3. kapitola - Den blbec se blíží ke konci

2. srpna 2008 v 15:59 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Kdybych pominula ten zanedbatelnej detail, že na psaní tak trochu peču a kapitolu, kterou jsem měla už předevčírem prakticky dopsanou, sem dávám a teď, mohla bych vám tvrdit, jak jsem šikovná, že jsem to napsala. A já místo toho jenom opravila pár blbin, co mi tam překáželo.
Každopádně mám dneska tak vražedně dobrou náladu, že budu možná ještě hodnější, než byste si představovali ve svých nejdivočejších (ne, až tak divokých ne... ) snech.
I když nemůžu nic slíbit, protože tak za dvě hodinky sem po dvou týdnech dorazí moje drahá starší sourozenkyně. To bude vražda, napsala. Fajn, já se uklidnim...
Nádech.
Výdech.
Nádech výdech.
Jo, to už pude...
Jenom si prostě nemyslim, že potom, co séééégřinka dorazí, budu ještě vysedávat u compu.
Jenže s onou vražednou náladou souvisí i vražedný nápad - chci aspoň čtyři pěkně dlouhý komentáře! I když si je vůbec nezasloužim, ale chci je.
No jo, chít můžu, co?
Jako když nebudou, tak sem kapitolu stejně přidám, ale když budou tak mě třeba opustí vražedně vtipná nálada. Korupce - ta hýbe světem. Jen se podívejte do parlamentu.
A navíc by pak mohla kapitola přiletět už zítra. (Možná i dneska, ale to byste museli být super extra štědří. ) Správně, většina je napsaná. Jenom se mi sem nechtěj dávat dvě části.
Tak já pádim smolit konec další kapitoly a vy šupajďete číst! A následně psát komentáře.
Kurník, já si snad budu muset jít zaběhnout kolečko kolem domu, aby mě tahle náladička přešla.
Jo a číhejte!

____________
Přibouchnu za sebou dveře svého pokoje a svalím se na postel.
Nějak mi to pořád nedochází... A zároveň mi to ani nejde z hlavy...
Za tu chvilku, než jsem přišla domů, se mi na mobilu objevilo už 47 nepřijatých hovorů, což je celkem výkon, když uvážím, že cesta od Katky sem mi trvala jenom něco kolem osmi minut. Sotva začne mobil zase zvonit, líně se na něj podívám a po přečtení jména volajícího ho zase odhodím na noční stolek. Obličej zabořím do polštáře a zoufale si přeju, abych se probudila z tohohle hnusného snu. Nebo spíš noční můry.
Převalím se na záda a zaposlouchám se do tíživého ticha prokládaného jenom tlumeným bušením ozývajícím se ze sestřina pokoje. Pustím si rádio, zavřu oči a snažím se na nic nemyslet, prostě vypnout... Problém je, že mi to nikdy dost dobře nešlo a s hlavou plnou chaoticky vířících myšlenek mi to jde ještě o kousek hůř. Levou rukou nahmatám svého plyšáka a přitisknu si ho k sobě.
On tady pro mě vždycky bude, nikdy se na mě hnusně nepodívá, nikdy mi neublíží a vždycky ho budu moct obejmout. Když jsem se naposled s Katkou dost hnusně pohádala, vzala jsem ho do náruče a brečela jsem mu do kožichu. Bylo mi na nic a měla jsem pocit, že je tady někdo se mnou. Někdo bez přitroublých otázek a s nevyčerpatelnou porcí soucitu. Zase ho obejmu jako tenkrát. Teď mi ale slzy po tvářích nestékají. Vlastně je nemám ani v očích. Cítím v sobě jenom takový ten příšerný pocit. Prázdno. Je mi jenom nanic, civím jako zhypnotizovaná, ale nemám vůbec nutkání brečet.
Pomalu se posadím. Rozhlédnu po pokoji a automaticky se pohupuju do rytmu psničky v rádiu. Když si to uvědomím, položím plyšáka zpátky, poposednu si blíž k rádiu a o kousek ho zesílím. Utápím se ve své oblíbené písničce a konečně se mi daří se na chvíli uvolnit. Z krásné nevědomosti mě ale vytrhne dotěrné zvonění mobilu. Už už ho chci vypnout, ale pak se pořádně podívám. Neznámé číslo...
Pravou rukou se natáhnu k rádiu a zeslabím ho. Mobil si přiložím k uchu, jednou se zhluboka nadechnu a hovor zvednu. "Prosím?" ozvu se nejistě.
"Petro," ozve se z reproduktoru mého mobilu. "Už strašně dlouho ti pořád jenom volám a volám, nech mě, ať ti to aspoň - "
Zavěsila jsem.
A vypnula mobil.
Nechci se s ní bavit, ne teď.
Chvíli jenom koukám do zdi a pak popojdu ke své poličce s knížkami. Prstem přejíždím po jejich hřbetech, jako kdybych čekala, která z nich můj prst nejvíc zaujme, přemýšlím, kterou z nich si mám přečíst, když už je dobře znám všechny. Nakonec se ukazováček zastaví na ošoupaném hřbetu hnědo-zelené knížky. A proč vlastně ne? Vezmu do rukou onu knížku a jdu se uvelebit zpátky na postel. Nestačím ani prolistovat pár stránek a dveře mého pokoje se prudce otevřou.
"Mami, teď ne," řeknu nepřítomně.
"Tak to je fajn, že nejsem mami," ozve se ze dveří. Otáčím se za známým hlasem a jenom neochotně knížku zaklapnu. Sedám si na postel a dívám se ke dveřím. Nic neříkám. Vlastně snad ani nemám co.
Katka za sebou zavře a jde ke mně.
"Teď už mi neutečeš," řekne vítězoslavně.
"Vsadíme se?" řeknu s dost patrnou ironií v hlase. Až po chvíli mi dojde, že přesně na tohle se mě před ani ne půl hodinou zeptal Lukáš.
"Nech si to aspoň vysvětlit," zaprosí.
Prohlížím si ji zkoumavým pohledem.
"Mohlas jít s náma," podotkne na začátek.
Jenom nadzvednu obočí a nic neříkám.
"Nic se mezi náma nestalo, jestli chceš slyšet tohle... A na filmu jsme se nedohodli, takže jsem navrhla, že na tebe půjdeme počkat před školu, pak mi ale došlo, že Lukáš by mě uviděl s Davidem a mohl by reagovat dost přemrštěně. Takže jsme šli k nám. Volala jsem ti, ale tys měla asi vypnutej mobil. Když jsem ti zavolala domů, tvoje mamka slíbila, že tě za mnou pak pošle. Já... Netušila jsem, že tam jsi. Viděla jsem jenom Lukáše... Kdybych věděla, že jste přišli spolu, tak - " drmolí rychle.
"My spolu nepřišli," řeknu o dost hlasitěji, než jsem chtěla.
"Hele, mně se ve škole zůstávat nechtělo a když jsem se o tom zmínila před Davidem, tak řekl, že do toho jde se mnou a vypadli jsme."
"Zajímavý, že doteď jsi za školu nikdy nešla," namítnu sarkasticky.
"Přece se se mnou nepřestaneš bavit jenom proto, - "
"Žes šla ven s klukem, kterej se mi líbí?" navrhnu. "Je fakt, že to je úplně normální, já vlastně nemám proč se zlobit..."
"Já... Promiň," řekne nakonec a klekne si před mojí postel. "Nekoukej se na mě takhle."
"Jakhle?" zeptám se nechápavě.
"Tak... Ublíženě."
"Jo ták, já se mám tvářit nadšeně." Nasadím nápadně falešný výraz radosti.
"Nech toho. Mě to fakt mrzí... Co mám prosimtě udělat, abych to všechno odčinila?"
"Něco by mě zajímalo," řeknu pomalu.
"No?"
"Mně si volala víc jak šedesátkrát. Kolikrát jsi volala Lukášovi?"
Katka se zatváří provinile.
"Jo, to jsem si myslela."
"Myslíš, že mu mám zavolat? Vždyť mi to ani nezvedne..."
"A zkoušelas to?" zeptám se.
"Ne," připustí Katka a začne ve své tašce lovit mobil. "Hned teď?"
"Řekla bych, že příští pondělí ti to už nezvedne skoro určitě."
Katka odhodlaně kývne, vyťuká na klávesnici telefonní číslo, stoupne si a mobil si přiloží k uchu.
Usměju se na ní, poplácám ji povzbudivě po rameni a jdu počkat na chodbu. Je sice divný takhle někoho nechávat samotnýho ve svém pokoji, ale je mi dost jasný, že s obecenstvem by si s Lukášem dost dobře promluvit nemohla. Opřu se o zeď a bavím se posloucháním okolních zvuků. Od sestry vyhrává nějaká pomalá písnička a z kuchyně se ozývá rytmické bouchání. Táta se asi konečně dokopal do opravení naší už tak dobře rok rozpadnuté židle. Z mého vlastního pokoje slyším útržky rozhovoru. Spíš takové tiché mumlání, ale nerozumím slovům, co Katka říká. Dobrých pět minut stojím na místě, a když už pomalu začínám počítat schody na půdu, Katka najednou otevře dveře, opře se o jejich rám a usměje se na mě.
"Hotovo?" neubráním se úsměvu.
"Hotovo."
"Takže to dopadlo jak?" zeptám se zvědavě.
"Vysvětlila jsem mu to a snad mi i věří..."
Sotva moje drahá sestřička vyleze na chodbu, chápavě se po sobě s Katkou podíváme a zaplujeme hezky zpátky ke mně do pokoje.
"Proč ses s ním vlastně ve škole rozešla?"
"Nevím, nějak mě to popadlo. Strašně mě dožíralo, jak se ke mně poslední dobou chová a připadalo mi zbytečný to nějak všechno protahovat. Když jsem uviděla Davida, došlo mi, že na světe existují i jiní kluci než Lukáš," řekne pomalu.
"A rozchod platí?"
"No, vlastně nakonec ne. Večer spolu jdeme ven a ještě si promluvíme." Katka se na mě spokojeně zašklebí.
Ironicky jí škleb oplatím a sednu si zpátky na postel.
"Proč mám ten pocit, že se mě na Davida sama prostě nezeptáš?" rozhodí Katka rukama.
"Protože mě znáš?" navrhnu.
"Jó, já zapomněla." ušklíbne se a sedne si vedle mě. "Tebe to vážně nezajímá?"
"To jsem netvrdila."
"Je fajn. Navíc mi připadá, že se mu docela líbíš," mrkne na mě.
"Vy jste se o mně bavili?" divím se.
"No, tak trochu," připouští se svým typickým úsměvem.
"Tak co říkal?!"
"Že jsi fajn, ale trochu nešika. Hele, tys mi vůbec neřekla, že sis při tý jejich návštěvě v létě ustlala na tácu s kafem," šťouchne do mě.
"Jé, já na to úplně zapomněla," už se ani nesnažím lhát autenticky. Šklebím se jak idiot.
"A na to, jak jsi na koupáku uklouzla a slítla zcela nedobrovolně do bazénu, na to jsi, předpokládám, taky zapomněla?"
"Úplně," kývnu.
"I na to, jak jste - "
"Na všechno," přeruším ji. "Na celý prázdniny mám okno."
"Jo, to chápu, taky bych nerada vzpomínala na to, jak je na mě milej tak pěknej kluk, kterej se mi zrovna taky líbí," pronese Katka dramaticky a naoko soucitně.
"A co vy dneska?" zeptám se rychle a snažím se tak skrýt svoje okamžité zrudnutí.
"Nic, jenom takovej menší," takže v Katčině případě větší, "výslech."
"David šel domů?" zeptám se se zájmem.
"Pročpak?" ušklíbne se potutelně a vezme do rukou mého milovaného plyšáka. "Chceš mu jít vyznat nehynoucí lásku?"
"Ne," zahučím. "Mamka chtěla, abych jeho mámě něco odnesla."
"Jasně," zasměje se Katka a měří si mě pátravým pohledem.
"Ne, vážně."
"Já ti to neberu."
"Tak mě tak napadá... Z čího mobilu jsi mi to předtím volala?" zeptám se zvědavě.
"No... Ze svýho," řekne nejistě.
"Ne, myslim teď naposled. Ukázalo se mi neznámý číslo."
"Jo tak. Já si jenom půjčila mobil od jedný ženštiny s kočárkem, která vypadala, že mě hned nebude považovat za masovýho vraha, když si na chvilku pučim mobil," zasměje se. "Hele, nechtělas jít ještě za tim Davidem?" zeptá se nevinně.
"Za jeho mámou," opravím ji. "A chtěla, jenomže to bys tady nesměla posedávat se mnou a zdržovat mě."
"No, jestli tě zdržuju před tak osudovým setkáním, tak to vyklízim pole," ujistí mě Katka a vážně se začne zvedat.
"Hej, já to tak nemyslela. Tam můžu jít klidně až večer," vyhrknu.
"To klidně můžeš, ale čim dřív, tim líp," mrkne na mě.
"Tak já pudu aspoň ten kousek s tebou," navrhnu a skokem jsem u ní. Na mobil kašlu, protože budu pryč jenom chvilku.
oOoOoOo
O dvě hodiny později se s Katkou rozloučíme, ona zamíří domů, aby se stihla náležitě připravit a já... Já si to zase namířím k Šimkovým. V ruce svírám tašku blbostí, kterou mamka poslala paní Šimkové, sice ani nevím, co je uvnitř, ale je mi to srdečně jedno. S Katkou jsme to trochu protáhly, takže už se těším, až budu zase doma.
K Šimkovým je to od nás sice pořádný kus cesty, ale díky tomu, že jsem víc jak polovinu ušla s Katkou, stojím před jejich domem ani ne za půl hodiny. Dojdu ke zvonku a důkladně ho stisknu, aby to nedopadlo jako minule, kdy jsem tady snad hodinu tvrdla v přesvědčení, že už jsem zvonila a našel mě tady až David, když šel ven. Jo, říkala jsem, že mám talent se před ním ztrapňovat. Dneska ale nemusím čekat ani minutu a on už stojí ve dveřích. Uvědomění, že mu to sluší snad ještě víc než ve škole, mi ale nijak nepomůže.
"Ahoj," zavolám na něj a zamávám igelitkou s věcmi. "Pošta."
"Jasně," řekne, ani nezavře dveře a jde za mnou. Asi si nechává únikový východ, kdybych ho moc vyděsila, napadá mě.
"Co to vůbec je?" zeptá se se zájmem, když mu předávám rachotící tašku.
"Nemám páru... Znáš to, poštovní tajemství," usměju se. A připadám si jako idiot, protože když se směju, tak tak zaručeně i vypadám. Rychle se přestanu šklebit a snažím se chovat normálně. Což mi před ním vážně nejde.
"Tak to jo," řekne David a nakoukne do tašky. Jsem zvědavá, a tak se k němu taky nakloním, abych se podívala, co jsem to sem vlastně táhla.
A jenom zalapám po dechu. "To je - "
"Jo, rozbitá konvice, to bude mít mamka radost," zašklebí se na mě.
"Já... já nechtěla. Asi jsem s tím moc házela. Já.... Já koupim novou," chrlím ze sebe tak omluvně, jak to jenom dovedu. Zrudla jsem jako výstavní rajče a nevím, kam s očima.
"Ne, to je v pohodě, třeba je to účel, co my můžem vědět, co si mamky posílaj, ne?"
"No, střepy asi sotva," řeknu vyděšeně. "Prostě to odnesu a zeptám se mamky... A pak to zase přinesu," navrhuju. "Stejně nemám, co dělat." Chci si od něj vzít tašku, ale on jí nepouští z ruky.
"Tak mamce jenom zavolej a zeptej se jí," napadne Davida.
"To je sice dost zajímavej nápad, ale takhle na dálku mě asi neuslyší."
"Co?" vykulí oči David stále svírající igelitku.
"Nemám mobil," vysvětlím a pokračuju v přetahování se o tašku.
"Tak já pudu s tebou. To to pak můžu domů zanýst v pohodě sám," navrhuje.
Skoro se mi zastaví srdce šokem. On se mnou chce jít? Není to rande ty idiote, musím napomínat sama sebe. Jenom půjde se mnou. To je celý. Nic víc. A kdybych nevěděla, že se svým štěstím se akorát tak vyválim v nejbližším bahně, měla bych z toho i radost.
David ale nevypadá, že by čekal nějakou odpověď - i s taškou doběhne zavřít dveře, do kapsy hodí mobil a vrátí se ke mně. Ne, že bych se do té chvíle sama zmohla na jediné slovo.
"Tak můžem?" prohodí s úsměvem.
"Jo, jasně," zamumlám.
"A jak se ti líbí ve škole?" zeptám se po chvíli, během které jsme došli sotva na konec ulice.
"Odchytla tě Katka ještě?" zeptá se ale David ve stejnou chvíli jako já.
Nejistě se po něm podívám a s úlevou zjišťuju, že se tomu jenom směje. Automaticky se začnu taky usmívat.
"Tak kdo první?"
"Tak ty," navrhnu s tak zářivym úsměvem, že mám chuť vrhnout se k nejbližšímu kandelábru a až do bezvědomí tam o něj třískat palicí.
"Líbí, vlastně je to lepší než minulá škola..." řekne David, čímž mě tak trochu vytrhne z představ vlastního pokusu o sebevraždu, "Ta třídní je sice dost divná, ale jinak je to všechno v pohodě. A všichni se se mnou bavili, jako kdybych tam chodil celej minulej rok. Fakt paráda," pokývá hlavou.
Když se na mě podívá, zase se mi po tváře rozjede ten dementní úsměv. Kristova noho, takhle se nedožiju ani pololetního vysvědčení!
"Jsi na řadě," připomene mi David s úsměvem, když jenom koukám jak magor někam za jeho rameno.
"No, jo, Katka za mnou šla... Byla u mě doma."
"A?"
"No a dobrý, já s ní ještě byla venku, než jsem šla k vám."
"Tak to super, byla docela rozhozená z toho, že ses asi taky naštvala."
"Jenom mě to překvapilo, nic víc," ujistím ho tak sebejistě, až se svému tónu divím. Už mi to lhaní začíná docela jít.
"Tos jí nenechala jít taky, kdyžs k nám nesla tu tašku?" zeptá se rozesmátě. Na co proboha naráží?
"No, já bych jí nechala, ale ona šla ještě za Lukášem." David se po mně jenom ohlédne a pak se zase otočí na cestu. Míjíme starou paní se psem a oba se na ní automaticky usmějeme.
Chvíli jdeme jenom tak potichu.
"Tohle byl divnej den," řekne jenom David.
"Jo, ani nevíš jak," souhlasím a společně zahneme do další ulice.
 


Komentáře

1 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 2. srpna 2008 v 18:13 | Reagovat

Konečně další díl :)..už jsem myslela, že se nedočkám :D. Docela mě překvapilo, že se usmířily tak rychle, ale povedlo se ti to.

Nejvíc mě dostal ten rozbitej džbán. Chudák holka, takhle se pořád strapňovat před klukem , na jejím místě už bych se asi zahrabala :D. Už se těším na další díl :).

P.S.: Není to sice dlouhej pěknej komentář, ale aspoň něco :).

2 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 2. srpna 2008 v 18:15 | Reagovat

:-O oprava *před klukem, kterej se jí líbí :D

3 Hope Hope | Web | 2. srpna 2008 v 19:53 | Reagovat

já jsem tak ráda, že je tady další kapitolka :o) I´m very happy! :o)

to s tím plyšákem prožívám úplně stejně :o) ten nikdy nezradí...je lepší než tisíc kamarádů, kterým když se svěříš, tak se prokecnou a ty máš potom průšvih jako vrata...

nejvíc mě asi dostalo:Na mobil kašlu, protože budu pryč jenom chvilku. a domů se vrátí po více než dvou hodinách :o)))

a ještě ,že zapomněla na prázdniny...mno,já se jí ani nedivím :o)))

jinak to bylo moc povedené a já se těším na další kapitolku :o)

4 Alienor Alienor | 2. srpna 2008 v 21:01 | Reagovat

Je to zajímavý... :-D Ne, dobře nechám toho, je to moc hezký... A taky bylo vtipný, jak se Katka nevzdávala... :-D

5 Kolda Kolda | E-mail | Web | 2. srpna 2008 v 22:03 | Reagovat

přes šedesát hovorů a chudákovi Lukášovi nebyl věnován ani jeden! =D=D Ale Katka má fakt výdrž, to se ji musí nechat. 8) Asi musí vypadat jako hodná holka, newim, kolik lidí by ji dalo mobil na zavolání bez aspoň malýho podezření, že s ním uteče xD Taky mám pár plyšáků jako je kámoše, ale když jim něco říkám, oc často se odpovědi nedočkám a proto je rada lepší asi od ŽIVÝ kámošky =D někdy... =) nemůžu se dočkat pokráčka! Fakt bych se nezlobila, kdybys ho přidala ještě dneska, ale zítřek taky přežiju ;o) pozítří? to by muselo být mximálně do půl pátý =D

6 NvH NvH | Web | 3. srpna 2008 v 14:06 | Reagovat

Díky, Lir, za zvednutí nálady:) Taky, komu by tvé povídky náladu nezvedly, že:) Moc se mi to líbilo, ale teď zrovna nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná sesmolit nějakej extra dlouhej komentář, takže se omlouvám a těším se na další kapitolku:)

7 k k | 3. srpna 2008 v 15:12 | Reagovat

Se slzami člověk ukáže,že neví co dál. Pošli tuto zprávu 15 lidem a až budeš hotový/á, stiskni F6. Osoba která je do tebe zamilovaná se ukáže na monitoru v písmenkách!Je to šokující,ale funguje to

8 miriela miriela | E-mail | Web | 3. srpna 2008 v 18:55 | Reagovat

chudátko... toľko trapasov na jednu hlavu a ešte k tomu pred Davidom, neni to moc? a šak síce potom by sme sa nemali na čom smiať tak prečo nie :D

9 Sellena Sellena | 14. srpna 2008 v 15:49 | Reagovat

Samozřejmě nádhera! škoda, že to čtu až tak pozdě:D to víš, na dovči jsem neměla přístup k netu.

jinak by byl dlouhej koment....takhle to jenom skrátim.

Nejvíc se mi líbila hláška :KRISTOVA NOHO, TAK TO SE NEDOŽIJU ANI POLOLETNÍHO VYSVĚDČENÍ!:D z toho jsem vážně nemohla. Skvělí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.