6. kapitola - Se škodolibostí nejdál dojdeš

30. srpna 2008 v 19:14 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Lirael se zásadně překonala.
Ne, že bych čtvrtý díl Twilight vydržela neotevřít, ale ovládám se. Navíc mi to ani nedalo tolik práce tuhle šílenou kapitolu napsat.
Jo, kapitola je šílená.
Naprosto a úplně. Když jsem ji asi před... ehm .... hej to už je tak dlouho???.... skoro dvaceti dny začala psát, připadala mi vtipná. Když jsem ji dopisovala asi před čtrnácti dny a bývala bych mohla přísahat, že do pěti minut bude na blogu, připadala mi fakt dobrá. Když jsem si to včera po sobě přečetla, jenom jsem nesouhlasně zaúpěla.
No nic, jestli se chcete i nadále sebepoškozovat, přečtěte si ji. Psala se mi už dost špatně, ale troufám si poznamenat, že mám za sebou konečně tu složitou část, kterou jsem nevěděla, jak napsat. Snad...
Ale já budu jenom ráda, když si to přečtete.
Každopádně bych ji chtěla věnovat všem z vás, kterým se tahle povídka líbí a vydrželi na novou kapitolu čekat až doteď. Uuuch - osmnáct dní, já se děsim. Speciálně bych ji ale chtěla věnovat Ridaně, která mi už začala vyhrožovat.
Tak si užijte čtení.
P.S.: Fajn, zkontrolovala jsem to, ale kdybyste našli nějaké chyby, budu ráda, když mě na ně upozorníte. Nechce se mi to číst znova.

_____________
Jdu Katce v patách a připadá mi, že mám žaludek jak na vodě. Nervozitou skoro nemůžu ani dýchat a ještě k tomu všemu mi začalo kručet v břiše, protože jsme už nestíhali jít na oběd. Katka, kluci a já jsme měli zpicha hned po hodině a pak jsme se slavně vydali do auly, kde se má podle mnou nenáviděného žlutého letáku konat první a evidentně i všechny následující hodiny dramaťáku. Snažím se uklidnit, ale vůbec mi to nejde... Katka se tváří jako vánoční stromeček a David vyloženě srší vtipem... Ani jeden z nich si nevšimne, jak se tvářím já. Zničeně, unaveně, rezignovaně a hlavně vyděšeně. Jediný, kdo si mého šťastného výrazu všimne je Lukáš. Asi proto, že sám taky zrovna radostí neskáče metr dvacet. Nic neřekne, jenom se na mě povzbudivě usměje... Ale i přesto je na něm dost patrné, jak se přemáhá, protože se směje hrozně křečovitě. Nejistě mu úsměv opětuju, ale než se vůbec stihnu ještě kousek uklidnit, stojíme před dveřmi. A Katka je prudce otevírá, aniž by zaklepala, nebo mi dala ještě malou chvilku na hluboký nádech a výdech, které mě sice nikdy neuklidí, ale vždycky to zkusím, aby se neřeklo. Z uvažování nad tím, jak bídně na tom jsem, mě vytrhne ostré světlo hrnoucí se na nás ze dveří.
A jediné, co mi běží hlavou je "hlavně klid". Ne, že bych teda svou hlavu ale byla schopná vnímat, protože ve chvíli, kdy udělám první krok do místnosti, bych přísahala, že vrhnu. Katka se naopak chová naprosto suverénně, pozdraví skupinku lidí, která už v místnosti je a jde si k nim hned přisednout. Já a kluci jdeme nejistě za ní. Jakýsi postarší muž s baretem na hlavě je naprosto u vytržení z toho, že přišli další kluci a já se mu ani nedokážu divit (pokud nepočítám jeho baret), protože místnost je vyloženě narvaná holkami. Všehovšudy je nás tady něco kolem pětadvaceti. Nestačím ani postřehnout, jak se tváří David s Lukášem, protože se všechno semele strašně rychle. Najednou nám režisér, ten postarší chlápek s podivným módním vkusem, vykládá o tom, co se všechno bude dít a do kdy že musíme hru nacvičit. Knedlík v krku se najednou hlásí daleko zřetelněji, a i když vím, že stoprocentně nemám astma a ani nevím, jak se projevuje, teď mám jednomu většímu astmatickému záchvatu setsakramentsky blízko. Sedím mezi Katkou a Davidem a pohledem nervózně těkám po místnosti. Je prostrorná a světlo do ní proniká velkými okny až k stropu. Uprostřed je jakési prostranství, zřejmě naše improvizované jeviště, režisér sedí za stolem až nápadně mi připomínajícím stůl poroty v Superstar. Panebože, do čeho jsem se to jenom uvrtala?
Nejsem schopná ani vnímat slova režiséra a nejlepší na tom všem je, že já tady ani být nechci... Po uvědomění, že jsem tady jistojistě poprvé a naposled, protože příště mě sem nikdo ani buldozerem nedostane, se trochu uklidním. Ale změna je to vlastně celkem nepatrná, protože se pořád klepu jako odsouzenec k popravě.
Sedíme tady už dobrých deset minut a jediné, co se doteď stalo je, že rejža přešel z fáze vychvalování sebe sama do fáze zoufalství, že to nikdy nenacvičíme. Ale zase s ním musím bohužel souhlasit. Protože tou první osobou množného čísla do toho všeho zahrnul i mě a s tím ať laskavě nepočítá. Ještě ani nezjistil, jak tady kdo hraje, a prožívá svůj první hyterák. Teda spíš první z mnoha, jak zjistím o chvíli později...
Když už se začínám sama sebe ptát, jak jsem se sem vůbec mohla nechat dotáhnout, zase se otevřou dveře do místnosti... Což by samo o sobě ani nebylo tak divné, když uvážím, že po našem příchodu se sem ještě sem tam někdo trousil, ale teď už se dlouho neotevřely. Skoro děkuju bohu, i když jsem zapřísáhlý ateista a je to pod mou úroveň, že něco upoutalo rejžovu pozornost. Už začínal totiž být víc než jenom nesnesitelný.
Ve dveřích stojí skupinka několika lidí a přátelsky se zdraví s rejžou. Jsou mi trochu povědomí, ale že bych tušila o koho jde, to fakt ne. A v tom mi Katka křečovitě stiskne ruku.
"Co je?" syknu na ní vyplašeně.
Ale Katka mlčí, dál mi tiskne ruku a upřeně zírá na jednoho z příchozích.
Rozhlédnu se po ostatních, jestli se někdo tváří taky tak vyjeveně jako Katka... Jenomže mně samotné poklesne čelist údivem, všechny holky se totiž tváří snad ještě překvapeněji a o kousek nepřítomněji než ona. David vypadá, jako kdyby viděl ducha. Jenom já s Lukášem a pár dalšími kluky, co přišli, se rozhlížíme kolem, protože nám nedochází, co se to tady vlastně děje. Lukáš se na mě ohlédne a když vidí, že taky nevim, která bije, nehlasně se mě zeptá, kdo to je. Pokrčím rameny a snažím se vymyslet, kde jsem ty lidi už proboha viděla. Katky se zeptat bohužel nemůžu, protože je v absolutním transu a vůbec mě nevnímá.
S nadějí se nakloním k Davidovi, "Co se to tady děje?" zeptám se ho potichu.
On se na mě chvíli dívá jako na blázna, "Ty nevíš, kdo to je?" řekne po chvíli.
"Ne, jinak bych se tě neptala," řeknu už dost nakrknutě. Začínám z toho kolem asi magořit. A Davidův úsměv mi nijak nepomáhá.
"To je přece Radek Nový," poučí mě.
"Aha. Tak to mi fakt pomohlo," ušklíbnu se na něj.
Katka se pořád tváří úplně mimo a David se nepřirozeně usmívá na příchozí.
"A ty ostatní?" zeptám se ho znovu.
"Nemám páru," zašeptá, aniž by se na mě otočil.
Nasupeně se opřu o židli a koulím očima kolem sebe.
"A kdo je sakra ten Radek?" dotírám zase na Davida, protože je mou jedinou nadějí zjistit, o co tady vlastně jde.
David se ke mně otočí a s trpělivým výrazem učitele v první třídě mi všechno vysvětlí.
"Děláš si srandu?" dostanu ze sebe překvapeně po chvíli.
"Proč bych to asi dělal?" odpoví mi nervózně a ohlédne se po rejžovi.
"Takže nekecáš?" zeptám se ještě jednou.
"Ne, nekecám," ujistí mě a dál mě naprosto ignoruje.
Z transu nad podivnou novinkou mě vytrhne až Lukáš. Trochu do mě strčí a hned se vyptává, "Co říkal?" trhne hlavou směrem k Davidovi.
"No..." řeknu pomalu. "Je to jenom kluk z maturitního ročníku..."
"A kvůli tomu tak blbnou?" zeptá se posměšně a nechápavě zároveň.
"Je to kluk z maturitního ročníku, který má za sebou několik reklam a jinejch kravin," zašeptám.
Lukáš nadzvedne obočí, ohlédne se na vysokého kluka a rejžu, kteří si spolu tiše povídají, a začne se nepokrytě smát. Jako totální pako.
Trochu do něj kopnu, "Nech toho," zasyčím. "Všichni se na tebe koukaj."
"Všichni ne," dostane ze sebe, sotva se na chvilku přestane smát.
Bohužel má ale pravdu. Katka a všechny ostatní holky jsou pořád úplně mimo... Jediný, kdo nás častuje káravým pohledem je David. A musím uznat, že David není všichni. I když se mi zdálo, že černovláska stojící kousek od Radka Nového se po nás taky otočila. Fajn, to taky neprojde jako všichni.
"Copak copak?" zeptá se Lukáš posměšně. "Tebe to princátko taky uhranulo?"
"Eště to tak," odseknu hned potom, co se vyhrabu ze změti vlastních myšlenek a představ. "Ale aspoň mu nezávidim," přisadím si a odvrátím se od něj.
Stejně si dokážu barvitě představit jeho pusu výmluvně otevřenou dokořán a lapání po dechu. Znám ho přece od první třídy...
Během chvilky si příchozí skupinka posedá na židle kousek od nás a rejža se zase dostává do varu. Obsáhle nám popisuje úspěchy Radka a ostatních, starších, členů kroužku. Jeho láskyplný proslov o hrách, které už má dramaťák za sebou, naštěstí prošvihnu, protože unuděním nevnímám.
"Tak to by bylo k informacím asi tak všechno," řekne rejža potom, co nás obeznámí s každou krávovinou, která se mu dneska (a jak to tak vypadá s časem, tak i posledních 20 let) honila hlavou. "Vás si vyzkoušíme až příště," pronese nonšalantně směrem k nám nováčkům.
"To neni vůbec fér," ozve se Radek. "Chci říct," dodá potom, co se na něj rejža otočí, "že my se museli předvádět hned první hodinu. A ještě máme dost času."
Kdybych ve chvíli, kdy to říká, držela něco v ruce, tak už to po něm nadšeně házím! Když mě to napadne, mám nutkání rozhlížet se kolem sebe po něčem dost bolestivém za to, co řekl. Haló! Já jsem tady nedobrovolně, já nechci a nemusim a nebudu!!!!! Chce se mi ječet.
Rejža se zamyslí a sedne si zpátky na židli, ze které před chvilkou vstal.
"Radek má pravdu," připustí nakonec a natáhne se po kelímku s kávou před sebou.
Radek se po jeho slovech samolibě usměje a začne si nás měřit povýšeneckým pohledem. Pokud se mohl povýšit ještě o kousek víc, než už se povyšoval předtím.
"Má tady někdo ten scénář?" zeptá se rejža širokého okolí.
Najednou si začnu až nepříjemně uvědomovat váhu svého batohu, který mám opřený o pravou nohu. Batohu, ve kterém leží jedna z mých oblíbených knížek... Romeo a Julie.
Kudrnatá zrzka se natáhne po své tašce a vyloví z ní stoh pomačkaných papírů. Nejistě přeblikne pohledem mezi rejžou a papíry, potom skoro neznatelně pokrčí rameny a papíry mu podá.
"Fajn, tak kdo chce začít?" zeptá se rejža hned potom, co tu holku sjede vyčítavým pohledem (výjimečně s ním naprosto souhlasím). Všímám si, jak se Lukáš nervózně ošil a Katky, která se naopak nadšeně a zpříma dívá na režiséra. David vypadá, jakoby ho to nijak nevyvádělo z míry - prostě se má předvádět, no a co? Asi jsem se zbláznila... Nebo ještě líp - usnula a dostala se do té nejšílenější noční můry!
"A co třeba vy?" zeptá se rejža Katky.
Katka se naoko nejistě usměje a tiše (mě tím ale neoblafne) řekne, že to může zkusit. Když vstává, říkám si, že ta dostane, jakou roli jenom bude chtít, už jenom proto, jak krásně tady všechny tahá za nos.
Rejža listuje papíry, a protože se nad nimi sklání, baret mu začíná pomalu padat. K mé škodolibé radosti. Očividně ale nejsem jediná osoba fixovaná na jeho módní výstřelek. Lukáš stěží zadržuje smích. Katka dojde až ke stolu, kolem kterého se rozsadili ostřílení herci (aneb nejlepší kamarádi naší celebrity) a čeká na další pokyny.
Baret se sveze až úplně dolů a s hlasitým "žuch" spadne režisérovi do klína.
Lukáš se neudrží a vyprskne smíchy.
Rejža se po něm okamžitě ohlédne a naštvaně mu navrhne, aby si šel taky hned vyzkoušet nějaký kousek hry. Škodolibě se zakřením a ohlédnu se po Davidovi, jestli mu to taky připadá směšné... David ale spíš tak trochu ohrnuje nos nad Lukášovou nevychovaností.
Nechápavě přivřu oči a otočím se zpátky na Katku.
Rejža se přehrabuje v papírech a evidentně něci hledá. Nakonec se vítězoslavně zašklebí - v ruce drží pár popsaných papírů.
"Takže ve scéně je Julie, chůva a paní Kapuletová," řekne rozhodně. "Slečna... " kývne na Katku.
"Katka Kolářová," kuňkla Katka nesměle. Jenom jsem se pobaveně ušklíbla a těšila jsem se, až si z ní budu moct utahovat...
"Katka," zopakoval rejža zaujatě. "Vy se nejmenujete Kateřina?"
"Ne, Katka," usmála se na něj skoro omluvně.
Už tolikrát jsem slyšela historku o tom, jak se Katčině mámě nelíbilo jméno Kateřina, ale pro Katku měla naopak slabost. A Katčin táta... Je prostě takový jaký je a vždycky nechával rozhodovat svou manželku. Jo... Katka je po mámě.
"Dobře," sjede ji ještě jedním zkoumavým pohledem. "Katka bude číst paní Kapuletovou. Nemá tady ještě někdo ten zatracenej scénář?" zahučí zcela jiným tónem, než jakým mluvil doteď s Katkou.
Radek Nový se nonšalantně natáhne po svém batohu a vytáhně z něho stoh papírů, který vypadá, jakoby je právě vytiskl. S Lukášem se dusíme smíchem nad jeho výrazem v obličeji, ale David se tváří vážně. Katka si pořád hraje na hodnou holčičku. Pár dalších lidí z těch "zkušených" vytáhne další scénáře a rejža začíná vypadat spokojeně.
"Chůvu..." zamyslí se. "... Erika," usměje se nakonec na vytáhlou a bledou brunetu sedící vedle Radka. "Julii..." rozhlédne se po místnosti. "Nějaký dobrovolník?"
Lukáš už se nepokrytě řechtá a přihlásí se.
Rejža se na něj načuřeně zadívá a i já mám co dělat, abych se smát přestala. Romeo a Julie je sice moje nejoblíbenější hra, ale tenhle tiátr mě dohání k šílenství.
"Takže třeba tahle roztomilá blondýna," usměje se pro změnu někam směrem ke mně.
Nejistě se rozhlédnu kolem sebe, protože mě prostě myslet nemohl... Blondýna, ehm ne, děkuju. A roztomilá? Vždyť ještě neni apríl, ne? Bohužel - v okruhu tak čtyř metrů kolem mě nikdo nemá ani trochu světlé vlasy. Pokud tedy nevzal Lukášovu smělou nabídku vážně.
"No tak, nemáme na to celý den," zahučí rejža s pohledem upřeným přímo na mě.
Neochotně vstanu se židle doprovázená Lukášovým hurónským smíchem. Tentokrát se s ním smát ale neodkážu. Nerada se předvádím a z referátů před vlastní třídou se mi dělá zle. Úporně se snažím z mysli vypudit to, že tohle bude daleko horší než nějaký přitroublý referát.
Vymotám se ze skupinky obsazených židlí a pomalu dojdu na prostranství, kde už postává Katka s Erikou.
Katka po mně střelí spikleneckým pohledem. Erika mi podává několik papírů a mile se na mě usmívá.
Třeba to tady nebude zas tak hrozný, napadá mě najednou.
Jo, už jsem se zbláznila. Ruce se mi třesou a hlava mi hučí.
"... jak se sakra jmenuje ta blondýnka?" zaúpí rejža a probudí mě z opojné nepřítomnosti.
Já nejsem blondýna, chce se mi na něj zaječet. Mám SVĚTLE HNĚDÝ, ale NE BLONĎATÝ vlasy! Nesnášim, když mi lidi do očí tvrdí, že mám blond vlasy, protože.... Protože prostě nemám! Vždycky mě to vytáčí. A teď mě to totálně dožralo, a i přes to teď stojím uprostřed místnosti jako totální magor, rudá jak rak a dívám se do papírů s výrazem člověka, který si myslí že Shakespeare je značka mýdla. A přitom bych ty papíry pořádně ani nepotřebovala...
"Petra," řeknou mu sborově Katka s Lukášem.
"Fajn, Petro," osloví mě docela mile, ale přesto dost naštvaně režisér. "Julie na scéně ještě není," teď už zní spíš zoufale a trochu výsměšně.
Poslušně sklopím oči k zemi a jdu za židle ohraničující 'pódium'.
"A sluhu přečte třeba... támhleten vtipálek." ukáže na Lukáše, který se doteď nepřestal svíjet smíchy.
Lukáš se najednou přestane smát, zvedne se ze židle, dojde neochotně k rejžovi a vezme si od něj papíry. Drahý rejža se nestihne ani nadechnout, aby mu nakázal, co dělat a Lukáš jde za mnou, za židle.
Rejža jenom zoufale vzdychne, zamumlá něco jako "Proč zrovna já?", přejde zpátky ke svému 'trůnu', narazí si na hlavu baret a teatrálně Erice a Katce pokyne, aby začaly.
 


Komentáře

1 Eviccka Eviccka | Web | 30. srpna 2008 v 19:19 | Reagovat

Tp píšeš ty?? Jestli jo tak teda smekám před tebou...kwásný...

2 Lirael Lirael | Web | 30. srpna 2008 v 19:21 | Reagovat

Píšu, jinak bych to sem nedávala se svou přezdívkou. :) Ctím autorská práva. ;) A děkuju...

3 Ridana Ridana | Web | 30. srpna 2008 v 19:55 | Reagovat

No, takže, já se napřed musím pocvhálit za to vyhrožování :D protože zřejmě kvůli tomu mi byla kapitola věnována:) Mockrát děkuju:)

Kapitola byla naprosto úžasná, už dříve jsem psala, že mě udivuje, jak píšeš dlouhý části bez dialogu a ty části jsou vážně poutavý, což mi se nikdy nedaří...

Líbilo se mi jak je vytáhl všechny, tedy až na Davida:D To bylo fakt fikaný :D A toho tamtoho (:D) Radka tak po tom bych hodila svačinu, trou někdy po škole pořád nemám snězenou:D A pak, kdybych i tedy snězenou měla, využila bych pouzdro:D

4 Lirael Lirael | Web | 30. srpna 2008 v 20:51 | Reagovat

Ridana: To je fikaný... :D

5 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 31. srpna 2008 v 11:25 | Reagovat

a co David? :D to od tebe bylo podlý, hodně podlý :D . Honem sem dej další díl už se nemůžu dočkat jak "korunujou" Davida na Romea, doufám, že na Romea :D

6 Lirael Lirael | Web | 31. srpna 2008 v 12:41 | Reagovat

Honem, jo? Já za chvilku odjíždim. :D

7 Hope Hope | Web | 1. září 2008 v 1:27 | Reagovat

skvělá, úžasná, super kapitolka :o) hrozně se mi líbila a těším se na další :o)

8 miriela miriela | E-mail | Web | 11. září 2008 v 12:42 | Reagovat

parádna kapitolka oplatilo sa čakať, ale ďalšia by mohla byť rýchlejšie lebo inaaaak.... (nič:D)

9 Lirael Lirael | Web | 12. září 2008 v 8:52 | Reagovat

Miriela: Budu se snažit. ;)

10 Dromedka Dromedka | Web | 24. září 2008 v 21:53 | Reagovat

Hehehe... tk jsem se konečně dostala až sem... :D Bože,ty si mě v něktyrých částech tak rozesmála... :D Píšeš naprosto úžasně, poutavě a vtipně... :D Ani nemá cenu říkat, že máš další čtenářku... :D:D

11 Lirael Lirael | Web | 24. září 2008 v 21:59 | Reagovat

Drom: Vítej! :D A děkuju za všechny ty tvoje komentáře. O:-)

12 Sellena Sellena | Web | 27. října 2008 v 20:01 | Reagovat

ehm, ehm...ještě se směji, jdu dál:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.