7. kapitola - Řekněte mi někdo, že už je konec

21. září 2008 v 14:12 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy

Už je to strašně dlouho, co jsem používala tenhle avatar, protože jsem sem házela novou kapitolu.
Nevím, jak vám, ale mně docela chyběl.
Ještě včera touhle dobou jsem si myslela, že způsob, jakým jsem tu sedmou kapitolu napsala a jakým směrem jsem příběh posunula, byl dobrý... Ale včera večer mi došlo, že jednoduše nebyl...
Seděla jsem před počítačem se strašnou chutí psát a vůbec mě nenapadalo, co do kapitoly dopsat. Byla tak nedodělaná a přitom mi nenechávala žádnou možnost na zlepšování. Jednoduše se mi hrozně nepovedla.
A tak jsem včera večer napsala většinu téhle verze sedmé kapitoly a dneska jsem dopsala zbytek. A jsem hrozně ráda, že mě napadlo začít znovu. Kapitola je daleko pohodovější, volnější, příjemnější a taky se to dá číst.
Nepoužila jsem snad nic z minulé verze. I když je to dějově trochu podobný, je to teď daleko lepší a musím říct, že se mi to strašně líbí, což jste asi samozřejmě už všichni z tohohle mého proslovu pochopili.
Řekla jsem si, že se mi strašně líbí někomu kapitolu věnovat. Takže bych ji chtěla věnovat těmhle všem:
Ridaně, za to, že vůbec je a za to, jak skvěle se s ní dá o něčem bavit. Za to, že nemá ráda vlkodlaky, viď?
Alienor, taky za to, že tady vůbec je. Za to, že mi scanuje sešity a skoro neremcá. Za to, jak skvělý je, že jí vůbec mám. Za to, že to s takovym bláznem, jako jsem já, vydrží.
A taky: Hope, Koldě, Mary Saarinen, Miriele, Noře van Hallen a Selleně .
Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla. Každopádně děkuju, že si mojí povídku vůbec čtete a vždycky mi zvednete náladu svými reakcemi. Momentálně jsem si ji zvedla už tak dost jenom tím, že jsem prolítávala starý komentáře, abych na někoho nezapomněla.
To by bylo asi tak nějak všechno.
Užijte si čtení!
P.S.: Je to o pár řádků kratší než ta minulá kapitola... A nezabíjejte mě za sekání. Mohla jsem sekat i hůř.
AKTUALIZACE (15:18): No, právě jsem v tom opravila hrubky a tak. Nečetla jsem si to po sobě... Takže jsem teď i pár kousků stylisticky přepsala a pokusila se trochu zbavit pocitu, jaký jsem to ale imbecil.

___________________________________________________
Stojím vedle Katky, která právě pronáší všechny repliky chůvy s tak hmatatelným nadšením a hrdostí, že jí ani nepoznávám. Právě proto si své "A ty už taky přestaň, chůvo. Mlč!" tak užívám. Každopádně si to neužívám tolik, jako si Katka užívá své dlouhé monology, které ještě protahuje tím, jak pomalu je říká. Všechno ve mně vře. Tahle scéna má odcejpat, proboha! Chce se mi zaječet na celou místnost a přerušit tak rejžův zbožný pohled ke Katce. Katka do přednesu dává všechno a mně osobně připadá, že se spíš předvádí. Ona Romea a Julii nikdy nečetla a ještě si z toho dělala srandu. Její oblíbené knížky jsou prakticky všechny, které já nečtu. A i když mám Katku ráda, najednou jí mám chuť šlápnout do úsměvu. Svými úvahami se ale nechám tak unést, že mi úplně unikne, že jsem právě nařadě.
Až když mě rejža upozorní nevrlým poznamenáním, "Julie!", rozvzpomenu se a najednou přestávám hrát svou roli totálního pošuka. Neuvědomím se, že předtím jsem úmyslně pečlivě luštila každé slovo psacího stroje jako totální analfabet. Najednou se prostě nekoukám do papírů a svou (na tuhle scénu) celkem dlouhou řeč, "Já uvidím, až uvidím, zač stojí. Budu hledět, abych se zahleděla, protože vím, že vy byste to chtěla.", ze sebe dostanu tak plynule, jako kdybych se včera večer text poctivě učila a desetkrát si to ještě zkoušela před zrcadlem. Chvilku mi trvá, než mi dojde, co se stalo. Naprázdno polknu a letmo se ohlédnu na režiséra. Civí do prázdna a vypadá, že ani neví, kde je. Ticho mě ubíjí... Nikdo prostě nic neřká. Naštěstí se najednou Lukáš rovzpomene a majestátně si to nakráčí k nám. "Milostpaní!" zavolá hlasitě. "Hosti jsou tu. Prostřeno je dávno. Po vás je sháňka. Po vás, slečno, taky." Jo, vážně jsem to řekla divně, kouká se na mě jako na zjevení z kosmu. "V kuchyni peklo. Všichni hledaj chůvu. Nic není, jak má bejt. A nikdo na svým místě. Jdu nosit na stůl. Vy pojďte taky. Aspoň měly byste." Hodí směrem ke mně ještě jeden významný pohled, ukloní se Erice hrající matku Julie, otočí se a spěšně se vrací zpátky, odkud přišel.
Aspoň prolomil to nesnesitelné ticho, uklidňuju sama sebe. Aspoň na chvilku, opravím se, protože to odporné ticho je zpátky. Díkybohu se od židlí, na kterých sedí většina nováčků, ozve zakašlání. Prudce se ohlédnu, abych zjistila, kdo to byl a s úsměvem zjišťuju, že tentokrát je mým zachráncem David.
Náš režisér se jako mávnutím kouzelného proutku probere, škubne sebou a nakonec nám řekne, že si můžeme jít sednout.
Aniž bych sledovala, co se děje dál, zadívám se na špičky svých bot a uvažuju o tom, co se právě stalo. Ze začátku jsem byla příšerně nervózní. Hučelo mi v uších, úplně mi vyschlo v krku... Nemohla jsem skoro ani dýchat a mluvit mi dělalo značné problémy. A najednou to šlo. Prostě jsem řekla, co jsem měla. A nikdo se mi nesmál. Třeba si toho ani nikdo nevšiml, napadá mě.
"Takže v této scéně máme Romea, Merkucia a Benevolia," pokračuje v našem zkoušení režisér. "Dobrovolníci?" zeptá se nás.
David se vedle mě napjatě zavrtí.
"Tak už tu ruku zvedni," zahučím na něj pobaveně.
Jenom po mně střelí pohledem.
"Ale no tak," povzbuzuju ho s úsměvem.
David nakonec ruku pomalu natáhne směrem ke stropu.
"Výborně!" tleskne rejža. "Tak, koho chcete číst?" zeptá se Davida celkem mile.
"Mně je to jedno," odpoví.
"Tak budete číst Merkucia," oznámí. A zatímco se David začíná zvedat a jde si pro scénář, rejža se otočí k Radkovi. "Radku..."
Radek kývne a jde za Davidem.
"Tak a kdo si vezme Benevolia?" zeptá se znovu. I když nechápu proč, protože kluků je tady všehovšudy tak osm, což je v nepoměru s náma holkama, kterých je něco pod dvacet.
Rozhlédnu se kolem sebe. A podle očekávání, většina kluků se tváří, jakoby tady vůbec nebyla. Kromě jednoho. Ten propaluje pohledem mě.
"Tak třeba znovu vy," ukáže režisér na Lukáše. Lukáš se ode mě rychle odvrátí a s trochu otráveným výrazem jde za Radkem a Davidem.
Koutkem oka spozoruju, že na Davidovu židli se mezitím přesunula Katka.
"Nazdárek," zašeptá.
"Ahoj," odpovím. Nejsem si až tak úplně jistá, jestli neměla raději zůstat tam, kde byla. Měla by aspoň mizivou šanci, že se nenechám unést a nevmetu jí do obličeje, jak nemožně se tady tu hodinu chová. Nejsem zrovna mistr v sebeovládání, ale odhodlaně se v duchu nabádám, abych si ty svoje kecy nechala pěkně pro sebe. Vždyť mi vlastně nic neudělala.
"Šlo ti to," usměje se na mě Katka.
"Díky." Vím, že by bylo fér říct spíš něco jako 'tobě taky', ale nemůžu. Nevylezlo by mi to z pusy. Upřeně se dívám na kluky, kteří mezitím začali hrát. Tvářím se hrozně zaujatě, abych se s Katkou aspoň tu chvilku nemusela bavit.
Katka se ušklíbne, posune se zpátky na svoje místo a začne tam brebentit s ostatníma holkama. Místo toho, abych se k nim šla přidat, raději pozoruju kluky. David mi svým výstupem až nápadně připomíná Katku. Všechno přehrává a užívá si rejžovu pozornost. Radek se tváří suveréně, ale číst mu moc nejde. Některá slova musí slabikovat, protože je snad vidí poprvé. A na Lukášovi je sice dost dobře vidět, že tady vůbec stát nechce, ale jde mu to. Pořád se sice tváří vcelku nepříjemně, ale patří mezi tu hrstku lidí, o které bych neřekla, že si dělá z Romea a Julie jenom srandu.
Postupně se vystřídá celé osazenstvo. Já zatím byla jenom jednou, zatímco Lukáše a Davida tahá rejža do akce pořád. Už se mi sedí docela nepohodlně. A navíc se nudím. Objevilo se pár lidí, kteří hráli skvěle, ale většinou to vypadalo strašně. Jedna holka s příšerným ječákem nastoupila na balkónovou scénu a kdybych já byla na místě Romea, utíkala bych od ní na sto honů. Všechno pronášela asi o deset stupnic výš a v těch nejnevhodnějších chvílích hrozně zaječela. Chtěla nám asi ukázat, že dovede mluvit nahlas. No... Nahlas možná... Ale to mluvení bylo už celkem diskutabilní.
Čas se vleče příšerně pomalu. Při pohledu na hodinky zjišťuju, že tady jsme teprve hodinu a půl. A mně to přitom připadá jako dobrý čtyři hodiny. Je tady pár holek, které tady byly i mnulý rok... Tvrdily, že hodina dramaťáku trvá většinou něco kolem dvou hodin a půl. No, během té další hodiny tady asi dost pravděpodobně umřu. Katka se pořád baví s těmi holkami opodál a kluci jsou v jednom kuse na place. Mám holt smůlu.
Uběhne další půl hodina. Lukáš už sedí vedle mě a David pořád hraje hned Merkucia, hned Tybalta, podle toho, jak ho rejža zaúkoluje.
"Já usnu," zavrčím směrem k Lukášovi.
"To máš dobrý. Já tady spíš umřu," odpoví nevrle.
"Copak copak?" ptám se hned. Mám aspoň mizivou naději, že se chvilku budu moct zabývat něčím jiným, než ječákem holky, která se prý jmenuje Bára.
"Ty nevíš?" zeptá se udiveně.
Zavrtím hlavou.
"Už jsem tam byl asi padesátkrát," nadává.
"Čtyřikrát," opravím ho s úsměvem.
Dívá se na mě dost nasupeně.
"Jo, vážně je to strašný. Je mi tě tak líto," řeknu ironicky.
"A tys tam byla kolikrát? Jednou?"
"Přesně tak," řeknu potěšeně. "Narozdíl od tebe se tady ale příšerně nudim, ty se můžeš aspoň nějak zabavit. Nebo spíš musíš," ušklíbnu se poťouchle.
Najednou do mě strčí David.
"Co je?" otočím se k němu okamžitě.
David jenom kývne hlavou směrem k rejžovi. Ou, co jsem zase prošvihla?
"Petro, proboha Petro," lamentuje. "Mohla byste sem už přijít?" Vedle rejžy stojí Katka a měří si mě celkem pobaveným pohledem.
Prudce vstanu a zavrávorám. Rychle kolem sebe hrábnu rukou, abych se někde zachytila a zbavila se toho nesnesitelného točení hlavy. Netrvá to ani dvě vteřiny a je mi líp. Nejistě se otočím a zjistím, že jsem křečovitě svírala Lukášovo rameno. "Promiň, zatočila se mi hlava," omlouvám se.
"V pohodě," zakření se na mě.
Úsměv mu sice oplácím, ale je mi jasné, že v mém podání to vypadá jako úšklebek. Rychle toho nechám a jdu za Katkou, která mi ochotně podává několik papírů. Chápavě se na mě usměje a pusou mi naznačí, že mám číst Julii.
Zadívám se do papírů, kývnu a jdu za židle. Cestou ve mně zuří bitva. Mám si dál hrát na dementa ze školky, nebo být sama sebou? Mám si sama ze sebe utahovat, anebo se vytahovat? Přivřu oči, zhluboka se nadechnu, otočím se čelem ke Katce, která zašla za židle na druhé straně, a jakoby vycházím ze zákulisí. Užuž se nadechuju k dlouhému monologu, ale rejža mě přeruší.
"Začnete prosím až od 'Tak vleče se mi čas'," pobídne mě.
Třesoucíma rukama rychle zasunu svrchní stránku na spodek malého svazku papírů a začínám, "Tak vleče se mi čas jak dítěti noc před nějakým svátkem - má nové šaty, však nesmí je obléct."
Katka vychází spoza židlí a nejnudnější scéna v historii divadla začíná.
K mému otrávení přehrává Katka všechny repliky stejně, nebo snad ještě víc, než předtím. A já? Já se snažím chovat přirozeně... I když se mi vrátilo hučení v uších a v krku mě pálí tak, jako mě naposled pálilo, když mě schvátila angína. Slyším, jak se mi klepe hlas a vím, že s tím už nic nenadělám. Bohužel nic nehraju. Jako rána těžkým kladivem mi dochází, že tady nejde o to, jestli znám text... Tady jde o to, jestli znám sama sebe natolik, abych dokázala odhadnout, jak špatně se mi bude mluvit před davem lidí. Což asi neznám. Nechápu, jakto, že jsem to předtím dokázala říkat bezchybně. Najednou jsem tady a teď a nevím si rady. Slova ani jednou nespletu, i když předstírám, že koukám do papírů (a někdy zapomenu otočit stránku), ale nervozita ze mně musí čišet na kilometry daleko.
Když scéna konečně skončí a já si s úlevou sedám na židli, nakloní se ke mně David. "Netrpíš náhodou rozdvojením osobnosti?" zeptá se pobaveně.
Jeho dech mě šimrá na krku a instinktivně se od něj trochu odtáhnu. "Co tě k tomu vede?" Snažím se to říct s ledovým klidem, ale nejde mi to. Hlas se mi třese. Bůhví, jestli je to způsobeno Davidovou blízkostí, nebo mým chabým pokusem o Julii.
"Předtím ti to šlo daleko líp a teď..." nedořekne to, ale až moc dobře vím, co chtěl říct. Něco jako 'a teď jsi vypadala spíš jako totální idiot, který si hraje na něco, co není.'
"Ne, netrpim," odseknu. Štvu sama sebe a nakonec od sebe odháním lidi, co mám tak ráda. A Davida mám ráda až moc.
"Jak myslíš..." zamumlá a otočí se ke Katce, kterou zase chválí, jak jí to šlo. Už mě to tady fakt přestává bavit.
Rejža nakonec vypadá s celou hodinou celkem spokojeně... Což mě docela překvapí, protože se celou dobu tvářil, jakoby nás chtěl na místě zamordovat. "To by bylo pro dnešek všechno," oznámí nám s úsměvem. Na chvilku se zaství pohledem i na Katce. Jí to vážně vyšlo, ušklíbnu se. "Za týden se uvidíme znovu a ještě jednou se mi všichni předvedete. O většině rolí už mám sice jasno, ale nic není ztraceno," ujistí nás nadšeně, jako kdyby celý svět nás všech závisel jenom na tom, jakou roli dostaneme.
Zpětně se ale divím tomu, co mě to vůbec napadá. Vždyť mně na té roli záleží. Nesnesla bych, aby Julii hrála uječená Bára, nebo, i když je to ode mě dost hnusný, nafoukaná Katka. Vždyť by to podkopalo celé představení, nebo ne? Ne, že já bych ho nepodkopala... Moje nervozita vypadá spíš jako dokonalé znehodnocení celého slavného dramaťáku... Ale i tak... Upřímně - chci hrát Julii. Vlastně si nevzpomínám, kdy jsem naposled něco tak strašně chtěla. I když vím, že na to nemám a Katka má roli v kapse.
Nerada se smiřuju s představou, že budu všechno třeba jenom pozorovat z hlediště. Pozorovat Katku užívající si roli Julie. Vždyť už i tak jsem tady jako kůl v plotě, protože se všechno točí kolem Katky. Mám to: Budu hrát kůl v plotě. Až na to, že ve Veroně asi moc kůlových plotů nebude a stejně bych mezi nimi dost vyčuhovala, protože proporce kůlu fakt nemám. No bezva, vážně se nemůžu dočkat.
Když konečně vycházíme ze školy a já mám první úmornou hodinu dramaťáku za sebou, nemůžu si pomoct a s úlevou vydechnu. Katka září jako maják. Směje se od ucha k uchu a užívá si komplimenty, jak jí to šlo. Jenom já, sobecká a nejhorší kamarádka pod sluncem, se nedokážu ani usmát, natož jí skládat poklony.
"Já vás asi opustim," oznámí nám Lukáš na zastávce tramvaje, kterou se všichni normálně dopravujeme domů. Už jen díky tomu, že od sebe bydlíme všichni tak něco kolem půl hodiny. "Potřebuju ještě skočit do obchodu a nechci vás nějak zdržovat, nebo tak," vysvětluje svoje trhání se od skupiny. Nejvtipnější na tom všem ale je, že já sama jsem ještě chtěla aspoň skočit do knihkupectví. Mamka bude mít brzo narozky a já ještě nic nekoupila. A knihomol jako já snad ani nic jiného než knížky rozdávat nemůže.
Když to všechno oznámím ostatním, Lukáš se na mě usměje a hned nadšeně navrhuje, že mi pomůže mamce něco vybrat (Nemám mu to srdce říct, že už jsem tak nějak rozhodnutá, co chci koupit.).
David vypadá potěšeně, že Lukáš nepojede tramvají s nimi. Na to, že jdu s ním, ale zareaguje na můj vkus až s trochu moc velkým nadšením. Střelím rychle po Katce podezřívavým pohledem, ale ta se tváří nevinně a celkem nezaujatě. S Lukášem se rozloučí akorát rychlou pusou na tvář a spolu s Davidem spěchá do přijíždějící tramvaje. Sakra, jak mě to žere, že jsem je zase jednou nechala osamotě, běží mi hlavou, když pozoruju odjíždějící tramvaj. A tak zůstáváme sami dva, evidentně se užírající žárlivostí a s obavami, co spolu ti dva mají... Ale jenom jeden z nás má na tuhle žárlivost právo. A já to fakt nejsem.
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 21. září 2008 v 15:25 | Reagovat

fíha! Moooc pěkná kapitola!! Fakt by mě zajímalo, co je mezi Katkou a Davidem.. a nebude něco mezi Lukášem a Petrou??? Těšim se na pokráčko a děkuju za věnovanou kapitolku=) a ten designe - anketa není třeba, řeknu ti to rovnou - je úžasneeej!!! =)

2 miriela miriela | E-mail | Web | 21. září 2008 v 15:28 | Reagovat

no tak čo na to povedať... ďakujem za venovanie a ku kapitole - vydarená a taká pohodová teda až na ten záver, som totálne zmätená a absolútne netuším čo si mám o tejto poviedke myslieť (akože kam dejovo smeruješ), tak si radšej nebudem myslieť nič a počkám si, čo bude ďalej, ale katka mi pomaly ale isto začína liezť na nervy :D

3 Hope Hope | Web | 21. září 2008 v 23:54 | Reagovat

krásná kapitolka :o) jsem vážně hrozně zvědavá na pokračování :o)

4 Lucka Lucka | Web | 22. září 2008 v 15:09 | Reagovat

Ahojky na chropticichyse.blog.cz mám zajímavou zprávu! :-) - podívej se prosím! :)

5 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 22. září 2008 v 21:02 | Reagovat

Krůté... ^-^ Krom všech těch věcí, co už všichni napsali se hrozně těším i na to, kdo dostane jakou roli...

Je to bezva... A tak hrozně realistický, že sem se zas do něčeho vžila... Yay!!!

6 Alienor Alienor | 23. září 2008 v 16:15 | Reagovat

Díky za věnování, to je vždycky tak pěkný, co tam napíšeš... Já jsem taky strašně ráda, že tě znám. Patříš k několika málo lidem, před kterejma se nemusim přetvařovat, protože mě prostě berou takovou, jaká jsem... A u skenování sešitů trochu remcám, ale vzhledem k tomu, že to po tobě za chvíli budu chtít taky, tak remcám jenom tajně... :-D Jinak kapitola byla jako vždy skvělá, doufám, že Petra dostane roli Julie...

7 Dromedka Dromedka | Web | 23. září 2008 v 19:06 | Reagovat

Pááni,... normálně si říkám, ty komentáře jsou zajímavé, přečtu si aspoň kousek, jestli mě to zaujme... a jako tak já čtu, čtu a nakonec sem to zhltla jediným dechem... :D okamžitě musím jít dohnat ten deficit nepřečtených kapitol... :D Ouch, hned se na to vrhám... :)

8 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 28. září 2008 v 9:59 | Reagovat

Skvělý, Lir:) Moc děkuju za věnování a zároveň se omlouvám, že odezva z mé strany přišla řekněme.... tak nějak pozdě... Mám teď plnou hlavu školy, měla jsem čas si sednout k PC, ale já raději vzala sešity, abych pak všechno stíhala... Ještě jednou se moc omlouvám..

Kapitola se mi moc líbila, doufám, že Petra roli Julie získá a možná bych byla dokonce raději, kdyby zůstala s Lukášem O:-) Je mi zatím takový sympatičtější:)

9 Sellena Sellena | Web | 27. října 2008 v 20:12 | Reagovat

juj, hned jsu dál...super:D

10 sellena sellena | 12. října 2009 v 12:11 | Reagovat

romea a julii mám ráda:D i když je to hrozná slaďárna

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.