8. kapitola - Ne, nejsem normální

25. září 2008 v 14:06 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy

No... Evidetně se lepším.
Aspoň co se psaní kapitol týče.
Od úterý mám předepsaný antibiotika a vím naprosto jistě, že budu muset až do pondělí povinně tvrdnout doma... A tak toho využívám a zneužívám, jak se jen dá, protože je mi jasné, že ve škole příští týden chcípnu.
Ale teď ke kapitole... Je docela krátká... Ne úplně, ale mohla být o kus delší. Kdybych byla na vašem místě, tak by mě teda štvalo, jak je krátká. Teď jsem se sebou spíš spokojená.
Když vás překvapil konec té minulé... Troufám si tvrdit, že tahle kapitola vás asi koncem a průběhem překvapí jakbysmet. Dost dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak ji napsat a řekla jsem si, že takhle to bude asi nejlepší. Jednou vám řeknu i ostatní verze.
Ještě jednou si to po sobě raději přečtu, jestli tam nemám nějaké blbosti a pak už si to budete moct přečíst. Tak si to užijte.

________________
Beze slova se dívám za odjíždějící tramvají a přemýšlím o tom, co teď asi běží hlavou mojí nejlepší kamarádce. Je to vlastně celkem ironie, že ona si odjíždí s klukem, do kterého jsem já sama zakoukaná už... no odjakživa, zatímco já tady v pohodě stojím vedle jejího přítele... Nepřipadalo mi, že by jí tenhle fakt nějak překážel. Naposledy zahlédnu smějícího se Davida a tramvaj zajíždí do zatáčky.
"Hele, já tě nechci nějak zdržovat," řeknu hned Lukášovi. "Mně bude to vybírání knížek trvat dost dlouho..." V překladu: Nechce se mi tady trávit další tři hodiny chozením po obchoďáku. Chci jenom do knihkupectví a pak se pěkně vrátit domů k rozečtené knížce. Takže ahoj, uvidíme se zítra.
"To je v pohodě. Já si stejně potřebuju ještě něco zařídit... Přijdu za tebou tak za dvacet minut, jo?" usměje se.
"Tak fajn," odpovím překvapeně.
Lukáš jenom kývne a než stihnu cokoli dodat, sám si to ode mě razí přesně opačným směrem, než je knihkupectví. No co, když nepřijde, tak pojedu sama, aspoň si budu moct v tramvaji udělat ten dementní úkol z němčiny, jak je mým častým zvykem. Vejdu obchodu a rozhlížím se kolem. Už tak dlouho jsem tady nebyla. Nevím, jestli to dokonce nebude můj osobní rekord. Celé dva týdny. Slastně vdechnu vůni papíru a hned se hrnu ke policím s fantasy. Netrvá mi to ani deset minut a mám koupený nejen dárek pro mamku, ale i pro sebe. No, co? Člověk by si měl jednou za čas přece udělat radost... Co na tom sejde, že minulý týden mi konečně přišla ta knížka, co jsem si před měsícem objednala? Člověk by si měl dělat radost tak často, jak si to jenom zaslouží, nemám pravdu? Zrovna když mi hlavou běží tahle myšlenka, zahlédnu další knížku, kterou bych si strašně ráda pořídila. Nejistě se kousnu do rtu. Mám, nebo nemám? Počkat! Já přece přežila dramaťák... Kdo jiný než já si tu knížku zaslouží? Nevím, jak dlouho stojím u police a listuju knihou, ale když se kouknu na hodinky, zjišťuju, že dvacet minut dávno uplynulo a Lukáš nikde.
Rychle knížku vrátím na místo. Sama pro sebe se usměju. Myslela jsem, že bude daleko těžší se ho zbavit. Jeho nadšení ale evidentně opadlo a já si budu moct udělat ten úkol. A pak si budu moct doma číst dýl. Raduju se celou cestu k zastávce a nevědomky si u toho mávám igelitkou. Tramvaj přijíždí prakticky okamžitě. Spokojeně se usmívám a nastupuju. Sotva dosednu na nepohodlou plastovou židli, vytáhnu z tašky napůl rozpadlý sešit z němčiny a s opakovaným pousmíváním se nad imbecilitou tohohle úkolu se do něj dám.
Jak ráda bych ten hol taky dodělala... Ale to by nesměli existovat ty povýšenecký důchodci. Normálně si sedim a přemýšlím nad tím, jak slušně odpovědět na tak vypatlanou otázku, na kterou bych nedokázala dost dobře vymyslet odpověď ani v češtině a najednou bum - před nosem bílá scvrklá ruka svírající jakousi kartičku. Než jsem na ní stihla zaostřit, drahý pan (smradlavý) Důchodce mi začal nadávat, že bych už měla vědět, jak se chovat ke starším občanům. Jak já tyhle idioty nesnášim!!!! Poloprázdná tramvaj a on se rozhodne, že si zrovna na to moje místo potřebuje sednout. Asi by na něj jinde táhlo, nebo co. A děda by nastydnul. Tragédie! To už je tenhle tejden podruhý! A to je teprve středa! S totálně vygumovanou hlavou vířící samými nadávkami na toho nafrněného starce si najdu místo přesně na druhém konci tramvaje, než jsem doteď seděla. Ani kdybych chtěla, tak úkol už nevymyslím a tak strávím celou tříčtvrtěhodinovou cestu tramvají civěním ven a přemýšlením nad tím, jestli budu jako starožitnost taky tak nesnesitelná jako ta obživlá mumie sedící vepředu.
Když konečně dojdu do svého pokoje, odhodím batoh a pohled mi padne na knížku ležící na stole, dost podstatně se mi zvedne nálada. Rychle si sundavám bundu se šálou, zapínám rádio a nakonec se nadšeně uvelebím u svého stolu. Sotva ale otevřu knížku na správné straně a začínám se dostávat do děje, zazvoní domovní zvonek.
Otráveně knížku zaklapnu a jdu dolů. Bohužel a doteď i bohudík jsem totiž doma sama. Táta si zase odjel na nějakou služebku, mamka workoholik je pořád v práci a sestřička jejich absence někde venku využívá, což by normálně znamenalo, že budu mít ještě dobré čtyři hodiny na nerušené čtení... Jo, to by ale nesměl zvonit ten dementní zvonek! Třeba to bude pošťák, uklidňuju sama sebe cestou po schodech. Jo jasně... A od kdy jezdí pošťák ve čtyři odpoledne?
Ani mě nenapadne, abych se nejdřív podívala z okna ve svém pokoji... Lépe řečeno napadne, ale to už stojím přede dveřmi a vážně se mi nechce jít zpátky nahoru a zase dolů. Ten někdo venku totiž začal zvonit jako na poplach. Otráveně otevírám dveře připravená na "Dobrý den." a místo toho mi akorát poklesne čelist.
Nevěřícně zírám na Katku. "Ahoj," zavolám na ní. Zní to ale spíš jako otázka, než pozdrav.
"Můžu dál?" prosí sotva slyšitelně.
"No jasně, pojď," pobídnu jí.
Katka okamžitě otevírá branku a jde ke mně. "Ahoj," hlesne, když dojde na vršek schodů. Vejdeme, já za námi zavřu a Katka se pomalu zouvá. Nakonec pověsí na háček i bundu a otočí se ke mně. Až teď si všímám, že je celá červená a po obličejí jí stékají slzy.
"Co se stalo?" ptám se hned a rukou jí obejmu kolem ramen.
Katka jenom popotáhne a hned zašátrá v kapse mikiny po kapesníku. Zatímco si utírá slzy, pořád ji starostlivě pozoruju.
"Máš tady někoho?" kuňkne.
"Ne..." řeknu pomalu. "Nechceš čaj, nebo něco?" ptám se hned nato.
"Jo, to by bylo fajn, děkuju," mumlá a usmívá se na mě. Sice dost smutně, ale usmívá.
Spustím ruku z jejích ramen a jdu do kuchyně. Katka je mi v patách.
"Ovocnej?" zeptám se při pohledu na naši sbírku čajů.
Katka jenom beze slova kývne.
Ticho prostupuje jenom hlasité hučení naší rychlovarné konvice. Opatrně zaliju vařící vodou oba hrnky a jdu ke stolu, kam si Katka mezitím sedla. Hned jí podsunu červený hrnek s balónky. Přitáhne si ho a třesoucími prsty ho objímá.
"Co ti je?" ptám se.
"Když mě to tak mrzí," zaúpí a opře si obličej do dlaní.
"Co tě mrzí? Tohle mi nedělej..."
"Já... Je mi to tak líto. Promiň," mumlá mezi vzlyky.
"A co? Co ti mám prominout?" naléhám.
Jenom něco zahuhlá a zakroutí hlavou.
"Kačeno," zavrčím (tohle oslovení nesnáší), "už to vyklop, já se z tebe vážně zcvoknu."
Katka zvedne hlavu, ruce si položí na stůl a ještě jednou potichu vzlykne. "David," zašeptá.
"Já ti chci pomoct, tak co je s Davidem?" ptám se trochu víc mile než předtím a jednou rukou se k ní natáhnu, abych jí nějak povzbudila.
Katka ale ruce rychle stáhne a nakonec si je položí do klína. "Nebuď na mě tak hodná," zamumlá.
"A proč bych na tebe měla bejt asi hnusná? Řekni mi, co se stalo... Já tady asi umřu."
"Já.... David.... Ono..." rozumím jenom útržkům. "Mrzí mě to. Promiň," řekne už o něco vyrovnaněji nakonec.
"Promiň, ale asi mi to budeš muset zopakovat... Vůbec ti nerozumim."
Katka se zhluboka nadechne a tentokrát se mi podívá do očí, "My... Teda on... Já..." mumlá. "Já ho asi... Ne... No..."
"Víš co, až budeš vědět, co mi chceš říct, tak mi to řekni. Já si jenom dojdu pro knížku a hned jsem zpátky," říkám rezignovaně a začínám se zvedat ze židle.
Katka mě ale zastavuje, "Počkej." Mluví strašně potichu, ale stejně jí slyším dost dobře.
Sedám si a poslušně čekám. I když si nejsem tak úplně jistá, že to chci vědět...
"Já ho asi miluju, Petro." Jo, měla jsem dělat, že nejsem doma. "Jsem tak příšerná... A ty se bojíš, co se mi stalo..."
Neposlouchám. Mám co dělat, abych se vůbec ovládla. Připadá mi, jako kdyby kolem mě létal roj rozzuřených sršňů. Kroutím hlavou, několikrát zamrkám a snažím se pravidelně oddechovat. Nejhorší ale je, že mě to ani nepřekvapilo... Možná jsem to podvědomě věděla celou dobu... Viděla jsem přece, že se před ním Katka chová jako... No jako já. Najednou ucítím ruku na svém rameni.
"Petro," mumlá prosebně Katka.
Otočím se k ní a dost dobře se mi daří ignorovat ten ječící hlas uvnitř mé hlavy.
Katka se trochu odtáhne, ale ruku nechá, kde je. Dokonce mi rameno stiskne. "Promiň," šeptá.
Pokouším se o úsměv, ale nejde mi to... Čekala jsem, že to bude horší. Bolest v prsou ustává a já jsem konečně schopná mluvit... "A on?"
Katka mlčí. A já jí odpověď vidím na očích.
"Jak dlouho?" vydechnu nakonec a přestávám se dívat na ní.
Slyším, jak se nadechuje. Stisk trochu povolí.
"Pár... týdnů," řekne nakonec. Každým slovem se mi omlouvá... Je jedno, co říká... Hlas jí skáče a mně připadá, že začala znovu vzlykat.
Po tváři mi stéká jediná slza. To je všechno? ptám se sama sebe. Moje nejlepší kamarádka se zamilovala do kluka, do kterého jsem se já zamilovala snad v sedmi letech a já vyroním jednu slzu? Polknu a otočím se zpátky ke Katce.
"Já si myslela, že je to jenom taková... Blbost.... Líbil se mi, to jo," chrlí na mě. "Ale nikdy by mě nenapadlo... Nechtěla jsem to nechat zajít tak daleko. Promiň. Mně je to tak strašně líto. Řekla jsem mu, že je konec. Teď... Před chvílí. Já... Musela jsem ti to říct... Měla bys to asi vědět... Chtěla bys to vědět... Promiň," omlouvá se znovu.
"Ty ses s ním rozešla?" ozvu se nechápavě. A dál koukám na Katku.
"Jo," vzlykne znovu. "Nemůžu... Nechci to tobě a Lukášovi dělat... Jsem tak příšerná. Je mi ze mě zle."
Nemám ani šanci něco říct.
"Proč mě neurážíš? Ty mě normálně utěšuješ.... Ale já si to nezasloužim, vůbec," mumlá. "Jsem tak hnusná a - "
Nenechám ji domluvit, "Nech toho."
"Vždyť jsem ti přebrala kluka," řekne zhnuseně.
"Já někdy nějakýho měla?" zeptám se. Vstanu a obejmu jí, "Neblbni..."
Katka mě taky obejme a brečí mi do ramene. Něco mumlá, ale já jí zase nerozumím ani slovo... Připadám si jako idioit. Vždyť já to viděla. Věděla jsem, že Davidovi se Katka líbí... Viděla jsem, jak se na něj usmívá... A teď, když už to vím, tak se chovám jako ledová královna. Kde je ten šok, to zoufalství, vztek? Copak jsem se dočista zbláznila? Nechávám po sobě dupat a sama si ještě lehnu na podlahu a vybízím k tomu, aby po mně ostatní skákali. Jsem já vůbec normální?
Uslzená Katka si nakonec sedne zpátky na židli. "Promiň..." opakuje snad posté.
"Prominuto," zahučím a usrkávám si čaje. "Co budeš dělat?" ptám se nakonec zvědavě. Samotnou mě převapuje, že dokážu srozumitelně mluvit. Neměla bych tady náhodou bulet já? Přivřu oči a snažím se těchhle dementních nápadů zbavit. Třeba mi to dojde časem... I když o tom silně pochybuju.
"Já... Já nevim," mumlá potichu.
"A Lukáš?"
"Nevim," mumlá dál. A zase začíná vzlykat.
Držím jí za ruku a několikrát ji stisknu. "To se zvládne, uvidíš," ujišťuju jí starostlivě.
Moje utěšování má ale vcelku opačný výsledek, než jsem doufala, Katka začne vzlykat hlasitěji a o poznání hysteričtěji. "Nebuď na mě tak hodná," prcedí skrz zuby, když se konečně trochu sebere.
"Smůla," opáčím s úsměvem. "No tak, nech toho..." povzbuzuju jí.
Ještě jednou se zhluboka nadechne a zvedne obličej z dlaní, kam ho zase schovala.
"Uvidíš, zvládneme to," ujišťuju jí.
"My?"
"My," přikývnu a ještě jednou se na ní odhodlaně usměju.
 


Anketa

Který čaj pijete nejraději?

Ovocný 44% (11)
Černý 12% (3)
Zelený 28% (7)
Bílý 0% (0)
Bylinkový 0% (0)
Ten, co máme doma. :D 12% (3)
Čaj nesnášim. 4% (1)

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 25. září 2008 v 14:37 | Reagovat

tak tohle jsem opravdu nečekala...mno, zírala jsem na to jako tele na nová vrata...ale musím říct, že to Petra vzala až moc dobře, i když je docela možné, že si lásku k Davidovi jenom namlouvala, že?mno, to je jedno...ale kapitolka byla opravdu povedená a já se nemůžu dočkat další :o)

2 Dromedka Dromedka | Web | 25. září 2008 v 15:41 | Reagovat

Ouch... ty si to teda pěkně motáš... :D nemůžu říct, že jsem to nečekala, ale tak nějak jsem doufala, že to dopadne jinak... každpádně to byla opravdu úžasná kapitolka a já už se teď, asi minutu po dočtení poslední věty, těším na to, jak to nakonec rozmotáš... :D Vynikající...

3 miriela miriela | E-mail | Web | 26. září 2008 v 15:42 | Reagovat

no nejak som tušila, že sa takéto dačo stane, ale nedá sa povedať, žeby som s tým bola spokojná, ale tá jej reakcia ma neprekvapila, pretože niekedy to tak je, že čím horšia vec sa stane tým lepšie to zoberieme a človeku to potom až tak nejak postupne dochádza a bolesť naberá grády... no a na záver už len jedno: ešteže ja a moja naj-kamoška si fakt nikdy nelezeme do kapusty bo máme úplne odlišné "typy".

4 Mrs. LoOney Mrs. LoOney | Web | 26. září 2008 v 17:48 | Reagovat

jee píšeš fakt dobře! jsem na tvým blogu poprvý, ale někdy se zas vrátím:) a zajmavej profil;-)

5 Alienor Alienor | 26. září 2008 v 18:12 | Reagovat

Super!!! Vážně jsi to hezky zamotala... :-D

6 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 26. září 2008 v 21:15 | Reagovat

Pěkný, já jsem asi taky tušila, že se to stane... Ale do poslední chvíle jsem doufala, že to tak nebude... Už to tak u mě bývá... Vždycky doufám v opak... ^-^

Btw. Já osobně oslovení Kačeno zvládám s úsměvem, spíš Kachna... Ta je horší... lol

7 Ridana Ridana | Web | 28. září 2008 v 14:05 | Reagovat

No... Já bych tu Katku asi uškrtila...

petra se zachovala fakt hezky a díky tomu, že jsi to psala rovna ty, Lir, tak jsem nečekala nic jiného, protože to jseš prostě ty:) nechceš udělat z hlavní postavy potvoru..

Mi se něco podobného stalo taky... a dozvěděla jsem se to zrovinka včera večer... a chovala jsem se stejně... nedala jsem najevo smutek... a úspěšně ho držím v sobě... snad to vydrží i Petra, sama vím, jak je to těžký...

8 Lirael Lirael | Web | 28. září 2008 v 14:32 | Reagovat

Všem vám mimochodem hrozně děkuju... :))) Sice jsem neodepisovala, ale četla jsem si to hezky všechno, jak to sem přibývalo. ;)

Ridana: Proč mám ten pocit, že mě máš přečtenou? Sama to o sobě nevim, ale když mi to "řekneš", tak musím vždycky uznat, že máš asi pravdu. :D:D A ten včerejšek je mi líto... Koukala jsem na ICQ, ale tys tam už nebyla... Třeba tam na tebe ještě dneska natrefim... :) Držim ti palce...

9 Ridana Ridana | Web | 28. září 2008 v 17:00 | Reagovat

Díky, Lir:) Ale já jsem v pohodě... dá se říct, že mě to ani nijak nepřekvapilo...

A ano, přečtenou tě mám :D Tedy alespoň co se týče charakteru aktérů :)

10 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 28. září 2008 v 18:09 | Reagovat

No teda, tohle jsem vážně nečekala. Možná mě napadlo, že by Katka a David, ale že až tak...skvěle vymyšlený, už se těším na další díl.

11 Kolda Kolda | E-mail | Web | 30. září 2008 v 19:24 | Reagovat

moooc krásný pokráčko!!! Smutný, ale tohle znám... O prázdninách,.. ale nakonec ani ta kámoška s ním nezůstala,byla to blbost... Až moc Petře rozumím..strašně pěkný!! Honem další, fakt by mě to zajímalo-jako to bude..=)

12 Sellena Sellena | Web | 27. října 2008 v 20:19 | Reagovat

nádhera, já brečim...smutné...:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.