2. kapitola - Zabijte mě někdo

30. července 2008 v 19:01 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Wow. Já to napsala.
Koukám, že tahle povídka se mi začíná líbit.
Ale vlastně jsem měla většinu už napsanou včera, takže čemu se já vůbec divim?
Původně jsem to chtěla víc useknout a začátek téhle kapitoly hodit už jako začátek té minulé, ale nakonec jsem si řekla, že takhle to bude lepší.
Tahle kapitola je docela dlouhá, což mě samotnou překvapilo, protože jsem jí sem chtěla hodit už asi když byla v polovině a pak mě něco napadlo...
No a jak to délkou dopadlo, se můžete přesvědčit sami uvnitř článku.
Přeju příjemný čtení.
Jsem zvědavá, co mi na to řeknete...

_________
"Ty, Petro?" šťouchne do mě Katka. "Kdo to je?"
"David," odpovím jsem stručně, protože se nemíním nijak rozhohňovat nad jeho dokonalostí v přítomnosti Katčina přítele.
Katka v údivu vykulí oči a nejistě těká pohledem mezi mnou a nedaleko stojícím Davidem. "Počkej, to je ten David?"
"Jakej ten David?" vyptává se se zájmem Lukáš. "Vy jako drbete našeho novýho spolužáka hned první den, nebo co?"
Nehodlám to nějak rozvádět, a tak se jenom podívám Katce do očí, sotva znatelně kývnu a potvrdím jí tušení.
"Vážně?" vypískne Katka nadšeně. "To je von?" Zkoumá ho svým kritickým okem a to dost nápadně. "Vypadá celkem obstojně..." zhodnotí ho nakonec. Jenom docela? bleskne mi hlavou. Věděla jsem to, věděla jsem, že jsem právě zrudla do toho nejsytějšího odstínu červené. Tyhle moje myšlenkový pochody by měl někdo zakázat - počkat - nemá kdo, nikdo je totiž naštěstí nemůže slyšet. A to dupou celkem solidně.
"Hm," zahuhlám nakonec, aby to nevypadalo, že mě Davidova přítomnost nějak vyvádí z míry, což teda vyvádí - a až moc.
"Ty Davide, jmenuješ se tak, ne? Pojď za náma!" zavolá Katka na Davida dřív, než ji stačím zarazit. David se usměje a během chvilky stojí u nás.
"Ahoj," řekne.
"Ahoj," odpoví mu Katka i nadále pokračující ve své analýze jeho těla.
"Čau," zahučí Lukáš ne zrovna mile. Nejistě se po něm podívám. On snad žárlí...
"Tak vy dva se znáte, jo?" zeptá se Katka nakonec se zájmem.
Přikývnu.
"Jo," potvrdí David.
Zase to trapné ticho. Všichni po sobě jenom pokukujeme jak zjara.
"No a jak se ti tady zatim líbí?" zeptám se Davida zase já, protože ticho absolutně nesnášim.
"Ale jo, jenom se musim rozkoukat."
"Teda Petro, tys nás ani nepředstavila," řekne naoko uraženě Katka stále si pohledem přeměřující a hodnotící Davida. Lukáš vypadá už dost načuřeně. Ani se mu vlastně nedivim.
"Ježiš jo, já zapomněla. Takže tohle je David, syn máminý nejlepší kamarádky, a tohle je Katka s Lukášem." Lukáš vezme Katku majetnicky kolem ramen, ale Katka se mu vzápětí vytrhne.
"Ahoj," zopakuje David.
Jsem ve škole teprve pět minut a už mám nutkavou potřebu vymluvit se na jakoukoli nevolnost, abych odsud mohla vypadnout. Nakonec s Davidem ale nesedim, takže mě ta nutkavá potřeba začíná trochu opouštět. Bůhví proč si Katka odmítla sednout vedle Lukáše a sedla si zpátky vedle mě, kde seděla předtím, než s Lukášem začala chodit. Takže David nakonec skončil přesně tam, kde neměl, vedle Lukáše, který ho už po takové krátké chvilce vůbec neměl v lásce.
Ne, že by si toho David všimnul... Faktem ale zůstává, že Lukáš se k němu ani nesnažil být milej. Jenom něco bručel a pořádně se s náma nebavil. David naopak sršel vtipem a radostí. Ale Lukáše jsem chápala, protože stejně jako jeho vytáčelo Katčino očividné flirtování s novým spolužákem, mě vytáčelo snad ještě víc to, že Katka moc dobře ví, že se mi David líbí. Víc už mě mohlo dožírat jenom to, že David to její vrkání opětoval.
Uznávám, že to ale nebylo nic proti tomu, jak mi bylo, když na druhou hodinu už ani jeden z nich nepřišel. I minulý rok jsme tady tvrdli dvě hodiny, takže bylo tak trochu logické, že letos to bude stejné, když se ale Katka s Davidem neobjevili ani po deseti minutách mého nejistého pokukování po Lukášovi zírajícím na dveře, musela jsem uznat, že letos už asi nic nebude tak jako minulý rok.
To, jak se naše třídní rozplývala nad tím, co všechno na tenhle rok naplánovala (no jupí), jsme ani jeden nevnímali. Sem tam se někdo z nás podíval na mobil. Neměla jsem to srdce říct Lukášovi a ani si přiznat sama sobě, že mi Katka dávno napsala...
"JDE SE DO KINA. NECHCES JIT S NAMA? CEKAME PET MINUT NA ZASTAVCE, KDYZ NEPRIDES, JDEME SAMI. K"
Neumím chodit za školu a to ani první den, kdy se vůbec neučíme. Ani jsem jí neodpověděla. Stejně mi večer zavolá, aby mi poreferovala, jakej je David skvělej. Skoro mám chuť zaregovat "No ne, vážně? To jsem si NIKDY nevšimla.". Je snad něco normálního na tom, že moje nejlepší kamarádka je tak mimo, že v jeden den totálně dožere mě i svýho kluka? Ne. Že já se vůbec divim.
Celý zbytek hodiny mi hučí v hlavě, co všechno bych teď nejradši Katce vmetla do obličeje a koutkem oka párkrát zahlédnu, že Lukáš na tom není o nic líp. Když zazvoní, říkám si, že nastal zasloužený konec utrpení, ale to se - jako vždy - pletu.
"Petro?!" zavolá na mě Lukáš, sotva vytáhnu paty ze třídy a snažím se proplést se davem spolužáků až k vytouženému východu ze školy. Nejistě se otočím za jeho hlasem, protože za a) pořád nemůžu uvěřit tomu, že na mě volal zrovna on a za b) se neumím s lidmi bavit čelem vzad. Lukáš mě chytne za ruku a táhne mě směrem ke skřínkám - proti směru proudících lidí. Ne, že by to udělal nějak nepříjemně. Nechová se nijak agresivně, ale minimálně se tváří dost mimo.
"Tak copak?" zeptám se zvědavě, když unikneme davu a najednou stojíme sami uprostřed školy.
"Neozvala se ti náhodou Katka?" řekne překvapivě smutně.
Sakra. Neumím lhát. Hypnotizuju zábradlí schodů, po kterých jsme sem vyšli a snažím se vymyslet nějakou lež, na které by se nepoznalo, že to lež je, i když na to vůbec nemám talent. Mozek mi běží na plné obrátky.
"Petro?" zeptá se nejistě.
Trhnu sebou a podívám se zase na něj.
"Takže... Co ti napsala?" zeptá se nakonec a hlavou kývne k mobilu v mé ruce. Zvláštní, že ani nevím, že jsem si ho vyndala z kapsy. Jsem absolutní idiot. Přemýšlím, jak bych z toho Katku vysekala (i když jsem na ní naštvaná, nejsem podrazák) a chovám se tak... Hnusně.
"Nic," vyhrknu a rychle začnu zastrkovat mobil zpátky, kde byl.
Lukáš je ale rychlejší než já. Natáhne se po mé ruce a během setiny vteřiny ji drží v té své. I s mobilem. "Vážně?"
"Jo, proč bych ti prosimtě asi lhala?" zeptám se tak nápadně zdeformovaným hlasem, který snad automaticky nasadím kdykoli se lhát pokusím. Rukou se Davidovi vykroutím, ale mobil pořád drží on.
"Třeba proto, že nechceš, abych se na Katku naštval? Nebo aby se Katka naštvala na tebe? No tak, Petro, tohle je jenom mezi tebou a mnou, já chci jenom vědět, co se stalo. A ona mi to asi sotva řekne."
"Kdyby bylo, co ti říct, jakože neni," řeknu úplně stejně nepřesvědčivě jako před chvílí, "proč by ti to neměla říkat?"
"Třeba proto, že se se mnou o přestávce rozešla."
"Ou," řeknu. "Promiň, já to nevěděla. To je mi líto"
"Kašli na to, jenom se o ní bojim. Ten... David... Něco mi na něm nesedí. Mám o ní starost a ona se mnou teď mluvit nebude, když jí zavolám," řekne klidně.
"To asi ne," zamumlám.
"Takže začneme znovu," prohodí. "Psala ti Katka něco?"
"Cokoli," řekne, když vidí, jak propaluju pohledem podlahu.
Zvednu oči a podívám se na něj. "Něco... jo," hlesnu.
"A to?"
"Že jí bylo špatně a šla domů," zalžu.
"Jasně a Davidovi bylo taky špatně," řekne ironicky.
"Jak mám vědět, co bylo Davidovi, nevíš?" zeptám se nevrle. I když mi Katka dneska zkazila den, nehodlám jí potopit.
"Asi tak, že ho zjevně znáš už pěkně dlouho..." navrhne.
"Dlouho, ale skoro vůbec," odseknu. Bůhví, proč mě tak vytáčí. "Potřebuješ ještě něco?"
"Ne... nic," řekne prostě Lukáš.
"Fajn, tak mi vrať ten mobil a já pudu." Natáhnu k němu ruku. "To mi chceš snad prohrabat SMSky?" zeptám se zhnuseně. "Ani tam žádný nemám, všechny hned mažu," ujistím ho a mobil mu vytrhnu z ruky. Než se vzmůže na jediné slovo, nebo pohyb, už běžím dolů po schodech. Něco na mě ještě volá, ale já slyším jenom ozvěnu vlastních kroků. Cizí se k ní za celou dobu, než doběhnu ke vchodu do školy, nepřidá. Když vyběhnu ze školy, opřu se o nejbližší zeď a snažím se popadnout dech. Vzhledem k tomu, že tady nechci za žádnou cenu postávat, až vyjde Lukáš, chtě nechtě předčasně ukončím pauzu a započnu napodobeninu běhu Terryho Foxe. Skoro si říkám, že budu prvním člověkem, který při ní umřel.
Na poslední chvíli naskočím do autobusu a s úlevou se zhroutím na sedadlo. Ženština, co sedí naproti, na mě civí jako na blázna. Otráveně se začnu přehrabovat v batohu, vytáhnu mp3 přehrávač a odizoluju se od zbytku autobusu. Sice skoro přejedu vlastní stanici, ale aspoň tak nestrávím většinu cesty nejistým pokukováním ven z okna.
oOoOoOo
"Nazdar," zahulákám někam do domu, když přijdu.
"Ahoj," ozve se tlumeně z kuchyně mámin hlas. Zuju se, batoh položím ke schodům a pomalu jdu za mamkou. Mám štěstí - Jitka s ní vyjímečně v kuchyni nezevluje.
"To je super, že už jsi tady," řekne mamka vesele. Tak vesele, že mě to vyděsí.
Čekám, co z ní vypadne.
"Potřebuju, abys - " Ne, jen to ne. " - zaběhla do obchodu."
"Mami, vždyť už jsem tam byla včera. Málem jsem to nedotáhla domů. A ty mě tam posíláš znova?" zeptám se vyčítavě.
"Neboj, potřebuju jenom pár drobností. Stejně tam sama musíš."
"Eh?" vypadne ze mě udiveně.
"Katka ti volala. Prý ať ti vyřídim, že se u ní máš stavit, až se vrátíš domů." Jo a ona bydlí hned vedle obchodu. Skoro si říkám, jestli jí nevolala mamka, aby se s ní domluvila, že mě tam pošle. Tohle je fakt bezvadný.
"Aha," hlesnu. "Tak co mám koupit?"
"Jenom nějaký..."
oOoOoOo
O dvacet položek seznamu později se courám k obchodu, radši i s empétrojkou, protože bych to jinak asi už vážně nepřežila. Sem tam se neubráním tomu, abych si části písniček broukala a nálada se mi pomalu zvedá. Jenomže jakýsi nepředvídatelný element způsobí, že se mi najednou prudce zhorší...
Když mi někdo poklepe na rameno, málem vyletím z kůže, protože prakticky nic neslyším. Jenomže když se otočím - tak skoro začnu z tý kůže vylítávat i dobrovolně.
Lukáš něco říká, ale já jenom vidím, jak hýbe pusou.
"Počkej," řeknu a vyndám si sluchátka z uší.
"Promiň," vyhrkne Lukáš, sotva už ho můžu slyšet. "Já... Nevim, co to do mě vjelo..."
"To je dobrý, já to pochopila," ujistím ho a skoro si začnu nasazovat sluchátka.
"Vypadalas dost vyděšeně," podotkne.
"Jenom mě tak trochu nebavil ten výslech a málem mi ujel autobus."
"Jak jsem tak koukal, tak bys ho v pohodě doběhla," rýpne si Lukáš.
Zrudnu a pohled zase zabodnu do země.
"Promiň, ale docela spěchám," řeknu rychle.
"Jo jasný, já tě nebudu zdržovat," usměje se.
"Tak čau," otáčím se od něj.
"Petro, mě to fakt mrzí, já se jenom prostě neudržel," zadrmolí.
"Anténa mi funguje."
"Co?"
"Já to slyšela, rozšifrovala a pochopila," vysvětlím mu otráveně.
"Jo, aha."
"Takže - už mě propustíš?"
"Jasně. Tak ahoj."
"Jo." Rychle si nasadím sluchátka a přímo vražedným tempem si to namířím k obchodu.
oOoOoOo
Mamka se naštěstí tak nerozjela, jako minule, takže všechny kraviny, pro který mě poslala, se mi pohodlě vejdou do batohu a ani to nemám moc těžký. Nejtěžší na tom všem asi stejně bude ta moje Cola, kterou jsem si zcela dobrovolně koupila. Šourám se ke Katčinu domu a chce se mi jít hezky domů... Nějak nemám extra zájem mluvit s ní hned teď, když mě dneska tak dožrala. Já na ní vlastně nejsem ani tak strašně naštvaná, i když na to mám plný právo, jenom se s ní nechci bavit ještě v ráži. Nechci zase říct něco, co mě bude mrzet. A lhát prostě neumim. A ona na mě moc dobře pozná když lžu...
Z mých úvah mě najednou vytrhne postava stojící před Katčiným domem... Rychle zalezu za křoví u cesty a mezerou mezi větvemi pozoruju nervózně přešlapující postavu, která evidentně přemýšlí, jestli má zazvonit, nebo ne...
A já se mu do toho motat nehodlám.
Nakonec udělá dva rázné kroky ke zvonku vedle branky, natáhne ruku a krátce zvonek stiskne. Z domu se ozve dobře známá melodie a asi tak do pěti vteřin rozrazí Katka domovní dveře, ale úsměv jí ztuhne na rtech.
"Co ty tady děláš?" zeptá se Lukáše nerudně.
"Chci s tebou mluvit," řekne.
"A o čem asi?" namítá dál Katka, která se doteď nepohnula ani o píď.
"O tobě, o mně, o nás, ..."
"Aha."
"Pustíš mě dál?"
Katka se zarazí a i na dálku si všimnu, jak si zkousla ret. To nevěstí nic dobrého. "Ne, to nejde..."
"To je Petra?" ozve se z domu. A já bych v tu chvíli dala cokoli na světě, abych místo sem, šla rovnou domů.
Během chvilky stojí ve dveřích i David.
Lukáš couvne o jeden krok, o dva, zakroutí hlavou, otočí se a rychle odchází.
"Lukáši," zavolá Katka prosebně.
Lukáš se ani neohlédne.
Katka se zoufale ohlédne na Davida a ten jenom pokrčí rameny. Společně zajdou do domu a dveře za nimi hlasitě bouchnou.
Já sama vylezu zpoza keře zrovna ve chvíli, kdy kolem mě prochází Lukáš.
"Počkej přece," řeknu, když se na mě podívá a beze slova si jde dál.
Na chvíli se zaství.
"Katka by ti tohle neudělala..." namítnu tiše akorát na to, aby mě slyšel.
"Vsadíme se?" zeptá se mě. "Já bych řekl, že mi to spíš právě udělala." Otáčí se ke mně čelem a já až teď vidím, že se tváří totálně zničeně.
"Určitě se to nějak vysvětlí," snažím se ho povzbudit.
"Jo... To určitě." Lukáš jenom mávne rukou, zamumlá "Ahoj" a odchází.
Dívám se za ním, dokud nezajde za roh. Jak mu to mohla jenom udělat? Jak to mohla udělat mně? Já jí asi vůbec neznám...
Ohlédnu se na její dům a ztuhnu, Katka stojí ve dveřích a dívá se na mě.
Chvíli stojím na místě a nevím, co dělat.
Něco se ve mně ale pohne a já se najednou otáčím a odcházím, stejně jako před chvílí Lukáš.
 


Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 30. července 2008 v 20:16 | Reagovat

teda ... na jednu kapču to bolo plné prekvapení, nič z toho, čo sa stalo som ani náhodou nečakala, som zvedavá, čo sa z toho vyvinie :)

2 Ridana Ridana | Web | 30. července 2008 v 20:19 | Reagovat

úžasný, Lir, ten konec... Skvělý... Nemám, co bych vytkla... Opravdu to bylo nádherný:)

3 Kolda Kolda | E-mail | Web | 30. července 2008 v 23:27 | Reagovat

fíha! Ten konec jsem asi nečekala, ale fakt pěkný!!! Tak honem ať přiletí další kapitolka =)

4 Alienor Alienor | 31. července 2008 v 13:54 | Reagovat

Začíná se to zajímavě vyvíjet... ;-)

5 Lirael Lirael | Web | 31. července 2008 v 16:26 | Reagovat

Alienor: Zajímavej začátek a zajímavý pokračování... Je to "zajímavě" aspoň pozitivní? x)

6 Alienor Alienor | 31. července 2008 v 20:06 | Reagovat

Samozřejmě že je "zajímavě" pozitivní, protože kdyby to nebylo zajímavý, tak to nečtu, což by pozitivní nebylo... :-D

7 Mary Saarinen Mary Saarinen | Web | 1. srpna 2008 v 11:58 | Reagovat

zajimavy :) už se těším na další díl :)

8 sellena sellena | 20. července 2009 v 15:00 | Reagovat

úžasné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.