10. kapitola - Tomuhle se říká talent na potíže

12. října 2008 v 17:50 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Na jednu stranu jsem na sebe hrozně pyšná, že jsem tu kapitolu konečně dopsala... Na druhou jsem magor, protože jsem dneska celý den dělala blbosti, místo toho abych třeba udělala něco do školy. A na tu třetí si vůbec nejsem jistá, jestli mi to stálo za to...
Teď už jenom doufám, že se vám bude kapitola líbit. A že všechno doženu a nebudu si zase ve škole před nějakým testem o přestávce pomalu rvát vlasy tak, jako skoro celý minulý týden. Ale to stejně budu, vždyť se znám, že jo?
A teď zase k věci (prozměnu): Nakonec je kapitola docela dlouhá, až se bojim, jestli mi to blog vezme... I s těmahle kecama na začátek. No ale snad se bude líbit. Ehm... Co bych vám tak ještě řekla?
Jsem hrozně unavená... Asi budu muset jt spát dřív.
Na zítřek toho mám strašně moc, takže se prozatím poroučim...
Já bych kecala ještě hodiny a hodiny.
Prostě si užijte čtení!
P.S.: Já na ty komentáře u minulý kapitoly vlastně nikomu neodepsala... Chtěla jsem jenom napsat jedno hromadné Děkuju!




____________________________

Bezděčně se natahuju po dalších a dalších kapesnících a potupně vnímám slzy, které mi zkrápějí na triko. Nemůžu přestat, pořád dokola jenom smrkám a popotahuju jako nějaká malá holka, co si před chvilkou rozbila koleno. Když si chci podat novou krabici papírových kapesníků, zazvoní najednou domovní zvonek.
Já bych tu ségru zabila... Nikdy se jí nechtějí hledat klíče a raději zvoní, aby jí někdo přišel otevřít. Otráveně se zvedám ze země a narychlo si aspoň trochu utírám slzy, abych nemusela čelit sestřiným dotěrným dotazům. Než se dostanu k domovním dveřím, zvonek se ještě párkrát rozdrnčí. Hlavou mi lítají všechny možné urážky na Jitčinu adresu a podstatně naštvanější si to razím po schodech dolů. Hned jak přijdu ke dveřím, zvonek se znovu ozve. Totálně dožraná naštvaně rozrazím dveře připravená začít Jitku jak se patří urážet a v tom mi údivem poklesne čelist. Rychle se snažím nějak utřít zbývající slzy, ale je mi jasné, že mám oči minimálně jako angorskej králík, takže mi to bude stejně houby platný.
"Ahoj," ozve se od branky a hned nato zaslechnu i povědomé zavrzání.
Vteřiny mi nad hlavou visí jako hrozba a já se snažím nasadit aspoň trochu vyrovnaný výraz. O úsměv se raději ani nepokouším...
"Ahoj," zopakuje známý hlas ozývající se sotva metr ode mě.
"Ahoj," zahuhlám, konečně odlepím oči od země a podívám na příchozího.
"Co..." skoro šeptám. "Co potřebuješ?" ptám se trochu hlasitěji, ale i tak dost skřehotavě.
"Klimešová je pořád trochu opožděná, takže nám dneska dala něco, co se mělo odevzdat nejpozději do dneška," šklebí se nad zásekem naší třídní a podává mi jakýsi papír. Nejistě si ho od něj beru. "Každopádně to máme přinýst do pondělí a Katka říkala, že jede na víkend pryč, takže by ti to sem hodit nemohla. Tak jsem se obětoval," usmívá se na mě.
"Aha," hlesnu. "Díky." Katka odjela, jo? To určitě... Ta bude celej víkend hezky doma a v pondělí bude předstírat, že jí je špatně, aby nemusela jít do školy. To se mě bojí, nebo co?
"Za nic..." najednou si poplašeně všímám jeho zkoumavého pohledu. "Hele, jsi v pohodě?" vypálí na mě okamžitě.
"Já? Jo, jasně," odpovídám bez rozmýšlení a snažím se ignorovat to, jak rozmazaně vidím a i to, jak mě pálí v očích.
"Určitě?" ptá se mě starostlivě.
"No jasně," ujišťuju ho. "Jenom jsem... jenom jsem si četla a bylo to smutný..."
"Znám tu knížku?" ptá se dál se zájmem.
"Ne, určitě ne. Já... Teď jsem to začala číst a vlastně je to dost neznámá autorka," lžu a rychle se snažím vymyslet nějaký název knížky...
"A jak se to jmenuje?" dotírá dál Lukáš.
"Devátá stezka," odpovím rychle s přesvědčením, že o tuhle knížku určitě ani nezavadil.
Obezřetně a silně podezřívavě mě pozoruje a nakonec řekne, "Vážně? Já měl ten dojem, žes s sebou právě tuhle knížku měla několikrát ve škole. Minulý rok," dodá. Sakra...
"To asi ne," snažím se ho přesvědčit, i když až přespříliš dobře vím, že lhát mi nikdy nešlo.
"Ale jo... Určitě."
"Ne, já to začala číst včera večer..." Skoro neslyšně popotáhnu a snažím se to zamaskovat zakašláním.
"Pročs vlastně nebyla ve škole?" pokračuje Lukáš dál ve výslechu se snad ještě podezřívavějším pohledem, než před chvílí.
"Jsem nemocná," odpovím pohotově.
"A je ti aspoň líp?"
"Ale jo, to jo..."
"Vážně je všechno dobrý?"
Ne neni, chce se mi na něj zaječet. Neni, protože tvoje holka ti zahejbá s klukem, o kterym jsem si myslela, že ho miluju, ale nemiluju a jsem vlastně naprostej idiot, protože mi to nedošlo. Jsem v totálním srabu a ani jsem k tomu nepotřebovala žádnou knížku!!!! "Proč by nemělo?" zeptám se místo toho nechápavě.
"Prostě vypadáš mimo," říká a pořád si mě obezřetně prohlíží.
"Potřebuješ ještě něco?" ptám se tak nepříjemně, že si ještě v tu samou vteřinu nadávám do debilů.
"Ne... nic," mumlá.
"Fajn," vyhrknu a doslova mu třísknu dveřmi před nosem. Sotva je dovřu, nevěřícně se zastavím a zůstanu na ně zírat. Vážně jsem to právě udělala? Co je to se mnou? Vždyť mi nic neudělal a ještě se mi snažil pomoct. Papír, který mi dal, položím bez sebemenšího zájmu na botník a běžím k oknu v obýváku. Nejistě poodhrnuju záclonu... Lukáš pořád stojí přede dveřmi. Ani se nepohl. Ruce má v gestu, které jsem zahlédla chvilku před tím, než jsem dveřmi bouchla. Smutně se na něj dívám a snažím se sama pochopit, proč jsem to proboha udělala. Po chvíli sebou Lukáš trhne a vidím, jak jednu ruku natahuje ke zvonku vedle dveří... Asi tak milimetr před zazvoněním se zastaví... A já ani netuším, jak se u toho tváří, protože mu není vidět do obličeje... Ani ne do vteřiny už běžím zpátky ke dveřím. S provinilým výrazem je pomalu otevírám a celou dobu se snažím vymyslet, co mu řeknu.
Lukáš už tam ale nestojí... Schází po schodech a už je skoro u naší branky.
"Promiň," zamumlám.
Otáčí se za mnou, na tváři kamenny výraz, "Co se to s tebou sakra děje?" zeptá se jenom.
"Všechno a nic," pokusím se o vtip, i když s tak zoufalým ksichtem, jako mám teď bezpochybně já to musí vypadat dost divně.
Trochu se usměje, "Ahoj."
"Čau..." odpovím a pomalu zase zavírám dveře. Aspoň mi přestaly téct slzy, napadá mě po chvilce. Se smutným úsměvem jdu zpátky do svého pokoje.
oOoOoOo
Mamka moje výmluvy (k ženským potížím přidám pro autentičnost ještě hrozné bolení hlavy a pálení v krku) bez probémů spolkne a vůbec se nepozastavuje nad faktem, že moc nemocně nevypadám. Pořád se mě ptá, jestli třeba nepotřebuju s něčím pomoct... Je milý, jak se stará, ale je to i trochu nezvyk... Ségra se vrátila domů, až když už jsem spala a ráno zase rychle odešla, takže to vypadalo, jakoby tady ani nebyla... Táta se zase vrátil ze služebky. Dřív nám něco i vozíval, ale teď má tolik práce, že si na to mezi tou vší prací určitě ani nevzpomene. Já jsem třeba ráda, že se vrátí domů a dárky mi tolik nechybí. I když jsem se na ně jako malá těšila snad ještě víc než na tátu... Teď už se tomu jenom směju.
Celé sobotní dopoledne si uklízím pokoj, protože už mi máma začínala vyhrožovat, že jestli to neudělám, tak to udělá ona... A o to fakt nestojím. Vždycky mi všechno přehází. Ve svém vlastním nepořádku se aspoň vyznám, v jejím pořádku vážně ne. Sotva poskládám poslední tričko, bouchnou dveře od domu. Rychle hodím tričko do skříně a doběhnu k oknu. Táta! Seběhnu dolů, ale asi metr před dveřmi do obýváku se zarazím... Táta s mamkou se hádaj. Zase. A vypadá to hůř, než normálně. Úsměv se pomalu vytrácí... Místo toho se mi svraští čelo a nohy mě automaticky nesou zpátky, aniž bych se nějak rozhodla, že odejdu. V pokoji si sedám na postel a smutně si uvědomuju, že jejich hádka je slyšet až sem. A dost srozumitelně. Zoufale přemýšlím, co dělat a nakonec se skoro bezděčně natáhnu po bundě. Do kapes si zastrkuju peníze, mobil a tramvajenku... Co bych taky dělala doma. Když se obouvám, přemýšlím, jestli mám vůbec jít za rodiči a říkat jim, že jdu ven... Místo toho nakonec popadnu papír a tužku a napíšu, že jdu ven, vrátím se k večeru a mobil mám s sebou. Ještě podpis, jeden úšklebek směrem ke dveřím obýváku a už potichu vybíhám z domu. Za plotem se otočím a pozoruju dvě postavy v obýváku. Obě horečně gestikulují a sem tam zaslechnu pár tlumenných slov... Dneska vážně nemám potřebu tohle poslouchat.
Asi tak hodinu se jenom toulám šedými ulicemi našeho sídliště... Celou noc pršelo a teď jsou všude louže a bahno. Až když se začne vynořovat stále víc a víc lidí, pomalu si sedám na vlhkou dřevěnou lavičku a přemýšlím, co dál... V břiše mi začíná pomalu kručet a domů se mi vážně ještě nechce. Rukou, kterou mám celou dobu v kapse, protože docela mrzne, se najednou dotknu tramvajenky. To neni až tak úplně marnej nápad, chválím v duchu svou vlastní ruku a směju se své vlastní demenci. Když o dvacet minut později sedím v tramvaji a čím dál tím víc se vzdaluju od našeho pošmourného sídliště, celkem se mi uleví... Jako kdybych všechnu tu stísněnost nechala pěkně na tramvajové zastávce a bezstarostně odjela. Ne úplně, ale je mi daleko líp... Bez povšimnutí přejíždím zastávky, kde normálně vystupuju a až když už je mi část města úplně neznámá, vystoupím...
Chvíli bloumám neznámými uličkami a vůbec netuším, kam mě nohy nesou. Nakonec ale dojdu před jakési nákupní centrum. Trochu se usměju a chválím svůj instinkt jet někam daleko... Obchody jsou ale všude stejné. Ne, že bych nakupovala až tak ráda, ale někdy mě to i baví. Až když už projdu všechny obchody (včetně knihkupectví) a koupím si něco k snědku, protože mám nesnesitelný hlad, mi dojde, že prakticky nevím, co budu dělat teď. Ne, že bych nezabila dost času, chce se mi jenom zabíjet dál a přijet domů tak pozdě, jak to jenom půjde. A pak objevím kino. Pěkne zastrčené v nejvyšším patře se mi najednou vynoří před očima. Nikdy předtím jsem tady nebyla, takže jsem příjemně překvapená a jdu se hned podívat, kdy začne nějaký dobrý film. Jenomže když zrovna váhám mezi Mamma Mia a Temným rytířem, někdo mi položí ruku na rameno a já leknutím málem vyletím z kůže. Prudce se otáčím za sebe a nevěřícně zírám na Lukáše.
"Co tady děláš?" vyhrkneme oba naráz. Já vyděšeně, on pobaveně.
"Já chtěla jít do kina..." říkám nakonec. I když je docela blbost to říkat, když držím v ruce program. "A ty?" ptám se podezřívavě.
"Jenom se tady tak poflakuju," pokrčí rameny. "Tys chtěla jít do kina sama?"
"No, chtěla," připouštím a pořád se snažím vzpamatovat z toho, že jsem tady někoho potkala. Zvlášť když sem normálně vůbec nechodím... Náhoda je blbec.
"Proč prosimtě?"
"Potřebovala jsem vypadnout z domu a nějak nespěchám zpátky. Stejně ani nemám s kým jít, takže je to prakticky jedno."
Lukáš se na mě pořád jenom usmívá a můj výlev ani nijak nekomentuje.
"Co je?" zeptám se nervózně, když na mě jenom tak zírá a nic neříká.
"Ty nejsi nemocná," poznamená celkem zbytečně a ještě s pěkně provokativním úšklebkem.
"Zázrak."
"Aha, jasně," šklebí se na mě Lukáš dál. "A na co teda jdeš?"
"Ehm, cože?" ptám se nepřítomně, protože mi vůbec nedochází, o čem to mluví.
"Kino," mávne rukou směrem k pokladnám.
"Jasně," vydechnu. "Já nevim... Asi na Mamma Mia, začíná to za chvilku, takže aspoň nebudu muset čekat."
"Takže asi ahoj?" řeknu po chvilce ticha.
"Já vlastně nemám, co dělat... Tak mě tak napadalo, že bych šel na ten film s tebou. Jestli ti to nebude vadit..."
"Ne, vůbec," usměju se na něj nejistě. Tohle jsem teda nečekala.
oOoOoOo
Za chvilku už sedíme v kině a Lukáš třímá velký kbelík popcornu. Ani by mě nenapadlo, že bych se mohla takhle bavit a najednou si tady sedím a směju se, jako kdyby bylo tak jednoduché vymazat poslední dva měsíce a vrátit se do doby, kdy byl David prostě rodinným známým a Katka s Lukášem spolužáci. Jako kdyby se to všechno, co se poslední dobou stalo, prostě vytratilo... Lukáš má vážně super nápady, takže se u reklam málem potrhnu smíchy. A když už se konečně začínám bezstarostně bavit, zrak mi padne na dvojici, která právě přebíhá před plátnem a rychle jde na svá místa. A všechno se vrací... Bezstarostnost se rozplynula jako pára nad hrncem a já jenom nepřítomně čučím před sebe.
"Hele, dobrý?" vyrhne mě najednou z transu Lukáš.
"Neptáš se mě na to nějak často?" ušklíbnu se a dál zarytě zírám před sebe.
"Přiměřeně, vzhledem k tomu, jak se tváříš," odvětí.
Hned se začnu zase usmívat, ale je mi hrozně. Připadám si jako totální idiot. Když jsem totiž uviděla Katku s Davidem, vůbec mě nenapadlo žárlit, nebo se naštvat. Místo toho jsem začala horečně uvažovat nad tím, jak zařídit, aby je Lukáš neviděl. Naštěstí si sedli asi tak pět řad pod nás a navíc ne hned před nás, takže to výjimečně vypadá, že mám štěstí... I když v neštěstí. Protože to, abysme všichni čtyři ocitli v jeden den v tom samém kině a ještě na tom samém filmu nedejbože ve stejnou dobu, když to sem z našeho sídliště trvá něco přes hodinu (A proto jsem taky naivně doufala, že tady nikoho nepotkám, sakra!) je přinejmenším smůla. I když jsem to se svym štěstím mohla čekat. Měla jsem vědět, že se všechno zase zvrtne. Jak mě vůbec napadlo, že se mi podaří na chvilku vypnout? Jsem blázen... A navíc pěkně naivní blázen.
Když konečně začne film a já se zase odvážím na chvilku zašilhat na místo, kde Katka sedí, otráveně zjišťuju, že ty dva si evidentně ani nevšimli, že film začal. To nemohli jít na něco jinýho? Vždyť by si mohli hrát na liány kdekoli jinde, tak proč s tím proboha vlezli zrovna sem?
Film se mi ale líbí... Vlastně je super a ráda bych ho viděla ještě jednou a V KLIDU! Jenomže teď se na něj dost dobře koukat nedalo... V jednom kuse jsem slyšela Katčino uchechtávání. Vždycky jsem nenápadně střelila pohledem po Lukášovi, ale ten si nikdy ničeho nevšiml. Pořád jenom koukal na plátno, sem tam se usmál, něco poznamenal - normálka. Bylo mi ho líto... A nemohla jsem nic dělat... Jenom doufat, že Lukáš třeba nebude chtít jít na záchod a cestou zpátky si jich nevšimne. Naštěstí nešel. Hlavou mi stačilo proběhnout padesát tisíc různých možností, co by se mohlo přihodit, aby si jich Lukáš všimnul. Jeden nápad nepravděpodobnější než druhý, ale ta hrůza z toho všeho mi nějak bránila uvažovat aspoň trochu racionálně. Zoufale jsem tomu chtěla zabránit... Titulky jsme dokoukali až do konce a když jsem si všimla, že se Katka s Davidem zvedají ze sedadel, začala jsem hrabat po kapsách mobil a předstírala jsem, že mi někde musel vypadnout. A Lukáš začal hned obětavě hledat pod sedadly. Vůbec mi nedocházelo, proč to vlastně dělám... Bázlivě jsem se dívala za vzdalujícím se párem s propletenýma rukama a doufala jsem, že se třeba neotočí, nebo nepůjdou někam, kde bysme je ještě dneska mohli potkat. I když... Se svojí smůlou to můžu rovnou vzdát a zavolat na ně přes celý sál, protože se ještě dneska nepochybně potkáme. A silně pochybuju o tom, že oni dva by nás tady čekali. Ještě takhle krásně na hromadě. Sakra, proč já jenom nezůstala doma???
 


Anketa

Jakoupak máte značku mobilu?

Apple 18.2% (4)
Motorola 0% (0)
Nokia 36.4% (8)
Panasonic 0% (0)
Samsung 13.6% (3)
Siemens 0% (0)
Sony Ericsson 27.3% (6)
Úplně jinou... :) 4.5% (1)
Nemám mobil!!!! 0% (0)

Komentáře

1 miriela miriela | Web | 12. října 2008 v 19:43 | Reagovat

krásna kapitola, ale nejak ma rozosmutnila, nvm prečo ...

2 Pauline Grint Pauline Grint | E-mail | Web | 12. října 2008 v 20:08 | Reagovat

Taak jsem se rozhodla, že když už jsem tu, tak si tuhle kapitolovku přečtu xD a vůbec toho nelituju :) už strašně dlouho jsem nečetla nějakou normální povídku. Myslím žádnou HP nebo HP slash xD musím říct, že mi to chybělo :)

Máš můj obdiv. Že něco takovýho dokážeš sepsat :) mít nápad :) jen tak mimochodem báječnej nápad :) já už se jen těším až Petra bude hrát Jůlii a Lukáš Romea *IN LOVE* teda doufám, že to tam bude xD moc se těším na další kapitolu :)

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 12. října 2008 v 21:46 | Reagovat

YaY, ta má fakt štígro... Tak mě napadlo, když odcházela na tu šalinu, že by mohla potkat někde úplně nějakýho novýho kluka... Mohla by být sranda, ale i Lukáš je fajn... A v tom kině... lol... A taky jak jsi na začátku protahovalo to, kdo vlastně na ten zvonek zvonil... Já si furt myslela, že to byl David... ^-^

4 Hope Hope | Web | 13. října 2008 v 1:56 | Reagovat

krásná kapitolka :o) čtu ji trošičku pozdě, ale pořád ještě vnímám, takže to neva :o) tak Petra a Lukáš? hmmm :o) doufám, že jim to vyjde ;o) moc se těším na další :o)

5 Alienor Alienor | 13. října 2008 v 16:46 | Reagovat

Chudák Lukáš... Ale jinak hezká kapitola...

6 Dromedka Dromedka | Web | 14. října 2008 v 19:19 | Reagovat

Hej úpa nejvíc úžasná kapitolka, jak by řekla naše učitelka... :D Ale jako vážně, moc krásná kapča, akorát trošičku smutná. Rozesmutnila mě, ael potom, co se setkala úpa náhodou s Lukášem... :D Jako sem se i nasmála.. :D Jen tak dále, jdu kouknout na ten tvůj řetězáček... :P

7 Kolda Kolda | E-mail | Web | 17. října 2008 v 19:10 | Reagovat

krásný! páni, to fakt pech je takhle potkat xD

8 Ridana Ridana | Web | 19. října 2008 v 13:15 | Reagovat

Já jsem si myslela, že potká Lukáše, ale vůbec mě nenapadlo, že potká i Davida s Katkou. Nemám tušení, co bych na jejím místě udělala, každopádně tohle krytí by to určitě nebylo....

Povedlo se ti to, opětovně :)))))

9 Sellena Sellena | Web | 27. října 2008 v 20:35 | Reagovat

tak, konečně jsem dočetla vše, co jsem zameškala:D skvělí lerael! musím říct, že vážně povedené! je to strašně napínavé, jak jsou ty vztahy napínavé:D to mě ale naštvalo, že kačena je z Davidem. Mno, uvidíme, co bude dál. Moc se těším, až přidáš pokráčo:D

J a strááášně mě zajímá, kdo dostane roli julie:DDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.