestli se Katka hned po skončení filmu nerozloučila s Davidem a nejela s mámou někam za tetou, což je dost nepravděpodobné, tak mi prostě jenom lže. Jediný člověk, u kterého jsem si byla jistá, že mě vyslechne a pomůže mi z tohohle bahna.
Evidetně jsem se zase jednou spletla.




 


Komentáře

1 Adelinas Adelinas | Web | 28. října 2008 v 10:16 | Reagovat

mooooc pěkné pokráčko:) do tohohle příběhu jsem úpúlněě "zažraná":D fakt se ti to moc povedlo a ttěším s ena další pokráčko:)

2 Kolda Kolda | E-mail | Web | 28. října 2008 v 10:47 | Reagovat

moc hezký! Chudák holka.. reakce tý mámi mě taky překvapila-to sem asi nečekala... ale v každým případě mi m+ moc zajímalo, jak to bude dál=) honem pokráčko!  a anketa na Stmívání? myslím, že závislá je pro mě ještě slabé slovo xD

3 Hope Hope | Web | 28. října 2008 v 13:26 | Reagovat

krásná kapitolka :o) teda jako ti její rodiče mě pořádně naštavali...chudáček...a Katka? tsss, s tou bych už nepromluvila...lhát kamarádce, to se dělá? :o( je mi Petry hrozně líto a doufám, že bude brzy šťastná

jo a co se týče ankety...ehm...poslední možnost :D Stmívání jsem zatím nečetla, měla bych ho dostat, ale podle toho, co jsem četla, jsem do něj blázen už teď :D

4 Dromedka Dromedka | Web | 28. října 2008 v 13:40 | Reagovat

Hgmmmh??? Cooo??? Ach... teda, ty si úžasná spisovatelka... já jinak prost ěnemám co říct... to bylo úžasně popsané, i když reakce její maminky jdou mimo mně, ale tak možná to po ní zdědila, takovou tu netykavost, nebo jak se tomu říká... :) že jde prostě všechno koem ní a ona si to neuvědomuje... :D Ty mi jistě rozumíš... :D JInak, úžasné, ani nemá cenu říkat, ž ese těším na další kapču, i když to teda řeknu... mn oa ta Katka? To je pěkná podvraťačka... auggggr!!! :D Mno musím končit, všechno to nějak moc prožívám... :) Kráááásné...

5 helix helix | Web | 28. října 2008 v 15:29 | Reagovat

Jestli jim dám šanci?

Malinkatou.Opravdu jen malou.Podívám se na ten film,až vyjde,ale že se mi bude líbit,silně pochybuju :)

Jsem ráda že sdílíš můj názor,alespoň v tóm nejsem sama.Jak se nějací herci mohou takhle špatně snažit napodobit jedinečné Cullenovi?:)

6 miriela miriela | E-mail | Web | 28. října 2008 v 18:17 | Reagovat

ach jaj, hrozne smutná kapitolka, ale zároveň fakt krásna, úžasne napísané :)

7 Alienor Alienor | 28. října 2008 v 19:09 | Reagovat

Super kapitola... Ale chudák Petra. A Lukáš je hodnej a Katka je hrozná *****!!!

8 Lirael Lirael | Web | 28. října 2008 v 19:11 | Reagovat

Alienor: A Katka je hvězda? :D:D:D Ne, já to pochopila. :D

9 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 28. října 2008 v 23:51 | Reagovat

Pěkné a asi budu z nudy souhlasit s Katkou, když jste všichni proti ní... kecám, Katka to kazí! Ale z části s ní souhlasím (z maličké částečečky), každý chce mít soukromý... někdy :) A Lukáš je fakt fajn, úplně jsem před sebou viděla ten výjev! ^-^

10 Sellena Sellena | Web | 29. října 2008 v 17:39 | Reagovat

jen tak náhodou se jdu mrknout k tobě na blog a co nevidím.......chvilka napětí.........novou kapitolku. A co neurotická liraelkočtivavka udělá? no přečte si ji:D

Teda já tě obdivuju. Píšeš vážně skvěle. Kapitolka byla jako vždy čtivá a zajímavá. jak to děláš, aby v každé kapitolce bylo něco zajímavého a nemusíš při tom dělat nějaké velké seky v čase?:D prostě super. Jo a máš pravdu. Mohlo to být delší. Ani jsem si pořádně neuvědomila, že už kapču mám dočtenou. Příště chci delší a basta!:D

jo, do icq jsem si tě už přidala:D

doufám, že nechceš její rodiče rozvést???? nenene.

a to by vrtá v hlavě, co vykoumáš mezi Petrou a Lukinem.....

ježíššš, já se tak těším na pokráčo!!!!!!!

11 Lirael Lirael | Web | 29. října 2008 v 17:48 | Reagovat

Sellena: Budu se snažit... Momentálně mám spíš strach, abych to byla do té další kapitoly schopná všechno nějak normálně naprat, takže se nebojím, že by byla krátká. :D Jinak moc děkuju... O:-)

12 Ridana Ridana | Web | 1. listopadu 2008 v 15:44 | Reagovat

Slvnostně prohlašuji, že jsem četla Stmívání a jsem na něm závislá, stejně jako na téhle povídce...

To v  té anketě nemáš, byla jsem nucena hlasovat jen pro tu polovinu, která tam je xD

Ke kapitolce. Já nevím, co bych napsala, protože mi přijde, jako kdybys byla u nás a psala to, když se hádaj naši. Ovšem, táta se ještě nerozhodl odejít a mamka by asi nebyla tak v klidu, kdyby odešel...

Hrozně se mi líbilo, jak ji utišoval Lukáš, bylo to fakt krásný:) Blahopřeju, zase se ti to povedlo:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.